22 March, 2017 03:57

Jako oheň, úplně jako oheň. To byla první slova zhypnotizovaného chlapce. Navzdory velkému množství životu nebezpečných zranění — stovkám bodných ran v obličeji, na nohou, na trupu, na zádech, na chodidlech, na krku i v zátylku — ho lékař ponořil do hluboké hypnózy, neboť bylo možné, že si hoch vybaví, co se vlastně událo.

„Mhouřím oči,“ mumlal chlapec. „Jdu do kuchyně, ale tam to není, pod židlemi se ozývá praskot a po podlaze se šíří červený oheň.“

Policejní asistent, který ho našel spolu s ostatními těly v řadovém domku, se domníval, že je mrtvý. Hoch ztratil velké množství krve, upadl do šoku a k vědomí se probral až o sedm hodin později.

Byl jediným přeživším svědkem a kriminální inspektor Joona Linna věřil, že jim poskytne slušný popis pachatele. Vrah měl v úmyslu všechny zabít, dalo se tedy předpokládat, že si během svého řádění nezakryl tvář.

Nebýt však tolika výjimečných okolností, nikomu by ani na mysl nepřišlo obrátit se na hypnotizéra.

Bůh Hypnos je v řecké mytologii zobrazován jako okřídlený chlapec s makovicemi v ruce. Jeho jméno znamená spánek. Je dvojčetem boha smrti a synem bohyně noci.

Termín hypnóza se v moderním významu poprvé objevil roku 1843, kdy jím skotský chirurg James Braid charakterizoval stav podobný spánku se zostřenou pozorností a velkou sugestibilitou.

Dnes je vědecky dokázáno, že zhypnotizovat lze téměř každého, názory na spolehlivost, bezpečnost a využití hypnózy se však stále různí Tento ambivalentní pohled zřejmě souvisí s jejím zneužíváním různými šarlatány, estrádními umělci a tajnými službami.

Z praktického hlediska je navození transu poměrně snadné, obtížné je však mít celý jeho průběh pod kontrolou, provázet pacienta na jeho cestě, analyzovat a zhodnotit výsledek. Hlubokou hypnózu lze provádět pouze na základě rozsáhlých zkušeností a vrozeného nadání. Na celém světě najdeme sotva hrstku dobrých a lékařsky vzdělaných hypnotizérů.

1

NOC ZE 7. NA 8. PROSINCE

Erika Mariu Barka vytrhne ze snu zvonění telefonu. Než se zcela probere, pronese s úsměvem:

„Balónky a konfety.“

Z náhlého procitnutí se mu rozbuší srdce. Neví, co těmi slovy mínil, nemá nejmenší tušení, co se mu zdálo.

„Ano, tady Erik Maria Bark.“

Jakýsi kriminální komisař Joona Linna se ptá, zda je už dostatečně probuzený na to, aby dokázal přijmout důležitou informaci. Erik naslouchá, myšlenky mu však stále unikají do temné prázdnoty po přerušeném snu.

„Prý jste odborník na akutní trauma,“ říká Joona Linna.

„Ano,“ odpoví úsečně Erik.

Spolkne tabletku analgetika a komisař mu vysvětlí, že potřebuje vyslechnout patnáctiletého chlapce, který byl svědkem dvojnásobné vraždy. Problém je v tom, že hoch utrpěl vážná zranění. Jeho stav není stabilizovaný, je v šoku a v bezvědomí. V noci ho převezli z neurologie v Huddinge na neurochirurgii do Karolínské univerzitní nemocnice v Solně.

„Kdo je jeho ošetřující lékař?“ zeptá se Erik.

„Daniela Richardsová.“

„Daniela je velice schopná a jsem si jist, že to zvládne…“

„Právě ona chtěla, abych vám zavolal,“ přeruší ho komisař. „Potřebuje vaši pomoc a dost to spěchá.“

Erik se vrátí do ložnice pro oblečení. Škvírou mezi roletami proniká do místnosti pruh světla pouliční lampy. Simona leží na zádech a zírá na něj podivným, prázdným pohledem.

„Nechtěl jsem tě vzbudit,“ říká tiše Erik.

„Kdo to byl?“ zeptá se Simona.

„Policajt… policejní komisař, jméno jsem přeslechl.“

„O co jde?“

„Musím do nemocnice,“ odpoví Erik. „Potřebujou pomoct s nějakým chlapcem.“

„Kolik je hodin?“

Simona pohlédne na budík a zavře oči. Erik vidí, že má na pihovatých ramenou otisknuté varhánky prostěradla.

„Spi, Simi,“ zašeptá.

Erik si odnese svršky do haly, rozsvítí stropní lampu a rychle se oblékne. Za ním se zablýskne lesklá ocelová čepel. Otočí se a spatří synovy brusle, které si chlapec pověsil na kliku vchodových dveří, aby na ně ráno nezapomněl. Ačkoli má naspěch, vyndá ze skříně velkou tašku a najde chrániče. Nasadí je na ostré nože bruslí, poté je položí na koberec v hale a vyjde z bytu.

Je osmého prosince tři hodiny ráno. Erik Maria Bark se posadí do auta. Z černé oblohy zvolna padá sníh. Je naprosté bezvětří a těžké sněhové vločky se ospale snášejí na liduprázdnou ulici. Otočí klíčkem v zapalování a vůz zaplaví měkké vlny hudby Milese Davise z alba Kind of Blue.

Erik projede krátký úsek spícím městem; z Doutnákové ulice pokračuje po Sveině k Norrtullu. Záliv Brunnsviken vypadá mezi sněhovými vločkami jako veliký, temný otvor. Pomalu vjede do nemocničního areálu mezi dětským ústavem Astrid Lindgrenové a porodnicí, mine onkologii a psychiatrii, zaparkuje na svém obvyklém místě před neurochirurgickou klinikou a vystoupí z auta. V oknech vysokého nemocničního komplexu se odráží světlo pouličních lamp. Na parkovišti stojí jen pár osamělých vozů. Ve stromech se ozývá šustot kosích křídel. Erik si uvědomí, že v této době není slyšet hluk z dálnice.

Vsune do dveří kartu, vyťuká šestimístný kód a vejde do vestibulu, vyjede výtahem do pátého patra a prochází chodbou. Lesklý odraz zářivek na umělohmotné podlaze vypadá jako led v příkopu. Najednou pocítí únavu z prudkého přívalu adrenalinu. Tak pěkně spal, stále ještě cítí radostnou příchuť přerušeného snu. Mine operační sál, pokračuje kolem dveří hyperbarické komory, pozdraví sestru a znovu si vybaví, co mu po telefonu sdělil kriminální komisař; chlapec krvácí, celé tělo má pořezané, je neklidný a značně dehydrovaný. Pokusili se s ním komunikovat, ale jeho stav se rychle zhoršuje. Hoch následkem šoku ztrácí vědomí, a ošetřující lékařka Daniela Richardsová tak dospěje ke správnému rozhodnutí — že kriminálního komisaře k pacientovi nepustí.

Přede dveřmi na oddělení N 18 stojí dva uniformovaní policisté. Erik má pocit, že vypadají zneklidněně. Možná jsou jen unavení, pomyslí si, zastaví se před nimi a ukáže jim legitimaci. Muži spěšně pohlédnou na průkaz, poté stisknou tlačítko a dveře se s bzučením vysunou nahoru.

Erik vejde na oddělení, potřese si rukou s Danielou Richardsovou a všimne si nervózní vrásky kolem jejích úst i potlačovaného neklidu v pohybech.

„Dej si trochu kafe,“ řekne Daniela.

„Stihneme to?“ zeptá se Erik.

„To krvácení do jater mám pod kontrolou,“ odpoví Daniela.

Před automatem na kávu stojí asi pětačtyřicetiletý chlapík v džínách a černém saku a poklepává na přístroj. Má rozcuchané blonďaté vlasy a pevně semknuté rty. Erika napadne, že je to zřejmě Danielin muž Magnus. Nikdy se s ním nesetkal, viděl pouze jeho fotografii v Danielině kanceláři.

„To je tvůj manžel?“ zeptá se Erik a ukáže na muže.

„Cože?“

Daniela se zatváří pobaveně i překvapeně.

„Myslel jsem, jestli Magnus nejel s tebou.“

„Kdepak,“ rozesměje se Daniela.

„Jsi si jistá? Klidně se ho zeptám,“ zažertuje Erik a vykročí k muži.

Daniele zazvoní mobil, se smíchem ho vezme.

„Eriku, nech toho,“ řekne, pak si přiloží telefon k uchu a představí se. „Ano, tady Daniela.“

Daniela naslouchá, nic se však neozývá.

„Haló?“

Po několika vteřinách hovor ironicky ukončí havajským aloha a vydá se za Erikem.

Erik stojí vedle blonďatého chlapíka. Automat na kávu bzučí a syčí.

„Napijte se trochu kafe,“ řekne blonďák a snaží se Erikovi strčit do ruky kelímek.

„Ne, díky.“

Muž ochutná kávu, usměje se a ve tvářích se mu udělají malé dolíčky.

„Dobrý,“ prohlásí a znovu podá kávu Erikovi.

„Nechci.“

Muž opět trošku upije a hledí na Erika.

„Nemohl bych si půjčit váš mobil?“ otáže se najednou. „Teda jestli vám to nevadí. Zapomněl jsem si svůj v autě.“

„Vy si chcete půjčit můj mobil?“ zeptá se odměřeně Erik.

Blonďák přikývne a hledí na něj očima barvy šedé leštěné žuly.

„Klidně si ještě zavolejte z mého,“ řekne Daniela.

„Díky.“

„Není zač.“

Muž si od ní vezme telefon, pohlédne na něj a pak na Danielu.

„Slibuju, že ho vrátím,“ prohlásí.

„Stejně z něj voláte jen vy,“ zažertuje Daniela.

Chlapík se zasměje a poodejde stranou.

„Takže to vážně není tvůj muž?“ zeptá se Erik.

Daniela s úsměvem zavrtí hlavou a ve tváři se jí objeví unavený výraz. Promne si oči a rozmaže si černé linky.

„Mám sejít podívat na pacienta?“ zeptá se Erik.

„Jistě,“ pokývne Daniela.

„Když už jsem tady…“ pronese spěšně Erik.

„Eriku, moc ráda bych slyšela tvůj názor, nejsem si jistá.“

Daniela potichu otevře těžké dveře a Erik ji následuje do teplého pokoje za operačním sálem. Na posteli leží štíhlý chlapec. Dvě sestry mu obvazují zranění. Hoch má celé tělo poseté stovkami řezných a bodných ran. Na chodidlech, na hrudi, na břiše, na krku, uprostřed temene, v obličeji i na rukou.

Tep má slabý, ale velmi rychlý, rty šedé jak olovo, potí se a víčka má pevně semknutá. Nos je zřejmě zlomený. Z ran pod kůží se od hrdla dolů k hrudi šíří krev jako temný mrak.

Erik si všimne, že chlapec má navzdory poranění krásný obličej.

Daniela ho tiše informuje o průběhu událostí, o tom, jak rychle se mění pacientův zdravotní stav, zmlkne však, když se ozve klepání na dveře. Je to opět ten blonďatý chlapík. Mává na ně skrze skleněnou výplň.

Erik a Daniela na sebe pohlédnou a vyjdou z ošetřovny. Blonďák opět stojí u syčícího automatu na kávu.

„Velké kapučíno,“ řekne Erikovi. „To vám udělá dobře, a pak si promluvíte s policistou, který toho chlapce našel.“

Až nyní Erik pochopí, že blonďák je kriminální komisař, který ho před necelou hodinou probudil. V telefonu nebyla jeho finská švédština tak zřetelná nebo byl příliš unavený na to, aby ji zaznamenal.

„Proč bych měl mluvit s policistou, který ho našel?“ zeptá se Erik.

„Abyste pochopil, proč hocha potřebuju vyslechnout…“

Joona zmlkne, když zazvoní Danielin mobil. Vytáhne ho z kapsy saka, ignoruje její nataženou ruku a vrhne spěšný pohled na displej. „To je pro mě,“ prohlásí. „Ano… Ne, potřebuju ho tady. Fajn, ale na to zvysoka kašlu.“

Komisař se usmívá a naslouchá kolegovým námitkám.

„Něčeho jsem si totiž všiml,“ řekne Joona.

Druhý hlas cosi vykřikuje.

„Udělám to podle svého,“ odpoví klidně Joona a hovor ukončí.

S děkovným posunkem vrátí telefon Daniele.

„Musím vyslechnout pacienta,“ naléhá komisař.

„Bohužel,“ odvětí Erik. „Mám na věc stejný názor jako doktorka Richardsová.“

„Kdy se mnou bude schopen mluvit?“ zeptá se Joona.

„Dokud bude v šoku, tak určitě ne.“

„Čekal jsem takovou odpověď,“ řekne tiše Joona.

„Chlapec je stále v kritickém stavu,“ vysvětluje Daniela. „Má poraněnou pohrudnici, tenké střevo, játra a…“

Do místnosti vstoupí muž s neklidným výrazem v očích, oblečený v zašpiněné policejní uniformě. Joona mu pokývne a potřese si s ním rukou. Cosi chlapíkovi polohlasem povídá, ten si rukou přejede přes ústa a pohlédne na oba lékaře. Kriminální komisař policistovi zopakuje, že je to zcela v pořádku, lékaři musí znát okolnosti případu, policii by to mohlo velice pomoct.

„No, takže,“ řekne policista a slabě si odkašle. „Z vysílačky jsme se dozvěděli, že nějaký uklízeč našel v šatně u stadionu v Tumbě mrtvého chlápka. Zrovna jsme byli v autě na huddingeské dálnici, takže stačilo jen zahnout na Údolní a pak nahoru k vodě. Můj kolega Janne šel dovnitř a já zatím vyzpovídal toho uklízeče. Napřed jsme si mysleli, že se ten chlap předávkoval, ale brzy mi došlo, že se jedná o něco úplně jiného. Janne vyšel ze šatny bledý jak stěna a nechtěl mě vůbec pustit dovnitř. Je tam strašlivá spousta krve, zopakoval třikrát po sobě, pak se posadil na schod a…“

Policista zmlkne, klesne na židli a s pootevřenými ústy zírá před sebe.

„No tak, jen to dopověz,“ řekne Joona.

„Jo… na místo dojela záchranka, pak jsme oběť identifikovali a já dostal za úkol promluvit s pozůstalými. Je nás na oddělení málo, takže jsem musel jet sám. Šéfka mi řekla, že v tomhle stavu by tam nerada posílala Janneho, což bylo koneckonců pochopitelné.“

Erik pohlédne na hodinky.

„Na tohle povídání čas určitě máte,“ řekne Joona svou klidnou finskou švédštinou.

„Ten mrtvý,“ pokračuje se sklopeným pohledem policista, „byl učitel na gymnáziu v Tumbě a bydlel v jednom z těch nových řadových domků nahoře na ostrohu. Několikrát jsem zazvonil, ale nikdo neotvíral. Vlastně ani nevím, co mě přimělo k tomu, že jsem obešel celý dům a baterkou jsem si posvítil do okna na zadní straně.“

Policista zmlkne, ústa se mu chvějí a nehtem začne škrábat po opěradle židle.

„Prosím, pokračuj,“ požádá ho Joona.

„Opravdu musím? Já totiž, já…“

„Našel jsi tam toho chlapce, jeho matku a pětiletou holčičku. On jediný byl naživu.“

„Ale já si myslel, já…“

Policista se zarazí, ve tváři je bílý jako křída.

„Děkuju, že jsi přišel, Erlande,“ řekne Joona.

Muž přikývne, rychle vstane, zmateně si rukou uhladí špinavou bundu a odejde.

„Všichni byli pořezaní,“ pokračuje Joona. „Odehrály se tam příšerné krvavé orgie, byli strašně zřízení, pokopaní, pomlácení, pobodaní a ta malá holčička… byla rozříznutá vejpůl. Spodní část těla s nohama ležela na křesle před televizí a…“

Joona umlkne, pohlédne na Erika a pokračuje.

„Připadá mi, jako by pachatel věděl, že otec rodiny je na hřišti,“ vysvětluje Joona. „Dělal rozhodčího při fotbalovém zápase. Vrah si počkal, až bude sám, zabil ho, pak ho v záchvatu zuřivosti začal rozřezávat na kusy, a nakonec vyrazil do domku povraždit zbytek rodiny.“

„Stalo se to v tomhle pořadí?“ zeptá se Erik.

„Podle mého názoru ano,“ odpoví komisař.

Erik si chvějící se rukou otře ústa. Otec, matka, syn a dcera, pomyslí si a pohlédne komisaři do očí.

„Takže pachatel chtěl vyvraždit celou rodinu,“ řekne potichu Erik.

Joona pochybovačně mávne rukou.

„A právě o tohle jde… je tu ještě jedno dítě, nejstarší dcera. Třiadvacetiletá dívka. Nemůžeme ji nikde sehnat. Není ve svém bytě v Sundbybergu ani u svého přítele. Vrah jde možná i po ní. Proto chceme svědka co nejdříve vyslechnout.“

„Zajdu za chlapcem a důkladně ho vyšetřím,“ řekne Erik.

„Děkuju,“ pokývne Joona.

„Ale nemůžeme riskovat život pacienta tím, že bychom…“

„To je mi jasné,“ přeruší ho Joona. „Ale čím déle potrvá, než objevíme nějakou stopu, tím více času bude mít pachatel na to, aby našel nejstarší dceru.“

„Zřejmě byste měli provést ohledání místa činu,“ řekne Daniela.

„Právě na tom ze všech sil pracujeme,“ odpoví komisař.

„Tak tam zajeďte a popožeňte je,“ řekne lékařka.

„Stejně nic nezjistíme,“ prohlásí Joona.

„Jak to myslíte?“

„Na místě činu najdeme pomíchanou DNA od stovek, možná tisíců lidí.“

Erik se vrátí k pacientovi. Postaví se k lůžku a hledí na bledý, poraněný obličej. Slabý dech. Promodralé rty. Erik vysloví chlapcovo jméno a pacientova tvář se bolestně stáhne.

„Josefe,“ opakuje Erik. „Jmenuju se Erik Maria Bark, jsem lékař a teď tě vyšetřím. Prosím kývni, pokud slyšíš, co ti říkám.“

Chlapec leží zcela nehybně, jen břicho se mu pohybuje nahoru a dolů při krátkých nádeších. Erik je však přesto přesvědčen, že mu rozuměl. Poté chlapec ztratí vědomí a jejich kontakt se přeruší.

O půl hodiny později vyjde Erik z pokoje. Daniela i kriminální komisař na něm visí očima.

„Dostane se z toho?“ zeptá se Joona.

„Na odpověď je ještě příliš brzy, ale…“

„Ten chlapec je náš jediný svědek,“ přeruší ho komisař. „Někdo mu zavraždil otce, matku i malou sestřičku a právě v této chvíli jde zřejmě i po jeho starší sestře.“

„To víme,“ odpoví Daniela. „Ale podle mého názoru by policie měla hledat to děvče a neztrácet čas tady.“

„Samozřejmě že ji hledáme, ale jde to pomalu. Potřebujeme si promluvit s chlapcem, pravděpodobně viděl pachatelovu tvář.“

„Může trvat týdny, než ho budete moct vyslechnout,“ řekne Erik. „Nemůžeme do něj přece jen tak napumpovat život a oznámit mu, že někdo vyvraždil celou jeho rodinu.“

„A co v hypnóze?“ podotkne Joona.

V místnosti zavládne ticho. Erik si vzpomene na sníh padající na záliv Brunnsviken, na to, jak se tiše snášel nad temnou hladinou mezi stromy.

„Ne,“ zašeptá si sám pro sebe.

„Myslíte, že by to nešlo?“

„Vůbec nic o tom nevím,“ odpoví Erik.

„Ale já mám výbornou paměť na obličeje,“ prohlásí s širokým úsměvem Joona. „Jste známý hypnotizér, mohl byste…“

„Nestál jsem vůbec za nic,“ přeruší ho Erik.

„To si rozhodně nemyslím,“ řekne Joona. „A tohle je kritická situace.“

Daniele zrudnou tváře a s obličejem skloněným k podlaze se pousměje.

„Nemůžu,“ pronese Erik.

„Za pacienta zodpovídám já,“ prohlásí zvýšeným hlasem Daniela. „A představa hypnózy ve mně žádné zvláštní nadšení nebudí.“

„Ale co kdybyste došla k závěru, že to pacientovi neublíží?“ zeptá se Joona.

Erik si uvědomí, že kriminální komisař s hypnózou již od samého počátku počítal. V nemocnici ho chtěl mít jen proto, aby ho přemluvil k hypnóze pacienta, nikoli kvůli tomu, že je odborník na akutní šok a trauma.

„Slíbil jsem sám sobě, že už nikdy hypnotizovat nebudu,“ řekne Erik.

„Dobře, chápu,“ odvětí Joona. „Slyšel jsem, že jste byl naprostá jednička, ale co mi ksakru zbývá, musím vaše rozhodnutí respektovat.“

„Mrzí mě to,“ prohlásí Erik.

Skleněnou výplní pohlédne na pacienta a poté se obrátí k Daniele.

„Dostal desmopresin?“

„Ne, ještě jsem s tím chtěla počkat,“ odpoví lékařka.

„Proč?“

„Kvůli riziku tromboembolických komplikací.“

„Sledoval jsem debatu na tohle téma, ale podle mě to je nesmysl, můj syn ho dostává od malička,“ řekne Erik.

Joona se těžce zvedne ze židle.

„Pak bych vám byl vděčný, kdybyste mi doporučil jiného hypnotizéra,“ požádá Erika.

„Zatím ani nevíme, jestli se pacient vůbec probere z bezvědomí,“ odpoví Daniela.

„Já ale počítám s tím, že…“

„A pacienta lze hypnotizovat pouze v případě, že je při vědomí,“ přeruší ho lékařka a nepatrně se ušklíbne.

„Ten chlapec poslouchal, když na něj Erik mluvil,“ řekne Joona.

„O tom dost pochybuju,“ zamumlá Daniela.

„Ale jo, opravdu mě slyšel,“ pronese Erik.

„Mohli bychom tak zachránit jeho sestru,“ pokračuje Joona.

„Já teď jedu domů,“ řekne tiše Erik. „Dej pacientovi desmopresin a zvaž hyperbarickou komoru.“

Erik opustí místnost, svlékne si lékařský plášť, projde chodbou a nastoupí do výtahu. Ve vestibulu je několik lidí. Dveře jsou otevřené a obloha o poznání zesvětlala. Při výjezdu z parkoviště se natáhne po dřevěné krabičce v přihrádce. S pohledem upřeným na vozovku otevře víčko s obrázkem pestrého papouška a domorodce, vytáhne tři tabletky a rychle je spolkne. Musí se pár hodin vyspat, než se vzbudí Benjamín a bude potřebovat píchnout injekci.

2

ÚTERÝ 8. PROSINCE RÁNO

Kriminální komisař Joona Linna si v malé restauraci Il caf? na Rohové ulici vybere k snídani velkou bagetu s parmazánem, bresaolou a sušenými rajčaty. Je časně ráno a v kavárně právě otevřeli; dívka, u které si snídani objednal, ještě nestačila vybalit pečivo ze sáčků.

Předchozího večera Joona prozkoumal obě místa činu v Tumbě, navštívil přeživší oběť v Karolínské nemocnici v Solně, pozdě v noci si promluvil s lékařkou Danielou Richardsovou a Erikem Mariou Barkem, pak odjel k sobě do bytu ve Fredhällu a tři hodiny spal.

Teď čeká na snídani, zamženým oknem hledí na radnici a myslí na podzemní tunel vedoucí pod parkem a spojující velikou policejní budovu s radnicí. Servírka mu vrátí kreditní kartu, Joona si vypůjčí ze skleněného pultu obrovskou propisku, podepíše účet a odejde z kavárny.

Venku prudce padá sníh s deštěm, Joona spěšně kráčí do kopce po Horské ulici, v jedné ruce teplý balíček se snídaní, ve druhé sportovní tašku s hokejkou.

Dnes večer si to rozdáme s policajty — a bůh nám buď milostiv, pomyslí si Joona. Dostaneme pěknou nakládačku, přesně jak nám to slibovali.

Mužstvo pozemního hokeje státní kriminálky prohraje s městskou, dopravní i námořní policií, s týmem zásahovky, s útvarem rychlého nasazení i s bezpečnostní policií. Na druhé straně jim to však poskytne pádný důvod k tomu, aby se po zápase utěšili v hospodě.

Zatím jsme porazili jen kluky z laboratoře, pomyslí si Joona.

Komisař jde podél policejní budovy a netuší, že si dnes nezahraje hokej ani nezajde do hospody. Kdosi načmáral na ceduli soudní síně hákový kříž. Dlouhými kroky pokračuje vzhůru ke Kronoberské věznici; dovnitř vjede vůz a za ním se neslyšně uzavře vysoká mříž. Na velkém okně budky vrátného tají sněhové vločky. Joona mine bazén a zamíří šikmo přes trávník ke zdi obrovitého komplexu budov. Barva fasády připomíná temnou měď pod vodní hladinou, pomyslí si. Před soudní síní, v níž se rozhoduje o uvalení vazby, je prázdný stojan pro jízdní kola, vlajky zplihle visí podél stožárů. Joona proběhne mezi dvěma kovovými sloupky podpírajícími vysokou, ojíněnou skleněnou stříšku, oklepe si boty a pokračuje vchodovými dveřmi do budovy policejního prezidia.

Ve Švédsku spadají policejní složky pod ministerstvo spravedlnosti, které však nemá výkonnou moc. Ústředním správním orgánem v zemi je Policejní prezidium. Patří k němu Státní kriminální policie, Bezpečnostní policie, Policejní akademie a Státní kriminalistická laboratoř.

Jedinou operativní složkou je Státní kriminální policie, jejímž úkolem je boj se závažnou trestnou činností na domácí i mezinárodní úrovni, a Joona Linna zde již devět let pracuje jako kriminální komisař.

Joona projde chodbou, u nástěnky si sundá čepici, pohledem přeběhne oznámení o kurzech jógy, inzerát na prodej osobního vozu, sdělení odborového svazu a informace o změně otevírací doby střeleckého klubu.

Podlaha je od pátečního úklidu už notně zašlapaná. Dveře do kanceláře Bennyho Rubina jsou pootevřené. Benny, šedesátiletý chlapík s šedým knírkem a vrásčitou, sluncem rozpraskanou pokožkou, sloužil několik let ve vyšetřovací skupině Palmeho případu, nyní se však zabývá prací v komunikační centrále, týkající se přechodu na nový rádiový systém Rakel. Sedí u počítače, za uchem má cigaretu a s děsivou zdlouhavostí cosi spisuje.

„Mám oči na zádech,“ pronese najednou Benny.

„Jo, tím by se možná dalo vysvětlit to tvoje hlemýždí tempo,“ zažertuje Joona.

Zaznamená Bennyho poslední úlovek, reklamu letecké společnosti SAS; mladá exotická kráska v miniaturních bikinkách, popíjející brčkem ovocný drink. Bennyho tak rozzuřil zákaz vyvěšování kalendářů s nahými slečnami, až si většina kolegů myslela, že dá výpověď. Benny se však namísto toho již několik let věnuje tichému a zarputilému protestu. První den každého měsíce pravidelně vymění obrázek na zdi. Nikdo jim nezakázal mít v kanceláři reklamy leteckých společností, plakáty široce rozkročených krasobruslařek, instruktorek jógy nebo reklam na spodní prádlo firmy Hennes&Mauritz. Joona si pamatuje na obrázek běžkyně na krátké trati Gail Deversové v upnutých šortkách a na odvážnou litografii malíře Egona Schieleho, představující rusovlásku s roztaženýma nohama v nadýchaných kalhotkách s nohavičkami.

Joona se zastaví, aby pozdravil svou asistentku a kolegyni Anju Larssonovou. Anja sedí s pootevřenou pusou před displejem počítače a na kulatém obličeji má tak soustředěný výraz, že se Joona raději rozhodne ji nerušit. Zamíří ke své pracovně, přede dveřmi pověsí na háček provlhlý svrchník, rozsvítí v okně adventní hvězdu a rychle přelétne pohledem svou přihrádku; vyhláška týkající se pracovního prostředí, návrh na zavedení nízkoenergetického osvětlení, dotazník ze státního zastupitelství a pozvánka na vánoční večírek ve Skansenu.

Joona opustí kancelář, vejde do zasedačky, posadí se na své obvyklé místo, rozbalí si snídani a pustí se do jídla.

Na velké tabuli visící na podélné zdi místnosti je napsáno: uniforma, ochranný oděv, zbraň, slzný plyn, radiostanice, vozidlo, další technické vybavení, kanály, signály, dosažitelnost, výpadek signálu, kódy, zkouška spojení.

Petter Näslund se zastaví na chodbě přede dveřmi, potěšeně se zachechtá a zády k zasedací místnosti se rukama zavěsí na veřeje. Je to svalnatý holohlavý pětatřicetiletý chlapík s hodností vrchního komisaře, je tedy Joonovým nejbližším nadřízeným. Několik let flirtuje s Magdalenou Ronanderovou a zarputile ignoruje její znechucené pohledy a neustálé pokusy o kolegiálnější tón. Magdalena již čtyři roky pracuje v detektivním oddělení jako inspektorka a jejím cílem je do třicítky dokončit studium práv.

Petter ztiší hlas a začne Magdalenu zpovídat, jakou si vybrala služební zbraň a jak často musí měnit hlaveň kvůli obroušeným vývrtům. Kolegyně předstírá, že jeho neohrabané dvojsmyslné narážky nechápe, a sdělí mu, že si o každé vypálené střele vede záznamy.

„Ale máš ráda tvrdší zboží, že jo?“ nedá se Petter.

„Ne, mám glock 17,“ odvětí Magdalena, „protože do něj můžu použít většinu armádní devítimilimetrové munice.“

„Copak ty nepoužíváš českou…?“

„Jo, i když… radši mám švédské náboje m39B,“ prohlásí Magdalena.

Oba vejdou do zasedačky, posadí se na svá místa a pozdraví Joonu.

„A glock má přece vedle mušky i úsťovou brzdu,“ pokračuje Magdalena. „Dokáže skvěle zmírnit zpětný náraz a člověk může rychleji znovu vystřelit.“

„A copak si o tom myslí náš Muminek?“ zeptá se Petter.

Joona se pousměje, blýskne ledově jasnýma šedýma očima a odpoví svou zpěvavou finskou švédštinou:

„Že je to naprosto fuk, protože rozhodující jsou úplně jiné věci.“

„Takže ty nemusíš umět střílet?“ ušklíbne se Petter.

„Joona je dobrý střelec,“ prohlásí Magdalena Ronanderová.

„Je dobrej ve všem,“ povzdechne si Petter.

Magdalena Pettera ignoruje a obrátí se k Joonovi.

„Největší výhodou glocka s kompenzátorem je to, že ve tmě není vidět zášleh v ústí hlavně.“

„Máš úplnou pravdu,“ odpoví tiše Joona.

S veselým výrazem otevře své černé kožené desky a začne listovat v papírech. Do místnosti vejde Benny, posadí se, rozhlédne se po ostatních, plochou dlaně tvrdě udeří o desku stolu, a když po něm Magdalena Ronanderová zlobně blýskne očima, široce se usměje.

„Vzal jsem si ten případ v Tumbě,“ řekne Joona.

„Co je to za případ?“ zeptá se Petter.

„Někdo nožem ubodal celou rodinu.“

„To není nic pro nás,“ opáčí Petter.

„Myslím, že se může jednat o sériového vraha, nebo přinejmenším…“

„Tak už toho konečně nech,“ přeruší ho Benny, pohlédne Joonovi do očí a opět uhodí dlaní do stolu.

„Šlo jen o vyřizování účtů,“ pokračuje Petter. „Půjčky, dluhy, hazard… ten chlap byl v Solvalle pěkně provařenej.“

„Takže patologické hráčství,“ potvrdí Benny.

„Půjčoval si peníze od místních kriminálníků a musel za to zaplatit,“ prohlásí rozhodně Petter.

V místnosti zavládne ticho. Joona se napije vody a strčí si do úst kousek sendviče.

„Něco mi říká, že to bylo jinak,“ pronese tlumeným hlasem.

„Pak budeš muset požádat o přeložení,“ usměje se Petter. „To není věc státní kriminálky.“

„Podle mého názoru je.“

„Pokud ten případ chceš, tak se budeš muset přeškolit na okrskáře v Tumbě,“ řekne Petter.

„Hodlám ty vraždy vyšetřit,“ trvá na svém Joona.

„O tomhle rozhoduju já,“ zakončí debatu Petter.

Do místnosti vejde Yngve Svensson a posadí se. Napomádované vlasy nosí sčesané z čela, pod očima má modrošedé kruhy, na bradě narudlé strniště a neustále chodí v pomačkaném černém obleku.

„Yngwie,“ řekne spokojeně Benny.

Yngve Svensson je jedním z nejlepších švédských odborníků na organizovaný zločin, zodpovídá za oddělení analýz a patří do útvaru pro policejní spolupráci na mezinárodní úrovni.

„Yngve, co říkáš na ten případ v Tumbě?“ zeptá se Petter. „Určitě sis ho důkladně prostudoval, viď?“

„Jo, vypadá to na nějakou místní záležitost,“ odpoví Yngve. „Vymahač se vydá za dlužníkem domů — vždyť ten chlápek tam v tuhle dobu už měl být —, ale nakonec dělal rozhodčího při fotbalovém zápase. Vymahač zřejmě jede ve speedu i v rohypnolu, je nevyrovnanej, vystresovanej, něco ho vyprovokuje, takže popadne kudlu a pustí se do členů rodiny, aby z nich vypáčil, kde je otec, pak se dostane do rauše a všechny oddělá, a nakonec vyrazí na stadion za tím chlápkem.“

Petter se výsměšně ušklíbne, několikrát si zhluboka lokne vody, odříhne si do dlaně, pohlédne na Joonu a zeptá se:

„Co na tohle vysvětlení říkáš ty?“

„Není špatné, až na to, že na něm není ani zbla pravdy,“ odpoví Joona.

„A co se ti na něm nezdá?“ otáže se vztekle Yngve.

„Vrah napřed zabil toho chlápka na stadionu,“ řekne klidně Joona. „Teprve potom jel do domku a zavraždil zbytek rodiny.“

„A pak se sotva jedná o vymáhání dluhů,“ podpoří ho Magdalena Ronanderová.

„No, uvidíme, co nám poví pitva,“ zamumlá Yngve.

„Poví nám, že mám pravdu,“ odpoví Joona.

„Pitomče,“ povzdechne si Yngve a strčí si pod ret dvě porce žvýkacího tabáku.

„Joono, já ti tenhle případ nedám,“ prohlásí Petter.

„Chápu,“ řekne s povzdechem Joona a zvedne se od stolu.

„Kam jdeš — máme přece schůzi?“ ozve se Petter.

„Musím si promluvit s Carlosem.“

„Snad ne o tomhle?“

„Právě o tom,“ odpoví Joona a odchází.

„Stůj!“ zavolá za ním Petter. „Nebo budu muset…“

Joona Petterovo vyhrožování neposlouchá, klidně za sebou zavře dveře a kráčí dále chodbou. Pozdraví Anju, která k němu tázavě vzhlédne od počítače.

„Copak ty nejsi na schůzi?“ zeptá se.

„Ale jo,“ odpoví Joona a zamíří k výtahu.

V pátém patře se nachází zasedací místnost policejního prezidia a kancelář Carlose Eliassona, ředitele státní kriminálky. Dveře jsou pootevřené.

„No tak pojď dál,“ vyzve Joonu.

Joona vejde a Carlos na něj vrhne pohled, v němž se mísí radost i obavy.

„Jen nakrmím tyhle svoje drobečky,“ vysvětlí Joonovi a poklepe na okraj akvária. S úsměvem pohlédne na rybičky plovoucí k hladině a nadrobí jim suché krmivo.

„Dej si trošku,“ zašeptá.

Carlos pokyne nejmenšímu rájovci dlouhoploutvému jménem Nikita, pak se znovu otočí a přátelsky pronese:

„Státní komise pro vyšetřování vražd by potřebovala, aby ses mrknul na ten případ v Dalarně.“

„To zvládnou sami,“ prohlásí Joona.

„Oni jsou zřejmě jiného názoru — byl tu kvůli tomu Tommy Kofoed a…“

„Ale já na to nemám čas,“ přeruší ho Joona.

Komisař se posadí naproti Carlosovi. Místnost příjemně voní kůží a dřevem. Akváriem hravě probleskují sluneční paprsky.

„Chtěl bych ten případ v Tumbě,“ řekne bez okolků Joona.

Na Carlosově přátelském vrásčitém obličeji se objeví znepokojený výraz.

„Asi před vteřinou mi volal Petter Näslund, a má pravdu, tohle není věc státní kriminálky,“ pronese opatrně.

„Já myslím, že ano,“ trvá na svém Joona.

„Naše záležitost by to byla pouze v případě, kdyby to vymáhání dluhů nějak souviselo se závažnou organizovanou trestnou činností, Joono.“

„O žádné vymáhání dluhů nešlo.“

„Že ne?“

„Vrah napřed zabil toho chlápka,“ prohlásí zarytě Joona. „Pak vyrazil do jejich vilky a to samé udělal i s ostatními. Chtěl vyvraždit celou rodinu a půjde po té dospělé dívce i po tom chlapci, pokud přežije.“

Carlos krátce pohlédne na akvárium, jako by se obával, aby rybky nezaslechly něco nevhodného.

„Aha,“ opáčí skepticky. „A jak jsi na to přišel?“

„Krvavé stopy v tom domku byly kratší.“

„Co tím myslíš?“

Joona se předkloní a prohlásí:

„Šlápoty byly samozřejmě všude, neměřil jsem jejich délku, ale připadalo mi, že v té šatně na stadionu byly… no, zřetelnější, a v té vilce se mi zdály unavenější, méně energické.“

„A teď to přijde,“ řekne otráveně Carlos. „Teď mi s tím nedáš ani na chvilku pokoj, viď?“

„Ale vždyť mám pravdu,“ odpoví Joona.

Carlos zavrtí hlavou:

„Myslím, že tentokrát ne.“

„Ale jo, mám.“

Carlos se obrátí k rybičkám a spustí:

„Tenhle Joona Linna je ten nejpaličatější beran, s jakým jsem se kdy setkal.“

„Ale proč bych měl ustoupit, když vím, že mám pravdu?“

„Nemůžu Pettera obejít a svěřit ti tenhle případ jen na základě nějakého tvého pocitu,“ vysvětluje Carlos.

„Ale můžeš.“

„Všichni si myslí, že šlo o vymáhání dluhů.“

„Ty taky?“ otáže se Joona.

„Jo, vlastně ano.“

„Stopy v šatně byly zřetelnější a energičtější, protože napřed došlo k vraždě toho chlapíka,“ zdůrazní Joona.

„Ty se nikdy nevzdáš,“ podotkne Carlos. „Že je to tak?“

Joona pokrčí rameny a usměje se.

„Asi bude nejlepší, když si rovnou promluvím s někým z ústavu soudního lékařství,“ zamručí Carlos a zvedne sluchátko.

„Řeknou ti, že mám pravdu,“ odpoví se sklopeným zrakem Joona.

Joona Linna ví, že je umíněný paličák, a také je mu jasné, že bez jisté dávky zatvrzelosti by se daleko nedostal. Možná je její příčinou osud Joonova otce, Yrjöa Linny, hlídkujícího policisty v okrsku Märsta. Právě se nacházel na staré uppsalské dálnici kousek od Löwenströmovy nemocnice, když centrála spustila poplach a vyslala ho na Hammarbyskou ulici v Upplands Väsby. Jeden ze sousedů ohlásil, že Olofssonovy děti zase dostávají výprask. Švédsko bylo první zemí na světě, v níž byl v roce 1979 vydán zákaz tělesného trestání dětí, a policejní prezidium požadovalo, aby byl nový zákon důsledně dodržován. Yrjö Linna vjel na dvůr, zastavil před vchodem a čekal na svého kolegu Jonnyho Andersena. Po několika minutách mu zavolal vysílačkou. Jonny právě stál ve frontě u stánku s párky a zastával mínění, že pořádný chlap musí občas ukázat, kdo je doma pánem. Yrjö Linna nebyl příliš výřečný. Chá
pal, že na základě policejních předpisů by takovýto zásah neměl provádět sám, ale na kolegově příjezdu netrval. Nic mu neřekl, ačkoli si byl vědom toho, že má nárok na posily. Nechtěl se dohadovat, nechtěl vypadat jako slaboch a nemohl déle čekat. Vyběhl po schodech do třetího patra a zazvonil. Otevřela mu holčička s vystrašeným pohledem. Požádal ji, aby zůstala na chodbě, malá však zavrtěla hlavou a vběhla do bytu. Yrjö Linna ji následoval do obývacího pokoje. Dívenka zabušila na balkonové dveře. Yrjö zjistil, že tam stojí asi dvouletý chlapeček a na sobě má jen plenku. Zamířil rovnou k dítěti, aby ho pustil dovnitř, a opilce si všiml příliš pozdě. Muž seděl bez hnutí na pohovce přede dveřmi a hleděl směrem k balkonu. Yrjö musel jednou rukou odjistit západku a druhou zmáčknout kliku. Zarazil se až ve chvíli, kdy zaslechl výstřel z brokovnice. Šestatřicet olověných broků ho zasáhlo přímo do pát eře a přivodilo mu téměř okamžitou smrt.

Jedenáctiletý Joona s maminkou Ritvou se odstěhovali z centra Märsty do tetina třípokojového bytu ve Fredhällu ve Stockholmu. Po absolvování základní školy a tříletého gymnázia na Kungsholmenu se Joona přihlásil na policejní akademii. Často vzpomíná na kamarády z vysoké školy, na procházky po velkých zatravněných plochách, na klidné období před aspiranturou a na své první roky policejního asistenta. Joona Linna si odpracoval povinné penzum kancelářských povinností, zúčastnil se plánů na zrovnoprávnění mužů a žen i práce v odborech, řídil dopravu během stockholmského maratónu i stovek automobilových nehod, prožíval nepříjemné rozpaky, když fotbaloví fanoušci doráželi na jeho kolegyně v metru skandováním posměšných popěvků: „Kampak kočko s tím obuchem? Suchej dovnitř, mokrej ven!“, nacházel mrtvé feťáky závislé na heroinu se zanícenými vpichy, vedl vážné debaty s různými chmatáky, pomáhal
personálu sanitky se zvracejícími opilci, hovořil s vystrašenými prostitutkami, třesoucími se abstinenčními záchvaty a příznaky onemocnění AIDS, setkal se se stovkami mužů, kteří týrali své ženy a děti, přičemž se vždy jednalo o stejný vzorec chování; muž byl opilý, jednal však zcela plánovitě za staženými žaluziemi a s rádiem puštěným na plné pecky. Pokutoval řidiče za překročení rychlosti či jízdu pod vlivem alkoholu, zabavoval zbraně, drogy a podomácku vypálenou kořalku. Jednou byl na neschopence s houserem a šel se projít, aby mu úplně neztuhly svaly, vtom však spatřil, jak nějaký skin chytil před Klastorpskou školou muslimskou ženu za ňadro. Navzdory bolavým zádům vyrazil za holou lebkou podél vody, proběhl celý park, řítil se kolem Smedsuddenu na Západní most a pokračoval přes vodu a L?ngholmen k Södermalmu; výtečníka dostihl až u semaforu na Högalidské ulici.

Ačkoli Joona Linna žádný kariérní postup nezamýšlel, stále povyšoval. Rád pracuje na náročných případech a nikdy se nevzdává. Na výložce má hvězdu a tři dubové listy; chybí mu čtverhranná šňůrka, nezbytná pro hodnost vrchního komisaře. Zkrátka na všechny formy šéfování zvysoka kašle a odmítá vstoupit do Státní komise pro vyšetřování vražd.

Dnešního prosincového rána sedí Joona Linna v kanceláři ředitele kriminálky a stále ještě necítí únavu po dlouhé noci strávené v Tumbě a v Karolínské nemocnici. Naslouchá telefonátu Carlose Eliassona s profesorem Nilsem ?hlénem zvaným „N?len“, zástupcem vedoucího ústavu soudního lékařství ve Stockholmu.

„Ne, potřebuju vědět, kde došlo k první vraždě,“ říká Carlos a odmlčí se. „To chápu, jistě… ale jaký je tvůj předběžný názor?“

Joona se opře o opěradlo, poškrábe se v blonďatých rozčepýřených vlasech a sleduje, jak ředitelův obličej stále více rudne. Carlos naslouchá N?lenovu monotónnímu hlasu, pak namísto odpovědi pouze přikývne a bez rozloučení telefon položí.

„Oni… oni…“

„Zjistili, že napřed došlo k vraždě otce,“ doplní ho Joona.

Carlos přikývne.

„Přesně tohle jsem ti říkal,“ pokračuje s úsměvem Joona.

Carlos si rozpačitě odkašle.

„Fajn, takže povedeš předběžné vyšetřování,“ prohlásí. „Ten případ v Tumbě je tvůj.“

„Chviličku,“ odvětí vážně Joona.

„Chviličku?“

„Napřed bych od tebe chtěl něco slyšet. Řekni, kdo z nás měl pravdu, ty, nebo já?“

„Ty!“ zařve Carlos. „Pro boha svatého, Joono, ty si nedáš pokoj? Máš pravdu, jako obvykle!“

Joona zakryje úsměv rukou a vstane.

„Teď musím vyslechnout svědka, než bude pozdě.“

„Ty budeš vyslýchat toho chlapce?“ zeptá se Carlos.

„Ano.“

„Takže už jsi mluvil se státním zástupcem?“

„Nehodlám vyšetřování nikomu předat, dokud nebudu mít podezřelého,“ řekne Joona.

„Ano, mám na to stejný názor,“ odpoví Carlos. „Jen si myslím, že by bylo dobré mít souhlas státního zástupce, pokud hodláš mluvit s tak vážně zraněným dítětem.“

„Fajn, jsi hlava, jako obvykle — zavolám Jensovi,“ odpoví Joona a odejde.

3

ÚTERÝ 8. PROSINCE DOPOLEDNE

Po rozhovoru s ředitelem státní kriminálky nasedne Joona do vozu, otočí klíčkem v zapalování, zařadí jedničku, opatrně vyjede z parkoviště a zamíří k nedalekému ústavu soudního lékařství v areálu Karolínského institutu.

Než zavolá vrchnímu státnímu zástupci, musí si promyslet, kolik toho o tumbských vraždách dosud ví. Složka s poznámkami z předběžného vyšetřování leží na sedadle spolujezdce. Joona zamíří k náměstí Svatého Erika a snaží se rozpomenout, co o započatém ohledání místa činu ohlásil na státní zastupitelství a co mu při nočním rozhovoru sdělila sociální pracovnice.

Joona přejede most a nalevo zaznamená nezřetelné obrysy zámku Karlsberg. Sám pro sebe si zopakuje vyjádření obou lékařů o rizicích hrozících při výslechu takto zraněného pacienta a rozhodne se, že si události posledních dvanácti hodin projde ještě jednou.

Karim Muhammed přišel do Švédska jako íránský uprchlík. Ve své vlasti byl novinářem, po návratu Rúholláha Chomejního k moci však skončil ve vězení. Po osmi letech strávených za mřížemi se mu podařilo uprchnout do Turecka, odkud pokračoval do Německa a pak do švédského Trelleborgu. Karim Muhammed již dva roky pracuje pro Jasmin Jabirovou, majitelku místní úklidové firmy se sídlem v Tullinge na ulici Alice Tegnérové číslo 9. Z pověření radnice okresu Botkyrka má firma na starost úklid školy v Tullinebergu, Vistě a Broängu, plaveckého stadionu ve Storvretenu, gymnázia a sportovního stadionu v Tumbě a šaten u hřiště v Rödstuhage.

Karim Muhammed dorazil na hřiště v Rödstuhage v pondělí sedmého prosince ve dvacet padesát. Byl to jeho poslední pracovní úkol. Svůj volkswagen zaparkoval poblíž červené toyoty. Reflektory na vysokých sloupech kolem hřiště byly zhasnuté, v šatnách se však ještě svítilo. Karim otevřel zadní dveře, vysunul rampu, vylezl po ní dovnitř a odvázal nejmenší úklidový vozík.

Došel k nízké dřevěné budově, a když chtěl otočit klíčem v zámku pánské šatny, všiml si, že je odemčeno. Zaklepal na dveře, a jelikož nikdo nereagoval, vstoupil do místnosti. Krev na podlaze zaznamenal až ve chvíli, kdy zapřel dveře plastovým klínem. Vešel do šatny, spatřil mrtvého muže, vrátil se ke svému vozu a zavolal na tísňovou linku.

Centrála se spojila vysílačkou s policejním vozem na huddingeské dálnici poblíž stanice pendlu v Tumbě. Na místo byli vysláni policejní asistenti Jan Eriksson a Erland Björkander.

Zatímco Erland Björkander zpovídal Karima Muhammeda, Jan Eriksson zamířil do šatny. Zdálo se mu, že ležící muž vydal nějaký zvuk, z čehož usoudil, že je ještě naživu, a rozběhl se k němu. Když ho však obrátil, pochopil, že se zmýlil. Tělo bylo ošklivě zřízené, chyběla mu pravá paže a surově rozdrásaný hrudník připomínal otevřenou nádobu s krvavou břečkou. Na místo dorazila záchranka a záhy po ní i policejní inspektorka Lillemor Blomová. Oběť byla bez problémů identifikována jako Anders Ek, učitel chemie a fyziky na gymnáziu v Tumbě. Jeho manželka byla knihovnice z Huddinge Katja Eková. Bydleli v řadovém domku na Ohradní ulici číslo 8 se dvěma nezletilými dětmi, Lisou a Josefem.

Vzhledem k pozdní hodině pověřila kriminální inspektorka Lillemor Blomová policejního asistenta Erlanda Björkandera, aby promluvil s rodinou oběti, zatímco ona sama přijala hlášení Jana Erikssona a zajistila uzavření místa činu.

Erland Björkander dojel k řadovému domku v Tumbě, zaparkoval a zazvonil. Když nikdo neotevíral, obešel vilku a posvítil si baterkou do okna na zadní straně domu. První, co uviděl, byla veliká kaluž krve na celoplošném koberci v ložnici a zakrvácené pruhy na podlaze, jako by někdo někoho táhl dveřmi. Na prahu ležely dětské brýličky. Erland na vlastní pěst vyrazil balkonové dveře a se zbraní v ruce vtrhl dovnitř. Prošel celý dům, našel tři oběti, okamžitě přivolal policii a záchranku a vlastně si ani nevšiml, že chlapec žije. Omylem však na vysílačce nastavil kanál pokrývající celé okolí Stockholmu.

Joona Linna seděl ve svém voze na Drottningholmské ulici, vtom se ve dvacet dva deset ozval z vysílačky zděšený poplach. Jakýsi policejní asistent jménem Erland Björkander křičel, že ty děti jsou podřezané, že je v domě sám, že je mrtvá i jejich matka, že jsou všichni zabití. O chvilku později policista vyšel před dům, trochu se sebral a oznámil, že do domku na Ohradní ulici ho samotného vyslala policejní inspektorka Lillemor Blomová. Björkander opět zmlkl, zamumlal, že použil nesprávný kanál, a pak se jeho hlas ztratil.

V Joonově voze zavládlo ticho. Stěrače sbíraly z oken vodní kapky. Když Joona pomalu projížděl kolem Kristinebergu, vzpomněl si na svého tátu, který zůstal při zásahu bez pomoci.

U Štěpánské školy zajel ke krajnici. Špatný postup při zásahu v Tumbě ho rozčílil. Žádný policista nesmí provádět takovýto zásah na vlastní pěst. Joona si povzdechl, zvedl telefon a požádal o spojení s Lillemor Blomovou.

Lillemor Blomová studovala na policejní akademii ve stejné době jako Joona. Po postgraduálním studiu se provdala za kolegu Jerkera Lindkvista. O dva roky později se jim narodil syn Dante. Jerker si nikdy nevybral svou placenou část otcovské dovolené, ačkoli je stanovena zákonem, čímž svou rodinu ekonomicky ochudil a zpomalil manželčinu profesní kariéru. Nakonec ji opustil kvůli mladší kolegyni, která právě odpromovala, a Joona slyšel, že se se synem nestýká ani jednou za čtrnáct dní.

Když Lillemor zvedla telefon, Joona se stručné představil. Rychle odbyl zdvořilostní fráze a poté Lillemor řekl, co se dozvěděl z policejní vysílačky.

„Máme málo lidí, Joono,“ vysvětlila Lillemor. „A já jsem si opravdu myslela, že…“

„To je ksakru úplně fuk, co sis myslela,“ přerušil ji Joona.

„Ty mě neposloucháš,“ namítla Lillemor.

„Ale jo, když…“

„No tak mě ksakru poslouchej!“

„Nemůžeš přece poslat Erlanda na místo činu samotného,“ pokračoval Joona.

„Už jsi skončil?“

Po krátkém mlčení mu Lillemor Blomová vysvětlila, že asistent Erland Björkander dostal za úkol pouze informovat rodinu o neštěstí, svévolně však převzal iniciativu a vyrazil dveře na zadní straně domku. Joona uznal, že měla pravdu, několikrát se omluvil a víceméně ze zdvořilosti se otázal, co se v té Tumbě vlastně stalo.

Lillemor mu zopakovala hlášení asistenta Erlanda Björkandera o nožích a příborech ležících v krvi na podlaze, o dětských brýlích, o krvavých stopách a otiscích rukou, o mrtvolách i o rozmístění částí rozřezaných těl. Poté mu sdělila, že Anders Ek, kterého považovala za posledního z obětí, byl na sociálním odboru známá firma kvůli patologickému hráčství. Ek podstoupil oddlužení, ale zároveň si půjčoval peníze od místních kriminálníků. Teď se k němu vydal nějaký vymahač a pustil se nožem do členů rodiny, aby z nich dostal, kde je otec. Lillemor popsala mrtvé tělo Anderse Eka včetně toho, že ho pachatel začal rozřezávat na kusy; na místě našli lovecký nůž a ve sprše odříznutou paži. Pověděla mu vše, co o rodině věděla, a dodala, že chlapec byl převezen do nemocnice v Huddinge. Několikrát zopakovala, že mají málo lidí a že ohledání míst činu muselo počkat.

„Tak já to udělám,“ řekl Joona.

„A proč?“ zeptala se překvapeně Lillemor.

„Chtěl bych se na to podívat.“

„Teď hned?“

„Ano, rád,“ odvětil Joona.

„Prima,“ řekla kolegyně tónem, z něhož bylo jasné, že to myslí vážně.

Joona zprvu nechápal, co vzbudilo jeho zájem. Hlavním důvodem nebyla závažnost zločinu, ale mezi informacemi, které dostal, a z nich vyvozenými závěry mu cosi nehrálo.

Když si prohlédl obě místa činu — pánskou šatnu u Rödstuhage a řadovou vilku na Ohradní ulici 8 v Tumbě —, byl si jist tím, že své původní tušení dokáže podložit konkrétními fakty. Samozřejmě se nejednalo o žádné důkazy, ale jeho postřehy byly natolik důležité, že věc nemohl nechat jen tak. Byl přesvědčen o tom, že k vraždě otce došlo před útokem na ostatní členy rodiny. Jednak si všiml, že stopy v krvi v šatně působily ve srovnání se stopami v řadovém domku rozhodněji a energičtěji, a jednak měl lovecký nůž, nalezený ve sprše u hřiště, ulomenou špičku, čímž by bylo možné vysvětlit poházené příbory na podlaze v kuchyni ve vilce; pachatel jednoduše hledal novou zbraň.

Joona požádal všeobecného lékaře v nemocnici v Huddinge, aby mu poskytl odbornou pomoc do doby, než dorazí soudní lékař a technici ze státní kriminalistické laboratoře. Společně provedli předběžné ohledání místa činu, pak se Joona spojil s ústavem soudního lékařství ve Stockholmu a požádal o kompletní soudní pitvu.

Když Joona vyšel z domku, stála Lillemor Blomová u rozvodné skříně vedle pouliční lampy a kouřila. Joona už dlouho nebyl tak otřesený. Nejsurovější násilí bylo namířeno proti malé holčičce.

Kriminální technik byl již na cestě. Joona překročil chvějící se světlemodrou pásku, kterou bylo uzavřeno místo činu, a zamířil k Lillemor.

Venku byla tma a větrno. Tu a tam je do tváře bodla zmrzlá sněhová vločka. Lillemor byla hezká, třebaže působila opotřebovaně; tvář měla plnou unavených vrásek a byla přehnaně, ale nedbale nalíčená. Joonovi však se svým rovným nosem, vysedlými lícními kostmi a šikmýma očima připadala vždycky krásná.

„Už jste zahájili předběžné ohledání místa činu?“ zeptal se Joona.

Lillemor zavrtěla hlavou a vyfoukla kouř.

„Já to udělám,“ řekl Joona.

„A já se půjdu domů trochu vyspat.“

„To zní hezky,“ usmál se Joona.

„Tak pojď se mnou,“ zažertovala Lillemor.

„Musím zjistit, jestli by nebylo možné promluvit si s tím chlapcem.“

„Přesně tak, už jsem zavolala do státní kriminalistické laboratoře v Linköpingu, aby se spojili s nemocnicí v Huddinge.“

„Tak to je vážně dobrá práce.“

Lillemor odhodila nedopalek na zem a zašlápla ho.

„Co má s tímhle vlastně společného státní kriminálka?“ zeptala se a pohlédla k jeho vozu.

„Uvidíme,“ zamumlal Joona.

Důvody, které vedly k oběma vraždám, nemají s vymáháním dluhů nic společného, pomyslí si znovu Joona. To prostě nemá logiku. Někdo chtěl vyvraždit celou rodinu, ale jeho záměry a motiv zatím neznáme.

Joona se posadil do vozu, zavolal do huddingeské nemocnice a dozvěděl se, že pacient byl převezen na neurochirurgické oddělení Karolínské nemocnice v Solně. Jeho stav se prý zhoršil hodinu poté, co mu jeden z kriminálních techniků odebral biologický materiál.

Pozdě v noci zamířil Joona zpět do Stockholmu. Na södertäljeské dálnici zavolal na sociální odbor kvůli zahájení spolupráce ohledně chlapcových výslechů v rámci předběžného vyšetřování. Přepojili ho na službu konající pracovnici Susanne Granatovou, působící jako přibraná osoba k ochraně oprávněných zájmů dětí. Joona jí vysvětil zvláštní okolnosti celého případu a požádal, zda se na ni může znovu obrátit, pokud se dozví, že je pacientův stav stabilizovaný.

Joona dorazil na neurologické oddělení intenzivní péče v Karolínské nemocnici pět minut po druhé hodině ranní a o patnáct minut později se mu podařilo promluvit si s ošetřující lékařkou Danielou Richardsovou. Ta mu vysvětlila, že podle jejího názoru nebude chlapec schopen podstoupit výslech po několik týdnů, pokud svá zranění vůbec přežije.

„Pacient je v šoku,“ prohlásila lékařka.

„Co to znamená?“

„Utrpěl příliš velkou ztrátu krve a krevní oběh začíná selhávat…“

„Copak jste to krvácení nezastavili?“

„Myslím, že ano, doufám v to, po celou dobu dostává transfúze, ale kvůli nedostatečnému přísunu kyslíku do tkání není tělo schopno odbourávat odpadní produkty, dochází k okyselení krve a následně tak hrozí poškození dalších orgánů.“

„Je při vědomí?“

„Ne.“

„Ale já s ním musím mluvit. Opravdu by se nedalo nic dělat?“

„Jediný člověk, který by snad mohl zlepšení chlapcova stavu urychlit, je Erik Maria Bark.“

„Ten hypnotizér?“ otázal se Joona.

„Pokud chcete, aby vám pomohl, tak mu takhle nikdy neříkejte,“ prohlásila vzápětí Daniela. „Je to náš nejlepší odborník na šok a trauma.“

„Vadilo by vám, kdybych ho požádal, aby sem přišel?“

„Naopak, sama jsem na to už myslela,“ odpověděla lékařka.

Joona hledal po kapsách telefon, pochopil, že ho nechal v autě, a zeptal se Daniely Richardsové, zda by si mohl půjčit její. Napřed informoval o celé záležitosti a okolnostech případu Erika Mariu Barka, pak ještě jednou zavolal Susanne Granatové z odboru péče o dítě a vysvětlil jí, že si s Josefem Ekem možná bude moci už brzy promluvit. Sociální pracovnice mu sdělila, že rodinu Ekových mají v registru; otec byl patologický hráč a před třemi roky byli v kontaktu s jeho dcerou.

„S jeho dcerou?“ otázal se skepticky Joona.

„Se starší dcerou Evelyn,“ sdělila mu Susanne.

4

ÚTERÝ 8. PROSINCE RÁNO

Erik Maria Bark se vrátil domů z Karolínské nemocnice, v níž se setkal s kriminalistou Joonou Linnou. Komisař se Erikovi zalíbil navzdory tomu, že se ho snažil přimět k porušení slibu, že už nikdy nebude hypnotizovat. Snad mu byla sympatická Joonova neskrývaná a upřímná starost o starší děvče. Právě v této chvíli ji možná hledá vrah.

Erik vejde do ložnice a pohlédne na svou ženu Simonu ležící v posteli. Je velice unavený, tabletky začínají účinkovat, oči má slabé a těžké, zmocňuje se ho ospalost. Světlo pronikající do pokoje připomíná poškrábanou skleněnou desku. Zbytek noci strávil v nemocnici a venku se už rozednívá. Simona je natažená přes obě postele. Tělo má těžké. Odkopaná přikrývka jí leží u nohou, noční košili má vyhrnutou až do pasu a ochable spočívá na břiše. Na pažích i ramenou jí naskočila husí kůže. Erik ženu opatrně přikryje. Simona cosi zamumlá a stočí se do klubíčka. Erik se posadí a pohladí ji po kotníku, vidí, jak prsty zareagují na jeho dotyk a pohnou se.

„Půjdu se osprchovat,“ řekne Erik.

„Jak se jmenoval ten policajt?“ zamumlá Simona.

Než však Erik stačí odpovědět, ocitne se ve stockholmském Vyhlídkovém hájku. Vrtá se v pískovišti a objeví žlutý kámen, oblý jako vejce a velký jako dýně. Jezdí po něm rukama a po straně nahmatá jakýsi reliéf, ostrou řadu zubů. Když těžký balvan obrátí, vidí, že je to lebka dinosaura.

„Táhni k čertu!“ zaječí na něj Simona.

Erik sebou trhne a uvědomí si, že usnul a že se mu to jen zdálo. Silné prášky ho uspaly uprostřed rozhovoru. Pokusí se o úsměv, setká se však se Simoniným chladným pohledem.

„Simi? Co se děje?“

„Takže to začalo nanovo?“ zeptá se žena.

„A co?“

„Co asi?“ opáčí rozzlobeně Simona. „Kdopak je Daniela?“

„Daniela?“

„Přísahal jsi, dal jsi mi slib, Eriku,“ řekne vzrušeně Simona. „Věřila jsem ti, byla jsem tak pitomá, že jsem ti opravdu věřila…“

„O čem to mluvíš?“ přeruší ji Erik. „Daniela Richardsová je má kolegyně z Karolínské nemocnice. Co je s ní?“

„Nelži mi.“

„Tohle je vážně absurdní,“ odpoví s úsměvem Erik.

„Tak tobě to připadá jako legrace?“ zeptá se Simona. „Občas mě napadlo… dokonce jsem si myslela, že na to, co se stalo, dokážu zapomenout.“

Erik na několik vteřin upadne do spánku, přesto však slyší, co mu manželka říká.

„Zřejmě bude nejlepší, když se rozejdeme,“ zašeptá Simona.

„Mezi mnou a Danielou nic není.“

„Na tom už stejně nezáleží,“ odpoví unaveně Simona.

„Že ne? Že na tom nezáleží? Tak ty se se mnou chceš rozejít kvůli deset let staré aférce?“

„Aférce?“

„Byl jsem opilý a…“

„Nechci nic slyšet, všechno vím, já… Do prdele! Odmítám hrát tuhle roli. Nejsem žádná žárlivá hysterka, ale jsem loajální člověk a totéž žádám od druhých.“

„Nikdy potom jsem tě nepodvedl a už nikdy se to nestane…“

„A jak mi to chceš dokázat?“ přeruší ho Simona. „Přesně to bych totiž potřebovala.“

„Jednoduše mi musíš důvěřovat,“ odpoví Erik.

„Jo,“ povzdechne Simona, sebere polštář a pokrývku a odejde z ložnice.

Erik těžce dýchá, ví, že by měl jít za ní, stáhnout ji zpět do postele nebo si lehnout na zem vedle pohovky v hostinském pokoji, ale potřeba spánku je stále silnější. Už se mu nedokáže ubránit. Lehne si, cítí, jak mu tělem kolují dopaminy, obličej, prsty na nohou i na rukou mu zaplaví slastná ochablost. Těžký, chemicky vyvolaný spánek mu zakalí vědomí jako moučný mrak.

O dvě hodiny později Erik pomalu otevře oči do bledého denního světla pronikajícího záclonami. Ihned se mu vybaví obrazy minulé noci; Simonino obvinění a chlapec se stovkami černých skvrn na bílém těle. Hluboké rány v zátylku, na hrdle a v hrudním koši.

Erik pomyslí na kriminálního komisaře přesvědčeného o tom, že pachatel měl v úmyslu vyvraždit celou rodinu. Napřed otce, pak matku, syna i dceru.

Na nočním stolku se rozdrnčí telefon.

Erik vstane, nechá přístroj vyzvánět, roztáhne záclony, mžourá na protější fasádu a pokouší se uspořádat si myšlenky. V ranním slunci jsou na okně patrné špinavé šmouhy.

Simona odešla do galerie. Erik nechápe její reakci, nerozumí, proč mluvila o Daniele. Přemýšlí, zda nešlo o něco úplně jiného. Možná o ty jeho prášky. Uvědomuje si, že má velmi blízko k závažné závislosti. Ale potřebuje se vyspat. Noční služby v nemocnici mu zničily spánek. Bez prášků by bylo dávno po mně, pomyslí si, natáhne se po budíku, ale shodí ho na podlahu.

Telefon ztichne, po chvíli se však znovu rozezvoní.

Zauvažuje, zda nemá jít k Benjamínovi, lehnout si vedle synka, opatrně ho probudit a zeptat se, co se mu zdálo.

Nakonec telefon zvedne a představí se.

„Erik Maria Bark.“

„Ahoj, tady Daniela Richardsová.“

„Ty jsi ještě na neurologii? Kolik je vlastně hodin?“

„Čtvrt na devět — už toho začínám mít po krk.“

„Tak jeď domů.“

„Naopak,“ prohlásí rozhodné Daniela. „Musíš se sem vrátit. Komisař už je na cestě. Je přesvědčený o tom, že pachatel hledá nejstarší dceru. Říká, že musí mluvit s tím chlapcem.“

Erik najednou pocítí za očima temnou tíhu.

„To není zrovna nejlepší nápad, když vezmu v úvahu…“

„Ale co to děvče?“ přeruší ho lékařka. „Asi mu dám brzy svolení k výslechu.“

„Ty myslíš, že pacient výslech zvládne?“ zeptá se Erik.

„Jestli ho zvládne? Samozřejmě že ne, na to je moc brzy, jeho stav je… Bez přípravy se dozví, co se stalo s jeho rodinou, nebude mít možnost se nějak psychicky obrnit… bude psychotický, bude…“

„Posouzení pacientova stavu je tvoje věc,“ přeruší ji Erik.

„Takže za prvé, nechci k němu pouštět policii, ale nemůžu jen tak sedět se založenýma rukama, když je jeho sestra v nebezpečí,“ prohlásí Daniela.

„Ale to je…“

„Po tom děvčeti jde vrah,“ vpadne mu do řeči zvýšeným hlasem lékařka.

„Zřejmě ano.“

„Promiň, nevím, proč se mě ta věc tak dotýká,“ pokračuje kolegyně. „Možná proto, že třeba ještě není pozdě, že se dá ještě něco dělat. Obvykle to bývá naopak, ale v tomhle případě bychom mohli zachránit mladé děvče, než ji…“

„Tak co po mně vlastně chceš?“ přeruší ji Erik.

„Musíš sem přijet a udělat to, v čem jsi dobrý.“

„Můžu s chlapcem o těch událostech promluvit, až mu bude trošku lip.“

„Musíš sem přijet a zhypnotizovat ho,“ prohlásí vážně Daniela.

„Ne, to nejde,“ odpoví Erik.

„Je to jediné východisko.“

„Nemůžu.“

„Neznám nikoho lepšího.“

„K praktikování hypnózy v Karolínské nemocnici nemám povolení.“

„To zařídím, než sem dorazíš.“

„Ale já slíbil, že už nikdy nebudu nikoho hypnotizovat.“

„Nemohl bys sem prostě jen přijet?“

Na chvíli zavládne ticho a poté se Erik zeptá:

„Je při vědomí?“

„Brzy bude.“

Erik slyší v telefonu vlastní dech.

„Pokud chlapce nezhypnotizuješ, tak k němu pustím toho policajta.“

Daniela položí telefon.

Erik zůstane stát s přístrojem v chvějící se ruce. Pocítí tíhu v hlavě a otevře noční stolek. Dřevěná krabička s papouškem tam není. Musel ji nechat v autě.

Bytem plným slunce jde probudit Benjamína.

Chlapec spí s otevřenými ústy, tvář má bledou a navzdory celonočnímu spánku vypadá vyčerpaně.

„Beni?“

Benjamín otevře oči, rozespale na něj hledí jako na cizince a poté se mu na tváři rozhostí stejný úsměv, jako když byl malý.

„Je ráno, musíš vstávat.“

Benjamín se posadí, zívá, škrábe se ve vlasech a pohlédne na telefon zavěšený na krku. To dělá každé ráno hned po probuzení; zkontroluje, zda v noci nezaspal nějakou zprávu. Erik vyndá žlutou tašku značky Puma, v níž je desmopresin, preparát s koagulačním faktorem, dezinfekční roztok, sterilní kanyly, obinadla, chirurgická náplast a lokální analgetikum.

„Chceš injekci teď, nebo až u snídaně?“

Benjamín pokrčí rameny.

„To je fuk.“

Erik rychle navlhčí synkovu hubenou paži, natočí ji k oknu, poklepe na injekční stříkačku a opatrně zavede kanylu. Zatímco mu pomalu vstřikuje obsah injekce pod kůži, chlapec vsedě volnou rukou cosi vymačkává na mobilu.

„Sakra, už mám skoro vybitou baterii,“ prohlásí Benjamín a položí se. Erik mu stáhne paži obinadlem, aby zastavil krvácení. Benjamín bude muset dlouho ležet a čekat, než mu Erik přelepí ranku chirurgickou náplastí.

Erik opatrně ohýbá synkovu nohu, pak zlehka rozcvičí jeho útlá kolena a nakonec mu namasíruje chodidla a prsty u nohou.

„Tak jak je?“ zeptá se a celou dobu sleduje chlapcův obličej.

Benjamín se zašklebí.

„Normálka,“ odpoví.

„Chceš analgetikum?“

Syn zavrtí hlavou a Erik si najednou vzpomene na bezvládného svědka, na chlapce pobodaného nožem. Kdoví, možná právě v této chvíli hledá vrah jeho starší sestru.

„Copak ti je, tati?“ zeptá se opatrně Benjamín.

Erik mu pohlédne do očí a navrhne:

„Jestli chceš, hodím tě do školy autem.“

„A proč?“

Provoz v ranní špičce se táhne jako med. Benjamín sedí vedle otce a houpavé pohyby vozu ho pomalu uspávají. Zeširoka zívne a pocítí v těle zbytek příjemného tepla po nočním spánku. Uvědomí si, že ačkoli má táta naspěch, udělal si čas, aby ho zavezl do školy. Benjamín se usměje. Takhle je to vždycky, pomyslí si. Když táta v nemocnici vidí nějakou hrůzu, má strach, že se mi něco stane.

„Tak jsme na ty brusle přece jen zapomněli,“ pronese najednou Erik.

„To jo.“

„Můžeme se pro ně vrátit.“

„Ne, v pohodě, to je fuk,“ řekne Benjamín.

Erik se snaží dostat do jiného pruhu, do cesty mu však vjede další vůz. Nezbývá mu než se vrátit a při tom téměř narazí do popelářského auta.

„Ještě bychom stihli…“

„Kašli na to, už ty brusle neřeš,“ řekne podrážděně Benjamín.

Erik na něj vrhne překvapený pohled.

„Já myslel, že bruslíš rád, nebo ne?“

Benjamín neví, co odpovědět, nesnáší podobné výslechy, nechce lhát.

„Tak jo, nebo ne?“ zeptá se Erik.

„Co jako?“

„Copak tebe bruslení nebaví?“

„Co je na tom zábavnýho?“ zamumlá chlapec.

„Koupili jsme přece úplně nové…“

„Brusle jsou stejně otrava,“ přeruší ho znechuceně Benjamín.

„Takže se pro ně nemám vracet?“

Benjamín namísto odpovědi povzdechne.

„Brusle tě nebaví,“ řekne Erik. „Nebaví tě šachy ani televize. Co tě vlastně baví?“

„Nevím,“ odpoví syn.

„Opravdu tě nic nebaví?“

„Ale jo.“

„Dívat se na filmy?“

„Občas.“

„Občas?“ usměje se Erik.

„Jo,“ prohlásí Benjamín.

„Vždyť sis během jednoho večera dokázal přehrát tři nebo čtyři filmy,“ řekne povzbudivě Erik.

„A co má jako bejt?“

„Ale nic,“ pokračuje vesele Erik. „Co by mělo být? Ale docela by mě zajímalo, na kolik filmů denně by ses dokázal dívat, kdyby tě ten film opravdu bavil? Pokud by se ti opravdu hodně líbil…“

„Nech toho.“

„Třeba kdybys měl dvojitou obrazovku a rychle bys je přetáčel dopředu, abys všechny stihl.“

Benjamín se nedokáže ubránit úsměvu, když s ním táta takhle cukruje.

Najednou se ozve tlumené třesknutí a na obloze se objeví bleděmodrá hvězda s kouřově zbarvenými paprsky.

„To je divná doba na rachejtle,“ podotkne Benjamín.

„Cože?“ zeptá se otec.

„Koukej,“ ukáže chlapec.

Nad střechami se vznáší dýmová hvězda. Benjamín z nějakého důvodu dostane strach o Aidu, stáhne se mu žaludek a polije ho horko. V pátek tiše seděli vedle sebe na pohovce v Aidině těsném obývacím pokoji v Sundbybergu. Dívali se spolu na film Elephant a její mladší bráška si hrál na podlaze s kartami pokémonů a povídal si sám pro sebe.

Erik zaparkuje před školou a Benjamín najednou spatří Aidu. Stojí na druhé straně plotu a čeká na něj. Uvidí ho a zamává mu. Chlapec popadne školní tašku a nervózně pronese:

„Tak čau, tati, díky za svezení.“

„Mám tě rád,“ řekne tiše Erik.

Benjamín přikývne a odtáhne se.

„Pustíme si večer nějaký film?“ zeptá se Erik.

„Nevím,“ řekne se sklopenýma očima chlapec.

„To je Aida?“ zeptá se otec.

„Jo,“ odpoví téměř neslyšně Benjamín.

„Rád bych se s ní seznámil,“ řekne Erik a vystoupí z vozu.

„A proč jako?“

Oba zamíří k Aidě. Benjamín se na ni sotva odváží pohlédnout, připadá si jako mimino. Nemůže uvěřit, že by se tátovi zamlouvala. Ale na to, co se tátovi líbí nebo nelíbí, on zvysoka kašle. Blíží se k ní a Aida neklidně těká očima z jednoho na druhého. Než jí chlapec stačí věc vysvětlit, natáhne k ní Erik ruku a pozdraví: „Dobrý den.“

Aida opatrně přijme nabízenou dlaň. Benjamín si všimne, že táta zkoprní, když spatří dívčino tetování na krku: hákový kříž a vedle něj maličkou Davidovu hvězdu. Oči má černě nalíčené, vlasy svázané do dvou dětských culíků a na sobě má černou koženou bundu a širokou černou tylovou sukni.

„Já jsem Erik, Benjamínův táta,“ představí se Erik.

„Aida,“ řekne dívka jasným, ale tichým hlasem. Benjamínovi zrudnou tváře, nervózně pohlédne na Aidu a sklopí zrak.

„Vy jste neonacistka?“ zeptá se Erik.

„A vy?“ opáčí dívka.

„Ne.“

„Ani já ne,“ prohlásí Aida a krátce mu pohlédne do očí.

„A proč máte ten…“

„Pro nic,“ odpoví děvče. „Nejsem nic, jsem jen…“

Do věci se vloží Benjamín, srdce mu nad tátovou neomaleností buší jako o závod.

„Před pár lety se dostala do jedné party,“ řekne zvýšeným Masem. „Ale došlo jí, co je to za pitomce a…“

„Nemusíš mu nic vysvětlovat,“ přeruší ho popuzeně Aida.

Chlapec na okamžik ztratí řeč.

„Já… podle mě je odvážné nést odpovědnost za své chyby,“ pronese posléze.

„Ano, ale mně to připadá,“ řekne Erik, „jako nedostatek pochopení, když si to nedá odstranit…“

„Nech toho!“ zaječí Benjamín. „Nic o ní nevíš.“

Aida se otočí a odejde. Benjamín běží za ní.

„Promiň,“ zasupí. „Táta je strašně trapnej…“

„Takže nemá pravdu?“ zeptá se dívka.

„Ne,“ odvětí tiše Benjamín.

„No, já bych řekla, že možná ano,“ podotkne Aida, usměje se a vezme Benjamína za ruku.

5

ÚTERÝ 8. PROSINCE DOPOLEDNE

Oddělení soudního lékařství se nachází v červeném cihlovém domě na Retziově ulici číslo pět, uprostřed velkého areálu Karolínského institutu obklopeného ze všech stran komplexem vysokých budov, Joona Linna objede dům a zastaví na parkovišti. Cestou k hlavnímu vchodu míjí bílý trávník a ocelovou nákladní rampu.

Přemýšlí o tom, jak je podivné, že slovo obdukce má svůj původ v latinském výrazu obducere, znamenajícím zakrýt nebo zahalit, ačkoli při pitvě se jedná o pravý opak. Snad jím člověk podvědomě chtěl zdůraznit zakončení celé procedury, kdy je rozřezané tělo opět sešito a jeho obsah zakryt před zraky ostatních.

Ohlásí se u dívky v recepci a ta ho pustí k Nilsi ?hlénovi.

N?len pracuje v moderně zařízené kanceláři, v níž převládá lesklá bílá a světle šedá barva. Vše je značkové a nákladné. Má zde pár kousků sedacího nábytku z kartáčované oceli s hladkými bílými koženými sedáky. Světlo nad psacím stolem vypadá jako zavěšená skleněná deska.

N?len si s Joonou vsedě potřese rukou. Pod lékařským pláštěm má bílé tričko s krátkým rukávem a na očích letecké brýle s bílými obroučkami. Má úzký, hladce vyholený obličej, vlasy ostříhané na ježka, bledé rty a dlouhý zahnutý nos.

„Dobré ráno,“ pozdraví N?len.

Na stěně visí vybledlá fotografie N?lena s několika kolegy; soudními lékaři, chemiky, genetiky a odontology. Všichni jsou oblečeni v bílých pláštích a tváří se vesele. Stojí kolem lavičky, na níž leží několik zčernalých kostí. Text pod obrázkem vysvětluje, že se jedná o kosterní pozůstatky z vikinských hrobů z devátého století nalezených u obchodního střediska Birka na ostrově Björkö.

„Zase nová fotka,“ podotkne Joona.

„Nezbývá mi než dávat si na zeď fotky,“ řekne nespokojeně Nälen. „Na staré patolce jsme měli na stěně obraz o osmnácti metrech čtverečních.“

„Páni,“ prohlásí Joona.

„Od Petera Weisse.“

„Od toho spisovatele?“

N?len přikývne a v jeho brýlích se zaleskne odraz lampy.

„Jo, ve třicátých letech namaloval všechny z oddělení. Slyšel jsem, že za celou tu půlroční makačku dostal šest stovek. Mezi patology na obraze je i můj táta, stojí u nohou lůžka vedle Bertila Falconera.“

N?len skloní hlavu a vrátí se k počítači.

„Zrovna se přehrabuju v pitevních protokolech z těch vražd v Tumbě,“ pronese váhavě.

„No a?“

N?len pohlédne na Joonu:

„Ráno mě telefonem naháněl Carlos.“

Joona se usměje: „Já vím.“

N?len si posune brýle na nose. „Prý je důležité zjistit, kdy u obětí došlo k úmrtí.“

„Ano, potřebovali bychom vědět, v jakém pořadí…“

N?len s našpulenými rty hledá v počítači.

„Jde jen o předběžný posudek, ale…“

„Ten muž zemřel první, že jo?“

„Přesně tak… vycházel jsem z tělesné teploty obětí,“ řekne Nälen a ukáže na displej. „Erixon říkal, že v obou inkriminovaných místnostech, v šatně i v té vilce, byla zhruba stejná teplota, takže podle mého soudu ten chlapík zemřel přinejmenším o hodinu dřív než jeho žena a dcera.“

„A názor jsi zatím nezměnil, že ne?“

Nälen zavrtí hlavou a se sténáním vstane.

„Ploténka,“ vysvětlí Joonovi a vyjde z kanceláře na chodbu.

Joona Linna následuje N?lena, který pomalu klopýtá směrem k patologii.

Minou zšeřelý sál s pitevním stolem z nerezové oceli, který svým čtvercovým tvarem a zvýšeným okrajem připomíná kuchyňskou linku. Vejdou do chladné místnosti, v níž se těla, která budou podrobena soudní pitvě, přechovávají v boxech při teplotě čtyři stupně Celsia. N?len se zastaví, zkontroluje číslo, vytáhne velký box a zjistí, že je prázdný.

„Není tu,“ usměje se a opět se pustí chodbou s tisíci stopami po kolečkách, otevře další dveře a podrží je Joonovi.

Muži se ocitnou v bíle vykachlíkované osvětlené pitevně s velikým umyvadlem u zdi. Voda stéká oranžovou hadičkou do podlahové výlevky. Na dlouhém stole potaženém gumovou plachtou leží nahé bledé tělo poseté stovkami temných ran.

„Katja Eková,“ konstatuje Joona.

V rysech mrtvé ženy je jakýsi podivný mír, ústa má pootevřená a oči klidně hledí do stropu. Vypadá to, jako by naslouchala nějaké krásné hudbě. Výraz tváře podivně kontrastuje s dlouhými řeznými ranami na čele a na tvářích. Na hrdle již nepatrně vystupuje mramorování žil.

„Doufám, že ji dnes odpoledne stihneme otevřít.“

„Jo, panebože,“ povzdechne Joona.

Druhými dveřmi vejde do pitevny mladík s nejistým úsměvem na rtech. V obočí má několik kroužků, přes bílý plášť mu po zádech splývají černě nabarvené vlasy stažené do ohonu. N?len zvedne jednu pěst a mladý muž jeho hardrockový pozdrav okamžitě opětuje.

„Tohle je Joona Linna ze státní kriminálky,“ vysvětlí mu N?len. „Je jedním z mála, co se na nás občas zajdou podívat.“

„Frippe,“ představí se mladík a potřese si s Joonou rukou.

„Frippe se specializuje na soudní lékařství,“ vysvětluje N?len.

Mladík si natáhne gumové rukavice, Joona jde za ním k pitevnímu stolu a ucítí chladný zápach obklopující mrtvolu.

„Na ní bylo navzdory mnohonásobným řezným a bodným ranám spácháno nejmírnější násilí,“ ukáže N?len na mrtvou ženu.

Muži hledí na tělo poseté různě velkými skvrnami.

„Navíc na rozdíl od druhých dvou obětí není znetvořená ani rozřezaná,“ pokračuje N?len. „Příčinou smrti nebyla ta rána na hrdle, ale tahle — podle počítačového tomografu směrovala přímo do srdce.“

„Na těch snímcích je krvácení dost špatně vidět,“ vysvětlí mu Frippe.

„Všechno samozřejmě prověříme, až ji otevřeme,“ řekne N?len Joonovi.

„Ona se bránila,“ pronese Joona.

„Ano, jsem stejného názoru, alespoň tak usuzuju z ran v dlaních,“ odpoví N?len. „Ale pak už se snažila jen uhýbat a chránit.“

Mladý lékař pohlédne na N?lena.

„Podívejte se na ty rány na spodní svalové části paží,“ řekne N?len.

„Utrpěla je v sebeobraně,“ zamumlá Joona.

„Přesně tak.“

Joona se skloní k ženě a hledí na žlutohnědé skvrny v jejích otevřených očích.

„Ty se díváš na ty fleky?“

„Ano…“

„Objevujou se pár hodin po smrti, někdy až po několika dnech,“ řekne N?len. „Nakonec úplně zčernají. Způsobuje je pokles očního tlaku.“

N?len vezme z poličky neurologické kladívko a vyzve Frippeho, aby zjistil, zda ještě přetrvává idiomuskulární dráždivost. Mladý lékař poklepe na ženin biceps a prsty pátrá po svalových stazích.

„V této chvíli je minimální,“ sdělí Joonovi.

„Obvykle se ztratí po třinácti hodinách,“ vysvětlí N?len.

„Takže mrtví nejsou tak docela mrtví,“ řekne Joona a otřese se, když si představí strašidelný pohyb v ochablé paži Katji Ekové.

„Mortui vivos docent — mrtví učí živé,“ odpoví N?len a společně s Frippem obrátí ženu na břicho.

Ukáže na neohraničené rudohnědé skvrny na ženiných hýždích a na zádech, na lopatkách a na pažích.

„Posmrtné skvrny jsou málo zřetelné, pokud oběť ztratí velké množství krve.“

„To je jasné,“ prohlásí Joona.

„Krev je těžká, a když člověk zemře, přestane fungovat krevní oběh,“ vysvětluje Frippe. „Možná je to samozřejmost, ale krev teče směrem dolů, městná se v nejníže položených částech a nejčastěji je patrná v místech, kde se tělo dotýká podkladu.“

Lékař stiskne palcem skvrnu na pravém lýtku, dokud se téměř neztratí.

„Ano, vidíte… do čtyřiadvaceti hodin po smrti při stlačení vymizí.“

„Ale když ležela na zádech, všiml jsem si skvrn na kyčlích a na hrudi,“ prohlásí pochybovačně Joona.

„Bravo,“ pogratuluje mu N?len a vrhne na něj překvapený pohled. „Nevěřil jsem, že si jich všimneš.“

„Takže po smrti napřed ležela na břiše a pak ji někdo obrátil,“ řekne napjatě Joona.

„Tipnul bych to tak na dvě hodiny.“

„To znamená, že se pachatel zdržel na místě činu dvě hodiny,“ přemýšlí Joona. „Nebo se tam později vrátil a obrátil ji, ale mohl to udělat i někdo jiný.“

N?len pokrčí rameny.

„Posudek jsem prozatím ještě zdaleka nedokončil.“

„Mohl bych se na něco zeptat? Všiml jsem si, že ta rána na břiše vypadá jako akutní císařský řez…“

„Císařský řez,“ usměje se N?len. „Proč ne? Mrkneme se na to?“

Lékaři tělo znovu obrátí.

„Měl jsi na mysli tohle?“

N?len ukáže na dlouhý řez táhnoucí se patnáct centimetrů od pupku dolů.

„Ano,“ odpoví Joona.

„Zatím jsem ještě nestačil všechny rány podrobně prozkoumat.“

„Vulnera scissa,“ řekne latinsky Frippe.

„Jo, švédsky tomu říkáme řezné rány,“ prohlásí N?len.

„Takže nejde o bodná zranění,“ pronese souhlasně Joona.

„Když vezmeme v úvahu pravidelnou dráhu řezu a fakt, že okolní pokožka zůstala neporušená…“

N?len prstem přejede po ráně a Frippe se skloní, aby se podíval.

„Ano…“

„Břišní stěna,“ pokračuje N?len, „není nijak zvlášť prokrvená, ale…“

Lékař náhle zmlkne.

„Co je?“ otáže se Joona.

N?len na něj udiveně pohlédne.

„Ten řez jí někdo udělal až po smrti,“ odpoví.

N?len si stáhne rukavice.

„Musím se podívat na počítačový tomograf,“ prohlásí nervózně, zamíří ke stolku u dveří a zapne počítač.

Proklikává se trojrozměrnými obrázky, ustane, pak pokračuje a změní úhel pohledu.

„Vypadá to, že nůž pronikl až do dělohy,“ zašeptá. „Zřejmě jí někdo rozřízl starou jizvu.“

„Starou jizvu? Co tím myslíš?“ zeptá se Joona.

„Copak to nevidíš?“ řekne N?len a otočí se k tělu. „Superakutní císařský řez.“

Lékař ukáže na svislou ránu. Joona si ji prohlédne zblízka a kolem okrajů objeví tenký proužek staré zjizvené tkáně po dávno zahojeném císařském řezu.

„Ale těhotná nebyla, že ne?“ zeptá se.

„Ne,“ zasměje se N?len a posune si letecké brýle na nose.

„Takže vrah se vyzná v chirurgii?“ zeptá se Joona.

N?len zavrtí hlavou a Joona si uvědomí, že Katju Ekovou zabil vrah s použitím velkého násilí ve stavu strašné zuřivosti. Po dvou hodinách se vrátil, otočil ji na záda a rozřízl jí starou jizvu.

„Podívejte se i na další dvě těla, jestli na nich nenajdete něco podobného.“

„Máme to upřednostnit?“ zeptá se N?len.

„Ano, myslím, že jo,“ odvětí Joona.

„Jsi si jistý?“

„Ano.“

„Jo, ale ty bys chtěl, abychom upřednostnili úplně všechno,“ prohlásí Nälen.

„Asi tak nějak,“ usměje se Joona a odejde z místnosti.

Když se Joona na parkovišti posadí do auta, roztřese ho zima. Nastartuje, vyjede na Retziovu ulici, zapne topení a vyťuká číslo vrchního státního zástupce Jense Svanehjälma.

„Svanehjälm,“ ozve se v telefonu.

„Tady Joona Linna.“

„Dobré ráno… zrovna jsem mluvil s Carlosem, říkal, že mi budeš volat.“

„Je trochu těžké vysvětlit, co vlastně máme,“ pronese Joona.

„Ty jsi někde v autě a řídíš, co?“

„Právě jedu z patolky a chtěl bych se zastavit v nemocnici, opravdu nutně potřebuju vyslechnout oběť.“

„Carlos mi celou situaci vysvětlil,“ řekne Jens. „Musíme sebou hodit. Už máš profil pachatele?“

„Profil pachatele nestačí,“ odpoví Joona.

„Já vím, že ne, a mám na věc stejný názor jako ty. Pokud máme nějakou možnost zachránit nejstarší dceru, tak si musíme promluvit s tím chlapcem, nic jiného nám nezbývá.“

Najednou Joona spatří, jak na obloze zcela nehlučně vybuchne ohňostroj — v dálce nad stockholmskými střechami se objeví bleděmodrá hvězda.

„Spojil jsem se s…“ pokračuje Joona a odkašle si. „Spojil jsem se se Susanne Granatovou ze sociálního odboru a napadlo mě přizvat psychiatra Erika Mariu Barka, je to odborník na šok a trauma.“

„To je správný postup,“ pronese uklidňujícím hlasem Jens.

„Takže vyrážím rovnou na neurochirurgii.“

„Přesně tak.“

6

NOC ZE 7. NA 8. PROSINCE

Simona se z jakéhosi důvodu probudí chvíli předtím, než se na nočním stolku ozve Erikův telefon stažený na nejtišší vyzváněcí signál.

Erik mumlá cosi o balóncích a konfetách, vezme telefon, rychle odejde z ložnice a zavře za sebou dveře. Jeho hlas zní skrze stěnu rozcitlivěle, téměř něžně. Po chvíli se Erik vplíží zpět a Simona se ho zeptá, kdo mu volal.

„Policajt… kriminální komisař, jméno jsem přeslechl,“ odpoví Erik a oznámí jí, že musí jet do nemocnice.

Simona pohlédne na budík a zavře oči.

„Spi, Simi,“ zašeptá Erik a odejde z ložnice.

Noční košile se jí zkroutila kolem těla a škrtí ji na levém prsu. Upraví si ji, lehne si na bok a naslouchá Erikovým pohybům.

Erik se obléká, cosi hledá ve skříni, použije lžíci na nazouvání bot, odejde z bytu a zamkne za sebou. Po chvíli Simona uslyší bouchnutí vchodových dveří.

Leží v posteli, dlouho se pokouší usnout, avšak bezúspěšné. Nezdá se jí, že Erik mluvil s nějakým policistou, znělo to příliš neformálně, ale možná byl jen unavený.

Zajde si na toaletu, napije se jogurtu a jde si opět lehnout. Pak se jí začne honit hlavou, co se stalo před deseti lety, a na spánek už nemá ani pomyšlení, ještě půlhodinu zůstane v posteli, poté se posadí, rozsvítí lampičku, zvedne Erikův zapomenutý telefon, pohlédne na displej a najde číslo posledního příchozího hovoru. Ví, že by měla zhasnout a spát, ale přesto číslo zmáčkne. Po třech vyzváněcích signálech se ozve cvaknutí a Simona slyší vzdálený ženský smích.

„Eriku, nech toho,“ řekne žena vesele a pak se hlas ozve úplně blízko: „Ano, tady Daniela. Haló?“

Žena chvíli vyčkává, poté unaveným tázavým hlasem řekne aloha a hovor ukončí. Simona zůstane sedět s telefonem v ruce. Snaží se pochopit, proč jí Erik tvrdil, že mu volal nějaký policista, že se jednalo o muže. Žádné rozumné vysvětlení ji nenapadá, nedokáže však rozehnat vzpomínky vracející ji do doby před deseti lety, kdy zničehonic zjistila, že ji Erik podvádí, že jí lže přímo do očí.

Stalo se to ve stejný den, kdy jí oznámil, že jednou provždy skončil s hypnózou.

Simona si vybaví, že shodou okolností právě tehdy nešla do své nově otevřené galerie, snad proto, že Benjamín nebyl ve škole, možná si udělala volno, ale zrovna onoho dne seděla u světlého kuchyňského stolu v řadové vilce v Järfälle a probírala poštu, když jí padla do oka bleděmodrá obálka adresovaná Erikovi. Odesílatel uvedl pouze křestní jméno: Maja.

V životě existují okamžiky, kdy každou buňkou svého těla cítíme, že něco není v pořádku. Možná se v ní usídlil strach z nevěry poté, co ji prožil její otec. Přestože až do svého odchodu do penze pracoval jako policista a dokonce získal vyznamenání za mimořádnou detektivní práci, trvalo mu spoustu let, než odhalil zcela nepokryté zálety své manželky.

Simona si vzpomíná na večer, kdy mezi rodiči došlo ke strašlivé hádce, která skončila tím, že je máma opustila. Matka se během posledních let scházela se sousedem, alkoholikem v předčasném invalidním důchodu, který svého času natočil několik desek s taneční hudbou. Odstěhovala se s ním do bytu ve Fuengirole na jižním pobřeží Španělska.

Simona s tátou pak žili sami, přimkli se k sobě a zjistili, že rodinu vlastně vždycky tvořili jen oni dva. Simona vyrostla do matčiny podoby, zdědila její pihovatou pokožku i vlnité rudozlaté vlasy. Na rozdíl od matky ale měla rozesmátá ústa. To jí jednou řekl Erik, a Simoně se jeho popis líbil.

V mládí se chtěla věnovat umění, ale nakonec změnila názor, nenašla k tomu dost odvahy. Táta Kennet ji přemlouval, aby si vybrala něco jistějšího. Dohodli se na kompromisu. Simona začala studovat dějiny umění, mezi kolegy se jí nečekaně zalíbilo a napsala několik prací o švédském umělci Olu Billgrenovi.

Na jednom vysokoškolském večírku se seznámila s Erikem. Přišel k ní a pogratuloval jí k doktorátu. Když si uvědomil svůj omyl, celý zrudl, omluvil se a chtěl odejít. Cosi ji však přimělo dát se s ním do řeči — nejen to, že byl vysoký a hezký, zalíbilo se jí jeho ohleduplné chování. Okamžitě zapředli zábavný a zajímavý rozhovor. Hned další den spolu měli schůzku, šli do kina na Fanny a Alexandra od Ingmara Bergmana.

Po osmi letech manželství s Erikem otevřela chvějícími se prsty obálku od odesílatelky „Maji“. Na kuchyňský stůl vypadlo deset fotografií. Snímky zjevně nedělal žádný profesionál. Byly to rozmazané obrázky ženských ňader, úst a obnaženého hrdla, světle zelených kalhotek a černých kudrnatých vlasů. Na jednom snímku byl Erik. Vypadal překvapeně a šťastně. Maja byla hezká, mladinká žena s tmavým hustým obočím. Měla velká, vážná ústa. Ležela na úzké posteli jen v kalhotkách, prameny černých vlasů jí splývaly přes velká bílá prsa. Vypadala vesele a pod očima měla červené skvrny.

Je těžké si znovu vybavit, jaké to je, když nás někdo podvede. Simona po dlouhou dobu cítila jen zármutek a podivný, prázdný, tísnivý tlak v břiše, touhu uniknout zraňujícím myšlenkám. Přesto si vzpomíná, že úplně první reakcí bylo překvapení. Obrovské, nepochopitelné překvapení nad tím, že ji takhle zklamal někdo, komu zcela důvěřovala. Pak se dostavil stud a posléze zoufalý pocit vlastní nedostatečnosti, vztek a osamělost.

Simona leží v posteli a hlavou se jí honí bolestné myšlenky. Nad městem pomalu svítá. Usne několik minut před Erikovým návratem z nemocnice. Erik se snaží chovat tiše, když se však posadí na postel, Simona se probudí. Erik říká, že se půjde osprchovat. Simona na něj pohlédne a je jí jasné, že do sebe zase nacpal spoustu prášků. S bušícím srdcem se ho zeptá, jak se jmenoval ten policista, který mu v noci volal, a uvědomí si, že Erik uprostřed rozhovoru usnul. Pak mu vysvětlí, že inkriminované číslo vytočila, ale telefon nevzal žádný policista, nýbrž hihňající se ženská jménem Daniela. Erik nedokáže přemoct spánek. Simona na něj začne křičet, chce, aby se jí přiznal, obviní ho, že všechno zničil právě ve chvíli, kdy mu začínala znovu věřit.

Sedí na posteli a hledí na něj. Erik její rozrušení zjevně vůbec nechápe. Simona cítí, že další lži už nesnese, a vyhrkne slova, která měla již několikrát na jazyku, zároveň jí však připadají hloupá, trapná a nešťastná:

„Asi bude nejlepší, když se rozejdeme.“

Simona odejde s polštářem a peřinou z ložnice, slyší, jak zavrže postel, a doufá, že Erik půjde za ní, uklidní ji a poví jí, jak to bylo. Manžel však zůstane v posteli, ona se zavře v pokoji pro hosty, dlouho pláče a nakonec se vysmrká. Lehne si na pohovku a snaží se usnout, uvědomí si však, že tohle ráno nedokáže strávit doma. Zamíří do koupelny, omyje si tvář, vyčistí zuby, nalíčí se a oblékne, vidí, že Benjamín stále spí, položí mu na stůl lístek se vzkazem a odejde se před nástupem do galerie někam nasnídat.

Dlouho sedí v zasklené kavárně v Královské zahradě a čte si, než se jí podaří dostat do sebe chlebíček, který si objednala ke kávě. Velkým oknem vidí, jak asi deset osob připravuje nějakou veřejnou akci. Před velkým pódiem se tyčí růžový stan. Kolem malé odpalovací rampy stojí davové zábrany, najednou se však něco pokazí. Objeví se záblesk a do vzduchu vyletí rachejtle. Muži ucouvnou a křičí na ostatní. Na světlé obloze zářivě vybuchne průhledná modrá raketa a její třesknutí se odráží od okolních fasád.

7

ÚTERÝ 8. PROSINCE DOPOLEDNE

Dvě omšele vyhlížející postavy společně drží šedý lidský plod. Umělec Sim Shulman smíchal okr, hematit, oxid horečnatý a uhlí s živočišným tukem a poté barvy lehkými a láskyplnými tahy nanesl na velké kamenné desky. Namísto štětce použil špejli se zuhelnatělou špičkou. Tuto techniku si vypůjčil z francouzské a španělské magdalénské kultury, staré asi patnáct tisíc let, v níž dosáhly svého vrcholu fantastické skalní malby běžících bizonů, skotačících jelenů a tančících ptáků.

Sim Shulman však namísto zvířat maloval lidi; tápající a téměř náhodně se překrývající postavy vyvedené v teplých barvách. Když Simona jeho díla spatřila poprvé, okamžitě mu nabídla samostatnou výstavu ve své galerii.

Husté černé vlasy nosí Shulman obvykle svázané do koňského ohonu. Temné a výrazné rysy tváře svědčí o jeho irácko-švédském původu. Vyrostl v Tenstě, kde jeho matka samoživitelka pracovala jako prodavačka v Ica.

Ve dvanácti letech se stal členem party mladých kriminálníků, která provozovala bojové sporty a okrádala místní děti o peníze a cigarety. Jednoho rána byl Sim nalezen na zadním sedadle jakéhosi zaparkovaného auta. Načichal se toluenu, byl podchlazený a v bezvědomí. Když do Tensty nakonec dorazila sanitka, přestalo mu bít srdce.

Sim Shulman přežil a musel absolvovat vzdělávací program pro mládež. Bylo třeba dokončit základní školu a zároveň se vyučit nějakému řemeslu. Sim řekl, že chce být umělcem, aniž věděl, co to vlastně obnáší. Sociální odbor zahájil spolupráci s Kulturní školou a švédským malířem Kevem Lindbergem. Sim Shulman vyprávěl Simoně o pocitu, který se ho zmocnil, když poprvé vstoupil do Lindbergova ateliéru. Velká světlá místnost voněla terpentýnem a olejovými barvami. Sim chodil mezi obrovskými plátny s křiklavě pestrými obličeji. O necelý rok později ho v pouhých šestnácti letech přijali na Uměleckou akademii jako doposud nejmladšího studenta.

„Ne, ty kamenné obrazy bychom měli dát co nejníže,“ říká Simona své asistentce Ylvě. „Fotograf je může nepřímo nasvítit, v katalogu to bude vypadat moc hezky. Mohli bychom je položit na zem, opřít o stěnu a osvítit z…“

„Ale ne, zase tu máme toho našeho drahouška,“ přeruší ji Ylva.

Simona se otočí a vidí, že dveřmi lomcuje nějaký chlapík. Ihned ho pozná, je to umělec jménem Norén, přesvědčený o tom, že by galerie měla uspořádat samostatnou výstavu jeho akvarelů. Malíř bouchá do dveří a vztekle huláká za sklem, dokud si neuvědomí, že se dveře otevírají dovnitř.

Do galerie vrazí pomenší zavalitý mužík a rozhlédne se po místnosti. Ylva se odvrátí, zamumlá cosi o telefonu a zmizí v kanceláři.

„A podívejme, tady se dámám chce nějak často čůrat, že jo,“ ušklebuje se muž. „Copak tu není žádnej pořádnej chlap, se kterým se dá mluvit?“

„O co jde?“ otáže se suše Simona.

Muž pokývne ke Shulmanovým obrazům:

„Tak tohle má jako bejt umění, jo?“

„Ano,“ odpoví Simona.

„Jo, fajnový dámičky,“ pronese znechuceně chlapík. „Nemůžete se nabažit pořádnýho vocasu, co? O tohle tu přece jde, nebo ne?“

„Prosím odejděte odsud,“ řekne Simona.

„Ty mi nebudeš říkat, kam mám…“

„Zmizte,“ přeruší ho Simona.

„Jdi do hajzlu,“ odpoví chlapík, odejde z galerie, přede dveřmi se otočí, cosi zahuláká a chytne se za rozkrok.

Z kanceláře se opatrně vyplíží asistentka.

„Promiň, že jsem vzala roha, ale strašně mě vyděsil, když tu byl posledně,“ říká Simoně.

„Ale ten Shulman vážně nevypadá nejhůř, co?“ usměje se Simona a ukáže na velký portrét umělce, na němž pózuje v černém kostýmu nindži s mečem zvednutým nad hlavu.

Obě ženy se zasmějí a rozhodnou se zakoupit ještě dva takové kostýmy, vtom však v Simonině tašce zabzučí telefon.

„Galerie Simony Barkové,“ představí se.

„Tady Siv Sturessonová, oddělení školní administrativy,“ ozve se starší žena.

„Aha,“ odpoví nejistě Simona. „Dobrý den.“

„Volám kvůli Benjamínovi.“

„Kvůli Benjamínovi?“

„Dnes nepřišel do školy,“ vysvětluje žena, „a zatím jsme nedostali žádnou zprávu. V takovém případě se vždycky spojíme s rodiči.“

„Vydržte chvíli, prosím,“ říká Simona. „Zavolám domů a zjistím, co se děje. Dnes ráno jsem odcházela brzy a Benjamína vypravoval manžel. Za chvilku se vám ozvu.“

Simona ukončí hovor a okamžitě zmáčkne číslo domů. Tohle se Benjamínovi vůbec nepodobá, že by zaspal nebo přišel pozdě do školy. Dokonce si s Erikem občas dělali starosti, jestli jejich synek není až přespříliš pečlivý.

Telefon nikdo nebere. Erik by přece měl mít dnes ráno volno a spát. Simonu opět zachvátí úzkost, dokud nepomyslí na to, že manžel pod vlivem prášků zřejmě leží s otevřenou pusou a chrápe, zatímco Benjamín si pouští hlasitou hudbu na celý dům. Zkusí zavolat Benjamínovi na mobil. Nebere ho. Nahraje mu krátký vzkaz a poté to zkusí s Erikovým mobilem, ale ten je přirozeně vypnutý.

„Ylvo!“ zvolá Simona. „Musím si odskočit domů, za chvilku jsem zpátky.“

Asistentka vyhlédne z kanceláře, v rukou tlusté desky, usměje se a zavolá:

„Pac a pusu.“

Simona je však příliš vystrašená, aby dokázala odpovědět podobným žertem. Popadne tašku, přes ramena si přehodí plášť a napůl jde, napůl běží k metru.

Přede dveřmi prázdných bytů panuje zvláštní ticho. Už ve chvíli, kdy vsouvá klíč do zámku, je jí jasné, že doma nikdo není.

Na podlaze spatří zapomenuté brusle, Benjamínův batoh, boty i bunda tu však nejsou, nevidí ani Erikovy svršky. V synově pokoji leží taška značky Puma s léky. Simona zadoufá, že Erik dal synovi jeho preparát.

Posadí se na židli, skryje obličej v dlaních a snaží se ubránit děsivým myšlenkám. Přesto v duchu vidí, jak se Benjamínovi z léků vytvoří krevní sraženina, jak Erik volá o pomoc, jak právě sbíhá po dlouhém schodišti se synem v náručí.

Nedokáže neklid ovládnout. Neustále ji děsily představy, jak Benjamína o přestávce někdo udeří do obličeje baseballovou pálkou nebo jak se mu zničehonic spustí spontánní krvácení do hlavy; temná perla v mozku, která se zvětšuje jako rostoucí hvězda a krev ji odnáší do mozkových závitů.

Zakouší téměř nesnesitelný pocit hanby, když si vzpomene, jak ztrácela s Benjamínem trpělivost, když nechtěl chodit. Ještě ve dvou letech lezl. Nevěděli, že trpí poruchou krevní srážlivosti, a jakmile se postaví, začnou mu praskat cévky v kloubech. Když se chlapeček rozplakal, obořila se na něj. Řekla mu, že se plazí jako mimino. Benjamín se pokusil chodit, udělal pár krůčků, ale strašlivá bolest ho znovu přiměla lehnout si na zem.

Když byla u Benjamína stanovena diagnóza von Willebrandovy choroby, péči o chlapce převzal Erik. To Erik Benjamínovi ráno rozhýbával strnulé klouby, aby snížil riziko vnitřního krvácení. To Erik mu opatrně vpichoval injekce, protože jehla se v žádném případě nesměla dostat do svalové tkáně, pouze ji bylo třeba jemně a pomalu zavést pod kůži. Tento způsob byl mnohem bolestivější než běžná injekce. V prvních letech sedával Benjamín s obličejíkem přitisknutým k tátovu břichu a tiše plakal, zatímco mu pod kůži zajížděla jehla. Dnes už chlapec při podání léku ani nepřeruší snídani, pouze natáhne ruku k Erikovi, který mu místo vydezinfikuje, vpíchne mu preparát a nakonec mu ranku přelepí náplastí.

Preparát obsahující von Willebrandův faktor, zajišťující hemokoagulační schopnost Benjamínovy krve, se jmenuje Haemate. Je to ošklivě vypadající lék s nežádoucími účinky ve formě žlutě zrnitého prášku. Substanci je třeba rozpustit ve vodě, promíchat, zahřát a teprve poté podat. Přípravek Haemate značně zvyšuje riziko vzniku krevních sraženin a všichni doufají, že se na trhu brzy objeví něco lepšího. Avšak díky kombinaci Haemate, vysokých dávek desmopresinu a cyklokapronu ve formě nosního spreje, který měl zabránit slizničnímu krvácení, byl Benjamín relativně v bezpečí.

Simona měla stále v paměti okamžik, kdy dostali na hematologii v Malmö do fólie zatavenou cedulku s fotografií z Benjamínových narozenin. Chlapeček se celou svou čtyřletou tvářičkou smál nad textem: Mám von Willebrandovu nemoc, pokud se mi něco stane, navolejte ihned hematologickou pohotovost 040-331010.

Rozhlíží se po synkově pokoji a připadá jí trochu smutné, že si ze zdi sundal plakát Harryho Pottera a téměř všechny své hračky odnesl v papírových krabicích do sklepa. Když se seznámil s Aidou, chtěl co nejrychleji dospět.

Náhle ji napadne, že Benjamín je možná s Aidou.

Benjamínovi je pouhých čtrnáct let, Aidě sedmnáct. Chlapec tvrdí, že jsou kamarádi, ale zjevně spolu chodí. Simonu by zajímalo, jestli našel dost odvahy k tomu, aby jí pověděl o své chorobě. Zdalipak Aida ví, že sebemenší úder by Benjamína mohl stát život, pokud by řádně neužíval léky?

Od chvíle, kdy se Benjamín sblížil s Aidou, nosí mobilní telefon neustále zavěšený kolem krku na černé pásce s lebkami. Dlouho do noci si píší esemesky, a když se chlapec ráno vzbudí, okamžitě sáhne po telefonu.

Simona opatrně projde papíry a noviny na synově psacím stole, otevře jednu přihrádku, odstrčí knihu o druhé světové válce a najde papírek s otiskem černé rtěnky a telefonním číslem. Rychle zamíří do kuchyně, vytočí číslo, čeká, dokud se neozve vyzváněcí tón, vyhodí páchnoucí houbičku do koše na odpadky, vtom kdosi vezme telefon.

Uslyší slabý, krákoravý hlas a těžké oddechování.

„Dobrý den,“ představí se. „Moc se omlouvám, jestli volám nevhod. Jsem Simona Barková, Benjamínova máma. Jen jsem se chtěla zeptat…“

Zřejmě ženský hlas ve sluchátku zasyčí, že žádného Benjamína nezná, že musela vytočit nesprávné číslo.

„Počkejte, prosím,“ říká Simona a snaží se zachovat klid. „Aida se schází s mým synem, a pokud víte, kde by mohli být, povězte mi to, nutně potřebuju Benjamína sehnat.“

„Ten… ten…“

„Neslyším. Promiňte, ale moc špatně vám rozumím.“

„Ten… sta.“

„Tensta? Je Aida v Tenstě?“

„Jo, tom zatraceným… tetovacím s…“

Simoně se zdá, že v pozadí slyší pravidelný zvuk pomalu pracujícího kyslíkového přístroje.

„Co se mi to snažíte říct?“ otáže se prosebně.

Žena něco odsekne a hovor přeruší. Simona sedí a zírá na telefon, napadne ji, že by jí měla ještě jednou zavolat, vtom si však uvědomí význam ženiných slov: říkala cosi o tetovacím salonu v Tenstě. Okamžité zavolá na informace a zjistí si adresu. Hrůzou jí přeběhne mráz po zádech, když si představí, že se Benjamín právě teď dal zlákat, aby si nechal udělat tetování, a jak se mu z ran řine krev bez schopnosti se srážet.

8

ÚTERÝ 8. PROSINCE DOPOLEDNE

Když Erik prochází nemocniční chodbou, napadne ho, jak od něj bylo hloupé komentovat Aidino tetování na krku. V jejich očích vypadal jako samolibý otravný náfuka.

Na oddělení ho vpustí dva uniformovaní policisté. Před pokojem, v němž leží Josef Ek, již čeká Joona Linna. Usměje se na Erika a pozdraví ho otevřením a zavřením dlaně, jak to dělají malé děti.

Erik se postaví vedle komisaře a proskleným okénkem ve dveřích nahlédne dovnitř. Nad pacientem visí transfúze s téměř černou krví. Jeho stav je stabilizovaný, kdykoli však může dojít k dalšímu krvácení do jater.

Chlapec leží na zádech s pevně semknutými ústy, břicho se mu rychle pohybuje nahoru a dolů, občas škubne prsty.

Do druhého předloktí má zavedený nový katetr. Sestra připravuje infúzi morfinu. Rychlost odkapávání se trošku snížila.

„Měl jsem pravdu, když jsem říkal, že pachatel začal na hřišti,“ prohlásí Joona Linna. „Napřed oddělal otce, Anderse Eka, pak jel do domku a zavraždil jeho malou dcerku Lisu, věřil, že je mrtvý i chlapec, a nakonec zabil jejich matku Katju.“

„Máte to potvrzené od patologa?“

„Ano,“ odpoví Joona.

„Rozumím.“

„Takže pachatel měl v úmyslu vyvraždit celou rodinu,“ pokračuje komisař, „a zbývá jen nejstarší dcera Evelyn.“

„Pokud nezjistil, že je chlapec stále naživu,“ pronese Erik.

„Přesně tak, ale jeho dokážeme ochránit.“

„Ano.“

„Musíme dostat pachatele dřív, než bude pozdě,“ prohlásí Joona. „Potřebuju zjistit, co ten chlapec ví.“

„Ale já musím udělat to, co je nejlepší pro pacienta.“

„Možná by pro něj bylo nejlepší, kdyby nepřišel o sestru.“

„Taky mě to napadlo, samozřejmě se na něj ještě jednou podívám,“ řekne Erik. „Ale vlastně už v téhle chvíli jsem si jíst, že je příliš brzy.“

„Chápu,“ odpoví Joona.

Do chodby vejde spěšnými kroky Daniela oblečená v úzkém červeném plášti, sdělí oběma mužům, že musí běžet, a předá jim rozepsanou lékařskou zprávu.

„Pacient se zřejmě velice brzy, možná během několika hodin probere do té míry, že s ním bude možné promluvit,“ vysvětluje Erik Joonovi. „Ale co bude potom… musíte mě pochopit, čeká nás velice dlouhý léčebný proces. Pokus o rozhovor by mohl chlapcův stav zhoršit do té míry, že…“

„Eriku, je úplně fuk, co si myslíme my dva,“ přeruší ho Daniela. „Státní zástupce došel k závěru, že pro výslech existují závažné důvody.“

Erik se otočí a pohlédne tázavě na Joonu.

„Takže vy od nás žádný souhlas nepotřebujete?“ zeptá se komisaře.

„Ne,“ odpoví Joona.

„Tak na co čekáte?“

„Myslím, že Josef si už vytrpěl dost,“ odpoví Joona. „Nechci mu ublížit, ale zároveň potřebuju najít jeho sestru dřív, než se to podaří vrahovi. A ten chlapec pravděpodobně viděl pachatelovu tvář. Pokud mi s jeho výslechem nepomůžete vy, udělám, co dovedu, ale samozřejmě dávám přednost nejlepšímu řešení.“

„Jaké řešení máte na mysli?“ zeptá se Erik.

„Hypnózu,“ odpoví Joona. Erik na něj pohlédne a pomalu prohlásí:

„K praktikování hypnózy nemám povolení…“

„Mluvila jsem s Annikou,“ vloží se do věci Daniela.

„A co říkala?“ zeptá se Erik a nedokáže se ubránit úsměvu.

„Hypnóza nestabilizovaného a navíc nezletilého pacienta není žádná legrace, ale jelikož za chlapce zodpovídám já, tak posouzení situace nechala na mně.“

„Já bych se tomu opravdu rád vyhnul,“ prohlásí Erik.

„A proč?“ zeptá se komisař.

„Nehodlám to tady rozebírat, ale slíbil jsem, že už nikdy hypnotizovat nebudu, bylo to mé vlastní rozhodnutí a stále jsem přesvědčen o tom, že bylo správné.“

„A je správné i v tomhle případě?“ zeptá se Joona.

„To vážně nevím.“

„Udělej výjimku,“ ozve se Daniela.

„Takže hypnóza,“ povzdechne si Erik.

„Chci, aby ses o to pokusil, jakmile zjistíš, že je pacient alespoň trošku hypnabilní,“ nevzdává se Daniela.

„Rád bych, abys u toho byla,“ řekne Erik.

„Já ti povolím zhypnotizovat pacienta,“ vysvětlí mu kolegyně. „Ale za předpokladu, že od té chvíle za něj převezmeš zodpovědnost ty.“

„Chceš říct, že na to teď budu sám?“

Daniela na něj unaveně pohlédne a prohlásí:

„Celou noc jsem se nezastavila, slíbila jsem, že odvedu Tindru do školy, večer to probereme, ale teď se opravdu potřebuju vyspat.“

Erik se dívá, jak Daniela odchází chodbou. Červený plášť za ní vlaje. Joona pohlédne na pacienta. Erik si zajde na záchod, zavře dveře, opláchne si obličej, utrhne několik nebělených papírových ubrousků a otře si jimi čelo a tváře. Vytáhne telefon a zavolá Simoně, ta ho však nebere. Zkusí pevnou linku domů, uslyší vyzváněcí signály a poté výzvu k zanechání vzkazu na záznamníku. Když se ozve pípnutí, neví, co má vlastně říct.

„Simi, já… musíš mě vyslechnout, nevím, co si myslíš, ale nic se nestalo, možná je ti to fuk, ale slibuju ti, že najdu způsob, jak ti dokázat, že…“

Erik zmlkne, ví, že jeho slova už nic neznamenají. Před deseti lety Simoně lhal a dosud se mu nepodařilo jí dostatečně dokázat svou lásku, rozhodně ne natolik, aby mu začala znovu věřit. Přeruší hovor, opustí toaletu a vydá se ke dveřím s proskleným okénkem, před nímž stojí kriminální komisař a nahlíží dovnitř.

„Co je to vlastně hypnóza?“ otáže se po chvíli komisař.

„Jedná se jen o změněný stav vědomí, podobný sugesci i meditaci,“ odpoví Erik.

„Aha,“ pronese zdrženlivě Joona.

„Zřejmě máte na mysli heterohypnózu, kdy jedna osoba za nějakým účelem hypnotizuje jinou osobu.“

„Za jakým účelem?“

„Za účelem vyvolání negativních asociací.“

„K čemu to je?“

„Nejčastěji k potlačování vědomého vnímání bolesti.“

„Ale bolest nezmizí.“

„Záleží na tom, jak bolest definujete,“ odpoví Erik. „Pacient přirozeně odpovídá na bolestivé podněty fyziologickými reakcemi, ale žádnou bolest necítí, v klinické hypnóze je dokonce možné provádět i chirurgické zákroky.“

Joona si cosi zapíše do poznámkového bloku.

„Z čistě neurofyziologického hlediska,“ pokračuje Erik, „funguje mozek během hypnózy specifickým způsobem; dojde k aktivaci těch jeho částí, které jinak používáme velmi zřídka. Člověk v transu je sice hluboce uvolněný, vypadá téměř, jako by spal, ale pokud mu uděláme EEG, vykazuje stejnou mozkovou aktivitu jako v bdělém a soustředěném stavu.“

„Ten hoch občas otevře oči,“ říká Joona a pohlédne okénkem do pokoje.

„Taky jsem si toho všiml.“

„Co se bude dít teď?“ zeptá se komisař.

„Myslíte s pacientem?“

„Ano, během doby, co ho budete hypnotizovat.“

„Během regresní hypnoterapie se pacient téměř vždy rozštěpí do jednoho pozorujícího a jednoho či více jednajících já.“

„Takže vidí sám sebe jako na jevišti?“

„Ano.“

„A co mu budete říkat?“

„Především ho musím přesvědčit, že je v bezpečí. Prožil příšerné věci, takže mu napřed vysvětlím svůj záměr, pak přejdu k uvolnění, budu mu uklidňujícím hlasem povídat, že jeho oční víčka jsou stále těžší a těžší, že chce zavřít oči, aby zhluboka dýchal nosem, a takhle budu pokračovat odshora dolů s celým tělem a pak znovu v opačném pořadí.“

Erik vyčkává, zatímco si Joona dělá poznámky.

„Potom přijde fáze, která se nazývá indukce transu,“ pokračuje Erik. „Do svých slov vkládám skryté příkazy, které přimějí pacienta k tomu, aby si v mysli vybavil místa a průběh událostí, vsugeruju mu, aby se v myšlenkách vracel stále hlouběji do minulosti, a nakonec téměř ztratí kontrolu nad situací. Je to trošku podobné, jako když čtete napínavou knihu; ani si neuvědomujete, že čtete a sedíte.“

„Rozumím.“

„Když dokončím indukční fázi, zdvihnu pacientovu ruku a takhle ji pustím, ruka zůstane zvednutá, došlo ke končetinové katalepsii. Pak počítám pozpátku a nadále prohlubuju hypnotický trans. Já obvykle užívám číslice, jiní kolegové pacienta přimějí, aby si představil šedou škálu — tím se rozplynou myšlenkové hranice. Prakticky se ale jedná především o potlačení strachu nebo racionálního myšlení, které určité vzpomínky blokuje.“

„Podaří se vám ho zhypnotizovat?“

„Ano, pokud se nebude bránit.“

„A co se stane pak?“ otáže se Joona. „Co se bude dít, když se bude bránit?“

Erik neodpoví. Hledí na hocha skrze sklo, snaží se odhadnout jeho hypnabilitu.

„Těžko říct, co z něj vlastně dostanu, a věrohodnost jeho výpovědi může být velice proměnlivá,“ vysvětlí komisaři.

„Já po něm nechci žádné svědectví, potřebuju jen nějaký tip, popis, něco, po čem bych se mohl pustit.“

„Takže mám hledat pouze osobu, která je zavraždila?“

„Nejlépe nějaké jméno, místo nebo souvislost.“

„Nemám sebemenší tušení, jestli to bude fungovat,“ řekne Erik a nadechne se.

Joona jde za ním do pokoje, posadí se na židli do kouta a opře se. Erik ztlumí světlo, přitáhne si ocelovou stoličku a posadí se vedle postele. Opatrně začne chlapci vysvětlovat, že ho chce zhypnotizovat, aby mu pomohl pochopit, co se předešlého dne událo.

„Josefe, po celou dobu budu sedět u tebe,“ říká klidně Erik. „Nemusíš se vůbec ničeho bát. Jsi naprosto v bezpečí. Já jsem tu kvůli tobě, pokud mi nebudeš chtít nic povídat, tak nemusíš, a trans můžeš kdykoli přerušit.“

Až nyní si Erik začíná uvědomovat, jak moc po hypnóze celou dobu toužil. Srdce mu prudce a hlasitě tluče. Musí své vzrušení trochu krotit. Průběh hypnózy není možné násilně ovlivnit, nelze ho uspěchat. Musí být klidný, musí pacientovi dovolit, aby se nořil do transu svým vlastním tempem.

Chlapec se rychle uvolní, jeho tělo se zklidní a zdá se, že chce pokračovat.

Když Erik začne s indukcí, má pocit, jako by vlastně nikdy nepřestal; hlas má pevný, věcný a vyrovnaný, slova se z něj řinou lehce a samozřejmě, nasycená monotónní vřelostí a uspávajícím, klesajícím tónem.

Okamžitě vycítí Josefovu silnou hypnabilitu. Jako by se chlapec podvědomě chytil bezpečí, které mu Erik nabízel. Hochův poraněný obličej těžkne, rysy se vyhladí a ústa poněkud ochabnou.

„Josefe, pokud chceš… Představ si letní den,“ pokračuje Erik. „Je ti krásně a příjemně. Ležíš v malé dřevěné loďce, která se pomalu pohupuje. Voda šplouchá a ty se díváš na obláčky plující po modré obloze nad tebou.“

Chlapec na indukci reaguje tak dobře, až Erik zapřemýšlí, zda by neměl průběh trošku zbrzdit. Ví, že ošklivé zážitky mohou zvýšit hypnabilitu, přičemž vnitřní napětí funguje jako zpětný chod motoru — zabrzdění je neobvykle prudké a počet otáček velmi rychle klesne na nulu.

„Teď budu počítat pozpátku a při každém čísle budeš o něco uvolněnější. Cítíš, jak tě naplňuje hluboký mír, všechno kolem je příjemné. Uvolni prsty u nohou, kotníky i lýtka. Stačí jen, když budeš naslouchat mému hlasu a klesajícím číslům. Teď se uvolníš ještě víc, uvolníš kolena, stehna a třísla. Zároveň cítíš, jak měkce a hladce klesáš dolů. Všude panuje klid a mír a naprostá uvolněnost.“

Erik spočívá rukou na chlapcově rameni. Sleduje pacientovo břicho, při každém hochově výdechu pronese jednu sestupnou číslici. Během procesu se Erika zmocňuje pocit snové lehkosti a fyzické síly. Počítá a přitom vidí sám sebe, jak klesá světlou, okysličenou vodou. Téměř již zapomněl na pocit modrého moře, oceánu. S úsměvem pluje pod hladinou podél ohromného skalního útvaru. Puklina v kontinentální tektonické desce pokračuje do ohromné hloubky. Voda se třpytí drobnými bublinkami. S pocitem štěstí se beztížně snáší dolů podél hrbolaté skalní stěny.

Chlapec vykazuje typické známky hypnotického transu. Tváře i ústa má ochablé. Erikovi vždycky připadalo, že se pacientův obličej rozšíří, jakoby zploští. Ubere mu to sice na kráse, zato však vypadá něžněji a naprosto přirozeně.

Erik klesá stále hlouběji, natáhne ruku a dotkne se mohutné skalní stěny. Světlá voda se pomalu zbarví do růžova.

„Teď jsi hluboce uvolněný,“ říká klidně Erik. „A cítíš se moc, moc příjemně.“

Pod pootevřenými víčky se zalesknou chlapcovy oči.

„Josefe… zkus si vzpomenout, co se včera stalo. Zpočátku to vypadalo jako obyčejné pondělí, ale večer k vám někdo přišel na návštěvu.“

Chlapec mlčí.

„Tak mi pověz, co se děje,“ pokračuje Erik.

Josef nepatrně přikývne.

„Jsi ve svém pokoji? Je to tak? Posloucháš nějakou hudbu?“

Hoch neodpoví. Pohne ústy, jako by hledal slova.

„Když ses vrátil ze školy, maminka už byla doma, viď?“ ptá se Erik.

Chlapec přikývne.

„A proč? Víš to? Nebyla třeba Lisa nemocná?“

Josef přikývne a navlhčí si ústa.

„Co děláš, když přijdeš ze školy, Josefe?“

Chlapec cosi zašeptá.

„Neslyším tě,“ říká Erik. „Musíš mluvit tak, abych ti rozuměl.“

Josefovy rty se pohnou a Erik se k němu skloní.

„Jako oheň, úplně jako oheň,“ mumlá chlapec. „Mhouřím oči, jdu do kuchyně, ale tam to není, pod židlemi se ozývá praskot a po podlaze se šíří červený oheň.“

„Odkud ten oheň přichází?“ zeptá se Erik.

„Nevzpomínám si, stalo se to někdy předtím…“

Hoch znovu umlkne.

„Vrať se ještě kousek zpátky, než se v kuchyni objevil ten oheň,“ pokračuje Erik.

„Někdo tam je,“ říká chlapec. „Slyším, že někdo klepe na dveře.“

„Na vchodové dveře?“

„Nevím.“

V Josefově tváři se najednou objeví napětí, chlapec neklidně zakňučí a v podivné grimase vycení řadu spodních zubů.

„Nemusíš se ničeho bát,“ říká Erik. „Nemusíš se ničeho bát, Josefe, tady jsi v bezpečí, jsi klidný a necítíš žádný strach. Jen se díváš, co se děje, díváš se na průběh událostí z dostatečné vzdálenosti, takže ti vůbec nic nehrozí.“

„Vidím světle modré nohy,“ zašeptá hoch.

„Cos to říkal?“

„Někdo klepe na dveře,“ říká mumlavě chlapec. „Otevřu je, ale nikdo tam není. Klepání pokračuje. Někdo mě chce vyprovokovat.“

Pacient dýchá rychleji, břicho se mu trhavě zvedá.

„Co se děje teď?“ ptá se Erik.

„Jdu do kuchyně a ukrojím si chleba.“

„Takže jíš obložený chleba?“

„Ale teď se to klepání znovu ozve z Lisina pokoje. Dveře jsou pootevřené, lustr s princeznami rozsvícený. Opatrně nožem posunu dveře a nakouknu dovnitř. Lisa leží v posteli. Má na nose brýle, zavřené oči a sípavě oddechuje. Obličej má bílý a ruce i nohy úplně nehybné. Pak zakloní hlavu dozadu, napne krk a s nohama na pelesti začne chrápat, chrápe, jako když pilou řeže. Říkám jí, ať toho nechá, ale je to pořád horší. Zařvu na ni, nůž už začal bodat, do pokoje vběhne máma, popadne mě a otočí, ale nůž se nezastaví, tryská to ze mě jako gejzír, jdu pro další nože, mám strach skončit, musím pokračovat, nejde to zastavit, máma se plazí po kuchyni, podlaha je úplně rudá, musím ty nože vyzkoušet na všem, na sobě, na nábytku, na stěnách, bodám a sekám, ale najednou na mě padne únava a nechám toho. Nevím, co se děje, bolí mě celé tělo a mám žízeň, ale nedokážu se pohnout.“

Erik cítí, jak spolu s chlapcem pluje ve světlé vodě, jejich nohy se lehce pohybují, pokračují podél skalní stěny stále hlouběji, nemá to konce, voda pouze ztmavne, zprvu má modrošedou barvu, pak zčerná.

„Tys byl za…“ zeptá se Erik a slyší, jak se mu chvěje hlas. „Tys byl předtím za tátou.“

„Jo, byl jsem za ním na hřišti,“ odpoví Josef.

Chlapec umlkne, tázavým a ospalým pohledem zírá před sebe.

Erik vidí, že se mu zrychlil tep, a je mu jasné, že zároveň dochází k poklesu krevního tlaku.

„Chci, aby ses vrátil ve vzpomínkách ještě dál,“ říká zdušené Erik. „Klesáš, cítíš se klidnější, je ti stále příjemněji…“

„A co máma?“ zeptá se slabým hlasem chlapec.

„Josefe, pověz mi… setkal ses i se svou starší sestrou Evelyn?“

Erik pozoruje Josefův obličej a je si vědom toho, že jeho dohady mohou způsobit problémy a narušit hypnózu, pokud se ukáže, že se zmýlil. Musel však udělat ostrý řez, protože nemá moc času, za chvilku je nezbytné trans ukončit, pacientův stav začíná být znovu akutní.

„Co se stalo, když ses setkal s Evelyn?“ zeptá se hocha.

„Nikdy jsem za ní neměl jezdit.“

„Bylo to včera?“

„Schovala se na chatě,“ zašeptá s úsměvem chlapec.

„Na jaké chatě?“

„Na chatě tety Sonji,“ pronese unaveně Josef.

„Popiš mi, co se v té chatě děje?“

„Jen tam stojím, Evelyn nemá radost, vím, co si myslí,“ mumlá chlapec. „Jsem pro ni míň než pes, nic pro ni neznamenám…“

Josefovi se řinou z očí slzy a ústa se mu třesou.

„To ti říká Evelyn?“

„Nechci, nemusím, nechci,“ zakvílí Josef.

„A copak nechceš?“

Chlapcova víčka se křečovitě rozechvějí.

„Co se děje teď, Josefe?“

„Říká, že musím pořádně kousat, abych dostal odměnu.“

„A koho máš kousat?“

„V té chatě je fotka… fotka v rámečku, co vypadá jako muchomůrka… je na ní táta, máma a Lisa, ale…“

Chlapcovo tělo se najednou napne, nohy se rychle a křečovitě pohybují, Josef se probírá z velmi hlubokého transu. Erik ho opatrně vede, uklidňuje ho a pozvedne ho skrze několik úrovní vědomí. Pečlivě uzavře dveře ke všem vzpomínkám, jak z onoho dne, tak i z hypnózy. Při pozvolném probírání z hlubokého transu nesmějí žádné dveře do minulosti zůstat otevřené.

Když Erik odchází, leží Josef s úsměvem na lůžku. Kriminální inspektor vstane ze židle, vyjde s Erikem z místnosti a zamíří k automatu na kávu.

„Udělal jste na mě vážně dojem,“ pronese tiše Joona a vytáhne z kapsy telefon.

Erika se zmocní pocit čehosi osudového, tušení, že se dopustil neodvolatelné chyby.

„Ještě než začnete s těmi telefonáty, rád bych zdůraznil jednu věc,“ říká Erik. „Pacient v hypnóze mluví vždycky pravdu, ale přirozeně se jedná pouze o jeho vlastní pravdu, o to, jak ji chápe on sám, takže popisuje své subjektivní vzpomínky, a nikoli…“

„To je jasné,“ přeruší ho Joona.

„Už jsem hypnotizoval pacienty se schizofrenií,“ pokračuje Erik.

„Co tím chcete říct?“

„Josef mluvil o své sestře…“

„Ano, chtěla po něm, aby kousal jako pes a tak dále,“ říká Joona.

Komisař zmáčkne číslo a přiloží si telefon k uchu.

„Není vůbec jisté, že mu sestra něco takového řekla,“ vysvětluje Erik.

„Ale vyloučit to nemůžeme,“ prohlásí Joona a zvednutím ruky Erika zarazí. „Anjo, zlatíčko moje…“

Z telefonu je slyšet něžný hlas.

„Mohla bys prověřit jednu věc? Ano, přesně tak. Josef Ek má tetu, jmenuje se Sonja a má domek nebo chatu… Ano… prima.“

Joona pohlédne na Erika. „Promiňte, chtěl jste mi ještě něco povědět.“

„Jen to, že není vůbec jisté, že svou rodinu vyvraždil Josef.“

„Mohl si ta zranění způsobit sám? Mohl sám sebe takhle pořezat? Jaký na to máte názor?“

„To asi ne, ačkoli teoreticky to možné je,“ odpoví Erik.

„Já jsem naprosto přesvědčený o tom, že náš pachatel leží v tomhle pokoji,“ řekne Joona.

„Já taky.“

„Dokázal by v tomhle stavu uprchnout z nemocnice?“

„Ne,“ usměje se překvapeně Erik.

Joona zamíří na chodbu.

„Vy hodláte jet do domku té jeho tety?“

„Ano.“

„Pojedu s vámi,“ prohlásí Erik a vykročí. „Jeho sestra může být zraněná nebo v akutním šoku.“

9

ÚTERÝ 8. PROSINCE V POLEDNE

Simona sedí ve vagonu metra a hledí z okna. Ještě je zpocená po běhu z prázdného bytu ke stanici podzemní dráhy.

Vlak stojí bez hnutí v zastávce Huvudsta.

Radši jsem si měla vzít taxíka, pomyslí si Simona. Snaží se samu sebe přesvědčit, že je všechno v pořádku, vždyť se pokaždé strachuje úplně zbytečně.

Znovu pohlédne na telefon a zapřemýšlí, zda ta podivná žena, s níž před chvílí hovořila, byla Aidina matka. Pokud dotyčná mluvila pravdu, Aida by měla být v tetovacím salonu v obchodním centru v Tenstě.

Dveře se zavřou, okamžitě se však otevřou, je slyšet nějaké hulákání, pak se znovu zavřou a vlak se konečně rozjede.

Naproti ní šustí nějaký muž novinami. Rozprostře je na vedlejší sedadlo, zdá se, že něco srovnává, poté je znovu složí. Simona vidí v odrazu okna, jak po ní tu a tam pokukuje. Přemýšlí, zda by si neměla přesednout, vtom jí pípnutí telefonu oznámí příchod textové zprávy. Je to vzkaz od Ylvy z galerie. Simona nemá sílu ho otevřít. Doufala, že je od Erika. Neví, kolikrát se mu pokoušela dovolat, přesto to však znovu zkusí. Naslouchá němému vyzvánění telefonu, který ji posléze přepojí do hlasové schránky.

„Hele, ty,“ pronese provokativně muž.

Simona se snaží dělat jakoby nic, hledí z okna a předstírá, že telefonuje.

„Haló-ó?“ pokračuje zarputile chlapík.

Simona si uvědomí, že dotyčný nemá v úmyslu to vzdát, dokud si nevynutí její pozornost. Jako spousta jiných mužů nechápe, že ženy mají svůj vlastní život a své vlastní myšlenky a nežijí v neustálé pohotovosti, aby mohly naslouchat druhému pohlaví.

„Hele, copak ty neslyšíš, že s tebou mluvím?“ zopakuje muž.

Simona se k němu otočí.

„To se dá sotva přeslechnout,“ odpoví klidně.

„Tak proč mi neodpovídáš?“ zeptá se chlapík.

„Právě vám odpovídám.“

Muž několikrát zamrká a pak spustí:

„Jsi snad ženská, nebo ne?“

Simona polkne a pomyslí si, že tenhle typ chlapů z člověka dokáže vypáčit jméno i rodinný stav a nakonec ho vyprovokovat k velmi nepříjemnému tónu.

„Tak jsi ženská, nebo ne?“

„To je všechno, co chcete vědět?“ odvětí krátce Simona a znovu se otočí k oknu. Muž si sedne k ní:

„Poslouchej… měl jsem jednu kočku, a ta moje kočka, ta moje kočka…“

Simona ucítí na tváři několik kapek mužových slin.

„Vypadala jako Elizabeth Taylorová,“ pokračuje chlap. „Víš, kdo to je?“

Muž jí zatřese paží.

„Tak víš, kdo je Elizabeth Taylorová, nebo ne?“

„Jo,“ odpoví netrpělivě Simona. „Jasně že vím.“

Muž se spokojeně stáhne zpět. „Střídala chlapy jako ponožky,“ fňuká. „Pořád chtěla lepší a lepší, diamantový prstýnky, dárečky a náhrdelníky.“

Vlak zpomalí a Simona si uvědomí, že bude vystupovat — už jsou v Tenstě. Vstane, muž jí však zastoupí cestu.

„No tak, trošku mě obejmi, jen trošičku.“

Simona proklouzne pod mužovou paží a na zadku ucítí jeho dlaň. Ve stejném okamžiku vlak zastaví, chlapík ztratí rovnováhu a těžce dopadne zpět na sedadlo.

„Děvko,“ zasyčí za ní.

Simona vystoupí z vlaku, rychle vyrazí z metra, přeběhne po nadchodu chráněném střechou z plexiskla a pustí se po schodech dolů. Před obchodním centrem vysedávají na lavičce tři opilci a drsnými hlasy spolu hovoří. Rychle projde hlavním vchodem a opět se pokusí dovolat Erikovi na mobil. Z obchodu s alkoholem ucítí závan starého červeného vína. Bez dechu proběhne kolem prosklené stěny restaurace, uvnitř vidí bufet s kukuřicí z plechovky, kousky okurek a oschlými listy salátu. Uprostřed obchodního centra stojí velká cedule s orientačním plánem. Pročítá jej, dokud nenajde, co hledá: Tetovací salon Tensta. Podle obrázku by se měl nacházet na nejvzdálenějším konci posledního patra budovy. Simona běží k eskalátorům a míjí ženy na mateřské dovolené, důchodce vedoucí se pod paží a pubertální záškoláky.

V duchu před sebou vidí hlouček mladých lidí stojících okolo ležícího chlapce, ona se mezi nimi prodírá a uvědomí si, že je to Benjamín, z prvních tetovacích vpichů se mu řine krev a nedá se zastavit.

Dlouhými kroky utíká po eskalátoru. Když vjede do posledního patra, zaujme ji podivný pohyb na liduprázdném opačném konci podlaží. Vypadá to, jako by někdo visel přes zábradlí. Simona tam zamíří, a čím je blíže, tím zřetelněji vidí, co se tam odehrává: dva kluci drží nějaké dítě za nohy přes zábradlí. Kolem nich dupe mohutný chlapec a rozhazuje kolem sebe rukama, jako by se ohříval u táboráku.

Chlapci drží vyděšenou holčičku za nohy a tváří se, jako by se nechumelilo.

„Co to děláte!“ zvolá Simona a jde k nim.

Neodvažuje se běžet, má strach, aby se kluci nelekli a nepustili děvčátko z desetimetrové výšky přímo na podlahu atria v přízemí.

Chlapci ji už spatřili a dělají, že malou chtějí hodit dolů. Simona vykřikne, kluci však dítě stále drží a poté ho pomalu vytáhnou. Jeden z nich se na ni podivně usměje a pak oba utečou, na místě zůstane jen veliký chlapec. Vzlykající holčička se choulí vedle zábradlí. Simona se s bušícím srdcem zastaví a skloní se k dívence.

„Neudělali ti nic?“

Dítě mlčky zavrtí hlavou.

„Musíme jít na policii,“ vysvětlí jí Simona.

Holčička opět zakroutí hlavou. Třese se po celém těle a stočí se u zábradlí do klubíčka. Simona pohlédne na hromotluka, ten však klidně stojí a pozoruje je. Na sobě má tmavou bundu a černé sluneční brýle.

„Jak se jmenuješ?“ zeptá se ho Simona.

Chlapec namísto odpovědi vytáhne z kapsy bundy karty a začne v nich listovat, míchat je a překládat.

„Jak se jmenuješ?“ zeptá se znovu zvýšeným hlasem Simona. „To byli tvoji kamarádi?“

Chlapec nehne ani brvou.

„Proč jsi nic neudělal? Vždyť ji mohli zabít!“

Simona cítí, jak jí stoupl adrenalin a krev jí prudce buší ve spáncích.

„Na něco jsem se tě ptala. Proč jsi nic neudělal?“

Upřeně hledí na chlapce, ten však stále neodpovídá.

„Idiote!“ zakřičí na něj.

Hoch pomalu odchází. Simona se vydá za ním, aby ho neztratila z očí, chlapec zakopne a jedna karta mu vypadne na podlahu. Něco si sám pro sebe brblá a rychle zamíří dolů po eskalátoru.

Simona se otočí, aby se postarala o děvčátko, dítě je však pryč. Běží po chodbě zpět, obchody jsou liduprázdné a temné, holčičku ani žádného z chlapců nikde nevidí. Najednou si uvědomí, že stojí před tetovacím salonem. Výloha je zakrytá černou pomačkanou fólií s obrázkem vlka Fenriho. Simona otevře dveře a vejde dovnitř. Vypadá to, že v místnosti nikdo není. Na zdech visí fotografie všemožných tetování. Rozhlédne se kolem a právě v okamžiku, kdy se chystá odejít, zaslechne vysoký, ostrý hlas: „Nicku? Kde jsi? No tak řekni něco!“

Černý závěs se rozhrne a do salonu vejde dívka s mobilním telefonem u ucha. Horní část těla má obnaženou. Po hrdle jí

stéká několik kapek krve. V obličeji má soustředěný a znepokojený výraz.

„Nicku,“ říká odevzdaně do sluchátka. „Co se ti stalo?“

Dívka má na prsou husí kůži, ale zřejmě si vůbec neuvědomuje, že je polonahá.

„Mohla bych se vás na něco zeptat?“ řekne Simona.

Dívka vyjde z obchodu a rozběhne se. Simona jde za ní ke dveřím, vtom však za sebou cosi zaslechne.

„Aido?“ volá stísněným hlasem nějaký chlapec.

Simona se otočí a zjistí, že je to Benjamín.

„Kde je Nicke?“ zeptá se jí.

„Kdo?“

„Aidin mladší bráška, je nemocný, má vrozenou vadu. Neviděla jsi ho někde?“

„Ne, já…“

„Je hodně veliký a nosí černé sluneční brýle.“

Simona pomalu zamíří zpět do salonu a posadí se na židli.

Aida se vrátí společně s bratrem. Chlapec se zastaví přede dveřmi, úzkostným pohledem přikyvuje všem sestřiným slovům a utírá si nudli pod nosem. Dívka vejde dovnitř, jednou rukou si zakryje hruď, projde kolem Simony a Benjamína, aniž jim věnuje jediný pohled, a zmizí za závěsem. Simona si stačila všimnout, že má na krku vedle malé Davidovy hvězdy vytetovanou tmavě rudou růži.

„Co se to tady děje?“ zeptá se Benjamín.

„Viděla jsem nějaké kluky, chovali se jako idioti, drželi malou holčičku zavěšenou za nohy přes zábradlí. Aidin bratr tam jen stál a…“

„Tys jim něco řekla?“

„Když jsem k nim došla, tak toho nechali, ale zjevně se tím náramně bavili.“

Benjamín vypadá znepokojeně, zrudnou mu tváře a těká pohledem po místnosti, jako by chtěl někam utéct.

„Vůbec se mi nelíbí, že jsi tady,“ řekne Simona.

„Budu si dělat, co chci,“ odpoví chlapec.

„Jsi ještě moc malý na to, abys…“

„Nech toho,“ přeruší ji zdušeným hlasem Benjamín.

„A čeho? Ty sis chtěl taky pořídit kérku?“

„Ne, to jsem tedy nechtěl.“

„Podle mého názoru vypadá tetování na krku a na obličeji příšerně…“

„Mami!“ přeruší ji chlapec.

„Je to ošklivé.“

„Aida tě slyší.“

„Stejně si myslím…“

„Nemohla bys odsud odejít?“ přeruší ji ostře syn.

Simona na něj pohlédne a napadne ji, že ona i Erik s chlapcem stále častěji mluví tímto způsobem.

„Půjdeš se mnou domů,“ prohlásí klidně Simona.

„Půjdu, když odsud odejdeš jako první,“ odvětí syn.

Simona opustí salon a spatří Nicka, stojícího u temné výlohy s rukama zkříženýma na prsou. Popojde k němu, pokusí se o vlídný výraz a ukáže na jeho karty s pokémony.

„Všichni mají nejraději Pikachúa,“ řekne mu.

Hoch pokývne.

„Ale mně se víc líbí Mew,“ pokračuje Simona.

„Mew se snadno učí nové věci,“ odpoví opatrně Nicke.

„Promiň, že jsem na tebe křičela.“

„Proti Wailordovi nikdo nic nezmůže, nikdo ho nepřemůže, je největší,“ pokračuje chlapec.

„Největší ze všech?“

„Ano,“ řekne vážně Nicke.

Simona vyndá kartu, kterou zvedla ze země, když hochovi u eskalátoru vypadla.

„Kdo je tohle?“

Ze salonu vyjde Benjamín, oči se mu lesknou.

„Arceus,“ odpoví Nicke a položí kartu navrch balíčku.

„Zdá se být hodný,“ prohlásí Simona.

Na Nickově tváři se objeví široký úsměv.

„Tak jdeme,“ pronese tlumeně Benjamín.

„Ahoj,“ usměje se Simona na Nicka.

„Nashledanoumějtesepěkně,“ zadrmolí mechanicky Nicke.

Benjamín mlčky kráčí vedle Simony.

„Raději si vezmeme taxíka,“ rozhodne Simona, když se blíží ke vchodu do metra. „Metra mám dnes až po krk.“

„Fajn,“ řekne Benjamín a obrátí se.

„Počkej chvilku,“ zarazí ho matka.

Simona zahlédla jednoho z chlapců, kteří týrali dívenku. Stojí u turniketů a zdá se, že na něco čeká. Benjamín se ji snaží odtáhnout pryč.

„Co je?“ zeptá se syna.

„Nech toho, půjdeme, říkalas, že si vezmeme taxík.“

„Jen si s ním chci promluvit,“ řekne Simona.

„Mami, vykašli se na to,“ prosí ji Benjamín.

Zbledne a s neklidným výrazem ve tváři zůstane stát na místě, zatímco matka rezolutně zamíří k chlapci.

Simona položí hochovi ruku na rameno a otočí ho k sobě. Je mu sotva třináct let, netváří se vystrašeně ani překvapeně, ale ušklíbne se, jako by na ni nastražil nějakou past.

„Teď spolu půjdeme na policii,“ prohlásí rozhodně Simona.

„Co to meleš, ty stará škeble?“

„Viděla jsem tě, jak…“

„Drž hubu!“ přeruší ji chlapec. „Koukej držet hubu, pokud nechceš, aby tě někdo pro výstrahu vošukal.“

Simona je tak šokovaná, že se nezmůže na odpověď. Hoch před ni plivne, přeskočí zábrany a pomalu zmizí ve vchodu do metra.

Otřesená Simona se vrátí k Benjamínovi.

„Co to říkal?“ zeptá se.

„Ale nic,“ odpoví otráveně chlapec.

Oba zamíří ke stanovišti taxíků a posadí se na zadní sedadlo prvního vozu. Když vyjíždějí od obchodního centra, Simona synovi poví, že jí dnes volali ze školy.

„Aida chtěla, abych byl s ní, nechávala si předělat tetování,“ řekne tiše Benjamín.

„To od tebe bylo hezké.“

Mlčky jedou po silnici E 18 podél zrezavělé slepé koleje ležící na hnědém štěrkovém náspu.

„Ty jsi řekla Nickovi, že je idiot?“ zeptá se Benjamín.

„Udělala jsem chybu… to já jsem se zachovala jako idiot.“

„Ale jak jsi jen mohla?“

„Každý občas udělá chybu, Benjamíne,“ pronese tlumeným hlasem Simona.

Když přejíždějí přes Traneberský most, Simona hledí dolů na ostrovní čtvrť Stora Essingen. Voda zatím nezamrzla, líně se převaluje pod nimi.

„Zřejmě se s tatínkem rozejdeme,“ řekne chlapci.

„Aha… Ale proč?“

„S tebou to ani v nejmenším nesouvisí.“

„Já se ptal proč.“

„Na tohle ti nedokážu dát kloudnou odpověď,“ začne Simona. „Jak ti to mám vysvětlit? Tatínek je láska mého života, ale… ale i přesto může jednou skončit. Když se dva lidé seznámí, tak ničemu takovému nevěří, když se jim narodí děti a… Promiň, neměla jsem o tom mluvit. Jen jsem se ti snažila vysvětlit, proč jsem takhle vynervovaná. Ale zatím to ještě není jisté.“

„Nechci, abyste mě do toho zatahovali.“

„Promiň, že jsem…“

„Tak už toho nech,“ osopí se na ni Benjamín.

10

ÚTERÝ 8. PROSINCE ODPOLEDNE

Erik se pokoušel usnout, věděl však, že se mu to nepodaří. Po celou dobu byl naprosto bdělý, ačkoli kriminální komisař Joona Linna jel velmi opatrně po silnici 274 vedoucí přes Värmdö k chatě, kde podle jejich předpokladů pobývala Evelyn Eková.

Když projíždějí kolem staré pily, do podvozku s praskotem narážejí uvolněné kousky štěrku. Erik má citlivé a vyschlé oči, což je nežádoucí účinek kodeinových tablet. Přimhouřeným zrakem sleduje okolí, dřevěné chaty na úzkých zatravněných parcelách. Ve sterilním prosincovém chladu se tyčí holé stromy. Světlo a barvy Erikovi připomenou školní výlety. Pach zetlelých kmenů, půda vonící podhoubím. Jeho matka pracovala na poloviční úvazek jako učitelka na gymnáziu v Solletuně a byla přesvědčená o prospěšnosti čerstvého vzduchu. To ona chtěla, aby se jmenoval Erik Maria. Neobvyklé jméno si přivezla z jazykového kurzu ve Vídni, kde v Burgteatru zhlédla Strindbergova Otce s Klausem Mariou Brandauerem v hlavní roli. Hra ji natolik uchvátila, že jí jméno protagonisty po mnoho let utkvělo v paměti. Když byl Erik malý, snažil se své druhé křestní jméno Maria tajit, a v pubertě se našel v písni A Boy Named S
ue, kterou nahrál Johnny Cash ve věznici San Quentin. „Some gal would giggle and I’d get red, and some guy’d laugh and I’d bust his head, I tell ya, life ain’t easy for a boy named Sue.“

Erikův otec pracoval ve Státní pojišťovně a po celý život měl jediný opravdový zájem; byl amatérským kouzelníkem. Často se oblékal do podomácku ušitého pláště, obnošeného fraku a na hlavu si posazoval skládací cylindr, který nazýval svým chapeau claque. Erik s kamarády seděli na laťkových židlích v garáži, kde táta postavil malou scénu s tajnými propadlišti. Většinu svých triků otec objevil v katalogu obchodu Bernandova magie v Bromölle; kouzelnické hůlky, které se s praskotem rozpadaly v ruce, množení kulečníkových koulí pomocí obalu, sametový měšec s tajnou přihrádkou na peníze a blyštící se ruční gilotinu. Nyní Erik s něhou vzpomíná, jak táta spustil nohou magnetofon s Jeanem Michelem Jarrem a rukama přitom prováděl magické pohyby nad levitující lebkou. Erik jen z celého srdce doufá, že si otec nikdy nevšiml, jak se syn s postupujícím věkem za jeho exhibice styděl a jak za jeho zády spolu s kam arády zvedal oči v sloup.

Zřejmě neexistuje žádný zvláštní důvod, proč se Erik stal lékařem. Nikdy si nepřál dělat něco jiného, o jiné profesi vůbec neuvažoval. Pamatuje si na deštivé konce školního roku, na vztyčenou vlajku a zpěv letních žalmů. Vždycky měl samé jedničky a rodiče s tím automaticky počítali. Maminka často hovořila o tom, že jsou Švédové zpovykaní, neboť svůj blahobyt považují za samozřejmost, ačkoli se s největší pravděpodobností jedná o historicky zanedbatelnou epochu. Podle jejího mínění může systém bezplatné lékařské a stomatologické péče, jeslí, školek, základních škol, studia na gymnáziu a na univerzitě kdykoli skončit. Ale právě v této chvíli mohl každý obyčejný kluk nebo děvče vystudovat a stát se lékařem, architektem nebo ekonomem na jakékoli vysoké škole v zemi bez majetku, stipendia či nějakých almužen.

Erik dobře chápe cenu takových vymožeností, a toto vědomí ho obklopuje jako svatozář. Poskytuje mu určitý náskok před ostatními i konkrétní cíl, v mládí však zřejmě i jistou dávku domýšlivosti.

Erik si vzpomíná, jak v osmnácti letech seděl na pohovce v Solletuně, zíral na své vysvědčení se samými jedničkami a poté přejel pohledem po jednoduše zařízeném pokoji. Police s ozdůbkami a suvenýry z cest, fotografie v alpakových rámečcích, snímky z konfirmace rodičů, z jejich svatby a oslavy padesátin a desítky fotek jejich jediného syna, od baculatého miminka v krajkových šatečkách až po mladíka v obleku s trubkovitými nohavicemi se sotva znatelným úsměvem na rtech.

Pak do pokoje vešla maminka a podala mu přihlášku na lékařskou fakultu. Měla pravdu, jako ostatně vždycky. Jakmile Erik vstoupil na půdu Karolínského lékařského institutu, cítil se tu jako doma. Když se specializoval na obor psychiatrie, bylo mu jasné, že lékařské povolání je pro něj vhodnější, než byl ochoten přiznat. Po první atestaci — osmnáctiměsíční všeobecné praxi, kterou bylo třeba absolvovat před vydáním lékařského diplomu od Národní rady pro zdravotnictví a sociální péči — pracoval v organizaci Lékaři bez hranic. Skončil v somálském Kismaju jižně od Mogadiša. V polní nemocnici prožil velice intenzivní dobu; jejich vybavení se skládalo z vyřazeného švédského nemocničního materiálu, rentgenových přístrojů ze šedesátých let, léků s prošlou záruční lhůtou, zrezivělých flekatých postelí ze zrušených a přestavěných oddělení. V Somálsku se poprvé setkal s lidmi, kteří prožili
těžké trauma. S naprosto apatickými dětmi, které ztratily chuť si hrát, s mladými lidmi vyprávějícími vyhaslým hlasem o strašných zvěrstvech, která byli přinuceni spáchat, s ženami, které prožily takové hrůzy, že nedokázaly mluvit, jen se vyhýbavě usmívaly a neodvážily se ani pozvednout oči. Cítil, že chce pomáhat lidem žijícím v zajetí prožitých útrap, které je sužovaly navzdory tomu, že viník byl již dlouhou dobu ten tam.

Erik se vrátil domů a absolvoval psychoterapeutický výcvik ve Stockholmu. S různými teoriemi hypnózy se však setkal až poté, co se specializoval na psychotraumatologii a medicínu katastrof. Na hypnóze ho lákala především rychlost, s níž psycholog dokázal proniknout k původu traumatu, a uvědomoval si, jak nesmírně důležitou roli tato rychlost hraje při práci s oběťmi války a přírodních katastrof.

Se základy hypnózy se seznámil prostřednictvím European Society of Clinical Hypnosis, záhy se stal členem Society of Clinical and Experimental Hypnosis, European Board of Medical Hypnosis, Švédské asociace klinické hypnózy a po mnoho let vedl korespondenci s americkou dětskou lékařkou Karen Olnessovou, jejíž průkopnická metoda, spočívající v hypnotizování chronicky nemocných pacientů a dětí zakoušejících silné bolesti, na něj udělala hluboký dojem.

Pět let pracoval s traumatizovanými pacienty pro Červený kříž v Ugandě. V tomto období vlastně neměl na rozvíjení hypnózy čas, pokaždé se jednalo o závažnou akutní situaci a téměř vždy šlo o zajištění základních potřeb pacienta. Za celou dobu použil hypnózu jen asi v deseti případech a navíc pouze v jednodušších souvislostech; namísto anestezie v případě přecitlivělosti na anestetikum či k prvnímu odblokování fobické fixace. Během prvního roku stráveného v Ugandě však narazil na dívku, kterou drželi zamčenou v pokoji, protože neustále křičela. Katolické jeptišky, které zde pracovaly jako zdravotní sestry, mu vysvětlily, že se sem připlazila z vesnice severně od Mbale. Myslely si, že patří ke kmeni Bagisu, neboť mluvila jazykem lugisu. Nespala jedinou noc, jen nepřetržitě křičela, že je strašlivý démon a že má v očích oheň. Erik požádal, aby ho pustili k dívce do pokoje. Jakmile ji spatřil, by
lo mu jasné, že trpí akutní dehydratací. Když se ji pokoušel přimět, aby se napila, ječela, jako by ji pohled na vodu pálil. Válela se po zemi a bez přestání řvala. Erik se rozhodl, že se ji pokusí zklidnit pomocí hypnózy. Jedna z jeptišek, sestra Marion, překládala jeho slova do bantuského jazyka bukusu, kterému by dívka měla rozumět, a když konečně začala naslouchat, nebylo těžké v hypnóze pokračovat. Během pouhé hodiny jim popsala celé své psychické trauma. Severně od domorodé vesnice mezi Mbale a Soroti sjela ze silnice cisterna. Těžký vůz se převrátil a vyryl vedle cesty hluboký příkop. Z trhliny vytékal na zem čistý benzín. Dívka běžela domů, našla strýce a vyprávěla mu, jak se benzín vsakuje do země. Strýc tam rychle vyrazil se dvěma plastovými kanystry. Když ho dívka doběhla, u cisterny už bylo asi deset lidí a nabírali si tekutinu z příkopu do kbelíků. Benzín strašlivě páchl, slunce pálilo
a vzduch se tetelil horkem. Pak na ni strýc kývl, ona od něj vzala první kanystr a vlekla ho domů. Byl pořádně těžký. Zastavila se, aby si nádobu dala na hlavu, a spatřila ženu v modrém šátku; stála vedle cisterny po kolena v benzínu a plnila jím skleněné lahvičky. O kus dále přicházel po cestě směrem k nim muž ve žlutém maskovacím obleku. Kouřil cigaretu, a když z ní popotáhl, špička rudě zažhnula.

Erik si přesně vzpomíná, jak dívka tehdy vypadala. Po tvářích se jí řinuly slzy jako hráchy a dutým hlasem mu vyprávěla, že svýma očima zajala oheň z mužovy cigarety a zapálila jím ženu v modrém šátku. Ten oheň byl v mých očích, říkala. Všimla si ho totiž právě ve chvíli, kdy se otočila a spatřila hořící ženu. Napřed se vznítil modrý šátek a pak ji celou zachvátily plameny. Kolem cisterny se najednou rozpoutalo ohnivé peklo. Dívka se dala do běhu a za sebou slyšela jen křik.

Po skončení hypnózy Erik a sestra Marion s dívkou dlouho probírali příběh, který jim pověděla. Stále dokola jí vysvětlovali, že oheň způsobily silné páchnoucí benzínové výpary. Vzduchem přelétla jiskra z mužovy cigarety, a proto začala hořet cisterna; s ní to nemělo vůbec nic společného.

Několik měsíců po této události se Erik vrátil do Stockholmu a podal si u Centra lékařského výzkumu žádost o grant na výzkum týkající se hypnózy a léčby traumatu v Karolínském institutu. Bylo to těsně poté, co se seznámil se Simonou. Vzpomíná si, jak se setkali na jedné vysokoškolské oslavě; byla veselá, šťastná a měla zrůžovělé tváře. Napřed si všiml jejích rudozlatých vlnitých vlasů a až poté jejího obličeje. Klenuté bledé čelo, jemná světlá pokožka pokropená světle hnědými pihami. Byla drobná a štíhlá, vypadala jako andílek. Pamatuje si, co měla tehdy na sobě; zelenou hedvábnou vypasovanou halenku, černé kalhoty a vysoké tmavé kozačky. Ústa měla nalíčená světle růžovou rtěnkou a oči jí zeleně zářily.

O rok později se vzali a poměrně záhy se pokusili o miminko. Ukázalo se, že to bude těžké — Simona čtyřikrát za sebou potratila. Erik si pamatuje hlavně jeden potrat, kdy Simona v šestnáctém týdnu těhotenství přišla o holčičku. Za dva roky se jim pak narodil Benjamín.

Erik hledí přimhouřenýma očima z okna a naslouchá, jak Joona během cesty na Varmdö tiše hovoří s kolegy vysílačkou.

„Něco mě napadlo,“ pronese Erik.

„Ano?“

„Říkal jsem vám, že Josef Ek nemůže z nemocnice utéct, ale pokud si sám dokázal způsobit všechny ty rány nožem, tak bych za to ruku do ohně nedal.“

„Taky mě to napadlo,“ odvětí Joona.

„Dobře.“

„Už jsem poslal jednoho z kolegů, aby hlídal jeho pokoj.“

„Zřejmě to bude naprosto zbytečné,“ řekne Erik.

„Ano.“

Pod sloupem elektrického vedení zastaví u krajnice tři auta. V bílém světle stojí čtyři policisté, hovoří spolu, navlékají si neprůstřelné vesty a cosi si ukazují na mapě. Ve skle starého skleníku se zableskne slunce.

Joona otevře dveře a vpustí do vozu chladný vzduch. Vyčká, dokud kolegové nenasednou do svých aut, a zamyšleně bubnuje prsty jedné ruky o volant.

Z policejní vysílačky se zničehonic ozve několik rychlých tónů a silný praskot, ihned však zmlkne. Joona nastaví jiný kanál, vyzkouší, zda jsou všichni z jeho skupiny na příjmu, s každým si vymění několik slov a otočí klíčkem v zapalování.

Auta pokračují podél hnědého pole, kolem březového houští a velké zrezivělé sýpky.

„Vy počkáte ve voze, dokud se nevrátíme,“ řekne tiše Joona.

„Dobře,“ odpoví Erik.

Z vozovky se vznese několik vran a uletí.

„Jaké jsou stinné stránky hypnózy?“ zeptá se Joona.

„Co tím myslíte?“

„Byl jste přece jedním z nejlepších hypnotizérů na světě, ale skončil jste s tím.“

„Každý má občas dobrý důvod nechat si jisté věci pro sebe,“ odpoví Erik.

„To je jasné, ale…“

„A v případě hypnózy mohou být ty důvody dost komplikované.“

Joona na něj vrhne skeptický pohled.

„Nějak nemůžu uvěřit, že byste kvůli tomuhle skončil.“

„Nechci o tom mluvit,“ řekne Erik.

Podél cesty se míhají kmeny stromů. Les zhoustne a ztmavne. Pod koly zaskřípe štěrk. Vůz zabočí na úzkou lesní cestu, mine několik chat a zastaví. Na vzdálené temné mýtině spatří Joona mezi smrky hnědý dřevěný domek.

„Předpokládám, že opravdu zůstanete v autě,“ řekne komisař Erikovi a odejde.

Joona míří k příjezdové cestě k chatě, kde čekají ostatní policisté. Erikovi opět vytane na mysli Josef, chlapec, kterého hypnotizoval. Na slova, která se mu řinula z ochablých rtů. Hoch popsal svou bestiální agresi s chladnou přesností. Ta vzpomínka pro něj musela být naprosto zřetelná; horečnaté křeče malé sestřičky, výbuch vzteku, volba nože, euforie z toho, že překročil hranici. Ke konci hypnózy byl Josefův popis zmatenější a bylo obtížněji pochopitelné, co měl na mysli a jak to vlastně bylo, zda ho ke spáchání vražd opravdu přiměla starší sestra.

Joona svým čtyřem kolegům bez zbytečného dramatizování vysvětlí vážnost situace a dá jim svolení k použití služební zbraně s podmínkou, že případné výstřely budou za všech okolností směřovat do nohou. Nepoužívá odbornou terminologii z výuky speciální policejní taktiky, namísto toho jim oznámí, že se s největší pravděpodobností setkají s neškodným člověkem.

„Chtěl bych, abyste se chovali opatrně, abyste to děvče nevyděsili,“ říká Joona. „Možná má strach, možná je zraněná, na druhé straně ale nesmíte ani na okamžik zapomenout, že se může jednat o nebezpečnou osobu.“

Joona vyšle na průzkum tříčlennou hlídku, požádá policisty, aby nechodili na dvorek před vchodem a drželi se raději opodál, aby se k domku přiblížili zezadu a zůstali v bezpečné vzdálenosti.

Hlídka se vydá po lesní cestě, jeden z policistů se zastaví a vsune si pod ret kousek žvýkacího tabáku. Čokoládově hnědá fasáda domku je tvořena příčně položenými, vzájemně se překrývajícími dřevěnými deskami. Okenice jsou natřené nabílo a vchodové dveře jsou černé. Okna zakrývají růžové záclony. Z komína se nekouří. Na schůdcích vedoucích k zápraží stojí koště a žlutý plastový kbelík se suchými smrkovými šiškami.

Joona vidí, jak se muži se zbraněmi v rukou rozestaví v rozumné vzdálenosti kolem domu. Někde zapraská větvička. Ozve se ťukání datla. Joona sleduje, jak se kolegové pomalu blíží k chatě a skrze růžové záclony se snaží nahlédnout dovnitř. Dá znamení policejní asistentce Kristině Anderssonové, mladé ženě s ostrými rysy a mrazem zčervenalými tvářemi, aby zůstala na cestě. Kristina přikývne, nespouští však oči z domku. S klidnou vážností vytáhne svou služební pistoli a poodstoupí o několik kroků stranou.

V tom domě nikdo není, pomyslí si Joona a vykročí ke schůdkům. Prkna pod jeho váhou zavržou. Zaklepe na dveře a pohlédne na záclony, které se zavlní náhlým pohybem vzduchu. Nic se neděje. Chvíli vyčkává a poté ztuhne; má pocit, že něco zaslechl. Očima pátrá v lese za domkem, za křovím a za kmeny stromů. Vytáhne těžkou pistoli Smith & Wesson, které dává přednost před tradičním policejním Sig Sauerem, odjistí ji a zkontroluje, zda je nabitá. Na okraji lesa se ozve zapraskání a mezi kmeny se mihne rychlými neohrabanými pohyby nějaká lesní šelma. Joona se usměje na Kristinu Anderssonovou a ta mu úsměv nervózně oplatí. Pak Joona ukáže na okno, opatrně k němu zamíří a nahlíží dovnitř podélnou škvírou u okrajů záclon.

V šeru spatří ratanový stolek se zrnitou skleněnou deskou a světlehnědou manšestrovou pohovku. Na opěradle červené laťkové židle se suší dvoje bílé bavlněné kalhotky. V kuchyňce je pár balíčků s makaróny, plechovka s pestem, konzervy a taška s jablky. Na podlaze před dřezem a pod kuchyňským stolem se leskne několik příborů. Joona se vrátí ke schůdkům, dá znamení Kristině Anderssonové, že jde dovnitř, poté otevře dveře, kolegyně mu dá souhlasný signál, komisař nahlédne do domku a vstoupí.

Erik sedí v autě a průběh dění může sledovat pouze z povzdálí. Vidí, jak Joona Linna zmizí v hnědém domku, pak za ním vejde další policista. Za okamžik jsou oba zpět na schůdcích. Objeví se další tři další kolegové a zastaví se před Joonou. Stojí a hovoří, hledají něco na mapě, ukazují na cestu a na další chaty. Zdá se, že komisař chce jednomu z nich něco ukázat uvnitř v domku. Všichni vejdou do chaty a zavřou za sebou, aby neuteklo teplo.

Erik najednou spatří mezi stromy v místech, kde se lesní půda svažuje dolů k bažině, jakousi stojící postavu. Je to štíhlá žena, drží v ruce pušku, brokovnici. Jde směrem k chatě a lesklou dvojitou hlaveň vláčí po zemi. Zbraň měkce naráží na borůvčí a kopečky mechu.

Policisté si ženy ještě nevšimli, ani ona je dosud nemohla spatřit. Erik zmáčkne číslo Joonova mobilu. Telefon začne vyzvánět v autě, leží vedle něj na sedadle pro řidiče.

Žena jde pomalu mezi stromy, zbraň táhne za sebou. Erik si uvědomí, že pokud by ji překvapila policie, případně naopak, mohlo by dojít k nebezpečné situaci. Vystoupí z vozu, rozběhne se k chatě a poté zpomalí.

„Dobrý den!“ zavolá Erik.

Žena se zastaví a pohlédne na něj.

„Dnes je pěkná zima, co?“ pronese tiše Erik.

„Cože?“

„Že je ve stínu pěkná zima,“ prohlásí Erik o trochu hlasitěji.

„To jo,“ odpoví dívka.

„Vy jste tu nová?“ zeptá se Erik a blíží se k ní.

„Ale ne, teta mi půjčila chatu.“

„Nejmenuje se vaše teta Sonja?“

„Ano,“ usměje se dívka.

Erik dojde k ní.

„Copak lovíte?“

„Zajíce,“ odpoví děvče.

„Mohl bych se podívat na tu pušku?“

Dívka zbraň zalomí a podá mu ji. Má červenou špičku nosu a do pískově zbarvených vlasů jí napadalo suché jehličí.

„Evelyn,“ pronese klidně Erik. „Je tu několik policistů a chtěli by s vámi mluvit.“

Dívka se zatváří znepokojeně a ustoupí o krok dozadu.

„Tedy pokud máte čas,“ dodá s úsměvem.

Evelyn nezřetelně přikývne a Erik zavolá na Joonu. Komisař vyjde z chaty s rozzlobeným výrazem v tváři a chystá se Erika odvelet zpět do auta. Když spatří dívku, na zlomek vteřiny ztuhne.

„To je Evelyn,“ prohlásí Erik a podá mu zbraň.

„Dobrý den,“ pozdraví Joona.

Dívka zbledne a zdá se, že nemá daleko k mdlobám.

„Potřebuju s vámi mluvit,“ sdělí jí vážně Joona.

„Ne,“ zašeptá dívka.

„Pojďte se mnou do chaty.“

„Já nechci.“

„Vy nechcete jít dovnitř?“

Evelyn se obrátí k Erikovi.

„Musím tam chodit?“ otáže se s chvějícími ústy.

„Ne,“ odpoví Erik. „Můžete se rozhodnout sama.“

„Prosím, pojďte se mnou,“ požádá ji Joona.

Dívka zavrtí hlavou, přesto ho však následuje.

„Já počkám venku,“ řekne Erik.

Erik poodejde a zastaví se na příjezdové cestě. Štěrk je pokrytý jehličím a hnědými šiškami. Z domku zaslechne Evelynin křik. Jeden jediný výkřik. Zní osamoceně a zoufale. Je výrazem nepochopitelné ztráty. Je to stejný křik, jaký kdysi slyšel v Ugandě.

Evelyn sedí na manšestrové pohovce, ruce stisknuté mezi stehny, ve tváři bledá jako smrt. Dozvěděla se, co se přihodilo její rodině. Na podlaze leží fotografie v rámečku ve tvaru muchomůrky. Máma a táta v houpací síti. Sestřička sedí mezi nimi. Rodiče mhouří oči v prudkém slunci, holčičce se lesknou brýle.

„Upřímnou soustrast,“ řekne tiše Joona.

Dívce se chvěje brada.

„Mohla byste nám prosím pomoct objasnit, co se vlastně stalo?“ zeptá se děvčete.

Židle pod Joonovou tíhou zavrže. Komisař vyčkává a po chvíli pokračuje:

„Kde jste byla v pondělí sedmého prosince?“

Dívka zavrtí hlavou.

„Včera,“ upřesní komisař.

„Byla jsem tady,“ zašeptá Evelyn.

„V téhle chatě?“

Dívka mu pohlédne do očí:

„Ano.“

„To jste za celý den nevyšla z domu?“

„Ne.“

„Takže jste seděla tady?“

Evelyn pokyne rukou k posteli a učebnicím státovědy.

„Vy studujete?“

„Ano.“

„Takže jste odsud včera vůbec nevyšla?“

„Ne.“

„Může vám to někdo dosvědčit?“

„A co jako?“

„Byl tu s vámi někdo?“ zeptá se Joona. „Ne.“

„Nemáte potuchy, kdo to mohl vaší rodině udělat?“

Dívka zavrtí hlavou.

„Vyhrožoval vám někdo?“

Evelyn vypadá, jako by neslyšela.

„Evelyn?“

„Co? Co jste to říkal?“

Prsty má pevně semknuté mezi stehny.

„Jestli vaší rodině někdo nevyhrožoval, jestli jste neměli nějaké nepřátele.“

„Ne.“

„Víte, že váš tatínek měl velké dluhy?“

Evelyn zavrtí hlavou.

„Byl zadlužený,“ řekne Joona. „Váš otec si půjčoval peníze od všelijakých kriminálníků.“

„Aha.“

„Nemohl třeba někdo z nich…“

„Ne,“ přeruší ho děvče.

„Proč ne?“

„Vy nic nechápete,“ pronese zvýšeným hlasem Evelyn.

„Co podle vás nechápeme?“

„Nic nechápete.“

„Tak nám to povězte…“

„To nejde!“ zakřičí Evelyn.

Dívka je tak rozrušená, že se dá do pláče a ani si přitom nezakryje obličej. Kristina Anderssonová jde k ní, obejme ji a Evelyn se po chvíli trochu uklidní. Bez pohnutí sedí v objetí policistky a tělo se jí tu a tam otřese vzlyky.

„No tak, holčičko,“ zašeptá útěšně Kristina Anderssonová.

Objímá dívku a hladí ji po hlavě. Najednou vykřikne a odmrští Evelyn přímo na podlahu.

„Sakra, ona mě kousla… hryzla mě jako kočka.“

Policistka překvapeně zírá na své zakrvácené prsty. Z rány uprostřed hrdla se jí řine krev.

Evelyn sedí na zemi a rukou si zakrývá zmatený úsměv. Obrátí oči v sloup a v bezvědomí se zhroutí.

11

ÚTERÝ 8. PROSINCE VEČER

Benjamín se zamkl u sebe v pokoji. Simona sedí se zavřenýma očima u kuchyňského stolu a poslouchá rádio. Právě vysílají přímý přenos ze stockholmské koncertní síně Berwaldhallen. Zkouší si představit život po rozvodu. Zřejmě to až tak velký rozdíl nebude, pomyslí si ironicky. Asi budu chodit na koncerty, do divadla a na výstavy, jako to dělají všechny osamělé ženy.

Vyndá z baru láhev sladové whisky a nalije si doušek, světle žlutá tekutina září v těžké sklenici. Kuchyni plní teplé tóny Bachovy Suity pro violoncello. Je to něžná a smutná melodie. Vtom se v pootevřených dveřích objeví Erik, ve tváři zešedlý únavou.

„To nevypadá špatně,“ prohlásí.

„Jmenuje se to whisky,“ odpoví Simona a podá mu svou sklenku.

Nalije si novou, oba se postaví proti sobě a vážně si přiťuknou.

„Měl jsi dnes náročný den?“ zeptá se tiše Simona.

„To tedy jo,“ odpoví Erik a pousměje se.

Najednou vypadá úplně ztrhaný. Rysy tváře má rozplizlé, jako by na nich ležel lehký nános prachu.

„Copak to posloucháš?“ zeptá se.

„Mám to vypnout?“

„Kvůli mně určitě ne — líbí se mi to.“

Erik vyprázdní sklenici a natáhne ruku k Simoně, aby mu dolila.

„Tak Benjamín žádné tetování nemá,“ řekne Erik.

„Takže sis vyslechl to drama, co jsem ti nahrála do hlasové schránky?“

„Stihl jsem to až teď, cestou domů…“

„Jistě,“ přeruší ho Simona a pomyslí na ženu, která se jí ozvala v telefonu.

„Dobře že ses za ním rozjela a přivezla ho,“ prohlásí Erik.

Simona přikývne a napadne ji, jak jsou veškeré pocity propojené, že žádný vztah nemůže být svobodný a nezávislý na druhých, že spolu všechno vzájemně souvisí.

Opět se napijí a Simona si najednou všimne, že se na ni Erik usmívá. Kdykoli spatřila úsměv jeho křivých zubů, podlomila se jí kolena. Napadne ji, jak ráda by se s ním právě teď pomilovala, bez řečí a bez komplikací. Jednoho dne stejně budeme každý sám, pomyslí si.

„Já nic nevím,“ pronese krátce Simona. „Nebo lépe řečeno… Vím, že ti už nevěřím.“

„Proč tohle říkáš…“

„Mám pocit, jako by nám všechno proklouzlo mezi prsty,“ přeruší ho žena. „Jen spíš a chodíš do práce, nebo bůhví kam to vlastně chodíš. Chtěla jsem, abychom společně něco podnikali, cestovali, byli spolu.“

Erik postaví sklenku a postoupí o krok k ženě.

„Copak teď už nemůžeme?“ zeptá se rychle.

„Tohle neříkej,“ zašeptá Simona.

„Proč ne?“

Erik se usměje, pohladí ji po tváři a zvážní. Najednou se začnou líbat. Simona cítí, že celé její tělo toužilo právě po tomhle, po jeho polibcích.

„Tati, nevíš, kde je…“

Do kuchyně vpadne Benjamín, a když je spatří, zarazí se.

„Vy jste ale pitomí,“ povzdechne chlapec a odejde.

„Benjamíne!“ zavolá za ním Simona.

Syn se vrátí.

„Slíbil jsi, že zajdeš pro jídlo,“ řekne mu.

„Volala jsi tam?“

„Ano, za pět minut bude hotové,“ odpoví Simona a podá mu peněženku. „Víš, kde je ta thajská restaurace, nebo ne?“

„Ne,“ povzdechne si znovu chlapec.

„Půjdeš kousíček rovně po ulici,“ řekne Simona.

„Nech toho.“

„No tak, poslouchej, co ti máma říká,“ namítne Erik.

„Zajdu na roh pro něco k jídlu a nic se mi cestou nestane,“ odsekne chlapec a zamíří do haly.

Simona s Erikem se na sebe usmějí, slyší, jak se zaklapnou vchodové dveře, a pak se ozvou rychlé kroky sbíhající po schodech dolů.

Erik vyndá z příborníku tři sklenice, vstane, vezme Simonu za ruku a přiloží si ji na tvář.

„Nepůjdeme do ložnice?“ zeptá se.

Vypadá rozpačitě a šťastně, vtom však zazvoní telefon.

„Neber to,“ poprosí Simonu.

„Co když je to Benjamín?“ namítne žena a přiloží si sluchátko k uchu. „Tady Simona.“

Nic se neozývá, jen slabounký tikavý zvuk, jako když někdo rozepíná zip.

„Haló?“

Simona položí sluchátko do vidlice.

„Nikdo se neozval?“ zeptá se Erik.

Simona si uvědomí, jak Erik zneklidněl. Zamíří k oknu a vyhlíží dolů na ulici. A znovu uslyší ženu, která včera vzala telefon, když vytočila číslo, z něhož Erikovi někdo volal. Nech toho, Eriku, smála se dotyčná. Čeho měl nechat? Měl ji přestat ohmatávat, sát jí bradavky, vyhrnovat sukni?

„Zavolej Benjamínovi,“ řekne napjatým hlasem Erik.

„Proč mám…“

Simona sáhne po telefonu, ten se však ve stejném okamžiku znovu rozezní.

„Haló?“ otáže se.

Když se nikdo nehlásí, přeruší hovor a zmáčkne Benjamínovo číslo.

„Má obsazeno.“

„Nikde ho nevidím,“ řekne Erik.

„Mám mu jít naproti?“

„Asi jo.“

„Bude strašně zuřit,“ usměje se Simona.

„Tak pro něj půjdu já,“ prohlásí Erik a zamíří do haly.

Právě v okamžiku, kdy se natahuje pro bundu, se otevřou dveře a do bytu vejde Benjamín. Erik pověsí bundu zpět a vezme od chlapce igelitové tašky s jídlem, z něhož se ještě kouří.

Všichni se posadí k televizi, dívají se na film a jedí přímo z krabiček. Benjamín se směje výměně replik. Manželé na sebe spokojeně pohlédnou; úplně stejně to dělávali, když byl malý chlapeček a na celé kolo se smál u dětských programů. Erik dá Simoně ruku na koleno, ona na ni položí svou a sevře mu prsty.

Herec Bruce Willis leží na zádech a otírá si z úst krev. Opět zazvoní telefon, Erik vstane od jídla, vyjde do haly a co nejklidněji se představí.

„Erik Maria Bark.“

Ozve se pouze slabé cvaknutí.

„Tak to už by stačilo,“ prohlásí rozzlobeně.

„Eriku?“

Hlas patří Daniele.

„Jsi to ty, Eriku?“ zeptá se kolegyně.

„Právě večeříme.“

Erik slyší, jak Daniela prudce oddechuje.

„Co chtěl?“ zeptá se Erika.

„A kdo?“

„Josef,“ odpoví lékařka.

„Josef Ek?“ zeptá se Erik.

„Nic ti neříkal?“ zopakuje Daniela.

„Kdy?“

„Teď… do telefonu.“

Erik nahlédne dveřmi do obývacího pokoje. Simona s Benjamínem se dívají na televizi. Vzpomene si na rodinu z Tumby. Holčička, máma a táta. Na zrůdnou zuřivost, s níž vrah svůj čin provedl.

„Proč myslíš, že mi volal?“ otáže se Erik.

Daniela si odkašle.

„Musel nějak přesvědčit sestru, aby mu dala telefon, mluvila jsem s ústřednou, spojili ho s tebou.“

„Jsi si tím jistá?“ zeptá se Erik.

„Když jsem vešla do pokoje, Josef řval jako tur, vyrval si katetr, dala jsem mu neurol, ale než usnul, tak toho o tobě spoustu napovídal.“

„Cože? Co říkal?“

Erik slyší, jak Daniela do sluchátka hlasitě polkne a velmi unaveným hlasem odpoví:

„Že jsi mu vyjebal mozek, že se máš vysrat na jeho sestru, nebo tě oddělá, to říkal několikrát, máš prý počítat s tím, že tě zničí.“

12

ÚTERÝ 8. PROSINCE VEČER

Od chvíle, kdy Joona Linna odvedl Evelyn do Kronoberské vazební věznice, uplynuly již tři hodiny. Zanechal ji v malé cele s holými zdmi a zamženým oknem opatřeným svislými mřížemi. Z nerezového umyvadla v rohu místnosti páchly zvratky. Evelyn stála před pryčnou se zelenou matrací, a když odcházel, vrhla na něj tázavý pohled.

Státní zástupce musí nanejvýš do dvanácti hodin po zadržení rozhodnout, zda podá návrh na uvalení vazby, nebo zda zadrženého propustí na svobodu. K podání návrhu na vzetí do vazby má třídenní lhůtu; pak musí požádat o rozhodnutí soud, a pokud tak neučiní, bude muset dotyčného stíhat na svobodě. Uvalení vazby je možné pouze v případě, kdy je zadržený důvodně či pravděpodobně podezřelý ze spáchání trestného činu.

Joona se opět ocitne na chodbě vazební věznice s bílou, lesknoucí se podlahou z PVC. Míjí řadu hráškově zelených dveří do jednotlivých cel. V lesklých kovových destičkách na dveřích spatří svůj vlastní obraz. Přede dveřmi stojí bílé termosky. Červené cedule označují skříňky s hasicími přístroji. U recepce stojí úklidový vozík s bílým pytlem na špinavé prádlo a zeleným na odpadky.

Joona se zastaví, vymění si pár slov s kurátorkou z organizace pro individuální pomoc v tísni a pokračuje k ženskému oddělení.

Před jednou z vazebních výslechových místností stojí Jens Svanehjälm, nový vrchní státní zástupce stockholmského kraje. Vypadá sotva na dvacet, ve skutečnosti však již oslavil čtyřicítku. Díky chlapeckým očím a dětským tvářím působí dojmem, že za celý svůj život nezažil nic zlého.

„Evelyn Eková,“ pronese váhavě Jens. „Tak to ona přiměla mladšího bratra, aby vyvraždil rodinu?“

„Tohle Josef Ek říkal, když…“

„Z toho, co Josef přiznal v hypnóze, stejně nemůžeme nic použít,“ přeruší ho Jens. „Je to v rozporu s právem nevypovídat a s právem neobviňovat sám sebe.“

„To je mi jasné, ale nejednalo se o výslech, Josef nebyl podezřelý,“ odpoví Joona.

Jens pohlédne na svůj mobilní telefon a přitom prohlásí:

„K tomu, aby byl ten rozhovor brán jako výslech, stačí pouze fakt, že se týkal předmětu předběžného vyšetřování.“

„Toho jsem si vědom, ale šlo mi o něco jiného,“ řekne Joona.

„Ano, myslel jsem si to, jenže…“

Státní zástupce umlkne a pohlédne na Joonu, jako by na něco čekal.

„Ale já brzy zjistím, jak to bylo,“ prohlásí Joona.

„To zní dobře,“ podotkne Jens a zatváří se spokojeně. „Když jsem nastoupil po Anitě Niedelové, vzal jsem si k srdci jednu její radu — když Joona Linna prohlásí, že zjistí pravdu, tak to taky udělá.“

„Měli jsme spolu pár potyček.“

„Naznačila mi něco takového,“ usměje se Jens.

„Mám zajít za Evelyn do cely?“ zeptá se Joona.

„Vedeš předběžné vyšetřování, ale…“

Jens Svanehjälm se poškrábe za uchem a zamumlá, že nechce žádné další koncepty, výslechy ani nejasnosti.

„Vždycky dělám výslech formou dialogu, pokud je to možné,“ odpoví Joona.

„Když výslech nahraješ, tak myslím nepotřebujeme žádného svědka,“ řekne Jens.

„To jsem předpokládal.“

„Vyslechneme Evelyn Ekovou pouze neformálně,“ zdůrazní Jens.

„Mám jí sdělit, že je podezřelá ze spáchání trestného činu?“ zeptá se Joona.

„To si musíš rozhodnout sám, ale čas letí a moc nám ho už nezbývá.“

Joona zaklepe na dveře a vejde do pochmurné výslechové místnosti se staženými žaluziemi na zamřížovaných oknech. Evelyn Eková sedí na židli, je na ní patrné napětí. Tváří se uzavřeně, čelisti má pevně semknuté, oči upřené na desku stolu, ruce zkřížené na prsou.

„Dobrý den, Evelyn.“

Dívka na něj pohlédne vystrašenýma očima. Joona se posadí na židli naproti ní. Je stejně hezká jako její bratr, má pravidelné, i když nikterak nápadné rysy, světle hnědé vlasy a inteligentní výraz. Joona si uvědomuje, že její tvář člověka nezaujme na první pohled, čím déle však na ni hledí, tím mu připadá krásnější.

„Myslím, že bychom si měli trošku promluvit,“ řekne Joona. „Co vy na to?“

Dívka pokrčí rameny.

„Kdy jste se naposledy viděla s Josefem?“

„Nevzpomínám si.“

„Bylo to včera?“

„Ne,“ řekne překvapeně Evelyn.

„Tak před kolika dny to bylo?“

„A co vlastně?“

„Chci vědět, kdy jste se naposledy setkala s Josefem,“ zopakuje komisař.

„To už je strašně dávno.“

„Navštívil vás někdy na chatě?“

„Ne.“

„Nikdy? Nikdy tam za vámi nebyl?“

„Ne.“

„Ale tu chatu zná, že ano?“

Evelyn přikývne.

„Byl tam jako malý kluk,“ odpoví a dlouze se na Joonu zahledí světle hnědýma očima.

„Kdy to bylo?“

„Nevím… bylo mi deset, teta Sonja odjela na léto do Řecka a půjčila nám chatu.“

„A nikdy potom tam už nebyl?“

Evelyn se zadívá na stěnu za Joonou.

„Myslím, že ne,“ prohlásí.

„Jak dlouho bydlíte v tetině chatě?“

„Nastěhovala jsem se tam na začátku semestru.“

„V srpnu?“

„Ano.“

„Takže tam bydlíte od srpna, to jsou čtyři měsíce. V malé chatě na Värmdö. Proč?“

Dívka opět stočí pohled kamsi za Joonovu hlavu.

„Abych mohla v klidu studovat.“

„Čtyři měsíce?“

Evelyn se zavrtí na židli, zkříží nohy a poškrábe se na čele.

„Potřebuju mít klid.“

„A kdo vás obtěžuje?“

„Nikdo.“

„Tak proč potřebujete mít klid?“

Dívka se smutně usměje:

„Mám ráda les.“

„Co studujete?“

„Státovědu.“

„A vystačíte s penězi?“

„Ano.“

„Kde nakupujete jídlo?“

„Jezdím na kole na Saltarö.“

„Není to trochu z ruky?“

Evelyn pokrčí rameny:

„To je.“

„Viděla jste se tam s někým známým?“

„Ne.“

Komisař hledí na dívčino hladké čelo.

„S Josefem jste se tam nesetkala?“

„Ne.“

„Evelyn, teď mě poslouchejte,“ řekne Joona a nasadí vážnější tón. „Váš mladší bratr Josef řekl, že otce, matku i sestřičku zavraždil on.“

Evelyn zírá do stolu, řasy se jí chvějí. Na bledé tváři jí naskočí slabý ruměnec.

„Je mu teprve patnáct let,“ pokračuje Joona.

Komisař hledí na její útlé ruce a na lesklé, vykartáčované vlasy padající přes hubená ramínka.

„Proč podle vás říká, že je zavraždil?“

„Cože?“ zeptá se dívka a vzhlédne.

„Vypadá to, jako byste tomu věřila,“ řekne Joona.

„Vážně?“

„Netvářila jste se nijak zvlášť překvapeně, když jsem vám řekl, že se k vraždám přiznal,“ pokračuje Joona. „Nebo ano?“

„Ano.“

Dívka sedí bez hnutí na židli, ztuhlá a vyčerpaná. Na hladkém čele mezi obočím jí vyvstala tenká vráska. Vypadá unaveně. Rty se jí chvějí, jako by si něco šeptala.

„Zavřeli jste ho?“ otáže se znenadání.

„Koho?“

Evelyn hovoří tiše se sklopenou hlavou, aniž na něj pohlédne:

„Josefa. Zavřeli jste ho?“

„Vy z něj máte strach?“

„Ne.“

„Napadlo mě, jestli nemáte tu zbraň proto, že se ho bojíte.“

„Chodím lovit,“ odpoví Evelyn a pohlédne mu do očí. Joona přemýšlí o tom, že se mu na dívce cosi nezdá, že mu stále něco uniká. Nejsou to obvyklé pocity — vina, zlost nebo nenávist. Spíše to připomíná obrovský odpor. Nedokáže to pojmenovat. Jakýsi obranný mechanismus nebo bariéra, odlišné od všeho, s čím se dosud setkal.

„Zajíce?“ zeptá se dívky.

„Ano.“

„Je tu hodně zajíců?“

„Ani ne.“

„Jak chutnají?“

„Sladce.“

Joona si vzpomene, jak stála v chladném vzduchu před chatou. Snaží se zrekonstruovat vývoj událostí.

Erik Maria Bark jí odebral zbraň. Měl ji přehozenou přes rameno a puška byla zalomená. Evelyn na něj hleděla, mhouřila oči ve slunci. Vysoká, štíhlá, pískově hnědé vlasy vyčesané do ohonu. Stříbřitá péřová bunda a bokové džíny, provlhlé sportovní boty, a za ní borovice, půda pokrytá kopečky mechu, borůvčí a rozšlápnutá muchomůrka.

Vtom Joona objeví v dívčině výpovědi jeden nelogický detail. Už jednou mu krátce vytanul na mysli, ale pak na něj zapomněl. Nyní je naprosto zřejmý. Když mluvil s Evelyn v chatě její tety, seděla bez hnutí na manšestrové pohovce s rukama sevřenýma mezi stehny. Na podlaze u nohou jí ležela fotografie v rámečku ve tvaru muchomůrky. Na houpačce mezi rodiči byla Evelynina mladší sestřička a v jejích brýlích se odráželo sluneční světlo.

Holčičce na snímku musely být tak čtyři, možná i pět let, pomyslí si Joona. Jinými slovy, obrázek nemohl být starší než rok.

Evelyn tvrdila, že Josef v chatě spoustu let nebyl, ale Josef v hypnóze tuhle fotografii popsal.

Samozřejmě může existovat další kopie ve stejném muchomůrkovém rámečku. Možná právě tahle fotografie kolovala po celé rodině, anebo mohl Josef být v chatě, aniž o tom Evelyn věděla.

Ale, říká si pro sebe komisař, také to může být slabina v Evelynině výpovědi. To je dost dobře možné.

„Evelyn,“ zkusí to Joona. „Rád bych se zeptal na něco, co jste mi před chvílí řekla.“

Na dveře výslechové místnosti kdosi zaklepe. Evelyn se vyděsí a trhne sebou. Joona vstane a otevře. Je to vrchní státní zástupce Jens Svanehjälm a požádá ho, aby na chvilku vyšel na chodbu.

„Pustím ji,“ říká Jens. „Jsou to všechno nesmysly, vůbec nic na ni přece nemáme, jen nepoužitelný výslech jejího nezletilého bratra…“

Jens zmlkne, když se střetne s Joonovým pohledem.

„Tys na něco přišel,“ prohlásí státní zástupce. „Že mam pravdu?“

„Těžko říct,“ odpoví Joona.

„Ona lže?“

„Nevím, možná…“

Jens si hladí bradu a přemýšlí.

„Kup jí chlebíček a čaj,“ řekne nakonec. „Tak získáš ještě hodinu času, než budu muset rozhodnout, jestli ji pošlu do vazby, nebo ne.“

„Nevím, jestli to k něčemu bude.“

„Ale zkusíš to, ne?“

Joona položí před Evelyn kelímek s anglickým čajem a chlebíček na papírovém tácku a posadí se na židli.

„Napadlo mě, že asi máte hlad,“ prohlásí.

„Děkuju,“ odpoví dívka a na pár vteřin se jí rozjasní tvář.

Chvějící se rukou vezme chlebíček, sní ho a smete drobečky ze stolu.

„Evelyn, v chatě vaší tety je fotografie v rámečku, co vypadá jako muchomůrka.“

Evelyn přikývne:

„Teta ji koupila v Moře, zdálo se jí, že se do chaty hodí a…“

Dívka zmlkne a fouká do čaje.

„Máte více podobných rámečků?“

„Ne,“ usměje se.

„Byla ta fotografie vždycky v tetině chatě?“

„O co vám jde?“ zeptá se tiše Evelyn.

„O nic, ale Josef o té fotografii mluvil, musel ji vidět, tak mě napadlo, jestli jste třeba na něco nezapomněla.“

„Ne.“

„Tak to je všechno,“ řekne Joona a vstane.

„Vy odcházíte?“

„Evelyn, já vám věřím,“ odpoví vážně Joona.

„Všichni mě zřejmě podezírají, že s tím mám něco společného.“

„Ale nemáte — nebo ano?“

Dívka zavrtí hlavou.

„Ne tak, jak si ostatní myslí,“ řekne Joona.

Evelyn si rychle otře z tváří slzy.

„Josef tam jednou byl, přijel taxíkem a přivezl dort,“ pronese zlomeným hlasem.

„Měla jste narozeniny?“

„To on… on měl narozeniny.“

„Kdy to bylo?“ zeptá se Joona.

„Prvního listopadu.“

„Takže zhruba před měsícem,“ podotkne komisař. „Co se tehdy stalo?“

„Nic,“ odpoví děvče. „Překvapilo mě to.“

„On vám neřekl, že přijede?“

„Nejsme spolu v kontaktu.“

„Proč ne?“

„Protože potřebuju být sama.“

„Kdo věděl, že v té chatě bydlíte?“

„Nikdo… kromě Soraba, to je můj přítel… vlastně se se mnou rozešel, jsme jen kamarádi, ale pomáhá mi, všem říká, že bydlím u něj, když volá máma, tak bere telefon a…“

„Proč?“

„Potřebuju mít klid.“

„Byl za vámi Josef víckrát?“

„Ne.“

„Tohle je důležité, Evelyn.“

„Nebyl za mnou víckrát,“ odvětí dívka.

„Proč jste mi v téhle věci lhala?“

„Nevím,“ zašeptá Evelyn.

„V čem dalším jste mi ještě lhala?“

13

STŘEDA 9. PROSINCE ODPOLEDNE

Erik prochází mezi osvětlenými vánočními výlohami v obchodním domě NK. Černě oděná prodavačka tiše hovoří se zákazníkem. Otevře krabičku a vyndá z ní šperky ležící na sametovém podkladu. Erik se zastaví před jednou vitrínou a hledí na náhrdelník od Georga Jensena. Těžké, jemně broušené trojúhelníky spojené jako okvětní plátky do uzavřeného věnce. Kvalitní stříbro vydává matný lesk jako platina. Erika napadne, jak krásně by se náhrdelník vyjímal na Simonině útlém hrdle, a rozhodne se, že jí ho koupí k Vánocům.

Když prodavačka šperk zabalí do tmavočerveného hladkého papíru, rozdrnčí se mu v kapse mobil, vibracemi zlehka klepe na krabičku s domorodcem a s papouškem. Vezme telefon a představí se, aniž pohlédne na displej.

„Erik Maria Bark.“

Ozve se podivné praskání a vzdálená vánoční koleda.

„Haló?“ řekne Erik.

Poté se slabý hlas otáže:

„To je Erik?“

„Ano, jsem to já,“ odpoví.

„Zajímalo by mě…“

Erik má pocit, jako by na pozadí slyšel tlumené hihňání.

„Kdo volá?“ zeptá se ostře.

„Počkejte chvilku, doktore. Jen se chci zeptat na jednu věc,“ sdělí mu hlas, který si z něj zjevně utahuje.

Erik se právě chystá dát dotyčnému sbohem, když hlas zničehonic do telefonu zaječí:

„Zhypnotizujte mě! Chci, abyste mě…“

Erik prudce odtáhne telefon od ucha. Ukončí hovor a snaží se zjistit, kdo to byl, šlo však o skryté číslo. Ozve se pípnutí oznamující příchod textové zprávy. I ta byla odeslána ze skrytého čísla. Erik ji otevře a čte:

Dokážeš zhypnotizovat mrtvolu?

Erik zmateně vezme malou černobílou tašku s dárkem pro manželku a odejde. Ve vestibulu směrem k Přístavní ulici se jeho pohled střetne s očima ženy v neforemném černém plášti. Stojí pod vánočním stromem zavěšeným skrze tři patra a civí na Erika. Nikdy předtím ji neviděl, hledí na něj však zjevně nepřátelsky.

Erik jednou rukou otevře dřevěnou krabičku v kapse u kabátu, vytáhne z ní kodeinovou kapsli, vloží ji do úst a spolkne.

Vyjde ven do mrazivého vzduchu. Před výlohou se tlačí lidé. V království sladkostí tančí vánoční skřítci. Karamelka s velikými ústy zpívá koledu. Děti ze školky ve žlutých bezpečnostních vestách natažených přes silné kombinézy tiše zírají do výlohy.

Telefon se znovu rozezní, tentokrát však Erik předem zkontroluje číslo příchozího hovoru, a když zjistí, že jde o stockholmskou linku, vyčkávavě se představí:

„Erik Maria Bark.“

„Dobrý den, jmenuju se Britt Sundströmová. Pracuju pro Amnesty International.“

„Dobrý den,“ odpoví tázavě Erik.

„Ráda bych věděla, jestli váš pacient měl nějakou možnost hypnózu odmítnout.“

„Co jste to říkala?“ zeptá se Erik a spatří velikánského hlemýždě táhnoucího saně s vánočními dárky.

Srdce se mu prudce rozbuší a žaludeční šťávy mu stoupají jícnem vzhůru.

„Příručka CIA Kubark pro neprokazatelné mučení považuje hypnózu za jeden z…“

„O postupu rozhodl ošetřující lékař…“

„Tím chcete říct, že za věc nenesete žádnou odpovědnost?“

„Myslím, že tohle nemusím komentovat,“ odvětí Erik.

„Už jsme na vás podali trestní oznámení,“ sdělí mu stručně žena.

„Aha,“ odpoví ochromeně Erik a přeruší rozhovor.

Pomalu se vydá k Sergelovu náměstí, ke svítící skleněné věži a kulturnímu domu, dojde k vánočnímu trhu a slyší, jak někdo vyhrává na trubku Tichou noc. Zatočí na Sveinu ulici a projde kolem cestovních kanceláří. Zastaví se před obchodem s potravinami Seven-Eleven a čte titulky večerníků: PŘIMĚL DÍTĚ, ABY SE V HYPNÓZE

PŘIZNALO K VYVRAŽDĚNÍ

CELÉ SVÉ HODINY

SKANDÁLNÍ HYPNÓZA

ERIK MARIA BARK RISKUJE

CHLAPCŮV ŽIVOT

Ve spáncích mu buší krev, rychle odchází a uhýbá před pohledy kolemjdoucích. Mine místo, kde byl zavražděn Olof Palme. Na špinavé pamětní desce leží tři rudé růže. Slyší, jak za ním někdo křičí, a zmizí v obchodě s luxusní hi-fi technikou. Únavu vystřídal horečnatý neklid, směs nervozity a zoufalství. Třesoucíma se rukama si vezme další silné analgetikum. Svírá se mu žaludek, když se tableta rozpustí a prášek mu proniká do sliznic.

V rádiu probíhá debata na téma, zda by měla být hypnoterapie zakázána či nikoli. Jakýsi muž vypráví, jak ho jednou v hypnóze přesvědčili o tom, že je Bob Dylan.

„Samozřejmě jsem věděl, že to není pravda,“ vykládá chlapík zdlouhavě. „Přesto mě něco nutilo to pořád říkat, věděl jsem, že jsem zhypnotizovaný, viděl jsem, jak tam na mě čeká kamarád, ale stejně jsem byl přesvědčený, že jsem Dylan, mluvil jsem anglicky, nedokázal jsem přestat, klidně bych se přiznal k čemukoli.“

Ministr spravedlnosti prohlásí svým sm?landským nářečím:

„Použití hypnózy při výslechu je bezpochyby v rozporu se zákonem.“

„Takže Erik Maria Bark porušil zákon?“ zeptá se ostře novinář.

„To bude muset prověřit státní zastupitelství…“

Erik vyjde z obchodu, zahne do příčné ulice a pokračuje do Doutnákové.

Po zádech se mu řine pot, když zastaví před vchodem domu číslo 73, vyťuká kód a vejde dovnitř. Ve výtahu hledá roztřesenýma rukama klíče od bytu. Odemkne vchodové dveře, dopotácí se do obývacího pokoje, snaží se svléknout, ale neustále padá napravo.

Zapne televizi a v křesle ve studiu se objeví předseda Švédské asociace klinické hypnózy. Erik ho velice dobře zná a ví, co všechno si spousta kolegů vytrpěla kvůli jeho nafoukanosti a kariérismu.

„Pana Barka jsme z naší asociace vyloučili již před deseti lety a rozhodně u nás není vítaný,“ prohlásí předseda s pousmáním.

„Může to poškodit pověst seriózní hypnózy?“

„Všichni naši členové dodržují přísná etická pravidla,“ odvětí sebevědomým tónem předseda. „Ostatně Švédsko má proti nezákonným lékařským praktikám platnou legislativu.“

Erik se neohrabanými pohyby svlékne, posadí se na pohovku, znovu však otevře oči, když z televize uslyší píšťalku a dětské hlasy. Na sluncem zalitém školním dvoře stojí Benjamín. Mračí se, má zrudlé uši i špičku nosu a zvednutá ramena, jako by se choulil zimou.

„Hypnotizoval vás někdy váš otec?“ zeptá se reportér.

„Cože? Ehm… ne, samozřejmě že ne…“

„A jak to víte?“ přeruší ho novinář. „Pokud by vás zhypnotizoval, tak přece není vůbec jisté, že byste si toho byl vědom, nemám pravdu?“

„Ne, to jistě ne,“ ušklíbne se Benjamín, překvapený žurnalistovou dotěrností.

„Jak byste se cítil, kdybyste se dozvěděl, že to váš otec udělal?“

„Nevím.“

Benjamínovi zrudnou tváře.

Erik vstane, vypne televizi a jde do ložnice, posadí se na postel, svlékne si kalhoty a do přihrádky v nočním stolku schová dřevěnou krabičku s papouškem.

Nechce myslet na touhu, kterou pocítil při hypnóze Josefa Eka, když za ním klesal do modré mořské hlubiny.

Lehne si, natáhne se po sklence s vodou, usne však předtím, než se stačí napít.

Erik se probudí a v polospánku myslí na svého vlastního tátu, jak v připraveném fraku s potem řinoucím se po tvářích vystupoval na dětské oslavě. Nafukoval figurky z balónků a z duté vycházkové hole vytahoval barevné péřové květiny. Na stáří se přestěhoval ze Solletuny do domu s pečovatelskou službou, a když zjistil, že Erik pracuje s hypnoterapií, chtěl s ním nacvičit nějaké číslo. On sám by vystupoval jako zloděj-gentleman a Erik jako estrádní hypnotizér, který by přiměl lidi zpívat jako Elvis Presley a Zarah Leanderová.

Najednou je Erik naprosto bdělý, představuje si Benjamína mrznoucího na školním dvoře před spolužáky a učitelem, televizní kamerou a usmívajícím se reportérem.

Erik vstane, v žaludku ucítí palčivou bolest, sáhne po telefonu a zavolá Simoně.

„Galerie Simony Barkové,“ ozve se ve sluchátku.

„Ahoj, to jsem já,“ řekne Erik.

„Počkej vteřinku.“

Erik slyší, jak Simona přejde po dřevěné podlaze a zavře za sebou dveře do kanceláře.

„Co se to děje?“ zeptá se Simona. „Volal mi Benjamín a…“

„Spustila se mediální štvanice a…“

„Ale já chci vědět, co jsi udělal,“ přeruší ho žena.

„Ošetřující lékařka toho chlapce mě požádala, abych pacienta zhypnotizoval.“

„Ale přiznání trestného činu v hypnóze je…“

„Teď mě poslouchej,“ řekne Erik. „Dokážeš mi chvilku neskákat do řeči?“

„Jo.“

„O žádný výslech se nejednalo,“ začne Erik.

„Nezáleží na tom, jak to nazveš…“

Simona zmlkne. Erik slyší její dech.

„Promiň,“ omluví se mu tiše.

„Nebyl to výslech, policie potřebovala nějaký popis, cokoli, protože si mysleli, že na téhle informaci závisí život jeho sestry, a lékařka, která v té chvíli za pacienta zodpovídala, rozhodla, že mu nehrozí žádné velké zdravotní riziko.“

„Ale…“

„Mysleli jsme si, že ten chlapec byl obětí, a snažili jsme se jen zachránit jeho sestru.“

Zavládne mlčení, Erik slyší Simonin dech.

„Cos to zase spustil za humbuk?“ prohlásí poté s něhou v hlase.

„Zase se to spraví.“

„Opravdu?“

Erik jde do kuchyně, rozpustí si ve vodě kodeinový preparát a do sladké tekutiny vhodí žaludeční lék.

14

ČTVRTEK 10. PROSINCE VEČER

Joona se rozhlíží po prázdné temné chodbě. Je téměř osm hodin večer a na celém oddělení zbyl pouze on sám. Ve všech oknech září adventní hvězdy a měkce se odrážejí v temných sklech. Anja mu postavila na stůl misku s vánočním cukrovím, Joona píše komentář k výslechovému protokolu s Evelyn Ekovou a cpe se sladkostmi.

Po odhalení první Evelyniny lži státní zástupce rozhodl, že požádá o uvalení vazby. Sdělil jí, že je podezřelá z účasti na vraždách a že má právo na obhájce. Předběžné vyšetřování tak získalo do rozhodnutí soudu třídenní lhůtu. Buď proti ní do té doby získají natolik závažné důkazy, že soud bude její vinu považovat za pravděpodobnou, nebo ji pustí na svobodu.

Joona velice dobře ví, že Evelynina lež nemusí ani v nejmenším znamenat, že se dopustila nějakého zločinu, poskytne mu však tři dny na to, aby zjistil, co tají a proč.

Vytiskne protokol, položí ho do přihrádky k poště pro státního zástupce, ujistí se, zda má pistoli řádně zamčenou ve skříňce, opustí služebnu, sjede výtahem dolů a nastoupí do vozu.

U Fridhemského náměstí mu zazvoní telefon, nepodaří se mu ho však vylovit z kabátu. Dírou v kapse mu propadl do podšívky. Na semaforu naskočila zelená a řidiči za ním začali troubit. Komisař zajede na autobusovou zastávku před restaurací Hare Krišna, vytřese telefon z kabátu a zavolá na nepřijaté číslo.

„Tady je Joona Linna, právě jsem od vás našel hovor.“

„Jo, prima,“ odpoví policejní asistent Ronny Alfredsson. „Nevíme si totiž rady.“

„Mluvili jste s Evelyniným přítelem Sorabem Ramadanim?“

„Moc jsme neuspěli.“

„Zkusili jste ho sehnat v práci?“

„O tohle nejde,“ říká Ronny. „Je doma, u sebe v bytě, ale odmítá nám otevřít, nechce s námi mluvit. Huláká, abychom vypadli, že rušíme sousedy a že ho obtěžujeme, protože je muslim.“

„Co jste mu proboha řekli?“

„Ani to nejmenší, jen že bychom potřebovali s něčím pomoct, jednali jsme přesně podle tvých pokynů.“

„Rozumím,“ odpoví Joona. „Máme vyrazit dveře?“

„Já tam zajedu. Zatím ho nechte být.“

„Máme počkat v autě před vchodem?“

„Ano, díky.“

Joona spustí blinkr, otočí se, projede kolem výškové budovy Dagens Nyheter a pak na Západní most. Osvětlená okna a pouliční lampy ve městě vydávají tak silnou záři, že obloha nad ním vypadá jako šedá mlhavá kopule.

Komisař znovu přemýšlí o výsledcích ohledání míst činu; je v tom cosi divného. Některé okolnosti jednoduše nesedí. Když na křižovatce v Heleneborské ulici naskočí červená, Joona otevře desky ležící na pravém předním sedadle. Rychle listuje fotografiemi z fotbalového hřiště. Tři sprchy bez zástěny. Blesk fotoaparátu se odráží v bílé dlaždici. Kartáč s dřevěným držadlem opřený o zeď. Vedle gumového těsnění je veliká kaluž krve, vody a špíny, vlasů, papírků od náplastí a lahvička sprchového mýdla.

U výlevky je pohozená lidská paže. Na odhaleném ramenním kloubu je patrná chrupavka a přeřezaná svalová tkáň. Ve sprše leží lovecký nůž s odlomenou špičkou.

N?len špičku objevil pomocí počítačového tomografu, uvízla v pánevní kosti Anderse Eka.

Mezi dřevěnou lavicí a otlučenými plechovými skříňkami spočívá ošklivě zřízené tělo. Na háčku visí červená sportovní bunda. Podlaha, dveře i lavice jsou potřísněné krví.

Joona bubnuje do volantu a čeká, že ho něco napadne, vždyť kriminální technici zajistili spoustu stop, otisků, vláken a vlasů. Jedná se o obrovské množství DNA od stovky lidí, stále však nenašli žádnou spojitost s Josefem Ekem. Odebrané vzorky byly znečištěné a pomíchané, což zkomplikovalo prováděné analýzy v kriminalisticko-technické laboratoři.

Komisař technikům vysvětlil, aby se zaměřili na to, zda na sobě Josef Ek nemá otcovu krev. Krev z druhého místa činu, pokrývající celé jeho tělo, není podstatná. Matka, dcera i Josef byli navzájem potřísněni svou krví. Skutečnost, že Josef měl na sobě krev malé sestřičky, nebyla o nic podivnější než to, že ona měla na sobě tu jeho. Pokud by však našli otcovu krev na Josefovi, případně Josefovy stopy v šatně, měl by přímou souvislost s oběma místy činu. Spojení s pánskou šatnou by stačilo na vznesení žaloby.

Lékařka Sigrid Kransová dostala již v huddingeské nemocnici instrukce ze státní kriminalistické laboratoře v Linköpingu, provádějící analýzy DNA, že je třeba zajistit veškeré Josefovy biologické stopy.

U Högalidského parku Joona zavolá Erixonovi, značně otylému chlapíkovi, zodpovídajícímu za ohledání míst činu v Tumbě.

„Dej pokoj,“ zazní hluboký hlas.

„Erixone!“ zažertuje Joona. „Trochu života do toho umírání.“

„Spím,“ ozve se unavená odpověď.

„Promiň.“

„Ale ne, právě se chystám domů.“

„Našli jste v té šatně nějaké Josefovy stopy?“ zeptá se Joona.

„Ne.“

„Ale jo.“

„Ne,“ zopakuje Erixon.

„Určitě jste to odflákli.“

„Tak to se pleteš,“ odpoví klidně Erixon.

„Zmáčkl jsi trochu kolegy v Linköpingu?“ zeptá se Joona.

„Celou svou vahou,“ řekne kolega.

„No a?“

„Žádnou otcovu DNA na Josefovi nenašli.“

„Jim taky nevěřím ani za mák,“ řekne Joona. „Vždyť byl ksakru úplně pomazaný…“

„Nenašli na něm ani ň,“ přeruší ho Erixon.

„To není možné.“

„No, každopádně se při tom sdělení tvářili dost sebejistě.“

„Co analýza LCN?“

„Ne, ani mikroskopická kapička, prostě nic.“

„Sakra… není možné, že bychom měli takovýhle pech.“

„Ale je.“

„Ne.“

„V téhle věci to holt budeš muset vzdát,“ prohlásí Erixon.

„Fajn.“

Muži ukončí hovor a Joona si pomyslí, že zdánlivé záhady jsou občas pouze důsledkem souhry okolností. Pachatel postupoval na obou místech činu stejným způsobem; bezhlavé rány nožem a agresivní pokusy o rozřezání mrtvoly. Proto komisaře zaráží, že na Josefovi nenašli otcovu krev, pokud byl pachatelem on. Musel být tak zakrvácený, že by vzbudil pozornost, pomyslí si Joona a opět zavolá Erixonovi.

„Jo.“

„Něco mě napadlo.“

„Za dvacet vteřin?“

„Prověřili jste dámskou šatnu?“

„V té nikdo nebyl — byla zamčená.“

„Oběť měla pravděpodobně u sebe klíče.“

„Ale…“

„Prověřte odtok v dámské sprše,“ řekne Joona.

Joona objede Tantolunden, zamíří k cestě pro pěší a zaparkuje před vysokými domy před parkem. Zapřemýšlí, kde na něj čeká policejní auto s kolegy, zkontroluje adresu a zváží, zda nezaklepali na nesprávné dveře. Komisař se ušklíbne. Tím by bylo možné vysvětlit mužovu nevůli vpustit je do bytu, protože v tom případě by se Sorab vůbec nejmenoval.

Večerní vzduch je chladný. Joona zamíří ke vchodu a myslí na to, jak Josef v hypnóze popsal průběh událostí v řadovém domku. Pokud to odpovídá skutečnosti, Josef se vůbec nesnažil svůj skutek zakrýt, nijak se nechránil. Nemyslel na následky, nedbal na to, že je skrz naskrz prosáklý krví.

Josef Ek možná v hypnóze popsal pouze svůj pocit, zuřivý vnitřní zmatek, zatímco ve skutečnosti si počínal velmi promyšleně, postupoval metodicky, oblékl si pláštěnku a před odchodem ze stadionu se osprchoval v dámské šatně.

Musí si promluvit s Danielou Richardsovou a zjistit, kdy bude podle jejího mínění Josef dostatečně zdravý na to, aby podstoupil výslech.

Joona projde vchodovými dveřmi, vytáhne telefon a v černé dlaždici šachovnicové stěny spatří svou vlastní tvář. Světlý, chladný obličej, vážný pohled a rozčepýřené blond vlasy. Před výtahem znovu zavolá Ronnymu, telefon však nikdo nebere. Možná udělali poslední pokus a Sorab je pustil dál. Joona vyjede do šestého patra, počká, dokud neodjede maminka s kočárkem, pak zamíří k Sorabovým dveřím a zazvoní.

Chvíli vyčkává, klepe, po několika vteřinách zvedne rukou stříšku nad otvorem pro vhazování pošty a říká:

„Sorabe? Jmenuju se Joona Linna. Jsem policista, kriminální komisař.“

Zpoza dveří se ozve podivný zvuk, jako by se o ně někdo plnou vahou opíral a teď od nich rychle odešel.

„Jedině vy jste věděl, kde se zdržuje Evelyn,“ pokračuje komisař.

„Já jsem nic neudělal,“ zavrčí temný mužský hlas.

„Ale říkal jste, že…“

„Já nic nevím,“ vykřikne muž.

„V pořádku,“ prohlásí Joona. „Já po vás chci jen to, abyste mi otevřel, podíval se na mě a řekl mi, že nic nevíte.“

„Běžte pryč.“

„Otevřete dveře.“

„Do prdele… proč mě nenecháte na pokoji? Nemám s tím nic společnýho, nechci se do toho namočit.“

Chlapcův hlas je plný úzkosti. Zmlkne, oddechuje a do čehosi uhodí rukou.

„Evelyn je v pořádku,“ řekne Joona.

V poštovním otvoru to zapraská.

„Myslel jsem…“

Chlapec zmlkne.

„Potřebujeme s vámi mluvit.“

„Opravdu se Evelyn nic nestalo?“

„Otevřete ty dveře.“

„Nechci, už jsem vám to říkal.“

„Pak by bylo dobře, kdybyste šel se mnou.“

Na okamžik se rozhostí ticho.

„Byl tady víckrát?“ zeptá se najednou Joona.

„Kdo?“

„Josef.“

„Kdo je to?“

„Evelynin bratr.“

„Ten tu nebyl,“ prohlásí Sorab.

„Tak kdo tady potom byl?“

„Copak vám ještě nedošlo, že s vámi nechci mluvit?“

„Tak kdo tady byl?“

„Pokud vím, neříkal jsem, že tu někdo byl, jen se mě snažíte nachytat na švestkách.“

„Ne, to se pletete.“

Opět nastane ticho. Pak se zpoza dveří ozve prudké vzlyknutí.

„Je mrtvá?“ zeptá se Sorab. „Je Evelyn mrtvá?“

„Proč se mě na tohle ptáte?“

„Nechci s vámi mluvit.“

Kroky se vzdalují směrem do bytu, je slyšet zvuk zavíraných dveří. Ozve se hlasitá hudba. Když Joona schází dolů po schodech, napadne ho, že někdo Sorabovi vyhrožoval a chtěl, aby mu prozradil, kde se skrývá Evelyn.

Joona vyjde z domu a spatří u svého auta dva chlapíky ve sportovních bundách. Muži si ho všimnou a obrátí se k němu. První z nich se posadí na kapotu s telefonem u ucha. Joona je rychle odhadne. Oběma bude kolem třiceti let. Chlapík na kapotě má oholenou hlavu, druhý má účes jako školáček. Mladík s chlapeckým účesem váží určitě přes metrák. Asi trénuje aikido, karate nebo kickbox. Nepochybně užívá anabolické steroidy, pomyslí si Joona. Ten druhý má zřejmě u sebe kudlu, pravděpodobně však žádnou zbraň.

Na trávníku leží tenká sněhová pokrývka.

Joona se otočí, jako by si mužů nevšiml, a vydá se k osvětlené cestě pro pěší.

„Hej, dědku!“ zařve za ním jeden z mladíků.

Joona nereaguje a pokračuje ke schodům u pouliční lampy se zeleným odpadkovým košem.

„Tak ty nechceš ten svůj auťák?“

Joona se zastaví a vrhne rychlý pohled k domu. Pochopí, že muž sedící na kapotě hovoří telefonicky se Sorabem a že ho Sorab sleduje oknem.

Větší chlapík se opatrně blíží, Joona se otočí a jde mu naproti.

„Jsem policista,“ řekne muži.

„A já jsem zajíček ušáček,“ opáčí chlapík.

Joona rychle vytáhne telefon a opět zavolá Ronnymu. V mužově kapse začne vyzvánět telefon melodii Sweet Home Alabama, mladík vstane, zeširoka se usměje, vezme Ronnyho telefon a odpoví.

„Jo, je to fízl.“

„O co tu jde?“ zeptá se Joona.

„Na Soraba se koukej vysrat — nechce s tebou mluvit.“

„Jestli myslíte, že mu tímhle pomůžete…“

„Varuju tě,“ přeruší ho chlapík. „Seru na to, co jsi zač, ale vod Soraba se koukej držet co nejdál.“

Situace začíná být nebezpečná; Joona si uvědomí, že nechal pistoli zamčenou ve skříňce na služebně, a rozhlíží se po nějaké zbrani.

„Kde jsou mí kolegové?“ otáže se klidným hlasem.

„Tys mě neslyšel? Na Soraba se vyser.“

Muž si rychle prohrábne chlapecký účes, dech se mu zrychlí, natočí kyčel, o kousek se přiblíží a patu vzdálenější nohy nadzvedne o několik centimetrů.

„Když jsem byl mladší, taky jsem trénoval,“ řekne Joona. „Pokud na mě sáhneš, tak se budu bránit a půjdete oba do lochu.“

„Už se třeseme strachy,“ prohlásí mladík sedící na autě.

Joona nespouští zrak z muže s chlapeckým účesem.

„Chtěl bys mě kopnout do nohy, viď,“ řekne Joona, „je ti totiž jasný, že vejš to nezvládneš, na to jsi moc velký nemehlo.“

„Kreténe,“ zamumlá hromotluk.

Joona poodstoupí doprava, aby si uvolnil útočnou linii.

„Pokud hodláš kopat,“ pokračuje komisař, „tak neustoupím, jak jsi zřejmě zvyklej, ale podrazím ti druhý koleno, a až se skácíš dozadu, tak tě praštím loktem do zátylku.“

„Co to kurva mele za kraviny?“ ozve se muž na kapotě.

„Máš recht,“ ušklíbne se kolega.

„Pokud nezatáhneš jazyk, tak si ho překousneš,“ pokračuje Joona.

Muž s chlapeckým účesem se zakolébá a vykopne pomaleji, než předpokládal. Joona udělal první krok již ve chvíli, kdy chlapík začal kroutit kyčlí. A než stačí natáhnout nohu a zasáhnout cíl, kopne ho Joona tvrdě přímo do holeně, na níž muž celou svou vahou spočívá. Ztratí rovnováhu a padá dozadu, zatímco se Joona otočí a udeří ho loktem do zátylku.

15

PÁTEK 11. PROSINCE RÁNO

Je teprve půl šesté ráno, ale kdesi v bytě se ozývá podivné klepání. Simona ho považuje za součást tíživého snu, v němž musela zvedat různé hlemýždí ulity a porcelánové poklopy. Pravidla jsou jí jasná, přesto se jí to nedaří. Jakýsi chlapec zaklepe na stůl a ukazuje jí, že si vybrala špatně. Simona se ve spánku otočí a zakňourá, otevře oči a náhle je úplně vzhůru.

Někdo či něco klepe uvnitř v bytě. V šeru se snaží zvuk lokalizovat, tiše leží a naslouchá, klepání však již ustalo.

Vedle ní tlumeně pochrupuje Erik. V potrubí to cvaká. Vítr se opírá o okenní tabulky. Pomyslí si, že ten zvuk ve spánku určitě zveličila, najednou se však ťukání ozve znovu. V bytě někdo je. Erik si vzal prášky a spí jako dřevo. Okny je z ulice slyšet projíždějící automobil. Položí Erikovi ruku na paži, chrápání se ztiší, pak se Erik se zafuněním ve spánku otočí. Tiše jako myška vyklouzne z postele a vyplíží se pootevřenými dveřmi ložnice do chodby.

V kuchyni něco svítí. Když prochází halou, světlo vypadá jako modrý plynový oblak. Lednice je dokořán otevřená. Z mrazáku kape voda a s ťukáním dopadá na umělohmotnou lištu. Na zemi je louže.

Simona ucítí, jaká je v kuchyni zima. Ve vzduchu se vznáší pach cigaretového kouře.

Vyhlédne do haly.

Zjistí, že vchodové dveře jsou dokořán otevřené.

Běží do Benjamínova pokoje. Chlapec leží a klidně spí. Na chvíli se zastaví a naslouchá jeho pravidelnému oddechování.

Jde zavřít vchodové dveře, najednou se jí zastaví srdce. V pootevřených dveřích někdo stojí. Pokývne jí a podává jí jakýsi předmět. Až za několik vteřin si uvědomí, že je to poslíček. Přinesl ranní noviny. Poděkuje mu, vezme raník, a když konečně zavře a zamkne, zjistí, že se chvěje po celém těle.

Rozsvítí ve všech místnostech a prohledává byt. Zdá se, že nic nechybí.

Simona klečí a stírá podlahu, vtom do kuchyně vejde Erik. Vezme utěrku, hodí ji na zem a začne vytírat nohou. „To jsem byl určitě já, chodil jsem ve spaní,“ řekne Erik. „Ne,“ odpoví unaveně Simona. „Vždyť lednička je klasika — prostě jsem měl hlad.“

„Tohle není žádná legrace, mám lehké spaní, já… vzbudím se pokaždé, když se v posteli obrátíš nebo když přestaneš chrápat, když jde Benjamín na záchod, slyším, když…“

„Pak jsi zřejmě ve spaní chodila ty.“

„Tak mi vysvětli, proč byly otevřené vchodové dveře, vysvětli mi, proč…“

Simona zmlkne, neví, zda mu to má říct. „V kuchyni jsem jasně cítila cigaretový kouř,“ prohlásí nakonec.

Erik se rozesměje a Simoně zlostí zrudnou tváře.

„Proč mi nevěříš, že tu někdo byl?“ zeptá se ho rozčileně. „Po všem tom svinstvu, co o tobě psali v novinách? Vlastně není nic divného na tom, že sem vleze nějakej pošuk a…“

„No tak, nech toho,“ přeruší ji Erik. „To nemá logiku, Simi. Kdo by proboha lezl k nám do bytu, otvíral tu ledničku a mrazák, vykouřil si tu cigáro a pak klidně zmizel?“

Simona hodí utěrku na podlahu.

„Nevím, Eriku! Nevím, ale právě teď to někdo udělal!“

„Uklidni se,“ řekne podrážděně Erik.

„Tak kdo to podle tebe byl?“

„Já myslím, že na trošce kouře není nic divného. Zřejmě si soused zakouřil u ventilačky. Vždyť odvětrávací potrubí je společné pro celý dům. Nebo si nějakej pitomec zapálil na chodbě a nenapadlo ho, že…“

„Nemusíš mě ponižovat,“ pronese stručně Simona.

„Ale proboha svatého, Simi, nedělej z toho drama, nic strašného se přece nestalo a určitě najdeme nějaké přirozené vysvětlení.“

„Když jsem se vzbudila, cítila jsem, že v bytě někdo je,“ pronese tlumeně Simona.

Erik si povzdechne a odejde z kuchyně. Simona hledí na šedou špinavou utěrku, jíž vytřela podlahu kolem ledničky.

Do kuchyně vejde Benjamín a posadí se na své obvyklé místo.

„Dobré ráno,“ pozdraví.

Chlapec si povzdechne a položí hlavu do dlaní.

„Proč mi ty a táta ve všem lžete?“

„To není pravda,“ opáčí Simona.

„Ale je.“

„Vážně si to myslíš?“

Chlapec neodpoví.

„Narážíš na to, co jsem ti říkala v taxíku po cestě z…“

„Narážím tím na spoustu věcí,“ přeruší ji zvýšeným hlasem syn.

„Nemusíš na mě křičet.“

„Zapomeň, že jsem něco říkal,“ povzdechne si hoch.

„Já nevím, jak to se mnou a s tatínkem dopadne. Není to tak jednoduché. Určitě máš pravdu v tom, že si něco namlouváme, ale to neznamená, že lžeme.“

„Právě jsi to řekla,“ prohlásí tiše chlapec.

„Máš na mysli ještě něco dalšího?“

„Nemáte žádné moje fotky z doby, kdy jsem byl malý.“

„Ale samozřejmě že máme,“ odpoví s úsměvem Simona.

„Z doby, kdy jsem se narodil,“ řekne chlapec.

„Dobře víš, že jsem předtím potratila… a z tvého narození jsme měli takovou radost, že jsme na fotografování dočista zapomněli. Dodnes si pamatuju, jak jsi vypadal, když ses narodil, na tvoje vrásčitá ouška a…“

„Nech toho!“ zaječí Benjamín a zmizí ve svém pokoji.

Do kuchyně vejde Erik a rozpustí si ve sklenici vody kodeinovou tabletu. „Co to do Benjamína vjelo?“ zeptá se. „Nevím,“ zašeptá Simona.

Erik pije nad umyvadlem.

„Myslí si, že mu ve všem lžeme,“ řekne Simona.

„To si myslí všichni puberťáci.“

Erik si tiše odříhne.

„Náhodou jsem mu řekla, že se rozejdeme,“ prozradí mu Simona.

„Jak jsi mohla udělat takovouhle pitomost?“ řekne tvrdě Erik.

„Pověděla jsem mu, co jsem v té chvíli cítila.“

„Nemůžeš přece myslet jenom na sebe.“

„Já že myslím na sebe? Já se neválím s praktikantkami, já ne…“

„Koukej držet hubu!“ zařve Erik.

„Já do sebe necpu spoustu tablet, abych…“

„O tom víš houby!“

„Vím, že bereš silná analgetika.“

„A co je ti do toho?“

„Bolí tě něco, Eriku? Pověz mi to, jestli…“

„Jsem doktor a myslím, že to dokážu posoudit trochu lip než…“

„Mě neoklameš,“ přeruší ho Simona.

„Co tím chceš říct?“ zasměje se Erik.

„Jsi závislý na lécích, Eriku, už dávno spolu nespíme, protože do sebe cpeš spoustu silných prášků…“

„Třeba s tebou spát vůbec nechci,“ přeruší ji Erik. „Myslíš, že mám chuť spát s ženskou, která na mně neustále hledá nějaké hnidy?“

„Takže se rozejdeme,“ řekne Simona. „Fajn,“ odpoví Erik.

Simona na něj nedokáže pohlédnout, jen pomalu vyjde z kuchyně, cítí, jak se jí bolestivě svírá hrdlo a jak jí do očí stoupají slzy.

Benjamín se zavřel ve svém pokoji a pustil si nahlas hudbu, rámus otřásá zdmi i dveřmi. Simona se zamkne v koupelně, zhasne a pláče.

„Do hajzlu zkurvenýho!“ zařve Erik v hale, pak otevře vchodové dveře a zabouchne je za sebou.

16

PÁTEK 11. PROSINCE RÁNO

Doktorka Daniela Richardsová zavolala Joonu Linnovi již před sedmou hodinou ranní. Vysvětlila mu, že podle jejího názoru by Josef v současné situaci kratší výslech zvládl, ačkoli stále leží na pokoji pooperační péče.

Joona se posadí do vozu, zamíří k nemocnici a pocítí tupou bolest v lokti. Vzpomene si na včerejší večer, na modré světlo policejních majáčků, míhající se po fasádě věžáku vedle parku, v němž bydlel Sorab Ramadani. Svalovec s chlapeckým účesem plival krev a plačtivě si cosi mumlal, když ho odváželi na zadním sedadle hlídkového vozu. Ronny Alfredsson a jeho kolega Peter Jysk byli nalezeni ve sklepním krytu věžáku. Muži jim vyhrožovali nožem, zavřeli je do sklepa, poté převezli jejich auto k druhému domu a nechali ho stát na parkovišti.

Joona se vrátil k Sorabovým dveřím, zazvonil a oznámil mu, že jeho ochranku zatkli, a pokud okamžitě neotevře, tak vyrazí dveře.

Sorab ho vpustil dovnitř, usadil ho na modrou koženou pohovku, nabídl mu heřmánkový čaj a omluvil se za své kamarády.

Byl to bledý muž s dlouhými vlasy. Působil úzkostně, neustále těkal pohledem z místa na místo, pořád dokola se omlouval a vysvětlil Joonovi, že měl v poslední době velké problémy.

„Proto jsem si obstaral ochranku,“ řekl tiše Sorab.

„A co jste měl za problémy?“ zeptal se Joona a foukal do šálku s horkým čajem.

„Někdo po mně jde.“

Sorab vstal a vyhlédl oknem ven.

„Kdo?“ zeptal se Joona.

Sorab zůstal stát zády k němu a zopakoval, že o tom nechce mluvit.

„Nejsem přece povinen vám nic říkat. Mám právo nevypovídat, nebo ne?“

„Máte právo nevypovídat,“ přisvědčil Joona.

Sorab pokrčil rameny. „Tak vidíte.“

„Ale já bych velmi ocenil, kdybyste se mnou mluvil,“ zkusil to Joona. „Nenapadlo vás, že bych vám třeba mohl pomoct?“

„Pěkně děkuju,“ odvětil Sorab obrácený k oknu.

„To Evelynin bratr vás…“

„Ne,“ přerušil ho prudce Sorab.

„Byl tady Josef Ek?“

„To není její bratr.“

„A kdo to potom je?“

„To nevím, ale její bratr ne.“

Když mu Sorab sdělil, že Josef není Evelynin bratr, znovu znervózněl, začal mluvit o fotbale, o německé lize a na většinu otázek už neodpověděl. Joona by rád věděl, co Josef Sorabovi řekl, co mu udělal a čím se mu ho podařilo vyděsit do té míry, že mu prozradil, kde se skrývá Evelyn.

Joona zabočí k neurologické klinice, zaparkuje, projde vchodem do budovy, vyjede výtahem do pátého patra, na chodbě pozdraví hlídkujícího policistu a vstoupí k Josefovi do pokoje. Ze židle vedle postele vstane neznámá žena a představí se:

„Já jsem Lisbet Carlénová ze sociálního odboru, působím jako přibraná osoba k ochraně oprávněných zájmů dětí a během výslechu budu hájit Josefovy zájmy.“

„To je dobře, že tu jste,“ řekne Joona a potřese si s Lisbet rukou.

Žena na něj vrhne pohled, který Joonovi z jakéhosi důvodu připadá sympatický.

„Vy vedete předběžné vyšetřování?“ zeptá se ho se zájmem.

„Ano. Promiňte, jmenuju se Joona Linna a jsem ze státní kriminálky, mluvili jsme spolu po telefonu.“

V pokoji v pravidelných intervalech probublává Bülauova drenáž napojená hadičkou na Josefovy probodané plíce. Drenáž zajišťuje nezbytný podtlak udržující plíce během léčebného procesu rozepjaté.

Lisbet Carlénová Joonovi sdělí, že podle vyjádření lékaře musí mít Josef absolutní klid kvůli riziku nového krvácení do jater.

„Nechci ohrozit jeho zdraví,“ vysvětlí jí Joona a položí magnetofon na stolek vedle Josefovy hlavy.

Obrátí se s tázavým gestem na Lisbet Carlénovou a ta přikývne. Komisař spustí přístroj, popíše situaci, vysvětlí, že se jedná o neformální výslech Josefa Eka, že je pátek jedenáctého prosince 8.15 hodin ráno, pak následuje výčet osob nacházejících se v místnosti.

„Zdravím tě,“ řekne Joona.

Josef na něj pohlédne těžkýma očima.

„Jmenuju se Joona… jsem kriminální komisař.“

Josef zavře oči.

„Jak se ti daří?“

Sociální pracovnice vyhlédne z okna.

„Dokážeš s tím bublajícím přístrojem spát?“ zeptá se Joona.

Josef pomalu přikývne.

„Víš, proč jsem tady?“

Josef otevře oči a nepatrně kývne hlavou. Joona vyčkává a sleduje jeho tvář.

„Kvůli tomu neštěstí,“ říká Josef. „Celé mé rodině se přihodilo neštěstí.“

„Copak ti nikdo neřekl, co se stalo?“ podiví se Joona.

„Jen trošku,“ odpoví tiše chlapec.

„Odmítá mluvit s psychology a kurátory,“ řekne sociální pracovnice.

Joona si uvědomí, že během hypnózy měl Josef úplné jiný hlas. Najednou je křehký, téměř neslyšný, a po celou dobu zní překvapeně. „Myslím, že víš, co se stalo.“

„Nemusíš odpovídat, Josefe,“ vloží se rychle do věci Lisbet Carlénová.

„Nedávno ti bylo patnáct let,“ řekne Joona. „Ano.“

„Co jsi na své narozeniny dělal?“

„Nevzpomínám si,“ odpoví Josef.

„Dostal jsi dárky?“

„Díval jsem se na televizi,“ odpoví Josef.

„Jel jsi za Evelyn?“ zeptá se neutrálně Joona.

„Ano.“

„Jel jsi za ní do bytu?“

„Ano.“

„A byla doma?“

„Ano.“ Znovu ticho.

„Ne, vlastně nebyla,“ opraví se váhavě chlapec.

„A kde tedy byla?“

„Na chatě,“ odpoví Josef.

„Je to hezká chata?“

„Ani ne… ale je docela útulná.“

„Měla radost?“

„Kdo?“

„Evelyn.“

Rozhostí se mlčení.

„Přivezl jsi s sebou něco?“

„Dort.“

„Dort? A byl dobrý?“

Josef přikývne.

„A co Evelyn, taky jí chutnal?“ pokračuje Joona.

„Ta chce vždycky jen to nejlepší,“ odpoví Josef.

„Dala ti nějaký dárek?“

„Ne.“

„Ale určitě ti aspoň popřála…“

„Odmítla mi dát slíbený dárek,“ stěžuje si ublíženě chlapec.

„To ti řekla?“

„Jo, řekla,“ odpoví rychle Josef.

„A proč?“

Chlapec mlčí.

„Měla na tebe vztek?“ zeptá se Joona.

Josef přikývne.

„Chtěla po tobě něco, co jsi nemohl udělat?“ pokračuje klidně komisař.

„Ne, ona…“

Zbytek věty si Josef zašeptá pro sebe.

Šepot pokračuje. Joona se k Josefovi skloní a snaží se zachytit jeho slova.

„Ten zmrd zasranej!“ zaječí mu Josef do ucha.

Joona se zakloní, obejde postel, pohladí se po uchu a pokusí se o úsměv. Josef s obličejem bílým jako smrt zasyčí:

„Já toho zkurvenýho hypnotizéra vyčmuchám a prokousnu mu krk, najdu si ho a jeho…“

Sociální pracovnice spěšně zamíří k posteli a snaží se vypnout magnetofon.

„Josefe! Máš právo nevypovídat…“

„Nepleťte se do toho!“ přeruší ji Joona.

Žena na něj dotčeně pohlédne a řekne chvějícím se hlasem:

„Měl jste ho před výslechem informovat o…“

„Ne, mýlíte se, na tohle není žádný zákon,“ opáčí zvýšeným hlasem Joona. „Má právo nevypovídat, to je pravda, ale já nejsem povinen ho o tomto právu informovat.“

„Promiňte.“

„To bude v pořádku,“ zamumlá Joona a obrátí se k Josefovi. „Proč máš takovou zlost na toho hypnotizéra?“

„Nejsem povinen na vaše otázky odpovídat,“ prohlásí Josef a snaží se ukázat na sociální pracovnici.

17

PÁTEK 11. PROSINCE RÁNO

Erik seběhne po schodech a pak vyjde na ulici. Po zádech mu stéká ledový pot. Je mu zle úzkostí, nechápe, jak mohl být takový pitomec a urazit Simonu jen proto, že se cítí zraněný. Pomalu kráčí k Ódinovu náměstí, před knihovnou se posadí na lavičku, vzduch je chladný, o kousek dál spí pod spoustou pokrývek bezdomovec.

Erik vstane a zamíří zpět, zastaví se v italské pekárně a koupí Simoně čerstvé pečivo a latte macchiato. Spěchá, schody vyběhne po dvou. Dveře jsou zamčené, Erik vytáhne klíč, otočí jím v zámku a okamžitě pochopí, že v bytě nikdo není. Musí Simoně dokázat, že mu může věřit, pomyslí si. Ať to potrvá jakkoli dlouho, musí ji o tom znovu přesvědčit. Stojí u kuchyňského stolu a pije kávu, opět pocítí nevolnost a spolkne tabletku žaludečního léku Losec.

Je teprve devět ráno. Služba v nemocnici mu začíná až za několik hodin. Vezme si knihu a jde si lehnout do postele. Namísto čtení však začne přemýšlet o Josefu Ekovi. Rád by věděl, zda se kriminálnímu komisaři Joonu Linnovi podařilo přimět hocha k hovoru.

Byt je tichý a opuštěný.

Bolest v břiše se díky léku pomalu zklidňuje.

Slova vyřčená během hypnózy není možné použít jako důkaz, Erik však ví, že Josef mluvil pravdu, že svou rodinu vyvraždil on, ačkoli motiv jeho činu je zatím nejasný a stejně tak i způsob, jakým ho údajně řídila jeho sestra.

Erik zavře oči a snaží se představit si domek a celou rodinu. Evelyn musela vědět, že je její bratr nebezpečný, pomyslí si. V průběhu let se naučila žít s jeho agresí a nedostatkem sebekontroly. Neustále si musela dávat pozor, aby u něj nevyvolala výbuch vzteku. Josef ji určitě bil, vyhubovali mu za to, ale nedal si říct. Evelyn byla starší, takže žádné zvláštní zastání nenašla. Rodina řešila Josefovy surové skutky ze dne na den, snažila se je zlehčovat, neuvědomili si však vážnost situace. Rodiče si možná mysleli, že agresivní chování plyne jednoduše z toho, že je chlapec. Třeba z něj vinili sami sebe, protože ho nechali hrát násilnické videohry a dívat se na děsivé filmy.

Evelyn se odstěhovala z domova, jakmile to bylo možné, našla si práci a vlastní byt, z nějakého důvodu však začala tušit narůstající nebezpečí a najednou dostala takový strach, že se skrývala v tetině chatě a nosila u sebe zbraň.

Vyhrožoval jí Josef?

Erik se snaží představit si hrůzu, kterou Evelyn zažívala za temných nocí s nabitou puškou vedle postele.

Vzpomene si, jak mu po jejím výslechu zavolal Joona Linna. Co se stalo, když za ní přijel Josef s dortem? Co jí asi řekl? Co cítila? Dostala strach až tehdy a pořídila si zbraň? Žila po jeho návštěvě v hrůze z toho, že ji zabije?

Erik myslí na Evelyn. Vybaví si ji, jak stála před chatou. Mladá žena ve stříbřitě zbarvené péřové vestě, v šedém pleteném svetru, sepraných džínách a sportovních botách. Pomalu kráčí mezi stromy, na zádech se jí pohupují vlasy svázané do ohonu, tvář má skoro dětskou. V ochablé ruce drží brokovnici. Vleče ji za sebou, puška měkce naráží o borůvčí a mech. Mezi větvemi borovic probleskuje slunce.

Najednou si Erik uvědomí něco důležitého: Evelyn měla strach, a pokud by zbraň hodlala použít k sebeobraně proti Josefovi, nesla by ji úplně jinak, cestou k chatě by ji nevláčela po zemi.

Erik si vzpomene, že měla vlhká kolena, na džínách byly tmavé skvrny od hlíny.

Ona se vydala s puškou do lesa proto, aby si vzala život, pomyslí si.

Klečela v mechu s hlavní v ústech, ale rozmyslela si to, nebo nenašla odvahu.

Když ji spatřil na kraji lesa, jak za sebou borůvčím táhne zbraň, vracela se do chaty, zpět do reality, z níž chtěla uniknout.

Erik popadne telefon a zmáčkne číslo Joony Linny.

„Ano, tady Joona Linna.“

„Zdravím, tady Erik Maria Bark.“

„Eriku, to jste vy? Chtěl jsem vám zavolat, ale měl jsem hrozně moc práce…“

„To nic,“ řekne Erik, „já jsem…“

„Rád bych vám řekl,“ přeruší ho Joona, „že mě strašně mrzí ta mediální štvanice, slibuju, že zjistím, kdo tu informaci vypustil, až se to uklidní.“

„O tohle vůbec nejde.“

„Mám špatné svědomí, že jsem vás přemlouval k tomu, abyste…“

„Sám jsem se rozhodl, nemůžu svádět vinu na nikoho jiného.“

„Sice bych to zrovna teď neměl říkat, ale stále jsem přesvědčený, že rozhodnutí zhypnotizovat Josefa bylo správné, nic určitého zatím nevíme, ale dost možná jste zachránil Evelyn život.“

„Kvůli tomu volám,“ pronese Erik.

„Kvůli čemu?“

„Něco mě napadlo. Máte čas?“

Erik slyší, jak Joona cosi vleče po zemi, zřejmě si přitáhl židli a posadil se na ni.

„Ano,“ odpoví komisař, „mám.“

„Když jsme byli v té chatě na Värmdö,“ začne Erik, „tak jsem z auta zahlédl mezi stromy nějakou ženu. V ruce nesla brokovnici. Došlo mi, že je to Evelyn, a napadlo mě, že by mohlo být nebezpečné, kdyby ji policie překvapila.“

„Ano, mohla střílet oknem dovnitř,“ řekne Joona, „pokud by si myslela, že je tam Josef.“

„Právě jsem si na Evelyn znovu vzpomněl,“ pokračuje Erik. „Viděl jsem ji mezi stromy. Pomalu šla směrem k chatě, jednou rukou držela tu pušku a hlaveň táhla za sebou po zemi.“

„No a?“

„Copak takhle člověk drží zbraň, když má strach, že ho někdo zavraždí?“

„To ne,“ odpoví Joona.

„Myslím, že šla do lesa proto, aby si vzala život,“ prohlásí Erik. „Džíny měla na kolenou promáčené, pravděpodobně klečela ve vlhkém mechu se zbraní namířenou na čelo nebo na hruď, ale pak si to rozmyslela, nenašla odvahu — to je můj názor.“

Erik zmlkne. V telefonu slyší Joonovo těžké oddechování. Na ulici se v nějakém voze rozhouká alarm.

„Díky,“ řekne Joona. „Zajedu za ní a promluvím s ní.“

18

PÁTEK 11. PROSINCE ODPOLEDNE

Výslech Evelyn Ekové se má konat v kancelářských prostorách oddělení kriminální policie. Kdosi se pokusil pochmurnou místnost zútulnit tím, že na stůl položil červenou plechovku s perníčky a do oken postavil elektrické svícny z Ikey. Evelyn a její přibraná osoba již sedí na svých židlích a Joona Linna spustí magnetofon.

„Vím, že vám mé otázky budou nepříjemné, Evelyn,“ řekne tiše komisař a krátce na ni pohlédne. „Přesto bych vám byl vděčný, kdybyste mi na ně odpověděla, jak nejlépe budete moct.“

Evelyn mlčí a zírá na své koleno.

„Jsem přesvědčen o tom, že mlčení vám nijak neprospěje,“ pokračuje jemně komisař.

Dívka nereaguje a nadále zírá na koleno. Chlapík středního věku s tmavými stíny vousů na tváři hledí bezvýrazně na Joonu.

„Tak mám začít, Evelyn?“

Dívka přikývne. Joona vyčkává. Po chvíli Evelyn zvedne bradu a pohlédne mu do očí.

„Vy jste šla se zbraní do lesa, abyste si vzala život, nemám pravdu?“

„Ano,“ zašeptá děvče.

„Jsem rád, že jste to neudělala.“

„Já ne.“

„Pokusila jste se o to už víckrát?“

„Ano.“

„Ale až po tom, co za vámi přijel Josef s dortem, že je to tak?“

„Ano.“

„Co vám řekl?“

„Nechci na to myslet.“

„Na co? Na to, co vám řekl?“

Evelyn se na židli narovná a stáhne rty do tenké čárky.

„Nevzpomínám si,“ pronese téměř neslyšně. „Určitě to nebylo nic zvláštního.“

„Chtěla jste se zastřelit, Evelyn,“ připomene jí Joona.

Dívka vstane, popojde k oknu, vypne svícen a opět ho zapne, vrátí se k židli a s rukama zkříženýma na břiše se posadí.

„Proč mě nenecháte na pokoji?“

„To chcete? Opravdu tohle chcete?“

Evelyn přikývne a pohlédne na něj.

„Potřebujete přestávku?“ zeptá se muž vedle ní.

„Nevím, co s Josefem vlastně je,“ řekne tiše Evelyn. „Nemá to v hlavě v pořádku. Nikdy neměl… když byl malý, tak se pral, dával tvrdé a surové rány. Ničil všechny moje věci, nic jsem nesměla mít.“

Dívce se chvějí rty.

„Když mu bylo osm, ptal se, jestli má u mě šanci. Možná to nezní tak hrozně, ale pro mě to bylo… Odmítla jsem… chtěl se se mnou líbat… měla jsem z něho strach, choval se divně, třeba se ke mně v noci vplížil a kousl mě, až mi tekla krev. Začala jsem mu to oplácet, tehdy jsem ještě byla silnější než on.“

Evelyn si otře slzy z tváří.

„Když jsem nedělala, co mi řekl, týral mého psa Bustera… bylo to ještě horší, chtěl se mi dívat na prsa, koupat se se mnou… pak mi pejska zabil a hodil ho z nadjezdu na dálnici.“

Dívka vstane a neklidně zamíří k oknu.

„Josefovi bylo asi dvanáct, když…“

Evelyn se láme hlas, tiše vzlykne a pokračuje:

„Ptal se mě, jestli bych mu ho nevzala do pusy. Řekla jsem mu, že se mi z toho dělá nanic. Tak šel k sestřičce a uhodil ji, byly jí teprve dva roky…“

Evelyn potichu pláče.

„Musela jsem se dívat, jak onanuje, každý den to dělal několikrát… když jsem odmítla, tak tloukl malou, říkal, že ji zabije. Brzy nato, asi za několik měsíců, se mnou chtěl spát, otravoval mě s tím každý den, vyhrožoval mi… ale mě napadla výmluva, že je ještě nezletilý, že je to zakázané, takže to s ním nesmím dělat.“

Dívka si setře z tváří slzy.

„Myslela jsem, že ho to přejde, odstěhovala jsem se z domova, ale uplynul rok a on mi začal volat, že mu bude brzy patnáct. Tehdy jsem se začala skrývat, já… nechápu, jak přišel na to, že jsem na chatě, já…“

Evelyn se hlasitě rozpláče.

„Proboha…“

„Takže on vám vyhrožoval,“ řekne Joona, „vyhrožoval vám, že vyvraždí celou rodinu, pokud…“

„Tohle neříkal!“ zakřičí Evelyn. „Řekl, že začne s tátou. Je to má vina, všechno… chci jen umřít…“

Dívka se sveze podél zdi na podlahu a stočí se do klubíčka.

19

PATEK 11. PROSINCE ODPOLEDNE

Joona sedí v kanceláři, na okamžik pocítí prázdnotu a zahledí se na své dlaně. V jedné ruce stále drží telefon. Když o Evelynině výpovědi informoval Jense Svanehjälma, státní zástupce mu beze slova naslouchal a při popisu mimořádně krutého motivu, který se za vraždami skrýval, si těžce povzdechl.

„Upřímně řečeno, Joono,“ prohlásil posléze Jens, „tohle je bohužel příliš chabé, když vezmeme v úvahu, že jako první sestru obvinil Josef Ek; potřebujeme jeho doznání nebo přímé důkazy.“

Joona se rozhlédne po pokoji, promne si obličej rukou, poté zavolá Josefově lékařce Daniele Richardsové a probere s ní, kdy by bylo vhodné pokračovat ve výslechu, aby podezřelý neměl v krvi příliš vysokou hladinu anestetik.

„Potřebuju, aby měl jasnou hlavu,“ prohlásí Joona.

„Tak přijďte v pět,“ odpoví Daniela.

„Dnes odpoledne?“

„Svou dávku morfinu dostane až o šesté. Podle rozpisu má dostat lék v době večeře.“

Joona pohlédne na hodinky. Je půl třetí.

„To se skvěle hodí,“ odpoví.

Po rozhovoru s lékařkou zavolá komisař Lisbet Carlénové, aby jí oznámil dobu konání výslechu.

Zajde do společenské místnosti, z košíku si vezme jablko, a když se vrátí zpět do kanceláře, sedí na jeho místě Erixon, kriminální technik zodpovídající za ohledání míst činu v Tumbě, a mohutným tělem se opírá o psací stůl. Ve tváři je rudý jako krocan, unaveně pokyne Joonovi rukou a zafuní.

„Strč mi to jabko do tlamy a hned budeš mít vánočního čuníka,“ zažertuje Erixon.

„Ale jdi,“ odpoví Joona a kousne do jablka.

„Jen mě nešetři,“ říká Erixon. „Od té doby, co na rohu otevřeli tu thajskou restauraci, jsem přibral jedenáct kilo.“

„Jo, vaří tam dobře.“

„To bych řekl, ksakru.“

„Tak co je s tou dámskou šatnou?“ zeptá se Joona.

Erixon zvedne ruku v odmítavém gestu:

„Nesmíš nikomu povědět, co jsem ti řekl, ale…“

Joona se zeširoka usměje.

„Uvidíme,“ prohlásí diplomaticky.

„Fajn,“ povzdechne si Erixon a otře si pot z tváří. „V odtokové výlevce byly vlasy Josefa Eka a ve spárách na podlaze se našla krev jeho otce.“

„Co jsem ti říkal?“ opáčí nadšeně Joona.

Erixon se směje a drží se za hrdlo, jako by se obával, aby se v něm něco neporouchalo.

Cestou výtahem do vestibulu policejního prezidia Joona opět zavolá Jensi Svanehjälmovi.

„Prima že voláš,“ prohlásí Jens. „Jdou po mně kvůli té hypnóze, prý bychom měli předběžné vyšetřování proti Josefu Ekovi ukončit, tvrdí, že to bude jenom stát peníze a…“

„Počkej vteřinku,“ přeruší ho Joona.

„Ale já už jsem se rozhodl, že…“

„Jensi?“

„Ano,“ odpoví státní zástupce.

„Máme důkazy,“ oznámí mu Joona. „Josef Ek má spojitost s prvním místem činu.“

Vrchní státní zástupce Jens Svanehjälm těžce oddechuje a poté spokojeně prohlásí:

„Joono, voláš za pět minut dvanáct.“

„To stačí,“ odpoví Joona.

„Ano.“

Když hodlají hovor ukončit, řekne Joona:

„Neříkal jsem ti, že mám pravdu?“

„Cože?“

„Tak měl jsem pravdu, nebo ne?“

V telefonu je chvíli ticho. Pak Jens pomalu a důrazně prohlásí:

„Ovšem, Joono, měl jsi pravdu.“

Po skončení rozhovoru však Joonovi zmizí úsměv z tváře. Popojde ke skleněné stěně vedoucí na dvůr a znovu pohlédne na hodinky. Za půl hodiny má být ve Skandinávském muzeu na Djurg?rdenu.

Joona vyjde po schodech do muzea a pokračuje dlouhými, liduprázdnými chodbami. Míjí stovky osvětlených skleněných vitrín, nevěnuje jim však jediný pohled. Nevidí spotřební zboží, šperky ani umělecká díla, nevšímá si lidových krojů ani velkých fotografií.

Strážný mu už k jedné slabě osvětlené vitríně připravil židli. Joona se jako obvykle beze slova posadí a hledí na sámskou svatební korunu pro nevěstu. Je křehká jak závoj, směrem nahoru se rozšiřuje a tvoří dokonalý kruh. Krajky připomínají kalich květiny nebo pár spojených rukou s roztaženými prsty. Joona pomalu natáčí hlavu do stran, aby ji viděl osvětlenou z různých úhlů. Svatební koruna je spletená z kořenů a ručně svázaná. Materiál byl vykopán ze země a září jako zlato.

Tentokrát si Joona před vitrínou posedí jen hodinu, poté vstane, pokývne strážnému a pomalu vyjde ze Skandinávského muzea. Země je pokrytá černou sněhovou břečkou a z lodi pod Djurg?rdenským mostem je cítit nafta. Pomalu zamíří pěšky k Pobřežní ulici, vtom mu zazvoní telefon. Je to soudní patolog N?len.

„To jsem rád, že jsem tě zastihl,“ prohlásí stručně, když Joona vezme telefon.

„Už jste hotoví s tou soudní pitvou?“

„Skoro, skoro.“

Joona pohlédne na mladého tatínka stojícího na chodníku; houpe kočárkem, aby děťátko rozesmál. V okně stojí bez hnutí nějaká žena a upřeně hledí na ulici. Když se Joonův pohled střetne s jejíma očima, žena od okna ustoupí.

„Objevil jsi něco nového?“ zeptá se Joona.

„Ano, ale nevím, jak…“

„Tak co nevíš?“

„Jde o ten řez na břiše.“

„Ano?“

Joona slyší, jak N?len zalapá po dechu a kdesi za ním cosi zařinčí.

„Upadla mi tužka,“ zašeptá N?len a v telefonu se ozve praskání.

„Na těch mrtvých bylo spácháno hrubé násilí,“ prohlásí vážně N?len, když opět drží telefon v ruce. „Především na té holčičce.“

„To jsem pochopil.“

„Ale spousta ran neměla žádný smysl, vrahovi to prostě jen dělalo dobře. Tak tohle mi připadá jako zvěrstvo, abys věděl.“

„Ano,“ odpoví Joona a vzpomene si, jak to na místě činu vypadalo po jeho příchodu. Šokovaný policista, atmosféra strašného chaosu. Těla ležící uvnitř. Vybaví se mu mrtvolně bílá tvář Lillemor Blomové, která stála s třesoucíma se rukama opodál a kouřila. Krev zastříkala okenní tabulky a stékala po balkónových dveřích na zadní straně domku.

„Dokážeš nějak objasnit tu řeznou ránu na ženině břiše?“

N?len si povzdechne.

„Jo, je to tak, jak jsme si mysleli. Vrah ji udělal asi dvě hodiny poté, co nastala smrt. Někdo ženu obrátil na záda a ostrým nožem jí rozřízl starý císařský řez.“

Patolog listuje v papírech.

„Náš pachatel toho ale o sectio caesarea moc neví. U Katji Ekové se jednalo o superakutní řez, v jejím případě vedený vertikálně od pupku dolů.“

„No a?“

N?len zafuní.

„Řez dělohou se vždycky provádí šikmo, ačkoli řez břišní dutiny je zde veden vertikálně.“

„To ale Josef Ek nevěděl, co?“ zeptá se Joona.

„Ne,“ odvětí N?len. „Jen otevřel břišní dutinu. Netušil, že se císařský řez vždycky skládá ze dvou zákroků, z rozříznutí dutiny břišní a dělohy.“

„Zjistil jsi ještě něco důležitého?“

„Snad jen to, že se na těch tělech vyžíval neobvykle dlouho, nedokázal přestat a nedal si pokoj, zuřivost ho nepřešla, ačkoli byl stále unavenější.“

V telefonu se rozhostí ticho. Joona kráčí po Pobřežní ulici. Znovu pomyslí na poslední výslech Evelyn.

„Jen jsem ti chtěl potvrdit tu domněnku s císařem,“ ozve se po chvíli N?len. „K té řezné ráně došlo až dvě hodiny po smrti.“

„Díky, N?lene,“ řekne Joona.

„Ráno dostaneš kompletní pitevní protokol.“

Joona zamáčkne telefon a napadne ho, jak strašné muselo být vyrůstat vedle Josefa Eka. Jak si Evelyn musela připadat bezbranná, nemluvě o její mladší sestřičce.

Joona se snaží si vybavit, co mu Evelyn pověděla o bratrově porodu.

Seděla zhroucená na podlaze, opírala se o zeď ve výslechové místnosti a vyprávěla mu o Josefově téměř patologické žárlivosti vůči malé Lise.

„Josef to nemá v hlavě v pořádku,“ šeptala Evelyn. „Nikdy neměl. Pamatuju se, jaké to bylo, že když se narodil, maminka na tom byla hrozně zle, nevím proč, ale museli jí udělat superakutní císařský řez.“

Evelyn potřásla hlavou, kousla se do rtů a pokračovala:

„Víte, co je to superakutní císařský řez?“

„Jo, zhruba ano,“ odvětil Joona.

„Někdy… někdy nastanou komplikace, když žena dítě porodí tímhle způsobem.“

Evelyn na něj vrhla ostýchavý pohled.

„Máte na mysli nedostatek kyslíku nebo něco podobného?“ zeptal se komisař.

Dívka zavrtěla hlavou a prudce si otřela z tváří slzy.

„Myslela jsem tím psychické problémy u matky. Žena, která prožije těžký porod, kterou lékaři najednou uspí a rozříznou jí dělohu, někdy k dítěti nedokáže přilnout.“

„Měla vaše maminka poporodní depresi?“

„To ne,“ odpověděla pronikavým hlasem Evelyn. „Ale když se Josef narodil, začala trpět psychózou. V porodnici si ničeho nevšimli a pustili ji s dítětem domů. Já to poznala hned. Všechno bylo špatně. O Josefa jsem se musela postarat sama. Bylo mi teprve osm, ale mamku vůbec nezajímal, ani se ho nedotkla, jen ležela v posteli a pořád plakala a plakala.“

Evelyn pohlédla na Joonu a zašeptala:

„Maminka říkala, že to není její dítě, že její dítě umřelo, a nakonec ji museli hospitalizovat.“

Pak se křivě usmála:

„Mamka se vrátila domů asi po roce. Předstírala, že je zase všechno jako dřív, ale stále ho odmítala.“

„Takže vy si myslíte, že nebyla zdravá?“ otázal se opatrně Joona.

„Byla zdravá, protože když se narodila Lisa, bylo to úplně jiné. Byla strašně šťastná a udělala by pro ni první poslední.“

„A o Josefa jste se musela postarat vy.“

„Josef tvrdil, že ho máma špatně porodila. Její nelásku si vysvětloval tím, že Lisu maminka porodila píčou, kdežto jeho ne. Neustále opakoval, že ho máma měla porodit píčou a ne…“

Evelyn se zlomil hlas. Odvrátila tvář a Joona viděl její svěšená, hubená ramínka, ale neodvážil se jí dotknout.

20

PÁTEK 11. PROSINCE VEČER

Když Joona vstoupí na oddělení intenzivní péče v Karolínské nemocnici, panuje tam neobvyklé ticho. Všude voní jídlo a před společenským pokojem stojí vozík s nádobou z nerezové oceli, talíři, příbory a skleničkami. Kdosi uvnitř zapnul televizi a Joona slyší cinkání porcelánového nádobí.

Komisař myslí na to, jak Josef rozřízl své matce starý císařský řez, jak otevřel svou vlastní cestu na tento svět, cestu, která ho odsoudila k dětství bez matky a kvůli níž k němu máma nikdy nepřilnula.

Josef si záhy uvědomil, že není jako jiné děti, byl osamělý. Jediný člověk, od něhož se mu dostalo lásky a péče, byla Evelyn. Nedokázal se pak smířit s jejím odmítnutím. Sebemenší náznak odtažitosti v něm vyvolával zoufalství a zuřivost a terčem jeho vzteku se stále častěji stávala všemi milovaná mladší sestřička.

Joona pokyne Sunessonovi stojícímu přede dveřmi pokoje Josefa Eka a pohlédne na chlapcův obličej. Sběrný sáček močového katetru je poloprázdný a kapačky vedle postele mu dodávají tekutiny a krevní plazmu. Zpod bleděmodré pokrývky vykukují Josefovy nohy se špinavými chodidly, na chirurgické náplasti uvízly vlasy a nečistota. Má zapnutou televizi, zřejmě ji však nesleduje.

Sociální pracovnice Lisbet Carlénová je již na místě. Zatím si ho nevšimla; stojí u okna a stahuje si vlasy sponkou.

Josefovi začala krvácet jedna z ran, krev se řine po paži a kape na podlahu. Nad ním se sklání starší sestra, odváže mu obinadlo a okraje rány znovu přelepí, omyje krev a odejde.

„Promiňte,“ řekne Joona a dohoní sestru na chodbě.

„Ano?“

„Jak to s ním vypadá, jak na tom Josef Ek vlastně je?“

„O tom si musíte promluvit s jeho ošetřující lékařkou,“ odpoví sestra a znovu vykročí.

„Jistě,“ usměje se Joona. „Ale… chtěl bych mu něco ukázat… mohl bych ho sem převézt, myslím na kolečkovém křesle?“

Sestra zavrtí hlavou a prudce se zastaví.

„Pacienta rozhodně není možné přemísťovat,“ prohlásí přísně. „Co je to za hloupost? Má velké bolesti, nemůže se hýbat, pokud by se posadil, mohlo by dojít k novému krvácení.“

Joona se bez klepání vrátí do Josefova pokoje, dojde k lůžku, na němž leží chlapec, vezme dálkové ovládání, vypne televizi, zapne magnetofon, odříká do něj čas, datum a výčet přítomných osob a posadí se na židli pro návštěvy. Josef zdvihne těžká víčka a bez zájmu na něj pohlédne. Bülauova drenáž, napojená na jeho hrudní koš, vydává příjemně tichý bublavý zvuk.

„Brzy tě propustí z nemocnice,“ řekne Joona.

„To bude prima,“ odpoví tiše Josef.

„Ale z ní tě převezou přímo do vazební věznice.“

„Lisbet mi říkala, že státní zástupce nic podnikat nehodlá,“ prohlásí chlapec s pohledem upřeným na sociální pracovnici.

„To už neplatí, teď máme svědka.“

Josef přivře oči.

„Koho?“

„My dva už jsme toho spolu namluvili docela dost,“ řekne Joona. „Ale možná bys chtěl svou výpověď změnit, případně dodat něco, cos mi zatím neřekl.“

„Evelyn,“ zašeptá chlapec.

„Teď se na svobodu hodně dlouho nedostaneš.“

„Lžete.“

„Ne, Josefe, mluvím pravdu. Věř mi. Půjdeš do vazby a máš zákonné právo na advokáta.“

Josef se pokusí zvednout ruku, ale nedokáže to.

„Vy jste ji zhypnotizovali,“ ušklíbne se.

„Ne.“

„Je to tvrzení proti tvrzení,“ řekne Josef.

„Ne tak úplně,“ opáčí Joona a hledí na chlapcův bledý obličej. „Máme důkazy.“

Josef tvrdě sevře čelisti.

„Nemám čas tady vysedávat, ale pokud mi chceš něco říct, tak si ho udělám,“ řekne přátelsky komisař.

Vyčká půl minuty, bubnuje prsty o opěradlo židle, vstane, vezme magnetofon, krátce pokývne sociální pracovnici a opustí místnost.

V autě před nemocnicí si pomyslí, že měl Josefa konfrontovat s Evelyninou výpovědí, už jen proto, aby viděl chlapcovu reakci. Josef Ek je ješitný, a to by ho možná přimělo k přiznání, pokud by ho Joona dostatečně vyprovokoval.

Komisař na okamžik zaváhá, zda se nemá vrátit, ale uvědomí si, že by přišel pozdě na večeři k Dise.

Zaparkuje vůz u smetanově zbarveného domu na Lützenské ulici. Venku je tma a mlhavo. Cestou ke vchodu pocítí neobvyklý chlad a pohlédne na ojíněný trávník a na černé větve stromů na Karlově náměstí.

Znovu si vybaví Josefa ležícího na lůžku, vidí však pouze bublající a pěnící drenážní přístroj. Přesto má pocit, že zahlédl něco důležitého, neví však co.

Tušení, že něco není v pořádku, mu vrtá hlavou i ve chvíli, kdy vyjede výtahem k Disinu bytu a zvoní u dveří. Nikdo neotevírá. Joona slyší, že na chodbě nad ním někdo je a přerývaně vzdychá nebo tichounce pláče.

Disa otevře s napjatým výrazem ve tváři, oblečená pouze v podprsence a punčochách.

„Počítala jsem s tím, že přijdeš pozdě,“ vysvětlí mu.

„A já namísto toho přijdu moc brzy,“ prohlásí Joona a lehce ji políbí na tvář.

„Tak pojď dál a zavři za sebou, než všichni sousedi uvidí můj zadek.“

V útulné hale voní večeře. Po temeni mu přejedou třásně narůžovělého lustru.

„Udělala jsem mořský jazyk a mandlové brambůrky,“ oznámí Disa.

„S rozpuštěným máslem?“

„A s houbami, petrželkou a telecím bujónem.“

„Paráda.“

Byt je poměrně malý, zato velice hezký. Skládá se z kuchyně a dvou pokojů s vysokými stropy. Veliká okna s rámy z teakového dřeva jsou obrácena do Karlova náměstí, na stropě jsou lakované dřevěné panely, na podlaze naleštěné parkety.

Joona jde za Disou do ložnice. Zastaví se a snaží se přijít na to, co divného viděl u Josefa Eka. V neustlané posteli leží zapnutý počítač a kolem jsou poházené knihy a archy papíru.

Joona se posadí do křesla a vyčkává, zatímco se Disa obléká. Beze slova se k němu otočí zády, aby jí zapnul zip na úzkých, jednoduše střižených šatech.

Joona pohlédne na jednu otevřenou knihu a spatří velkou černobílou fotografii pohřebiště. Archeologové v oblecích ze čtyřicátých let kráčejí kupředu a hledí na fotografa. Vypadá to, že právě začali odkrývat místo, zkoumanou plochu si vyznačili asi padesáti malými vlaječkami.

„To jsou hroby,“ pronese tiše Disa. „Objevil je Hannes Müller. Už je dávno mrtvý, zemřel asi před sto lety. Po celou dobu pracoval v ústavu. Vypadá jako stará hodná želva…“

Disa stojí před vysokým zrcadlem a zaplétá si rovné vlasy do dvou tenkých copů. Poté se obrátí a pohlédne na něj.

„Jak vypadám?“

„Jsi kočka,“ prohlásí přátelsky Joona.

„Jo,“ odpoví smutně Disa. „Jak se daří tvé mamince?“

Joona ji vezme za ruku.

„Dobře,“ zašeptá. „Pozdravuje tě.“

„To je hodná. Co říkala?“

„Že si o mě nemáš dělat starosti.“

„Nebudu,“ odpoví chmurně Disa. „V tom má nepochybné pravdu.“

Pomalu mu prsty pročísne hustou rozčepýřenou kštici. S úsměvem na něj pohlédne, poodejde k počítači, vypne ho a postaví na skříňku.

„Víš, že předkřesťanské zákony nepovažovaly kojence za plnohodnotné lidské bytosti, dokud je žena neodstavila? Kojence bylo možné pohodit v lese.“

„Člověk se stal lidskou bytostí na základě rozhodnutí druhých,“ řekne pomalu Joona.

„A nebylo tomu tak vždycky?“

Disa otevře skříň, sehne se pro krabici a vyndá z ní tmavohnědé otevřené boty s jemnými řemínky a úzkými pruhovanými podpatky z různých druhů dřeva.

„Ty jsou nové?“ zeptá se Joona.

„Od Sergia Rossiho. Nadělila jsem si je, když mám tak neelegantní povolání,“ prohlásí Disa. „Celé dny se vrtám v hlíně.“

„Ještě pracuješ v Sigtuně?“

„Ano.“

„Co jste tam vlastně našli?“

„To ti povím až při jídle.“

Joona ukáže na její nové boty. „Jsou moc pěkné,“ řekne a vstane z křesla.

Disa se k němu otočí s ironickým úsměvem.

„Mrzí mě to, Joono,“ prohodí přes rameno, „ale obávám se, že ve tvé velikosti je nedělají.“

Joona se najednou zarazí.

„Počkej,“ řekne a opře se o zeď.

Disa na něj tázavě pohlédne. „To byl jen vtip,“ prohlásí.

„Ne, byly to ty jeho nohy…“

Joona projde kolem ní do haly, vytáhne z bundy telefon, zavolá na spojovací centrálu a oznámí, že Sunesson bude v nemocnici okamžitě potřebovat posily.

„Co se stalo?“ zeptá se Disa.

„Ty jeho nohy, měl je úplně špinavé,“ sdělí jí Joona. „Říkali, že se nemůže hýbat, ale on už vstal z postele a chodil.“

Joona zmáčkne Sunessonovo číslo, a když se nedočká odpovědi, natáhne si bundu, zašeptá omluvu, opustí byt a utíká dolů po schodech.

Zhruba ve stejné chvíli, kdy Joona zvoní u Disiných dveří, se Josef Ek ve svém nemocničním pokoji posadí na posteli.

Minulé noci zkoušel, zda je schopen chodit; sklouzl na zem a dlouho musel nepohnutě stát s rukama na rámu postele.

Bolest ze všech ran ho zaplavila jako vroucí olej a ucítil tak silné bodnutí v poraněných játrech, až se mu zatmělo před očima. Vytrhl si kapačky i Bülauovu drenáž, prohledal skříňku s léky a pak si znovu lehl.

Od poslední návštěvy noční sestry uplynulo třicet minut. Na chodbě panuje téměř úplné ticho. Josef si pomalu vytáhne ze zápěstí katetr, na koleno se mu vyřine tenký proud krve.

Když vstane z postele, žádnou zvláštní bolest necítí. Zamíří ke skříňce s nemocničním materiálem, najde v ní náplasti, skalpely, injekční stříkačky na jedno použití a ruličky gázy. Do široké volné kapsy od pyžama si zastrčí několik stříkaček. Třesoucíma se rukama otevře balíček se skalpely a odřízne si hrudní drén. Jeho levá plíce se pomalu smrští. Pod jednou lopatkou ho zabolí, slabě zakašle, pokud však jde o dýchání, žádnou velkou změnu necítí.

Najednou zaslechne na chodbě kroky. Se skalpelem v ruce se postaví ke dveřím, vyhlíží ven skleněnou výplní a čeká.

Sestra se zastaví a povídá si s hlídkujícím policistou. Josef slyší, jak se smějí.

„Já už s kouřením přestala,“ odpoví muži sestra.

„Pokud mi nabídnete nikotinovou náplast, tak neřeknu ne,“ pokračuje policista.

„Přestala jsem i s náplastmi,“ prohlásí sestra. „Ale zajděte si zakouřit ven, vždyť to bude jen chvilička.“

„Za pět minut jsem zpátky,“ řekne radostně policista.

Muž odejde, ozve se řinčení klíčů, sestra prolistuje několik papírů a vejde do pokoje. Vlastně se jen zatváří překvapeně, a když se jí do hrdla zařízne čepel skalpelu, pouze se jí prohloubí vrásky v očních koutcích. Josef je slabší, než se domníval, musí bodnout několikrát. Z prudkých pohybů cítí v těle napětí a pálení. Sestra pod jeho ranami neklesne hned, snaží se ho zachytit. Společně upadnou na zem. Její tělo je zpocené a horké. Josef se pokouší vstát, zaplete se však nohama do jejích vlasů, které se rozlily do širokého blonďatého chomáče. Když ženě vytáhne z hrdla skalpel, ozve se pípavý zvuk. Sestra několikrát trhne nohou, Josef chvíli stojí a hledí na ni. Uniforma se jí vyhrnula a pod nylonovými punčochami se zřetelně rýsují kalhotky.

Josef kráčí po chodbě. Cítí silnou bolest v játrech. Zahne doprava, z vozíku si vezme čisté oblečení a převlékne se. Jakási žena stírá mopem lesklou podlahu. Poslouchá hudbu ze sluchátek. Josef se k ní přiblíží, postaví se za ni a vytáhne injekční stříkačku. Několikrát bodne do vzduchu za ženinými zády. Uklízečka si ničeho nevšimne. Josef schová injekci do kapsy, vrazí do ženy rukou a jde dál. Ta se zapotácí a španělsky nadává. Josef se prudce zastaví a otočí se k ní.

„Cos to říkala?“ zeptá se.

Uklízečka si sundá sluchátka z uší a tázavě hledí na Josefa.

„Říkalas něco?“ zeptá se Josef.

Žena rychle zavrtí hlavou a pokračuje v úklidu. Josef ji chvíli pozoruje, pak zamíří k výtahu, stiskne tlačítko, stojí a čeká.

21

PÁTEK 11. PROSINCE VEČER

Joona Linna rychle prosviští po Valhalské ulici kolem stadionu, na němž se v roce 1912 konaly letní olympijské hry. Změní pruh, předjede velký mercedes a uvidí mezi stromy červenou cihlovou fasádu soukromé nemocnice Sofiahemmet. Pod pneumatikami zarachotí plech. Joona šlápne na plyn, aby se dostal před modrý linkový autobus, který se chystá vyjet ze zastávky. Řidič na něj dlouze troubí a nadává. Těsně za Vysokým učením technickým se vřítí do šedé kaluže a voda se rozstříkne na zaparkované vozy i na chodník.

U Norrtullu Joona projede na červenou, mine hotel Stallmästareg?rden a na krátkém úseku uppsalské dálnice vyšponuje rychlost na téměř sto osmdesát kilometrů v hodině; pak se výjezd prudce stočí pod dálnici a Joona pokračuje nahoru ke Karolínské nemocnici.

Zaparkuje u hlavního vchodu, kde už stojí několik policejních vozů s rozsvícenými majáčky, jejichž světlo se míhá po hnědé nemocniční budově jako děsivá křídla. Skupina novinářů obléhá několik sester. Ženy stojí před velkými vchodovými dveřmi, třesou se zimou, mají vyděšené tváře a některé z nich pláčou přímo do kamery.

Joona se pokouší vejít dovnitř, okamžitě ho však zastaví mladý policista, podupávající vzrušením nebo z návalu adrenalinu.

Joona pohlédne muži do bleděmodrých, nehybných očí. Odstrčí si jeho ruku z hrudi a klidně mu oznámí:

„Státní kriminálka.“

V policistově zraku se blýskne podezření.

„Vaši legitimaci, prosím.“

„Joono, hoď sebou, tady jsem.“ V bledém žlutém světle u recepce stojí ředitel státní kriminálky Carlos Eliasson a mává na něj. Skleněnou výplní vidí Sunessona, jak na své židli s obličejem v dlaních pláče. Vedle něj se posadí mladý kolega a položí mu ruku kolem ramen.

Joona ukáže svou legitimaci a policista ho vztekle pustí dál. Většina prostoru kolem vchodu je uzavřena modrými pásky. Před skleněnými stěnami se blýskají fotoaparáty novinářů a uvnitř budovy fotografují policisté provádějící ohledání místa činu.

Carlos je velitelem zásahu a zodpovídá za veškerá strategická i okamžitá taktická rozhodnutí. Dává rychlé pokyny koordinátorovi technického týmu a poté se obrátí k Joonovi.

„Máte ho?“ zeptá se Joona.

„Svědek říká, že když odcházel z vestibulu, měl chodítko,“ řekne nervózně Carlos. „Zůstalo na autobusové zastávce.“

Carlos pohlédne do svých poznámek.

„Z okolí nemocnice odjely dva autobusy, sedm taxíků a rozvozová služba… odhadem asi desítka soukromých vozů a jen jedna sanitka.“

„Uzavřeli jste všechny výjezdy?“

„Na to je už pozdě.“

Na Carlose zamává uniformovaný policista.

„Zablokovali jsme autobusy — ale nebylo to k ničemu,“ prohlásí.

„A co taxíky?“ otáže se Carlos.

„Už jsme prověřili Taxi Stockholm a Kurýra, ale…“ Policista udělá ve vzduchu zmatené gesto, jako by zapomněl, co chtěl říct.

„Spojil ses s Erikem Mariou Barkem?“ zeptá se Joona.

„Hned jsme mu volali. Nebral telefon, ale snažíme se ho sehnat.“

„Musí dostat policejní ochranu.“

„Rolle!“ zvolá Carlos. „Sehnal jsi toho Barka?“

„Právě jsem mu volal,“ odpoví Roland Svensson.

„Zkus to znovu,“ řekne Joona.

„Musím promluvit s Omarem z centrály,“ řekne Carlos a těká pohledem kolem. „Musíme vyhlásit celostátní pátrání.“

„Co mám dělat já?“

„Zůstaň tu a dávej pozor, jestli jsem na něco nezapomněl,“ řekne Carlos a přivolá Mikaela Vernera, technika z oddělení vražd.

„Informuj komisaře Linnu o tom, co jsme zatím zjistili,“ nařídí mu Carlos.

Verner bezvýrazně pohlédne na Joonu a nosovým hlasem spustí:

„Našli jsme mrtvou zdravotní sestru… Několik svědků vidělo podezřelého, jak se dostal ven s pomocí chodítka.“

„Ukažte mi ji,“ řekne Joona.

Muži společně vyjdou nahoru po požárním schodišti, jelikož ohledání výtahů i šachet ještě neskončilo.

Joona hledí na krvavé stopy, které za sebou cestou k východu zanechal bosý Josef Ek. Páchne to tu krví. Na místě, kde předtím stál vozík s jídlem, je krvavý otisk dlaně, který naznačuje, že Josef musel klopýtnout a opřít se o zem. Na kovových dveřích výtahu spatří krev a skvrnu připomínající mastný otisk čela a špičky nosu.

Pokračují dále chodbou a zastaví se v pootevřených dveřích pokoje, kde se on sám před pár hodinami setkal s Josefem. Tělo na podlaze leží v černé kaluži krve.

„To je ta zdravotní sestra,“ prohlásí zarputile Verner. „Ann-Katrin Erikssonová.“

Joona hledí na vlasy mrtvé ženy, světlé jako len, a na vyhaslé oči. Uniformu má vyhrnutou až nad kyčle. Vypadá to, jako by se ji vrah pokusil svléknout, napadne komisaře.

„Vražednou zbraní byl pravděpodobně skalpel,“ pokračuje suše Verner.

Joona cosi zavrčí, zvedne telefon a zavolá do Kronoberské vazební věznice.

„Tady Joona Linna,“ představí se rychle. „Chci vědět, jestli je u vás ještě Evelyn Eková.“

„Cože?“

Joona břitce zopakuje:

„Je Evelyn Eková ještě ve vazbě?“

„Na to se musíte zeptat toho, kdo dnes slouží,“ odpoví rozmrzelý hlas.

„Můžete mi ho prosím sehnat?“

„Okamžik,“ řekne muž a odloží telefon.

Joona ho slyší odcházet, následuje vrznutí dveří. Poté se ozve nějaký hovor a řinčení. Joona pohlédne na hodiny. Už je v nemocnici deset minut.

S telefonem u ucha zamíří ke schodům a pak dolů k hlavnímu vchodu.

„U telefonu Jan Persson,“ ozve se přívětivý hlas.

„Tady Joona Linna ze státní kriminálky. Chci vědět, co je s Evelyn Ekovou,“ sdělí stručně komisař.

„S Evelyn Ekovou?“ zeptá se Jan Persson. „Aha, už vím. Pustili jsme ji. Nebylo to snadné, odmítala odsud odejít, chtěla zůstat ve vazbě.“

„Vy jste ji pustili?“

„Ne, ne, byl tu státní zástupce, je v…“

Joona slyší, jak Jan Persson listuje v nějakém seznamu. „Je v jednom z našich chráněných bytů.“

„Prima,“ odpoví Joona. „Postavte přede dveře několik policistů. Rozuměl jste?“

„Nejsme žádní pitomci,“ opáčí uraženě Jan Persson.

Joona ukončí hovor a zamíří ke Carlosovi, sedícímu na židli s počítačem na koleni. Vedle něj stojí nějaká žena a ukazuje cosi na displeji.

Omar z centrály zopakuje ve své vysílačce heslo Ozvěna. Tento název se používá při nasazení útvaru se psy. Joona hádá, že v téhle chvíli již vypátrali většinu vozů, avšak bez výsledku.

Joona mávne na Carlose, ten mu však nevěnuje pozornost, takže to vzdá a vyjde menšími skleněnými dveřmi z budovy. Venku je tma a zima. Na opuštěné autobusové zastávce stojí chodítko. Joona se rozhlédne. Ignoruje zvědavce sledující práci policistů zpoza páskových zábran, nevnímá proudy modrého světla, rychlé pobíhání kolegů ani blesky fotoaparátů, zkoumá parkoviště i temné fasády a nakonec jeho pohled spočine mezi několika budovami nemocničního komplexu.

Joona zrychlí krok, přeleze třepotající se zábranu, protlačí se hloučkem čumilů a pohlédne k Severnímu hřbitovu. Pokračuje dolů po Kostelní ulici vedoucí do Solny, kráčí podél plotu hřbitova a očima pátrá mezi temnými siluetami stromů a náhrobků. Nestejnoměrně osvětlená spleť cestiček se rozkládá na šedesáti hektarech s rozptylovými loučkami, zelení, krematoriem a třiceti tisíci hroby.

Joona projde brankou, zrychlí krok, pohlédne ke světlému obelisku Alfreda Nobela a pokračuje podél velké hrobky dále.

Najednou kolem zavládne naprosté ticho. Poplašné signály u vchodu nemocnice jsou ty tam; slyší jen šumění holých větví stromů a slabou ozvěnu svých kroků mezi náhrobky a kříži. Z dálnice se ozývá dunění jakéhosi velkého vozu. Pod keřem šustí suché listí. Na hrobech tu a tam zabliká v zamžené skleněné lucerně svíčka.

Joona se vydá po okraji východní dlouhé strany hřbitova, odkud je vidět k dálničnímu výjezdu, a najednou si všimne, jak se ve tmě mezi vysokými náhrobky asi čtyři sta metrů od něj cosi hýbe. Zastaví se a snaží se zaostřit zrak. Postava se neohrabaně pohybuje, zřejmě v předklonu. Joona se rozběhne mezi pomníky a záhonky, mihotajícími se svítilnami a kamennými anděly. Vidí, jak postava utíká přes ojíněný trávník mezi stromy. Kolem ní vlaje cosi bílého.

„Josefe!“ zvolá Joona. „Stůj!“

Chlapec běží dál za velkou rodinnou hrobkou s železným plůtkem a uhrabaným štěrkem. Joona vytáhne zbraň, rychle ji odjistí, poodběhne na stranu, spatří Josefa, zavolá na něj, aby zůstal stát, a zamíří mu na pravé stehno. Najednou mu vstoupí do cesty stará žena. Byla skloněná nad hrobem a právě se narovnala. Před namířenou pistolí se objeví její tvář. Joonovi se sevře žaludek úzkostí. Josef zmizí za živým plotem z cypřišů. Komisař skloní zbraň a rozběhne se za ním. Slyší, jak babka skuhrá, že chtěla jen zapálit svíčku na hrobě Ingrid Bergmanové. Joona na ni ani nepohlédne, jen zavolá, že jde o policejní záležitost. Pohledem pátrá v šeru. Josef zmizel mezi stromy a náhrobky. Řídce rozmístěné lampy osvětlují pouze malý úsek ve svém nejbližším okolí, zelenou lavičku nebo několik málo metrů štěrkové pěšiny. Joona vytáhne telefon, zavolá centrálu a okamžitě požádá o posily; situace je n
ebezpečná, bude potřebovat celou zásahovou jednotku, alespoň pět skupin, a vrtulník. Pokračuje šikmo nahoru k náspu, přeskočí nízký plot a zastaví se. Slyší vzdálené štěkání psa. O kousek dál zapraská štěrk a Joona se rozběhne k místu, odkud zvuk zaslechl. Vidí, jak se někdo plíží mezi náhrobky, sleduje postavu, snaží se přiblížit tak, aby ji měl na dostřel, pokud se mu ji podaří identifikovat. K obloze vzlétne hejno černých ptáků. Převrhne se kontejner s odpadky. Najednou spatří skrčeného Josefa běžícího za hnědým namrzlým živým plotem, Joona uklouzne a smekne se ze svahu na podstavec s konvemi a vázami. Když vstane, Josef je ten tam. Ve spáncích mu buší krev. Na zádech cítí škrábnutí o podstavec. Ruce má studené a ztuhlé. Přejde přes štěrkovou cestičku a rozhlíží se kolem. V dálce, za kancelářskou budovou mimo areál hřbitova, spatří auto se stockholmským znakem na dveřích. Vůz se poma
lu otočí, červená zadní světla zmizí, stromy přelétnou pruhy reflektorů a najednou ozáří i Josefa. Chlapec nejistě stojí na úzké silnici. Hlava mu těžce trčí dopředu, udělá několik vrávoravých kroků. Joona běží, jak nejrychleji dovede. Vůz již zastavil, pak se otevřou přední dveře a z auta vystoupí muž s plnovousem.

„Policie!“ zakřičí Joona.

Nikdo ho však neslyší.

Vypálí do vzduchu a vousáč pohlédne jeho směrem. Josef se k muži blíží se skalpelem v ruce. Vše se odehraje během několika vteřin. Joona nemá šanci dostat se na místo včas. Opře se o náhrobní kámen, vzdálenost je delší než tři sta metrů, což je šestkrát více než při střelbě na terč. Muška před ním uskakuje. Je špatně vidět, Joona mhouří oči a napíná zrak. Šedobílá postava se zúží a ztmavne. Do střelné dráhy zasahuje kývající se větev stromu. Vousatý muž se znovu otočil k Josefovi a ustoupil o krok dozadu. Joona se snaží zamířit a prsty objímá spouští. Ozve se rána a zpětný náraz ho udeří do paže i ramene. Na ztuhlé ruce ho pálí střelný prach. Kulka beze stopy zmizí mezi stromy. Ozvěna výstřelu utichne. Joona znovu zamíří a vidí, jak Josef vousatému muži zabodne skalpel do břicha. Z rány se valí krev. Joona vystřelí, kulka proletí Josefovi skrze šaty, chlapec zavrávorá a pustí skalp
el, ohmatává si záda, popojde dopředu a posadí se do auta. Joona se rozběhne k silnici, Josef však již nastartoval, přejel vousatému muži nohy a sešlápl naplno plyn. Když Joona pochopí, že ho nedoběhne, zastaví se a zamíří pistoli na přední pneumatiku, vystřelí a zasáhne cíl. Vůz se zakymácí, pokračuje však kupředu, zvýší rychlost a zmizí na dálničním výjezdu. Joona zastrčí pistoli do pouzdra, popadne telefon a informuje o situaci centrálu, požádá, zda by mohl mluvit s Omarem, a zopakuje mu, že potřebuje vrtulník.

Vousatý muž je stále naživu, z rány v břiše se mu valí temná krev a zřejmě má zlomené obě nohy.

„Vždyť to byl jen malý kluk,“ opakuje šokovaně vousáč. „Byl to jenom malý kluk.“

„Už sem jede záchranka,“ oznámí mu Joona a konečně zaslechne nad hřbitovem helikoptéru, rachotivý zvuk její vrtule.

Pozdě v noci zvedne Joona ve své kanceláři na policejní stanici telefon, zmáčkne Disino číslo a naslouchá vyzváněcím signálům.

„Jdi k čertu,“ pronese pomalu Disa.

„Šla sis lehnout?“ zeptá se Joona.

„To víš, že jo.“

Chvíli je ticho.

„Večeře byla dobrá, co?“

„Jo, to tedy byla.“

„Pochop, musel jsem…“

Joona umlkne, slyší, jak Disa zívne a posadí se na posteli. „Jsi v pořádku?“ zeptá se ho.

Joona pohlédne na své ruce. Ačkoli si je důkladně umyl, neustále z prstů cítí pach krve. Klečel vedle muže, kterému Josef ukradl auto, a držel mu ruku na ráně na břiše. Zraněný chlapík byl celou dobu zcela při vědomí, hovořil radostně a téměř vesele o svém synovi, který nedávno odmaturoval a poprvé bude moct jet sám do severního Turecka na návštěvu k babičce a k dědovi. Spatřil Joonovy ruce na svém břiše a překvapeně konstatoval, že ho to vůbec nebolí.

„Není to divné?“ zeptal se vousáč a pohlédl na Joonu lesklýma jasnýma očima.

Joona se ho snažil uklidnit, vysvětlil mu, že díky endorfinům necítí bolest. Tělo bylo v takovém šoku, že se rozhodlo ušetřit nervový systém další zátěže.

Muž zmlkl a poté se klidně otázal:

„Tak takhle vypadá smrt?“

Pokusil se na Joonu usmát a dodal:

„Copak smrt vůbec nebolí?“

Joona otevřel ústa, aby mu odpověděl, vtom však dorazila záchranka a komisař ucítil, jak mu kdosi opatrně zvedl ruce z mužova břicha a odvedl ho o několik metrů dále, zatímco posádka zvedla zraněného na nosítka.

„Joono?“ zeptá se znovu Disa. „Co se děje?“

„Jsem v pořádku,“ odpoví komisař.

Slyší, jak se Disa pohybuje, zní to, jako by se napila vody.

„Chceš ještě jednu šanci?“ zeptá se posléze.

„To bych opravdu moc rád.“

„Stejně na mě kašleš,“ prohlásí tvrdě Disa.

„Dobře víš, že to není pravda,“ odpoví Joona a najednou slyší, jak unaveně zní jeho hlas.

„Promiň,“ řekne Disa. „Jsem ráda, že jsi v pořádku.“

Joona okamžik bez hnutí naslouchá šumícímu tichu na policejní stanici, pak vstane, vytáhne zbraň z pouzdra visícího za dveřmi, rozebere ji a pomalu každou část vyčistí a naolejuje. Poté pistoli znovu složí a zamkne ji do skříňky na zbraně. Pach krve se vytratí a vystřídá ho silná vůně oleje. Posadí se, aby napsal hlášení pro Pettera Näslunda, svého nejbližšího nadřízeného, a vysvětlil, proč považoval za nezbytné a oprávněné použít služební zbraň.

22

PÁTEK 11. PROSINCE VEČER

Erik sleduje tři pekoucí se pizzy a požádá, aby na Simoninu porci přidali salám. Zazvoní mu telefon a Erik pohlédne na displej. Někdo mu volá z neznámého čísla, a tak zastrčí telefon zpět do kapsy. Pravděpodobně je to další novinář. Už nemá sílu odpovídat na otázky. S velkými teplými krabicemi zamíří k domovu a myslí na to, že si musí promluvit se Simonou, vysvětlit jí, že měl vztek, protože ho podezírá z něčeho, co neudělal, že ji miluje a že už ji podruhé nikdy nepodvedl. Nastaví se před květinářstvím, zaváhá a pak vejde dovnitř, vzduch je prosycen sladkou vůní. Výloha do ulice je zamžená. Rozhodne se koupit ženě kytici růží, když vtom znovu zazvoní telefon. Je to Simona.

„Haló?“

„Kde jsi?“ zeptá se manželka.

„Už běžím.“

„Máme hlad jako vlci.“

„Fajn.“

Erik spěšně vejde do domu a čeká na výtah. Skrze žlutou nabroušenou dveřní výplň vypadá svět venku čarovně a pohádkově. Rychle postaví krabice na podlahu, otevře odpadkovou šachtu a kytici vyhodí.

Ve výtahu toho zalituje, pomyslí si, že Simona by z květin zřejmě měla radost a nepovažovala by je za projev špatného svědomí a snahy vyhnout se odpovědnosti.

Zazvoní, otevře mu Benjamín a převezme od něj krabice s pizzou. Erik si pověsí kabát na věšák a jde si do koupelny umýt ruce. Vyndá blistr s malými citronově žlutými tabletkami, rychle z něj tři vymáčkne, bez zapití je spolkne a vrátí se do kuchyně.

„Už jsme se do toho pustili,“ řekne Simona.

Erik pohlédne na sklenice s vodou na stole, zamručí cosi o abstinentech a nachystá dvě sklenky na víno.

„Prima,“ prohlásí Simona, když odzátkuje láhev.

„Simono,“ řekne Erik. „Vím, že jsem tě zklamal, ale…“

Erikovi zazvoní mobilní telefon. Manželé na sebe pohlédnou.

„Zas tě chce někdo zpovídat?“

„Dnes večer už odmítám mluvit s novináři,“ prohlásí Erik. Simona si uřízne kus pizzy, ukousne z něj a souhlasně pronese:

„Jen ho nech zvonit.“

Erik nalije do sklenek víno. Manželka přikývne a usměje se.

„Už to mám!“ prohlásí najednou. „Když jsem přišla domů, byl tu cítit cigaretový kouř.“

„Nekouří nějaká tvoje kamarádka?“ zeptá se Erik syna.

„Ne,“ opáčí Benjamín.

„A co Aida?“

Benjamín neodpoví, rychle polyká, najednou se však zarazí, odloží příbor a hledí do stolu.

„No tak, chlapče, copak je?“ zeptá se opatrně Erik. „Na co myslíš?“

„Na nic.“

„Víš přece, že nám můžeš říct cokoli.“

„Vážně?“

„Copak ty nevěříš, že…“

„Nic nechápeš,“ přeruší ho Benjamín.

„Tak mi to vysvětli,“ snaží se Erik.

„Ne.“

Mlčky jedí a Benjamín zírá do zdi.

„Ten salám je moc dobrý,“ řekne tiše Simona a otře ze sklenice stopy po rtěnce.

„Škoda že už si společně nevaříme,“ řekne Erikovi.

„Kde bychom na to vzali čas?“ hájí se Erik.

„Přestaňte se hádat!“ zaječí Benjamín.

Chlapec pije vodu a oknem vyhlíží na temné město. Erik téměř nejí, ale dvakrát si naplní skleničku vínem.

„Dostal jsi v úterý injekci?“ zeptá se Simona.

„Copak na to táta někdy zapomněl?“

Benjamín vstane a položí talíř do dřezu.

„Dík za večeři.“

„Byla jsem se podívat na tu koženou bundu, na kterou si šetříš,“ řekne Simona. „Říkala jsem si, že bych ti zbytek doplatila.“

Benjamín roztáhne obličej v úsměvu, jde k ní a obejme ji. Simona ho pevně drží v náručí, pustí ho však, jakmile ucítí chlapcův jemný pokus se vyprostit. Benjamín odejde do svého pokoje.

Erik odlomí okraj pizzy a vstrčí si jej do úst. Pod očima má temné kruhy, vrásky kolem úst se mu prohloubily, čelo má stažené bolestí či napětím.

Telefon znovu zazvoní a vibruje po stole.

Erik pohlédne na displej a zavrtí hlavou.

„Žádný kamarád to není,“ prohlásí stručně.

„Už tě nebaví být celebrita?“ zeptá se měkce Simona.

„Dnes jsem mluvil jen se dvěma novináři,“ usměje se slabě Erik „Ale úplně mi to stačilo.“

„Co chtěli?“

„Byli z časopisu Café, nebo jak se ten plátek jmenuje.“

„Ten, co mívá na obálce polonahý kočky?“

„Pokaždé je tam nějaká holka a tváří se strašně překvapeně, že ji někdo vyfotil oblečenou jen do kalhotek a anglické vlajky.“

Simona se na něj usměje.

„A co chtěli?“

Erik si odkašle a suše prohlásí:

„Ptali se mě, jestli dokážu zhypnotizovat ženskou, aby měla chuť na sex, a podobný ptákoviny.“

„Opravdu seriózní dotazy.“

„To jo.“

„A co ten druhý rozhovor?“ zeptá se Simona. „Byl to Blesk, nebo Hrom?“

„Ozvěny dne,“ odvětí Erik. „Zajímal je můj názor na trestní oznámení, které na mě podal ombudsman pro lidská práva.“

„To je pěkná otrava.“

Erik si promne oči a povzdechne. Vypadá, jako by se scvrkl o deset centimetrů.

„Bez hypnózy,“ řekne pomalu, „by Josef Ek zřejmě zavraždil svou sestru hned poté, co by ho pustili z nemocnice.“

„Stejně jsi to neměl dělat,“ namítne tiše Simona.

„Já vím, že ne,“ odpoví Erik a dotkne se prstem sklenky. „Lituju, že jsem…“

Erik zmlkne a Simona najednou pocítí chuť se ho dotknout, obejmout ho. Pouze na něj však pohlédne a zeptá se:

„Tak co uděláme?“

„Co uděláme?“

„S námi dvěma. Už jsme si řekli, že se rozejdeme. Nevím, na čem s tebou jsem, Eriku.“

Erik si promne oči.

„Chápu, že už mi nevěříš,“ řekne.

Simona mu pohlédne do unavených, lesklých očí, spatří jeho ztrápenou tvář i šedivé, rozježené vlasy a vzpomene si, že spolu kdysi byli téměř stále šťastní.

„Nejsem pro tebe dost dobrý,“ pokračuje Erik.

„Nech toho,“ přeruší ho Simona.

„Čeho?“

„Říkáš, že se mi na tobě něco nezdá, ale přitom mě sám podvádíš, jako bych ti už nestačila.“

„Simono, já…“

Erik se dotkne její ruky, žena ji však odtáhne. Manžel má opět zastřený pohled, zjevně si zase vzal nějaké prášky.

„Jdu spát,“ řekne Simona a vstane.

Erik ji s tváří bílou jako křída a unavenýma očima následuje. Cestou do koupelny Simona důkladně zkontroluje vchodové dveře.

„Můžeš si lehnout do pokoje pro hosty,“ řekne mu.

Erik přikývne, tváří se lhostejně, vypadá téměř ochromeně, jen si zajde pro polštář a přikrývku.

Uprostřed noci Simonu probudí píchnutí do horní části paže. Leží na břiše, převrátí se na bok a ohmatává si ruku. Sval má nateklý a svědí ji. V ložnici je tma.

„Eriku?“ zašeptá, ale vzpomene si, že manžel spí v pokoji pro hosty.

Otočí se k pootevřeným dveřím a vidí, jak v nich mizí jakýsi stín. Parkety zavržou pod vahou nějakého člověka. Napadne ji, že si Erik pro něco zašel, uvědomí si však, že po tabletách vždycky spí jako zabitý. Rozsvítí lampičku u postele, obrátí paži ke světlu a spatří, jak z malé růžové ranky v kůži prýští kapička krve. Musela se o něco píchnout.

Z haly je slyšet měkké nárazy. Simona zhasne lampičku a postaví se na vratké nohy. Masíruje si bolavou paži a vyjde do obývacího pokoje. Ústa má vyschlá, nohy horké a necitlivé. V hale se někdo tlumeně a důvěrně směje. Vůbec to nezní jako Erikův hlas. Simoně přeběhne mráz po zádech. Dveře do bytu jsou dokořán. Na chodbě je tma a dovnitř proniká studený vzduch. Z Benjamínova pokoje zaslechne podivný hluk.

„Mami?“

Benjamínův hlas zní vystrašeně.

„Au!“ slyší ho zakvílet. Chlapec se tiše a chraptivě rozpláče.

V zrcadle na chodbě Simona vidí, jak se nad Benjamínovou postelí kdosi sklání s injekční stříkačkou. Hlavou se jí honí všemožné myšlenky. Snaží se pochopit, co se děje, co to vidí.

„Benjamíne?“ pronese s úzkostí v hlase. „Co tam děláte? Můžu dál?“

Simona si odkašle, postoupí o krok blíž a najednou se pod ní podlomí kolena, rukou tápe po komodě, neudrží se však na nohou. Zhroutí se na podlahu, hlavou uhodí o zeď a ucítí palčivou bolest.

Pokusí se zvednout, už se však nedokáže ani pohnout, nohy ji neposlouchají, spodní část těla má úplně bez citu. V hrudi cítí podivné svědění a dýchá stále s většími obtížemi. Na několik vteřin se jí zatmí před očima a poté se jí mlhavě vrátí zrak.

Někdo táhne Benjamína za nohy po zemi, chlapec má vyhrnutý kabátek od pyžama, pomalu a zmateně pohybuje pažemi. Snaží se chytit za rám dveří, je však příliš slabý. Hlavou narazí o práh. Pohlédne Simoně do očí, je k smrti vyděšený, pohybuje ústy, nedokáže z nich však vypravit jediné slovo. Simona se natáhne po jeho ruce, ale mine ji. Pokouší se plazit za ním, nemá však sílu, oči se jí zavírají, nic nevidí, mrká a vnímá pouze krátké útržky toho, co se děje kolem, jak Benjamína někdo vleče halou na chodbu. Dveře se opatrně zavřou. Simona chce volat o pomoc, ze rtů jí však nevyjde ani hlásek, oči se jí klíží, pomalu a těžce dýchá, nedokáže nabrat do plic dostatečné množství vzduchu.

Pak vše kolem zčerná.

23

SOBOTA 12. PROSINCE RÁNO

Simona má pocit, jako by měla ústa plná skleněných střepů. Když zalapá po dechu, cítí strašnou bolest. Snaží se přejet jazykem po patře, jazyk je však napuchlý a nehybný. Pokusí se otevřít oči, mezi víčky se ale vytvoří jen malinká štěrbina. Nechápe, kde je. Pak se pomalu objeví klouzavé světlo, kov a závěs.

Na židli vedle ní sedí Erik a drží ji za ruku. Oči má zapadlé a unavené. Simona se pokusí něco říct, hrdlo má však úplně rozbolavělé.

„Kde je Benjamín?“

Erik sebou trhne.

„Cože?“ zeptá se.

„Benjamín,“ zašeptá Simona. „Kde je Benjamín?“

Erik zavře oči, nervózně zacuká rty, polkne a pohlédne jí do očí.

„Cos to prováděla?“ zeptá se jí tiše. „Ležela jsi na zemi, Simi. Puls jsi měla skoro neznatelný, a kdybych tě nenašel…“

Erik si dá ruku před ústa a hovoří mezi prsty:

„Cos to prováděla?“

Simoně se těžce dýchá. Několikrát polkne. Pochopí, že jí vypumpovali žaludek, neví však, co mu má říct. Nenamáhá se ani vysvětlit, že se nepokusila o sebevraždu. Je jí jedno, co si myslí. Alespoň v téhle chvíli. Když chce zavrtět hlavou, udělá se jí špatně.

„Kde je?“ zašeptá. „Je pryč?“

„Co tím chceš říct?“

Simoně se po tvářích řinou slzy.

„On je pryč?“ zopakuje otázku.

„Ležela jsi v hale, miláčku. Když jsem vstal, Benjamín už doma nebyl. Vy jste se pohádali?“

Simona se pokusí zakroutit hlavou, nedokáže to však.

„Někdo byl u nás v bytě… a odnesl ho pryč,“ řekne slabým hlasem.

„Kdo?“

Simona se kvílivě rozpláče.

„Benjamína?“ zeptá se Erik. „Co je s Benjamínem?“

„Ach bože,“ zamumlá Simona.

„Co je s Benjamínem?“ zakřičí Erik.

„Někdo ho unesl,“ odpoví Simona.

Erik vypadá vyděšeně, těká pohledem po místnosti a poklekne vedle ní.

„Pověz mi, jak to bylo. Simono, co se vlastně stalo?“

„Viděla jsem, jak někdo vleče Benjamína přes halu,“ odpoví tiše Simona.

„Jak to, vleče? Jak to myslíš?“

„V noci mě vzbudilo píchnutí do ruky, někdo mi dal injekci, někdo mi…“

„Kam? Kam ti dal tu injekci?“

„Ty mi nevěříš?“

Simona se snaží vyhrnout rukáv nemocniční košile, Erik jí pomůže a na vnější části paže objeví malou červenou tečku. Když pod prsty ucítí zduřeninu kolem vpichu, z tváře mu vymizí všechna barva.

„Někdo unesl Benjamína,“ říká Simona. „Nedokázala jsem ho zastavit…“

„Musíme zjistit, co se vlastně stalo,“ prohlásí Erik a zazvoní na sestru.

„Kašli na to, je mi to fuk, musíš najít Benjamína.“

„Najdu ho,“ řekne krátce Erik.

Do pokoje vejde sestra, Erik jí nařídí, aby Simoně udělala krevní zkoušku, a sestra rychle odejde. Erik se opět obrátí k Simoně:

„Co se stalo? Jsi si jistá, že někdo vlekl Benjamína přes halu?“

„Ano,“ odpoví zoufale Simona.

„Ale neviděla jsi, kdo to byl, nebo ano?“

„Táhl Benjamína za nohy přes halu a pak ho vyvlekl dveřmi na chodbu. Ležela jsem na podlaze… nemohla jsem se hýbat.“

Po tvářích jí opět stékají slzy, Erik ji vezme do náručí a Simona mu pláče na prsou, unaveně a naříkavě, třese se po celém těle. Když se trošku uklidní, lehce se mu vymaní.

„Eriku,“ řekne mu, „musíš najít Benjamína.“

„Ano,“ odpoví Erik a odejde z pokoje.

Na dveře zaklepe sestra a pak vstoupí. Simona zavře oči, aby neviděla, jak se čtyři malé zkumavky plní její krví.

Erik zamíří ke svému lékařskému pokoji a myslí na ranní cestu sanitkou poté, co našel Simonu ležet v bezvědomí na podlaze s téměř neznatelným pulsem. Rychlá jízda ranním městem, zběsilé kličkování dopravní zácpou, občas i po chodníku. Výplach žaludku, skvělý zásah lékařky, její klidná rychlost. Nedostatek kyslíku, tmavá obrazovka s nepravidelnými srdečními ozvami.

Na chodbě Erik zapne telefon, zastaví se a vyslechne si nové zprávy. Předešlého dne ho čtyřikrát sháněl policista jménem Roland Svensson, aby mu nabídl policejní ochranu. Žádný vzkaz od Benjamína ani od nikoho jiného, kdo by měl něco společného s jeho zmizením.

Zavolá Aidě a pocítí mrazivý příval paniky, když mu dívka svým vysokým hlasem plným strachu sdělí, že nemá nejmenší tušení, kde by Benjamín mohl být.

„Nemohl jet do toho salonu v Tenstě?“

„Ne,“ odpoví dívka.

Erik zatelefonuje Davidovi, Benjamínovu kamarádovi z dětství. Telefon vezme Davidova matka. Vykládá mu, že Benjamína už několik dní neviděla, a Erik uprostřed jejího přívalu slov hovor přeruší.

Zavolá do krevní laboratoře, aby zjistil výsledek rozboru, ještě s tím však nejsou hotovi, Simoninu krev jim právě přinesli.

„Počkám u telefonu,“ řekne Erik.

Slyší, jak pracují, po chvíli vezme sluchátko doktor Valdés a chraplavým hlasem se rozhovoří:

„Ahoj, Eriku. Tak to vypadá na rapifem nebo jiný preparát obsahující alfentanil.“

„Alfentanil? Anestetikum?“

„Buď ho někdo ukradl v nemocnici, nebo u veterináře. Moc často ho nepoužíváme, je zatraceně návykový. Ale zdá se, že tvá žena měla z pekla štěstí.“

„Jak to?“ zeptá se Erik.

„Zůstala přece naživu.“

Erik se vrátí k Simoně do pokoje, aby se jí vyptal na podrobnosti Benjamínova zmizení, aby si vše prošli bod po bodu, zjistí však, že usnula. Rty má po výplachu žaludku rozpraskané a bolavé.

V kapse mu zazvoní telefon, Erik rychle vyjde na chodbu.

„Ano?“

„Tady je Linnea, recepční, máte tu návštěvu.“

Erikovi trvá několik vteřin, než pochopí, že dotyčná měla na mysli recepci v nemocnici, na neurologii, a že to byla Linnea ?kessonová, která u nich pracuje již čtyři roky.

„Pane doktore?“ zeptá se opatrně recepční.

„Já že mám návštěvu? A kdo to je?“

„Joona Linna,“ odpoví dívka.

„Fajn, pošlete ho do společenské místnosti, budu tam na něj čekat.“

Erik zůstane stát na chodbě a hlavou se mu neuvěřitelnou rychlostí honí všemožné myšlenky. Vzpomene si na zprávu v hlasové schránce; Roland Svensson mu několikrát po sobě nabízel policejní ochranu. Co se vlastně stalo? Někdo mi vyhrožoval? Zeptá se sám sebe Erik a ztuhne, když si uvědomí, jak je podivné, že ho kriminální komisař vyhledal osobně namísto toho, aby mu zatelefonoval.

Erik zamíří do společenské místnosti, zastaví se před mísami s oblohami na chlebíčky, ucítí sladkou vůni nakrájeného pečiva. Vnitřnosti se mu zkroutí nevolností. Roztřesenýma rukama si nalije vodu do poškrábané sklenice.

Joona sem přišel, pomyslí si Erik, aby mi pověděl, že našli Benjamínovo tělo. Proto se sem vypravil osobně. Požádá mě, abych se posadil, a pak mi sdělí, že je Benjamín mrtvý. Erik se snaží myšlenku zapudit, nedokáže to však, neustále se mu vrací, v hlavě se mu vynořují děsivé obrázky Benjamínova těla pohozeného v příkopě u dálnice, v černém pytli na odpadky v lese nebo vyplaveného na hlinité pláži.

„Chcete kávu?“

„Cože?“

„Mám vám nalít?“

U kávovaru stojí mladá žena s lesknoucími se světlými vlasy a zvedne k němu konvici s nápojem. Z čerstvé kávy se kouří. Blondýnka na něj tázavě pohlédne. Erik si uvědomí, že má v ruce prázdný šálek, zavrtí však hlavou a v témže okamžiku do místnosti vejde Joona Linna.

„Posadíme se,“ řekne Joona. Pohled má nejistý a vyhýbavý.

„Dobře,“ zašeptá po chvilce Erik.

Zamíří k nejvzdálenějšímu stolku s ubrousky a slánkou. Joona se poškrábe v obočí a cosi zamumlá.

„Cože?“ otáže se Erik.

Joona si tiše odkašle a prohlásí:

„Snažili jsme se vás sehnat.“

„Včera jsem nebral telefon,“ odpoví neslyšně Erik.

„Eriku, moc mě to mrzí, ale musím vám oznámit, že…“

Joona se krátce zarazí, pohlédne na něj žulově šedýma očima a pokračuje:

„Josef Ek uprchl z nemocnice.“

„Cože?“

„Máte právo na policejní ochranu.“

Erikovi se rozechvějí rty a oči se mu naplní slzami.

„Tak tohle jste mi chtěl říct? Že Josef uprchl?“

„Ano.“

Erik pocítí takovou úlevu, že má chuť si lehnout na podlahu a spát. Rychle si setře z očí slzy.

„Kdy utekl?“

„Včera večer… zabil zdravotní sestru a velmi vážně zranil jednoho muže,“ oznámí mu smutně Joona.

Erik několikrát přikývne a myšlenky se mu opět ubírají novým, děsivým směrem.

„Včera v noci vlezl k nám do bytu a unesl Benjamína,“ sdělí Joonovi.

„Co to říkáte?“

„Unesl Benjamína.“

„Vy jste ho viděl?“

„Já ne, ale Simona…“

„Co se stalo?“

„Simoně někdo píchl silné anestetikum,“ řekne pomalu Erik. „Právě jsem dostal výsledky krevního rozboru, ten preparát se jmenuje alfentanil a používá se při velkých chirurgických výkonech.“

„Ale vaše žena je v pořádku, že?“

„Dostane se z toho.“

Joona pokývne a zapíše si název léku.

„Simona říká, že Benjamína unesl Josef?“

„Neviděla mu do obličeje.“

„Rozumím.“

„Najdete Josefa?“ zeptá se Erik.

„To teda jo, na to můžete vzít jed. Policie už vyhlásila celostátní pátrání,“ opáčí Joona. „Je těžce zraněný. Daleko neuteče.“

„Ale žádné stopy nemáte, viďte?“

Joona na něj vrhne tvrdý pohled.

„Věřím, že ho brzy dostaneme.“

„Dobře.“

„Kde jste byl, když se vloupal k vám do bytu?“

„Spal jsem v pokoji pro hosty,“ vysvětlí mu Erik. „Vzal jsem si prášek na spaní a nic jsem neslyšel.“

„Takže když se u vás objevil, v ložnici byla jen Simona?“

„Pravděpodobně.“

„Ale to se mi moc nezdá,“ řekne Joona.

„Pokoj pro hosty člověk snadno mine, vypadá spíš jako šatna, a když jsou navíc otevřené dveře na záchod, tak zakrývají vchod.“

„Tohle jsem na mysli neměl,“ prohlásí Joona. „Chtěl jsem říct, že tenhle způsob jednání mi na Josefa moc nesedí… není to typ, který lidem píchá injekce, chová se mnohem agresivněji.“

„Třeba to agresivní připadá jen nám,“ řekne Erik.

„Jak to myslíte?“

„Možná si je po celou dobu plně vědom toho, co dělá, vždyť jsme na něm v té vilce nenašli otcovu krev.“

„Ne, ale…“

„To naznačuje, že pracuje systematicky a chladnokrevně. Co když se rozhodl, že se mi pomstí na Benjamínovi?“

Rozhostí se ticho. Erik koutkem oka vidí blonďatou ženu stojící u kávovaru, jak fouká do horkého nápoje a hledí přitom z okna nad nemocniční budovy.

Joona upírá zrak do stolu, pak pohlédne Erikovi do očí a pronese upřímně svou měkkou, něžnou finskou švédštinou:

„Je mi to opravdu moc líto, Eriku.“

Erik se s Joonou rozloučí před nemocniční kavárnou a zamíří do své pracovny, v níž někdy také přespává. Nemůže uvěřit, že Benjamínovi zřejmě někdo píchl anestetikum. Zdá se mu neuvěřitelné a absurdní, že by se někdo vloupal k nim do bytu, odtáhl jeho syna přes halu na chodbu, odtud dolů na ulici a pak kamsi do neznáma.

V tom něco nehraje.

Jeho syna nemohl unést Josef Ek. To nejde. Odmítá tomu věřit. To není možné.

S pocitem, že se mu všechno vymyká z rukou, se posadí ke svému omšelému psacímu stolu a stále dokola obvolává stejné lidi, jako by z odstínu jejich hlasu mohl vyčíst, jestli nepřehlédli nějakou důležitou podrobnost, jestli mu nelžou nebo něco netají. Připadá si hysterický, když už potřetí volá Aidě. Poprvé se jí ptal, zda Benjamín neměl na víkend nějaké zvláštní plány, podruhé chtěl vědět, zda nemá číslo na někoho dalšího z jeho přátel, on už neví, s kým Benjamín ve škole kamarádí. Potřetí se zeptá, jestli se s Benjamínem nepohádali, a nakonec jí dá všechna čísla, na nichž by ho mohla zastihnout, včetně nemocnice a Simonina mobilu.

Zavolá opět Davidovi a ten mu potvrdí, že Benjamína naposledy viděl včera ve škole. Pak telefonuje na policii. Ptá se, jak to vypadá, jestli už nějak pokročili. Obvolá všechny nemocnice ve stockholmském okrese. Podesáté zkusí telefonovat na Benjamínův vypnutý mobil, pak zburcuje Joonu a zvýšeným hlasem na něj naléhá, aby policie zintenzívnila pátrání, aby si komisař vyžádal další posily. Nakonec ho požádá, aby udělal vše, co je v jeho silách.

Zamíří k Simoninu pokoji, zastaví se však přede dveřmi. Točí se mu hlava, cítí, jak kolem něj houstne vzduch. Mozek se vzpírá to pochopit. V duchu si neustále opakuje: „Já Benjamína najdu, já Benjamína najdu.“

Skleněnou výplní pohlédne na svou ženu. Simona je vzhůru, vypadá unaveně a zmateně, rty má bledé a temné kruhy pod očima se prohloubily.

Rudozlaté vlasy má zpocené a rozcuchané. Stále dokola si otáčí prstýnkem na ruce a tiskne ho ke kloubu prstu. Erik si rukou pročísne kštici, pak si přejede po bradě a ucítí ostré strniště. Simona ho spatří, nepohne však ani brvou.

Erik vejde dovnitř a ztěžka se posadí vedle ní. Žena na něj pohlédne a sklopí zrak. Rty se jí stáhnou v bolestivé grimase. Oči se jí naplní velkými slzami a nos zrudne pláčem.

„Benjamín po mně natahoval ruku,“ zašeptá. „Ale já jsem ležela jako lazar a nedokázala jsem se ani pohnout.“

Erik tiše odpoví:

„Právě jsem se dozvěděl, že utekl Josef Ek, včera večer zmizel z nemocnice.“

„Je mi zima,“ zašeptá Simona.

Odstrčí Erikovu ruku, když se ji snaží zakrýt bleděmodrou nemocniční dekou.

„Je to tvoje vina,“ řekne Simona. „Byl jsi tak posedlý tím svým zatraceným hypnotizováním, že jsi…“

„Nech toho, Simono, není to moje vina, snažil jsem se zachránit člověka, je to má práce…“

„A co tvůj syn? Na toho to neplatí?“ křičí na něj žena.

Erik se jí pokusí dotknout, ale odstrčí ho.

„Zavolám tatínkovi,“ prohlásí roztřeseným hlasem. „Pomůže mi Benjamína najít.“

„Výslovně si nepřeju, abys mu volala,“ řekne Erik.

„Věděla jsem, že to řekneš, ale na tvoje pocity zvysoka kašlu, chci zpátky Benjamína.“

„Já ho najdu, Simi.“

„Ale co když ti nevěřím?“

„Policie dělá, co může, a tvůj táta je…“

„Policie? Vždyť právě police nechala toho šílence upláchnout,“ řekne vzrušeně Simona. „Nebo ne? Pro Benjamína nehnou ani prstem.“

„Josef je sériový vrah, policie ho chce dostat a taky ho dostane, ale nejsem padlý na hlavu, vím, že Benjamín pro ně není důležitý, že je jim fuk, není pro ně prioritní, neznamená pro ně to co pro nás, ne…“

„Vždyť ti to říkám,“ přeruší ho rozzlobeně Simona.

„Joona Linna mi vysvětlil, že…“

„Je to hlavně jeho vina, vždyť právě on tě přinutil, abys ho zhypnotizoval.“

Erik zavrtí hlavou a těžce polkne.

„Sám jsem se rozhodl.“

„Tatínek udělá všechno, co bude moct,“ řekne tiše Simona.

„Chtěl bych, abychom si společně prošli každičký detail, musíme si to promyslet, potřebujeme klid, abychom…“

„Co my dva můžeme do prdele dělat?“ zařve Simona.

Nastane ticho. Erik slyší, jak ve vedlejším pokoji kdosi zapne televizi.

Simona odvrátí tvář.

„Musíme si všechno důkladně promyslet,“ řekne opatrně Erik. „Nejsem si jistý, že to udělal Josef Ek…“

„Ty to máš vážně v hlavě vykradený,“ přeruší ho žena.

Simona se pokouší zvednout se z postele, nezvládne to však.

„Mohl bych říct jen jednu věc?“

„Hodlám si obstarat bouchačku a najít ho,“ prohlásí Simona.

„Dveře do bytu byly otevřené dvě noci po sobě, ale…“

„Vždyť jsem ti to říkala! Povídala jsem ti, že v bytě někdo byl, ale tys mi nevěřil, nikdy mi nevěříš, takže pokud mě už máš dost, tak…“

„Teď mě poslouchej,“ skočí jí Erik do řeči. „Během té první noci ležel Josef Ek na svém lůžku v nemocnici, takže se nemohl vloupat k nám do bytu a otevřít lednici.“

Simona ho neposlouchá a pokouší se vstát. Zlostně zasténá a podaří se jí dovléct k úzké skříňce, v níž visí její oblečení. Erik se bez hnutí dívá, jak se žena roztřeseně obléká, a slyší, jak si sama pro sebe tlumeně nadává.

24

SOBOTA 12. PROSINCE VEČER

Večer se Erikovi konečně podaří domluvit Simonino propuštění z nemocnice. V bytě je všechno vzhůru nohama; lůžkoviny roztahané po chodbě, rozsvícená světla, v koupelně teče voda, na koberci v hale se povalují zpřeházené boty, na parketách leží telefon a vedle něj vypadlé baterie.

Erik a Simona se rozhlížejí po bytě s nepříjemným stísněným pocitem, že cosi v jejich domově je nenávratně ztraceno. Předměty jsou pro ně najednou cizí a bezvýznamné.

Simona zvedne židli, posadí se a začne si stahovat kozačky. Erik zavře kohoutek v koupelně a zamíří do Benjamínova pokoje. Pohlédne na červeně natřenou desku psacího stolu. Vedle počítače leží učebnice v šedých obalech. Na nástěnce je jeho fotografie z doby, kdy pracoval v Ugandě; veselý opálený fešák s rukama zastrčenýma do kapes lékařského pláště. Erik se lehce dotkne Benjamínových džin visících spolu s černým tričkem přes opěradlo židle.

Vrátí se do obývacího pokoje a spatří Simonu s telefonem v ruce. Vloží do něj baterie a pak začne vyťukávat nějaké číslo.

„Komu voláš?“

„Tátovi.“

„Nemohla bys s tím chvíli počkat?“

Simona se nebrání, když jí vezme telefon z ruky.

„Co mi chceš říct?“ zeptá se unaveně.

„Teď bych setkání s Kennetem nezvládl, ne teď, ne…“

Erik zmlkne, položí přístroj na stůl, rukou si přejede po obličeji a znovu začne:

„Copak nechápeš, že je to věc nás dvou, a ne tvého otce?“

„Copak nedokážeš respektovat…“

„Přestaň s tím,“ přeruší ji Erik.

Simona na něj ublíženě pohlédne.

„Simi, právě teď mi dělá trošku potíže si to všechno srovnat v hlavě. Nevím, nejvíc ze všeho se mi teď chce jen řvát nebo… teď bych tvého tátu ve své blízkosti opravdu nesnesl.“

„Už jsi skončil?“ zeptá se žena a natáhne se po telefonu.

„Jde o naše dítě,“ řekne Erik.

Simona přikývne.

„Ano, přesně tak, jde jedině o něj,“ pokračuje Erik. „Chci, abychom Benjamína hledali my dva… společně s policií, tak jak to má být.“

„Potřebuju tatínka,“ namítne Simona.

„Já potřebuju tebe.“

„Tomu nevěřím ani za mák,“ odvětí žena.

„Proč ne…“

„Protože o mně chceš jen rozhodovat,“ přeruší ho.

Erik udělá kolečko po místnosti a zastaví se.

„Tvůj táta je v důchodu, stejně nic nezmůže.“

„Má kontakty,“ řekne Simona.

„To si myslí on, myslí si, že má kontakty, myslí si, že je pořád ještě komisař, ale je to jen prachobyčejný důchodce.“

„Ty nevíš…“

„Benjamín přece není zábava pro volný čas!“ přeruší ji Erik.

„Ty tvoje kecy jsou mi úplně fuk.“

Simona pohlédne na telefon.

„Pokud tady bude on, tak tu nemůžu zůstat já.“

„Tak tu nezůstávej,“ odpoví tiše Simona.

„Tobě jde jen o to, aby sem přišel Kennet a vykládal ti, že jsem udělal chybu, že za všechno můžu já, stejně jako když jsme zjistili, co má Benjamín za nemoc; všechno je Erikova vina. Chápu, že je to pro tebe nejpohodlnější, ale pro mě…“

„Ty vážně žvaníš nesmysly,“ přeruší ho žena s jedovatým úsměvem.

„Buď on, nebo já.“

„Na to ti zvysoka kašlu,“ prohlásí zarputile Simona, svěsí ramena, odvrátí se a vytáčí číslo.

„Nedělej to,“ řekne Erik.

Žena na něj ani nepohlédne. Erik ví, že musí odejít. Pokud sem přijde Kennet, nemůže tu už zůstat. Rozhlédne se. Nenajde nic, co by si chtěl vzít s sebou. V tichu slyší vyzváněcí tón a vidí, jak se na Simoniných tvářích chvěje stín jejích řas.

„Jdi k čertu!“ zavrčí Erik a odejde do haly.

Zatímco si nazouvá boty, slyší, jak Simona hovoří s Kennetem. S pláčem v hlase ho prosí, aby co nejrychleji přijel. Erik si vezme z věšáku bundu, vyjde z bytu, zavře dveře a zamkne za sebou. Seběhne po schodech, zastaví se, napadne ho, že by se měl vrátit a něco říct, vysvětlit jí, že to není fér, že je to jeho domov, jeho syn, jeho život.

„Do prdele,“ zakleje tiše, pokračuje k východu a pak vykročí do temné ulice.

Simona stojí u okna a odraz její tváře vypadá proti večernímu šeru jako průsvitný stín. Pak zahlédne starý otcův nissan, roztažený přes dvě parkovací místa před vchodem, a snaží se potlačit pláč. Když otec zaklepe, čeká už v hale, vytáhne bezpečnostní řetěz, zavře, opět jím zajistí dveře a pokusí se o úsměv.

„Tati,“ pronese a v témže okamžiku jí vyhrknou slzy.

Kennet ji vezme do náručí, Simona ucítí z jeho kožené bundy dobře známou vůni kůže a tabáku a na několik vteřin se vrátí do dětských let.

„Tak jsem tady, holčičko,“ řekne Kennet.

Otec se uvelebí na židli a posadí si ji na kolena.

„Erik není doma?“ zeptá se.

„Rozešli jsme se,“ zašeptá Simona.

„Ale ne,“ snaží se Kennet.

Vytáhne kapesník, Simona mu sklouzne z kolenou a několikrát se vysmrká. Otec si pověsí bundu na věšák, všimne si Benjamínových svršků, jeho bot v botníku a batohu opřeného o zeď u vchodových dveří.

Vezme dceru kolem ramen, opatrně ji palcem osuší oči a odvede ji do kuchyně. Posadí ji na židli, vytáhne filtr a plechovku s kávou a zapne kávovar.

„Tak a teď mi musíš všechno vypovědět,“ pronese klidně a vytahuje šálky. „Všechno od začátku.“

A Simona se rozhovoří o první noci, kdy se probudila s pocitem, že v bytě někdo je. O tom, jak v kuchyni cítila cigaretový kouř, o otevřených dveřích do bytu a o mlhavém světle vycházejícím z ledničky a mrazáku.

„A Erik?“ zeptá se vyzývavě Kennet. „Co dělal Erik?“

Simona zaváhá, pohlédne otci do očí a řekne:

„Nevěřil mi… říkal, že někdo z nás chodil ve spaní.“

„Panebože,“ povzdechne si Kennet. Simona cítí, jak se jí obličej opět stahuje pláčem. Kennet oběma nalije kávu, cosi si poznamená na papír a požádá ji, aby pokračovala.

Simona mu vypráví, jak ji během následující noci vzbudilo bodnutí jehly do paže, jak vstala a jak z Benjamínova pokoje slyšela podivné zvuky.

„Co to bylo za zvuky?“ zeptá se Kennet.

„Znělo to jako špitání,“ odpoví váhavě Simona. „Nebo mumlání. Nevím.“

„A pak?“

„Zeptala jsem se, jestli můžu dál, viděla jsem, že v pokoji někdo je, někdo se skláněl nad Benjamínem a…“

„A?“

„Pak se mi podlomily nohy, byla jsem úplně ochromená a upadla jsem, ležela jsem jak lazar v chodbě na podlaze a viděla jsem, jak někdo táhne Benjamína pryč… Bože, ten jeho obličej, byl tak vyděšený. Volal na mě a natahoval po mně ruce. Ale já se nemohla hýbat.“

Simona tiše sedí a zírá před sebe.

„Pamatuješ si ještě něco?“

„Co?“

„Jak vypadal? Myslím ten, kdo byl v bytě.“

„Nevím.“

„Viděla jsi něco?“

„Pohyboval se divně, byl sehnutý, jako by ho bolela záda.“

Kennet si dělá poznámky.

„Vzpomínej ještě,“ vyzve dceru.

„Byla tma, tati.“

„A Erik?“ zeptá se Kennet. „Co dělal on?“

„Spal.“

„Spal?“

Simona přikývne.

„V posledních letech bere spoustu prášků,“ řekne otci. „Spal v pokoji pro hosty a nic neslyšel.“

Kennet se zatváří znechuceně a Simona najednou pochopí, proč Erik odešel.

„Co je to za prášky?“ zeptá se Kennet. „Znáš název?“

Simona vezme otce za ruce.

„Tati, obviněný přece není Erik.“

Otec odtáhne ruce.

„Násilí na dětech se téměř výlučně dopouští někdo z rodiny.“

„Já vím, ale…“

„Musíme vzít v úvahu veškerá fakta,“ přeruší ji klidně Kennet. „Pachatel měl zjevně lékařské znalosti a přístup k lékům.“

Simona přikývne.

„Viděla jsi Erika v tom pokoji pro hosty?“

„Byly zavřené dveře.“

„Takže jsi ho neviděla, nemám pravdu? A nevíš, jestli si ten večer vzal prášky.“

„Ne,“ musí přiznat Simona.

„Tak si shrneme, co víme, Simi,“ řekne otec. „Jistě víme jen to, že jsi ho tam neviděla. Možná v pokoji pro hosty spal, ale jisté to není.“

Kennet vstane, vytáhne ze spíže pečivo a z lednice sýr a máslo. Připraví Simoně obloženou housku a podá jí ji. Po chvíli si odkašle a zeptá se:

„Proč Erik Josefovi otevřel dveře?“

Simona na něj vytřeští oči.

„Co tím myslíš?“

„Pokud to udělal — jaký by k tomu měl důvod?“

„Myslím, že tohle je holý nesmysl.“

„Proč?“

„Erik Benjamína miluje.“

„To ano, ale třeba se něco stalo. Třeba chtěl Erik s Josefem jen mluvit, přesvědčit ho, aby zavolal na policii nebo…“

„Nech toho, tati,“ řekne Simona.

„Pokud chceme Benjamína najít, musíme si tyhle otázky položit.“

Simona přikývne a s napjatým výrazem v obličeji ze sebe sotva slyšitelně vypraví:

„Erik si možná myslel, že na ty dveře klepe někdo jiný.“

„Kdo?“

„Mám dojem, že se schází s jednou ženou, jmenuje se Daniela,“ zašeptá a vyhne se otcovu pohledu.

25

NEDĚLE 13. PROSINCE RÁNO SVÁTEK SVATÉ LUCIE

Simona se vzbudí v pět hodin ráno. Kennet ji musel odnést do postele a uložit. S rozechvělou nadějí jde přímo do Benjamínova pokoje, když však stane na prahu, pocit zmizí.

Pokoj je opuštěný.

Nepláče, pomyslí si však, že chuť pláče a úzkosti pronikla do všeho kolem, jako jediná kapka mléka zakalí čistou vodu. Snaží se ovládat své myšlenky, nemyslet na Benjamína, nepřipouštět si to, nemá odvahu vpustit do sebe tu hrůzu.

V kuchyni je rozsvíceno.

Kennet pokryl celý stůl lístky papíru. Na kuchyňské lince leží policejní vysílačka. Z přístroje se ozývá bublavé bzučení. Otec stojí bez hnutí, na okamžik se zahledí ven a několikrát se pohladí po bradě.

„Dobře že ses trošku vyspala,“ řekne Simoně.

Simona zavrtí hlavou.

„Simi?“

„Ano,“ zamumlá, popojde k vodovodnímu kohoutku, pustí studenou vodu a opláchne si obličej. Když se osuší kuchyňským ubrouskem, spatří v okenní tabulce svůj odraz. Venku je stále ještě tma, brzy však přijde svítání, síť utkaná ze stříbra, zimního chladu a prosincového šera.

Kennet píše na kousek papíru, odstrčí jeden arch a něco si poznamená do kroužkového bloku. Simona se posadí proti němu na židli a snaží se přijít na to, kam Josef odvlekl Benjamína, jak se mu podařilo dostat k nim do bytu a proč unesl právě jeho.

„Syn štěstí,“ zašeptá Simona.

„Co jsi říkala?“ zeptá se Kennet.

„To nic…“

Simona myslí na to, že jméno Benjamín znamená v hebrejštině syn štěstí. Podle Starého zákona byla Ráchel ženou Jákoba. Ten musel čtrnáct let pracovat, aby se s ní mohl oženit. Ráchel mu porodila dva syny; Josefa, který vykládal faraónovy sny, a Benjamína, syna štěstí.

Obličej se jí stáhne potlačovaným pláčem. Kennet se k ní beze slova skloní a obejme ji kolem ramen.

„Najdeme ho,“ řekne.

Simona přikývne.

„Těsně předtím, než ses vzbudila, jsem dostal tenhle štos,“ prohlásí a ukáže na desky ležící na stole.

„Co je to za papíry?“

„Víš, jde o tu vilku v Tumbě, kde Josef Ek… je to zpráva z ohledání místa činu.“

„Copak ty nejsi v důchodu?“

Kennet se usměje a přistrčí papíry k ní, Simona svazek otevře a pročítá systematickou zprávu o otiscích prstů a dlaní, stopách, které po sobě zanechala vlečená těla, o vlasech a částečcích kůže pod nehty, o poškozené čepeli, lidské míše na pantoflích, krvi na televizi, na lustru s papírovým stínidlem, na tkaném koberečku, na záclonách. Z plastové složky vyklouznou fotografie. Simona se na ně snaží nedívat, mozek však přesto stačí zaregistrovat hrůzný pokoj: věci každodenní potřeby, police s knihami i skříňka na stereo pokryté temnou krví.

Podlaha se znetvořenými těly a údy.

Simona vstane, popojde k dřezu a pokouší se vyzvracet.

„Promiň,“ ozve se Kennet. „Neuvědomil jsem si… občas zapomínám, že všichni nejsou policajti jako já.“

Simona zavře oči, vzpomene si na Benjamínův vyděšený obličej a na temnou místnost se sedlou krví na podlaze.

Na šálky od kávy a na lžičky se vyřinou hleny a žaludeční šťávy. Simona si otře ústa, v uších ucítí hlasité bušení vlastního tepu a vyděsí ji představa, že se začíná chovat jako hysterka.

Pevně se drží kuchyňské linky, klidně dýchá, vzchopí se a pohlédne na Kenneta.

„To nic,“ pronese slabě. „Jen si nedokážu tohle všechno dát do souvislosti s Benjamínem.“

Kennet přinese deku, zabalí ji a opatrně ji znovu posadí na židli.

„Pokud Benjamína unesl Josef, tak něco chce, to je jasné, nic podobného přece předtím neudělal…“

„Já už to asi dál nezvládnu,“ zašeptá Simona.

„Jen ti chci říct, že Josef Ek hledal Erika,“ pokračuje Kennet. „Ale když ho nenašel, tak si odnesl Benjamína, aby ho za něj mohl vyměnit.“

„Pak musí být naživu — určitě je, že jo?“

„Samozřejmě že je,“ odvětí Kennet. „Jen musíme přijít na to, kde Josef je, kam Benjamína ukryl.“

„Kdekoli, může být naprosto kdekoli.“

„Naopak,“ prohlásí Kennet.

Simona na něj pohlédne.

„Téměř stoprocentně bude u sebe doma nebo v nějaké chatě.“

„Ale jeho domov je přece tohle,“ pronese zvýšeným hlasem Simona a prstem poklepe na plastovou složku s fotografiemi.

Kennet smete dlaní ze stolu drobky.

„Dutroux,“ řekne.

„Cože?“ zeptá se Simona.

„Dutroux, pamatuješ se na Dutrouxe?“

„Já nevím…“

Kennet jí svým věcným způsobem začne vyprávět o belgickém pedofilovi Marku Dutrouxovi, který unesl a utýral šest děvčat. Julie Lejeuneová a Melissa Russoová zemřely hlady, když si Dutroux odpykával kratší trest odnětí svobody za krádež auta. Eefje Lambrecksovou a An Marchalovou pohřbil zaživa na zahradě.

„Dutroux měl dům v Charleroi,“ pokračuje otec. „Ve sklepě byla místnost s dvoumetrákovými tajnými dveřmi. Hledání dutých míst poklepem nebylo k ničemu. Ten prostor bylo možné objevit jen jediným způsobem — proměřením domu zvenčí a zevnitř, protože míry se od sebe lišily. Sabině Dardenneová a Laetitia Delhezová byly ještě naživu, když je našli.“

Simona se pokusí vstát. Srdce jí podivně trhavě buší. Myslí na to, že existují muži, kteří mají potřebu zazdívat jiné lidi, kterým dělá dobře jejich strach v temném podzemí, vědomí, že za mlčenlivými zdmi volají o pomoc.

„Benjamín potřebuje léky,“ zašeptá.

Otec zamíří k telefonu. Vytočí číslo, krátce vyčkává a pak rychle pronese:

„Charley? Hele, potřeboval bych něco zjistit o Josefu Ekovi. Ne, jedná se o jeho dům, o tu řadovou vilku.“

Chvíli je ticho, pak Simona zaslechne, jak otci odpovídá tichý, drsný hlas.

„Ano,“ řekne Kennet. „Vím, že jste to prověřili, už jsem se mrknul na zprávu z ohledání místa činu.“

Otcův kolega pokračuje v hovoru.

Simona zavře oči a naslouchá bzučení z policejní vysílačky, které splývá s neznělým hlasem ve sluchátku.

„Ale ten dům jste neproměřili, že ne?“ dotazuje se Kennet. „Ne, to je jasné, ale…“

Simona otevře oči. Ospalost přeruší krátký příval adrenalinu.

„Ano, to by bylo prima… můžeš mi ten projekt poslat kurýrem?“ zeptá se otec. „A veškerá stavební povolení… ano, stejná adresa. Jo. Mockrát děkuju.“

Kennet ukončí rozhovor a hledí do tmy za oknem.

„Ty myslíš, že by Benjamín mohl být v té vilce?“ zeptá se Simona. „Opravdu tam může být, tati?“

„Právě to teď prověříme.“

„Tak tam zajeďme,“ pronese Simona netrpělivě.

„Charley nám pošle projektovou dokumentaci,“ řekne Kennet.

„A k čemu nám budou nějaké papíry? Já na plány zvysoka kašlu, tati. Na co čekáš? Pojedeme tam, klidně rozbořím každičkou zeď…“

„To by nemělo smysl,“ přeruší ji otec. „Chci říct… máme sice naspěch, ale kdybychom tam hned vyrazili a začali bourat jednu zeď po druhé, nic bychom tím nezískali.“

„Ale tati, musíme přece něco dělat.“

„Ten dům se během posledních dnů policajty jen hemží,“ vysvětlí jí Kennet. „Pokud by se tam objevilo něco neobvyklého, tak by to našli, přestože nehledali Benjamína.“

„Ale…“

„Musím se podívat na ty plány a prověřit, kde by mohla být nějaká tajná místnost, zjistit rozměry domu, které přímo na místě srovnám s těmi skutečnými.“

„Ale co když tam žádný pokoj není — kde je potom Benjamín?“

„Ekovi vlastnili společně se strýcem z otcovy strany chatu u Bollnäsu… mám tam kamaráda, slíbil mi, že se tam zajede podívat. Okolí jejich domku dobře zná, leží ve starší části chatové kolonie.“

Kennet pohlédne na hodiny a poté vytočí číslo.

„Ahoj, Svante, tady Kennet, chtěl jsem se zeptat…“

„Zrovna jsem tady,“ přeruší ho kamarád.

„Kde?“

„V jejich domě,“ vysvětlí mu Svante.

„Měl ses tam přece jen zajet podívat.“

„Ti noví majitelé, jmenují se Sjölinovi, mě pustili dál…“

V pozadí kdosi hovoří.

„Ne, Sjödinovi se jmenují,“ opraví se Svante. „Ta chata jim patří už přes rok.“

„Díky za pomoc.“

Kennet ukončí hovor. Na čele se mu rýsuje ostrá vráska.

„A co ta druhá chata?“ zeptá se Simona. „Ta, ve které bydlela jeho sestra?“

„Naši lidi tam už byli, dokonce několikrát, ale přesto bychom tam měli zajet.“

Oba zamyšleně mlčí. Ve schránce to zašustí, kdosi do ní strčí opožděné ranní noviny, které s bouchnutím dopadnou na podlahu. Ani jeden se nepohne. Pak zarachotí několik dopisních obálek a klapnou vchodové dveře.

Kennet nastaví vysílačku na větší hlasitost. Ozve se nahlášení výjezdu. Kdosi odpovídá, žádá informace. Nějací lidé oznámili, že v sousedním bytě slyšeli ženský křik. Na místo byl vyslán automobil s policejní hlídkou. V pozadí se někdo směje a začne dlouze rozvádět, proč jeho starší bratr stále bydlí u rodičů a každé ráno dostane snídani až pod nos. Kennet znovu stáhne zvuk.

„Udělám trochu kafe,“ řekne Simona.

Kennet vytáhne ze své khaki zelené tašky mapu Stockholmu a okolí. Svícny z jídelního stolu přemístí na okno a mapu rozloží. Simona stojí za ním a hledí na spletitou síť silničních, vlakových a autobusových spojení v červených, modrých a zelených barvách, které se vzájemně kříží. Lesy a geometrický systém stockholmských předměstí.

Kennet přejíždí prstem po žluté silnici vedoucí jižně od Stockholmu kolem Alvsjö, Huddinge a Tullinge k Tumbě. Společně prostudují okolí Tumby a Salemu. Je to vybledlá mapa starých osad vyrostlých kolem železničních zastávek. Staly se z nich příměstské čtvrti s novými centry u stanic stockholmského pendlu. Z mapy lze snadno vyčíst poválečné vymoženosti — výškové budovy, kostel, banku a obchod s alkoholem. Kolem nich se rozvětvují ulice s řadovými domky a vilové čtvrti. Severně těsně za městečkem leží několik slámově žlutých polí, která po několika desítkách kilometrů vystřídají lesy a jezera.

Kennet prochází názvy ulic v okolí domku a mezi úzkými obdélníky, rozmístěnými paralelně jako žebra, zakroužkuje jeden bod.

„Kde se ksakru ten kurýr courá?“ zavrčí Kennet.

Simona nalije do dvou šálků kávu a přistrčí k otci balíček kostkového cukru.

„Jak by se dostal dovnitř?“ zeptá se Kenneta.

„Josef Ek? No, buď měl klíče, nebo mu někdo odemkl.“

„Copak se nedá otevřít paklíčem…?“

„Tenhle zámek ne, bylo by to moc složité, mnohem jednodušší je vyrazit dveře.“

„Nepodíváme se do Benjamínova počítače?“ zeptá se náhle Simona.

„To jsme měli udělat už dávno. Myslel jsem na to, ale vykouřilo se mi to z hlavy, začínám být trošku unavený,“ řekne Kennet.

Simona si všimne, jak otec zestárl. Nikdy předtím na jeho věk nepomyslela. Kennet na ni smutně pohlédne.

„Tak si zkus zdřímnout a já mezitím projdu ten počítač,“ navrhne mu Simona.

„Kdepak, chci být u toho.“

Když s Kennetem vejdou do Benjamínova pokoje, mají pocit, že v něm chlapec nikdy nebydlel. Benjamín je najednou strašně daleko.

Simona pocítí, jak se jí v žaludku vzedme vlna nevolnosti vyvolaná strachem. Polyká, snaží se ji potlačit. Policejní vysílačka v kuchyni šumí, pípá a chrčí. Ve tmě v Benjamínově pokoji číhá smrt v podobě černé nepřítomnosti, v podobě prázdnoty, které se již nikdy nezbaví.

Zapne počítač, obrazovka zabliká a displej se se zafuněním rozsvítí, rozbzučí se ventilátory a naskočí operační systém. Když se ozve uvítací melodie, zdá se jim, jako by se Benjamín vrátil.

Každý si při táhne jednu židli a posadí se. Simona klikne na miniaturní obrázek Benjamínova obličeje, aby se zalogovala.

„Teď budeme postupovat pomalu a metodicky, holčičko,“ řekne Kennet. „Začneme s maily a…“

Otec umlkne, když počítač požádá o zadání hesla.

„Zkus jeho jméno,“ řekne Kennet.

Simona napíše do okénka Benjamín, heslo je však nesprávné. Zkusí Aidu, obrátí jména, složí je. Napíše Bark, Benjamín Bark, zrudne, když zadá heslo Simona a Simi, vyzkouší Erika, pak jména zpěváků a skupin, které Benjamín poslouchá — Sexsmith, Ane Brun, Roty Gallagher, Lennon, Townes Van Zandt, Bob Dylan.

„Nejde to,“ ozve se Kennet. „Musíme prostě najít něco, co nás do té bedny pustí.“

Simona do okénka napíše několik filmových titulků a jmen režisérů, o kterých Benjamín mluvívá, po chvíli to však vzdá.

„Ty plány by tu už měly být,“ prohlásí Kennet. „Zavolám Charleymu a zeptám se, kde to vázne.“

Oba sebou trhnou, když se ozve zaklepání na dveře. Simona se zastaví v chodbě a s bušícím srdcem hledí na Kenneta, který vyjde do haly a pootočí kolečkem zámku.

Prosincové ráno má barvu jako světlý písek a venku je několik stupňů nad nulou. Simona s Kennetem právě přijeli do ulice v Tumbě, kde se Josef Ek narodil, vyrostl a kde ve svých patnácti letech podřezal celou rodinu. Vilka vypadá stejně jako okolní domy. Hezká, ale nezajímavá. Nebýt modrobílé policejní pásky, nikomu by ani na mysl nepřišlo, že byla před pár dny místem činu jedné z nejhrůznějších a nejbrutálnějších vražd v historii země.

O pískoviště před vilkou je opřené kolo s podpůrnými kolečky. Zábrana se na jednom konci uvolnila a zachytila se na poštovní schránce naproti. Kennet pomalu projede kolem domu. Simona hledí k oknům. Dům vypadá opuštěně. Fasáda je temná. Pokračují k otočce, otočí vůz a znovu zamíří k místu činu, vtom Simoně zazvoní telefon.

„Haló?“ odpoví rychle a krátce naslouchá. „Stalo se něco?“ zeptá se.

Kennet zastaví, nechá motor běžet, poté však otočí klíčkem v zapalování, zatáhne za ruční brzdu a vystoupí. Z velkého kufru vytáhne páčidlo, metr a baterku. Slyší, jak Simona v telefonu vysvětluje, že musí končit, a zabouchne kufr.

„Co si to o mně myslíš?“ křičí Simona do telefonu.

Kennet ji slyší skrze okna vozu a vidí, jak s rozčileným výrazem v tváři vystupuje z auta a v ruce drží plány. Oba beze slova zamíří k bílé brance v nízkém plůtku. Kennet vytáhne z obálky klíče, přistoupí k vrátkům a odemkne. Než vejde do zahrady, obrátí se k Simoně a spatří její rozčilenou tvář. Pak společně vyrazí k domu.

V hale je ovane dusivý puch žluklé krve. Simona na okamžik pocítí záchvěv paniky; zatuchlý nasládlý zápach připomíná výkaly. Pohlédne na Kenneta. Zdá se, že otec nemá strach, je pouze soustředěný, počíná si sebejistě. Projdou kolem obývacího pokoje a Simona spatří koutkem oka zakrvácené zdi, všudypřítomný chaos, děs čišící ze zakrvácené podlahy a ze zdi nad mastkovými kamny.

Odkudsi z bytu se ozve podivné klepání. Kennet se prudce zastaví, věcně vytáhne svou bývalou služební zbraň, odjistí ji a zkontroluje, zda je nabitá.

Opět cosi zaslechnou. Kolísavý, těžký zvuk. Nezní to jako obyčejné lidské kroky, spíše jako člověk, který se pomalu plazí.

26

NEDĚLE 13. PROSINCE RÁNO SVÁTEK SVATÉ LUCIE

Erik se probudí na úzké posteli ve své nemocniční pracovně. Je brzy ráno. Pohlédne na hodiny na telefonu. Za chvíli budou tři. Spolkne tabletku a třese se zimou, dokud mu tělem neproběhne příjemné lechtání a nezahalí ho tma.

Když se o několik hodin později probere, pořádně ho bolí hlava. Vezme si analgetikum, postaví se k oknu a pohledem klouže vzhůru po pochmurné fasádě se stovkami oken. Obloha je bílá, okna jsou však stále temná. Erik se nakloní dopředu, ucítí na špičce nosu chladné sklo a napadne ho, že právě teď hledí sám na sebe všemi okny současně.

Položí telefon na psací stůl a svlékne se. Malá sprchová kabinka je cítit umělou hmotou a dezinfekcí. Teplá voda mu stéká po hlavě i po krku a dunivě naráží do plexiskla.

Osuší se, otře zamžené zrcadlo, navlhčí si tvář, nanese na ni holicí pěnu a odfrkne trošku, která se mu dostala do nosních dírek. Zatímco se holí, čirý ovál na zrcadle se stále zmenšuje.

Vzpomene si, že podle Simony byly dveře do bytu otevřené již večer před tím, než Josef Ek utekl z nemocnice. Vzbudila se a šla je zavřít. Ale to nemohl být Josef. Nebo ano? Erik se snaží představit si, co se té noci odehrálo. Je zde příliš nezodpovězených otázek. Jak se Josefovi podařilo dostat se dovnitř? Možná jen klepal na dveře, dokud se nevzbudil Benjamín a nešel otevřít. Erik v duchu vidí, jak oba chlapci stanou proti sobě a ve slabém světle z chodby hledí jeden na druhého. Benjamín je bosý, vlasy má shrnuté ke straně a ve svém dětském pyžamu hledí rozespalýma očima na staršího hocha. Dalo by se říct, že jsou si podobní, ale Josef zavraždil své rodiče a mladší sestřičku, právě zabil v nemocnici skalpelem sestru a vážně zranil muže u Severního hřbitova.

„Ne,“ řekne si pro sebe Erik. „Tomuhle nevěřím, to není možné.“

Kdo se však mohl dostat k nim do bytu, komu by Benjamín otevřel, komu by Simona nebo jeho syn svěřili klíče? Benjamín se možná domníval, že přišla Aida. Mohla to být ona? Erikovi je jasné, že musí myslet na všechno. Třeba měl Josef nějakého komplice, který mu pomohl otevřít dveře, možná měl opravdu v úmyslu přijít už během první noci, ale nepodařilo se mu utéct. Proto byly dveře otevřené, tak zněla dohoda.

Erik se oholí, vyčistí si zuby, vezme ze stolu telefon, pohlédne na hodinky a zavolá Joonovi.

„Dobré ráno, Eriku,“ řekne drsný hlas.

Joona musel poznat na displeji Erikovo číslo.

„Nevzbudil jsem vás?“

„Kdepak.“

„Promiňte, že vám zase volám, ale…“

Erik zakašle.

„Stalo se něco?“ zeptá se Joona.

„Josefa jste nenašli, že ne?“

„Potřebujeme si promluvit se Simonou a důkladně s ní všechno projít.“

„Vy si nemyslíte, že Benjamína unesl Josef, nebo ano?“

„Ne, nemyslím si to,“ odvětí Joona. „Ale nejsem si jistý, potřebuju si prohlédnout váš byt, udělat rekonstrukci a pokusit se sehnat svědky.“

„Mám požádat Simonu, aby vám zavolala?“

„To není třeba.“

Z hubičky nerezové vodovodní baterie skane kapka vody a s krátkým úsečným zvukem dopadne do umyvadla.

„Stejně si ale myslím, že byste měl přijmout policejní ochranu,“ řekne Joona.

„Jsem pořád v Karolínské nemocnici a nevěřím, že se sem Josef dobrovolně vrátí.“

„Ale co Simona?“

„Zeptejte se jí, možná změnila názor,“ pronese Erik. „Ačkoli jednoho ochránce už vlastně má.“

„Ano, jistě, slyšel jsem,“ řekne povzbudivě Joona. „Mít za tchána Kenneta Stränga zřejmě nebude žádný med.“

„Souhlasím,“ odpoví Erik.

„To chápu,“ zasměje se Joona, ale hned zmlkne.

„Nepokusil se Josef předevčírem o útěk?“ zeptá se Erik.

„Určitě ne, nic tomu nenasvědčuje,“ odpoví Joona. „Proč se na to ptáte?“

„Dveře k nám do bytu byly otevřené i předevčírem.“

„Jsem si skoro jistý, že Josefův útěk byl reakcí na informaci o tom, že půjde do vazby, a to se dozvěděl teprve včera,“ řekne pomalu Joona.

Erik zavrtí hlavou a palcem si přejíždí po ústech. Vodě odolné tapety připomínají laminátové desky.

„Něco mi v tom nehraje,“ povzdechne si.

„Viděl jste ty otevřené dveře?“ zeptá se Joona.

„Ne, to Simi… Simona se vzbudila.“

„Nemohla z nějakého důvodu lhát?“

„Tohle mě ani nenapadlo.“

„Nemusíte mi odpovídat hned.“

Erik hledí do svých vlastních očí v zrcadle a jeho úvahy se začínají ubírat jiným směrem; co když měl Josef pomocníka, který mu večer před únosem něco předpřipravil, možná ho do bytu vyslal jednoduše proto, aby vyzkoušel, jestli kopie klíče funguje? Jeho komplic se měl pouze ujistit o tom, zda lze dveře bez problémů odemknout, překročil však Josefovy pokyny a vešel dovnitř. Nedokázal odolat pokušení, vplížil se do bytu a podíval se na spící rodinu. Poskytlo mu to spokojený pocit, že je pánem situace, dostal chuť vyvést nějakou lumpárnu a nechal otevřenou ledničku a mrazák. Možná pak všechno vypověděl Josefovi, popsal mu svou návštěvu v bytě, vzhled jednotlivých místností i spících obyvatel.

Tím by bylo možné vysvětlit, proč mě Josef nenašel, pomyslí si Erik. První noc jsem totiž spal v posteli vedle Simony.

„Byla Evelyn ve středu na policii?“ zeptá se Erik.

„Ano.“

„Celý den a celou noc?“

„Ano.“

„Je tam ještě?“

„Přestěhovali ji do jednoho z našich bytů. Ale hlídají ji dva strážníci.“

„Byla s někým v kontaktu?“

„Musíte nechat policii, aby dělala svou práci,“ řekne Joona.

„Já jen dělám tu svou,“ odpoví tiše Erik. „Chci mluvit s Evelyn.“

„Na co se jí hodláte ptát?“

„Jestli měl Josef přátele, někoho, kdo mu mohl pomáhat.“

„Na to se jí můžu zeptat já.“

„Třeba tuší, s kým by Josef mohl spolupracovat, možná zná jeho kamarády a ví, kde bydlí.“

Joona si povzdechne a prohlásí:

„Moc dobře víte, že vás nemůžu nechat, abyste prováděl vyšetřování na vlastní pěst, Eriku. 1 kdybych se osobně domníval, že je to zcela v pořádku, tak…“

„A nemohl bych být u toho, až s ní budete mluvit?“ nedá se odbýt Erik. „Už spoustu let pracuju s traumatizovanými lidmi a…“

Na několik vteřin zavládne ticho.

„Sejdeme se za hodinu u vchodu do policejního prezidia,“ řekne po chvíli Joona.

„Budu tam za dvacet minut,“ odpoví Erik.

„Dobře, tak za dvacet minut,“ řekne Joona a přeruší hovor.

Erik jde bezmyšlenkovitě ke svému psacímu stolu a vytáhne horní zásuvku. Mezi tužkami, gumami a sponkami leží několik blistrů s tabletkami. Tři z nich si vymáčkne do ruky a spolkne je.

Asi by měl oznámit Daniele, že se nezúčastní ranní porady, pak mu to však vypadne z hlavy. Odejde z kanceláře a spěchá k jídelně. Vstoje si před akváriem vypije šálek kávy a sleduje hejno neonek prozkoumávajících plastový vrak lodi. Vezme chlebíček zabalený do několika papírových ubrousků a strčí ho do kapsy.

Ve výtahu pohlédne do vlastních lesklých očí v zrcadle. Má smutný, téměř nepřítomný pohled. Pozoruje sám sebe a pomyslí na pocit v žaludku, který má člověk při pádu z velké výšky, na pocit připomínající sexuální touhu, zároveň však úzce související s bezmocí. Už mu nezbývají téměř žádné síly, díky tabletám se však opět vzchopí a vidí jasně a ostře. Ještě chvíli budu schopen fungovat, pomyslí si. Prášky mě udrží nad vodou. Jediné, co potřebuje, je vydržet dostatečně dlouhou dobu k tomu, aby našel svého syna. Pak to vezmi čert.

Cestou na schůzku s Joonou a Evelyn se snaží v duchu si vybavit, co během uplynulého týdne dělal a kde byl. Rychle si uvědomí, že poskytl neznámému několik příležitostí, při nichž si mohl pořídit kopii jeho klíčů. Ve čtvrtek pověsil bundu s klíči v kapse v restauraci na Södermalmu a nechal ji tam bez dozoru. Pak ležela na židli v jeho kanceláři, visela na háčku v nemocniční kavárně a na spoustě dalších míst. Stejně tomu nepochybně bylo i s Benjamínovými a Simoninými klíči.

Když míjí rozkopané Fridhemské náměstí, obtížně vyloví z kapsy u bundy telefon a zmáčkne Simonino číslo.

„Haló?“ ozve se uštvaným hlasem Simona.

„To jsem já.“

„Stalo se něco?“ zeptá se žena.

Na pozadí se ozývá dunění, zřejmě z nějakého stroje, a pak najednou utichne.

„Jen mě napadlo, že by ses měla podívat do Benjamínova počítače, nemyslím jen na maily, ale na všechno, čím se zabýval, co si stahoval, které servery navštěvoval, na případné adresy, pokud chatoval a…“

„Samozřejmě,“ odpoví Simona.

„Nechtěl jsem tě obtěžovat.“

„S počítačem jsme ještě nezačali,“ zalže mu žena.

„Heslo je Dumbledore.“

„Já vím.“

Erik zabočí na Polhemovu ulici, pak sjede na Kungsholmskou a pokračuje kolem rozlehlého policejního prezidia: nejdřív mine hladkou, měděně zbarvenou fasádu, pak betonovou přístavbu a nakonec vysokou, žlutě omítnutou původní budovu.

„Musím končit,“ řekne Simona.

„Simono,“ ozve se Erik. „Řekla jsi mi pravdu?“

„Co tím myslíš?“

„O tom, co se stalo, že dveře byly otevřené i předchozí noc, že jsi viděla, jak někdo táhne Benjamína skrze…“

„Co si to o mně myslíš?“ zakřičí na něj žena a ukončí hovor.

Erik nemá sílu hledat volné parkovací místo, nanejvýš najde na okénku lístek s pokutou. Bez rozmýšlení zajede přímo před budovu. Pneumatiky skřípnou, jak Erik prudce zabrzdí před velkým schodištěm otočeným k radnici. Světla vozu ozáří dřevěné, dávno nepoužívané dveře, opatřené vyřezávaným starobylým nápisem Detektivní oddělení.

Erik vystoupí, rychle budovu obejde a vydá se do kopce po Kungsholmské ulici směrem k parku a ke vchodu do ředitelství státní kriminálky. Spatří tatínka se třemi dětmi; na svátek svaté Lucie mají přes zimní kombinézky natažené dlouhé bílé šaty, na čepičkách korunky a jedno z nich drží v ručce v palčácích svíčku na tácku. Erik si vzpomene, jak malý Benjamín miloval, když ho nosil na zádech, pevně se do něj zaklesl nožkama i ručkama a říkal: Vem mě na koníčka, si vejkej a sijnej, táto.

Vchod do budovy státní kriminální policie tvoří vysoká, zářící skleněná krychle. Před otáčivými dveřmi v ocelovém rámuje kovová vstupní jednotka se čtečkou karet a číselnými kódy. Erik sotva popadá dech, když se zastaví na černé gumové rohožce před dalšími dveřmi s čipovým systémem. Ve velkém světlém vestibulu přímo před ním jsou ve skleněné stěně dvoje velké otáčecí dveře s další čtečkou. Erik zamíří po bílé mramorové podlaze nalevo k recepci. Za otevřenou dřevěnou přepážkou stojí muž a mluví do telefonu.

Erik mu oznámí důvod své návštěvy, recepční krátce přikývne, cosi vyťuká na počítači a zvedne telefon.

„Tady recepce,“ oznámí tlumeným hlasem. „Přišel za vámi Erik Maria Bark.“

Muž naslouchá a pak se obrátí k Erikovi.

„Komisař je už na cestě,“ vysvětlí mu přátelsky.

„Děkuju.“

Erik se posadí na dlouhou lavici bez opěradla s černým, vrzajícím koženým sedákem. Pohlédne na zelenou skleněnou plastiku a poté k nehybným otáčecím dveřím. Vidí, že za skleněnou stěnou pokračuje další chodba. Je téměř dvacet metrů dlouhá a vede k otevřenému vstupnímu dvorku k dalšímu komplexu budov. Najednou Erik spatří Joonu Linnu; komisař se mihne kolem sedací soupravy napravo, stiskne tlačítko na zdi a projde otáčecími dveřmi. Odhodí slupku od banánu do hliníkového odpadkového koše, pokyne recepčnímu a zamíří přímo k Erikovi.

Muži se pěšky vydají k chráněnému bytu Evelyn Ekové na Řemeslnické ulici a Joona se Erikovi snaží cestou vypovědět, co vyplynulo z jejích dosavadních výslechů: potvrdila jim, že odešla do lesa se zbraní, aby si vzala život. Josef po ní několik let vyžadoval různé sexuální praktiky, a pokud mu nebyla po vůli, ubližoval mladší sestřičce Lise. Pak po ní začal chtít pohlavní styk, Evelyn si na něm však vymohla lhůtu tvrzením, že je to do patnácti let zakázané. Když se blížily Josefovy patnáctiny, ukryla se v tetině chatě na Värmdö. Josef ji hledal, zašel k jejímu bývalému příteli Sorabovi Ramadanimu a nějakým způsobem se mu z něj podařilo dostat, kde se Evelyn skrývá. V den svých narozenin za ní Josef přijel na chatu, a když s ním Evelyn odmítla spát, řekl jí, jaké to bude mít následky a že to bude pouze její vina.

„Vypadá to, že Josef plánoval přinejmenším vraždu otce,“ vykládá mu Joona. „Nevíme, z jakého důvodu si vybral právě tento den, možná šlo jen o náhodu — otec měl být sám mimo domov. V pondělí si Josef sbalil do sportovní tašky náhradní oblečení, dva páry návleků na boty, ručník, tátův lovecký nůž, láhev benzínu a zápalky a odjel na stadion. Když otce zavraždil a znetvořil, vzal mu z kapsy klíče, odešel do dámských šaten, kde se osprchoval a převlékl, zamkl za sebou, tašku se zakrvácenými svršky spálil na dětském hřišti a vrátil se na kole domů.“

„A co se dělo v té vilce? Odehrálo se to přibližně tak, jak nám popsal v hypnóze?“ zeptá se Erik.

„Zdá se, že nikoli jen přibližně, ale úplně přesně,“ řekne Joona a odkašle si. „Ale nevíme, z jakého důvodu se po zabití otce pustil i do matky a mladší sestřičky.“

Joona na Erika smutně pohlédne.

„Možná jen z pocitu, že tátova vražda nestačí, že tím Evelyn dostatečně nepotrestal.“

Zastaví se u vchodu přímo před kostelem, Joona vyndá telefon a oznámí do něj, že už jsou na místě. Vyťuká kód, otevře dveře a vpustí Erika do jednoduché chodby s tečkovanými stěnami.

Vyjedou do třetího patra, kde před výtahem čekají dva policisté. Joona si s nimi potřese rukou a pak odemkne bezpečnostní dveře bez otvoru pro poštu, pootevře je a zaklepe.

„Můžeme dál?“ zeptá se škvírou.

„Nenašli jste ho — že ne?“

Evelynina tvář je odvrácená od světla, rysy jsou těžko rozeznatelné. Erik s Joonou vidí jen temný ovál tváře lemovaný vlasy prozářenými sluncem.

„Ne,“ odpoví Joona.

Evelyn jde ke dveřím, pustí je dovnitř, rychle zamkne, zkontroluje zámek, a když se k nim obrátí, Erik slyší, jak prudce oddychuje.

„Tohle je chráněný byt, hlídají vás tu policisté,“ řekne Joona. „Státní zástupce rozhodl, že o vás nikdo nesmí vyhledávat ani vyzrazovat žádné informace. Tady jste v bezpečí, Evelyn.“

„Snad po dobu, co tady zůstanu,“ odpoví dívka. „Ale jednou odsud budu muset odejít a Josef umí čekat.“

Evelyn popojde k oknu, vyhlédne ven a posadí se na pohovku.

„Kde se Josef může skrývat?“ zeptá se Joona.

„Vy si vážně myslíte, že něco vím?“

„A nevíte?“ zeptá se Erik.

„Budete mě hypnotizovat?“

„Ne,“ usměje se překvapeně Erik.

Dívka není nalíčená a hledí na něj zranitelnýma a bezbrannýma očima.

„Pokud chcete, klidně to udělejte,“ prohlásí a rychle sklopí zrak.

V bytě je ložnice se širokou postelí, dvěma křesly a televizí, koupelna se sprchovým koutem a kuchyňka s jídelním stolem. Okna jsou z neprůstřelného skla a všechny stěny jsou vymalovány klidnou žlutí.

Erik se rozhlédne a jde za Evelyn do kuchyně.

„Je to tu docela hezké,“ řekne.

Evelyn pokrčí rameny. Na sobě má červené tričko s krátkým rukávem a seprané džíny. Vlasy má nedbale svázané.

„Dnes mi sem přivezou nějaké osobní věci,“ řekne.

„To je dobře,“ odpoví Erik. „Člověk má obvykle lepší pocit, když…“

„Lepší pocit? Víte, za jakých okolností bych měla lepší pocit?“

„Pracoval jsem s…“

„Nezlobte se, ale s tím se můžete jít vycpat,“ přeruší ho dívka. „Už jsem říkala, že nechci mluvit s žádnými psychology ani kurátory.“

„Proto tady nejsem.“

„A proč tedy?“

„Snažím se najít Josefa.“

Dívka se k němu obrátí a stručně mu sdělí:

„Tady není.“

Z jakéhosi neznámého důvodu se Erik rozhodne, že o Benjamínovi pomlčí.

„Teď mě poslouchejte, Evelyn,“ řekne jí tiše. „Potřebuju, abyste mi pomohla zmapovat okruh Josefových známých.“

Dívka má lesklý, téměř horečnatý pohled.

„Fajn,“ odpoví a nepatrně stáhne ústa.

„Měl nějakou dívku?“

Evelyn potemní oči a v hlase se ozve napětí.

„Myslíte kromě mě?“

„Ano.“

Evelyn po chvíli zavrtí hlavou.

„S kým se stýkal?“

„Nestýkal se s nikým.“

„Co spolužáci?“

Dívka pokrčí rameny.

„Pokud vím, nikdy žádné kamarády neměl.“

„Kdyby potřeboval s něčím pomoct — na koho by se obrátil?“ zeptá se Erik.

„Nevím… občas postává a klábosí s ožralama za prodejnou alkoholu.“

„Víte, kdo to je, znáte jejich jména?“

„Jeden z nich má tetování na ruce.“

„Jaké tetování?“

„Nevzpomínám si… myslím, že nějakou rybu.“

Evelyn vstane a znovu zamíří k oknu. Erik ji pozoruje. Dívčin obličej zaplaví denní světlo a dokonale ho ozáří, takže jsou patrné i namodralé tepající žíly na jejím dlouhém štíhlém krku.

„Co myslíte, nemohl by bydlet u někoho z nich?“

Evelyn pokrčí rameny:

„Ano…“

„Myslíte, že ano?“

„Ne.“

„A co si tedy myslíte?“

„Myslím, že si mě najde dřív, než vy najdete jeho.“

Erik hledí na dívku opírající se čelem o okenní tabulku a přemýšlí, zda by na ni neměl trošku více přitlačit. Z jejího nezvučného hlasu a bezútěšnosti tuší, že o svém mladším bratrovi ví věci, které nikdo jiný nezná.

„Evelyn? Co Josef chce?“

„Nedokážu o tom mluvit.“

„Chce mě zabít?“

„Nevím.“

„Co si myslíte?“

Dívka se nadechne a chraptivým, unaveným hlasem pronese:

„Pokud má pocit, že stojíte mezi mnou a ním, pokud na vás žárlí, tak to udělá.“

„Co udělá?“

„Zabije vás.“

„Chcete říct, že se o to pokusí, ne?“

Evelyn si olízne rty, obrátí se k němu a sklopí oči. Erik chce otázku zopakovat, nevypraví však ze sebe ani slovo. Najednou se ozve zaklepání na dveře. Evelyn pohlédne na Joonu a na Erika, zatváří se vyděšeně a couvá do kuchyně.

Klepání se ozve znovu. Joona jde ke dveřím, podívá se kukátkem ven a otevře. Do haly vejdou dva policisté. Jeden z nich nese v náručí papírovou krabici.

„Myslím, že máme všechno, co bylo na seznamu,“ prohlásí policista. „Kam ty věci mám dát?“

„Kamkoli,“ řekne potichu Evelyn a vyjde z kuchyně.

„Můžu vás poprosit o podpis?“

Policista jí podá průvodní list a dívka ho podepíše.

Policisté odejdou a Joona za nimi zavře. Evelyn spěšně zamíří ke dveřím, zkontroluje, zda jsou pořádně zamčené, a poté se k mužům znovu obrátí. „Požádala jsem o pár věcí z domova…“

„Ano, to jste přece říkala.“

Evelyn si dřepne, odtrhne z krabice pásku a odklopí víko. Vytáhne stříbřitou pokladničku ve tvaru králíka a zarámovaný obrázek strážného anděla, vtom se však uprostřed pohybu zarazí.

„Moje fotografické album,“ zamumlá a Erik vidí, jak se jí chvějí ústa.

„Evelyn?“

„O to jsem nežádala, o něm jsem nic neříkala…“

Rozevře album, na první stránce je Evelynina velká školní fotografie. Vypadá asi na čtrnáct let, v ústech má rovnátka a plaše se usmívá. Má hladkou pokožku a krátce ostříhané vlasy.

Evelyn otočí stránku a z alba vypadne na zem složený papír. Dívka ho zvedne, rozevře a při čtení jí obličej zaplaví temný ruměnec.

„Je doma,“ zašeptá a podá jim dopis.

Erik uhladí papír a společně s Joonou čte.

Patříš mi, jsi jen moje, všechny ostatní zabiju, je to tvoje vina, oddělám toho zpíčenýho hypnotizéra a ty mi v tom pomůžeš, uvidíš, ukážeš mi, kde bydlí, ukážeš mi, kde se spolu kurvíte a flámujete, já ho pak zabiju a ty se na to budeš dívat, pak si pořádně vydrbeš kundu spoustou mejdla, já tě stokrát za sebou vopíchám, a pak si budeme kvit a začneme znovu, jen ty a já.

Evelyn stáhne žaluzie a zůstane stát s rukama sepjatýma kolem hrudníku. Erik položí dopis na stůl a vstane. Josef je doma, pomyslí si rychle. Určitě. Pokud dal do krabice album s dopisem, musel tam být.

„Josef se vrátil domů,“ řekne Erik.

„Kam jinam by taky šel?“ zeptá se tiše Evelyn.

Joona již stojí v kuchyni s telefonem v ruce a hovoří se službu konajícím komisařem z centrály.

„Evelyn, chápete, jak se Josef dokázal ukrýt před policií?“ zeptá se Erik. „Vždyť v domku téměř celý týden probíhá ohledání místa činu.“

„Sklep,“ odpoví Evelyn a vzhlédne.

„Co je se sklepem?“

„Je tam taková divná místnost.“

„Je dole ve sklepě!“ zavolá Erik směrem ke kuchyni.

Joona slyší v telefonu pomalé klapání klávesnice.

„Předpokládám, že se podezřelý nachází ve sklepě,“ oznámí kolegovi.

„Počkejte chvilku,“ odpoví službu konající komisař. „Musím…“

„Spěchá to,“ přeruší ho Joona.

Policista se odmlčí a pak klidně pronese:

„Před dvěma minutami byl na stejné adrese vyhlášen poplach.“

„Co to říkáte? Na Ohradní ulici osm v Tumbě?“ zeptá se Joona.

„Ano,“ odpoví komisař. „Volali sousedé, že v domě někdo je.“

27

NEDĚLE 13. PROSINCE RÁNO SVÁTEK SVATÉ LUCIE

Kennet Sträng se zastaví, naslouchá a pomalu pokračuje ke schodišti. Pistoli drží těsně u těla a míří do podlahy. Do chodby proniká denní světlo z kuchyně. Simona jde za otcem a napadne ji, že řadová vilka vyvražděné rodiny připomíná dům, v němž s Erikem bydleli, když byl Benjamín malý.

Kdesi se ozve vrzání — v podlaze nebo hluboko uvnitř stěn.

„Je to Josef?“ zašeptá Simona. Nese baterku, plány a páčidlo, téměř necítí ruce. Nástroj je nesnesitelně těžký.

V domě zavládne naprosté ticho. Zvuky, které předtím zaslechli — klepání a tlumené rány —, už utichly.

Kennet jí posunkem naznačí, že má v úmyslu jít dolů do sklepa. Simona mu kývne v odpověď, ačkoli ji od toho zrazuje každičký sval v těle.

Podle architektonických plánů je nejlepším místem pro skrýš bezpochyby sklep. Kennet si do výkresů tužkou vyznačil důležitá místa; zeď v prostoru pro starý naftový kotel by bylo možné prodloužit a vytvořit tak téměř neviditelnou místnost, a dále si zakroužkoval nejvzdálenější část půdy.

Vedle schodiště z borového dřeva vedoucího do horního patra je ve stěně úzký otvor bez dveří. Na zdi jsou ještě malé železné skoby po zábraně pro děti. Železné sklepní schody vypadají, jako by byly vyrobené podomácku; sváry jsou velké a humpolácké a jednotlivé stupně pokrývá silný šedý filc.

Kennet stiskne vypínač, nic se však nestane, zkusí to ještě jednou, ale světlo je rozbité.

„Zůstaň tady,“ řekne tiše dceři.

Simona pocítí krátký záchvěv hrůzy. Ze sklepa vyrazí těžký prašný vzduch, který jí připomíná zvířený prach od nějakého velkého vozu.

„Podej mi baterku,“ řekne otec a natáhne ruku.

Simona mu ji pomalu podá. Kennet se krátce usměje, vezme si baterku, rozsvítí ji a obezřetně sestupuje dolů.

„Haló?“ zvolá drsně Kennet. „Josefe? Potřebuju s tebou mluvit.“

Ze sklepa se neozve vůbec nic, ani zařinčení, ani dech.

Simona drží oběma rukama páčidlo a čeká.

Baterka osvětluje pouze stěny a strop nad schodištěm. Panuje zde naprostá tma. Kennet pokračuje dolů a světlo klouže po jednotlivých předmětech: po bílé igelitové tašce, po reflexní pásce na starém dětském kočárku, po skle zarámovaného filmového plakátu.

„Myslím, že bych ti mohl pomoct,“ řekne tiše Kennet.

Sejde dolů, rychle kolem sebe posvítí baterkou, aby se ujistil, zda se tu nikdo neskrývá. Úzký kruh světla se míhá po podlaze a po stěnách, skáče přes předměty v bezprostřední blízkosti a vytváří šikmé, klouzavé stíny. Poté opět začne klidně a systematicky prohledávat místnost světelným kuželem.

Simona se pustí dolů po schodech. Kovová konstrukce vydává tlumené zvuky.

„Nikdo tu není,“ říká Kennet.

„Ale co jsme to potom slyšeli? Určitě tu něco bylo,“ odpoví Simona.

Zašpiněným okénkem u stropu proniká dovnitř denní světlo. Jejich oči již přivykly šeru. Sklep je plný různě velkých jízdních kol, je v něm dětský kočárek, sáňky, slalomové lyže a pekárna na chleba, vánoční ozdoby, svitky tapet a jeden schodový stupeň s bílými skvrnami od barvy. Na papírovou krabici kdosi silným fixem napsal: Josefovy komiksy.

Ve stropě se ozve klepání, Simona pohlédne ke schodišti a pak na otce. Zdá se, že zvuk neslyšel. Pomalu míří ke dveřím na druhém konci místnosti. Simona vrazí do houpacího koně. Kennet otevře dveře a nahlédne do prádelny s rozbitou pračkou, sušičkou a starodávným mandlem. Vedle tepelného čerpadla visí špinavý látkový závěs zakrývající velkou skříň.

„Nikde nikdo,“ řekne Kennet a obrátí se k ní.

Simona na něj pohlédne a ve stejném okamžiku spatří špinavý závěs za jeho zády. Je naprosto nehybný, ale přesto si je jistá, že tam něco je.

„Simono?“

Na látce je vlhká skvrna, malý oválek, jakoby od něčích úst.

„Rozlož ten projekt,“ řekne Kennet.

Simona má pocit, že se vlhký oválek najednou vyboulil dovnitř.

„Tati,“ zašeptá.

„Ano?“ odpoví otec a opře se o veřeje dveří, zastrčí pistoli zpět do pouzdra a poškrábe se ve vlasech.

Znovu to zapraská. Simona se obrátí a vidí, že se koník stále houpe.

„Copak je, Simi?“

Kennet dojde k ní, vezme jí z ruky výkres, položí ho na stočenou matraci, posvítí si na něj a pak ho obrátí.

Simona vzhlédne, opět stočí pohled k nákresu a popojde k cihlové zdi, u níž vedle skříně s oranžovými bezpečnostními vestami stojí stará rozložená palanda. Na věšáku na nářadí visí dláto, kladívko, několik pil a svěráků. Největší háček na sekeru je prázdný.

Kennet měří pohledem stěnu a strop, skloní se a poklepe na zeď za postelí.

„Co je?“ zeptá se Simona.

„Tahle zeď tu musí být alespoň deset let.“

„Je za ní něco?“

„Ano, je tam poměrně velká místnost,“ odpoví otec.

„Jak se dostaneme dovnitř?“

Kennet opět posvítí baterkou na stěnu a na podlahu u rozmontované postele. Po sklepě kloužou stíny.

„Posviť tam ještě,“ požádá ho Simona.

Ukáže na zem vedle skříně. V betonové podlaze se několikrát po sobě ozve zaškrábání.

„Za tou skříní,“ řekne Simona.

„Podrž mi baterku,“ řekne otec a opět vytáhne pistoli.

Za skříní znovu cosi zaškrábe. Zní to, jako by se někdo uvnitř opatrně přemísťoval. Zjevně se jedná o pohyby, ačkoli jsou velice pomalé.

Simona cítí, jak se jí prudce rozbušilo srdce. Někdo tam je, pomyslí si. Dobrý bože. Chce vykřiknout Benjamínovo jméno, ale neodváží se.

Kennet jí gestem naznačí, aby ustoupila dozadu, Simona chce něco říct, vtom však napjaté ticho přetrhne rámus; z horního patra se ozvou silné rány a praskání dřeva. Simona upustí baterku na zem a kolem se rozhostí tma. Na podlaze duní rychlé kroky, strop skřípe, po železném schodišti a po sklepě proběhnou jako vysoké vlny oslňující světelné kužely.

„Lehněte si na zem!“ zaječí hystericky nějaký muž. „Na zem!“

Simona zkamení, oslepená jako noční tvor před automobilem na dálnici.

„Lehni si!“ volá na ni Kennet.

„Drž hubu!“ křičí někdo.

„K zemi, k zemi!“

Simona nechápe, že muž míří na ni, dokud nedostane silnou ránu do břicha a dokud ji jeho ruka nepřitiskne k betonové podlaze.

„Řekl jsem lehnout na zem!“

Simona se snaží nadechnout, kašle a lapá po vzduchu. Sklep zaplaví silné světlo. Temné postavy je popadnou a vlečou po úzkém schodišti nahoru. Ruce má spoutané za zády. Nemůže jít, kulhá a tváří uhodí o ostré kovové zábradlí.

Snaží se otočit hlavu, dotyčný ji však drží pevně, uštvaně dýchá a tvrdou rukou ji tiskne ke zdi vedle vchodu do sklepa.

Stojí tu několik postav a upřeně na ni hledí. Simona přivírá oči, v denním světle špatně vidí. Zachytí zlomek blízkého rozhovoru a znovu uslyší otcův strohý a pečlivě modulovaný hlas. Připomene jí vůni kávy za časných školních jiter a ranní zprávy linoucí se z puštěného rádia.

Až nyní pochopí, že do domku vtrhli policisté. Někdo ze sousedů zřejmě spatřil světlo Kennetovy baterky a zavolal na tísňovou linku.

Policista kolem pětadvaceti let s vráskami a modrými kruhy pod očima ji sleduje nervózním pohledem. Oholená hlava odhaluje nepravidelný hrbolatý tvar lebky. Několikrát si rukou přejede po hrdle,

„Jak se jmenujete?“ zeptá se jí chladně.

„Simona Barková,“ odpoví mu roztřeseným hlasem. „Jsem tady s otcem, je to…“

„Ptal jsem se vás jen na to, jak se jmenujete,“ řekne příkře muž.

„Uklidni se, Ragnare,“ mírní ho kolega.

„Nejste nic jinýho než hnusnej parazit,“ pokračuje policista s tváří otočenou k Simoně. „Přesně tohle si myslím o lidech, kterým dělá dobře přičichnout si ke krvi.“

Muž si odfrkne a odvrátí se. Simona stále slyší otcův hlas. Nezvýší tón, působí velmi unaveně.

Vidí, jak kdosi odchází s jeho náprsní taškou.

„Promiňte,“ řekne Simona jedné policistce. „Slyšeli jsme něco dole ve…“

„Drž hubu,“ přeruší ji žena.

„Můj syn je…“

„Řekla jsem, abys držela hubu. Zalepte jí pusu. Musíme jí tu klapačku zalepit.“

Simona vidí, jak policista, který ji nazval parazitem, vyndá ruličku široké lepicí pásky, přestane však, když se otevřou venkovní dveře a chodbou k nim zamíří vysoký blonďatý chlapík s ostrýma šedýma očima.

„Joona Linna, státní kriminálka,“ řekne svou finskou švédštinou.

„Máme dva podezřelé,“ odpoví policistka.

Joona pohlédne na Kenneta a na Simonu.

„Já se o ně postarám,“ prohlásí. „Tohle je nedorozumění.“

V Joonových tvářích se objeví dolíčky a přikáže kolegům, aby podezřelé pustili.

Policistka jde ke Kennetovi, odemkne želízka, omluví se a s rudýma ušima si s ním vymění několik slov.

Policista s oholenou hlavou jen přešlapuje před Simonou a hledí na ni. „Pusťte ji,“ řekne Joona.

„Kladli násilný odpor a já si poranil palec,“ opáčí chlapík.

„To je hodláte zatknout?“ zeptá se Joona.

„Ano.“

„Kenneta Stränga a jeho dceru?“

„Seru na to, co jsou zač,“ prohlásí agresivní policista.

„Ragnare,“ pronese chlácholivým hlasem policistka.

„To je náš kolega.“

„Na místě činu nemá co dělat a já slibuju…“

„Tak už se koukejte zklidnit,“ přeruší ho rozhodně Joona.

„Nemám snad pravdu?“ nedá se chlapík.

Dojde k nim Kennet, nic však neříká.

„Nemám pravdu?“ opakuje Ragnar.

„To probereme později,“ odpoví Joona.

„A proč ne teď?“

Joona ztiší hlas a stručně prohlásí:

„Kvůli tomu, jak se chováte.“

Policistka opět popojde ke Kennetovi, odkašle si a řekne:

„Moc nás to mrzí — zítra u nás máte dort.“

„To je v pohodě,“ odpoví Kennet a pomůže dceři na nohy.

„Ten sklep,“ pronese téměř neslyšně Simona.

„Já se o to postarám,“ řekne Kennet a obrátí se k Joonovi. „V tajné místnosti za skříní ve sklepě se skrývá jedna nebo více osob.“

„Tak teď poslouchejte!“ zvolá Joona k ostatním. „Máme důvodné podezření, že se hledaná osoba nachází ve sklepě.

Já jsem operativní šéf zásahu. Buďte opatrní. Může dojít k vyjednávání o rukojmí, a v tom případě se věci ujmu já. Podezřelý je nebezpečný, ale případné výstřely mu směřujte do nohou.“

Joona si vypůjčí neprůstřelnou vestu a rychle si ji navlékne. Poté vyšle dva policisty za domek a kolem sebe shromáždí zásahovou skupinu. Všichni naslouchají jeho pokynům a pak spolu s komisařem zmizí v pootevřených dveřích do sklepa. Kovové schodiště rachotí pod jejich vahou.

Kennet stojí a objímá Simonu. Je strašné vyděšená a celá se třese. Zašeptá jí, že všechno bude zase dobré. Simona chce jen uslyšet ze sklepa svého syna, modlí se, aby se každou vteřinu ozval jeho hlas.

Po kratinké chvilce se Joona vrátí s neprůstřelnou vestou v ruce.

„Uklouzl nám,“ řekne zklamaně.

„Benjamín, kde je Benjamín?“ ptá se Simona.

„Tady není,“ odvětí Joona.

„Ale ta místnost…“

Simona zamíří ke schodišti, Kennet se ji snaží zadržet, ona se mu však vytrhne, protlačí se kolem Joony a utíká dolů. Ve sklepě je nyní světlo jako v červnovém dni. Reflektor na stativu ho zaplavuje ostrým jasem. Kdosi přenesl pod malé otevřené sklepní okénko malířské schůdky. Skříň s bezpečnostními vestami je odsunutá na stranu a u otevřených dveří do tajné místnosti hlídkuje policista. Simona se k němu pomalu blíží. Slyší, jak jí otec za zády cosi povídá, význam jeho slov však nevnímá.

„Já tam musím,“ řekne slabě.

Policista zvedne ruku a zavrtí hlavou.

„Bohužel, nemůžu vás tam pustit,“ řekne jí.

„Je tam můj syn.“

Cítí, jak ji obejmou otcovy ruce, pokouší se však vyprostit.

„Benjamín tady není, Simono.“

„Pusť mě!“

Simona nahlédne do pokoje s matrací na podlaze, se svazky komiksů, prázdnými sáčky od brambůrků, bleděmodrými návleky, konzervami, krabicí s vločkami a velikou, lesklou sekerou.

28

NEDĚLE 13. PROSINCE V POLEDNE SVÁTEK SVATÉ LUCIE

Simona sedí ve voze jedoucím zpět z Tumby a naslouchá Kennetovým stížnostem na nedostatek policejní koordinace. Neodpovídá mu, nechá ho nadávat a hledí na lidi za oknem. Maminky se žvatlajícími batolaty v kombinézách s dudlíkem v puse. Několik dětí se pokouší jezdit na odrážedle ve sněhové břečce. Všechny mají stejné batohy. Skupinka děvčat s vlasy ozdobenými sváteční stříbrnou čelenkou, něco zobou ze sáčku a vesele se smějí.

Uplynulo už víc než čtyřiadvacet hodin od chvíle, co nám ukradli Benjamína, co ho vytáhli z postele, zřejmě mu píchli anestetikum a vyvlekli ho z našeho domova, pomyslí si Simona a hledí na své ruce položené na kolenou. Jsou na nich stále patrné červené pruhy po želízkách.

Nic nenasvědčuje tomu, že by s jeho zmizením měl něco společného Josef Ek. Ve skryté sklepní místnosti se po Benjamínovi nenašly žádné stopy, pouze po Josefovi. S největší pravděpodobností tam Josef byl v době, kdy s otcem sešli dolů do sklepa.

Simona myslí na to, jak jim skrčený Josef naslouchal, uvědomil si, že objevili jeho skrýš, a tiše se natáhl po sekeře. Při následném shonu, když dovnitř vtrhla policie a odvlekla ji i Kenneta nahoru, Josef odsunul skříň, opřel žebřík pod sklepní okénko a vylezl po něm ven.

Utekl jim, obelstil policii a je stále na svobodě. Bylo po něm vyhlášeno celostátní pátrání, ale Josef Ek Benjamína neunesl. Jde o dva různé případy, které se odehrály přibližně ve stejné době, přesně jak se jí to snažil říct Erik.

„Tak jdeme?“ zeptá se Kennet.

Simona k němu vzhlédne a ucítí, jak se ochladilo. Kennet jí několikrát po sobě zopakuje, že má vystoupit z auta. Simona si uvědomí, že jsou na Doutnákové ulici.

Odemkne dveře do bytu a v předsíni spatří Benjamínovy svršky. Srdce jí poskočí a napadne ji, že je chlapec doma, pak si ale vzpomene, jak ho někdo odtáhl v pyžamu pryč.

Otec je bledý jako stěna, říká, že se půjde osprchovat, a zmizí v koupelně.

Simona se opře o zeď v hale, zavře oči a přemýšlí: Když se mi Benjamín vrátí, tak zapomenu na všechno, co se během těchto dní stalo. Nikdy o tom nepromluvím, na nikoho nebudu mít zlost, už na to ani nepomyslím, jen budu vděčná.

Slyší, jak otec v koupelně otáčí vodovodním kohoutkem.

S povzdechem si stáhne boty, bundu nechá ležet na podlaze, vejde do ložnice a posadí se na postel. Najednou si nedokáže vzpomenout, co tu vlastně pohledává, zřejmě sem pro něco šla nebo si jen chtěla na chvilku zdřímnout. Na dlani ucítí chlad prostěradla a vidí, že zpod polštáře vykukuje kus Erikových zmuchlaných pyžamových kalhot.

Ve stejném okamžiku, kdy v koupelně utichne sprcha, si vzpomene, proč šla do ložnice; chtěla tátovi přinést ručník, pak otevřít Benjamínův počítač a pokusit se najít něco, co by mohlo souviset s jeho zmizením. Vstane, vezme ze skříně šedou osušku a vrátí se do chodby. Dveře koupelny se otevřou a vyjde z nich oblečený Kennet.

„Tady máš ručník,“ řekne Simona.

„Vzal jsem si ten malý.“

Vlhké vlasy mu voní levandulí. Musel použít laciné tekuté mýdlo stojící na umyvadle.

„Ty sis myl hlavu mýdlem?“ zeptá se ho.

„Vonělo pěkně,“ odvětí otec.

„Je tam šampon, tati.“

„To je fuk.“

„Tak jo,“ odpoví s úsměvem a rozhodne se, že mu neprozradí, k čemu ten malý ručník slouží.

„Udělám kafe,“ řekne Kennet a zamíří do kuchyně.

Simona položí šedou osušku na komodu a jde do Benjamínova pokoje, zapne počítač a posadí se na židli. V místnosti se nic nezměnilo; lůžkoviny stále leží na podlaze a sklenice s vodou je převržená.

Ozve se uvítací melodie operačního systému, Simona položí ruku na myš, několik vteřin vyčkává a poté rozklikne miniaturní obrázek Benjamínova obličeje, aby se mohla zalogovat.

Počítač požaduje uživatelské jméno a heslo. Simona vyťuká slovo Benjamín, nadechne se a poté napíše Dumbledore.

Obrazovka zčerná a zase se rozsvítí, jako když člověk zavře a otevře oko.

Ačkoli Simona ví, že se vloupává do Benjamínovy nejsoukromější sféry, má pocit, že je jí chlapec opět nablízku.

„Ty jsi génius,“ ozve se jí za zády.

„Kdepak,“ odpoví Simona.

Kennet jí položí ruku na rameno a Simona otevře elektronickou poštu.

„Do jaké doby ji budeme muset procházet?“ zeptá se otce.

„Projdeme všechno.“

Simona rozklikává příchozí e-maily a otevírá jednu zprávu po druhé.

Jeden spolužák se ptá na nějakou sbírku.

Pak společně probírají skupinovou práci.

Kdosi tvrdí, že Benjamín vyhrál ve španělské loterii čtyřicet milionů eur.

Kennet odejde a vrátí se se dvěma šálky. „Kafe je nejlepší nápoj na světě,“ řekne a posadí se. „Jak se ti ksakru podařilo dostat se do počítače?“

Simona pokrčí rameny a lokne si kávy.

„Musím zavolat Kallemu Jeppsonovi a říct mu, že tu jeho pomoc už nepotřebujeme.“

Simona prochází další e-maily a otevře zprávu od Aidy. Vtipným způsobem mu popisuje děj jakéhosi špatného filmu a tvrdí, že Arnold Schwarzenegger je Shrek s lobotomií.

Týdenní zprávy ze školy.

Varování z banky, aby nikde nenechával informace o svém kontu.

Facebook, facebook, facebook, facebook, facebook.

Simona otevře Benjamínův účet na facebooku. Stovky dotazů pojednávají o skupině „hypno monkey“.

Veškeré příspěvky se točí kolem Erika, pisatelé v nich ventilují různé urážlivé teorie o tom, že Benjamína zhypnotizoval, aby byl neohrabaný a nemotorný, přinášejí důkazy, že Erik zhypnotizoval celé Švédsko, kdosi požaduje odškodné za to, že mu Erik zhypnotizoval ptáka.

Najde tam i odkaz na video na YouTube. Simona ho otevře a spatří krátký film s názvem Asshole. Hlasovou kulisu představuje jakýsi vědec, který popisuje, jak funguje seriózní hypnóza, zatímco sled obrázků ukazuje Erika tlačícího se kolem několika lidí. Náhodou vrazí do staré ženy s chodítkem, která mu za zády pohrozí prstem.

Simona se vrátí k seznamu Benjamínovy příchozí pošty a najde krátký e-mail od Aidy, z něhož jí hrůzou vstanou vlasy na hlavě. Z několika dívčiných slov se jí žaludkem šíří neurčitá úzkost. Dlaně má vlhké. Otočí se a upozorní Kenneta.

„Podívej se na tohle, tati.“

Natočí displej tak, aby si otec mohl přečíst Aidin dopis: Nicke říká, že se Wailord zlobí a že na tebe rozevřel tlamu. Myslím, Že by to opravdu mohlo být nebezpečné, Benjamíne.

„Nicke je Aidin mladší bratr,“ řekne Simona.

„Jaký Wailord?“ zeptá se Kennet a dlouze se nadechne. „Víš, o co jde?“

Simona zavrtí hlavou. Náhlá úzkost se s plnou intenzitou smrští do temné kuličky, která jí projíždí útrobami. Co o Benjamínově životě vlastně ví?

„Myslím, že je to jméno nějakého pokémona,“ odpoví otci. „Aidin mladší bratr Nicke o Wailordovi mluvil.“

Simona přejde na seznam odeslané pošty a najde Benjamínovu vzrušenou odpověď: Nicke se musí držet doma. Nepouštěj ho k moři. Pokud se Wailord opravdu zlobí, tak někomu z nás ublíží. Měli jsme jít rovnou na policii. Myslím, že teď už je to moc nebezpečné.

„Co to má ksakru znamenat?“ zeptá se Kennet.

„Nevím, jestli je to myšleno vážně, nebo jestli jde o hru.“

„Tohle nevypadá jako hra.“

„To ne.“

Kennet zafuní a poškrábe se na břiše.

„Aida a Nicke,“ řekne pomalu. „Co jsou ti dva vlastně zač?“

Simona pohlédne na otce a přemýšlí, co má odpovědět. Lidi jako Aida nikdy nechápala. Černě oblečená, zmalovaná a potetovaná holka s piercingem, pocházející z podivných rodinných poměrů.

„Aida je Benjamínova přítelkyně,“ ozve se Simona. „A Nicke je její bratr. Někde tu musí být její a Benjamínova fotka.“

Vezme Benjamínovu peněženku a najde dívčinu fotografii. Benjamín ji drží kolem ramen. Aida se směje do objektivu, v očích má však trošku znepokojený výraz.

„Ale co je to za lidi?“ ptá se zarputile Kennet a hledí na Aidin zmalovaný obličej.

„Co je to za lidi?“ opáčí pomalu Simona. „To vlastně nevím. Vím jen to, že ji má Benjamín rád. Aida se stará o mladšího brášku. Nicke má nějakou vývojovou vadu.“

„Je agresivní?“

Simona zavrtí hlavou.

„To si nemyslím.“

Chvíli věc zvažuje a pak řekne:

„Jejich matka je zřejmě nemocná. Tipla bych si na rozedmu plic, ale je to jen můj dohad.“

Kennet zkříží paže na hrudi. Opět se zakloní a hledí do stropu. Pak se narovná a vážně řekne:

„Wailord je nějaká kreslená postava, ne?“

„Je to pokémon,“ odvětí dcera.

„To bych měl znát i tohle?“

„Pokud máš děti v určitém věku, tak to znáš, ať chceš nebo ne,“ odpoví Simona.

Kennet na ni hledí naprosto nechápavě. „Pokémon,“ zopakuje mu Simona. „Je to taková hra.“

„Hra?“

„Copak si nevzpomínáš, jak si Benjamín hrál s pokémony, když byl mladší? Sbíral karty a neustále povídal něco o různých silách, o tom, jak se pokémoni proměňují.“

Kennet zavrtí hlavou.

„Vydrželo mu to přinejmenším dva roky,“ řekne Simona.

„Ale teď už ne, nebo ano?“

„Dnes je na to moc velký,“ odpoví dcera.

„Viděl jsem ho hrát si s nějakými figurkami, když se vrátil z toho jezdeckého tábora.“

„Ano, já vím, potají si možná hraje dodnes,“ řekne Simona.

„A co jsou ti pokémoni vlastně zač?“

„Jak ti to mám vysvětlit? Jsou podobní zvířatům, ale nejsou to skutečná zvířata. Jsou vymyšlení, vypadají jako hmyz nebo roboti, nevím. Někteří jsou roztomilí a jiní odporní. Pocházejí z Japonska, objevili se někdy na začátku devadesátých let, a koncem desetiletí se z nich už stal hotový průmysl. Ty postavičky představují kapesní příšerky, pokémony. Hráč je má v kapse, může je stočit a udělat z nich malé kuličky. Všechno je to pěkná pitomost. Člověk bojuje s ostatními hráči prostřednictvím svých pokémonů. Samozřejmě dost tvrdě. Každopádně jde o to porazit co největší počet protivníků… hráč pak dostane peníze a pokémon získá body.“

„A vyhrává pokémon s největším počtem bodů,“ řekne Kennet.

„Já vážně nevím. Připadá mi, že to nemá konce.“

„Existuje to i jako počítačová hra?“

„Najdeš je úplně ve všem, proto se to taky tak rychle rozšířilo; televizní seriál, karty, plyšáci, sladkosti, videohry, Nintendo a tak dále.“

„Nevím, jestli jsem z toho moudřejší než předtím,“ řekne Kennet

„To asi ne,“ odpoví váhavě Simona.

Otec na ni pohlédne.

„Co tím myslíš?“

„Jen jsem si uvědomila, že přesně o tohle jde, totiž o to, aby dospělí zůstali mimo,“ řekne dcera. „Svět pokémonů musí být veliký a komplikovaný, aby do něj dospělí nemohli zasahovat a nechali děti na pokoji.“

„Takže s tím Benjamín znovu začal?“ zeptá se Kennet.

„Ne, každopádně ne tak jako předtím, musí jít o něco jiného,“ odpoví Simona a ukáže na displej.

„Myslíš, že je ten Wailord skutečná osoba?“ řekne tázavě Kennet.

„Ano.“

„Která nemá s pokémony nic společného.“

„Nevím… Nicke mi vykládal o Wailordovi, jako by se vůbec nejednalo o pokémona. Možná je to jen jeho způsob vyjadřování. Ale když Benjamín napíše: Nepouštěj Nicka k moři, tak se mi to vůbec nelíbí.“

„K jakému moři?“ zeptá se Kennet.

„Přesně tak, žádné moře tu není, existuje jenom v té hře.“

„Ale zároveň se zdá, že to Benjamín nepovažoval za planou výhrůžku,“ řekne Kennet. „Bral to vážně, nemám pravdu?“

Simona přikývne.

„To moře je smyšlenka, ale hrozba je skutečná.“

„Musíme Wailorda najít.“

„Mohl by to být nějaký Lunar,“ řekne váhavě Simona.

Kennet na ni pohlédne a ušklíbne se.

„Začínám chápat, že nastal čas, abych šel do penze,“ prohlásí.

„Lunar je jeden nick na chatu,“ vysvětlí mu Simona a přitáhne počítač blíže k němu. „Zkusím zadat do vyhledávače Wailorda.“

Výsledkem hledání je osmdesát pět tisíc odkazů. Kennet zamíří do kuchyně a Simona slyší, jak nastavuje zvuk na policejní vysílačce. V praskání a šumění se ozývají lidské hlasy.

Simona se probírá stránkami s japonskými informacemi o pokémonech. Wailord is the largest of all identified pokémon up to now. This giant pokémon swims languorously in the open sea, eating massive amounts of food at once with its enormous mouth.

„Tak tady máme to moře,“ řekne tiše Kennet a čte jí přes rameno.

Simona ani neslyšela, že se vrátil.

Článek popisuje, jak Wailord pronásleduje svou oběť obrovskými skoky, zastaví se v hejnu ryb a s plnou tlamou plave dál. Je na něj příšerný pohled, když zhltne svou kořist jediným polknutím, čte Simona.

Omezí hledání na stránky pouze ve švédštině a na jednom fóru najde následující rozhovor:

„Ahoj, jak je možné dostat Wailorda?“

„Když chceš dostat Wailorda, musíš někde v moři chytit Wailmera.“

„Fajn, ale kde v moři?“

„Skoro kdekoli, jen musíš použít Super Rod.“

„Našla jsi něco?“ zeptá se Kennet.

„Zřejmě to chvilku potrvá.“

„Projdi všechny maily, prober koš, zkus vystopovat toho Wailorda.“

Simona vzhlédne. Otec má na sobě koženou bundu.

„Co chceš dělat?“

„Někam si potřebuju zajet,“ odvětí stručně Kennet.

„Kam chceš jet? Domů?“

„Musím si promluvit s Nickem a s Aidou.“

„Mám jet s tebou?“ zeptá se Simona.

Kennet zavrtí hlavou.

„Bude lepší, když zatím projdeš ten počítač.“

Simona ho vyprovodí do haly a Kennet se pokusí o úsměv. Vypadá velmi unaveně. Dcera ho před odchodem obejme, zamkne dveře a slyší, jak otec stiskne tlačítko výtahu. Mašinérie se rozbíhá. Najednou si vzpomene, jak jednou celý den zírala na dveře a čekala, až se otec vrátí domů. Bylo jí asi devět a uvědomila si, že od nich máma chce odejít. Nedokázala uvěřit, že táta zůstane.

Vejde do kuchyně a vidí, že jí otec nakrájel vánočku a položil ji na sáček. Kávovar je zapnutý, na dně konvice leží tmavá usazenina

Pach spálené kávy se mísí s panickým pocitem, že radostná část jejího bytí již nenávratně pominula. Její život je rozdělen do dvou dějství; to první, šťastné, právě skončilo. Nemá sílu pomyslet na to, co ji čeká.

Simona jde pro kabelku a vyndá z ní telefon, jak očekávala, několikrát jí volala Ylva. Na seznamu nepřijatých hovorů je i Shulman. Simona stiskne variantu „použít číslo“, rozmyslí si to však ještě předtím, než naskočí vyzváněcí tón. Odloží telefon a vrátí se do Benjamínova pokoje.

Za oknem leží prosincové šero. Vypadá to, že venku pořádně fouká. Závěsné pouliční lampy se kymácejí a v jejich světle se k zemi snášejí mokré sněhové vločky.

Simona objeví v koši jeden e-mail od Aidy s tímto textem: Lituju tě, protože bydlíš v domově plném lží. K dopisu je přiložený obsáhlý soubor. Simona na něj klikne kurzorem a cítí, jak se jí prudce rozbuší krev ve spáncích. Právě ve chvíli, kdy vyhledá příslušný program, v němž by mohla obrázek otevřít, se ozve opatrné klepání na dveře. Zvuk připomíná škrábání. Zatají dech, vstane však, když se klepání ozve znovu. Na vratkých nohou jde dlouhou chodbou do haly a pak ke dveřím.

29

NEDĚLE 13. PROSINCE ODPOLEDNE SVÁTEK SVATĚ LUCIE

Kennet sedí v autě před vchodem do Aidina domu v Sundbybergu a přemýšlí nad podivnými hrozbami v Benjamínově poště: „Nicke říká, že se Wailord zlobí a že na tebe rozevřel tlamu.“ „Nepouštěj Nicka k moři“. Napadne ho, kolikrát v životě už viděl a slyšel strach. Sám ví, jaký je to pocit, strachu se nikdo neubrání.

Aida bydlí v malém třípatrovém domě. Působí překvapivě idylicky, starodávně a solidně. Pohlédne na fotografii, kterou mu dala Simona. Dívka s piercingem a černě podmalovanýma očima. Rád by věděl, proč si ji nedokáže představit v tomto domě, u kuchyňského stolu, v pokoji, kde obrázky koní nahradil Marilyn Manson.

Právě se chystá vystoupit z auta a připlížit se k balkonu, který podle jeho názoru patří Aidině rodině, zarazí se však, když spatří jakousi hromotluckou postavu poskakující sem a tam po cestě pro pěší za domem.

Najednou se otevřou dveře a na ulici vyjde Aida. Zdá se, že má naspěch. Ohlédne se přes rameno a z tašky vyndá cigarety, rty jednu vytáhne přímo z krabičky a zapálí si, aniž zvolní tempo. Kennet jde za ní ke stanici metra. Chce si s ní promluvit. Kolem s rámusem projede autobus a kdesi se rozštěká pes. Vtom se za Aidou rozběhne onen hromotluk, kterého předtím viděl za domem. Jistě ho slyšela, protože se otočí; chlapec běží přímo k ní. Dívka se zatváří vesele a rozesměje se: bílé napudrované tváře a černě namalované oči vypadají úplně dětsky. Hromotluk skočí oběma nohama přímo před ni. Aida ho pohladí po tváři a chlapec ji na oplátku obejme. Políbí se na špičku nosu a poté mu dívka pokyne na rozloučenou.

Kennet zamíří k nim a uvědomí si, že to musí být její bratr. Chlapec stojí bez hnutí a hledí za Aidou, zamává jí a otočí se. Kennet spatří hochův něžný a bezelstný obličej. Jedním okem silně šilhá. Kennet se zastaví pod pouliční svítilnou a čeká. Chlapec se blíží dlouhými těžkými kroky.

„Ahoj, Nicku,“ pozdraví ho Kennet.

Nicke se zarazí a vyděšeně na něj pohlédne. V koutcích úst má pěnu.

„Já s tebou nesmím mluvit,“ řekne pomalu a ostražitě.

„Jmenuju se Kennet a jsem policista. Nebo lépe řečeno — už jsem moc starý a tak jsem musel odejít do důchodu, ale to na věci nic nemění, pořád jsem policista.“

Chlapec se udiveně usměje.

„Tak to máš určitě pistoli, viď?“

Kennet zavrtí hlavou.

„Ne,“ zalže chlapci. „Ani policejní auto.“

Hoch zvážní.

„Vzali ti je, protože jsi moc starý?“

Kennet přikývne.

„Jo.“

„Chytáš tady zloděje?“ zeptá se Nicke.

„Jaké zloděje?“

Nicke zatáhne za zip bundy.

„Občas mi berou věci,“ řekne a kopne do země.

„Kdo ti je bere?“

Chlapec na něj netrpělivě pohlédne:

„Přece ti zloději.“

„Ano, to je jasné.“

„Vzali mi čepici, hodinky a hezký kamínek s lesklým okrajem.“

„Ty máš z někoho strach?“

Nicke zavrtí hlavou.

„Takže jsou tu všichni hodní?“ zeptá se pomalu Kennet.

Chlapec zafuní a pohlédne za Aidou.

„Moje sestra hledá tu nejstrašnější příšeru.“

Kennet pokývne ke stánku u metra.

„Chceš něco k pití?“

Nicke jde za ním a vykládá:

„Vždycky v sobotu chodím pracovat do knihovny. Věším tam lidem v šatně věci na háček a dávám jim papírky s číslem, s tisíci různých čísel.“

„To jsi šikovný chlapec,“ pochválí ho Kennet a koupí dvě lahve Coca-Coly.

Nicke ho potěšeně sleduje a požádá o jedno brčko navíc. Pak se napije, říhne, znovu se napije a ještě jednou si říhne.

„Cos to říkal o své sestře?“ zeptá se jakoby mimochodem Kennet.

Nicke svraští čelo.

„To ten kluk. Aidin kluk. Benjamín. Nicke ho dnes neviděl. Ale předtím se strašně moc zlobil. Aida plakala.“

„Benjamín se zlobil?“

Nicke překvapeně pohlédne na Kenneta.

„Benjamín se nezlobil, ten je hodný. Aida bude mít radost a bude se smát.“

Kennet zírá na mohutného chlapce.

„A kdo se tedy zlobil, Nicku? Kdo se zlobil?“

Nicke najednou zneklidní. Pohlédne na láhev a cosi hledá.

„Nesmím si od nikoho nic brát…“

„V tomhle případě je to v pořádku, slibuju,“ řekne Kennet. „Tak kdo se zlobil?“

Hoch se poškrábe na krku a otře si pěnu z koutků úst.

„To Wailord — má tááákovouhle tlamu.“

Nicke rozpaží.

„Wailord?“

„Je moc zlý“

„Kam šla Aida, Nicku?“

Chlapci cukne v obličeji a řekne:

„Nemůže najít Benjamína a má strach.“

„Ale kam teď šla?“

Nicke s pláčem na krajíčku zavrtí hlavou:

„Ach jo, já nesmím mluvit s žádnými cizími strýčky…“

„Podívej, Nicku, já nejsem žádný obyčejný strýček,“ řekne Kennet, vyndá náprsní tašku a najde v ní fotografii, na které je v policejní uniformě.

Nicke si obrázek bedlivě prohlédne a vážně prohlásí:

„Aida teď jde k Wailordovi. Má strach, že pokousal Benjamína. Wailord má strááášně velikou tlamu.“

Nicke opět roztáhne paže, aby naznačil velikost, Kennet se snaží zachovat klidný tón a pokračuje:

„A víš, kde ten Wailord bydlí?“

„Já k moři nesmím chodit, nesmím se k němu ani přiblížit.“

„A jak se člověk dostane k moři?“

„Autobusem.“

Nicke cosi ohmatává v kapse a sám pro sebe si šeptá.

„Wailord si se mnou jednou hrál, když jsem mu měl platit,“ řekne a pokusí se o úsměv. „Jen si dělal legraci. Chtěl, abych snědl něco ošklivého.“

Kennet vyčkává. Nicke zrudne a hraje si se zipem. Za nehty má špínu.

„A co jsi to snědl?“ zeptá se Kennet.

Chlapci opět prudce cukne ve tváři.

„Já nechtěl,“ odpoví a po jeho mohutném obličeji stéká několik slz.

Kennet mu poklepe po rameni a snaží se hovořit klidným a vyrovnaným hlasem:

„Zdá se, že ten Wailord bude pěkný syčák.“

„Jo, je to syčák.“

Kennet si všimne, že se Nicke stále dotýká čehosi v kapse.

„Víš přece, že jsem policista. Žádný syčák si ke mně nic nedovolí.“

„Jsi moc starý.“

„Ale jsem silný.“

Nicke se zatváří veseleji.

„Nekoupil bys mi ještě jednu kolu?“

„Proč ne, když chceš.“

„Jo, díky.“

„Copak to máš v kapse?“ zeptá se Kennet a snaží se tvářit lhostejně.

Nicke se usměje.

„To je tajemství,“ odpoví.

„Aha,“ odvětí Kennet a dál se nevyptává.

Nicke spolkne návnadu:

„Ty nejsi zvědavý?“

„Když nechceš, nemusíš mi to říkat, Nicku.“

„Ach jo,“ řekne chlapec. „Vůbec nevíš, co to je.“

„Myslím, že to nebude nic zvláštního.“

Nicke vytáhne ruku z kapsy.

„Tak já ti to povím.“

Chlapec rozevře pěst.

„V tom je má síla.“

V Nickově dlani leží troška hlíny. Kennet na něj tázavě pohlédne. Chlapec se usmívá.

„Jsem zemní pokémon,“ sdělí mu spokojeně.

„Zemní pokémon?“ zopakuje Kennet.

Nicke sevře dlaň s hlínou v pěst a zastrčí ji zpět do kapsy.

„Víš, jaké mám síly?“

Kennet zavrtí hlavou a všimne si, že podél temné vlhké fasády domu na druhé straně ulice brousí chlapík se špičatou hlavou. Vypadá, jako by něco hledal, v ruce má hůl a vrtá s ní v zemi. Najednou Kennetovi dojde, že muž chce zřejmě nahlédnout oknem do bytu v přízemí. Pomyslí si, že se ho musí zeptat, co tam dělá, ale Nicke mu položí ruku na paži: „Tak víš, jaké mám síly?“ zeptá se znovu.

Kennetovi nezbývá než spustit muže z očí. Nicke začne na prstech vypočítávat:

„Umím bojovat proti elektrickým, ohnivým, jedovatým, kamenným a ocelovým pokémonům. Ti mě nepřemůžou, tím jsem si jistý. Ale nemůžu bojovat s létajícími, s travními ani hmyzími pokémony.“

„Opravdu?“ zeptá se roztržitě Kennet a zdá se mu, že se muž zastavil u okna. Předstírá, že něco hledá, ale ve skutečnosti se snaží nakouknout dovnitř.

„Tak posloucháš mě?“ otáže se Nicke.

Kennet se pokusí o povzbudivý úsměv, když však znovu obrátí zrak k domu, muž je ten tam. Pohlédne k oknům v přízemí, nevidí však, zda je některé z nich otevřené.

„Nesnesu vodu,“ vysvětluje mu smutně Nicke. „Voda je nejhorší, nemůžu ji vystát, mám z ní hrozný strach.“

Kennet opatrně setřese chlapcovu ruku.

„Počkej chviličku,“ řekne Nickovi a udělá několik kroků k domu.

„Kolik je hodin?“ zeptá se Nicke.

„Hodin? Je tři čtvrtě na šest.“

„Tak to musím jít. Bude se zlobit, když se opozdím.“

„Kdo se bude zlobit? Tvůj tatínek?“

Nicke se rozesměje.

„Já přece žádného tatínka nemám!“

„No tak maminka.“

„Kdepak, Ariados se bude zlobit, přijde si pro něco.“

Nicke váhavě pohlédne na Kenneta, sklopí oči a zeptá se:

„Nedal bys mi nějaké drobné? Když u sebe nebudu mít trošku peněz, tak mě potrestá.“

„Počkej chvilku,“ řekne Kennet a zbystří. „To Wailord po tobě chce peníze?“

Společně opustí stánek a Kennet zopakuje otázku:

„To Wailord po tobě chce peníze?“

„Zbláznil ses? Wailord? Ten by mě spolkl… ale oni… ti ostatní k němu můžou doplavat.“

Nicke otočí hlavu. Kennet se znovu zeptá:

„Tak kdo po tobě chce peníze?“

„Ariados, vždyť jsem ti to povídal,“ odvětí netrpělivě chlapec. „Máš peníze? Když budu mít trošku peněz, tak bych pro tebe mohl něco udělat. Mohl bych ti předat trošku síly…“

„To není třeba,“ odpoví Kennet a vytáhne peněženku. „Bude ti stačit dvacet korun?“

Nicke se potěšeně zasměje, zastrčí bankovku do kapsy a bez pozdravu se rozběhne dolů po ulici.

Kennet na okamžik stane bez hnutí a snaží se pochopit, co mu chlapec říkal. V jeho povídání nenachází hlavu ani patu, přesto se však vydá za ním. Když zabočí za roh, vidí Nicka, jak čeká na přechodu. Naskočí zelená a chlapec rychle přejde, Zřejmě má namířeno ke knihovně u čtvercového náměstí. Kennet přeběhne přes ulici, postaví se k bankomatu a vyčkává. Nicke se opět zastavil. Netrpělivě obchází kolem fontány před knihovnou. Místo je špatně osvětlené, Kennetovi však přesto neujde, že hoch neustále probírá prsty hlínu v kapse u kalhot.

Vtom se mezi keři vedle Všeobecné stomatologické kliniky vynoří nějaký chlapec a jde směrem k náměstí. Zamíří k Nickovi, zastaví se před ním a cosi mu říká. Nicke si okamžitě lehne na zem a podá mu peníze. Chlapec pohlédne na bankovku a poklepe Nicka po hlavě. Najednou ho popadne za límec bundy, odtáhne ho k fontánce a strčí mu obličej do vody. Kennet se k nim chce rozběhnout, přinutí se však zůstat na místě. Je zde proto, aby našel Benjamína. Nesmí chlapce vystrašit, aby neutekl, možná je to Wailord nebo někdo, kdo by ho mohl k Wailordovi dovést. Kennet stojí s napjatě sevřenými čelistmi a počítá vteřiny, než se bude moct rozběhnout. Nicke trhá a kope nohama a Kennet vidí, jak druhý hoch s neochvějným klidem uvolní sevření. Nicke sedí na zemi před fontánou, kašle a říhá. Chlapec mu uštědří poslední šťouchanec do ramene a odchází.

Kennet rychle vyrazí po rozbláceném svažujícím se trávníku mezi keři na cestu pro pěší. Sleduje hocha podél věžáků až ke vchodu do domu, pak nohou zajistí dveře, aby se nezaklaply. Doběhne k výtahu a všimne si, že svítí šesté patro. Vyjede do šestého, předstírá, že cosi hledá po kapsách, a poté spatří chlapce, jak před jedněmi dveřmi vytahuje klíč.

„Hej, chlapče,“ osloví ho Kennet.

Hoch nereaguje, Kennet popojde k němu, chytne ho za bundu a otočí jím.

„Koukej mě pustit, dědku,“ řekne chlapec a pohlédne mu do očí.

„Víš, že vydírání je trestný čin?“

Kennetův pohled se střetne s překvapivě klidnýma očima.

„Jmenuješ se Johansson, viď?“ zeptá se Kennet, když si přečte jmenovku na dveřích.

„Ano,“ usměje se chlapec. „A jak se jmenuješ ty?“

„Jsem Kennet Sträng, kriminální komisař.“

Chlapec na něj pohlíží bez sebemenších známek strachu.

„Kolik peněz jsi Nickovi ukradl?“

„Já peníze nekradu, občas mi někdo nějaké dá, ale nikomu nic neberu, všichni jsou spokojení a nikdo si nestěžuje.“

„Rád bych si promluvil s tvými rodiči.“

„Aha.“

„Mám to udělat?“

„Prosím, nedělejte to,“ zapitvoří se chlapec.

Kennet zazvoní a po chvíli otevře korpulentní opálená žena.

„Dobrý den,“ pozdraví jí Kennet. „Jsem kriminální komisař a obávám se, že se váš syn dopouští nepěkných věcí.“

„Můj syn? Já žádné děti nemám,“ odpoví žena.

Kennet vidí, jak se hoch se sklopenou hlavou usmívá.

„Vy toho chlapce neznáte?“

„Můžete mi ukázat legitimaci?“ opáčí silná žena.

„Tenhle chlapec je…“

„Žádnou legitimaci nemá,“ přeruší ho chlapec.

„Ale ano, mám,“ zalže Kennet.

„Není to žádnej policajt,“ usměje se hoch a vyndá peněženku. „Tady je má průkazka, jsem stejnej policajt jako tenhle…“

Kennet mu peněženku vytrhne.

„Koukej ji navalit zpátky!“

„Jenom se podívám,“ odpoví Kennet.

„Říkal, že mi chce dát pusu na pindíka,“ prohlásí chlapec.

„Zavolám policii,“ řekne vystrašeným hlasem žena.

Kennet přivolá výtah. Žena se rozhlédne a rychle začne bušit na sousedy.

„Dal mi peníze,“ řekne jí chlapec. „Ale já s ním jít nechtěl.“

Výtahové dveře se otevřou. Jeden ze sousedů odsune bezpečnostní řetěz.

„Napříště koukej nechat Nicka na pokoji,“ řekne mu tiše Kennet.

„Je můj,“ odpoví hoch.

Žena volá policii. Kennet nastoupí do výtahu, stiskne zelené tlačítko a vidí, jak se zavřou dveře. Po zádech mu stéká pot. Chlapec si musel všimnout, že ho Kennet od fontány sleduje, a obyčejně ho napálil, vešel do cizího domu a postavil se k neznámým dveřím. Kabina pomalu sjíždí dolů, světlo bliká, ocelová lana nad ním duní. Kennet se podívá do chlapcovy peněženky: je v ní téměř sto korun a modrá vizitka s adresou: Moře, Loudden osmnáct.

30

NEDĚLE 13. PROSINCE ODPOLEDNE SVÁTEK SVATÉ LUCIE

Na stříšce pouličního stánku se směje obrovský teplý párek. V jedné ruce třímá láhev kečupu, z níž sám sebe polévá, na druhé má zdvižený palec. Erik si objedná hamburger a hranolky, posadí se k oknu na vysokou stoličku s lesklým sedadlem a zamženým sklem vyhlíží na ulici. Naproti je zámečnictví. Ve výloze stojí půl metru vysocí vánoční skřítci s různými sejfy, zámky a klíči.

Erik otevře lahvičku s minerálkou, lokne si a zavolá domů. Ze záznamníku uslyší svůj hlas vyzývající volaného, aby zanechal vzkaz. Zamáčkne hovor a zavolá Simoně na mobil. Manželka telefon nebere, a když pípne hlasová schránka, nahraje jí krátkou zprávu.

„Ahoj, Simono… Jen jsem ti chtěl říct, že bys měla přijmout policejní ochranu, protože se zdá, že Josef Ek má na mě strašlivou zlost… jen tohle.“

Zakousne se do hamburgeru a prázdný žaludek ho zabolí. Zmáhá ho únava. Napíchne na plastovou vidličku důkladně propečený hranolek a vzpomene si na Joonův obličej, když četl Evelynin dopis od Josefa. Jako by v místnosti poklesla teplota. Světle šedé oči se změnily v led a okamžitě zostřily.

Joona mu před čtyřmi hodinami telefonicky oznámil, že Josefa opět nechytili. Skrýval se ve sklepě, ale uprchl jim. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tam byl Benjamín. Naopak, předběžné výsledky analýzy DNA prokázaly, že Josef byl v místnosti po celou dobu sám.

Erik se snaží představit si Evelyninu tvář a vybavit si její slova, když se najednou dovtípila, že se Josef vrátil domů. Nedomnívá se, že by jim o tajné místnosti ve sklepě neřekla záměrně. Prostě na to zapomněla. Došlo jí to až v okamžiku, kdy si uvědomila, že se Josef ukryl v jejich domku.

Josef Ek mi chce ublížit, pomyslí si Erik. Žárlí a nenávidí mě, protože si namlouvá, že mezi mnou a Evelyn něco je, a rozhodl se mi pomstít. Neví však, kde bydlím. V dopise chtěl po Evelyn, aby mu to prozradila. Ukážeš mi, kde bydlí, napsal jí.

„Neví, kde bydlím,“ zašeptá Erik. „A pokud neví, kde bydlím, nemohl se vloupat k nám domů a odvléct Benjamína.“

Erik sní ještě kousek hamburgeru, otře si ruce do ubrousku a znovu se pokusí dovolat Simoně. Musí vědět, že Benjamína neunesl Josef Ek. Pocítí záchvěv úlevy, ačkoli bude muset začít znovu a všechno ještě jednou probrat od samého začátku. Vyndá papír, napíše na něj slovo Aida, rozmyslí si to a lístek zmačká. Simona si toho musela zapamatovat víc, řekne si, určitě něco viděla.

Už ji vyslýchal Joona Linna, na nic dalšího si však nevzpomněla. Všichni se zaměřili na Josefa, na shodu okolností, že uprchl z nemocnice před Benjamínovým zmizením. Nyní mu to připadá absurdní. Je to nesmysl, vždyť to celou dobu říkal. K prvnímu vloupání přece došlo před Josefovým útěkem. Josef je sériový vrah a už ví, jak chutná krev. Odvléct někoho pryč — to do jeho vzorce chování nezapadá. Jediný člověk, kterého by chtěl unést, je Evelyn, je na ni fixovaný, to ona byla motivem všech jeho činů.

Zazvoní telefon, Erik odloží hamburger, otře si ruce a vezme ho, aniž pohlédne na displej.

„Ano, tady Erik Maria Bark.“

V telefonu se ozývá praskání a hluk.

„Haló?“ řekne hlasitě Erik.

Najednou zaslechne slabý hlas.

„Tati?“

Na grilu se otočí hamburger. V telefonu cosi duní.

„Počkej, neslyším tě.“

Erik se probojuje mezi nově příchozími hosty a zamíří na parkoviště. Kolem pouličních lamp víří sníh.

„Benjamíne!“

„Slyšíš mě?“ zeptá se zcela blízko Benjamín.

„Kde jsi? Pověz mi, kde jsi?“

„Nevím, tati, nic nechápu, ležím v nějakém autě, v kufru, a pořád jedeme a jedeme…“

„Kdo tě unesl?“

„Vzbudil jsem se až tady, nic jsem neviděl, mám žízeň…“

„Jsi zraněný?“

„Tati,“ pláče chlapec.

„Jsem tu, Benjamíne.“

„Co se to děje?“

Benjamín působí jako vystrašený chlapeček.

„Já tě najdu,“ prohlásí Erik. „Víš, kam jedete?“

„Když jsem se probral, slyšel jsem nějaký hlas, znělo to jako přes tlustou látku. Co to jen bylo? Říkal něco o… myslím, že o nějakém domě…“

„Pověz mi trochu víc! Co to bylo za dům?“

„Ne, nebyl to dům… byl to… nějaký strašidelný zámek.“

„Cože?“

„Teď jsme zastavili, tati, auto stojí, slyším kroky,“ říká vyděšeným hlasem Benjamín. „Už musím končit.“

Ozvou se podivné, bučivé zvuky, zapraskání a pak náhlý Benjamínův křik, chlapec má vřískavý a vystrašený hlas, působí strašně vyděšeně:

„Nechte mě být, já nechci, prosím, slibuju, že…“

Poté nastane ticho; kdosi hovor přerušil. Nad parkovištěm před kioskem tančí sněhové vločky. Erik hledí na přístroj, neodváží se ho však použít, nechce blokovat linku pro případ, že by chlapec ještě jednou volal. Čeká u auta a doufá, že se syn znovu ozve. Snaží se projít celý jejich rozhovor, nedokáže se však soustředit. Do hlavy mu neustále prudce buší ozvěna chlapcova strachu. Napadne ho, že to musí povědět Simoně.

Pruh červených zadních světel se plazí k severu a jako hadí jazyk se rozvětvuje napravo k univerzitě a Evropské dálnici 18 a nalevo ke Karolínské nemocnici a Evropské 4.

Pomalá kolona tisíců vlekoucích se aut. Erik si uvědomí, že nechal rukavice a čepici v kiosku i s hamburgerem, je mu to však jedno.

Posadí se do vozu a ruce se mu třesou tak, že se nedokáže trefit klíčkem do zapalování. Musí ho přidržet oběma rukama. Vycouvá do tmy na šedou vozovku lesknoucí se mokrým sněhem a zabočí doleva na Valhalskou.

Zaparkuje na Döbelnově, několika dlouhými kroky přeběhne na Doutnákovou, s podivným pocitem cizoty projde vchodem a pokračuje po schodech nahoru. U dveří zazvoní, vyčkává, ozvou se kroky a slabé cvaknutí kovového víčka před kukátkem. Pak slyší, jak Simona zevnitř odemkne. Po chvíli Erik otevře a vejde do temné haly. Simona o kousek ucouvla, stojí opodál s rukama zkříženýma na prsou. Na sobě má džíny a modrý pletený svetr. Tváří se nepřístupně.

„Nebereš mi telefon,“ řekne Erik.

„Viděla jsem, žes mi volal,“ řekne tlumeně Simona. „Chtěl jsi něco důležitého?“

„Ano.“

Její obličej se rozpadne strachem a úzkostí, které se dosud snažila nedat najevo. Rukou si zakryje ústa a zírá na něj.

„Před půlhodinou mi volal Benjamín.“

„Dobrý bože…“

Simona k němu popojde.

„Kde je?“ zeptá se zvýšeným hlasem.

„To nevím, sám to nevěděl, nevěděl nic…“

„Tak co říkal?“

„Že leží v nějakém autě.“

„Byl zraněný?“

„To si nemyslím.“

„Ale co…“

„Počkej,“ přeruší ji Erik. „Potřebuju si od tebe zavolat, třeba bude možné ten rozhovor vystopovat.“

„Kam chceš volat?“

„Na policii,“ odpoví Erik. „Mám tam jednoho známého a…“

„Promluvím s tatínkem — to bude rychlejší,“ přeruší ho žena.

Vezme telefon, posadí se na dlouhou lavici v temné hale a cítí, jak má rozpálený obličej.

„Tys už spal?“ zeptá se Simona. „Tati, chci ti… Je tu Erik, mluvil s Benjamínem, musíš zjistit, odkud volal. Nevím. Zatím ne… Zeptej se přímo jeho…“

Simona zamíří k Erikovi, ten vstane a odmítavě mávne rukou, přesto si však od ní vezme telefon a přiloží ho k uchu.

„Haló?“

„Pověz mi, jak to bylo, Eriku,“ řekne Kennet.

„Chtěl jsem zavolat na policii, ale Simona říkala, že bys ten hovor mohl zjistit rychleji.“

„Možná má pravdu.“

„Před půlhodinou mi volal Benjamín, vůbec nic nevěděl, nevěděl, kde je ani kdo ho unesl, vlastně věděl jen to, že leží v nějakém autě… a zatímco jsme spolu mluvili, to auto zastavilo, Benjamín říkal, že slyší kroky, pak něco křičel a nakonec nastalo ticho.“

Erik slyší Simonin potlačovaný pláč.

„Volal ze svého telefonu?“ zeptá se Kennet.

„Ano.“

„Předtím ho měl vypnutý… snažil jsem se ho vystopovat už předevčírem, vždyť víš, že i vypnutý telefon vysílá signály k nejbližší ústředně.“

Erik mlčky naslouchá Kennetovu rychlému vysvětlování, že podle paragrafu 25 a 27 zákona o telekomunikačních službách jsou telefonní operátoři povinni pomáhat policii, pokud vyšetřovaný zločin obnáší přinejmenším dvouletý trest odnětí svobody.

„Co můžou zjistit?“ zeptá se Erik.

„Upřesnění hovoru se liší případ od případu, závisí to na stanicích a ústřednách, ale s trochou štěstí bychom brzy měli znát přibližné místo volání v okruhu sto metrů.“

„Pospěš si, musíš sebou hodit.“

Erik ukončí hovor, zůstane stát s telefonem v ruce a poté ho podá Simoně.

„Co sis to udělala na tváři?“ zeptá se jí.

„Cože? Aha, to nic není,“ odpoví Simona.

Manželé stojí naproti sobě a unaveně a nejistě na sebe hledí.

„Nechceš jít dál, Eriku?“ zeptá se Simona.

Erik přikývne, chvíli otálí, pak si zuje boty, vidí, že v Benjamínově pokoji svítí počítač a zamíří tam.

„Našla jsi něco?“

Simona se zastaví ve dveřích.

„Několik mailů, co si psali s Aidou,“ odpoví mu. „Vypadá to, že jim někdo vyhrožoval.“

„A kdo?“

„To nevíme. Táta na tom pracuje.“

Erik se posadí k počítači.

„Benjamín žije,“ pronese tiše a dlouze se na ni zahledí.

„Ano.“

„Zdá se, že s tím Josef Ek nemá nic společného.“

„Nechal jsi mi vzkaz na záznamníku, že Josef neví, kde bydlíme,“ řekne Simona. „Ale vždyť přece sám víš, že sem volal, takže může klidně…“

„To je něco jiného,“ přeruší ji Erik.

„Jak to?“

„Přepojila ho sem ústředna,“ vysvětlí jí Erik. „Požádal jsem je o to, pokud se bude jednat o něco důležitého. Josef nemá naše telefonní číslo ani adresu.“

„Ale někdo Benjamína unesl, strčil ho do auta a…“

Simona umlkne.

Erik si přečte e-mail od Aidy, v němž ho lituje, že žije v domově plném lží, a pak otevře přiložený obrázek: barevnou fotografii pořízenou v noci s bleskem, na níž je žlutozelený neudržovaný trávník. Zdá se, že se terén trošku zdvihá k dlouhé řadě keřů. Za suchými stromky je vidět hnědý laťkový plot. Na okraji ostrého bílého světla leží zelený plastový děrovaný košík a záhon připomínající brambořiště.

Erik se pokouší pochopit, co je námětem obrázku, pátrá pohledem, jestli na něm třeba není ježek nebo rejsek, kterého si dosud nevšiml. Snaží se proniknout očima za světlo blesku, zda tam není nějaký člověk či tvář, nic však neobjeví.

„To je podivná fotografie,“ zašeptá Simona.

„Možná tam Aida jen připojila nesprávný obrázek,“ řekne Erik.

„To by vysvětlovalo, proč Benjamín ten dopis hodil do koše.“

„Musíme si promluvit s Aidou, jak o tomhle, tak i…“

„Preparát s koagulačním faktorem!“ zakvílí najednou Simona.

„Já vím…“

„Píchl jsi mu ho v pondělí?“

Než Erik stačí odpovědět, Simona zamíří chodbou do kuchyně. Erik jde za ní. Simona stojí u okna a smrká do papírové utěrky. Erik natáhne ruku, aby ji pohladil, ale žena se odtáhne. Erik přesně ví, kdy Benjamín dostal naposledy svůj lék — injekci s preparátem umožňujícím srážlivost chlapcovy krve, který ho ochrání před náhlým krvácením do mozku a před vykrvácením, jež může zapříčinit obyčejný prudký pohyb.

„Píchl jsem mu ji v pondělí dopoledne v devět hodin deset minut. Chtěl jít bruslit, ale namísto toho jel do Tensty za Aidou.“

Simona přikývne a počítá:

„Dnes je neděle, takže zítra by měl dostat novou injekci,“ zašeptá.

„Ještě pár dní mu žádné nebezpečí nehrozí,“ snaží se ji uklidnit Erik.

Pohlédne na ženu, na její unavený obličej, na krásné rysy pokropené pihami. Na bokové džíny, na vyčnívající okraj žlutých kalhotek. Rád by tu zůstal, nic víc, chtěl by u ní jen spát, vlastně by se s ní chtěl i milovat, ví však, že na něco takového je ještě příliš brzy, je příliš brzy i na to, aby se o to vůbec pokusil, na to, aby pocítil touhu.

„Tak já půjdu,“ zamumlá Erik.

Simona přikývne.

Manželé na sebe pohlédnou.

„Zavolej mi, až Kennet něco zjistí.“

„Kam jdeš?“ zeptá se Simona.

„Musím pracovat.“

„Ty spíš v kanceláři?“

„Je to docela praktické.“

„Můžeš přespat tady,“ řekne Simona.

Erika to překvapí a najednou neví, co říct. Chvilička mlčení však stačí k tomu, aby si žena jeho váhavou reakci špatně vysvětlila.

„Nemyslela jsem to jako pozvání,“ řekne rychle Simona. „Nic si nenamlouvej.“

„Nápodobně,“ odpoví Erik.

„Ty ses přestěhoval k Daniele?“

„Ne.“

„Už jsme se rozešli,“ řekne zvýšeným hlasem Simona. „Takže mi nemusíš lhát.“

„Fajn.“

„Co myslíš tím fajn?“

„Přestěhoval jsem se k Daniele,“ zalže Erik.

„Dobře,“ zašeptá Simona.

„Ano.“

„Nehodlám se tě vyptávat, jestli je mladá, hezká a…“

„To je,“ přeruší ji Erik.

Zamíří do haly, nazuje si boty, vyjde na chodbu a zavře za sebou. Vyčká, dokud Simona nezamkne dveře a nezahákne bezpečnostní řetěz, a vydá se po schodech dolů.

31

PONDĚLÍ 14. PROSINCE RÁNO

Simonu vzbudí zvonění telefonu. Závěsy nejsou zatažené a ložnice je plná zimního slunce. Na okamžik ji napadne, že jí možná volá Erik, s pláčem na krajíčku si však uvědomí, že to není možné; Erik se tohoto rána probudí vedle Daniely a ona zůstala sama.

Vezme telefon z nočního stolku a odpoví:

„Ano?“

„Simono? Tady Ylva. Sháním tě už několik dní.“

Ylvin hlas zní vystrašeně. Je téměř deset hodin.

„Měla jsem jiné starosti,“ řekne odměřeně Simona.

„Copak oni ho nenašli?“

„Ne,“ odpoví Simona.

V telefonu je ticho. Za oknem se mihne několik stínů a Simona vidí, jak z protější střechy mizí barva. Několik mužů v oranžových kombinézách seškrabuje oprýskané plechy.

„Promiň,“ řekne Ylva. „Nebudu tě otravovat.“

„A co se stalo?“

„Zítra sem přijde účetní, něco se mu nelíbí, a já nedokážu přemýšlet, když mi tady mlátí Norén.“

„Jak to, mlátí?“

Ylva vydá jakýsi neidentifikovatelný zvuk.

„Vlezl sem s gumovým kladívkem a do všeho bouchá,“ vysvětluje unaveným hlasem. „Říká, že s akvarely už skončil a namísto toho prý hledá dutá místa v umění.“

„To si přece může dělat někde jinde.“

„Už rozbil tu nádobu od Petera Dahla.“

„Zavolala jsi policii?“

„Jo, byli tu, ale Norén žvanil cosi o umělecké svobodě. Řekli mu, ať toho nechá, a on teď stojí před galerií a mlátí kladivem.“

Simona vstane a pohlédne na sebe v kouřově odstíněném zrcadle šatny. Vypadá ztrhaně a vyhuble. Má pocit, jako by se její tvář rozpadla do spousty malých kousíčků, které se pak opět pospojovaly.

„A Shulman?“ zeptá se Simona. „Jak to jde s tou jeho výstavou?“

Ylvin hlas zní nadšeně.

„Prý s tebou potřebuje mluvit.“

„Já mu zavolám.“

„Chce ti ukázat něco ohledně světla.“

Ylva ztiší hlas:

„Nemám tušení, jak to vypadá mezi tebou a Erikem, ale…“

„Rozešli jsme se,“ odpoví stručně Simona.

„Protože já jsem přesvědčená o tom…“

Ylva zmlkne.

„O čem jsi přesvědčená?“ zeptá se pomalu Simona.

„O tom, že je do tebe Shulman zamilovaný.“

Simona pohlédne v zrcadle sama sobě do očí a najednou ucítí zalechtání v břiše.

„Tak já se zastavím,“ řekne.

„Vážně bys mohla?“

„Jen si vyřídím jeden telefon.“

Simona položí sluchátko a zůstane chvíli sedět na okraji postele. Benjamín žije, to je nejdůležitější. Žije, ačkoli od jeho únosu uplynulo již několik dní. To je velmi dobré znamení. Naznačuje, že osoba, která ho unesla, neusiluje v první řadě o jeho život. Má jiné úmysly a možná bude požadovat výkupné. Simona si rychle udělá přehled o svých financích. Co vlastně má? Peníze si může vypůjčit. To by se dalo zařídit. Rozhodně není bohatá, ale táta by mohl prodat chatu a byt. Pak by se spolu mohli bez problémů nastěhovat někam do nájemního bytu, jen když bude mít zpět Benjamína, jen když se k ní její chlapec zase vrátí.

Simona zavolá otci, ten však telefon nebere. Zanechá mu krátký vzkaz, že jde do galerie, rychle se osprchuje, vyčistí si zuby, převlékne se a odejde z bytu, aniž za sebou zhasne.

Venku je zima, větrno a pár stupňů pod nulou. Němé šero prosincového rána dýchá ospalostí a hřbitovní atmosférou. V kalužích se prohání pes a vleče za sebou vodítko.

Jakmile se přiblíží ke galerii, střetne se skrze sklo s Ylviným pohledem. Norén už je pryč, na zemi vedle zdi však leží noviny složené do napoleonského klobouku. Ze série Shulmanových obrazů probleskuje nazelenalé světlo. Lesklé, vodově zelené oleje. Vejde dovnitř, Ylva k ní rychle zamíří a obejme ji. Simona si všimne, že si kolegyně zapomněla nabarvit vlasy načerno, v jejím účesu je patrná odrostlá rovná pěšinka. Tvář však má hladkou a pěkně nalíčenou a na rtech jako vždy tmavočervenou rtěnku. Oblékla si šedý kostým s kalhotovou sukní, černobíle pruhované punčochy a humpolácké hnědé boty.

„Tady to vážně začíná vypadat náramně,“ řekne Simona a rozhlédne se kolem. „Odvedla jsi úžasný kus práce.“

„Díky,“ zašeptá Ylva.

Simona zamíří k plátnům.

„Jednotlivé obrazy sice znám, ale ještě nikdy jsem je neviděla pohromadě, jak to Sim zamýšlel,“ řekne Ylvě.

Simona o krok popojde. „Vypadá to, jako by všechny plynuly jedním směrem.“

Simona pokračuje do další místnosti, v níž stojí na dřevěných podstavcích kamenné bloky se Shulmanovými jeskynními malbami.

„Chce sem dát olejové lampy,“ řekne Ylva. „Říkala jsem mu, že to nejde, lidi chtějí vidět, co kupují.“

„Ale kdepak, nechtějí.“

Ylva se rozesměje.

„Takže Shulman dostane, co chce?“

„Ano,“ odpoví Simona. „Dostane, co chce.“

„Je v kanceláři.“

„Co tam dělá?“

„Říkal, že si potřebuje zavolat.“

Simona pohlédne ke kanceláři a Ylva si odkašle:

„Zašla bych si pro chlebíček k obědu…“

„Takhle brzy?“

„Jen mě to napadlo,“ řekne Ylva se sklopenýma očima.

„Tak jdi,“ odpoví Simona.

Simona je tak neklidná a sklíčená, že se musí zastavit a otřít si slzy. Pak zaklepe a vejde. Shulman sedí na kancelářské židli za psacím stolem a cucá propisovací tužku.

„Tak jak to s tebou vypadá?“ zeptá se jí.

„Není to nic moc.“

„To chápu.“

Oba mlčí. Simona sklopí hlavu. Cítí se strašně zranitelná, jako by ji někdo obrousil až na nejniternější dřeň. Rozechvělými rty šeptá:

„Benjamín žije. Nevíme, kde je ani kdo ho unesl, ale žije.“

„To je dobrá zpráva,“ řekne tlumeně Shulman.

„Ksakru,“ zašeptá Simona, odvrátí se a roztřesenou dlaní si stírá z obličeje slzy.

Shulman se něžně dotkne jejích vlasů. Simona uhne, aniž ví proč. Vlastně by chtěla, aby pokračoval. Shulman ruku odtáhne. Pohlédnou na sebe. Sim si oblékl měkký černý kostým, nad límcem vystupuje shrnovací maska.

„Ty máš na sobě kostým nindži,“ řekne Simona a proti své vůli se ušklíbne.

„Japonské slovo šinobi, což je správný výraz pro nindžu, má dva významy,“ řekne Shulman. „Znamená neviditelnost, ale také vytrvalost.“

„Vytrvalost?“

„Vytrvat je zřejmě nejobtížnější umění ze všech.“

„Sám to člověk nezvládne, každopádně já ne.“

„Nikdo není sám.“

„Já už nemůžu,“ zašeptá Simona. „Rozpadám se, bez přestání se mi to honí hlavou, nikam to nevede. Kudy chodím, tudy na to myslím, kéž by se něco stalo, kéž bych se dokázala pořádně bacit po hlavě nebo s tebou skočit do postele jen proto, abych unikla té vnitřní panice…“

Simona se prudce zarazí.

„Já,“ pokusí se o vysvětlení. „Nevím, co mluvím… Omlouvám se ti, Sime.“

„A co si v tom případě vybereš? Skočíš se mnou do postele, nebo se něčím bacíš po hlavě?“ zeptá se Sim s úsměvem.

„Ani jedno, ani druhé,“ odpoví rychle Simona.

Poté si uvědomí, jak její slova vyzněla, a snaží se to urovnat:

„Nemyslela jsem to vážně, ráda bych…“

Simona opět zmlkne a cítí, jak jí prudce buší srdce.

„Copak?“

Simona mu pohlédne do očí.

„Tohle už nejsem já. Proto se takhle chovám,“ řekne stručně. „Připadám si jako největší idiot pod sluncem.“

Simona sklopí oči, cítí, jak jí hoří tváře, a trošku si odkašle:

„Musím…“

„Počkej,“ přeruší ji Shulman a vyndá z tašky průhlednou krabičku.

Uvnitř lezou jacísi tvorové, připomínají tlusté, temné motýly. Za lehce zamženým sklem se ozývá ťukání.

„Sime?“

„Jen jsem ti chtěl ukázat něco fantastického.“

Shulman k ní pozvedne krabičku. Simona spatří hnědá tělíčka, sklo zašpiněné prachem z křídel, zbytky prázdných kukel. Motýli narážejí lepkavými nožkami do skla, sosáky horečnatě vystřelují přes křídla a tykadla ostatních.

„Když jsem byla malá, tak mi vždycky připadali krásní,“ řekne Simona. „Do té doby, než jsem si je pořádně prohlédla.“

„Nejsou krásní, jsou krutí,“ usměje se Shulman a pak zvážní. „Myslím, že je to důsledkem proměny.“

Simona sáhne na krabičku a lehce se přitom dotkne jeho ruky.

„Myslíš, že krutost je důsledkem proměny?“

„Možná,“ odvětí Shulman.

Vzrušeně na sebe hledí a už se nesoustředí na rozhovor.

„Katastrofy nás mění,“ pronese pomalu Simona.

Shulman jí pohladí ruce.

„Tak to v životě chodí.“

„Ale já nechci být krutá,“ zašeptá Simona.

Stojí těsně vedle sebe. Sim opatrně položí krabičku na stůl.

„Ty…“ řekne, nakloní se k ní a lehounce ji políbí na ústa.

Simona cítí, jak se jí podlamují nohy, jak se jí třesou kolena. Jeho hebký hlas a teplo jeho těla. Z měkkého kostýmu cítí vůni ložního prádla, spánku a bylin. Když jí rukou přejíždí po tváři a po krku, má pocit, že už zapomněla na úžasnou hebkost pohlazení. Shulman na ni pohlédne usměvavýma očima. Simona už nemá v úmyslu utíkat z galerie. Ví, že je to zřejmě jediný způsob, jak na krátký okamžik uniknout úzkosti, která jí svírá hruď, ale ať, řekne si. Chce jen, aby to ještě chviličku pokračovalo, chce jen zapomenout na všechnu tu hrůzu. Simovy rty se přiblíží k jejím a tentokrát jeho polibek opětuje. Zrychlí se jí puls a prudce dýchá. Jeho ruce jí přejíždějí po zádech, po kříži, po bocích. Zaplaví ji žádost, slepá touha po něm, a ucítí horkost v klíně. Vyděsí ji síly, které se v ní rozpoutaly, ucouvne a doufá, že si nevšiml, jak je vzrušená. Otře si ústa, odkašle si, odvrátí s e od něj a rychle se snaží upravit si šaty.

„Někdo by mohl přijít,“ pokusí se namítnout.

„Co budeme dělat?“ zeptá se Shulman a Simona slyší, jak se mu chvěje hlas.

Neodpoví, popojde o krok k němu a znovu ho políbí. Už na nic nemyslí, hmatá mu po kůži a cítí jeho teplé ruce na svém těle. Shulman ji hladí po bedrech, jeho dlaně jí bloudí pod šaty, sjedou ke kalhotkám, a když zjistí, jak je vlhká, zasténá a přitiskne ztopořený penis k její stydké kosti. Simonu napadne, že by se spolu měli pomilovat tady, opřeni o zeď, o psací stůl, na podlaze, jako by na ničem jiném nezáleželo, jen na tom, aby se na několik minut zbavila paniky. Srdce jí prudce bije a podlamují se jí kolena. Vleče ho ke zdi, a když jí roztáhne nohy, aby do ní vnikl, zašeptá mu jen, ať to udělá, ať si pospíší. Vtom se ozve zacinkání zvonku na dveřích. Někdo vešel do galerie. Parkety vržou a oni od sebe odskočí.

„Pojedeme ke mně,“ zašeptá Shulman.

Simona přikývne a cítí, že má tváře zrudlé jako vlčí mák. Sim odejde z kanceláře. Simona ještě chvíli vyčkává, opře se o psací stůl a třese se po celém těle. Upraví si šaty, a když vejde do galerie, Shulman již stojí u vchodových dveří.

„Užijte si oběd,“ popřeje jim Ylva.

Simona zalituje, když oba mlčky sedí v taxíku mířícím do Mariánské uličky. Zavolám tátovi, napadne ji, promluvím s ním a vysvětlím mu, že jsem musela odejít. Pouhá myšlenka na to, co právě dělá, v ní vzbuzuje nevolnost z pocitu viny, paniky a vzrušení.

Vyjdou po úzkých schodech do pátého patra, Shulman odemyká dveře a Simona hledá v kabelce telefon.

„Musím zavolat tátovi,“ vysvětlí mu vyhýbavě.

Shulman neodpoví, vejde do haly vymalované terakotovou barvou a zmizí v chodbě.

Simona stojí a rozhlíží se. Zdi jsou plné fotografií a podél stropu se táhne výklenek s vycpanými ptáky. Než stačí zmáčknout Kennetovo číslo, Shulman je zpět.

„Simono,“ zašeptá. „Nechceš jít dál?“

Simona zavrtí hlavou.

„Ani na chviličku?“ zeptá se Shulman.

„Tak dobře.“

V kabátě ho následuje do obývacího pokoje.

„Jsme dospělí, můžeme si dělat, co chceme,“ řekne Shulman a nalije oběma skleničku koňaku.

Přiťuknou si a napijí se.

„To je dobré,“ řekne tiše Simona.

Jednu stěnu tvoří veliké okno. Simona k němu popojde a spatří měděné střechy Södermalmu a neosvětlený rub reklamy, představující tubu zubní pasty.

Shulman ji zezadu obejme.

„Copak nechápeš, že jsem do tebe blázen?“ zašeptá. „Už od prvního okamžiku.“

„Sime, já vážně nevím… nevím, co to teď dělám,“ řekne chraptivě Simona.

„A k čemu to potřebuješ vědět?“ zeptá se s úsměvem Shulman a táhne ji k ložnici.

Simona jde s ním, jako by to po celou dobu věděla. Věděla, že skončí se Shulmanem v posteli. Chtěla to a bránilo jí jedině pomyšlení, že nechce být stejná jako matka, jako Erik, nechce být lhářka, co tajnůstkaří s telefony a esemeskami. Vždycky si myslela, že není podvodnice, že je proti nevěře obrněná, ale v této chvíli nemá sebemenší pocit zrady. Shulmanova ložnice je temná, zdi jsou pokryté jakousi tmavomodrou hedvábnou látkou a na oknech visí dlouhé závěsy ze stejného materiálu. Krátké, šikmé zimní světlo pronikající vlákny připomíná svítání.

Třesoucíma se rukama si rozepne kabát a odhodí ho na podlahu. Shulman se svlékne a Simona spatří jeho svalnatá ramena a tělo porostlé tmavými chlupy. Od ohanbí k pupku se táhne pruh hustšího kudrnatého ochlupení.

Sim na ni klidně hledí svýma temnýma něžnýma očima. Simona se začne svlékat, v zajetí jeho pohledu ji však náhle zachvátí pocit strašlivé osamělosti. Shulman si toho všimne a sklopí zrak, popojde k ní a klesne na kolena. Vidí, jak mu vlasy padají přes ramena. Prstem jí přejíždí od pupku přes kyčel. Simona se pokusí o úsměv, ale moc se jí to nezdaří.

Shulman ji jemně posadí na okraj postele a začne jí stahovat kalhotky, Simona se nadzvedne, drží nohy u sebe a cítí, jak kalhotky sjíždějí dolů a na okamžik uvíznou na jedné noze. Zakloní se, zavře oči, nechá ho, aby jí roztáhnul stehna, cítí jeho horké polibky na břiše a na kyčlích. Prudce oddychuje a zaboří mu prsty do hustých dlouhých vlasů. Chce ho mít v sobě, tolik po tom touží, až ztrácí vědomí. Krví jí koluje temná touha, třísly vzrušivě a lechtivě projíždějí horké vlny. Sim se na ni položí, Simona roztáhne nohy, a když do ní vnikne, uslyší svůj vlastní vzdech. Sim cosi šeptá, ona však jeho slova nevnímá. Přitáhne ho k sobě, a když na svém těle ucítí celou jeho tíhu, zdá se jí, jako by klesala do teplé, šplouchavé vody zapomnění.

32

PONDĚLÍ 14. PROSINCE ODPOLEDNE

Je ledový den, obloha vysoká a modrá. Lidé se choulí do sebe. Unavené děti jdou domů ze školy. Kennet se zastaví na rohu před obchodem Seven-Eleven. Na reklamní ceduli nabízejí ke kávě jeden kus svátečního pečiva zdarma. Kennet vejde dovnitř a postaví se do fronty, vtom mu zazvoní telefon. Na displeji vidí Simonino číslo.

„Ty jsi byla venku, Simi?“

„Musela jsem zajít do galerie a pak jsem potřebovala vyřídit jednu věc, která…“

Simona náhle zmlkne.

„Právě jsem si poslechla tvůj vzkaz, tati.“

„Spala jsi? Působíš tak…“

„Ano. Trošku jsem si zdřímla.“

„To je dobře,“ řekne Kennet.

Pohlédne prodavačce do unavených očí a ukáže na ceduli s nabídkou.

„Už vystopovali ten Benjamínův telefon?“ zeptá se Simona.

„Zatím ještě nedostali odpověď. Říkali, že to bude nejdřív večer. Zrovna jsem jim chtěl volat.“

Prodavačka pohledem naznačí Kennetovi, aby si vybral pečivo, a on ukáže na kus, který mu připadá největší. Žena ho vloží do sáčku, vezme si od něj zmačkanou dvacetikorunu a pokyne mu k automatu s kávou a k hromadě kelímků. Kennet přikývne, projde kolem výlohy s rotujícími párky, vezme si šálek a přitom pokračuje v hovoru.

„Mluvil jsi včera s Nickem?“ zeptá se dcera.

„Je to moc milý kluk.“

Kennet stiskne tlačítko se symbolem černé kávy.

„Dozvěděl ses něco o Wailordovi?“

„Docela dost.“

„A co?“

„Počkej vteřinku,“ řekne Kennet.

Odebere z přístroje kouřící kelímek, nasadí na něj víčko a zamíří s kávou a se sáčkem k jednomu z plastových stolků.

„Jsi tam ještě?“ zeptá se a posadí se na vratkou židli.

„Ano.“

„Myslím, že se jedná o partu kluků, kteří z Nicka tahají peníze a tvrdí mu, že jsou pokémoni.“

Kennet spatří muže s rozčepýřenými vlasy tlačícího moderní dětský kočárek. V něm sedí docela velká holčička v růžové kombinéze a netečně cucá dudlík.

„Má to něco společného s Benjamínem?“

„Ti pokémoňáci? To nevím. Benjamín se je možná snažil zastavit,“ řekne Kennet.

„Musíme si promluvit s Aidou,“ prohlásí zarputile Simona.

„Chtěl jsem počkat, až přijde ze školy.“

„Co budeme dělat teď?“

„Vlastně mám jednu adresu,“ řekne Kennet.

„Jakou?“

„Někde u moře.“

„U moře?“ zeptá se Simona.

„To je všechno, co vím.“

Kennet si našpulenými rty usrkne kávy. Ulomí si kousek pečiva a rychle ho strčí do úst.

„Kde je to moře?“

„Kousek od přístavu Frihamnenu,“ prohlásí Kennet žvýkaje pečivo, „až na Louddenu.“

„Můžu jet s tebou?“

„Jsi připravená?“

„Za deset minut jsem hotová.“

„Zajdu si pro auto, nechal jsem ho u nemocnice.“

„Tak brnkni, až tu budeš, a já seběhnu dolů.“

„Fajn, zatím ahoj.“

Kennet vyjde s kávou a zbytkem pečiva z obchodu. Vzduch je suchý a velmi chladný. Několik školáčků se vede za ruce. Mezi auty přejíždí přes křižovatku cyklista. Kennet se zastaví na přechodu a stiskne tlačítko semaforu. Má pocit, že zapomněl na něco důležitého, že viděl něco zásadního, ale nedokázal si to správně vyložit. Kolem s rachotem projíždějí auta. V dálce je slyšet houkání sanitky. Otvorem v plastikovém víčku upije kávu a pohlédne na ženu stojící na druhé straně přechodu s klepajícím se psíkem na vodítku. Před Kennetem projede nákladní auto a země se zatřese pod jeho tíhou. Zaslechne hihňavý smích a napadne ho, jak zní strojeně, vtom ucítí tvrdé šťouchnutí do zad. Udělá několik kroků do silnice, aby neztratil rovnováhu, otočí se a spatří asi desetiletou holčičku, jak na něj zírá s vyvalenýma očima. To ona do mě musela strčit, pomyslí si, nikdo jiný tu není. Ve stejném okamžiku u
slyší kvílivé zavřeštění brzd a cítí, jak do něj udeří jakási nepochopitelná síla. Nějaký obrovitý perlík mu podrazí nohy. Následuje rána do zátylku, tělo mu připadá měkké a vzdálené, pomalu se sune k zemi a najednou nastane tma.

33

PONDĚLÍ 14. PROSINCE ODPOLEDNE

Erik Maria Bark sedí u psacího stolu ve své pracovně. Oknem proniká na prázdný vnitřní nemocniční dvůr bledé světlo. V krabičce s víčkem je zbytek salátu. Vedle lampy s růžovým stínítkem stojí dvoulitrová láhev Coca-Coly. Erik hledí na vytištěnou fotografii, kterou Aida poslala Benjamínovi; ostré světlo blesku ozařuje neudržovaný trávník, keře a zadní část plotu. Prohlíží si obrázek zblízka, přesto však nechápe, co je na něm zajímavého, co je jeho objektem. Přidrží si ho přímo u obličeje a snaží se zjistit, zda v košíku něco neleží.

Napadne ho, že by měl zavolat Simoně a požádat ji, aby mu dopis přečetla slovo od slova. Rád by přesně věděl, co Aida Benjamínovi napsala a co jí na to odpověděl, ale pak si řekne, že s ním Simona nebude chtít mluvit. Nechápe, proč se k ní zachoval tak hnusně a tvrdil jí, že má poměr s Danielou. Snad jen proto, že toužil po jejím odpuštění, a jí přitom stačilo tak málo k tomu, aby ho podezírala.

Najednou v duchu opět uslyší Benjamínův hlas ozývající se z kufru auta; jak se snažil vypadat dospěle a nedat najevo strach. Erik si vezme z dřevěné krabičky růžovou kodeinovou kapsli a zapije ji studenou kávou. Ruka se mu roztřese do té míry, že se mu nedaří položit šálek zpět na talířek.

Benjamín musel být příšerně vyděšený, vždyť byl zavřený ve tmě v nějakém autě, přemítá v duchu Erik. Chtěl slyšet můj hlas, vůbec nic nevěděl, nevěděl, kdo ho unesl ani kam ho odváží.

Jak dlouho může Kennetovi trvat, než zjistí, odkud chlapec volal? Pocítí podráždění nad tím, že tento úkol přenechal někomu jinému, ale řekne si, že pokud se jeho tchánovi podaří Benjamína najít, tak na tom nezáleží.

Erik položí ruku na sluchátko. Musím zavolat na policii a popohnat je, pomyslí si. Musí se dozvědět, zda se už pohnuli z místa, zda už identifikovali hovor a zda už mají nějakého podezřelého. Vytočí číslo a vysvětlí svou záležitost, ale na ústředně ho špatně přepojí, takže musí volat znovu. Doufá, že bude mluvit s Joonou Linnou, telefon však vezme policejní asistent jménem Fredrik Stensund. Ten mu potvrdí, že pracuje na předběžném vyšetřování zmizení Benjamína Barka. Policejní asistent s porozuměním vykládá, že i on sám má děti v pubertálním věku: „Člověk se celé noci strachuje, když jsou venku, ví, že jim to nemůže zakázat…“

„Ale Benjamín není na žádném flámu,“ důrazně odpoví Erik.

„Ne, vždyť máme několik informací, které svědčí proti tomu…“

„Někdo ho unesl,“ přeruší ho Erik.

„Chápu, jak vám asi je, ale…“

„Pátrání po Benjamínovi vaší prioritou není,“ přeruší ho Erik.

Zavládne ticho, policejní asistent se několikrát zhluboka nadechne a pak se znovu rozhovoří:

„Já vaše slova neberu na lehkou váhu a slibuji vám, že uděláme všechno, co bude v našich silách.“

„Tak co nejrychleji zjistěte, odkud volal,“ řekne Erik.

„Pracujeme na tom,“ odpoví netrpělivě Stensund.

„Prosím,“ zašeptá Erik.

Erik zůstane sedět s telefonem v ruce. Musejí vystopovat ten hovor, najít nějaké místo, zakroužkovaný bod na mapě, směr — to je jediné, po čem se můžeme pustit. Benjamín nedokázal říct nic jiného, než že slyšel čísi hlas.

Znělo to, jako by mluvil pod dekou, pomyslí si Erik, ale není si jist, zda si vše zapamatoval správně. Opravdu Benjamín říkal, že slyšel nějaký tlumený hlas? Třeba to bylo jen mumlání, hlasu podobný neartikulovaný zvuk bez jakéhokoli významu. Erik pohlédne na fotografii a znovu pátrá, zda v té vysoké trávě něco neleží, nic však neobjeví. Když se pak zakloní a zavře oči, stále obrázek vidí před sebou: keře a hnědý plot blikají růžově a zlatožlutý kopeček zmodrá. Jako nějaká látka natažená proti noční obloze, napadne ho, a ve stejném okamžiku si uvědomí, že Benjamín říkal cosi o nějakém domě, o nějakém strašidelném zámku.

Otevře oči a zvedne se ze židle. Ten tlumený hlas hovořil o strašidelném zámku. Erik nechápe, jak na to mohl zapomenout. Vždyť právě tohle mu Benjamín povídal, než vůz zastavil.

Obléká si kabát a usilovně přemýšlí, kde strašidelný zámek viděl. Takových domů moc není. Pamatuje si, že podobnou stavbu zahlédl severně od Stockholmu, nedaleko Roserbergu. Rychle mu proběhne hlavou: Edský kostel, Runby, pak alejí přes ostroh, podél řadových domků a dolů k Mällarenskému jezeru. Stojí nalevo u vody, před vztyčenými kameny uspořádanými do tvaru lodi u opevnění z doby železné zvaného Runsa. Vypadá jako miniaturní dřevěný zámeček s věžičkami, verandami a bohatými dřevořezbami.

Erik opustí kancelář, běží chodbou, snaží se rozpomenout na dávný výlet a přitom si uvědomí, že s ním byl i Benjamín. Byli se podívat na vztyčené kameny ve tvaru lodi, na největší vikinské pohřebiště ve Švédsku. Stáli v zelené trávě ve středu elipsy tvořené velkými šedými balvany. Bylo pozdní léto a pěkné horko. Erik si vybaví nehybný vzduch i motýly poletujícími nad štěrkem na parkovišti, když se posadili do rozžhaveného vozu a se staženými okénky se vraceli domů.

Ve výtahu do garáže si vzpomene, jak po několika kilometrech zajel ke krajnici, zastavil, ukázal na zámeček a žertem se Benjamína zeptal, jestli by tu chtěl bydlet.

„Kde?“

„V tomhle strašidelném zámku,“ řekl tehdy Erik, ale na Benjamínovu odpověď si už nepamatuje.

Slunce zapadá, na zamrzlých kalužích u parkoviště před neurologií se odrážejí šikmé paprsky. Když zabočí k hlavnímu vchodu, pod pneumatikami zaskřípe štěrk.

Erik ví, jak málo je pravděpodobné, že měl Benjamín na mysli právě tenhle zámeček, není to však vyloučené. Zamíří severně po Evropské dálnici 4; venku se šeří a svět se pomalu noří do tmy. Mhouří oči, aby lépe viděl. Až díky modravým odstínům si uvědomí, že se stmívá: O půlhodinu později se blíží k zámečku. Čtyřikrát se pokoušel dovolat Kennetovi, aby se dozvěděl, zda se jim podařilo vystopovat Benjamínův hovor. Kennet však nebere telefon a ani on mu žádný vzkaz nenechal.

Obloha nad velkým jezerem ještě slabě září, les však již úplně zčernal. Pomalu zahne na úzkou silnici vedoucí do malé vesničky, která vyrostla kolem vody. Světla kloužou po nově postavených vilkách, po domech z přelomu století i po letních chatách, odrazí se v několika oknech a ozáří vjezdovou cestu s tříkolkou. Erik zpomalí. Za vysokým plotem se rýsuje zámeček. Zastaví o pár metrů dál u krajnice. Vystoupí z auta, kousek se vrátí, otevře branku vedoucí na pozemek s vilou z tmavých cihel a po trávníku obchází dům. O stožár pleská vlajka. Erik přeleze plot na sousední zahradu a projde kolem bazénu zakrytého nadouvající se plachtou. Velká okna malého domku obrácená k jezeru jsou tmavá. Dláždění je zapadané temnými listy. Erik zrychlí krok, zahlédne zámeček na druhé straně živého plotu a protáhne se mezi keři.

Tenhle pozemek je proti pohledům zvenčí mnohem lépe chráněný než ostatní, napadne ho.

Po cestě projede automobil, světla ozáří několik stromů a Erik si vzpomene na Aidinu podivnou fotografii. Žlutá tráva a keře. Blíží se k velkému dřevěnému domu. V jednom okně bliká modré světlo.

Vila má vysoká bohatě členěná okna a převislá střecha vypadá jako háčkovaná krajka. Odsud musí být nádherný výhled na jezero, pomyslí si Erik. Díky vysoké šestihranné věži a dvěma proskleným arkýřům vypadá jako dřevěná miniatura zámku. Linie vodorovných prken dřevěného obložení je však narušena falešným svislým panelem. Dveře mají překrásně vyřezávané veřeje: dřevěné pilíře podpírají špičatou stříšku.

Erik popojde k oknu. Modravá záře vychází z televize. Někdo se dívá na krasobruslení. Kamery sledují plynulé přesuny, piruety a rychlé zářezy nožů bruslí. Světlo kmitá po stěnách pokoje. Na pohovce sedí tlustý chlapík ve sportovních kalhotách. Posune si brýle na nose a opět se opře. Zdá se, že je v pokoji sám. Na stole stojí jen jeden šálek. Erik se snaží nahlédnout do sousední místnosti. Za sklem cosi slabě zadrnčí. Erik pokračuje k vedlejšímu oknu a vrhne pohled do ložnice s neustlanou postelí a zavřenými dveřmi. Na nočním stolku leží sklenice vody a zmuchlané kapesníky. Zeď zdobí mapa Austrálie. Na plechovou okenní římsu kape voda. Erik jde podél obvodové zdi k dalšímu oknu. Záclony jsou zatažené. Nenajde v nich ani skulinku, jíž by bylo možné nahlédnout dovnitř, opět se však ozve podivné zadrnčení a cvaknutí.

Obejde šestihrannou věž a nahlédne do jídelny. Na lesknoucí se dřevěné podlaze stojí tmavý jídelní stůl a židle. Erik tuší, že ji majitel využívá jen velmi zřídka. Před proskleným příborníkem leží na zemi jakýsi předmět. Futrál na kytaru, pomyslí si. Něco zadrnčí. Erik se skloní k okenní tabulce, rukama zacloní odraz šedé oblohy a vidí, jak proti němu po podlaze běží pes. Zvíře dusá k oknu, postaví se na zadní a štěká. Erik rychle ucouvne, zakopne o květináč, obejde dům a s bušícím srdcem vyčkává.

Pes po chvíli utichne, rozsvítí se venkovní lampa a vzápětí znovu zhasne.

Erik nechápe, co tu vlastně pohledává, připadá si strašně osamělý, neví, kam by se měl vrtnout, je mu jasné, že se klidně může vrátit do nemocnice. Zamíří k vjezdu na přední straně zámečku.

Kráčí podél domu. V osvětleném vchodu uvidí nějakého člověka. Na schodech stojí tlustý muž v péřové bundě. Když spatří Erika, na tváři se mu objeví úzkostný výraz. Možná předpokládal, že si z něj dělají legraci jeho děti nebo že je to nějaká šelma.

„Dobrý večer,“ pozdraví Erik.

„Tady jste na soukromém pozemku,“ zařve na něj zlostným hlasem tlouštík.

Za zavřenými vchodovými dveřmi se opět rozštěká pes. Erik popojde k domu a zjistí, že na příjezdové cestě stojí žlutý sportovní vůz. Jsou v něm pouze dvě místa k sezení a kufr je příliš malý na to, aby pojal člověka.

„To je váš porsche?“ zeptá se Erik.

„Jo, je.“

„Máte víc aut?“

„Co je vám po tom?“

„Ztratil se mi syn,“ odpoví vážně Erik.

„Žádná další auta nemám,“ prohlásí muž. „Stačí?“

Erik si zapíše poznávací značku.

„Tak půjdete už?“

„Ano,“ odpoví Erik a zamíří k brance.

Chvíli stojí ve tmě na silnici a hledí na zámeček, a pak se vrátí k vozu. Vytáhne dřevěnou krabičku s papouškem a domorodcem, vyklepne si do dlaně několik kulatých tabletek, palcem je spočítá a vsype si je do úst.

Po krátkém váhání zmáčkne Simonino číslo. Určitě je u Kenneta a jí chlebíčky se salámem a kyselou okurkou. Telefon dlouze vyzvání do ticha. Erik si vybaví jejich byt na Doutnákové ulici, tonoucí ve tmě, halu se svršky a s lampičkou na zdi, kuchyň s dlouhým úzkým dubovým stolem a židlemi. Na rohožce leží pošta, hromada novin, účtů a do fólie zatavených reklam. Když se ozve pípnutí, nenahraje žádný vzkaz, pouze hovor přeruší, otočí klíčkem v zapalování, obrátí vůz a vyrazí zpět do Stockholmu.

Nemám nikoho, ke komu bych mohl zajít, pomyslí si a zároveň si uvědomí ironii osudu; právě on, který se po mnoho let věnoval výzkumu dynamické skupinové psychoterapie, je najednou izolovaný a osamělý. Nemá jediného člověka, na něhož by se mohl obrátit nebo se kterým by si mohl promluvit. Přesto ho v práci poháněla kupředu právě síla kolektivu. Snažil se pochopit, proč lidé, kteří přežili válku ve společnosti jiných, se se svými traumaty dokázali vyrovnat rychleji než osamělí jedinci, ačkoli se v obou případech jednalo o stejný druh násilí. Chtěl zjistit, proč se pacienti, kteří byli vystaveni mučení, dokázali ve skupině svých psychických ran mnohem snáze zbavit než stejně postižení samotáři. Čím dokáže lidské společenství zmírnit naše utrpení? Ptal se sám sebe. Je to reflexe, pocit sounáležitosti, přizpůsobení nebo skutečná solidarita?

Ve žlutém světle na dálnici vyťuká Joonovo telefonní číslo do kanceláře. Po pěti vyzváněcích signálech zkusí komisaři zavolat na mobil.

„Ano, Joona,“ ozve se roztržitý hlas.

„Zdravím, tady Erik. Už jste našli Josefa Eka?“

„Ne,“ povzdechne si Joona.

„Zdá se, že se stále chová podle stejného vzorce.“

„Už jsem vám to několikrát říkal a znovu to opakuju, Eriku. Měl byste souhlasit s policejní ochranou.“

„Já mám jiné priority.“

„Já vím.“

Rozhostí se ticho.

„Benjamín se vám už neozval?“ zeptá se Joona svou nostalgickou finskou švédštinou.

„Ne.“

Erik zaslechne na pozadí jakýsi hlas, možná z televize.

„Kennet měl zjistit, odkud Benjamín volal, ale…“

„Slyšel jsem, ale může to nějakou dobu trvat,“ řekne Joona. „Musejí vyslat techniky právě do všech inkriminovaných ústředen.“

„Ale pak by měli alespoň vědět, o jaké ústředny se jedná.“

„Myslím, že jim to sdělí přímo operátor,“ odpoví Joona.

„A nemohl byste to zjistit vy?“

Muži chvíli mlčí a pak se ozve Joonův neutrální hlas: „Proč si o tom nepromluvíte s Kennetem?“

„Protože ho nemůžu zastihnout.“ Joona si slabě povzdechne.

„Prověřím to, ale moc si od toho neslibujte.“

„Jak to myslíte?“

„No, pravděpodobně jde o nějakou ústřednu ve Stockholmu, a pak nám upřesnění pozice od technika moc neřekne.“

Erik slyší jakýsi zvuk, zní to, jako by Joona odšroubovával uzávěr skleněné láhve.

„Dělám matce trošku zeleného čaje,“ vysvětlí mu stručně komisař.

Ozve se tekoucí voda, poté Joona otočí kohoutkem.

Erik na vteřinu zadrží dech. Ví, že Joona musí upřednostnit útěk Josefa Eka, ví, že Benjamínův případ není pro policii nijak zajímavý — zmizení pubertálního chlapce je na hony vzdálené úkolům, jimiž se obvykle zabývá kriminální policie. Musel se však zeptat, nemohl jinak.

„Joono,“ řekne Erik. „Chtěl bych, abyste se ujal toho Benjamínova únosu, byl bych moc rád, měl bych pocit…“

Erik zmlkne a cítí bolest v čelistech; nevědomky příliš tvrdě zaťal zuby.

„Oba dva víme,“ pokračuje Erik, „že se nejedná o žádné obyčejné zmizení. Někdo píchl Simoně i Benjamínovi injekci se silným anestetikem, které se používá v chirurgii. Je mi jasné, že vaší prioritou je pátrání po Josefu Ekovi, a chápu, že když už Benjamínův únos nemá přímou návaznost na Josefa, mění to situaci, ale možná se stalo něco mnohem horšího…“

Erik zmlkne, je příliš rozrušený, než aby mohl pokračovat.

„Říkal jsem vám o Benjamínově nemoci,“ vymáčkne ze sebe. „Za pouhé dva dny ho už nebude chránit preparát s koagulačním faktorem. A za týden může dojít ke krvácení do mozku nebo do plic, když zakašle.“

„Určitě bude v pořádku,“ řekne Joona.

„Pomůžete mi?“

Erik sedí v autě, vzduch je nabitý jeho zoufalou žádostí. Je to k ničemu. Ruka držící telefon je vlhká a kluzká potem.

„Nemůžu jen tak beze všeho přebrat předběžné vyšetřování od stockholmské policie,“ řekne Joona.

„Ten vyšetřovatel se jmenuje Fredrik Stensund, zdá se být hodný, ale je to typ, co nevyleze ze své teplé kanceláře.“

„Oni přece dobře vědí, co dělají.“

„Nelžete mi,“ odpoví tiše Erik.

„Nevěřím, že bych ten případ mohl dostat,“ pronese těžce Joona. „Rád bych vám pomohl, ale v téhle chvíli mám svázané ruce. Musíte si v klidu sednout a přemýšlet, kdo mohl Benjamína unést. Mohl to být někdo, kdo si vás jen náhodně vyhlédl, když se o vás psalo ve všech novinách, ale stejně dobře mohlo jít o člověka, kterého znáte. Pokud nebudeme mít nějakého podezřelého pachatele, tak žádný případ neexistuje. Musíte o tom přemýšlet, pátrat v celém svém životě, důkladně projít všechny své známé, všechny známé Simony i Benjamína. Sousedy, příbuzné, kolegy, pacienty, konkurenty, přátele. Nevyhrožoval vám někdo? Nevyhrožoval někdo Benjamínovi? Snažte si vzpomenout. Mohlo se jednat o impulzivní chování, a stejně tak to někdo mohl po spoustu let plánovat. Důkladně o tom popřemýšlejte, Eriku, a pak mi zavolejte.“

Erik otevře ústa, chce ještě jednou požádat Joonu, aby se případu ujal, ale než ze sebe stačí něco vypravit, ozve se klapnutí. Zůstane sedět v autě a planoucíma očima hledí na rušný provoz na dálnici.

34

NOC ZE 14. NA 15. PROSINCE

V kanceláři je zima a tma. Erik skopne boty z nohou, a když si pověsí kabát, ucítí z něho pach vlhkých rostlin. Roztřesený zimou postaví na vařič konvici, udělá si šálek čaje, vezme si dvě tabletky silného analgetika a posadí se k psacímu stolu. Všechna světla kromě jeho pracovní lampičky jsou zhasnutá. Hledí před sebe, do černé neproniknutelné tmy za oknem, v němž se vedle kuželu světla nezřetelně jako stín odráží i on sám. Kdo mě tak nenávidí, pomyslí si. Kdo mi závidí, kdo mě chce potrestat, vzít mi všechno, co mám, připravit mě o smysl života, kdo mě chce zničit?

Erik vstane od psacího stolu, rozsvítí stropní lampu, přechází po místnosti sem a tam, zastaví se, natáhne se po telefonu a při tom převrhne pohárek s vodou. Pramínek vody pomalu stéká k Lékařským novinám. Bez přemýšlení zmáčkne číslo Simonina mobilu, nahraje jí krátký vzkaz, že by se rád ještě jednou podíval do Benjamínova počítače, poté však zmlkne, nic jiného ze sebe nedostane.

„Promiň,“ řekne tiše a hodí telefon na stůl.

Z chodby je slyšet dunění výtahu, dveře se s pípnutím otevřou, kolem jeho pracovny projede skřípající nemocniční lůžko na kolečkách.

Tabletky začnou působit a Erik ucítí, jak se mu celým tělem rozlévá klid jako teplé mléko, jako vzpomínka, jako nějaký vnitřní pohyb, jako vzrušení. Jako by padal z velké výšky, zprvu chladným průzračným vzduchem a pak se ponořil do teplé vody prosycené kyslíkovými bublinkami.

„Vrať se,“ řekne si sám pro sebe.

Někdo unesl Benjamína, udělal to, aby mi ublížil, a klíč k té záhadě musí existovat v mé paměti.

„Já tě najdu,“ zašeptá.

Erik hledí na promáčené stránky Lékařských novin. Na jedné z fotografií se sklání nad psacím stolem nová ředitelka Karolínského institutu. Její obličej na mokrém papíře je ochmýřený a temný. Když chce Erik noviny vyhodit, zjistí, že se přilepily ke stolu. Zůstane na něm zadní stránka s inzeráty a napůl odtržená písmena nápisu Global Health Conference. Posadí se na židli a začne nehtem palce seškrabovat zbytek novin, vtom se zarazí uprostřed pohybu a hledí na kombinaci písmen: e v A.

Ve vzpomínkách se najednou vynoří pomalá vlna, plná odrazů a roztříštěných plošek, pak však před ním vyvstane zcela zřetelný obrázek ženy, která odmítá vrátit něco, co ukradla. Erik ví, že se jmenuje Eva. Má křečovitě napjatá ústa a úzké rty potřísněné zpěněnými slinami. S uraženou zuřivostí na něj ječí: To tys to vzal! Ty, ty a ty! Co si to do prdele dovoluješ říkat, že ti něco beru? Jak myslíš, že mi je? Sktyje obličej do dlaní a poví mu, že ho nenávidí, opakuje to stále dokola, řekne to snad stokrát, dokud se neuklidní. Má bílou tvář, červené oči, nechápavě a vyčerpaně na něj hledí. Vzpomíná si na ni, velmi dobře si na ni pamatuje.

Eva Blauová, pomyslí si. Věděl, že se dopustil omylu, když souhlasil s tím, že ji bude léčit, věděl to již od samého začátku.

Od té doby již utekla spousta let. Tehdy používal hypnózu jako důležitou a účinnou součást terapie. Eva Blauová. Její jméno patří do jiné doby. Do doby, než skončil s hypnózou. Než slíbil, že už ji nikdy na nikom nepoužije.

Tolik v hypnoterapii věřil. Vždyť na vlastní oči viděl, jak pacienti při skupinové hypnóze dokázali z hloubi svého nitra dostat všechny své prohřešky, zločiny i pocity ponížení. Bylo pak těžší je popřít a psychické rány šlo snáze vyléčit. Jejich vina se rozdělila mezi všechny členy skupiny a identita pachatele i oběti se rozplynula. Člověk už nemusel z minulých událostí obviňovat sám sebe, pokud byl v místnosti s lidmi, kteří prožili podobné věci.

Proč se Eva Blauová stala jeho pacientkou? Nevzpomíná si, čeho se její trápení týkalo. Setkal se s tolika strašlivými osudy. Přicházeli k němu lidé s děsivou minulostí — často byli agresivní, vždy vystrašení, trpěli stihomamy, paranoiou, nezřídka měli za sebou sebepoškozování a sebevražedné pokusy. Mnozí z nich balancovali na velmi tenké hraně psychotického stavu nebo schizofrenie. Byli systematicky zneužíváni, týráni, přišli o své děti, zažili incest, znásilnění, byli svědky hrozných zvěrstev nebo byli přinuceni se jich účastnit.

Co to vlastně Eva ukradla, ptá se sám sebe Erik. Obvinil jsem ji z krádeže, ale co to ukradla?

Nedokáže si vzpomenout, vstane, udělá několik kroků, zastaví se a zavře oči. Stalo se ještě něco jiného, ale co to bylo? Mělo to něco společného s Benjamínem? Jednou Evě Blauové vysvětloval, že pro ni může najít jinou terapeutickou skupinu. Proč si nedokáže vybavit, co se tehdy stalo? Začala mu vyhrožovat?

Jediné, co se mu podaří vydolovat z paměti, je jedno velmi časné setkání u něj v kanceláři: Eva Blauová si oholila vlasy a nalíčila si pouze oči. Seděla na pohovce, věcně si rozepnula halenku a suše mu ukázala bílá prsa.

„Tys byla u mě doma,“ řekl Erik.

„Tys byl u mě doma,“ opáčila Eva.

„Evo, vyprávěla jsi mi o svém domově,“ pokračoval Erik. „Ale vloupat se někam, to je něco docela jiného.“

„Já se nikam nevloupala.“

„Rozbila jsi okenní tabulku.“

„To kámen ji rozbil,“ odpověděla Eva.

Erik zasune klíč do skříně s dokumenty, dřevěná roleta se poslušně shrne, a začne hledat. Někde tady to musí být, pomyslí si. Vím, že tu je něco o Evě Blauové.

Když se chování některého z pacientů z toho či onoho důvodu vymykalo běžnému vzorci, veškeré jeho materiály si obvykle schoval do skříně, dokud těmto odchylkám nepřišel na kloub.

Může se jednat o záznam, postřeh nebo nějaký zapomenutý předmět. Odstrčí papíry, bloky, lístky a útržky s poznámkami. Vybledlé fotografie ve fóliích, externí harddisk, několik deníků z dob, kdy věřil v naprostou otevřenost mezi pacientem a lékařem, obrázek, který jednou v noci nakreslilo traumatizované dítě. Pár kazet a videozáznamů z přednášek v Karolínském institutu. Kniha od Hermanna Brocha plná poznámek. Erikovi strne ruka. Cítí svědění v konečcích prstů. Na videokazetě je papír připevněný hnědou gumičkou. Je na něm napsáno: Erik Maria Bark, pásek 14. Vytáhne lístek, natočí na něj světlo lampy a poznává své vlastní písmo: STRAŠIDELNÝ ZÁMEK.

Po zádech a po pažích mu přeběhne mráz. Zježí se mu vlasy v zátylku a najednou uslyší tikání svých náramkových hodinek. V hlavě mu duní, srdce prudce buší, posadí se na židli, znovu pohlédne na pásek, třesoucíma se rukama zvedne ze stolu telefon, zavolá vrátnému a požádá, zda by mu do kanceláře nemohl přinést videopřehrávač. S nohama jako z olova popojde opět k oknu, roztáhne lamely žaluzie a hledí na vlhkou sněhovou pokrývku ve vnitrobloku. Vzduchem se šikmo snášejí těžké sněhové vločky, dopadnou na okno, změní barvu a na teplém skle roztají. Erik si řekne, že se pravděpodobně jedná pouze o náhodu, o podivnou shodu okolností, ale zároveň si uvědomuje, že několik kousků skládačky do sebe zřejmě zapadne.

Strašidelný zámek, nic než dvě slova na papíře — dokážou ho však vrátit do doby, kdy se ještě zabýval hypnózou. Ví to. Proti své vůli se musí dostat k onomu temnému oknu a pokusit se zjistit, co se skrývá za odrazy a zrcadlením z jeho minulosti.

Na dveře slabě zaťuká vrátný. Erik mu otevře, potvrdí objednávku a zaveze do kanceláře stolek s televizí a zastaralým přístrojem.

Zasune do něj kazetu, zhasne stropní svítidlo a posadí se. „Na tohle jsem už skoro zapomněl,“ řekne si sám pro sebe a zamíří na přístroj dálkový ovladač.

Obraz se chvíli chvěje, zvuk praská a přeskakuje, a poté Erik zaslechne z reproduktoru svůj hlas. Zdá se, že je nachlazený, bez jakéhokoli nadšení odříká místo, datum, čas a skončí těmito slovy:

„Uděláme si krátkou přestávku, stále se však nacházíme v posthypnotickém stavu.“

Od té doby už uplynulo dobrých deset let, pomyslí si Erik a vidí, jak se zvedá stativ kamery. Obrázky jsou zprvu roztřesené, záhy se však zklidní. Objektiv se zaměří na židle uspořádané do půlkruhu. Pak se před kamerou objeví i on sám. Začne upravovat židle. Má lehké a pružné pohyby. Na videonahrávce ještě nemá ve vlasech šediny ani hluboké vrásky na čele a na tvářích.

Do místnosti vejdou pacienti a ochable se posadí. Někteří spolu tlumeně hovoří. Jeden z nich se směje, jejich tváře jsou těžko rozeznatelné, záznam je nekvalitní, postavy jsou zrnité a rozmazané.

Erik těžce polkne a poslouchá, jak pacientům vysvětluje, že je čas v sezení pokračovat. Někteří si špitají, jiní jen tiše sedí. Ozve se zavrzání židle. Spatří sám sebe, jak stojí u zdi a něco si zaznamenává do bloku. Najednou se ozve zaklepání na dveře a do místnosti vejde Eva Blauová. Je vystresovaná, Erik si všimne červených skvrn na jejím hrdle a na tvářích, vidí, jak od ní bere kabát, pověsí ho, ukáže na skupinu a stručně ji představí a přivítá. Ostatní znechuceně přikývnou, někteří nezřetelně zašeptají ahoj, pár osob dělá, že ji nevidí, a zírají do země.

Erik si pamatuje na atmosféru v místnosti: pacienti byli po přestávce ještě pod vlivem hypnózy a příchod nového člena ji narušil. Ostatní se mezi sebou znali a začali se ztotožňovat s příběhy druhých.

Skupina se skládala nanejvýš z osmi osob. Regresní skupinová hypnoterapie je založena na objevení vlastní minulosti a konkrétní traumatické události. Hypnóza vždycky probíhala před celou skupinou a všichni se procesu účastnili. Hlavní myšlenkou Erikovy metody bylo to, aby pacienti nebyli pouhými svědky prožitků druhých; díky hypnotické otevřenosti bylo možné se o bolest podělit s ostatními a společně truchlit jako při hromadných katastrofách.

Eva Blauová se posadí na prázdnou židli, na okamžik pohlédne do kamery a v jejím obličeji se objeví cosi ostrého a nepřátelského.

Tahle žena se před deseti lety vloupala ke mně domů, pomyslí si Erik. Ale co to ukradla, a co dalšího mi ještě provedla?

Erik zahajuje druhou část sezení tím, že připomene její první polovinu, a pak pokračuje volnými, hravými asociacemi. Tímto způsobem bylo možné dostat pacienty do lepší nálady a přesvědčit je o tom, že navzdory temným, propastným spodním proudům, které se v nich po celou dobu ozývaly, mohou pocítit i jistou lehkost. Poté se postaví před skupinu.

„Začneme tím, že probereme myšlenky a asociace týkající se první části našeho sezení,“ prohlásí. „Chtěl by k tomu někdo něco říct?“

„Bylo to zmatené,“ řekne silná mladá žena se spoustou líčidla na tváři.

Sibel, pomyslí si Erik. Jmenovala se Sibel.

„Byla to hrozná rychlovka,“ pokračuje norrlandským dialektem Jussi. „Sotva jsem stačil otevřít oči a podrbat se na hlavě, a byl konec.“

„Co jsi cítil?“ zeptá se ho Erik.

„Vlasy,“ odpoví s úsměvem Jussi.

„Vlasy?“ otáže se Sibel a zahihňá se.

„Když jsem se drbal na hlavě,“ vysvětluje Jussi.

Někteří se jeho vtipu zasmějí. V Jussiho pochmurném obličeji se objeví náznak radosti.

„Jaké asociace ve vás vzbuzují vlasy?“ ptá se Erik. „Charlotte?“

„Nevím,“ odpoví Chadotte. „Vlasy? Možná vousy… ne.“

„Hipíka, hipíka na motorce,“ pokračuje s úsměvem Pierre. „Takhle sedí, žvýká ovocnou žvýkačku a klouže…“

Náhle se Eva vztyčí tak prudce, až zarachotí židle, a vyjádří znechucení nad jejich počínáním.

„Vždyť jsou to všechno jen dětinskosti,“ prohlásí.

„Proč myslíš?“ zeptá se Erik.

Eva neodpoví, znovu se však posadí.

„Pierre, chceš pokračovat?“ požádá Erik.

Pierre zavrtí hlavou, zkříží ukazováčky směrem k Evě, předstírá, že se před ní chrání, a spiklenecky si něco mumlá. Jussi k Evě napřáhne ruku a cosi pronese norrlandským dialektem.

Erik hmatá po dálkovém ovladači, shodí ho však na podlahu, až z něj vypadnou baterie. Přesto má pocit, že Jussiho slova slyšel.

„Já jsem ale vůl,“ zašeptá si sám pro sebe a klekne si na zem.

Třesoucíma se rukama stiskne na přístroji tlačítko rychlého přetáčení, vrátí záznam o kousek zpět, a když se páska znovu začne odvíjet, zvýší hlasitost.

„Vždyť jsou to všechno jen dětinskosti,“ prohlásí Eva Blauová.

„Proč myslíš?“ zeptá se Erik, a když se nedočká odpovědi, obrátí se na Pierra s otázkou, zda nechce v asociacích pokračovat.

Pierre zavrtí hlavou a zkříží směrem k Evě ukazováčky.

„Dennise Hoppera zastřelili proto, že byl hipík,“ zamumlá.

Sibel se uchichtne a pohlédne na Erika. Jussi si odkašle a natáhne k Evě ruku.

„Ve strašidelném zámku se našich dětinskostí zbavíš,“ prohlásí svým jadrným nářečím.

Všichni zmlknou. Eva se k němu otočí, jako by na jeho slova chtěla zlobně reagovat, cosi ji však zarazí, snad vážnost v jeho hlase či klid v jeho očích.

„Strašidelný zámek,“ duní Erikovi v hlavě. Zároveň slyší sám sebe, jak Evě vysvětluje zásady průběhu hypnózy; vždycky začínají společnými uvolňovacími cviky a on pak jednoho, případně dva z nich zhypnotizuje.

„A občas,“ pokračuje Erik, „když cítím, že to funguje, tak se pokusím ponořit do hlubokého transu celou skupinu.“

Situace mu připadá známá a zároveň strašně vzdálená, jako z úplně jiné doby, z doby, než hypnózu pověsil na hřebík. Přitáhne si židli, posadí se před půlkruh lidí a hovoří k nim, přiměje je zavřít oči a opřít se o opěradlo. Po chvíli všechny vyzve, aby se znovu narovnali, oči však zůstanou zavřené. Vstane a řekne jim, aby se uvolnili, přechází jim za zády a sleduje stupeň relaxace každého z nich. Jejich obličeje jsou zranitelnější a ochablejší, mají nad nimi stále menší kontrolu, stále méně jsou schopni přetvářky.

Erik se zastaví za Evou Blauovou a položí jí těžkou ruku na rameno. Pocítí zalechtání v břiše, když uslyší sám sebe zahajovat hypnózu; jemně přejde do indukční fáze se skrytými příkazy, počíná si sebejistě a vědomí jeho mimořádných schopností mu zjevně dělá dobře.

„Je ti deset let, Evo,“ pronese Erik. „Je ti deset let. Je báječný den. Máš radost. Proč máš radost?“

„Protože ten pán tančí a cáká v kalužích,“ řekne Eva s téměř neznatelným cuknutím v tváři.

„Kdo tančí?“

„Kdo?“ zopakuje Eva. „Mamka říká, že je to Gene Kelly.“

„Aha, takže ty se díváš na Singin’ in the Rain?“

„Mamka se dívá.“

„A ty ne?“

„Ale jo.“

„A máš radost?“

Eva pomalu přikývne.

„Co se děje?“

Eva zavře ústa a sklopí tvář.

„Evo?“

„Mám veliké břicho,“ pronese tichounce Eva.

„Velké břicho?“

„Vidím ho, je velikánské,“ řekne Eva a z očí se jí vyřinou slzy.

„Strašidelný zámek,“ zašeptá Jussi. „Strašidelný zámek.“

„Evo, teď mě poslouchej,“ pokračuje Erik. „Uslyšíš všechny v téhle místnosti, ale budeš naslouchat jen mému hlasu. Nestarej se o to, co říkají druzí, vnímej pouze můj hlas.“

„Dobře.“

„Víš, proč máš velké břicho?“ zeptá se Erik.

Eva je ponořená v nějaké myšlence či vzpomínce.

„Nevím.“

„Ale ano, myslím, že víš,“ řekne tiše Erik. „Ale budeme se řídit tvým tempem. Nemusíš na to teď myslet. Chceš se znovu dívat na televizi? Budu s tebou, všichni půjdeme po celou cestu s tebou, ať se stane cokoli, slibuju. Slibujeme ti to, můžeš se na nás spolehnout.“

„Chci do strašidelného zámku,“ zašeptá Eva.

Erik sedí na svém lůžku v kanceláři v nemocnici a cítí, že se blíží ke všemu zapomenutému a minulému.

Promne si oči, pohlédne na blikající obrazovku a zamumlá:

„Otevři dveře.“

Slyší sám sebe odpočítávat číslice, které Evu noří stále hlouběji do hypnotického spánku, vysvětluje jí, že za malou chvilku bude bez přemýšlení dělat, co jí řekne, a bude věřit, že ji jeho hlas povede správně. Eva slabě zavrtí hlavou a Erik pokračuje v počítání, číslice těžce a uspávavě klesají.

Pak se rychle zhorší kvalita obrazu; Eva vzhlédne zakalenýma očima, navlhčí si rty a zašeptá:

„Vidím, jak chytnou nějakého člověka, jdou a chytnou nějakého…“

„Kdo toho člověka chytne?“ zeptá se Erik.

Eva začne nepravidelně dýchat.

„Chlap s koňským ohonem,“ naříká si pro sebe. „Věší toho malého…“

Opět se ozve praskání a obraz zmizí.

Erik pásek rychle přetočí na konec, ale nic tam už není, polovina nahrávky je zničená, vymazaná.

Zůstane sedět před černou obrazovkou a v hlubokém, temném odrazu spatří sám sebe. Vidí obě své tváře — současnou i tu tehdejší, o deset let mladší. Pohlédne na videokazetu, na pásek 14, na gumičku a na papírek s nápisem STRAŠIDELNÝ ZÁMEK.

35

ÚTERÝ 15. PROSINCE RÁNO

Erik stiskne přinejmenším desetkrát tlačítko výtahu, než se dveře konečně zavřou. Ví, že tím nic neuspíší, ale nemůže si pomoct. Myšlenka na Benjamínova slova, pronesená v temném autě, se mísí se spoustou útržků podivných vzpomínek, které rozvířilo zhlédnuté video. Opět slyší slabý hlas Evy Blauové vykládající o tom, že muž s koňským ohonem chytil nějakého člověka. Ústa však měla podivně stažená, bylo v nich cosi lživého.

Ve výtahové šachtě se ozývá dunění, kabina pomalu sjíždí dolů.

„Strašidelný zámek,“ pronese Erik a modlí se, aby šlo jen o souhru okolností, aby Benjamínovo zmizení nemělo nic společného s jeho minulostí.

Výtah zastaví a dveře se otevřou. Erik rychle projde garážemi a pak seběhne po úzkém schodišti dolů. O dvě patra níže odemkne ocelové dveře a zamíří bílou podzemní chodbou ke vchodu chráněnému alarmem, dlouho tiskne tlačítko telefonu, a když se ozve znechucená odpověď, nakloní se k mikrofonu a vysvětlí svou záležitost. Tady není nikdo vítaný, pomyslí si. Archivují tu všechny lékařské zprávy o pacientech, dokumenty o veškerých výzkumech a experimentech, záznamy týkající se prodeje sedativa obsahujícího talidomid a informace o pochybných lékařských vyšetřeních. Na policích leží tisíce složek s výsledky tajně odebraných vzorků od lidí s podezřením na HIV, s údaji o nucených sterilizacích a o pokusech na mentálně zaostalých jedincích, když měla být oficiálně schválená reforma stomatologické péče. Tehdy nutili děti z dětských domovů, psychicky postižené a staré lidi vysedávat s cukrem v úste ch, dokud jim nerozežral zuby.

Dveře zabzučí a Erik vstoupí do nečekaně teplého světla, díky kterému i podzemní skladiště působí příjemně, člověk by ani v nejmenším neřekl, že je kdesi hluboko v díře bez oken.

Z malé vrátnice zní operní hudba: klokotavá koloratura mezzosopránu. Erik se cestou k vrátnici vzchopí, snaží se nasadit klidný výraz a vyloudit na tváři úsměv.

Zády k němu stojí pomenší chlapík se slaměným kloboukem na hlavě a zalévá květiny. „Zdravím, Kurte.“

Muž se otočí a zdá se, že je mile překvapen.

„No ne, Erik Maria Bark, to už je pěkných pár let. Jak se vede?“

Erik neví, co má říct.

„Radši nemluvit,“ přizná pravdivě. „Právě máme v rodině strašně moc nepříjemností.“

„Aha, no jo, to…“

„Máte tu krásné kytky,“ řekne Erik, aby se vyhnul dalším otázkám.

„Macešky, jsem do nich blázen. Conny neustále fňukal, že tady dole nic neporoste. Že tu nic neporoste? Zeptal jsem se ho. Tak se podívejte!“

„Máte pravdu,“ řekne Erik.

„Nainstaloval jsem všude UV zářivky.“

„Páni.“

„To nejhorší solárko,“ zažertuje chlapík a vytáhne tubu opalovacího krému.

„Bohužel se tu nemůžu moc dlouho zdržet.“

„Aspoň si trošku namažte nos,“ řekne Kurt, vymáčkne krém a natáhne ruku k Erikovu obličeji.

„Díky, ale…“

Kurt ztiší hlas a s lesknoucíma se očima zašeptá:

„Občas tu chodím jen v podvlíkačkách, ale ne abyste to někde vykládal.“

Erik se usměje a pocítí ve tváři napětí. Zavládne ticho a Kurt na něj pohlédne.

„Před mnoha lety,“ začne Erik, „jsem si nahrával svá hypnoterapeutická sezení.“

„Jak je to dlouho?“

„Asi deset let, je to série pásek VHS…“

„VHS?“

„Jo, už tehdy to bylo zastaralé,“ pokračuje Erik.

„Všechny videozáznamy jsme digitalizovali.“

„Fajn.“

„Jsou v počítačovém archivu.“

„A jak se tam dostanu?“

Kurt se usměje a v opáleném obličeji mu zasvítí bílé zuby.

„S tím vám klidně pomůžu já.“

Muži se společně vydají ke čtyřem počítačům ve výklenku u řady polic.

Kurt klikne na heslo a listuje mezi složkami s převedenými nahrávkami.

„Mělo by na těch páskách být vaše jméno?“ zeptá se.

„Ano, to by mělo,“ odvětí Erik.

„Není tam,“ řekne váhavě Kurt. „Zkusím to s hypnózou.“

Stiskne tlačítko a hledá dál.

„Tady něco málo je, podívejte se sám.“

Žádný z nalezených souborů Erikovu terapeutickou dokumentaci neobsahuje. Jediným aktuálním dokumentem z té doby je žádost o grant na výzkum. Napíše slova strašidelný zámek a zadá další vyhledávání, zkusí jméno Eva Blauová, ačkoli členové jeho skupiny nebyli vedeni jako pacienti nemocnice.

„Nic tu není,“ řekne unaveně.

„Víte, s tou digitalizací byla spousta patálií,“ řekne Kurt. „Hodně původních nahrávek přitom vzalo za své, všechny betamaxy a…“

„Kdo tu digitalizaci dělal?“

Kurt se k němu otočí a omluvně pokrčí rameny:

„Já a Conny.“

„Ale ty staré pásky přece musejí někde být,“ nedá se Erik.

„Moc mě to mrzí, ale vážně nemám nejmenší tušení.“

„Myslíte, že by Conny mohl něco vědět?“

„Ne.“

„Zavolejte mu a zeptejte se.“

„Odjel do Simrishamnu.“

Erik se odvrátí a snaží se klidně uvažovat.

„Spoustu materiálu jsme při tom bohužel zničili,“ řekne Kurt.

Erik na něj zírá.

„Ale šlo o naprosto unikátní výzkum,“ zašeptá unaveně.

„Říkal jsem vám, že mě to moc mrzí.“

„Já vím, nemyslel jsem tím, že…“

Kurt uštípne z jedné květiny uschlý lístek.

„Ale vždyť jste s hypnózou skončil, nebo ne?“ zeptá se Erika. „Určitě jste skončil, pokud vím.“

„Ano, ale teď se potřebuju na něco podívat…“

Erik zmlkne, nemá sílu pokračovat, jen touží vrátit se do své pracovny, vzít si tabletku a spát.

„Pořád tu máme problémy s technikou,“ pokračuje Kurt. „Neustále na to poukazujeme, ale vždycky nás odbudou, že si musíme pomoct, jak umíme. Když se nám nedopatřením podařilo vymazat desetiletý výzkum lobotomie, tak nám bylo řečeno, abychom si z toho nic nedělali. Staré nahrávky na šestnáctimilimetrovém filmu se v osmdesátých letech převedly na video, ale v době počítačů neobstály.“

36

ÚTERÝ 15. PROSINCE RÁNO

Časně ráno dopadá na fasádu policejní budovy veliký stín radnice. Pouze nejvyšší, prostřední věž se koupe ve slunečním svitu. Během prvních hodin po rozbřesku stín zmizí a celá fasáda se žlutě rozzáří. Měděná střecha se zaleskne a krásné kování s vestavěnými okapy a hrádkům podobnými kotlíky, jimiž stéká déšť do okapních svodů, je pokryté lesklými kapkami zkondenzované vodní páry. Slunce sem svítí celý den, stíny stromů se však otáčejí jako hodinové ručičky a před soumrakem fasáda opět zešedne.

Carlos Eliasson sedí u svého akvária a dívá se z okna, vtom na dveře zaklepe Joona Linna a ihned je otevře.

Carlos sebou trhne a pootočí se. Když spatří Joonu, na jeho tváři se jako obvykle zračí protichůdné pocity. Přivítá ho se směsí studu, radosti a nevole, ukáže rukou na židli pro návštěvy a zjistí, že stále drží v dlani krmivo pro rybičky.

„Zrovna jsem se díval, jak venku nasněžilo,“ pronese neurčitě Carlos a postaví krabičku s krmivem vedle akvária.

Joona se posadí a pohlédne oknem ven. Kronoberský park pokrývá řídká vrstva prašanu.

„Třeba budeme mít bílé Vánoce, kdo ví,“ usměje se opatrně Carlos a usedne na židli z druhé strany psacího stolu. „Když jsem vyrůstal ve Sk?ne, tak byly vždycky Vánoce na blátě. Pořád to vypadalo stejně. Pole a šedivé dny…“

Carlos najednou zmlkne.

„Ale ty jsi se mnou asi nepřišel diskutovat o počasí, co?“ pronese nevlídně.

„To tedy ne.“

Joona na Carlose klidně pohlédne a opře se.

„Chtěl bych převzít vyšetřování únosu syna Erika Marii Barka.“

„Ne,“ odpoví ihned Carlos.

„To já jsem přece začal s…“

„Ne, Joono, to bylo možné jen do doby, dokud měl ten případ návaznost na Josefa Eka.“

„To pořád má,“ odpoví zarputile Joona.

Carlos vstane, udělá několik netrpělivých kroků a obrátí se k Joonovi:

„Nařízení jsou nad slunce jasná a nemáme dostatečné zdroje k tomu, abychom…“

„Podle mě ten únos úzce souvisí s hypnózou Josefa Eka.“

„Co tím myslíš?“ zeptá se popuzeně Carlos.

„Erikův syn zmizel pouhý týden po té hypnóze, to nemůže být náhoda.“

Carlos se opět posadí, a najednou působí nejistě:

„Státní kriminálka se nemůže zabývat nějakým klukem, který pláchl z domova, to prostě nejde.“

„On nepláchl z domova,“ odpoví úsečně Joona.

Carlos vrhne spěšný pohled na rybičky, předkloní se a tichým hlasem pokračuje:

„Joono, nemůžu ti to svěřit jen proto, že tě hryže svědomí…“

„Pak žádám o přeložení,“ řekne Joona a vstane.

„A kam?“

„K útvaru, který ten případ vyšetřuje.“

„Zase jsi zatvrzelý jako beran,“ prohlásí Carlos a prudce se poškrábe na temeni.

„Uvidíš, že mám pravdu,“ usměje se Joona.

„Panebože,“ povzdechne si Carlos, pohlédne na rybičky a ztrápeně potřese hlavou.

Joona zamíří ke dveřím.

„Počkej!“ zavolá za ním Carlos.

Joona se zarazí, otočí se a tázavě zvedne obočí.

„Tak to uděláme takhle — ten případ ti nedám, to nemůžu, ale máš týden na to, abys prověřil zmizení toho chlapce.“

„Fajn.“

„A ne abys o tom někomu vykládal.“

„Dobře.“

Joona přivolá výtah, sjede do svého patra, pozdraví Anju, která na něj zamává, aniž zvedne pohled od počítače, a projde kolem kanceláře Pettera Näslunda, z níž je slyšet puštěné rádio. Sportovní reportér komentuje s přehnanou vervou v hlase ženský biatlon. Joona ucouvne a vrátí se k Anje.

„Nemám čas,“ prohlásí kolegyně a ani na něj nepohlédne.

„Ale máš,“ opáčí klidně Joona.

„Zrovna teď dělám něco hrozně důležitého.“

Joona se jí pokouší nahlédnout přes rameno.

„Na čem to pracuješ?“

„Na ničem.“

„Tak co to tam máš?“

Anja si povzdechne.

„Aukci. V téhle chvíli je moje nabídka nejvyšší, ale nějakej idiot neustále přihazuje a zvyšuje cenu.“

„Aukci?“

„Sbírám sošky Lisy Larsonové,“ odvětí stručně Anja.

„Ty prťavé obézní dětičky?“

„Je to umění, ale něco takového ty nedokážeš pochopit.“

Anja zírá na obrazovku.

„Aukce za chvilku skončí. Pokud mě teď někdo nepřehodí, tak…“

„Potřebuju, abys mi pomohla,“ trvá na svém Joona. „S něčím, co souvisí s tvou prací. Je to opravdu dost důležité.“

„Počkej, počkej, počkej!“

Kolegyně na něj odmítavě mávne rukou.

„Hurá, mám je! Mám je! Mám Amálii a Emmu.“

Anja rychle zavře stránku s aukcí.

„Tak prima, Joono, ty starej Fiňáku. S čím ti můžu pomoct?“

„Musíš přitlačit na operátory, aby lokalizovali místo, ze kterého v neděli telefonoval Benjamín Bark. Chci jasnou zprávu o tom, odkud ten chlapec volal. Do pěti minut.“

„Panebože, ty máš ale náladu pod psa,“ povzdechne si Anja.

„Do tří minut,“ opraví se Joona. „Dvě tě bude stát to tvoje kšeftování po internetu.“

„Jdi někam,“ zavrčí Anja, když Joona odejde z místnosti.

Joona zamíří do své kanceláře, zavře dveře, prolistuje poštu a objeví v ní pohled od Disy. Odjela do Londýna a prý se jí po něm stýská. Disa ví, že Joona přímo nesnáší rádobyvtipné obrázky zvířat — šimpanzů hrajících golf či zamotaných do toaletního papíru —, a vždycky se jí podaří objevit nějaký pěkný kousek. Joona váhá, zda se má na pohlednici podívat nebo ji rovnou zahodit, zvědavost mu však nedá. Obrátí obrázek a znechuceně se otřese. Je na něm buldok s námořnickým límcem, čapkou a dýmkou v tlamě. Usměje se Disinu úsilí a připíchne pohled na nástěnku. Vtom zazvoní telefon.

„Ano?“ ohlásí se Joona.

„Tak už to mám,“ řekne Anja.

„To byla ale rychlost.“

„Prý měli nějaké technické problémy, ale už před hodinou telefonicky oznámili komisaři Kennetu Strängovi, že se jednalo o ústřednu v Gävle.“

„V Gävle,“ zopakuje Joona.

„Říkali, že s tím ještě nejsou úplně hotoví. Za jeden nebo dva dny, každopádně během tohoto týdne budou moct přesně určit, odkud Benjamín telefonoval.“

„Copak jsi mi to nemohla přijít povědět do kanceláře? Vždyť sedím jen čtyři metry od…“

„Jsem snad tvoje služka, nebo co?“

„Kdepak, to nejsi.“

Joona napíše na prázdnou stránku bloku slovo Gävle a opět zvedne telefon.

„Erik Maria Bark,“ ozve se okamžitě Erik.

„Tady Joona.“

„Tak jak to jde? Zjistil jste něco?“

„Právě jsem se dozvěděl přibližné místo, ze kterého vám volal Benjamín.“

„Kde to je?“

„Zatím víme jedině tolik, že ta ústředna se nachází v Gävle.“

„V Gävle?“

„Kousek na sever od Dalälvenu a…“

„Já vím, kde leží Gävle, jen nechápu, chci říct…“

Joona slyší, jak Erik přechází po místnosti.

„Upřesní nám to tenhle týden,“ řekne Joona.

„Kdy?“

„Snad zítra, alespoň to slíbili.“

Joona slyší, jak si Erik sedá.

„Takže ten případ vezmete, je to tak?“ zeptá se napjatým hlasem Erik.

„Vezmu ten případ, Eriku,“ odpoví drsně Joona. „Já Benjamína najdu.“

Erik si odkašle, a když má hlas opět pod kontrolou, rychle se rozhovoří:

„Hodně jsem si lámal hlavu nad tím, kdo to mohl udělat. Přišel jsem na jedno jméno a chci, abyste tu osobu našel; má bývalá pacientka Eva Blauová.“

„Blauová? Píše se to jako německy modrý?“

„Ano.“

„Vyhrožovala vám?“

„To je těžké vysvětlit.“

„Ihned to prověřím.“

Ve sluchátku je chvíli ticho.

„Rád bych se co nejdříve sešel s vámi a se Simonou,“ pronese poté Joona.

„Proč?“

„Zatím ještě nikdo neudělal rekonstrukci toho případu, nebo ano?“

„Rekonstrukci?“

„Musíme zjistit, zda mohl ještě někdo další spatřit Benjamínova únosce. Co za půl hodiny u vás doma?“

„Zavolám Simoně,“ odpoví Erik. „Budeme vás čekat.“

„Prima.“

„Joono,“ ozve se Erik.

„Ano?“

„Vím, že se při zajištění pachatele obvykle jedná o hodiny a že tohle je první den, který se počítá,“ řekne opatrně Erik. „A teď uplynul a…“

„Vy nevěříte, že ho najdeme?“

„No… já nevím,“ zašeptá Erik.

„Já se obvykle nemýlím,“ řekne ostře Joona. „Ajsem si jist, že vašeho chlapce najdeme.“

Joona položí sluchátko, vezme papír se jménem Evy Blauové a opět zamíří k Anje. V její kanceláři pronikavě voní pomeranč. U počítače s růžovou klávesnicí stojí miska s citrusovými plody a na stěně visí velká lesklá fotografie, na které svalnatá Anja plave motýlka na olympijských hrách.

Joona se usměje:

„Na vojně jsem sloužil jako vodní záchranář a dokázal jsem uplavat deset kilometrů se signální vlajkou. Ale motýlka jsem nikdy neuměl.“

„Není to nic jiného než plýtvání energií.“

„Mně to připadá krásné — vypadala jsi jako plovoucí mořská panna,“ prohlásí Joona.

Anja se mu s náznakem pýchy snaží tento plavecký styl přiblížit:

„Koordinační technika je dost náročná, paže a nohy se pohybují v jiném rytmu… ale koho to zajímá?“

Anja s uspokojením vypne hruď, až se téměř dotkne Joony stojícího u jejího psacího stolu.

„Jo,“ řekne Joona a vytáhne papírek. „Potřebuju, abys mi vyhledala jednu osobu.“

Anje ztuhne úsměv na rtech.

„Aha, tušila jsem, že po mně budeš zase něco chtít, Joono. Byl jsi nějak moc sladkej a milej. Pomohla jsem ti s tím telefonním operátorem, a tys pak ke mně vrazil s tím svým hezkým úsměvem… skoro jsem si začala myslet, že mě chceš pozvat na večeři nebo tak něco…“

„To taky pozvu, Anjo. Až přijde ten pravý čas.“

Anja zavrtí hlavou a vezme Joonovi z ruky lístek.

„Takže chceš vyhledat nějakou osobu. Spěchá to?“

„Moc to spěchá, Anjo.“

„Tak proč tady postáváš a děláš si ze mě srandičky?“

„Myslel jsem, že jsi ráda…“

„Eva Blauová,“ pronese zamyšleně Anja.

„Není vůbec jisté, že je to její pravé jméno.“

Anja si znepokojeně skousne rty.

„Fingované jméno,“ pronese. „To toho moc nevíš. Nic jiného nemáš, třeba adresu?“

„Ne, adresu neznám. Vím jedině tolik, že před deseti lety byla pacientkou Erika Marii Barka v Karolínské univerzitní nemocnici, pravděpodobně jen několik měsíců. Ale musíš projít úplně všechny registry, nejen ty běžné. Nezapsala se Eva Blauová na univerzitu, nekoupila si auto a není v automobilovém registru? Nežádala o nějaké vízum, nemá legitimaci do knihovny… projdi různá sdružení, mezinárodní abstinentskou organizaci IOGT, prověř i osoby s ochranou totožnosti, oběti zločinů…“

„No jo, a teď si už dej zpátečku,“ zavrčí Anja, „abych taky někdy stihla pracovat.“

Joona vypne audioknihu Zločin a trest od Fjodora Michajloviče Dostojevského, kterou svým osobitým stylem namluvil Per Myberg. Zaparkuje u asijské vegetariánské restaurace Lao Wai, jejíž návštěvu mu Disa mnohokrát doporučovala. Nahlédne oknem dovnitř a nadchne ho asketická, jednoduchá krása dřevěného nábytku bez jakýchkoli zbytečností, absence veškerých ozdobných předmětů.

Když zazvoní u Simony, Erik je již na místě. Pozdraví se a Joona jim krátce sdělí, co má v úmyslu udělat.

„Pokusíme se co možná nejlépe zrekonstruovat ten únos. Jedinou osobou, která skutečně viděla, co se stalo, jste byla vy, Simono.“

Simona přikývne.

„Takže budete hrát samu sebe. Já budu pachatel a vy, Eriku, vy budete Benjamín.“

„Dobře,“ přitaká Erik.

Joona pohlédne na hodiny.

„Simono, v kolik hodin podle vás k tomu vloupání došlo?“

Simona si odkašle:

„Nejsem si jistá… ale ještě nepřišly ranní noviny… muselo být před pátou. A předtím, když jsem se byla napít, byly dvě… a pak jsem chvíli byla vzhůru… takže někdy mezi půl třetí a pátou ráno.“

„Dobře, nařídím tedy hodiny zhruba na půl čtvrtou,“ prohlásí Joona. „Já odemknu dveře, vplížím se k Simonině posteli, budu předstírat, že jí píchám injekci, pak půjdu do pokoje k Benjamínovi — to budete vy, Eriku —, dám vám injekci a odtáhnu vás z místnosti. Povleču vás přes halu a vchodovými dveřmi na chodbu. Jste těžší než váš syn, ale vaši hmotnost můžeme na konci měření vykompenzovat několika minutami navíc.

Simono, snažte se pohybovat úplně stejně jako tehdy. Chci vědět, co jste viděla, co jste mohla skutečně vidět a co se jen domníváte, že jste viděla.“ Simona zbledne a přikývne.

„Děkuju,“ zašeptá. „Děkuju, že tohle děláte.“

Joona na ni pohlédne svýma ledově šedýma očima:

„My Benjamína najdeme.“

Simona si rychle přejede rukou po čele.

„Tak já jdu do ložnice,“ prohlásí chraptivě. Joona s klíči v ruce opustí byt.

Když Joona vejde, Simona leží pod pokrývkou. Joona k ní rychle přistoupí, neběží, počíná si však cílevědomě. Simona ucítí lechtání, když jí Joona zvedne ruku a předstírá, že jí píchá injekci. Ve stejném okamžiku, kdy se střetne s pohledem komisaře stojícího nad ní, si vybaví, jak ji vzbudilo bodnutí do paže, jak spatřila kohosi protáhnout se dveřmi a vyjít do haly. Pouhá vzpomínka způsobí, že v paži v místě vpichu ucítí nepříjemné svědění. Když Joonova záda zmizí za dveřmi, posadí se a mne si předloktí. Vyjde do haly, nahlédne do Benjamínova pokoje a vidí Joonu sklánějícího se nad synovou postelí. Najednou pronese slova, která jí proběhnou mozkem jako ozvěna: „Co to děláte? Můžu dál?“

Váhavě pokračuje ke komodě. Tělo si stále pamatuje, jak ztratilo veškerou sílu a kleslo na zem. Simoně se podlomí nohy ve stejné chvíli, kdy si vzpomene, jak se propadala stále hlouběji do černé strnulosti, přerušené pouze krátkými záblesky vědomí. V polosedě se opírá o zeď a vidí, jak Joona táhne Erika za nohy, a paměť znovu přehraje tu nepochopitelnou událost: jak se Benjamín snažil zachytit veřejí, jak hlavou uhodil o práh a jak po ní natahoval ruce.

Když Joona vleče Erika kolem Simony a jejich pohledy se střetnou, zdá se jí, jako by se v hale objevila jakási postava stvořená z mlhy nebo z páry. Pod ní vidí Joonovu tvář. Jejich obličeje se vymění a v mysli se jí na kratičký okamžik vynoří obraz pachatele. Zakrytý obličej a žlutá ruka kolem Benjamínova kotníku. Simoně silně buší srdce, když slyší, jak Joona táhne Erika na chodbu a zavře za sebou dveře.

V celém bytě zavládne nepříjemná atmosféra. Simona se nedokáže zbavit pocitu, že ji znovu někdo omámil, a když vstane a čeká, až se muži vrátí, má necitlivé a ochablé údy.

Joona táhne Erika po chodbě přes poškrábanou mramorovou podlahu a pátrá pohledem po okolí, zkoumá temné kouty a další místa, kde teoreticky mohl být nějaký svědek. Snaží se zjistit, kam až ze schodů dohlédne, a napadne ho, že pokud by někdo stál asi o pět schodů níže těsně u sloupku, tak by ho viděl. Pokračuje dále k výtahu. Předem se připravil a otevřel výtahové dveře. Když se trošku skloní, uvidí v lesklém kování dveří svou vlastní tvář a zeď za sebou. Joona vtáhne ležícího Erika do výtahu. Škvírou mezi rámy klece spatří napravo dveře s otvorem pro vhazování pošty a mosaznou jmenovkou, na druhé straně je však pouze zeď. Stropní svítidlo ve výklenku je zastíněné veřejemi výtahových dveří. Joona postoupí hlouběji do kabiny a pohlédne do velkého zrcadla, skloní se a opět se narovná, nic v něm však nevidí. Výhled je po celou dobu zakrytý. Podívá se přes rameno, ale nic nového neobjeví. N
ajednou zpozoruje cosi nečekaného. Postranní, zkosená část zrcadla mu v určitém úhlu umožňuje výhled přímo do svítícího kukátka na dveřích bytu, který byl po celou dobu zdánlivě skrytý. Zavře dveře od výtahu a všimne si, že díky zrcadlu stále hledí přímo na dveře. Pokud u nich někdo stojí a dívá se kukátkem ven, pomyslí si, musí právě v téhle chvíli vidět jasně a zřetelně moji tvář. Stačí však posunout hlavu jakýmkoli směrem o pouhých pět centimetrů, a okamžitě mu zmizí z dohledu.

Když sjedou dolů, Erik se zvedne a Joona pohlédne na hodiny.

„Osm minut,“ prohlásí.

Muži se vrátí do bytu. Simona stojí v hale a zdá se, že plakala.

„Měl na rukou gumové rukavice,“ řekne Simona. „Žluté gumové rukavice.“

„Jsi si jistá?“ zeptá se Erik.

„Ano.“

„Pak nemá smysl hledat tu otisky prstů,“ prohlásí Joona.

„Co budeme délat?“ zeptá se Simona.

„Policie už sousedy vyzpovídala,“ řekne chmurně Erik, zatímco mu Simona oprašuje ze zad špínu a prach.

Joona vytáhne nějaký papír.

„Ano, mám tu seznam lidí, se kterými mluvili. Přirozeně se soustředili na tohle patro a na byty pod vámi. S obyvateli pěti bytů zatím nehovořili a jeden…“

Joona hledí na papír a vidí, že byt šikmo za výtahem je škrtnutý. Právě tyhle dveře viděl ve zkosené části zrcadla.

„Jeden byt úplně vyškrtli,“ řekne Joona. „Ten, co leží na druhé straně od výtahu.“

„Jsou na dovolené,“ řekne Simona. „Ještě se nevrátili. Odjeli na šest týdnů do Thajska.“

Joona na ně vážně pohlédne.

„Je načase tam zaklepat,“ prohlásí stručně.

Na dveřích, z nichž je díky zrcadlu vidět přímo do výtahu, je jmenovka Rosenlundovi. O tento byt se policisté při výslechu sousedů nestarali, protože byl skrytý a navíc prázdný.

Joona se skloní a nahlíží dovnitř otvorem pro vhazování pošty. Na rohožce nejsou dopisy ani reklamy. Najednou zaslechne odkudsi z bytu slabý zvuk. Z vedlejšího pokoje vejde do haly tichými kroky kočka. Zvířátko se prudce zastaví a vyčkávavě hledí na Joonu.

„Nikdo nenechá doma kočku šest neděl samotnou,“ řekne si pomalu Joona sám pro sebe.

Kočka zaujme bdělý postoj.

„A ty moc vyhladověle nevypadáš, co?“ prohodí Joona ke zvířátku.

Kočka na celé kolo zívne, vyskočí na židli v hale a stočí se do klubíčka.

Joona se rozhodne napřed promluvit s manželem Alice Franzénové. S policií předtím hovořila pouze ona. Franzénovi bydlí ve stejném patře jako Simona s Erikem. Jejich byt leží naproti výtahu.

Joona zazvoní a čeká. Vzpomíná si, jak jako malý obcházel na prvního máje byty s krabicí umělých květin a papírovou kasičkou luteránské charity. Pamatuje se na vlastní rozpaky před cizími dveřmi i na znechucené pohledy těch, co mu otevřeli.

Joona znovu zazvoní. Objeví se žena okolo třicítky. Pohlédne na něj s ostražitým výrazem, který mu připomene kočku v prázdném bytě.

„Ano?“

„Jmenuju se Joona Linna,“ představí se komisař a vytáhne legitimaci. „Rád bych mluvil s vaším manželem.“

Žena rychle vrhne pohled přes rameno a zeptá se:

„Napřed mi povězte, o co se jedná. Manžel totiž nemá moc času.“

„Jedná se o noc z jedenáctého na dvanáctého prosince.“

„Ale na to jste se nás přece už jednou ptali,“ odpoví podrážděně žena.

Joona rychle pohlédne na papírek v ruce.

„Tady je napsáno, že policie vyslechla vás, nikoli však vašeho muže.“

Žena si otráveně povzdechne.

„Nevím, jestli má čas,“ řekne posléze.

Joona se usměje.

„Jde jen o několik minut, slibuju.“

Žena pokrčí rameny a zavolá do bytu:

„Tobiáši! Je tady policie!“

Po chvíli se vynoří chlapík s ručníkem obtočeným kolem boků. Kůže mu sálá horkem a je hnědý jak indián.

„Dobrý den,“ řekne Joonovi. „Opaloval jsem se…“

„To je prima,“ odpoví Joona.

„Ani moc ne,“ opáčí Tobias. „Chybí mi enzym v játrech a musím se každý den dvě hodiny opalovat.“

„Tak to je něco jiného,“ odtuší suše Joona.

„Chtěl jste se mě na něco zeptat.“

„Potřebuju vědět, zda jste v noci z jedenáctého na dvanáctého prosince neviděl nebo neslyšel něco neobvyklého.“

Tobias se poškrábe na hrudníku. Na opálené kůži zůstane po prstech bílý otisk.

„Počkejte, aha, tehdy. Je mi líto, ale na nic zvláštního si nevzpomínám. Opravdu se na nic nepamatuju.“

„Dobře, moc vám děkuju,“ řekne Joona a sklopí hlavu.

Tobias se natáhne po klice a chce zavřít.

„Ještě něco.“

Joona pokývne směrem k prázdnému bytu.

„Vaši sousedi, Rosenlundovi,“ začne komisař.

„Jsou moc milí,“ usměje se Tobias a zachvěje se zimou. „Už jsem je dlouho neviděl.“

„Ano, jsou na dovolené. Nevíte, jestli k nim někdo chodí uklízet nebo něco podobného?“

Tobias zavrtí hiavou. Pod opálenou kůží zbledl a je mu chladno.

„Bohužel, nemám nejmenší tušení.“

„Díky,“ odpoví Joona a Tobias Franzén zavře dveře.

Přejde k dalšímu jménu na seznamu: Jarl Hammar, bydlící o patro níže. Důchodce, který nebyl doma, když na něj policisté klepali.

Jarl Hammar je hubený stařeček, zjevně trpící Parkinsonovou chorobou. Na sobě má propínací svetr a kolem krku uvázaný šátek.

„Kriminální policie,“ zopakuje Hammar chraptivým, téměř nezvučným hlasem a dívá se na Joonu očima se zakaleným bělmem. „Co mám já společného s kriminálkou?“

„Jen bych vám chtěl položit jednu otázku,“ řekne Joona. „Neviděl jste náhodou v noci z jedenáctého na dvanáctého prosince tady v domě něco neobvyklého?“

Jarl Hammar skloní hlavu k rameni a zavře oči. Po chvilce je znovu otevře a zavrtí hlavou.

„Doktor mi předepsal prášky,“ řekne starý pán, „a spím po nich jako zabitý.“

Joona zahlédne zajarlem Hammarem jakousi ženu.

„A co vaše paní?“ zeptá se. „Mohl bych s ní mluvit?“

Jarl Hammar se křivě usměje.

„Má manželka Solveig byla báječná žena, ale bohužel ji už skoro před třiceti lety pohřbili.“

Hubený pán se obrátí a třesoucí se rukou pokyne k temné postavě v bytě:

„To je Anabella. Pomáhá mi s úklidem. Bohužel neumí švédsky, ale jinak jí nelze vytknout ani to nejmenší.“

Když stínu podobná bytost zaslechne své jméno, vejde do světla. Podle vzhledu pochází Anabella zřejmě z Peru; je to drobounká, asi dvacetiletá dívka s tvářemi poďobanými od neštovic a s nedbale staženými vlasy.

„Anabello,“ řekne jemně Joona. „Soy comisario de policía, Joona Linna.“

„Buenos días,“ odpoví šišlavě dívka a pohlédne na něj černýma očima.

„Tú limpias más departamentos aquí? En este edificio?“

Anabella souhlasně přikývne, ano, uklízí zde v domě i v dalších bytech.

„Cuáles?“ zeptá se Joona. Ve kterých dalších bytech?

„Espera un momento,“ řekne Anabella, na chvíli se zamyslí a poté začne vypočítávat na prstech: „El piso de Lagerberg, Franzén, Gerdman, Rosenlund, el piso de Johansson también.“

„Rosenlundovi,“ řekne Joona. „Los Rosenlund son la familia con ungato, no es verdad?“

Anabella s úsměvem přikývne. V tom bytě s kočkou uklízí.

„Y muchas flores,“ dodá.

„A se spoustou květin,“ řekne Joona a dívka opět přikývne.

Komisař se jí vážně zeptá, zda si v noci před čtyřmi dny, kdy zmizel Benjamín, nevšimla něčeho zvláštního:

„Notaste alguna cosa especial bace cuatro días? De noche…“

Anabelle ztuhne tvář.

„No,“ prohlásí rychle a snaží se stáhnout zpět do bytu Jarla Hammara.

„Anabella,“ řekne rychle Joona. „Espero que digas la verdad.“ Chtěl bych, abys mi řekla pravdu.

Joona opakuje, že je to velice důležité, že se jedná o ztracené dítě.

Jarl Hammar, který po celou dobu stál vedle dívky a naslouchal, zvedne silně se třesoucí ruce a chraptivým hlasem prohlásí:

„Buďte na Anabellu hodný, je to moc šikovné děvče.“

„Musí mi říct, co viděla,“ vysvětluje zarputile Joona a opět se obrátí k Anabelle:

„La verdad, por favor.“

Jarl Hammar s bezmocným výrazem v tváři vidí, jak z Anabelliných temných lesklých očí vytryskne několik slz.

„Perdón,“ zašeptá dívka, „perdón, se?or.“

„Neplač, Anabello,“ řekne Jarl Hammar a pokyne Joonovi. „Pojďte dál, nemůžu ji nechat plakat na prahu.“

Všichni tři vejdou do bytu a posadí se k lesklému stolu v jídelně, Jarl Hammar přinese plechovku s perníčky a Anabella tiše vypráví, že nemá kde bydlet, že je už tři měsíce bez střechy nad hlavou, ale podařilo se jí skrývat se na chodbách a ve sklepech lidí, u kterých uklízí. Když jí Rosenlundovi dali klíče od bytu, aby se jim starala o květiny a kočku, mohla se konečně umýt a v klidu vyspat. Neustále dokola opakuje, že nic neukradla, není žádná zlodějka, nevzala si u nich ani kousek jídla, vůbec ničeho se nedotkla a nespí v jejich postelích, ale na koberci v kuchyni.

Poté Anabella na Joonu vážně pohlédne a poví mu, že má velmi lehký spánek, už odmala, kdy se musela starat o mladší sourozence. V noci z pátku na sobotu zaslechla na chodbě nějaký zvuk a dostala strach, sbalila si své věci, vyplížila se k vchodovým dveřím a špehýrkou se podívala ven.

Anabella říká, že dveře od výtahu byly otevřené, ale nikoho neviděla. Najednou zaslechla zvuky, vzdechy a pomalé kroky, jako by se tam vlekl starý tlustý člověk.

„Hlasy žádné?“

Anabella zavrtí hlavou.

„Sombras.“

Dívka se snaží popsat, že viděla, jak se po podlaze pohybují stíny. Joona přikývne a zeptá se:

„Co jsi viděla v zrcadle? Qué viste en el espejo?“

„V zrcadle?“

„Z toho kukátka je vidět až do výtahu, Anabello,“ řekne Joona.

Anabella přemýšlí a pak váhavě prohlásí, že viděla nějakou žlutou ruku.

„A potom,“ dodá, „po chvilce jsem spatřila její obličej.“

„Byla to žena?“

„Sí, una mujer.“ Ano, byla to žena.

Anabella mu vysvětlí, že žena měla na hlavě kuklu, která jí zakrývala obličej, na krátký okamžik však zahlédla její tvář a ústa.

„Sin duda era una mujer,“ zopakuje Anabella. Bezpochyby to byla žena.

„Jak byla stará?“

Dívka zavrtí hlavou.

Neví.

„Byla stará jako ty?“

„Tal vez.“ Možná.

„Nebo o trošku starší?“ zeptá se Joona.

Dívka přikývne, prohlásí však, že si není jistá, vždyť ženu spatřila jen na několik vteřin, a navíc měla zakrytý obličej.

„Y la boca de la se?ora?“ ukáže Joona. Jak vypadala ústa té ženy?

„Vesele.“

„Vypadala vesele?“

„Si. Parecía contenta.“ Vypadala spokojeně.

Joona se Anabelly vyptává na další podrobnosti, mění otázky, zkouší různé možnosti, Anabella mu však evidentně popsala vše, co viděla. Pak komisař dívce i Jarlu Hammarovi poděkuje za pomoc.

Cestou po schodech nahoru zavolá Anje, která ihned zvedne telefon.

„Anja Larssonová, státní kriminálka.“

„Anjo, už jsi něco zjistila o té Evě Blauové?“

„Pracuju na tom, ale ty mi neustále voláš a vytrhuješ mě z práce.“

„Moc se omlouvám, ale spěchá to.“

„No jo, vždyť já vím. Ale zatím pro tebe nic nemám.“

„Dobře, zavolej mi hned, jak…“

„Přestaň mi to věčně omílat,“ přeruší ho Anja a zavěsí.

37

STŘEDA 16. PROSINCE DOPOLEDNE

Erik sedí v autě vedle Joony a fouká do papírového kelímku s kávou. Právě míjejí univerzitu a přírodovědné muzeum. Na druhé straně silnice, vedoucí k zálivu Brunnsviken, září do snášejícího se šera skleník.

„Jste si jist tím, že se jmenuje Eva Blauová?“ zeptá se Joona.

„Ano.“

„Nenašli jsme ji v telefonním seznamu, na seznamu dlužníků, v trestním rejstříku, na seznamu podezřelých osob ani v evidenci držitelů zbrojních pasů, není vedena u finančního ani u imigračního úřadu. Ve Švédsku žádná Eva Blauová není a nikdy nebyla.“

„Byla to má pacientka,“ trvá na svém Erik.

„Pak se musela jmenovat jinak.“

„Já ksakru přece musím vědět, jak se moji…“

Erik zmlkne, hlavou mu prolétne jakési neurčité tušení, že to možná skutečně nebylo její pravé jméno.

„Co jste chtěl říct?“ zeptá se Joona.

„Projdu svoje materiály, možná si Eva Blauová jen říkala.“

Nízká zimní obloha je plná mraků, zdá se, že každou chvíli začne sněžit.

Erik upije trochu kávy a v ústech se mu rozlije hořkosladká chuť. Vůz zabočí k vilové čtvrti v Táby. Pomalu projíždějí kolem domků, podél ojíněných zahrádek s holými ovocnými stromy a zakrytými bazénky, míjejí zasklené terasy s ratanovým nábytkem, zasněžené rohožky, cypřiše s pestrými světelnými řetězy, modré sáňky a zaparkované vozy.

„Kam to vlastně jedeme?“ zeptá se najednou Erik.

Ve vzduchu se prohánějí malé kulaté sněhové vločky a ulpívají na kapotě a za stěrači.

„Už jsme skoro tam.“

„Kde tam?“

„Našel jsem několik osob s příjmením Blauová,“ prohlásí s úsměvem Joona.

Komisař zabočí před jakousi garáž a zastaví, nechá však běžet motor. Uprostřed trávníku stojí dvoumetrový medvídek Pú z umělé hmoty, červené tričko má odřenou barvu. Žádné další hračky na zahrádce nejsou. Cestička z břidlicových desek vede k velké, žluté dřevěné vile.

„Tady bydlí Liselott Blauová,“ sdělí mu Joona.

„Kdo to je?“

„Nemám tušení, ale třeba bude něco vědět o Evě.“

Joona spatří Erikův pochybovačný výraz a řekne:

„V téhle chvíli je to jediná nitka, po které se můžeme pustit.“

Erik zavrtí hlavou:

„Už je to hodně dávno, a na dobu, kdy jsem se věnoval hypnóze, nikdy nemyslím.“

Erik pohlédne do Joonových ledově šedých očí.

„Třeba s Evou Blauovou nemá vůbec nic společného,“ prohlásí.

„Zkoušel jste zapátrat v paměti?“

„Trošku,“ odpoví váhavě Erik a pohlédne na kelímek s kávou.

„Důkladně?“

„To asi ne.“

„Nepamatujete si, jestli ta Eva Blauová byla nebezpečná?“ zeptá se Joona.

Erik vyhlédne oknem z vozu. Kdosi fixou přimaloval medvídkovi Pú tesáky a zle zamračené obočí. Upije kávy a najednou si vybaví den, kdy poprvé uslyšel jméno Eva Blauová.

Už si vzpomíná.

Bylo půl deváté ráno. Zaprášeným oknem zářilo do místnosti slunce. Měl jsem noční službu a spal jsem u sebe v pracovně, pomyslí si Erik.

PŘED DESETI LETY

Bylo půl deváté ráno. Zaprášeným oknem zářilo do místnosti slunce. Spal jsem po noční službě u sebe v pracovně, cítil jsem se unavený, ale přesto jsem si sbalil sportovní tašku. Lars Ohlson naše badmintonové zápasy před několika týdny zrušil. Měl moc práce, neustále pendloval mezi Karolínskou nemocnicí a Oslo, přednášel v Londýně a měl začít pracovat ve vedení, předevčírem mi však zavolal a zeptal se, jestli si půjdeme zahrát.

„Na to můžeš vzít jed,“ odpověděl jsem.

„A počítáš s tím, že dostaneš pěknou nakládačku?“ zeptal se Lars nezvykle nejistým hlasem.

Vylil jsem zbytek kávy do dřezu, šálek jsem nechal v kuchyňce, seběhl jsem ze schodů a odjel na kole do tělocvičny. Když jsem vešel do chladné šatny, Lars Ohlson tam již byl. Vyděšeně vzhlédl, pak se odvrátil a natáhl si šortky.

„Dostaneš nakládačku, že se celej tejden neposadíš,“ prohlásil a třesoucí se rukou zamkl skříňku.

„Tys měl spoustu práce, co?“ řekl jsem.

„Cože? Jo, přesně tak, byl to…“

Lars zmlkl a těžce dopadl na lavičku.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se.

„Naprosto,“ odpověděl. „A co ty?“

„V pátek mám schůzku s představenstvem.“

„No jo, končí ti grant, je to pořád to samé.“

„Žádné vrásky si kvůli tomu nedělám,“ řekl jsem. „Všechno jde dobře, výzkum skvěle pokračuje a mám báječné výsledky.“

„Znám Franka Paulssona z vedení,“ řekl Lars a vstal.

„Vážně? Jak to?“

„Byli jsme spolu na vojně v Bodenu, je to ostrý a dost otevřený chlapík.“

„Fajn,“ řekl jsem tiše.

Vyšli jsme ze šatny a Lars mě chytil za paži.

„Mám mu zavolat a říct, že je na tebe spolehnutí?“

„Copak se něco takového smí?“ zeptal jsem se.

„To asi sotva, ale vem to čert.“

„Pak bude možná nejlepší se na to vykašlat,“ usmál jsem se.

„Ale musíš přece v tom výzkumu pokračovat.“

„To bude v pohodě.“

„Nikdy nevíš.“

Pohlédl jsem na něj a opatrně řekl:

„Asi by to vypadalo hloupě…“

„Dnes večer Franku Paulssonovi zavolám.“

Přikývl jsem a Lars mi s úsměvem dal herdu do zad. Když jsme vešli do veliké haly, v níž se rozléhala ozvěna našich kroků a vrzání bot, zeptal se mě:

„Nechtěl bys vzít do skupiny jednu moji pacientku?“

„A proč?“

„Protože na ni nemám dost času,“ vysvětlil mi Lars.

„Ale já mám bohužel plno,“ řekl jsem.

„Dobře.“

Čekali jsme, až se uvolní kurt číslo pět, a já si mezitím začal protahovat svaly. Lars poskakoval kolem, uhladil si vlasy a odkašlal si.

„Eva Blauová by do tvé skupiny pravděpodobně zapadla,“ řekl. „Trpí nějakým silným traumatem. Alespoň si to myslím, nedokážu totiž pod tu její slupku proniknout, zatím se mi to ani jedinkrát nepodařilo.“

„Rád ti poradím, pokud…“

„Poradíš?“ přerušil mě Lars a ztišil hlas. „Mám-li být upřímný, tak jsem s ní skončil.“

„Stalo se něco?“ zeptal jsem se.

Kolega se vystrašeně usmál a hleděl na mě.

„Nemůžeš mi prostě jen říct, že ji bereš?“ zeptal se.

„Nechám si to projít hlavou,“ odpověděl jsem.

„Za pár dní ti zavolám,“ řekl rychle.

Lars běhal na místě, zastavil se, zneklidněně otočil hlavu ke vchodu do haly, sledoval nově příchozí a pak se opřel o zeď.

„Já nevím, Eriku, ale měl bych dobrý pocit, kdyby ses na Evu podíval…“

Zmlkl a pohlédl ke kurtu, kde trávily poslední minuty dvě mladé ženy vypadající jako studentky medicíny. Když jedna z nich zakopla a minula jednoduchou přihrávku, znechuceně si odfrkl a zašeptal:

„Kráva.“

Pohlédl jsem na hodiny a procvičoval si ramena. Lars stál a kousal si nehty. V podpaždí měl propocené skvrny. Obličej měl zestárlý a pohublý Před halou někdo hlasitě zakřičel. Lars sebou trhl a pohlédl ke dveřím.

Dívky si sbalily věci a s klábosením odcházely.

„Tak teď si zahrajeme my,“ řekl jsem a zamířil k hřišti.

„Eriku, žádal jsem tě někdy, abys mi pomohl s nějakým pacientem?“

„Ne, jde jen o to, že mám plno.“

„A kdybych za tebe vzal pár služeb v ordinaci?“ otázal se rychle Lars a hleděl na mě.

„To snad nemyslíš vážně?“ řekl jsem překvapeně.

„Proč ne, říkal jsem si, že máš rodinu a že chceš být taky někdy doma,“ odpověděl Lars.

„Je nebezpečná?“

„Co tím myslíš?“ zeptal se a s nejistým úsměvem přejel prstem po raketě.

„Je ta Eva Blauová nebezpečná?“

Lars opět pohlédl ke dveřím.

„Nevím, co ti mám odpovědět,“ řekl tiše.

„Vyhrožovala ti?“

„No, víš… všichni pacienti tohoto typu můžou být nebezpeční, to je dost těžké odhadnout, ale jsem si jist, že si s ní poradíš.“

„Zřejmě ano,“ řekl jsem.

„Tak bereš ji? Řekni, že ji přijímáš, Eriku. Tak plácneme si?“

„Ano,“ odpověděl jsem.

Larsovi zrudly tváře, otočil se a vykročil k lajně. Najednou se mu z vnitřní části stehna vyřinul pramínek krve, otřel ho rukou a pohlédl na mě. Když pochopil, že jsem si toho všiml, řekl mi, že má problémy s třísly, omluvil se a odkulhal z kurtu.

O dva dny později, právě ve chvíli, kdy jsem se vrátil do ordinace, se ozvalo zaklepání na dveře. Otevřel jsem, na chodbě stál Lars Ohlson a několik metrů od něj žena v bílé pláštěnce s neklidným výrazem v očích a červeným nosem, jako by měla rýmu. Měla úzký ostrý obličej a oči silně nalíčené modrými a růžovými stíny.

„To je Erik Maria Bark,“ řekl Lars. „Je to skvělý lékař, mnohem lepší, než kdy budu já.“

„Vy jste si nějak pospíšili,“ podotkl jsem.

„Nevadí to?“ zeptal se vystrašeně Lars.

Zavrtěl jsem hlavou a pozval je dál.

„Eriku, já nemám čas,“ odpověděl tiše kolega.

„Ale já bych chtěl, abys u toho byl.“

„Já vím, ale musím běžet,“ řekl Lars. „Můžeš mi kdykoli zavolat, vezmu to třeba o půlnoci.“

Lars zmizel jako střela, Eva Blauová mě následovala do ordinace, zavřela za sebou dveře a pohlédla mi do očí.

„Tohle je tvoje?“ zeptala se znenadání a vzala do třesoucí se dlaně porcelánového slona.

„Ne, není,“ odpověděl jsem.

„Ale já viděla, jak ses na něj díval,“ řekla Eva posměšně. „Chceš ho, že je to tak?“

Zhluboka jsem se nadechl a zeptal se jí:

„Proč myslíš, že ho chci?“

„A nechceš?“

„Ne.“

„A chceš tohle?“ zeptala se a vykasala si šaty.

Neměla kalhotky a pod sukní se objevilo oholené přirození.

„Evo, nech toho,“ řekl jsem.

„Dobře,“ odpověděla s nervózně se chvějícími rty.

Postavila se těsně vedle mě. Šaty jí pronikavě voněly vanilkou.

„Neposadíme se?“ zeptal jsem se neutrálně.

„Myslíš jako na sebe?“

„Můžeš se posadit na pohovku.“

„Na pohovku?“

„Ano.“

„To by se ti líbilo,“ prohlásila Eva, odhodila pláštěnku na podlahu, zamířila k psacímu stolu a posadila se na mou židli.

„Nechceš mi o sobě něco povědět?“ zeptal jsem se.

„A copak tě zajímá?“

Zapřemýšlel jsem, jestli bude přes velké psychické napětí hypnabilní. Možná se bude transu bránit a pokusí se zůstat v roli zdrženlivého pozorovatele.

„Já nejsem tvůj nepřítel,“ vysvětlil jsem jí klidně.

„Že ne?“

Eva vytáhla zásuvku psacího stolu.

„Nech toho!“ řekl jsem.

Ignorovala mě a bezohledně se mi hrabala v papírech. Došel jsem k ní, zvedl jí ruku, zavřel šuplík a rozhodně pravil:

„Tohle nemůžeš. Žádal jsem tě, abys toho nechala.“

Eva na mě vzdorně pohlédla a opět zásuvku otevřela. Vzala svazek papírů, hodila ho na podlahu a přitom ze mě nespustila oči.

„A dost!“ řekl jsem tvrdě.

Evě se roztřásly rty a oči se jí naplnily slzami.

„Ty mě nenávidíš,“ zašeptala. „Věděla jsem to, věděla jsem, že mě budeš nenávidět, všichni mě nenávidí.“

Najednou vypadala vystrašeně.

„Evo,“ řekl jsem trpělivě. „Ničeho se neboj, jenom se posaď, klidně si vezmi mou židli, pokud nechceš sedět na pohovce.“

Eva přikývla, vstala ze židle a zamířila k pohovce. Najednou se ke mně obrátila a tiše se zeptala:

„Můžu ti sáhnout na jazyk?“

„Ne, to nemůžeš. Tak se už přece posaď,“ řekl jsem.

Eva si konečně sedla, ale hned se začala neklidně ošívat.

Všiml jsem si, že něco drží v ruce.

„Copak to máš?“ zeptal jsem se.

Eva rychle schovala ruku za záda.

„Tak se pojď podívat, jestli se nebojíš,“ prohlásila svým děsivě nepřátelským tónem.

V duchu jsem pocítil nával netrpělivosti, přinutil jsem se však k naprostému klidu a zeptal se jí:

„Nechceš mi povědět, proč jsi za mnou přišla?“

Eva zavrtěla hlavou.

„A proč myslíš, že jsi tady?“ zeptal jsem se.

Evě cuklo ve tváři.

„Protože jsem říkala, že mám rakovinu,“ zašeptala.

„Ty ses bála, že dostaneš rakovinu?“

„Myslela jsem, že tamten chce, abych ji měla,“ prohlásila.

„Lars Ohlson?“

„Operovali mi mozek, několikrát mi operovali mozek. Byla jsem v narkóze. A když jsem spala, tak mě znásilnili.“

Pohlédla mi do očí a ušklíbla se:

„Takže teď jsem těhotná a ještě k tomu mám lobotomii mozku.“

„Jak to myslíš?“

„Ale mně to nevadí, moc toužím po děťátku, po synáčkovi, po chlapečkovi, co by mi cucal prsa.“

„Evo,“ řekl jsem. „Proč myslíš, že jsi tady?“

Eva vytáhla ruku schovanou za zády a rozevřela ji. Pěst byla prázdná, několikrát jí otočila tam a zpět.

„Chceš mi prohlídnout píču?“ zašeptala.

Cítil jsem, že musím z ordinace odejít nebo sem někoho přivolat. Eva Blauová rychle vstala.

„Promiň,“ řekla mi. „Promiň, mám jen strach, že mě budeš nenávidět. Prosím, nedělej to. Chci tady zůstat, potřebuju pomoct.“

„Evo, uklidni se. Jen se s tebou pokouším zapříst rozhovor. Chci tě zařadit do své hypnoterapeutické skupiny, ale o tom přece víš, Lars ti to určitě vysvětlil. Říkal, že se k tomu stavíš pozitivně, že to chceš.“

Eva přikývla, natáhla ruku a zvrhla na zem můj šálek s kávou.

„Promiň,“ řekla znovu.

Po jejím odchodu jsem sesbíral z podlahy rozházené papíry a posadil se k psacímu stolu. Venku drobně pršelo a já si vzpomněl, že dnes jde Benjamín se školkou na výlet a že jsme mu zapomněli dát nepromokavé kalhoty.

Průsvitná dešťová voda se snášela na ulice, na cestičky i na dětská hřiště.

Přemýšlel jsem, zda nemám zavolat do školky a požádat, jestli by Benjamín nemohl zůstat v budově. Při každém jeho výletě jsem pociťoval úzkost. Nelíbilo se mi ani to, že musí jít pěšky několika chodbami, pak dolů po schodech a odtud do jídelny. V duchu jsem viděl, jak do něj rozjívené děti strkají, jak na něj někdo pustí těžké dveře, jak zakopne o hromadu bot před převlékárnou. Dávám mu injekce, které potřebuje, pomyslel jsem si. Díky nim mu už nehrozí, že vykrvácí kvůli malé oděrce, stále je však mnohem choulostivější než ostatní děti.

Vzpomínám si, jak dalšího rána pronikalo do ložnice tmavošedými závěsy sluneční světlo. Simona ležela nahá vedle mě a spala. Měla pootevřená ústa, rozcuchané vlasy, ramena a ňadra pokropená malými světlými pihami. Najednou jí na paži naskočila husí kůže. Přikryl jsem ji. Benjamín slabě zakašlal. Nevšiml jsem si, že je v místnosti. Občas se k nám v noci vplížil, když měl nějaký ošklivý sen, a lehl si na matraci na zem. Já jsem ho obvykle ve velmi nepohodlné pozici držel za ruku, dokud znovu neusnul.

Podíval jsem se na budík, bylo šest hodin ráno. Obrátil jsem se na bok, zavřel oči a přemýšlel o tom, jak by bylo krásné moct se jednou vyspat.

„Tati?“ zašeptal Benjamín.

„Ještě chvilku spinkej,“ řekl jsem tiše.

Chlapec se posadil na matraci, pohlédl na mě a svým vysokým jasným hláskem prohlásil:

„Tati, ty jsi v noci ležel na mamince.“

„Ale jdi,“ zamumlal jsem a ucítil, že se Simona vedle mě probudila.

„Jo, ležel jsi pod peřinou a houpal ses na ní,“ pokračoval hošík.

„To je hloupost,“ snažil jsem se lehkým tónem namítnout.

„Mm.“

Simona se uchichtla a schovala hlavu pod polštář.

„Asi se mi něco zdálo,“ řekl jsem nejistě.

Simona se pod polštářem dusila smíchy.

„Tak tobě se zdálo o tom, že se houpeš?“

„No…“

Simona vyhlédla s pusou od ucha k uchu.

„No tak odpověz,“ vyzvala mě klidným hlasem. „Tobě se zdálo o tom, že se houpeš?“

„Tati?“

„Určitě to tak bylo.“

„Ale,“ pokračovala se smíchem Simona, „pročpak jsi to dělal, proč jsi na mně ležel, když…“

„Radši se půjdeme nasnídat,“ přerušil jsem ji.

Viděl jsem, jak se Benjamínovi při vstávání objevila na tváři bolestná grimasa. Ráno to bývalo vždycky nejhorší. Klouby byly po několika hodinách spánku ztuhlé a často docházelo k náhlému krvácení.

„Tak jak se cítíš?“

Benjamín se opřel o zeď, aby dokázal stát.

„Počkej, broučku, já tě namasíruju,“ řekl jsem.

Chlapec se s povzdechem položil na postel a nechal mě, abych mu opatrně rozhýbal klouby.

„Já nechci injekci,“ řekl mi plačtivě.

„Dnes ne, Benjamíne, až pozítří.“

„Já nechci, tati.“

„Vzpomeň si na Péťu, ten má cukrovku,“ řekl jsem. „Musí dostávat injekci každý den.“

„David žádné injekce nepotřebuje,“ stěžoval si hošík.

„To ne, ale třeba má nějaké jiné trápení.“

„Umřel mu tatínek,“ zašeptal Benjamín.

„Tak vidíš,“ řekl jsem a dokončil masáž paží a nohou.

„Díky, tati,“ řekl Benjamín a opatrně vstal.

„Ty můj chlapečku.“

Objal jsem jeho hubené tělíčko, ale jako obvykle jsem potlačil chuť ho k sobě silně přitisknout.

„Můžu se dívat na pokémony?“ otázal se.

„Zeptej se maminky,“ odpověděl jsem a slyšel Simonu, jak volá z kuchyně „ty slabochu“.

Po snídani jsem se posadil do pracovny k Simoninu psacímu stolu, zvedl jsem telefon a vytočil číslo Larse Ohlsona. Telefon vzala jeho sekretářkajennie Lagercrantzová. Pracovala pro něj už přinejmenším dvacet let. Trošku jsem s ní poklábosil, pověděl jí, že jsem se poprvé po třech týdnech mohl ráno trochu vyspat, a poté jsem se jí zeptal, jestli mi může dát na chvilku Larse.

„Počkejte okamžik,“ řekla Jennie.

Chtěl jsem Larse požádat, aby o mně Franku Paulssonovi z vedení nic neříkal, pokud již na to nebylo pozdě.

Ve sluchátku se ozvalo cvaknutí a po několika vteřinách jsem uslyšel sekretářčin hlas:

„Lars v téhle chvíli nemůže k telefonu.“

„Řekněte mu, že jsem to já.“

„Už jsem mu to říkala,“ prohlásila napjatě Jennie.

Beze slova jsem položil sluchátko, zavřel jsem oči a pochopil, že něco není v pořádku, že jsem se nechal napálit, že Eva Blauová zřejmě bude mnohem nebezpečnější osoba, než mi Lars Ohlson přiznal.

„Já to zvládnu,“ zašeptal jsem.

Pak mě však napadlo, že by mohla vyvést z rovnováhy mé ostatní pacienty. Sestavil jsem poměrně malou skupinku lidí, mužů i žen, s naprosto odlišnými problémy, diagnózou i minulostí. Nebral jsem v potaz, zda se dají snadno zhypnotizovat či ne. Mým cílem bylo dosáhnout vzájemné komunikace v rámci skupiny a napomoci vývoji jejich vztahu k sobě samým i k ostatním. Mnozí vlekli břemeno viny, které jim bránilo v navazování kontaktů a ve společenském fungování. Vinili sami sebe z toho, že je někdo znásilnil nebo týral. Ztratili kontrolu nad svým životem nebo důvěru ke světu.

Při posledním sezení udělala skupina další pokrok. Povídali jsme si jako obvykle a pak jsem se pokusil pohroužit Marka Semjoviče do hluboké hypnózy. Předtím to s ním tak snadné nebylo. Byl nesoustředěný a po celou dobu se bránil. Cítil jsem, že se mi nedaří nalézt tu správnou cestu, stále jsme nebyli schopni objevit nějaký výchozí bod.

„Co třeba dům? Fotbalové hřiště? Les?“ navrhoval jsem mu.

„Nevím,“ odpověděl jako obvykle Marek.

„Musíme přece někde začít,“ řekl jsem.

„Ale kde?“

„Tak vymysli nějaké místo, které by tě přimělo se vrátit, abys pochopil, jaký jsi dnes,“ řekl jsem.

„Vesnice u Zenicy,“ řekl neutrálně Marek. „V Zenicko-dobojském kantonu.“

„Fajn, dobře,“ odpověděl jsem a udělal si poznámku. „Víš, co se tam stalo?“

„Stalo se tam úplně všechno, ve velkým baráku z tmavýho dřeva, vypadal skoro jako velkostatek, zámek s šikmýma stříškama, věžičkama a verandama…“

Nyní se soustředila celá skupina, všichni poslouchali, všichni pochopili, že Marek právě otevřel několik dveří do svého nitra.

„Myslím, že jsem seděl v křesle,“ řekl pomalu Marek. „Nebo na nějakých polštářích, každopádně jsem kouřil marlborku, zatímco… musely kolem mě projít stovky holek a ženských z mého rodného města.“

„Ony procházely kolem tebe?“

„Během několika týdnů… Vešly vchodovými dveřmi a pak je odvedli po tom velkém schodišti do ložnice.“

„Není to bordel?“ otázal se svou jadrnou norrlandštinou Jussi.

„Nevím, co se tam dělo, nevím skoro nic,“ odpověděl tiše Marek.

„Tak tys ten pokoj v prvním patře nikdy neviděl?“ zeptal jsem se ho.

Marek si rukama promnul obličej a zalapal po dechu.

„Na jednu věc si vzpomínám,“ začal. „Vejdu do pokojíka a uvidím tam učitelku z druhýho stupně základky, leží svázaná na posteli, je nahá a na bocích a na stehnech má modřiny.“

„Co se děje?“

„Stojím v pokoji přímo u dveří a v ruce mám dřevěnou hůl… Dál už se na nic nepamatuju.“

„Zkus to,“ vyzval jsem ho klidně.

„Už je to pryč.“

„Jsi si jistý?“

„Já už nemůžu.“

„Dobře, nemusíš, to stačí,“ řekl jsem.

„Počkej chvíli,“ řekl Marek a pak dlouho mlčel.

Povzdechl si, promnul si obličej a vstal.

„Marku?“

„Na nic si nevzpomínám,“ řekl pronikavě.

Udělal jsem si několik poznámek a cítil jsem, jak mě Marek pozoruje.

„Nevzpomínám si, ale všechno se odehrálo v tom zatraceným baráku,“ řekl.

Pohlédl jsem na něj a přikývl.

„Všechno, co jsem — všechno je schovaný v tom dřevěným baráku.“

„Strašidelný zámek,“ pronesla Lýdie sedící vedle Marka.

„Přesně tak, byl to strašidelný zámek,“ přitakal se smutným úsměvem Marek.

Znovu jsem pohlédl na hodinky. Za chvíli mám schůzku s vedením nemocnice, abych je seznámil se svým výzkumem. Buď zvítězím a získám nový grant, nebo můžu výzkum i s terapií pomalu zabalit. Zatím jsem ani nestačil znervóznět. Zamířil jsem k umyvadlu a opláchl si obličej, chvíli jsem hleděl na svůj obraz v zrcadle a pokusil se vyloudit na tváři úsměv. Když jsem vyšel z pracovny a zamkl dveře, spatřil jsem na chodbě mladou ženu.

„Erik Maria Bark?“

Dívka měla husté tmavé vlasy stažené na zátylku do uzlu, a když se na mě usmála, udělaly se jí v tvářích dolíčky. Na sobě měla lékařský plášť a na hrudi průkaz atestanta.

„Jsem Maja Swartlingová,“ představila se a podala mi ruku. „Patřím k vašim největším obdivovatelům.“

„A čím jsem si to zasloužil?“ zeptal jsem se potěšeně.

Dívka vypadala vesele a voněla po hyacintech.

„Ráda bych se podílela na vaší práci,“ prohlásila bez okolků.

„Na mé práci?“

Přikývla a zrudla.

„Musím s vámi pracovat,“ řekla. „Je to neskutečně vzrušující.“

„Promiňte, ale já vaše nadšení v této chvíli tak úplně nesdílím, vlastně ani nevím, jestli nějaký další výzkum bude,“ vysvětlil jsem jí.

„Jak to?“

„Grant mi vždycky vystačí jen na rok.“

Pomyslel jsem na nadcházející schůzku a pokusil se jí to přátelsky vysvětlit:

„Je úžasné, že se zajímáte o mou práci, rád si o tom s vámi promluvím. Ale právě teď mám důležitou schůzku, která…“

Maja ustoupila.

„Promiňte,“ řekla mi. „Proboha, promiňte.“

„Můžeme si popovídat cestou k výtahu,“ řekl jsem a usmál se na ni.

Zdálo se, že ji to vyvedlo z míry. Opět zrudla.

„Vy myslíte, že bude problém získat další grant?“ otázala se zneklidněně.

Do schůzky s vedením nemocnice zbývalo pár minut. Pokud chtěl člověk získat grant, musel přirozeně komisi seznámit se svým výzkumem, s výsledky, cíli a časovým harmonogramem, mně to však vždycky připadalo obtížné; věděl jsem totiž, že kvůli předsudkům, které kolem hypnózy panují, budu narážet na spoustu problémů.

„Víte, většina lidí stále považuje hypnózu za poněkud nekonkrétní metodu a kvůli téhle pověsti je pak dost těžké prezentovat nedokončený výzkum.“

„Ale když si člověk přečte všechny vaše zprávy, musí v nich přece vidět naprosto jasné schéma, ačkoli na publikování je ještě příliš brzy.“

„Vy jste četla všechny mé zprávy?“ otázal jsem se skepticky.

„Byla to pěkná fuška,“ odpověděla suše Maja.

Zastavili jsme se před výtahem.

„Co si myslíte o mém názoru na engramy?“ vyzkoušel jsem ji.

„Myslíte v tom odstavci o pacientech s poraněním lebky?“

„Ano,“ odpověděl jsem a snažil se nedat najevo překvapení.

„Je to originální,“ odpověděla dívka. „Hlavně to, že nesouhlasíte s teoriemi o rozložení paměťových stop v mozku.“

„Napadá vás k tomu něco?“

„Ano, měl byste se více soustředit na nervové synapse a na amygdalu.“

„To je zajímavé,“ řekl jsem a stiskl tlačítko výtahu.

„Musíte ten grant dostat.“

„Já vím,“ odpověděl jsem.

„Co se stane, když vám ho zamítnou?“

„Pak doufejme, že dostanu potřebný čas na to, abych skončil s terapií a pomáhal pacientům jinými způsoby.“

„A váš výzkum?“

Pokrčil jsem rameny.

„Zřejmě bych to zkusil na jiné univerzitě.“

„Máte ve vedení nějaké nepřátele?“ zeptala se Maja.

„To si nemyslím.“

Dívka zvedla ruku, měkce mi ji položila na paži a omluvně se usmála. Tváře jí ještě více zrudly.

„Vy ty peníze dostanete, protože děláte průkopnickou práci, nemůžou to jen tak zamést pod koberec,“ řekla a zahleděla se mi do očí. „A pokud to nepochopí, tak s vámi přejdu na jakoukoli jinou univerzitu.“

Najednou mě napadlo, zda se mnou neflirtuje. V její oddanosti a něžném, jemném tónu bylo něco zvláštního. Rychle jsem pohlédl na její jmenovku: Maja Swartlingová, atestantka.

„Majo…“

„Nesmíte mě odmítnout,“ zašeptala laškovně. „Eriku Mario Barku!“

„Ještě si o tom můžeme promluvit,“ řekl jsem, když se rozevřely výtahové dveře.

Maja Swartlingová se usmála, až se jí udělaly dolíčky ve tvářích, sepjala si ruce pod bradou, hluboce se uklonila a šelmovsky a něžně pronesla:

„Sawadee.“

Cestou nahoru k ředitelství jsem se přistihl, jak se jejímu thajskému pozdravu usmívám. Výtah cinkl a já vystoupil. Ačkoli byly dveře otevřené, zaklepal jsem. Uvnitř seděla Annika Lorentzonová a hleděla ven velikým oknem, skýtajícím překrásný výhled na Severní hřbitov a Haagský park. V jejím obličeji nebylo ani stopy po údajných dvou lahvích vína, které prý každý večer před spaním urazí. Cévy pod padesátiletou pokožkou byly stejnoměrné a neznatelné. Pod očima a na čele měla ovšem vrásky a její kdysi tak krásná linie hrdla a brady, díky níž před mnoha lety skončila na druhém místě v soutěži Miss Švédsko, také zestárla.

Simona by mi hned udělala kázání, pomyslel jsem si. Okamžitě by mi řekla, že snižování starší vysoce postavené ženy poukazováním na její vzhled je typicky mužská manipulativní metoda. O alkoholických návycích šéfů nikdo nemluví, nikomu by ani na mysl nepřišlo zabývat se tím, jestli má muž ochablý obličej nebo ne.

Pozdravil jsem ředitelku a posadil se vedle ní.

„Nádhera,“ řekl jsem.

Annika Lorentzonová se na mě klidně usmála. Byla štíhlá a opálená, měla řídké vlasy se světlým melírem. Nebyla cítit žádným parfémem, spíše čistotou; obestíral ji slabý závan luxusního mýdla.

„Chceš?“ zeptala se a ukázala na několik lahví minerálky.

Zavrtěl jsem hlavou a přemýšlel, kde jsou ostatní. Vždyť už tady měli být, podle mých hodinek měli dokonce pět minut zpoždění.

Annika vstala a prohlásila, jako by mi četla myšlenky:

„Za chvíli dorazí, Eriku. Víš přece, že dnes je sauna.“ Pak se křivě usmála: „Dobrý způsob, jak se mě na chvíli zbavit. Mazané, co?“

Ve stejném okamžiku se otevřely dveře a objevilo se v nich pět mužů, v obličeji rudých jako raci. Límce měli vlhké od mokrých vlasů a zátylků, šířili kolem sebe teplo a vůni vody po holení a tiše spolu hovořili.

„Ale ten můj výzkum bude něco stát,“ slyšel jsem Ronnyho Johanssona.

„To je jasné,“ odpověděl otráveně Svein Holstein.

„Jenomže Bjarne mluvil o tom, že to trošku osekají, že ekonomové chtějí zkrouhnout rozpočet na výzkum na celé čáře.“

„Taky jsem o tom slyšel, ale není třeba si dělat zbytečné starosti,“ řekl tichým hlasem Svein Holstein.

Jakmile vešli, rozhovor utichl.

Svein Holstein mi uštědřil pořádnou herdu.

Ronny Johansson, působící jako farmaceutický zástupce, mi jen znechuceně pokývl a ve stejné chvíli mi podal ruku politik krajské rady Peder Mälarstedt. S funěním se usmál a já viděl, že se stále ještě hodně potí. Z vlasů mu stékaly celé pramínky.

„Taky se tak potíš?“ zeptal se mě s úsměvem. „Manželka to nesnáší, ale já myslím, že je to zdravé. Určitě jo.“

Frank Paulsson mi sotva pohlédl do očí. Krátce na mě kývl a zdržoval se na druhé straně kanceláře. Po zdvořilostních frázích Annika jemně tleskla a vyzvala členy představenstva, aby se posadili. Všichni měli po sauně žízeň a hned si otevřeli lahve s minerálkou připravené uprostřed velkého, jasně žlutého plastového stolu.

Na chvíli jsem zůstal tiše stát a zíral na ně, na lidi, v jejichž rukou ležel osud celého mého výzkumu. Bylo to podivné. Hleděl jsem na členy vedení a zároveň jsem myslel na pacienty ze své skupiny. V tomto okamžiku zde byli přítomni i oni: jejich vzpomínky, prožitky a vytěsněné myšlenky ležely v prosklené místnosti jako nehybné spirály dýmu. Charlottin tragicky krásný obličej, Jussi s těžkým, ochablým tělem, Markovo nakrátko ostříhané temeno a ostrý, vystrašený pohled, bledý jemný Pierre, Lýdie se zvonivými šperky a šaty pročpělými cigaretovým kouřem, Sibel se svými parukami a neuvěřitelně neurotická Eva Blauová. Představovali odvrácenou tvář těchto vysoce postavených a dobře situovaných mužů v obleku.

Členové vedení se posadili, šuškali si, ošívali se. Kdosi zacinkal v kapse mincemi. Další se ponořil do svých papírů. Annika vzhlédla, mírně se usmála a řekla:

„Tak prosím, Eriku.“

„Má metoda,“ začal jsem vykládat, „má metoda je založena na léčbě psychického traumatu pomocí skupinové hypnoterapie.“

„Tohle jsme už pochopili,“ povzdechl si Ronny Johansson.

Pokusil jsem se jim přehledně popsat svou dosavadní práci. Mí posluchači roztržitě naslouchali, někteří na mě hleděli, jiní malátně zírali do stolu.

„Já už bohužel musím jít,“ řekl po chvíli Rainer Milch a vstal.

Potřásl si s několika muži rukou a odešel.

„Koneckonců jste dostali veškerý materiál předem,“ pokračoval jsem. „Vím, že je dost obsáhlý, ale bylo to nezbytné, nemohl jsem to nijak zkrátit.“

„Proč ne?“ zeptal se Peder Mälarstedt.

„Protože na vyvození jakýchkoli závěrů je ještě příliš brzy,“ vysvětlil jsem.

„A co kdybychom přeskočili o dva roky dopředu?“ zeptal se.

„Těžko říct, ale už teď ve své práci vidím určitý vzorec,“ řekl jsem, ačkoli jsem věděl, že bych o tomhle mluvit neměl.

„Vzorec? Jaký vzorec?“

„Nechceš nám povědět, co si od toho slibuješ?“ zeptala se s úsměvem Annika Lorentzonová.

„Slibuju si od toho zmapování psychických zábran, které v hypnóze přetrvávají, a způsobu, jakým mozek ve stavu hlubokého uvolnění pracuje, aby uchránil jedince před tím, co ho děsí. Myslím tím — a tohle mě fascinuje —, že když se člověk blíží k nějakému svému traumatu, k jeho podstatě, k tomu, z čeho má skutečný strach… když se v hypnóze konečně začne vynořovat nějaká vytěsněná vzpomínka, tak se pacient v posledním pokusu uchránit své tajemství začne bránit, a tehdy — jak už nějakou dobu pozoruju — začne do svých vzpomínek vkládat fiktivní materiál jen proto, aby je nemusel spatřit.“

„Aby nemusel spatřit tu traumatickou situaci?“ zeptal se s náhlým zájmem Ronny Johansson.

„Ano, nebo vlastně ne… ne situaci, ale pachatele,“ odpověděl jsem. „Místo pachatele si dosadí cokoli jiného, často zvíře.“

Kolem stolu se rozhostilo ticho.

Annika Lorentzonová se usmála.

„Opravdu?“ zeptal se téměř šeptem Ronny Johansson.

„Do jaké míry je tento vzorec fungování mozku charakteristický?“ zeptal se Mälarstedt.

„Poměrně dost, zatím ho však nedokážu přesně definovat,“ odpověděl jsem.

„Existuje nějaký podobný mezinárodní výzkum?“ otázal se Mälarstedt.

„Ne,“ pronesl náhle Ronny Johansson.

„Ale já bych rád věděl,“ řekl Holstein, „co když to v tomhle bodě skončí, co když bude pacient v hypnóze hledat stále novou a novou obranu?“

„Může se dostat ještě dále?“ zeptal se Mälarstedt.

Cítil jsem, jak mi hoří tváře, odkašlal jsem si a odpověděl:

„Podle mého názoru může člověk v hluboké hypnóze proniknout až za tyto obrazy.“

„Ale co to udělá s pacienty?“

„Také jsem na ně myslel,“ obrátil se Mälarstedt k Annice Lorentzonové.

„Tohle všechno zní samozřejmě hrozně lákavě,“ řekl Holstein. „Ale chci nějaké záruky… Žádné psychózy ani sebevraždy.“

„Ano, ale…“

„Můžeš nám to slíbit?“ zeptal se.

Frank Paulsson seděl a prstem přejížděl po etiketě láhve s minerálkou. Holstein se zatvářil unaveně a pohlédl na hodinky.

„Mou prioritou je pomoct pacientům,“ řekl jsem.

„A co výzkum?“

„To je…“

Odkašlal jsem si.

„To je jen vedlejší produkt,“ řekl jsem tiše. „Jinak se na to dívat nemůžu.“

Pár mužů u stolu si vyměnilo pohledy.

„Dobrá odpověď,“ ozval se najednou Frank Paulsson. „Dávám Eriku Mariu Barkovi svou plnou podporu.“

„Já mám stále strach o pacienty,“ řekl Holstein.

„Všechno stojí tady,“ řekl Frank Paulsson a ukázal na kompendium. „Popsal tu vývoj léčby u svých pacientů, a vypadá to více než slibně.“

„Ano, ale jde o poněkud neobvyklý způsob terapie, takže pokud ji povolíme, musíme mít jistotu, že když se něco zvrtne, tak si to budeme moct obhájit.“

„Nic se na tom nemůže zvrtnout,“ řekl jsem a pocítil, jak mi po zádech přeběhl mráz.

„Eriku, je pátek a všichni chceme jít domů,“ ukončila diskusi Annika Lorentzonová. „Myslím, že můžeš počítat s obnovením grantu.“

Ostatní souhlasně přikývli, Ronny Johansson se opřel o opěradlo židle a zatleskal.

Když jsem přišel domů, Simona stála v naší prostorné kuchyni. Stůl byl plný potravin ze čtyř tašek: ležel na něm svazek chřestu, čerstvá majoránka, kuře, citrony a jasmínová rýže. Pohlédla na mě a rozesmála se.

„Copak je?“ zeptal jsem se.

Simona potřásla hlavou a se širokým úsměvem prohlásila:

„Podívej se do zrcadla.“

„Proč?“

„Vypadáš jako chlapeček před vánočním stromkem.“

„Copak je to na mně tak vidět?“

„Benjamíne!“ zvolala Simona.

Chlapec vešel do kuchyně s pouzdrem s léky v ruce. Simona skryla svou veselost a ukázala na mě:

„Podívej se na něj,“ řekla mu. „Jak tatínek vypadá?“

Benjamín mi pohlédl do očí a usmál se.

„Máš radost, tati, že jo?“

„To mám, broučku. To mám.“

„Už našli ten lék?“ zeptal se chlapec.

„Jaký lék?“

„Po kterém se uzdravím a už nikdy nebudu potřebovat injekce,“ řekl syn.

Zvedl jsem chlapce do náručí a vysvětlil mu, že takový lék zatím nikdo neobjevil, ale já více než v cokoli jiného doufám, že se to brzy stane.

„Dobře,“ odpověděl Benjamín.

Postavil jsem ho na zem a pohlédl na Simonin zamyšlený obličej.

Benjamín mě zatahal za nohavici.

„A proč jsi rád?“ zeptal se.

Nerozuměl jsem mu.

„A proč jsi měl radost, tati?“

„Šlo jen o peníze,“ odpověděl jsem mu suše. „Dostal jsem peníze na výzkum.“

„David říká, že čaruješ.“

„Nečaruju, jen hypnotizuju, a snažím se tak pomoct smutným a vystrašeným lidem.“

„Umělcům?“ zeptal se chlapec.

Zasmál jsem se a Simona se zatvářila překvapeně.

„Co tě to napadlo?“ podivila se.

„Vždyť jsi říkala do telefonu, že jsou vystrašení, mami.“

„Vážně?“

„Jo, já tě slyšel.“

„Ano, máš pravdu, říkala jsem to zrovna dnes, víš, umělci bývají vystrašení a nervózní, když vystavují své obrazy,“ vysvětlila Simona.

„Jak to ostatně dopadlo s těmi prostory u Berzeliova parku?“ zeptal jsem se.

„Na Dělostřelecké ulici.“

„Byla ses tam dnes podívat?“

Simona pomalu přikývla.

„Vypadá to dobře,“ odpověděla. „Zítra podepisuju smlouvu.“

„Páni, a proč jsi nic neřekla? Gratuluju, Simi!“

Simona se rozesmála.

„Vím přesně, jakou chci mít premiérovou výstavu,“ řekla. „Jedna žába, co chodila na uměleckou vysokou školu v Bergenu, je naprosto fantastická, dělá velké…“

Ozval se zvonek u dveří a Simona zmlkla. Nejdřív vyhlédla kuchyňským oknem ven a pak šla otevřít. Skrze šerou halu jsem ji uviděl stát v pootevřených dveřích, kterými dovnitř pronikalo denní světlo. Když jsem k ní došel, vyhlížela do chodby.

„Kdo to byl?“ zeptal jsem se.

„Nikde nikdo,“ odpověděla Simona.

Pohlédl jsem oknem na ulici.

„Co je tohle?“ zeptala se najednou Simona.

Na schodech přede dveřmi ležela hůl s rukojetí, opatřená na druhém konci malou dřevěnou plackou.

„To je divné,“ řekl jsem a zvedl starobylý nástroj.

„Co to je?“

„Myslím, že je to plácačka, za starých časů se používala k trestání dětí.“

Nastal čas zahájit další skupinovou hypnózu. Za deset minut by tu všichni měli být. Šest mých obvyklých pacientů a ta nová žena, Eva Blauová. Když jsem si navlékal lékařský plášť, vždycky jsem pocítil krátké, závratné opojení, jako bych se ocitl na scéně, jako bych mířil ve světle ramp na nějakou estrádu. Ten pocit neměl nic společného s ješitností, byl to nanejvýš příjemný zážitek z toho, že dokážu celý proces zdokumentovat.

Vzal jsem blok a pročetl si poznámky z předešlého týdne, kdy Marek Semjovič vyprávěl o velkém dřevěném domě na venkově v Zenicko-dobojském kantonu.

Tehdy se mi podařilo ponořit Marka do hlubšího transu než kdykoli předtím. Klidně a věcně popsal sklepní místnost s cementovou podlahou, kde byl donucen dávat svým přátelům a vzdáleným příbuzným elektrické šoky. Najednou se však odvrátil, změnil scénář a sám se snažil dostat z hypnózy. Věděl jsem, že musím postupovat po malých krůčcích, a proto jsem se rozhodl nechat dnes Marka na pokoji. Na řadě byla Charlotte, a pak bych to mohl zkusit s tou novou pacientkou, s Evou Blauovou.

Místnost určená pro hypnoterapii měla působit neutrálním a uklidňujícím dojmem. Záclony neurčitého nažloutlého odstínu, sedá podlaha, jednoduchý, ale pohodlný nábytek — stůl a židle ze světlého březového dřeva s hnědými skvrnkami. Pod jednou židlí ležel zapomenutý modrý návlek na botu. Zdi byly kromě několika litografií běžných barev holé.

Seřadil jsem židle do půlkruhu a stativ videokamery jsem umístil co možná nejdále od nich.

Výzkum mě opravdu bavil, byl jsem nesmírně zvědavý, co z nahrávek vyčtu, a stále více jsem byl přesvědčen o tom, že tato nová forma terapie je nejlepší ze všech mých dosavadních metod. Kolektiv měl při léčbě traumatu ohromný význam. Osamělá izolace se změnila ve společný léčebný proces.

Připevnil jsem kameru na stativ, zapojil jsem ji do zásuvky, vložil do ní novou pásku, zaměřil ji na opěradlo židle, zaostřil a opět zaměřil. V té chvíli vešla do místnosti jedna má pacientka. Byla to Sibel. Určitě čekala několik hodin před nemocnicí, než odemknu místnost a zahájím terapii. Posadila se na židli a začala vydávat podivné klokotavé a bublavé hrdelní zvuky. S nespokojeným úsměvem si upravila velikánskou paruku se světlými loknami, kterou na sezení obvykle nosila, a vyčerpaně si povzdechla.

Pak vešla Charlotte Cederskiöldová. Na sobě měla tmavě modrý plášť do deště stažený v útlém pase širokou šerpou. Sundala si čapku a kolem obličeje jí spadaly husté kaštanové vlasy. Jako vždycky byla neuvěřitelně smutná a krásná.

Popošel jsem k oknu, otevřel ho a ucítil na tváři závan svěžího a něžného jarního vzduchu.

Když jsem se znovu obrátil, byl zde už i Jussi Persson.

„Zdravím, doktore,“ řekl svou klidnou norrlandštinou.

Potřásli jsme si rukou a poté šel Jussi pozdravit Sibel. Poplácal se po svém pivním pupku a cosi prohodil, načež Sibel zrudla a zahihňala se. Tiše si povídali, dokud nedorazili i ostatní, Lýdie, Pierre a Marek, jako obvykle trošku pozdě.

Mlčky jsem stál a čekal, až budou připraveni. Byli to zcela odlišní lidé, spojovala je pouze zkušenost s traumatizujícím násilným skutkem. Tyto prožitky napáchaly v jejich psychice takovou spoušť, že pokud chtěli přežít, museli je skrývat i před sebou samými. Nikdo z nich vlastně nevěděl, co se mu přihodilo, byli si pouze vědomi toho, že jim prožitá hrůza zničila život.

Protože minulost není nikdy mrtvá, není dokonce ani minulostí — jak jsem často citoval Williama Faulknera. Myslel jsem tím, že každičká věc, kterou člověk prožije, je v něm neustále přítomna. Každý prožitek ovlivnil každou naši volbu — a pokud se jednalo o traumatické prožitky, pak minulost pohltila téměř celou přítomnost.

Nejčastěji jsem hypnotizoval celou skupinu současně a pokaždé jsem vybral jednoho nebo dva pacienty, které jsem ponořil do hlubšího transu než ostatní. Tímto způsobem jsme po celou dobu mohli o události diskutovat ve dvou různých rovinách; v rovině hypnotické sugesce a v rovině vědomí.

Při hypnóze jsem na něco přišel. Napřed jsem to jen tušil, a později se objevil zřetelnější vzorec. Tento objev bylo samozřejmě nutné dokázat. Byl jsem si vědom toho, že si od své hypotézy možná slibuju příliš mnoho: všiml jsem si, že původce rozhodujícího traumatu během hlubokého transu nikdy nevystupuje ve své vlastní podobě. Je možné objevit klíčovou situaci, sledovat její strašlivý průběh, ale pachatel stále zůstává skrytý.

Všichni už seděli na svých místech, ale má nová pacientka Eva Blauová ještě nedorazila. Skupinou se šířil dobře známý neklid.

Charlotte Cederskiöldová seděla pokaždé na nejvzdálenějším místě. Svlékla si kabát a jako obvykle byla úžasně elegantní, oblečená v pleteném svetříku s výstřihem, na útlém hrdle široký perlový náhrdelník. Měla tmavomodrou plisovanou sukni, tmavé silné punčochy a vyleštěné vysoké boty. Naše pohledy se střetly a Charlotte se na mě nejistě usmála. Když jsem ji přijal do skupiny, měla za sebou patnáct pokusů o sebevraždu. Naposledy se střelila do hlavy manželovou kulovnicí na losy přímo v salonu své vily na Djursholmu. Zbraň se jí vysmekla a Charlotte přišla o ucho a kus tváře. Dnes na ní nebylo nic vidět: podstoupila několik nákladných plastických operací a změnila účes na rovný, pážecí střih, který zakrýval ušní protézu i naslouchátko.

Pokaždé se mě zmocnil neklid, když Charlotte sklonila hlavu k rameni a zdvořile a s respektem naslouchala vyprávění ostatních. Krásná stárnoucí žena. Byla atraktivní, ačkoli v ní bylo cosi nesmírně ztrápeného. Tušil jsem, že v sobě ukrývá nějakou hrůzu, a nedokázal jsem k ní zůstat lhostejný.

„Sedí se ti pohodlně, Charlotte?“ zeptal jsem se jí.

Přikývla a svým pěkně modulovaným jemným hlasem odpověděla:

„Je mi báječně, báječně.“

„Dnes prozkoumáme Charlottino nitro,“ sdělil jsem ostatním.

„Můj strašidelný zámek,“ usmála se.

„Přesně tak.“

Marek mi pohlédl do očí a otráveně se ušklíbl. Celé ráno strávil v posilovně a byl neklidný. Pohlédl jsem na hodiny. Bylo načase začít, už jsme nemohli na Evu Blauovou déle čekat.

„Navrhuju, abychom začali,“ řekl jsem.

Sibel rychle vstala, odložila žvýkačku do papírového ubrousku a vyhodila ho. Vrhla na mě ostýchavý pohled a prohlásila:

„Jsem připravená, doktore.“

Po uvolnění následoval těžký, teplý žebřík indukce, ztráta vůle a hranic. Pomalu jsem je přiváděl do hlubšího transu a sugeroval jim obraz vlhkých dřevěných schodů, po nichž jsem je opatrně vedl dolů.

Pak mezi námi začala proudit ta zvláštní energie, zcela jedinečná vřelost mezi mnou a ostatními. Hlas jsem měl zprvu ostrý a artikulovaný, ale pomalu klesal níže. Jussi vypadal neklidně, něco si mumlal a občas agresivně stáhl ústa. Můj hlas pacienty vedl, mé oči viděly, jak jejich těla na židli poklesla, jak se jim zploštily obličeje a jak se na nich objevil podivný, hrubý výraz, který lidé v transu vždycky mívají.

Přecházel jsem jim za zády, lehce jsem se dotýkal jejich ramen, po celou dobu jsem je individuálně vedl, počítal jsem pozpátku a krok za krokem postupoval dále.

Jussi si sám pro sebe něco zasyčel.

Marek Semjovič měl otevřená ústa, z nichž mu vytékal pramének slin.

Pierre vypadal vyhublejší a křehčí než kdykoli předtím. Lýdiiny ruce visely ochable podél židle.

„Pokračujte dolů po schodech,“ řekl jsem tiše.

Členům vedení jsem neřekl o tom, že i hypnotizér upadne do určitého transu. Z mého pohledu to bylo nezbytné a správné.

Nikdy jsem nepochopil, proč se můj vlastní trans, probíhající vždy paralelně s hypnózou pacientů, odehrává pod vodou. Obraz vody se mi však zamlouval, byl jasný, příjemný a zvykl jsem si jeho prostřednictvím interpretovat různé nuance průběhu sezení.

Zatímco jsem klesal do moře, moji pacienti samozřejmě viděli zcela jiné věci, propadali se do svých vzpomínek, do své minulosti, ocitli se v pokojích svého dětství, na místech svého mládí, na chatě prarodičů nebo v garáži děvčete od sousedů. Nevěděli, že pro mě se ve stejném okamžiku nacházejí pod vodou, kde se pomalu snášejí podél ohromného korálového útesu, podmořského prahu nebo hrbolaté stěny tektonické pukliny.

V mé mysli jsme všichni společně klesali bublající vodou.

Tentokrát jsem chtěl všechny zkusmo ponořit do hlubokého transu. Můj hlas odříkával číslice, hovořil o příjemném uvolnění, zatímco v uších mi hučelo moře.

„Chci, abyste pokračovali ještě hlouběji, ještě kousek,“ řekl jsem. „Pokračujte dále, ale teď pomaleji, pomaleji. Brzy se zastavíme, úplně jemně a tiše… ještě hlouběji, ještě kousíček, a teď se zastavíme.“

Skupina stála v půlkruhu proti mně na písčitém mořském dně, plochém a širokém jako obrovitá podlaha. Voda byla světlá a nazelenalá. Písek pod našima nohama se vzdouval v malých, pravidelných vlnkách. Nad námi plavaly třpytivé růžové medúzy. Občas zvířil písek platýs a rychle odplul.

„Nyní jsme všichni hluboko dole,“ řekl jsem.

Pacienti otevřeli oči a hleděli přímo na mě.

„Charlotte, dnes je řada na tobě,“ pokračoval jsem. „Co vidíš? Kde jsi?“

Její rty se beze slova pohnuly.

„Není tu nic nebezpečného,“ řekl jsem. „Po celou dobu jdeme za tebou, jsme tu s tebou.“

„Já vím,“ odpověděla monotónním hlasem Charlotte. Prázdný a vzdálený pohled jejích pootevřených očí připomínal náměsíčníka.

„Stojíš přede dveřmi,“ řekl jsem. „Chceš jít dál?“

Charlotte přikývla a proudící voda jí rozcuchala vlasy.

„Tak jdi,“ řekl jsem.

„Ano.“

„Co vidíš?“ pokračoval jsem.

„Nevím.“

„Už jsi uvnitř?“ zeptal jsem se s pocitem, že na ni příliš spěchám.

„Ano.“

„Vidíš něco?“

„Ano.“

„Je to něco divného?“

„Nevím, nezdá se mi…“

„Popiš mi to,“ řekl jsem.

Charlotte zavrtěla hlavou, z úst se jí vyřinuly třpytivé bublinky vzduchu a stoupaly k hladině. Dobře jsem věděl, že jsem se dopustil chyby, nebyl jsem pokorný, nevedl jsem ji, ale snažil jsem se ji postrčit kupředu. Přesto jsem neodolal:

„Jsi zpátky v dědečkově domě.“

„Ano,“ řekla tiše Charlotte.

„Už jsi za dveřmi a pokračuješ dál.“

„Já nechci.“

„Jen jeden krůček.“

„Těď ještě ne,“ zašeptala.

„Zvedáš oči a díváš se před sebe.“

„Já nechci.“

Charlotte se zachvěl spodní ret.

„Vidíš něco divného?“ zeptal jsem se.

„Něco, co by tam nemělo být?“

Na ženině čele vyvstala hluboká vráska a já si najednou uvědomil, že se z hypnózy velice brzy probere. To by mohlo být nebezpečné — to vůbec nebylo dobré. Pokud by k probuzení došlo příliš náhle, mohla by upadnout do hluboké deprese. Z úst vypouštěla zářivý řetěz velikých bublin. Obličej se matně leskl a po čele jí klouzaly modrozelené pruhy.

„Nemusíš, Charlotte, nemusíš se dívat,“ řekl jsem, abych ji uklidnil. „Můžeš otevřít ty skleněné dveře a vyjít do zahrady, pokud chceš.“

Charlotte se třásla jako osika a já pochopil, že je pozdě.

„Zůstaň v naprostém klidu,“ zašeptal jsem a natáhl ruku, abych ji pohladil.

Měla bílé rty a vytřeštěné oči.

„Charlotte, teď se pomalu společně vrátíme nahoru,“ řekl jsem.

Odrazila se nohama vzhůru tak prudce, až rozvířila hustý oblak písku.

„Počkej,“ řekl jsem slabě.

Marek na mě pohlédl a pokusil se něco zavolat.

„Teď se vracíme zpátky nahoru a já budu počítat do deseti,“ pokračoval jsem, zatímco jsme rychle pluli k hladině. „A až dojdu k desítce, otevřete oči, bude vám krásně a…“

Charlotte zalapala po dechu, vrávoravě vstala ze židle, upravila si oblečení a tázavě na mě pohlédla.

„Uděláme si krátkou přestávku,“ řekl jsem.

Sibel se zdlouhavě zvedala, aby si zašla zakouřit. Pierre zamířil za ní. Jussi těžce a ochable seděl na židli. Nikdo se z transu úplně neprobral. Stoupání bylo příliš rychlé. Vzhledem k tomu, že se za chvilku budeme vracet zpět dolů, mi však připadalo lepší ponechat skupinu v této nejasné úrovni vědomí. Sedl jsem si na židli, promnul si obličej a udělal si několik poznámek, když ke mně přišel Marek Semjovič.

„Dobrá práce,“ prohlásil suše a ušklíbl se.

„Vyvinulo se to jinak, než jsem měl v úmyslu,“ odpověděl jsem mu.

„Podle mě to bylo fajn,“ řekl Marek.

Blížila se k nám Lýdie s cinkajícími šperky. Po temeni jí přeběhl sluneční paprsek a hennou nabarvené vlasy zazářily jako měděné drátky.

„A co myslíš?“ zeptal jsem se. „Co ti připadalo tak fajn?“

„Že jsi tu nafoukanou děvku pěkně usadil.“

„Cos to říkal?“ zeptala se Lýdie. „Nemluvím o tobě, ale…“

„Nesmíš říkat o Charlotte, že je děvka, protože to není pravda,“ řekla měkce Lýdie.

„Nemám pravdu, Marku?“

„Tak dobře, ksakru.“

„Víš, co dělají děvky?“

„Jo.“

„Být děvka,“ pokračovala s úsměvem Lýdie, „nemusí být nic špatného, je to jen lidská volba, jedná se o šakti, o ženskou energii, o ženskou moc.“

„Přesně tak, chtějí mít moc,“ řekl zlobně Marek. „Ani trochu ty mrchy nelituju.“

Hleděl jsem do svých poznámek, ale nepřestal jsem naslouchat jejich rozhovoru.

„Jsou lidé, kterým se nepodaří dosáhnout harmonizace čaker,“ prohlásila klidně Lýdie. „A těm se samozřejmě nedaří dobře.“

Marek Semjovič se posadil, tvářil se neklidně, olízl si rty a pohlédl na Lýdii.

„V tom strašidelném zámku se děly věci,“ řekl tiše. „Vím o nich, ale…“

Marek zmlkl a stiskl zuby tak silně, až se mu pohnuly čelisti.

„Na světě vlastně neexistuje nic zlého,“ řekla Lýdie a vzala ho za ruku.

„Proč jen si nemůžu vzpomenout?“

Do místnosti vešla Sibel s Pierrem. Všichni byli utlumení a zamlklí. Charlotte vypadala velice křehce. Štíhlé paže měla zkřížené na prsou a dlaně položené na ramenou.

Vyměnil jsem kazetu v přístroji, namluvil na ni čas a datum a poté jsem vysvětlil, že se všichni stále nacházejí v posthypnotickém stavu. Podíval jsem se do hledáčku, malinko jsem nadzvedl stativ a změnil zaměření. Srovnal jsem židle a požádal pacienty, aby znovu zaujali svá místa.

„Tak se posaďte, je načase pokračovat,“ řekl jsem.

V tom se ozvalo zaklepání na dveře a do místnosti vešla Eva Blauová. Viděl jsem, jak je vystresovaná, a popošel jsem k ní.

„Vítám tě,“ řekl jsem.

„Myslíš to vážně?“ zeptala se Eva.

„Ano,“ odpověděl jsem.

Ženě zrudlo hrdlo i tváře, když jsem jí vzal kabát a pověsil ho. Ukázal jsem na skupinu a přidal k půlkruhu další židli.

„Eva Blauová byla předtím pacientkou doktora Ohlsona, ale od téhle chvíle patří do naší skupiny. Všichni se vynasnažíme, aby se tu cítila dobře.“

Sibel znechuceně přikývla, Charlotte se přátelsky usmála a ostatní ji ostýchavě pozdravili. Marek dělal, že ji nevidí.

Eva Blauová se posadila na prázdnou židli a pevně vtiskla ruce mezi stehna. Vrátil jsem se na své místo a pomalu jsem pokračoval:

„Pohodlně se posaďte, nohy zůstanou na podlaze, ruce na kolenou. První část dopadla trošku jinak, než jsem měl v úmyslu.“

„Moc se omlouvám,“ řekla Charlotte.

„Nikdo se nemusí za nic omlouvat, ze všech nejméně ty, to je ti doufám jasné.“

Eva Blauová ze mě nespouštěla oči.

„Začneme tím, že probereme myšlenky a asociace týkající se první části našeho sezení. Chtěl by k tomu někdo něco říct?“

„Bylo to zmatené,“ řekla Sibel.

„Byla to hrozná rychlovka,“ řekl Jussi. „Sotva jsem stačil otevřít oči a podrbat se na hlavě, a byl konec.“

„Co jsi cítil?“ zeptal jsem se ho.

„Vlasy,“ odvětil s úsměvem Jussi.

„Vlasy?“ otázala se Sibel a zahihňala se.

„Když jsem se drbal na hlavě,“ vysvětlil jí Jussi.

Někteří se jeho vtipu zasmáli.

„Jaké asociace ve vás vzbuzují vlasy?“ pousmál jsem se. „Charlotte?“

„Nevím,“ usmála se. „Vlasy? Možná vousy… ne.“

Vtom ji svým vysokým hlasem přerušil Pierre:

„Hipíka, hipíka na motorce,“ prohlásil s úsměvem. „Takhle sedí, žvýká ovocnou žvýkačku a klouže…“

Náhle se Eva tak prudce vztyčila, až za ní zarachotila židle.

„Vždyť jsou to všechno jen dětinskosti,“ prohlásila vzrušeně a ukázala na Pierra.

Pierrovi zmizel úsměv z tváře.

„Proč myslíš?“ zeptal jsem se jí.

Eva neodpověděla, hleděla mi do očí a pak se opět rozmrzele posadila.

„Pierre, chceš pokračovat?“ požádal jsem ho klidně.

Pierre zavrtěl hlavou, zkřížil ukazováčky směrem k Evě a předstíral, že se před ní chrání.

„Dennise Hoppera zastřelili proto, že byl hipík,“ zašeptal spiklenecky.

Sibel se zahihňala ještě hlasitěji a vyčkávavě na mě pohlédla. Jussi zvedl ruku a otočil se k Evě Blauové.

„Ve strašidelném zámku se našich dětinskostí zbavíš,“ prohlásil svým jadrným nářečím.

V místnosti zavládlo naprosté ticho. Napadlo mě, že Eva zatím vůbec netuší, co pro naši skupinu strašidelný zámek znamená, ale nechal jsem to být.

Eva Blauová se obrátila k Jussimu a vypadalo to, že na něj chce něco zakřičet. Jussi na ni však pohlédl s tak klidným a vážným výrazem, že se opět posadila.

„Evo, začneme s uvolňovacími cviky a s dýcháním a poté vás budu hypnotizovat buď po jednom, nebo po dvojicích,“ vysvětlil jsem jí. „Sezení se po celou dobu přirozeně účastní všichni bez ohledu na to, na jaké úrovni vědomí se nacházejí.“

Evě se stáhla tvář ironickým úsměvem.

„A občas,“ pokračoval jsem, „když cítím, že to funguje, tak se pokusím ponořit do hlubokého transu celou skupinu.“

Přitáhl jsem si židli, požádal je, aby zavřeli oči a opřeli se.

„Nohy pevně spočívají na zemi, ruce leží na kolenou.“

Zatímco jsem opatrně prohluboval jejich uvolnění, napadlo mě, že bych měl začít s průzkumem nitra Evy Blauové. Bylo důležité, aby co nejdříve něčím přispěla a aby ji ostatní přijali mezi sebe. Odpočítával jsem číslice a naslouchal oddechování pacientů, pohroužil jsem je do lehkého transu a nechal je viset těsně pod stříbřitou vodní hladinou.

„Evo, teď se obracím jen na tebe,“ řekl jsem klidně. „Musíš mi důvěřovat, během transu se o tebe postarám, nic zlého se ti nestane. Budeš uvolněná a klidná, budeš naslouchat mému hlasu a sledovat má slova. Řiď se jimi po celou dobu spontánně, bez jakéhokoli předchozího zpochybňování, budeš se nacházet v proudu mých slov, ne před ním ani za ním, ale zůstaneš po celou dobu v jeho středu…“

Klesali jsme šedou vodou dolů a občas jsme zahlédli ostatní členy skupiny visící temeny u zčeřeného zrcadla hladiny. Nořili jsme se do temné hlubiny podél mohutného provazu, námořnického lana s vlnícími se chuchvalci mořských řas.

Ve skutečnosti jsem ve stejném okamžiku stál za Evou Blauovou, jednu ruku jsem měl položenou na jejím rameni a klidným klesajícím hlasem jsem k ní promlouval. Vlasy jí byly cítit kouřem. Byla zakloněná a měla uvolněný obličej.

V mém vlastním transu se barva vody před ní měnila z hnědé na šedou. Tvář měla zastíněnou, ústa pevně semknutá, mezi obočím se rýsovala hluboká vráska, pohled měla černý jak noc. Přemýšlel jsem, čím bych měl začít. Z lékařské zprávy Larse Ohlsona jsem se o její minulosti nedozvěděl téměř nic. Budu si to muset zjistit sám, takže jsem se rozhodl vyzkoušet jeden opatrný přístup k podvědomí. Často se ukázalo, že nejrychlejší cestou k tomu nejtěžšímu je klid a radost.

„Je ti deset let, Evo,“ řekl jsem a obešel židle, abych na ni viděl zepředu.

Evin hrudník se téměř nehýbal, dýchala klidně a pravidelně spodní částí břicha.

„Je ti deset let. Je báječný den. Máš radost. Proč máš radost?“

Eva roztomile našpulila rty, sama pro sebe se usmála a řekla:

„Protože ten pán tančí a cáká v kalužích.“

„Kdo tančí?“ zeptal jsem se.

„Kdo?“

Eva se na chvíli odmlčela.

„Mamka říká, že je to Gene Kelly.“

„Aha,“ odpověděl jsem. „Takže ty se díváš na Singin’ in the Rain?“

„Mamka se dívá.“

„A ty ne?“

„Ale jo,“ uchichtla se a přimhouřila oči.

„A máš radost?“

Eva Blauová pomalu přikývla.

„Co se děje?“

Viděl jsem, jak jí tvář pomalu klesá k hrudníku. Najednou jí rty zkřivil podivný úšklebek.

„Mám veliké břicho,“ řekla tiše.

„Velké břicho?“

„Vidím ho, je velikánské,“ řekla Eva plačtivým hlasem.

Jussi vedle ní funivě odfukoval. Koutkem oka jsem zaregistroval, že pohybuje rty.

„Strašidelný zámek,“ šeptal v lehké hypnóze. „Strašidelný zámek.“

„Evo, teď mě poslouchej,“ řekl jsem jí. „Uslyšíš všechny ostatní v téhle v místnosti, ale budeš naslouchat jen mému hlasu. Nestarej se o to, co říkají druzí, vnímej pouze můj hlas.“

„Dobře,“ pronesla se spokojeným výrazem ve tváři.

„Víš, proč máš velké břicho?“ zeptal jsem se.

Eva neodpověděla. Pozoroval jsem ji zepředu. Obličej měla vážný, znepokojený, byla ponořená do nějaké myšlenky, do nějaké vzpomínky. Najednou se mi zazdálo, že se snaží potlačit úsměv.

„Nevím,“ odpověděla.

„Ale ano, myslím, že víš,“ řekl jsem. „Ale budeme se řídit tvým tempem. Nemusíš na to teď myslet. Chceš se znovu dívat na televizi? Budu s tebou, všichni půjdeme po celou cestu s tebou, ať se stane cokoli, slibuju. Slibujeme ti to. Můžeš se na nás spolehnout.“

„Chci do strašidelného zámku,“ zašeptala Eva.

Zatímco jsem odříkával pozpátku číslice a sugeroval jí stále níže vedoucí schodiště, napadlo mě, že tu něco nehraje, já sám jsem pomalu klesal podél skály, obklopený vlažnou vodou.

Eva Blauová zvedla hlavu, navlhčila si ústa, nafoukla tváře a zašeptala:

„Vidím, jak chytnou nějakého člověka, jdou a chytnou nějakého…“

„Kdo toho člověka chytne?“ zeptal jsem se.

Eva začala nepravidelně oddechovat. Obličej jí potemněl. Voda před ní byla hnědá a kalná.

„Chlap s koňským ohonem, věší toho malého človíčka na strop,“ naříkala.

Jednou rukou se pevně přidržovala lana s vlnícími se chaluhami a pomalu komíhala nohama.

V okamžiku jasnozření jsem se ocitl mimo trans. Věděl jsem, že Eva Blauová podvádí, že není pod vlivem hypnózy. Nechápal jsem, jak jsem to poznal, ale byl jsem si naprosto jistý. Bránila se mým slovům a zablokovala sugesci. Mozek mi ledově šeptal: Ona lže, není ani trošičku zhypnotizovaná.

Viděl jsem, jak sebou hází na židli.

„Ten chlap toho človíčka táhne a táhne, táhne ho moc tvrdě…“

Najednou mi Eva pohlédla do očí a ušklíbla se.

„Byla jsem dobrá?“ zeptala se.

Neodpověděl jsem, jen jsem stál a díval se, jak se zvedá ze židle, bere si z věšáku kabát a klidně odchází z místnosti.

Napsal jsem na papír Strašidelný zámek, omotal jej kolem videozáznamu číslo čtrnáct a přichytil gumičkou. Kazetu jsem nedal jako obvykle do archivu, ale odnesl jsem si ji do pracovny. Chtěl jsem si důkladně projít podvod Evy Blauové i svou vlastní reakci, ale již na chodbě jsem si uvědomil, v čem byla chyba: Eva si neustále hlídala obličej, snažila se být milá, neměla ten ochablý, nestrojený výraz, jako mívají lidé v transu. Člověk v hypnóze se může usmívat, není to však jeho obvyklý úsměv, bývá ospalý a otupělý.

Když jsem přišel ke své pracovně, přede dveřmi čekala ta mladá medička. Samotného mě překvapilo, že jsem si zapamatoval její jméno: Maja Swartlingová.

Pozdravili jsme se, a než jsem stačil odemknout, vyhrkla:

„Promiňte, že jsem tak otravná, ale část mé práce vychází z vašeho výzkumu a nejen já, ale i vedoucí mé diplomky chce, abych to s vámi konzultovala.“

„Rozumím,“ řekl jsem.

„Mohla bych vám položit několik otázek?“ zeptala se. „Dovolíte mi, abych vám položila několik otázek?“

Náhle měla výraz jako malá holčička; bdělý, ale nejistý. Tmavé oči vypadaly oproti neobvykle bílé pleti téměř černě. Lesklé vlasy měla zapletené do copů a stočené do věnečku. Byl to starodávný účes, ale jí slušel.

„Tak smím?“ zeptala se měkce. „Nemáte tušení, jak dokážu být užvaněná.“

Uvědomil jsem si, že se na ni usmívám. Bylo v ní cosi tak svěžího a čistého, že jsem — aniž jsem něco takového zamýšlel — rozhodil rukama a sdělil jí, že jsem připraven. Zasmála se a bez okolků šla za mnou do pracovny, posadila se na židli pro návštěvy, vytáhla blok a tužku a vesele se na mě zadívala.

„Tak na copak se mě chcete zeptat?“

Maja zrudla a dala se do řeči. Na tváři měla stále tak široký úsměv, až se zdálo, že ho nedokáže ovládnout:

„Začneme s praxí… co si myslíte o možnosti, že by vás pacient obelstil? Kdyby vám říkal jen to, co si myslí, že chcete slyšet?“

„To se mi vlastně dnes stalo,“ přitakal jsem. „Jedna pacientka se hypnóze bránila a samozřejmě tak nebyla v transu — ale předstírala, že je.“

Maja se zklidnila a vypadala jistěji. Naklonila se dopředu, našpulila rty a zeptala se:

„Ona to předstírala?“

„Samozřejmě jsem to poznal.“

Dívka tázavě zvedla obočí.

„Jak?“

„Hypnotický spánek totiž vykazuje velice jasné vnější příznaky — nejdůležitější je to, že tvář ztratí veškerou vyumělkovanost.“

„Nechcete to rozvést?“

„I ten nejodpočatější člověk má v bdělém stavu obličej pod kontrolou, sevřená ústa, koordinované svaly, pohled a tak dále… ale u člověka v transu všechno tohle zmizí, má otevřenou pusu, pokleslou bradu, prázdný pohled… nejde to přesně popsat, ale poznám to.“

Zdálo se, že se mě Maja chce na něco zeptat, takže jsem se odmlčel. Zavrtěla hlavou a požádala mě, abych pokračoval.

„Vždyť jsem četla vaše zprávy,“ prohlásila. „A co když se terapeutická skupina neskládá pouze z obětí, myslím z lidí, na kterých bylo spácháno násilí, ale i z pachatelů, tedy z osob, které ta zvěrstva samy prováděly?“

„V podvědomí to funguje úplně stejně a…“

„Chcete tím říct…“

„Počkejte, Majo… při skupinové terapii je to vlastně jedno a totéž.“

„To je zajímavé,“ řekla dívka a udělala si poznámku. „Ještě se k tomu vrátím. Ráda bych věděla, jak pachatel v hypnóze vidí sám sebe — vždyť právě vy jste přišel s myšlenkou, že osoba trpící traumatem pachatele často nahradí nějakým jiným obrazem, zvířetem.“

„Zatím jsem nestačil prozkoumat, jak pachatel vidí sám sebe, a nechci se pouštět do žádných spekulací.“

Maja sklonila hlavu k rameni:

„Ale něčeho jste si všiml, nebo ne?“

„Mám jednoho pacienta, který…“

Zmlkl jsem a přemýšlel o Jussim Perssonovi, chlapíkovi z Norrlandu, který nesl svou samotu jako strašlivou tíhu způsobenou vlastní vinou.

„Co jste chtěl říct?“

„Ten pacient se v hypnóze vrací na lovecký posed, chová se, jako by ho vedla jeho zbraň, střílí lesní šelmy a nechává je ležet na zemi. Když je při vědomí, tak ta zabitá zvířata popírá a tvrdí, že na tom posedu číhá na medvědici.“

„A to říká, když je při vědomí?“ usmála se.

„Má dům ve Vasterbottenu.“

„Aha, myslela jsem si, že bude odtamtud,“ pronesla vesele.

„Toho medvěda si určitě nevymyslel,“ řekl jsem. „Vždyť se to tam jimi jen hemží. Jussi povídal, že mu před pár lety veliká medvědice roztrhala psa.“

Mlčky jsme seděli a pohlíželi jeden na druhého.

„Už je dost pozdě,“ řekl jsem.

„Ale já mám ještě spoustu otázek.“

Rozhodil jsem rukama.

„Vždyť se můžeme sejít jindy.“

Maja na mě pohlédla. Všiml jsem si, jak jí světlou pokožku zaplavil jemný ruměnec, a pocítil jsem v těle podivné teplo. Bylo mezi námi cosi šibalského, jakási směsice vážnosti a chuti se smát.

„Nemohla bych vás na oplátku pozvat na skleničku? Znám jednu moc příjemnou libanonskou…“

Vtom mi zazvonil telefon a Maja ihned zmlkla. Omluvil jsem se a představil se do sluchátka.

„Erik.“

Byla to Simona. Její hlas zněl vyděšeně.

„Copak je?“ zeptal jsem se.

„Já… jsem za domem na cyklostezce. Vypadá to, že se k nám někdo vloupal.“

V té chvíli mi přeběhl mráz po zádech. Vzpomněl jsem si na plácačku, kterou jsme našli přede dveřmi, na starý nástroj s kulatým dřevěným koncem.

„A co se stalo?“

Simona zhluboka polkla. V pozadí se ozývalo pískání a křik dětí, které zřejmě hrály na hřišti za domem fotbal.

„Co to je za zvuky?“ zeptal jsem se.

„Nic, nějaká školní třída,“ řekla Simona. „Eriku,“ pokračovala spěšně, „balkonové dveře do Benjamínova pokoje jsou vypáčené a je tam rozbité okno.“

Koutkem oka jsem viděl, jak se Maja zvedla a udělala tázavý posunek, zda má odejít.

Krátce jsem přikývl a omluvně pokrčil rameny. Vrazila do židle a ta zavrzala o podlahu.

„Jsi sám?“ zeptala se Simona.

„Ano,“ zalhal jsem, aniž jsem věděl proč.

Maja mi zamávala a tiše za sebou zavřela. V místnosti ulpěl jako jednoduchý čistý tón její parfém.

„Dobře žes nešla dovnitř,“ pokračoval jsem. „Volala jsi na policii?“

„Eriku, jsi nějaký divný, stalo se něco?“

„Myslíš kromě toho, že v téhle chvíli máme možná v bytě zloděje? Tak volala jsi na policii?“

„Ano, volala jsem tátovi.“

„Dobře.“

„Říkal, že hned sedá do auta.“

„Drž se dál od domu, Simono.“

„Stojím na cyklostezce.“

„Vidíš odtamtud na dům?“

„Ano.“

„Pokud vidíš na dům, může tě vidět někdo, kdo je uvnitř.“

„Nech toho.“

„Prosím, jdi nahoru na hřiště — jedu domů.“

Zastavil jsem za Kennetovým špinavým opelem, zatáhl za brzdu, otočil klíčkem v zapalování a vystoupil z auta. Kennet se ke mně rozběhl. Tvářil se rozčileně.

„Kde je ksakru Simi?“ volal.

„Řekl jsem jí, ať počká na hřišti.“

„Fajn, bál jsem se, aby…“

„Jinak by šla dovnitř, znám ji, je po tobě.“

Kennet se rozesmál a chlapsky mě objal.

„Prima že tě vidím, ty kluku jeden.“

Obešli jsme domek. Simona stála kousíček od našeho pozemku. Zřejmě po celou dobu hlídala rozbité balkonové dveře vedoucí ke stinnému venkovnímu posezení. Vzhlédla, seskočila z kola, zamířila přímo ke mně, prudce mě objala, pohlédla mi přes rameno a řekla:

„Ahoj, tati.“

„Jdu dovnitř,“ prohlásil vážně Kennet.

„Já taky,“ přidal jsem se.

„Ženám a dětem vstup zakázán,“ povzdechla si Simona.

Všichni tři jsme přelezli nízký živý plot z mochny křovité a přešli jsme přes trávník, na kterém stál plastový stůl a čtyři židle. Schodiště a parapety byly pokryté rozbitým sklem. Na koberci v Benjamínově pokoji ležel mezi střepinami velký kámen. Vstoupili jsme dovnitř a mě napadlo, že Kennetovi musím povědět o plácačce, o trestacím nástroji, který jsme před několika dny našli přede dveřmi.

Simona šla za námi a rozsvítila lustr se stínítkem s Karkulínem. Měla rozpálený obličej a na ramena jí padaly prameny rudozlatých vlasů.

Kennet šel do chodby, nahlédl napravo do ložnice a do koupelny. V obývacím pokoji svítila čtecí lampička. V kuchyni ležela na podlaze převrácená židle. Prošli jsme jednu místnost po druhé, ale zdálo se, že nic nechybí, že nám nikdo nic neukradl. Kdosi byl na záchodě ve spodním patře, na podlaze ležel rozmotaný toaletní papír. Kennet na mě pohlédl s podivným výrazem ve tváři.

„Nemáš s někým nevyřízené účty?“ zeptal se.

Zavrtěl jsem hlavou.

„Pokud vím, tak ne. Samozřejmě, setkávám se se spoustou labilních lidí… stejně jako ty.“

Kennet přikývl.

„Nic odtud neodnesli,“ řekl jsem.

„Tati, je tohle normální?“ zeptala se Simona.

Kennet zavrtěl hlavou.

„Není to normální, tedy ne v případě, když pachatel vytluče okno. Někdo vám chtěl ukázat, že tady byl, nebo byla.“

Simona se postavila do pootevřených dveří Benjamínova pokoje.

„Vypadá to, jako by někdo ležel v Benjamínově posteli,“ řekla tiše. „Jako v té pohádce o Mášence a třech medvědech.“

Rychle jsme zamířili do ložnice a bylo zřejmé, že se kdosi povaloval i v naší posteli. Přehoz byl stažený a lůžkoviny pomačkané.

„Tohle je hrozně divné,“ prohlásil Kennet.

Na krátký okamžik zavládlo ticho.

„Ta plácačka,“ řekla Simona.

„Přesně na ni jsem myslel, ale pak jsem na to zapomněl,“ řekl jsem a zašel do haly, kde ležela na polici na klobouky.

„Co to ksakru je?“ zeptal se Kennet.

„Včera jsme to našli přede dveřmi,“ odpověděla Simona.

„Můžu se podívat?“ požádal Kennet.

„Myslím, že je to plácačka,“ řekl jsem. „Dříve se tím trestaly děti.“

„Disciplínu určitě udržet dovede,“ zažertoval Kennet a zkusil ji.

„Tohle se mi vůbec nelíbí, mám z toho nepříjemný pocit,“ řekla Simona.

„Nevyhrožoval vám někdo nebo nezažili jste něco, co by bylo možné považovat za hrozbu?“

„Ne,“ odpověděla Simona.

„Ale tohle bychom za ni považovat mohli,“ řekl jsem. „Někdo si třeba myslí, že potřebujeme potrestat. Napřed jsem to bral jako špatný vtip v tom smyslu, že Benjamína moc rozmazlujeme. Chci tím říct, že když někdo neví, co má za nemoc, tak může mít pocit, že to přeháníme.“

Simona zamířila k telefonu a zavolala do školky, aby se ujistila, že je Benjamín v pořádku.

Večer jsme Benjamína brzy uložili do postele, já si jako obvykle lehl vedle něj a vykládal mu celý děj afrického dětského filmu o chlapečkovi Kirikou. Benjamín ho viděl už nesčetněkrát a téměř každý večer chtěl, abych mu ho před spaním vyprávěl. Jakmile jsem vynechal nějakou podrobnost, hned mi ji připomněl, a když jsem se dostal ke konci, byl stále ještě vzhůru a nakonec mu musela Simona zpívat ukolébavky.

Když chlapec usnul, uvařili jsme si konvici čaje a dívali se na video. Seděli jsme na pohovce, povídali si o vloupání, o tom, že se nám nic neztratilo, že lupič jen vymotal spoustu toaletního papíru a povaloval se v našich postelích.

„Třeba to byl jen nějaký mladý pár a chtěli si někde vrznout,“ řekla Simona.

„Ne, v tom případě by tu udělali větší paseku.“

„Nezdá se ti divné, že si sousedi ničeho nevšimli? Adolfssonovi obvykle nic neuteče.“

„Třeba to byl on,“ zažertoval jsem.

„Jako že šoustal v naší posteli?“

Rozesmál jsem se, přitáhl Simonu k sobě a ucítil její vůni, těžký parfém bez podbízivé sladkosti. Přitiskla se ke mně a já hladil její útlé, chlapecké tělo. Ruce mi klouzaly po jemné kůži pod volnou košilí. Prsa měla teplá a tvrdá. Zasténala, když jsem ji políbil na krk; v uchu jsem ucítil závan jejího horkého dechu.

Svlékli jsme se ve světle televize, rychlýma tápajícíma rukama jsme si vzájemně pomáhali ze šatů, zmuchlané je odhodili, rozesmáli jsme se a opět se líbali. Táhla mě do ložnice a s hranou přísností mě strčila do postele.

„Takže už je čas na plácačku?“ zeptal jsem se jí.

Simona přikývla, sklonila hlavu a její vlasy se mi svezly na nohy, usmála se a se sklopeným pohledem vylezla na postel. Prameny vlasů jí padaly na útlá pihovatá ramínka. S napjatými svaly na pažích se na mě obkročmo posadila. Když jsem do ní vnikl, měla úplně zrudlé tváře.

Na pár vteřin mi hlavou prolétla vzpomínka na několik fotografií. Pořídil jsem je kdysi na řeckých ostrovech. Bylo to pár let předtím, než se nám narodil Benjamín. Vyjeli jsme si autobusem podél pobřeží a vystoupili tam, kde nám to připadalo nejkrásnější. Když jsme si uvědomili, že pláž je liduprázdná, ani jsme si neoblékli plavky. V záři slunce jsme snědli zteplalý vodní meloun a leželi nazí v mělké čisté vodě, hladili jsme se a líbali. Toho dne jsme se na pláži milovali asi čtyřikrát, úplně ochablí a rozpálení. Simoniny vlasy poničené od slané vody, těžké pohledy plné slunce a klidné úsměvy. Malá, napjatá ňadra, pihy, narůžovělé prsní bradavky. Ploché břicho, pupík, rudohnědé ohanbí.

V té chvíli se Simona naklonila nade mě a blížila se k orgasmu. Rytmicky se zakláněla a líbala mě na hruď a na hrdlo. Dýchala stále prudčeji, zavřela oči, tvrdě mě chytila za ramena a šeptala mi, abych nepřestával.

„Ještě, prosím, Eriku, ještě…“

Simoniny pohyby byly stále rychlejší a těžší, měla zpocená záda a hýždě. Hlasitě sténala, rytmicky se stále znovu zakláněla, zastavila se, s chvějícími se stehny ještě chvilku pokračovala, s úpěním strnula, zalapala po dechu, navlhčila si ústa a opřela se mi rukou o hruď. Vzdechla si, pohlédla mi do očí a já začal přirážet. Už jsem se neovládal a v těžkých nádherných křečích jsem do ní vystřikoval sperma.

Kolo jsem nechal u budovy neurologie, na chvíli jsem se zastavil, naslouchal zpěvu ptáků ve větvích a pozoroval jarní hru barev v loňském listí. Myslel jsem na to, jak jsem se před chvílí vzbudil vedle Simony a hleděl do jejích zelených očí.

Má pracovna vypadala navlas stejně, jako když jsem ji předešlého dne opustil. Židle, na níž mě zpovídala Maja Swartlingová, byla stále ještě odsunutá a na psacím stole svítila lampička. Bylo teprve půl deváté, měl jsem spoustu času, abych si prošel poznámky ze včerejší neúspěšné Charlottiny hypnózy. Důvod byl nasnadě: násilně jsem urychlil průběh transu, chtěl jsem jen dosáhnout cíle. Byla to klasická chyba a měl jsem to mít na paměti. Byl jsem příliš zkušený na to, abych se dopouštěl takovýchto přehmatů. Nemá smysl nutit pacienta spatřit něco, co za žádnou cenu vidět nechce. Charlotte do toho pokoje sice vstoupila, odmítala však zvednout oči. Protentokrát to mělo stačit; už to samo bylo dost odvážné.

Převlékl jsem se do lékařského pláště, vydezinfikoval jsem si ruce a přemýšlel o svých pacientech. Nebyl jsem úplně spokojen s Pierrovou rolí ve skupině, byla poněkud nejasná. Často běhal za Sibel nebo za Lýdií, uměl se verbálně vyjadřovat a byl vtipný, ale v hypnóze si počínal příliš pasivně. Byl to kadeřník, jasný homosexuál a chtěl se stát hercem. Navenek vedl zcela normální život — až na jeden stále se opakující detail: každé Velikonoce vyrazil se svou matkou na nějaký zájezd. Zamkli se v hotelovém pokoji, opíjeli se a souložili spolu. Matka však nevěděla, že Pierre po každé jejich spanilé jízdě upadl do hluboké deprese a opakovaně se pokoušel o sebevraždu.

Neměl jsem v úmyslu své pacienty k ničemu nutit, chtěl jsem, aby se sami rozhodli, co mi povědí.

Ozvalo se zaklepání. Než jsem stačil zareagovat, dveře se otevřely a dovnitř vešla Eva Blauová. Udělala podivný posunek, jako by se pokusila usmát bez pohnutí obličejových svalů.

„Ne, děkuju,“ pronesla najednou. „Nemusíš mě zvát na večeři, už jsem jedla, Charlotte je prima, navařila mi jídlo na celý týden a já si ho dala do mrazáku.“

„To je od ní hezké,“ řekl jsem.

„Kupuje si moje mlčení,“ prohlásila tajemně Eva a posadila se na židli, na níž předchozího dne seděla Maja.

„Evo, nechceš mi povědět, proč jsi za mnou přišla?“

„Rozhodně ne ti kouřit péro, aby mezi námi bylo jasno.“

„Nemusíš v hypnoterapii pokračovat,“ řekl jsem klidně.

Eva sklopila oči.

„Věděla jsem, že mě nenávidíš,“ zamumlala.

„Ne, Evo, jen se ti snažím vysvětlit, že nemusíš být zrovna v téhle skupině. Někteří lidé odmítají hypnózu, druzí zase nejsou příliš hypnabilní, ačkoli by chtěli, a jiní…“

„Ty mě nenávidíš,“ přerušila mě.

„Říkám ti jen, že nemusíš chodit zrovna do téhle skupiny, pokud se za žádnou cenu nechceš nechat zhypnotizovat.“

„Tak jsem to nemyslela,“ opáčila Eva. „Ale nesmíš mi strkat ptáka do pusy.“

„Nech toho!“ řekl jsem.

„Promiň,“ zašeptala a vytáhla cosi z tašky. „Podívej, co pro tebe mám.“

Vzal jsem si od ní podávaný předmět. Byla to fotografie. Na obrázku byl Benjamín při křtu.

„Roztomilej, co?“ řekla pyšně Eva. Pocítil jsem, jak se mi prudce rozbušilo srdce.

„Kde jsi to vzala?“ zeptal jsem se.

„To je moje malé tajemství.“

„Odpověz mi, Evo, kdes to vzala…“

Eva mě popuzeně přerušila:

„Kdo se stará o svý a na ostatní sere, ten se šťastně životem bere.“

Znovu jsem pohlédl na obrázek. Byl z Benjamínova fotografického alba. Moc dobře jsem ho znal. Na zadní straně zůstal dokonce zbytek lepidla, kterým jsme ho do alba připevnili. Přiměl jsem se ke klidnému tónu, ačkoli mi krev bušila ve spáncích.

„Chci, abys mi pověděla, odkud tu fotku máš.“

Eva se posadila na pohovku, věcně si rozepnula halenku a ukázala mi prsa.

„Tak mi ho tam teda strč, jinak nedáš pokoj.“

„Tys byla u mě doma,“ řekl jsem.

„Tys byl u mě doma,“ odpověděla vzdorně. „Tys mě přinutil otevřít dveře…“

„Evo, já se tě snažil zhypnotizovat, ale to je něco jiného než se k někomu vloupat.“

„Já se nikam nevloupala,“ opáčila rychle Eva.

„Rozbila jsi nám okno…“

„To kámen ho rozbil.“

Byl jsem naprosto vyřízený a cítil jsem, že ztrácím rozvahu a že jsem na nejlepší cestě zareagovat na nemocného a pomateného člověka zlostně.

„Proč jsi mi vzala tu fotografii?“

„To ty mi bereš věci! Ty, ty a ty! Proč do prdele tvrdíš, že jsem ti něco vzala? Víš, jak mi je?“

Eva skryla obličej v dlaních a tvrdila, že ji nenávidím, neustále dokola to opakovala, snad stokrát, než se uklidnila.

„Copak nechápeš, že na tebe mám vztek?“ řekla pak mírnějším tónem. „Ty tvrdíš, že ti něco beru, a já ti přitom dala překrásný obrázek!“

„Ano.“

Eva se široce usmála a olízla si rty.

„To tys mi něco vzal,“ pokračovala. „A já teď chci něco od tebe.“

„A co chceš?“ zeptal jsem se klidně.

„Nezkoušej to na mě,“ odpověděla Eva.

„Jen mi řekni, co…“

„Chci, abys mě zhypnotizoval,“ odpověděla.

„Proč jsi mi položila přede dveře plácačku?“ zeptal jsem se.

Eva na mě nechápavě zírala.

„Co je to plácačka?“

„Plácačkou se trestají děti,“ řekl jsem zarputile.

„Já ti nic přede dveře nedala.“

„Položila jsi tam starou…“

„Nelži!“ zaječela Eva.

Vstala a zamířila ke dveřím.

„Evo, pokud nechápeš, kde jsou hranice, a nenecháš mě a mou rodinu na pokoji, tak si o tom promluvím s policií.“

„Prý mou rodinu,“ řekla Eva.

„Tak budeš mě poslouchat?“

„Ty fašistická svině!“ zaječela Eva a utekla z pracovny.

Pacienti seděli v půlkruhu přede mnou. Tentokrát bylo snadné je zhypnotizovat. Všichni společně jsme hladce klesali bublající vodou. Pokračoval jsem s Charlotte. Obličej měla smutně ochablý, pod očima hluboké kruhy, špičku brady malinko pomačkanou.

„Nezlob se,“ šeptala Charlotte.

„S kým to mluvíš?“ zeptal jsem se.

Charlotte na okamžik křečovitě stáhla obličej.

„Nezlob se,“ zašeptala.

Vyčkával jsem. Bylo zřejmé, že je v hlubokém transu. Oddechovala těžce, ale tiše.

„Charlotte, víš, že jsi s námi v bezpečí,“ řekl jsem. „Nikdo ti nemůže ublížit, je ti dobře a cítíš se příjemně uvolněná.“

Charlotte smutně přikývla a já věděl, že mě slyší, že sleduje má slova, aniž by rozlišovala události v transu od reality. V hlubokém hypnotickém stavu měla pocit, jako by se dívala na film, v němž vystupuje i ona sama. Byla zároveň divákem i aktérem, nebyla však rozpolcená do dvou postav, naopak, obě části tvořily jednu bytost.

„Nezlob se,“ šeptala. „Promiň, prosím, promiň. Já tě utěším, slibuju, utěším tě.“

Slyšel jsem, jak ostatní kolem mě těžce oddechují, a pochopil jsem, že jsme se ocitli ve strašidelném zámku, že jsme došli do Charlottiny třinácté komnaty. Chtěl jsem, aby v ní zůstala, přál jsem si, aby našla dost síly k tomu, aby zvedla zrak od podlahy, aby poprvé pohlédla na to, co ji děsilo. Chtěl jsem jí pomoci, ale tentokrát jsem neměl v úmyslu opakovat chybu z minulého týdne a průběh uspěchat.

„V dědečkově tělocvičně je zima,“ řekla najednou Charlotte.

„Vidíš něco?“

„Dlouhá podlahová prkna, kbelík, šňůru,“ zašeptala.

„Ucouvni o krok dozadu,“ řekl jsem.

Charlotte zavrtěla hlavou.

„Charlotte, teď couvneš o krok dozadu a položíš ruku na kliku dveří.“

Viděl jsem, jak se jí chvějí oční víčka. Řasami se protlačilo několik slz. Ruce měla položené v klíně jako stařena.

„Cítíš tu kliku a víš, že můžeš odejít, kdykoli se ti zachce,“ řekl jsem.

„Smím odejít?“

„Stiskni kliku a vyjdi ven.“

„Zřejmě bude nejlepší, když odejdu…“

Charlotte zmlkla, zvedla bradu a pak pomalu otočila hlavu s dětsky pootevřenými ústy.

„Ještě chvilku tady zůstanu,“ řekla tiše.

„Jsi tam sama?“ Charlotte zavrtěla hlavou.

„Slyším ho,“ mumlala, „ale nevidím ho.“

Svraštila čelo, jako by se snažila zaostřit zrak.

„Je tam nějaké zvíře,“ pronesla znenadání.

„Co je to za zvíře?“ zeptal jsem se.

„Tatínek má velikého psa…“

„Je tam tvůj tatínek?“

„Ano, je tady, stojí v rohu u žebřin a je smutný, vidím mu to na očích. Ublížila jsi mi, říká. Tatínek je smutný.“

„A ten pes?“

„Očichává mu nohy. Blíží se, jde zpátky. Teď stojí vedle mě a těžce oddechuje. Tatínek říká, že mě ten pes bude hlídat… Já nechci, to přece nejde, není to…“

Charlotte prudce zalapá po dechu. Pokud by pokračovala příliš rychle, hrozilo nebezpečí, že se z hypnózy probere.

Přes tvář jí přeběhl děsivý stín a já si pomyslel, že bude nejlepší probrat ji z transu, vyplout z toho černého moře. Už jsme našli psa — a ona tam zůstala a pohlédla na něj. To byl veliký pokrok. Dříve či později vyřešíme otázku, kdo ten pes vlastně je.

Když jsme proplouvali masami vod, všiml jsem si, jak Marek rozevřel rty a vycenil na Charlotte zuby. Lýdie protáhla ruku temně zeleným chuchvalcem chaluh a řas a pokusila se pohladit Pierra po tváři, Sibel a Jussi stoupali se zavřenýma očima a nakonec jsme se setkali s Evou Blauovou, visící těsně pod hladinou.

Byli jsme téměř probuzení. Hranice, kdy se rozplynul účinek hypnózy, byla vždycky nezřetelná, a totéž platilo i opačně, o cestě ze světa jasného vědomí.

„Teď si uděláme přestávku,“ řekl jsem a obrátil se k Charlotte. „Cítíš se dobře?“

„Děkuju,“ odpověděla a sklopila oči.

Marek vstal, požádal Sibel o cigaretu a společně vyšli na chodbu. Pierre zůstal sedět vedle Jussiho. Upíral zrak do podlahy a pak si spěšně otřel oči, jako by plakal. Lýdie se opatrně zvedla, pomalu zdvihla paže nad hlavu a zívla. Chtěl jsem říct Charlotte, jakou radost mám z toho, že se rozhodla zůstat ve svém strašidelném zámku o chvilku déle, ale v místnosti jsem ji už neviděl.

Otevřel jsem blok, abych si udělal několik rychlých poznámek, přerušila mě však Lýdie. Šperky jí jemně cinkaly a já cítil její pižmový parfém, když stanula vedle mě a zeptala se:

„Přijde už brzy řada na mě?“

„Příště,“ řekl jsem, aniž jsem vzhlédl od svých poznámek.

„A proč ne dnes?“

Položil jsem tužku a pohlédl jí do očí.

„Protože dnes bych ještě chtěl pokračovat s Charlotte a potom s Evou.“

„Ale Charlotte myslím říkala, že pojede domů.“

Usmál jsem se na ni.

„Počkáme a uvidíme,“ řekl jsem.

„A co když se nevrátí?“ trvala na svém Lýdie.

„Dobře, Lýdie, ovšem.“

Ještě chvíli stála a pozorovala mě, zatímco jsem opět uchopil tužku a dal se do psaní.

„Pochybuju, že se Eva dokáže ponořit do hluboké hypnózy,“ řekla najednou Lýdie.

Zvedl jsem oči.

„Protože ona se ve skutečnosti nechce setkat se svým éterickým tělem,“ pokračovala.

„S éterickým tělem?“

Lýdie se rozpačitě usmála.

„Vím, že tomu říkáš jinak,“ prohlásila. „Ale chápeš, co tím myslím.“

„Lýdie, já se snažím pomoct všem svým pacientům,“ řekl jsem suše.

Lýdie sklonila hlavu k rameni.

„Ale nepodaří se ti to, že ne?“

„Proč myslíš, že ne?“ zeptal jsem se.

Lýdie pokrčila rameny.

„Statisticky vzato někdo z nás spáchá sebevraždu, pár dalších skončí v ústavu a…“

„Ale takhle člověk přece nemůže uvažovat,“ snažil jsem se jí vysvětlit.

„Já ano,“ přerušila mě. „A chci se uzdravit.“

Popošla ještě o krok, ztišila hlas a v očích se jí objevila nečekaná krutost:

„Já myslím, že Charlotte patří k těm, co spáchají sebevraždu.“

Než jsem jí stačil odpovědět, povzdechla si a řekla:

„Alespoň že nemá děti.“

Lýdie odešla a posadila se na židli. Když jsem pohlédl na hodinky, uvědomil jsem si, že uplynulo více než patnáct minut. Pierre, Lýdie, Jussi a Eva se již vrátili. Zavolal jsem na Marka, který se procházel po chodbě a povídal si sám pro sebe. Sibel kouřila ve dveřích, a když jsem ji požádal, aby šla dovnitř, unaveně se uchichtla.

Nakonec nezbylo než konstatovat, že se Charlotte nevrátila, a Lýdie mi pohlédla do očí.

„Tak jo,“ řekl jsem a sepjal ruce. „Budeme pokračovat.“

Viděl jsem před sebou jejich tváře. Byli připraveni. Naše sezení vlastně bývala vždycky po přestávce lepší, jako by všichni opět toužili ponořit se do hlubiny, jako by je světlo a hlasy tam dole šeptavě volaly zpět.

Účinek indukce se dostavil okamžitě — Lýdie se během pouhých deseti minut pohroužila do hluboké hypnózy.

Klesali jsme a já cítil, jak mi kůži hladí teplá voda. Velký šedý blok byl porostlý korály a v proudící vodě se vlnila tykadla jejich polypovitých těl. Viděl jsem každičký detail, každou zářící, chvějivou barvu.

„Lýdie,“ řekl jsem. „Kde jsi?“

Lýdie si olízla suché rty, s lehce přivřenýma očima zaklonila hlavu, na ústech však měla zlobný úšklebek a na čele vrásku.

„Beru nůž.“

Hlas měla suchý a chraplavý.

„Co je to za nůž?“ zeptal jsem se.

„Ten zubatý, co ležel na lince,“ pronesla udiveným tónem a na chvíli se s pootevřenými ústy odmlčela.

„Nůž na chleba?“

„Ano,“ usmála se.

„Pokračuj.“

„Rozříznu zmrzlinu na dvě půlky. Jednu si vezmu se lžičkou k televizi. Oprah Winfreyová se obrací k doktoru Philovi. Ten sedí v publiku a zvedne ukazováček. Otočil si kolem prstu červený drátek, a právě když se chystá povědět, proč to udělal, začne Kasper ječet. Nic nechce, jen se mi snaží dělat naschvály. Vyvádí, protože ví, že mi to bude líto, že ve svém domě nesnesu ošklivé chování.“

„A co křičí?“

„Ví, že chci slyšet, co říká doktor Phil, ví, jak ráda poslouchám Oprah… A proto ječí.“

„A co ječí zrovna teď?“

„Mezi námi jsou dvoje zavřené dveře,“ odvětila Lýdie. „Ale slyším ošklivé nadávky. Ječí na mě krávo, krávo, krávo…“ Lýdii zrudly tváře a na čele se jí zaperlil pot.

„Co děláš ty?“ zeptal jsem se.

Lýdie si opět olízla rty a těžce oddechovala.

„Zvýším hlasitost,“ řekla tlumeně. „Televize řve, aplaus duní, ale už to není ono, už to není tak prima. Je to pryč. Ten spratek mi tu hezkou chvilku pokazil. Nedá se nic dělat, ale měla bych mu to vysvětlit.“

Lýdie se slabě usmála pevně sevřenými rty, tvář měla téměř bílou a nad jejím čelem se vznášely kovově lesklé vlnky.

„Uděláš to?“ zeptal jsem se.

„Co?“

„Co uděláš, Lýdie?“

„Já… jdu kolem prádelny a pak dolů do společenské místnosti ve sklepě. Z Kasperova pokoje se ozývá pískání a podivné bzučivé zvuky… nechápu, proč to dělá, chci se vrátit nahoru a dívat se na televizi, ale jdu dál ke dveřím, otevřu je a vejdu do…“

Lýdie umlkla. Z pootevřených rtů jí proudila voda.

„Vejdeš dovnitř,“ zopakoval jsem. „A kam vlastně, Lýdie?“

Rty se jí slabě pohnuly, pak se u nich zaleskly vzduchové bublinky a zmizely směrem k hladině.

„Co vidíš?“ zeptal jsem se opatrně.

„Vejdu dovnitř a Kasper dělá, že spí,“ pronesla pomalu. „Roztrhal babiččinu fotografii, slíbil, že na ni bude opatrný, když mu ji půjčím, mám jen tuhle jedinou. Teď ji zničil a předstírá, že spí. V neděli si s ním budu muset vážně promluvit, každou neděli spolu obvykle probereme, jak jsme se k sobě v minulém týdnu chovali, zajímalo by mě, co by mi poradil doktor Phil. Stále držím v ruce lžičku, dívám se na ni, ale nevidím se, v kovu se odráží nějaký medvídek, musí viset na stropě…“

Najednou Lýdie bolestivě zkřivila ústa. Pokusila se zasmát, ale vyšel z toho podivný zvuk. Ani při dalším pokusu to neznělo jako smích.

„Co děláš?“ zeptal jsem se.

„Dívám se,“ odpověděla Lýdie a zvedla oči.

Pak sklouzla ze židle a uhodila hlavou o sedadlo. Běžel jsem k ní. Seděla na podlaze, stále ponořená v transu, nikoli však v tak hlubokém jako předtím. Zmateně a vystrašeně na mě hleděla a já k ní útěšně promlouval.

Z jakéhosi důvodu jsem měl pocit, že bych měl zavolat Charlotte. Měl jsem o ni starost. Snad proto, že jsem ji v hypnóze přemluvil, aby zůstala ve svém strašidelném zámku déle, než se odvažovala, že jsem ji nutil pokračovat, zvednout zrak a poprvé pohlédnout na velikého psa u otcových nohou. Zneklidnilo mě její chování, její neobvyklý odchod bez vysvětlení nebo poděkování.

Litoval jsem toho již ve chvíli, kdy jsem vytočil číslo jejího mobilního telefonu, ale přesto jsem vyčkal, dokud se neozvala hlasová schránka, a pak jsem hovor ukončil.

Po pozdním obědě v hotelu Stallmästarg?rden jsem odjel na kole zpět do Karolínské nemocnice. Foukal chladný vítr, ale na ulice a fasády domů svítilo jarní slunce.

Setřásl jsem ze sebe strach o Charlotte, napadlo mě, že po tak hrozném zážitku potřebovala být chvilku sama. Na Severním hřbitově se ve větru proháněly hromady suchého listí.

Dnes Benjamína vyzvedne Kennet, slíbil mu, že ho odveze ze školky policejním autem. Benjamín měl zůstat přes noc u dědy, protože já musel pracovat a Simona se chystala s kamarádkami do opery.

Slíbil jsem té mladé medičce Maje Swartlingové, že jí poskytnu druhý rozhovor. Těšil jsem se, že si s ní popovídám, byl jsem spokojený, neboť Charlottin případ mé teorie potvrdil.

Vyšel jsem z ordinace a zamířil po chodbě ke své pracovně. Vchod do nemocnice zel prázdnotou, pouze několik starších žen čekalo na odvoz. Venku bylo nádherně; v oslňujícím slunečním svitu se proháněl větrem zvířený prach. Napadlo mě, že bych si večer hned po práci mohl jít zaběhat.

U dveří na mě již čekala Maja Swartlingová. Udělala pukrle, její plné, červeně nalíčené rty se rozpukly v širokém úsměvu, sponka v uhlově černých vlasech jí zajiskřila a svým obvyklým šelmovským způsobem se zeptala:

„Doufám, že si pan doktor ten druhý rozhovor nerozmyslel.“

„Ovšemže ne,“ řekl jsem, a když jsem stál vedle ní a odemykal, pocítil jsem v těle zalechtání. Naše oči se střetly a dívka s neobvykle vážným výrazem prošla kolem mě do místnosti.

Najednou jsem si uvědomoval své vlastní tělo, své nohy a svá ústa. Maja zrudla a vytáhla desky s papíry, tužku a poznámkový blok.

„Tak co je nového?“ zeptala se.

Nabídl jsem jí šálek kávy a začal popisovat dnešní vydařené sezení.

„Myslím, že jsme našli toho Charlottina pachatele,“ řekl jsem. „Tak strašně jí ublížil, že se několikrát po sobě pokusila o sebevraždu.“

„Kdo to je?“

„Pes,“ odpověděl jsem vážně.

Maja se nezasmála, byla již zasvěcená a věděla, že jedna z mých teorií, ta nejodvážnější a nejfantastičtější, je založena na prastaré struktuře bajky; člověk ve zvířecí podobě je nejstarším alegorickým způsobem vyprávění o věcech, které by jinak byly nepřípustné, příliš děsivé či lákavé.

Pro mé pacienty to byl způsob, jak se vyrovnat s nepochopitelným; ten, kdo je měl chránit a milovat, jim namísto toho tím nejhorším možným způsobem ubližoval.

Povídání s Majou Swartlingovou bylo snadné, téměř záludně snadné. Věděla, oč jde, ale nebyla odborník, kladla mi inteligentní otázky a uměla velmi dobře naslouchat.

„A Marek Semjovič? jak to pokračuje s ním?“ zeptala se a strčila si tužku do úst.

„Vždyť přece znáte jeho minulost, přišel sem uprostřed bosenské války za nezávislost jako uprchlík, a pomoci se mu dostalo, jen pokud šlo o tělesná zranění.“

„Ano.“

„Pro můj výzkum je určitě zajímavý, ačkoli stále nevím, co se v něm odehrává, v hlubokém transu pokaždé skončí ve stejné místnosti a u stejných vzpomínek, ve kterých je přinucen mučit lidi, které znal, chlapce, se kterými si hrával, ale pak se v něm něco zablokuje.“

„V hypnóze?“

„Ano, odmítá jít dál.“

Maja si cosi poznamenala, zalistovala v papírech a vzhlédla.

Rozhodl jsem se, že jí nebudu povídat o Lýdii, a namísto toho jsem jí vykládal o svých domněnkách — o tom, že svobodná vůle je v hypnóze ohraničena pouze tím, že člověk nemůže lhát sám sobě.

Najednou nastal večer. Na chodbě před pracovnou bylo ticho a prázdno.

Maja si sbalila věci do aktovky, omotala si kolem krku šálu a vstala.

„Ten čas vážně utekl jako voda,“ pronesla omluvně.

„Děkuju vám,“ řekl jsem a natáhl k ní ruku.

„Nemohla bych vás pozvat na skleničku?“

Přemýšlel jsem o tom; Simona šla s přítelkyněmi do Lidové opery na Toscu a vrátí se pozdě v noci. Benjamín přespí u dědečka a já měl v úmyslu celý večer pracovat.

„Proč ne,“ řekl jsem s pocitem, že jsem se dopustil přestupku.

„Znám jednu hospůdku na Roslagské ulici,“ řekla Maja. „Jmenuje se Peterson-Berger, je úplně obyčejná, ale moc příjemná.“

„Dobře,“ řekl jsem, oblékl si bundu, zhasl a zamkl za sebou dveře.

Jeli jsme na kole kolem Haagského parku, pokračovali podél zálivu Brunnsviken a pak dolů k Norrtullu. Na ulici nebyl téměř žádný provoz. Bylo teprve půl osmé večer. V ptačím cvrlikání ve stromech se chvělo jaro.

Kola jsme nechali u malého parčíku vedle starého hostince Claes p? Hörnet. Když jsme společně vešli do restaurace a setkali se s usměvavým pohledem číšnice, byl jsem v rozpacích. Je tohle vážně v pořádku? Co kdyby mi zavolala Simona a zeptala se, co dělám? Rychle jsem nepříjemný pocit zaplašil. Maja je přece kolegyně, chtěli jsme jen pokračovat v rozhovoru, a Simona je dnes večer stejné někde s kamarádkami, určitě právě sedí v restauraci v Lidové opeře a popíjejí víno.

Maja vypadala dychtivě. Vlastně jsem dost dobře nechápal, proč tu se mnou je. Byla překrásná, mladá a otevřená. Já byl určitě o patnáct let starší a navíc ženatý.

„Miluju jejich kuřecí špízy s římským kmínem,“ prohlásila Maja a zamířila ke stolku na druhém konci restaurace.

Sotva jsme se posadili, přišla k nám servírka se džbánem vody. Maja si opřela obličej do dlaní, hleděla na sklenku a tiše řekla:

„Když nás to tu nebude bavit, můžeme jít ke mně.“

„Majo, vy se mnou flirtujete?“

Dívka se rozesmála, až se jí prohloubily dolíčky ve tvářích. „Můj táta vždycky říkal, že jsem nenapravitelná koketa. To mám už od narození.“

Uvědomil jsem si, že o ní nic nevím, ona si však zjevně důkladně prošla vše, čím jsem se zabýval.

„Váš tatínek byl taky lékař?“ zeptal jsem se.

Maja přikývla.

„Profesor Jan E. Swartling.“

„Ten mozkový chirurg?“ řekl jsem se uznale.

„Jak jinak by člověk měl nazvat někoho, kdo se vrtá druhým v hlavě?“ otázala se hořce.

Tehdy jí poprvé zmizel úsměv z tváře.

Navečeřeli jsme se a já byl ze stávající situace stále neklidnější, příliš jsem pil a objednával další víno. Možná mě znervózňovaly pohledy personálu, jejich samozřejmý předpoklad, že patříme k sobě. Byl jsem opilý, podepsal jsem účet, aniž jsem na něj pohlédl, pak jsem ho roztrhal a zahodil do odpadkového koše u šatny. Když jsme vyšli na ulici do jasného, vlahého jarního večera, byl jsem pevně rozhodnut jet domů. Ale Maja ukázala na jeden vchod a zeptala se, jestli nechci na chvilku zaskočit, jen abych se podíval, jak bydlí, a vypil u ní šálek čaje.

„Majo,“ řekl jsem, „jste vážně nenapravitelná, váš táta má pravdu.“

Maja se zahihňala a vzala mě pod paždí.

Ve výtahu jsme stáli těsně u sebe. Nedokázal jsem spustit oči z jejích plných, usmívajících se úst s bílými zuby, z vysokého čela a lesklých černých vlasů.

Maja si toho všimla, opatrně mě pohladila po tváři a já se k ní naklonil, abych ji políbil, zarazil mě však výtah, který se s trhnutím zastavil.

„Pojď,“ zašeptala a odemkla dveře.

Byt měla maličký, ale velice útulný. Stěny vymalované jemnou středomořskou modří, jediné okno zakryté bílými lněnými záclonami. Nový kuchyňský kout s bílou dlažbou na podlaze a malým, moderním sporákem. Maja vešla do kuchyně a já slyšel, jak otevírá láhev vína.

„Myslel jsem, že si dáme čaj,“ řekl jsem, když se vrátila s lahví a dvěma sklenkami v ruce.

„Tohle je lepší na srdce,“ prohlásila.

„Tak jo,“ odpověděl jsem, vzal si od ní sklenku a vyšplíchl si víno na ruku.

Maja mi otřela ruku papírovou utěrkou, posadila se na svou úzkou postel a podepřela si záda.

„Máš hezký byt,“ řekl jsem.

„Připadá mi divné, že jsi tady,“ řekla dívka. „Už dlouho tě obdivuju a…“

Najednou vstala.

„Musím si tě vyfotit,“ zvolala se smíchem. „Ten fešák doktor u mě doma!“

Přinesla si fotoaparát.

„Tvař se vážně,“ prohlásila a podívala se na mě hledáčkem.

S chichotáním mě fotila, vyzývala mě, abych zaujímal různé pózy, žertovala a říkala, že jsem vzrušující, že vypadám skvěle, požádala mě, abych našpulil rty.

„Jsi neuvěřitelně sexy,“ prohlásila.

„Dostanu se na obálku Vogue?“

„Pokud si nevyberou mě, tak jo,“ pronesla a podala mi fotoaparát.

Vrávoravě jsem vstal a díval se na ni hledáčkem. Maja si lehla na postel.

„Určitě vyhraješ ty,“ řekl jsem a zmáčkl spoušť.

„Brácha říká, že jsem tlustice,“ řekla Maja. „Připadám ti tlustá?“

„Jsi neskutečně krásná,“ zašeptal jsem a viděl, jak se zvedla a přetáhla si tričko přes hlavu. Plná ňadra zakrývala světle zelená hedvábná podprsenka.

„Vyfoť mě takhle,“ zašeptala a rozepnula si ji.

Tváře jí prudce zaplavil ruměnec a usmála se. Nastavil jsem hledáček, hleděl do jejích temných, lesknoucích se očí, na rozesmátá ústa, na mladá, bujná ňadra se světle růžovými bradavkami.

Fotografoval jsem, Maja pózovala a poté mi pokynula, abych přistoupil blíž.

„Teď to vezmeme zblízka,“ mumlal jsem, klekl si na kolena a cítil, jak se mě zmocňuje vzrušení a žádost.

Dívka si nadzvedla těžké ňadro rukou. Zazářil blesk fotoaparátu. Šeptala mi, abych šel blíž. Měl jsem erekci, cítil jsem bolest a napětí v kalhotách. Položil jsem přístroj, naklonil se k ní a vzal jí jeden prs do úst. Tiskla mi ho k tváři a já olizoval a sál bradavku.

„Bože,“ zašeptala Maja, „bože, to je nádhera.“

Kůži měla horkou. Rozepnula si džíny, stáhla je a odkopla. Vstal jsem a myslel na to, že se s ní nesmím vyspat, že to nemůžu udělat. Vzal jsem fotoaparát a fotil. Měla na sobě jen tenké, světle zelené kalhotky.

„Pojď sem,“ zašeptala.

Znovu jsem se na ni podíval hledáčkem, dívka se na mě široce usmála a roztáhla nohy. Kolem okraje kalhotek se rýsovaly tmavé chloupky.

„Klidně se můžeme milovat,“ řekla.

„Já nemůžu,“ odpověděl jsem.

„Ale můžeš.“

„Majo, jsi nebezpečná, jsi strašně nebezpečná,“ řekl jsem a odložil fotoaparát.

„Vím, že jsem hrozná.“

„Jsem ženatý,“ pokračoval jsem.

„Copak se ti nelíbím?“

„Jsi překrásná.“

„Krásnější než tvoje žena?“

„Nech toho.“

„Chceš mě, nebo ne?“ zašeptala a pak zvážněla.

Přikývl jsem, ucouvl a spatřil jsem její spokojený úsměv.

„Ale můžeme pokračovat v těch rozhovorech, že jo?“

„Samozřejmě,“ odpověděl jsem a zamířil ke dveřím.

Viděl jsem, jak mi poslala vzdušný polibek, opětoval jsem ho, vyšel z bytu a rychle vyrazil na ulici ke svému kolu.

V noci se mi zdálo, že se dívám na reliéf představující tři nymfy. Vzbudil jsem se tím, že jsem cosi hlasitě říkal, tak hlasitě, že jsem v tiché, temné ložnici slyšel ozvěnu vlastního hlasu. Simona se vrátila až po mně, ve spánku jsem ji slyšel vedle sebe. Ve snu jsem se zpotil a v krvi mi stále koloval alkohol. Po ulici projeli s blikáním a rámusem popeláři. V domě panovalo ticho. Vzal jsem si tabletku a snažil jsem se na to nemyslet, ale uvědomoval jsem si, co se v noci stalo. Fotografoval jsem Maju Swartlingovou téměř nahou. Fotografoval jsem její prsa, nohy, světle zelené kalhotky. Ale nespali jsme spolu, opakoval jsem si. Neměl jsem to v úmyslu, nechtěl jsem to, překročil jsem hranici, ale Simonu jsem nepodvedl. V té chvíli jsem byl naprosto bdělý. Co to do mě proboha vjelo? Jak jsem se pro všechno na světě mohl nechat přemluvit k tomu, abych ji fotil nahou? Byla krásná a svůdná. Lichotila mi. Copak stačí tak málo? P
řekvapeně jsem si uvědomil, že jsem našel svou skutečnou slabinu: byl jsem ješitný. Nebyl jsem do ní ani trošku zamilovaný, ale její přítomnost dělala dobře mé marnivosti.

Otočil jsem se, přetáhl si přes obličej přikrývku a po chvíli jsem opět usnul jako špalek.

Charlotte na sezení nepřišla. To nevěstilo nic dobrého, dnes jsem s ní chtěl probrat události minulého týdne. Marek byl pohroužen v hlubokém hypnotickém spánku. Seděl schoulený na židli, pod tričkem se napínaly mohutné, vytrénované bicepsy a přehnaně vyvinuté svalstvo na zádech. Hlavu ostříhanou na ježka měl pokrytou jizvami. Pomalu přežvykoval, zvedl hlavu a upřel na mě prázdný pohled.

„Nedokážu se přestat smát,“ říkal hlasitě. „Protože ten kluk z Mostaru po těch elektrickejch šlupkách skáče kolem jako klokan.“

Marek s veselým výrazem pohupoval hlavou.

„Leží na betonový podlaze, celej od krve, a rychle, hrozně rychle dejchá. A pak se stočí do klubíčka a dá se do breku. Zařvu na něj, aby se sakra koukal postavit, nebo mu narvu bajonet do prdele.“

Marek se na krátký okamžik odmlčel a pak pokračoval stejně lehkým tónem:

„Vstane, sotva se drží na nohou, haksny se mu třesou, ptáka má staženýho, chvěje se a prosí o slitování, že nic špatnýho neudělal. Popojdu k němu, podívám se na jeho zakrvácený zuby a dám mu pořádnou pecku do krku. Dupe po podlaze, s vytřeštěnejma očima lítá kolem, několikrát uhodí hlavou o zeď a trhá nohama. Chechtám se, až se za břicho popadám. Klesne podél zábradlí na zem, z pusy mu teče krev, a pak se schoulí na deky v rohu. Usměju se na něj a dám mu novou ránu, ale jen se otřese jako poražený prase. Zařvu ke dveřím, že teď končí veškerá sranda, ale oni přivedou jeho staršího bráchu, známe se, pracovali jsem spolu v Aluminiji, to byla fabrika, ležela za…“

Markovi se roztřásla brada a zmlkl.

„Co se děje teď?“ zeptal jsem se tiše.

Marek chvíli mlčky seděl a pak se znovu rozhovořil:

„Podlaha je pokrytá zelenou trávou, už toho kluka z Mostaru nevidím, je tam jen malý travnatý kopeček.“

„Není to divné?“ zeptal jsem se.

„Nevím, možná, ale já už ten pokoj nevidím. Jsem venku, jdu po letní louce a pod nohama cítím vlhkou chladivou trávu.“

„Chceš se do toho velkého domu vrátit?“

„Ne.“

Opatrně jsem všechny probral z hypnózy, přesvědčil se, zda je každý z nich v pořádku, a zahájil rozhovor. Marek si otřel z tváří slzy a narovnal se. V podpaždí měl velké propocené skvrny.

„Přinutili mě, to oni to chtěli… Přinutili mě mučit staré kamarády,“ řekl.

„My víme,“ odpověděl jsem.

Marek na nás plaše a pátravě pohlédl.

„Smál jsem se, protože jsem měl strach, já nejsem takový, neubližuju lidem,“ zašeptal.

„Nikdo tě nesoudí, Marku.“

Marek se opět narovnal a nejistě mi pohlédl do očí.

„Dělal jsem strašný zvěrstva,“ řekl, poškrábal se na krku a ošil se.

„Musel jsi.“

Marek rozhodil rukama.

„Ale někdy jsem takovej kretén,“ řekl, „že se tam toužím vrátit.“

„Opravdu?“

„Ale houby,“ zakvílel Marek. „Jen kecám, nevím, nic nevím.“

„Myslím, že si všechno skvěle pamatuješ,“ vmísila se do hovoru s pousmáním Lýdie. „Proč o tom nechceš mluvit?“

„Drž hubu!“ zařval Marek a s napřaženou rukou zamířil k ní.

„Posaď se!“ křikl jsem na něj.

„Marku, neřvi na mě,“ pronesla klidně Lýdie.

Marek jí pohlédl do očí a zastavil se.

„Promiň,“ řekl s nejistým úsměvem, několikrát si přejel rukou po temeni a posadil se.

O přestávce jsem se postavil se šálkem kávy k otevřenému oknu a díval se ven. Byl pošmourný den a déšť byl na spadnutí. Dovnitř zavanul studený vítr a přinesl s sebou slabou vůni listí. Pacienti ve velké terapeutické místnosti zaujali svá místa.

Eva Blauová byla oblečena v modrém, tenké rty měla natřené modrou rtěnkou a oči nalíčené modrou řasenkou. Jako obvykle působila neklidně, stále dokola si přes ramena přehazovala modrý kabátek a zase si ho sundávala.

Lýdie stála a mluvila s Pierrem. Naslouchal jí a oči i rty se mu přitom stále dokola stahovaly bolestným tikem.

Marek se ke mně obrátil zády. Cosi hledal v batohu a svaly se mu škubaly.

Vstal jsem a zamával na Sibel, která okamžitě típla cigaretu o botu a dala ji zpět do krabičky.

„Tak budeme pokračovat,“ řekl jsem a pomyslel si, že udělám další pokus s Evou Blauovou.

Eva Blauová měla napjatý obličej a modře nalíčené rty jí zvlnil popuzený úsměv. Dával jsem pozor na její manipulativní přizpůsobivost. Nesnesla pocit, že něco musí, a já dostal nápad, jak jí zdůraznit dobrovolnost hypnózy. Bylo zjevné, že potřebuje pomoct, aby se mohla uvolnit a začít klesat do transu.

Když jsem pacientům řekl, aby sklonili bradu k hrudi, Eva okamžitě zareagovala širokým úsměvem. Počítal jsem pozpátku, v zádech jsem cítil, jak padám, jak mě obklopuje voda, ale po celou dobu jsem ji sledoval. Eva pohlédla na Pierra a snažila se dýchat ve stejném rytmu jako on.

„Teď pomalu klesáme,“ řekl jsem. „Klesneme o kousek hlouběji do transu, jsme uvolnění a cítíme příjemnou tíhu.“

Přecházel jsem za zády svých pacientů, hleděl na jejich bledé zátylky a zaoblená záda, zastavil jsem se u Evy a položil jí ruku na rameno. Se zavřenýma očima pomalu zvedla obličej a našpulila rty.

„Teď mluvím pouze s Evou,“ řekl jsem.

„Chci, abys zůstala bdělá, ale po celou dobu budeš uvolněná. Když budu mluvit ke skupině, budeš naslouchat mému hlasu, ale nebudeš v hypnóze, budeš pociťovat stejný klid, stejné příjemné klesání, ale po celou dobu zůstaneš při vědomí.“ Cítil jsem, jak se jí uvolnila ramena.

„Nyní se zase obracím ke všem. Poslouchejte mě. Budu odpočítávat číslice, a při každém čísle klesneme o kousek níže, hlouběji se uvolníme, ale ty, Evo, ty s námi budeš pouze v duchu, po celou dobu zůstaneš v bdělém stavu a při vědomí.“

Odpočítával jsem, posadil se před ně na židli a viděl jsem, jak Evě ochabl obličej. Vypadala jinak. Téměř jsem nemohl uvěřit, že je to jeden a tentýž člověk. Měla povislý spodní ret, růžová sliznice kontrastovala s modrou rtěnkou, a zhluboka oddechovala. Pohroužil jsem se do sebe a klesal temnou výtahovou šachtou do hlubiny. Byli jsme v nějakém vraku nebo v zatopeném domě. Odspodu jsem cítil proud chladné vody. Kolem mě vířily vzduchové bublinky a kousky chaluh.

„Pokračujte dolů, hlouběji, klidněji,“ vyzval jsem je.

Asi po dvaceti minutách jsme všichni stáli hluboko pod hladinou na rovné ocelové podlaze. Tu a tam se na kov přisál hlemýžď. Po plošině lezl bílý krab. Skupina stála v půlkruhu přede mnou. Eva byla bledá a hluboce soustředěná. Po tvářích se jí vlnil odraz proudící šedé vody.

Její obličej byl jakoby nahý, vypadala téměř jako jeptiška. V pootevřených ochablých ústech se objevila bublinka slin.

„Evo, chci, abys hovořila klidně a zůstala u toho, co vidíš.“

„Aha,“ zamumlala.

„Pověz to i nám ostatním,“ zkusil jsem. „Kdepak jsi?“

Najednou se zatvářila podivně, jako by ji samotnou něco překvapilo. „Zrovna jdu po měkké pěšince pokryté borovým jehličím a dlouhými šiškami,“ zašeptala. „Asi zajdu do kanoistického klubu a podívám se dovnitř oknem na zadní straně.“

„Děláš to právě teď?“

Eva přikývla a nafoukla tváře jako mrzuté dítě.

„Copak vidíš?“

„Nic,“ řekla úsečně.

„Nic?“

„Jen maličkost… kterou píšu školní křídou na ulici před poštou.“

„Co tam píšeš?“

„To je jen hloupost.“

„Vidíš něco v tom okně?“

„Ne… vlastně jo, je tam chlapec, dívám se na nějakého chlapečka,“ zabrblala Eva. „Je strašně roztomilý a slaďoučký. Leží na úzké posteli, na rozkládací pohovce. Na něj si lehá pán v bílém županu. Vypadá to hezky. Ráda se na ně dívám, mám ráda chlapečky, chtěla bych o ně pečovat a pusinkovat je.“

Eva seděla s cukajícími ústy a očima těkala po celé skupině.

„Já nebyla zhypnotizovaná,“ prohlásila.

„Byla jsi uvolněná, to funguje stejně dobře,“ odpověděl jsem.

„Ne, vůbec to nefungovalo dobře, protože jsem nemyslela na to, co říkám, jen jsem tak plácala, nic to neznamená, byly to nesmysly.“

„Takže ten kanoistický klub ve skutečnosti neexistuje?“

„Ne,“ odpověděla rychle Eva.

„A ta měkká pěšinka?“

Byla zjevně nesvá, neboť v hypnóze popsala něco, co opravdu zažila. Eva Blauová byla osoba, která by o sobě nikdy neprozradila nic, co by sebeméně souviselo se skutečností.

Marek si plivl do dlaně, když si všiml, že na něj Pierre hledí. Pierre zrudnul a rychle uhnul očima.

„Nikdy jsem žádnému chlapečkovi neublížila,“ pokračovala zvýšeným hlasem Eva. „Jsem hodná, moc hodná, a všechny děti mě mají rády. Chtěla bych dělat chůvu. Lýdie, včera jsem byla u tebe doma, ale neodvážila jsem se zazvonit.“

„To už nikdy nedělej,“ řekla tiše Lýdie.

„Co jako?“

„Nechoď ke mně domů,“ zopakovala Lýdie.

„Můžeš mi věřit,“ pokračovala Eva. „Charlotte a já jsme už nejlepší kamarádky. Ona mi vaří a já pro ni trhám kytky, aby je mohla dát na stůl.“

Evě zacukaly rty a opět se obrátila k Lýdii:

„Koupila jsem tvému chlapečkovi Kasperovi hračku, je to jen maličkost, takový pěkný větrníček, co vypadá jako helikoptéra, může se tou vrtulkou ovívat.“

„Evo,“ řekla temně Lýdie.

„Není to vůbec nebezpečné, věř mi, nemůže si tím nijak ublížit.“

„Ke mně domů chodit nebudeš, slyšíš?“ řekla Lýdie.

„Dnes ne, nemám čas, jdu k Markovi, myslím, že potřebuje společnost.“

„Evo, slyšela jsi, co jsem ti řekla?“ zeptala se Lýdie.

„Stejně to dnes večer nestihnu,“ usmála se na ni Eva.

Lýdie měla bledý a napjatý obličej. Prudce se zvedla a odešla z místnosti. Eva zůstala sedět a hleděla za ní.

Když mě uvedli do restaurace, Simona tu ještě nebyla. Na našem stole stála pouze sklenička s jmenovkami. Posadil jsem se a zapřemýšlel, zda si zatím nemám objednat drink. Bylo deset minut po sedmé. Osobně jsem zamluvil stůl v restauraci KB na Sm?landské ulici. Dnes jsem měl narozeniny a byl jsem v báječné náladě. V poslední době jsme si jen zřídka někam vyšli, Simona měla spoustu práce v galerii a já se svým výzkumem. Pokud se nám přesto podařilo udělat si volný večer, obvykle jsme ho strávili s Benjamínem na pohovce a dívali se na nějaký film nebo televizní hru.

Přejel jsem pohledem po výtvarné kakofonii na zdi; štíhlí, tajemně se usmívající muži a bujaré ženy. Malba vznikla během jednoho večera po schůzi Uměleckého klubu v horním patře. Podíleli se na ní Grünewald, Chatam, Högfeldt, Werkmäster a další známí modernisté. Simona zřejmě přesně věděla, jak se vše odehrálo, a usmál jsem se sám pro sebe, když jsem si představil její přednášku o tom, jak se sem tito vážení pánové vecpali a vytlačili všechny své kolegyně.

Bylo už sedm dvacet, když mi přinesli sklenku na martini s Absolut vodkou, několika kapkami Noilly Prat a dlouhým zakrouceným proužkem limetkové kůry. Rozhodl jsem se, že s telefonováním ještě počkám, a snažil jsem se zbavit pocitu podráždění.

Ochutnal jsem drink a pocítil neklid. Proti své vůli jsem vzal telefon, zmáčkl Simonino číslo a vyčkával.

„Simona Barková.“

Její hlas zněl roztržitě.

„Simi, to jsem já. Kde vězíš?“

„Eriku? Jsem v galerii. Zrovna tu malujeme a…“

Najednou bylo v telefonu ticho a pak Simona hlasitě zasténala.

„Ale ne, ne, musíš mi prominout, Eriku, zapomněla jsem na to jak na smrt. Měla jsem dnes strašně moc práce, byl tu instalatér, elektrikář a…“

„Ty jsi ještě v galerii?“

Nedokázal jsem skrýt zklamání.

„Jo, jsem hrozně zamazaná od sádry a od barvy…“

„Vždyť jsme dnes spolu měli jít na večeři,“ řekl jsem unaveně.

„Já vím, Eriku, promiň mi to. Vypadlo mi to z hlavy…“

„Každopádně máme prima stůl,“ dodal jsem sarkasticky.

„Nemá cenu, abys na mě čekal,“ povzdechla Simona, a ačkoli jsem poznal, jak ji to mrzí, nedokázal jsem se ubránit vzteku.

„Eriku,“ zašeptala do sluchátka. „Nezlob se na mě.“

„To je dobrý,“ řekl jsem a položil telefon.

Nemělo cenu chodit jinam, měl jsem hlad a byl jsem v restauraci. Rychle jsem mávl na číšníka a objednal si jako předkrm talíř s nakládaným sleděm a pivo, jako hlavní chod lehce propečená kachní prsíčka s kostkami vepřového a pomerančovým přelivem a sklenku Bordeaux a jako dezert sýr Gruy?re Alpage s medem.

„Druhé prostírání můžete odnést,“ řekl jsem číšníkovi, který na mě soucitně pohlédl, nalil mi do sklenice české pivo a přinesl mi sledě s knäckebrotem.

Litoval jsem, že tu nemám poznámkový blok, abych se mohl při jídle věnovat něčemu užitečnému.

Vtom mi ve vnitřní kapse saka zazvonil telefon a v hlavě se mi zrodil radostný nápad, že si ze mě Simona jen vystřelila a že stojí ve dveřích; rozplynul se však jako pára nad hrncem.

„Erik Maria Bark,“ představil jsem se a slyšel, jak otráveně můj hlas zní.

„Ahoj, tady Maja Swartlingová.“

„Ahoj, Majo.“

„Chtěla jsem se zeptat… Teda, kolem tebe je rámus, nevolám nevhod?“

„Sedím v restauraci KB. Mám dnes narozeniny,“ dodal jsem, aniž jsem věděl proč.

„Páni, tak to gratuluju, zní to, jako bys měl velkou společnost.“

„Jsem tu sám,“ opáčil jsem úsečně.

„Eriku… moc mě mrzí, že jsem se tě snažila svést. Příšerně se stydím,“ sdělila mi tiše Maja.

Slyšel jsem, jak si do sluchátka odkašlala. Neutrálním tónem pokračovala:

„Chtěla jsem se zeptat, jestli by ses nechtěl mrknout na konečnou verzi našeho rozhovoru. Už jsem ho dokončila a chci ho odevzdat vedoucímu, ale kdyby sis to předtím chtěl přečíst, tak…“

„Tak mi to prosím dej do přihrádky, ano?“ řekl jsem.

Rozloučili jsme se a já si dolil do sklenky zbytek piva, vyprázdnil ji, číšník odnesl talíř a téměř vzápětí byl zpět s kachními prsíčky a červeným vínem.

Pociťoval jsem smutnou prázdnotu, přespříliš jsem si uvědomoval mechanické pohyby při kousání a žvýkání i škrábání příborů na talíři. Vypil jsem třetí sklenku vína a obrázky na zdi se proměnily v mé pacienty. Ta korpulentní dáma s černými vlasy, pěkně staženými, aby vynikla její bujná hruď, byla Sibel. Z vyzáblého úzkostného mužíka v obleku se stal Pierre. Jussi stál schovaný za podivnou šedou postavou a vzpřímená, hezky oblečená Charlotte seděla u kulatého stolu s Markem v dětském kostýmu.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděl a zíral na zeď, když se za mnou zničehonic ozval udýchaný hlas:

„Bohudíky, že jsi ještě tady!“

Byla to Maja Swartlingová.

Široce se usmála a objala mě, což jsem chladně opětoval.

„Všechno nejlepší k narozeninám, Eriku.“

Cítil jsem její čistotou vonící husté černé vlasy a slabý závan jasmínu, vycházející odkudsi ze zátylku.

Maja ukázala na protější židli.

„Můžu?“

Měl bych ji poslat pryč a vysvětlit jí, že jsem sám sobě slíbil, že se s ní už nesetkám, pomyslel jsem si. Mělo jí být jasné, že od ní nebyl nejlepší nápad sem chodit. Zaváhal jsem však, jelikož jsem přese všechno nedokázal skrýt radost z toho, že mám společnost.

Maja stála u židle a čekala na odpověď.

„Tobě člověk těžko dokáže říct ne,“ řekl jsem a uvědomil si dvojsmyslnost svých slov. „Myslel jsem tím…“

Maja se posadila, kývla na číšníka a objednala si sklenku vína. Pak na mě šelmovsky pohlédla a položila před můj talíř krabičku.

„Je to jen maličkost,“ vysvětlila a opět jí prudce zahořely tváře.

„Dárek?“

Dívka pokrčila rameny.

„Jen úplně symbolický… o tvých narozeninách jsem se přece dozvěděla před dvaceti minutami.“

Otevřel jsem krabičku a ke svému překvapení jsem v ní našel jakýsi miniaturní dalekohled.

„To je anatomický dalekohled,“ prohlásila Maja. „Vymyslel ho můj prapradědeček. Určitě dostal i Nobelovu cenu — samozřejmě ne za ten dalekohled. V té době dostávali Nobelovku jen Švédové a Norové,“ dodala omluvně.

„Anatomický dalekohled?“ zopakoval jsem tázavě.

„Ať je to jak chce, je vážně kouzelný, a navíc hodně starý. Já vím, je to hloupý dárek…“

„No tak, nech toho, je…“

Pohlédl jsem jí do očí a viděl, jak je krásná.

„To je od tebe strašně milé, Majo. Mockrát děkuju.“

Položil jsem dalekohled opatrně zpět do krabičky a zastrčil ji do kapsy.

„Už mám prázdnou skleničku,“ řekla udiveně Maja. „Dáme si ještě flašku?“

Byla už spousta hodin, když jsme se rozhodli pokračovat ve flámu v Riche hned vedle Dramatického divadla. Cestou do šatny jsme málem upadli, Maja mě podpírala a já špatně odhadl vzdálenost od zdi. Opět jsme nabyli rovnováhy, pohlédli do šatnářčina zachmuřeného, smrtelně vážného obličeje, a Maja se dala do takového smíchu, že jsem ji musel odvést do rohu restaurace.

Uvnitř bylo těsno a horko. Popíjeli jsme gin s tonikem, stáli těsně u sebe a pokoušeli se překřičet hospodský rámus. Najednou jsme se začali vášnivě líbat. Prudce jsem se k ní přitiskl a ucítil, jak uhodila hlavou o zeď. Hudba hlasitě vyhrávala a Maja mi opakovala do ucha, že půjdeme k ní domů.

Vyběhli jsme z podniku a posadili se do taxíku.

„Hoďte nás jen na Roslagskou ulici,“ zamumlala opile Maja. „Na Roslagskou sedmnáct.“

Řidič přikývl a zabočil do pruhu pro taxíky na ulici Birgerajarla. Byly asi dvě hodiny ráno a obloha začala blednout. Kolem nás ubíhaly přízračně šedé domy. Maja se o mě opřela a já myslel, že se jí chce spát, vtom jsem však ucítil, jak mě hladí v rozkroku. Okamžitě jsem měl erekci a ona zašeptala páni a tiše se smála s ústy na mém krku.

Nevím, jak jsme se dostali k ní do bytu. Vzpomínám si jen, že jsem ji ve výtahu líbal na obličej, cítil chuť potu, rtěnky a pudru, a v ozářeném zrcadle jsem zahlédl svou opilou tvář.

Maja vešla do haly, odhodila bundu na zem a odkopla boty. Táhla mě k posteli, pomohla mi ze šatů a pak se celá svlékla včetně bílých kalhotek.

„Pojď,“ šeptala mi. „Chci tě mít v sobě.“

Těžce jsem jí nalehl mezi stehna, cítil jsem, jak je vlhká, a ponořil se do jejího obemykajícího a svírajícího tepla. Maja mi sténala do ucha, objímala mi záda a jemně pohybovala kyčlemi.

Bylo to nedbalé a opilé milování. Připadal jsem si stále cizejší, cítil jsem se naprosto osamělý a otupělý. Když jsem se blížil k orgasmu, chtěl jsem soulož přerušit, ale vzdal jsem se a dosáhl křečovité rychlé ejakulace. Dívka prudce oddechovala. Ještě chvíli jsem supěl, poté jsem ochabl a vyklouzl z ní. Srdce mi tlouklo jako o závod. Majiny rty se rozevřely v podivném úsměvu, z něhož mi bylo těžko.

Cítil jsem se pod psa, vůbec jsem nechápal, co se stalo, co tu pohledávám.

Posadil jsem se vedle ní na posteli.

„Copak je?“ zeptala se a pohladila mě po zádech.

Setřásl jsem jí ruku.

„Nech toho,“ odbyl jsem ji.

Srdce mi úzkostně bušilo.

„Eriku? Já myslela…“

Maja vypadala smutně. Nemohl jsem se na ni ani podívat, takový jsem měl vztek. Všechno, co se stalo, byla samozřejmě moje vina. Nikdy by k tomu však nedošlo, kdyby na mě tolik nenaléhala.

„Jsme jen unavení a opilí,“ zašeptala.

„Musím jít,“ řekl jsem zdušeným hlasem, posbíral jsem oblečení a odpotácel se do koupelny. Byla to maličká místnost plná všelijakých krémů, kartáčů a ručníků. Na jednom z věšáků visel huňatý župan a na tenké, jemné šňůrce růžový holicí strojek. Opláchl jsem se nad umyvadlem a omyl se bleděmodrým mýdlem ve tvaru růže, ale neodvážil jsem se pohlédnout v zrcadle sám sobě do očí. Pak jsem se celý roztřesený oblékl a lokty jsem přitom neustále vrážel do zdi.

Když jsem vyšel, čekala před koupelnou. Omotala si kolem těla prostěradlo, vypadala velmi mladě a vystrašeně.

„Ty se na mě zlobíš?“ zeptala se a já viděl, že se jí chvějí rty a že má pláč na krajíčku.

„Zlobím se sám na sebe, Majo. Nikdy, nikdy jsem neměl…“

„Ale já to chtěla, Eriku. Jsem do tebe zamilovaná, copak sis toho nevšiml?“

Pokusila se na mě usmát, ale oči se jí naplnily slzami.

„Nemůžeš se teď ke mně chovat jako k onuci,“ zašeptala a chtěla se mě dotknout.

Uhnul jsem a řekl jí mnohem odmítavějším tónem, než jsem měl v úmyslu, že to byla chyba.

Maja přikývla a sklopila oči. Smutné čelo měla plné vrásek. Bez rozloučení jsem odešel a zabouchl za sebou dveře.

Celou cestu do nemocnice jsem šel pěšky. Snad se mi podaří Simonu přesvědčit, že jsem potřeboval být sám a že jsem přespal u sebe v pracovně.

Ráno jsem odjel z Karolínské nemocnice do našeho domku v Järfälle. V těle jsem cítil otupělé znechucení z vypitého alkoholu a odpor nad svým včerejším hloupým žvaněním. To nemůže být pravda, že jsem Simonu podvedl. To nemůže být pravda. Maja byla krásná a milá, ale pro mě naprosto nezajímavá. Jak jsem se tedy pro všechno na světě mohl nechat zblbnout do té míry, že jsem s ní vlezl do postele?

Nevěděl jsem, jak to mám Simoně říct, ale bylo to nezbytné. Udělal jsem chybu, všichni lidé chybují, ale pokud se člověk druhému svěří a všechno mu vysvětlí, může mu přece odpustit.

Napadlo mě, že bych Simonu nikdy neopustil. Ublížilo by mi, kdyby mě podvedla, ale odpustil bych jí to, neodešel bych od ní.

Když jsem vstoupil do kuchyně, Simona si právě nalévala do šálku kávu. Na sobě měla obnošený růžový hedvábný župan. Koupili jsme ho v Číně, kam se mnou a teprve ročním Benjamínem jela na konferenci.

„Dáš si taky?“ zeptala se.

„Ano, rád.“

„Eriku, moc mě mrzí, že jsem zapomněla na tvé narozeniny.“

„Spal jsem v nemocnici,“ vysvětlil jsem jí a byl přesvědčen o tom, že nemohla přeslechnout lživý tón v mém hlase.

Do obličeje jí padaly rezavé vlasy a pihy tlumeně zářily. Beze slova odešla do ložnice a vrátila se s balíčkem. S žertovnou nedočkavostí jsem roztrhl papír.

Byla to krabice s cédéčky veškerých nahrávek jazzového saxofonisty Charlieho Parkera z jeho druhé návštěvy ve Švédsku; dvě z koncertního sálu ve Stockholmu, dvě z Goteborgu, jeden koncert z Amiralen v Malmö a následná jam session v Akademickém spolku, záznam z Lidového parku v Helsingborgu, ze sportovní haly v Jönköpingu, z Gävle a nakonec z jazzového klubu Nalen ve Stockholmu.

„Děkuju,“ řekl jsem.

„Jak jsi na tom dnes?“ zeptala se Simona.

„Musím zpátky do práce.“

„Co kdybych připravila nějakou báječnou večeři?“ navrhla Simona.

„To by bylo prima,“ odpověděl jsem.

„Jen to nesmí být moc pozdě, zítra ráno kolem sedmé čekám malíře. Proč proboha musí vždycky chodit takhle brzo, co z toho mají?“

Uvědomil jsem si, že ode mě očekává nějakou odpověď, reakci nebo souhlas.

„Můžou přece chvilku počkat, ne?“ zamumlal jsem.

„Přesně tak,“ usmála se a lokla si kávy. „A co si dáme dobrého? Co třeba ty hovězí medailonky na portském víně s korintskou omáčkou, pamatuješ?“

„To už je tak dávno,“ řekl jsem a měl co dělat, abych se nerozbrečel.

„Nezlob se na mě.“

„Já se na tebe nezlobím, Simono.“

Pokusil jsem se na ni usmát.

Když jsem si v hale obul boty a chystal se odejít, vyšla Simona z koupelny a cosi držela v ruce.

„Eriku?“ řekla tázavě.

„Ano?“

„Co to je?“

Byl to Majin anatomický dalekohled.

„Aha, tohle. To je dárek,“ zamumlal jsem a cítil neupřímnost ve svém hlase.

„Je moc pěkný, vypadá jako starožitnost. Od koho jsi ho dostal?“

Odvrátil jsem se, abych jí nemusel pohlédnout do očí.

„Od jednoho pacienta,“ řekl jsem a předstíral, že roztržitě hledám klíče.

Simona se překvapeně zasmála.

„Myslela jsem, že lékaři nesmějí od pacientů nic brát. Není to neetické?“

„Jo, asi bych ho měl vrátit,“ přitakal jsem a otevřel vchodové dveře.

Simoniny pohledy se mi vpalovaly do zad. Měl jsem si s ní promluvit, bránil mi v tom však strach, že ji ztratím. Nenašel jsem odvahu, nevěděl jsem, jak bych to měl říct.

Sezení mělo začít za několik minut. Chodba byla silně cítit čisticím prostředkem. Úklidový vozík za sebou zanechával dlouhé zvlněné vlhké pruhy. Zaslechl jsem kroky. Doběhla mě Charlotte.

„Eriku,“ řekla nejistě.

Zastavil jsem se a otočil.

„Vítej zpátky!“

„Promiň, že jsem minule beze slova zmizela,“ řekla.

„Přemýšlel jsem, co s tebou ta hypnóza udělala.“

„Nevím,“ usmála se. „Vím jen, že jsem se tenhle týden cítila šťastnější a vyrovnanější než spoustu let předtím.“

„V to jsem doufal.“

Vtom mi zazvonil telefon, omluvil jsem se a Charlotte zmizela za rohem v další chodbě. Pohlédl jsem na displej. Byla to Maja. Zamáčkl jsem hovor a pak jsem si všiml, že mi volala už několikrát. Nedokázal jsem se přimět k tomu, abych si přehrál její vzkazy v hlasové schránce, a všechny jsem je vymazal.

Když jsem se chystal vejít do terapeutické místnosti, zadržel mě Marek. Zablokoval dveře a hleděl na mě s prázdným, cizím úsměvem.

„Máme tam prima zábavu,“ oznámil mi.

„Co to vyvádíte?“ zeptal jsem se.

„To je soukromá party.“

Skrze dveře jsem zaslechl něčí křik.

„Pusť mě dál, Marku,“ řekl jsem.

Marek se ušklíbl:

„Ale doktore, teď zrovna to nejde…“

Prudce jsem strčil do dveří, Marek ztratil rovnováhu, a ačkoli se držel kliky, upadl a s jednou nataženou nohou zůstal sedět na zemi.

„Vždyť jsem si jen dělal legraci,“ řekl Marek. „Byl to přece ksakru jen vtip.“

Všichni ztuhli uprostřed pohybu. Pierre a Charlotte vypadali zneklidněně, Lýdie na nás pohlédla a pak se ke mně opět obrátila zády. V místnosti vládla podivná atmosféra. Před Lýdií stála Sibel a Jussi. Sibel měla otevřená ústa a zdálo se, že má oči plné slz.

Marek vstal a rukou si oprášil kalhoty.

Zjistil jsem, že Eva Blauová zatím nedorazila, popošel jsem ke stativu a začal připravovat kameru. Založil jsem film, zaměřil přístroj a pomocí sluchátek jsem vyzkoušel mikrofon. V čočce kamery jsem viděl, jak se Lýdie usmála na Charlotte, a ve stejném okamžiku se ozvalo její šťastné zvolání: „Přesně tak! Všechny děti jsou stejné! Můj Kasper o ničem jiném nemluví, jen pořád dokola o Spidermanovi.“

„Chápu, právě teď jsou z něj všichni pobláznění,“ řekla přátelsky Charlotte.

„Kasper nemá tatínka, takže Spiderman u něj zřejmě funguje jako mužský vzor,“ řekla Lýdie a zasmála se, až to ve sluchátkách zadunělo. „Ale je nám spolu hezky,“ pokračovala. „Užijeme si spoustu legrace, ačkoli v poslední době jsme se občas nepohodli, ničí všechny moje věci, nesmím s nikým telefonovat, mou oblíbenou knížku hodil do záchodu a ošklivě mi nadává… něco se mu muselo stát, ale on mi to nechce povědět.“

Charlotte se zatvářila znepokojeně, Jussi cosi zachrochtal a Marek udělal na Pierra netrpělivý posunek.

Nastavil jsem kameru, zamířil ke své židli a posadil se. Za okamžik všichni zaujali svá místa.

„Budeme pokračovat jako minule,“ řekl jsem s úsměvem.

„Dnes jsem na řadě já,“ pronesl tiše Jussi a začal vypravovat o svém strašidelném zámku: o domě svých rodičů v Dorotee v jižním Laponsku s velkými pozemky u Sutme, kde Sámové ještě v sedmdesátých letech žili ve svých tradičních chýších.

„Bydlím kousíček od Hlubokého jezera,“ vykládal Jussi. „Poslední úsek cesty tvoří stará dřevorubecká stezka. V létě se tam chodí koupat děti. Zajímají se hlavně o vodníka.“

„O vodníka?“ zeptal jsem se.

„Jo, už tři sta let ho lidi vídají u Hlubokého jezera hrát na housle.“

„A ty ne?“

„Ne,“ usmál se zeširoka Jussi.

„Co děláš celý rok v těch lesích?“ zeptal se Pierre.

„Skupuju starý auta a autobusy, opravuju je a zase prodávám, na pozemku to už pomalu vypadá jako na skládce šrotu.“

„Máš velký dům?“ zeptala se Lýdie.

„Ne, ale je zelenej… Táta ten barák jednou v létě natřel a vyšla z toho taková divná světle zelená barva. Nevím, proč to dělal, asi tu barvu od někoho dostal.“

Jussi zmlkl a Lýdie se na něj usmála.

Dnes bylo těžké přimět pacienty k tomu, aby se uvolnili. Možná to zavinila má roztržitost kvůli Maje nebo mé znepokojení nad tím, že jsem příliš prudce zareagoval na Markovu provokaci. Ale já si namlouval, že se ve skupině něco stalo, něco, o čem nevím. Musel jsem se několikrát vynořit z hlubiny a vrátit se pro ně, než jsem ucítil, že všichni společně klesáme do propasti jako stejně těžká oválná závaží.

Jussi vysunul spodní ret a tváře mu povadly.

„Chci, abys byl na svém posedu,“ řekl jsem.

Jussi šeptal cosi o zpětném nárazu pušky a o přetrvávající bolesti v rameni.

„Takže jsi na posedu?“ zeptal jsem se.

„Celá louka je ojíněná,“ zašeptal Jussi.

„Rozhlédni se kolem. Jsi sám?“

„Ne.“

„Kdo je tam?“

„Na tmavém okraji lesa se pohybuje nějaká šelma a štěká. Hledá mláďata.“

„A co na tom posedu, tam jsi sám?“

„Vždycky jsem sám se svou flintou.“

„Mluvil jsi o zpětném nárazu z pušky — už jsi vystřelil?“ zeptal jsem se.

„Vystřelil?“

Jussi pokynul hlavou, jako by naznačoval směr.

„Jedno zvíře se už několik hodin nepohnulo,“ řekl tiše Jussi, „ale to druhý pořád trhá nohama v zakrvácený trávě, je čím dál vyčerpanější.“

„Co děláš ty?“

„Čekám. Když jsem na kraji lesa zaregistroval další pohyb, začalo se stmívat. Namířím na jeden pazneht, ale rozmyslím si to, zamířím na ucho, na černej čumáček, na koleno, znovu cítím náraz, zřejmě jsem mu ustřelil nohu.“

„Co děláš teď?“

Jussi těžce funěl, mezi nádechy dělal dlouhé pauzy.

„Ještě nemůžu jít domů,“ řekl nakonec. „Tak vyrazím k autu, položím flintu na zadní sedadlo a vytáhnu lopatu.“

„Co s tou lopatou budeš dělat?“

Jussi se dlouze odmlčel, jako by zvažoval mou otázku, a poté tiše odpověděl:

„Zahrabu ty zvířata.“

„A co uděláš pak?“ zeptal jsem se.

„Už je úplná tma, jdu k autu a napiju se kafe z termosky.“

„Co uděláš, když přijdeš domů?“

„Vejdu do kuchyně a pověsím kabát na věšák.“

„A potom?“

„Sedím na lavici před telkou, flinta je na podlaze, je nabitá, leží jen pár kroků ode mě před houpacím křeslem.“

„A co děláš ty, Jussi? Nikdo není doma?“

„Gunilla se loni odstěhovala a táta umřel před patnácti lety. Jsem sám s houpacím křeslem a flintou.“

„Takže sedíš na lavici před televizí,“ řekl jsem.

„Jo.“

„A děje se v té chvíli něco?“

„Teď se ke mně obrátila.“

„Kdo?“

„Má flinta přece.“

„Ta, co leží na podlaze?“

Jussi přikývl a vyčkával. Pak nervózně stáhl ústa.

„Houpací křeslo vrže,“ řekl Jussi. „Vrže, ale protentokrát mě nechá na pokoji.“

Najednou jeho těžkopádný obličej opět změkl, v lesklých očích se objevil vzdálený a do sebe pohroužený výraz.

Nastal čas udělat přestávku. Probral jsem je z hypnózy a s každým z nich jsem prohodil pár slov. Jussi mumlal cosi o pavoukovi a zmlkl. Zašel jsem si na záchod, Sibel zmizela v kuřárně a Jussi se jako obvykle postavil k oknu. Když jsem se vrátil, vyndala Lýdie krabičku šafránových sucharů a všem nabídla.

„Jsou naprosto ekologické,“ prohlásila a pokynula Markovi, aby si vzal několik kousků.

Charlotte se usmála a ukousla si.

„Tos pekla sama?“ otázal se Jussi s nečekaným úsměvem, který dodal jeho drsnému obličeji jemný nádech.

„Skoro jsem to nestihla,“ prohlásila Lýdie a potřásla hlavou. „Musela jsem řešit problém na dětském hřišti.“

Sibel se hlasitě zahihňala a několika mocnými stisky čelistí spořádala svůj suchar.

„To kvůli Kasperovi. Když jsme včera byli na hřišti, přišla za mnou jedna maminka a povídala, že Kasper uhodil její holčičku lopatkou do zad.“

„Ksakru,“ zašeptal Marek.

„Naprosto jsem ztuhla, když jsem to slyšela,“ řekla Lýdie.

„Co může člověk v takové situaci dělat?“ otázala se zdvořile Charlotte.

Marek si vzal suchar a podle výrazu tváře, s nímž Lýdii naslouchal, mě napadlo, zda do ní není zamilovaný.

„Nevím, vysvětlila jsem té mamince, že to beru velice vážně, no, opravdu mě to úplné vyvedlo z míry. Ale ona povídala, že se nic nestalo, že šlo zřejmě o nešťastnou náhodu.“

„To dá rozum,“ řekla Charlotte. „Vždyť dětské hry bývají hodně divoké.“

„Slíbila jsem jí, že si s Kasperem promluvím, že to s ním dnes proberu.“

„Správně,“ přitakal Jussi.

„Ta maminka říkala, že je Kasper moc milý chlapeček,“ dodala s úsměvem Lýdie.

Posadil jsem se na židli a listoval ve svých poznámkách, rád bych začal s hypnózou co možná nejdříve. Dnes byla opět na řadě Lýdie.

Pohlédla mi do očí a nejistě se usmála. Všichni plni očekávání zmlkli a já začal. Pokojem vibroval náš dech. Po každém srdečním úderu následovalo temné, stále těžší ticho. Při každém výdechu jsme klesli o něco níže. Po skončení indukce je má slova zavedla ještě hlouběji a po chvilce jsem se obrátil na Lýdii: „Jdeš stále hlouběji, opatrně klesáš, jsi úplně uvolněná, těžknou ti paže, nohy i oční víčka. Pomalu dýcháš a nasloucháš mým slovům, nebudeš mi klást žádné otázky, má slova tě obklopují, jsi v bezpečí a řídíš se jimi: Lýdie, právě teď se nacházíš blízko toho, na co nechceš myslet, o čem nikdy nemluvíš, před čím zavíráš oči, co stále leží ukryté na odvrácené straně teplého světla.“

„Ano,“ povzdechla Lýdie.

„Teď jsi na místě,“ řekl jsem.

„Jsem hodně blízko.“

„Kde v této chvíli jsi, kde se nacházíš?“

„Doma.“

„Kolik je ti let?“

„Třicet sedm.“

Hleděl jsem na Lýdii; voda se zrcadlila a odrážela na jejím vysokém, hladkém čele, na malých hezkých ústech a chorobně bledé pokožce. Věděl jsem, že sedmatřicáté narozeniny oslavila před dvěma týdny. Nevrátila se v čase tak daleko jako ostatní, pouze o několik dní.

„Co se děje? V čem je chyba?“ zeptal jsem se.

„Ten telefon…“

„Co je s telefonem?“

„Zvoní, zase zvoní, zvednu sluchátko a rovnou ho položím.“

„Buď klidná, Lýdie.“

Lýdie vypadala unaveně a znepokojeně.

„Vystydne mi jídlo. Připravila jsem kvašenou zeleninu, čočkovou polévku a upekla jsem chleba. Chtěla jsem se najíst u televize, ale to samozřejmě nejde…“

Roztřásla se jí brada, pak se zklidnila.

„Chvíli čekám, nadzvednu žaluzie a podívám se ven na ulici. Nikde nikdo. Posadím se ke stolu a dám si kousek chleba s máslem, ale už mě přešla chuť. Znovu sejdu dolů do sklepa, je tam jako obvykle chladno, posadím se na starou koženou pohovku a zavřu oči. Musím se vzchopit, musím sebrat síly.“

Lýdie zmlkla a mezi námi se míhaly pruhy mořských řas.

„Proč musíš sebrat síly?“ zeptal jsem se.

„Abych se dokázala… abych se dokázala zvednout, projít kolem červeného lustru z rýžového papíru s čínskými znaky a podnosu s vonnými svíčkami a broušenými kamínky. Pod linem se prohýbají a vržou prkna…“

„Je tam někdo?“ zeptal jsem se jí tiše, ale ihned jsem se zarazil.

„Vezmu hůl, zmáčknu vypouklinu, abych mohla otevřít dveře, nadechnu se, vejdu dovnitř a rozsvítím,“ odvětila Lýdie. „Kasper ve světle mžourá, ale zůstane ležet. Vyčůral se do kbelíku. Moč ošklivě zapáchá. Na sobě má světle modré pyžamko. Rychle dýchá. Skrze mříže do něj šťouchnu holí. Kasper zakvílí, o kousek se v kleci posune a posadí se. Ptám se ho, jestli se polepšil, a on dychtivě přikyvuje. Strčím dovnitř talířek s kousky zčernalé a okoralé tresky. Kasper se připlazí k talíři, dá se do jídla a já mám radost, a právě když se mu chystám říct, že jsem ráda, že jsme zase kamarádi, začne zvracet na matraci.“

Lýdiin obličej se zkroutil v usoužené grimase.

„A já věřila, že… Myslela jsem, že už je to za námi, ale…“

Lýdie zavrtěla hlavou.

„Já jen nevím…“

Olízla si rty.

„Copak nechápeš, jaké to pro mě je? Nechápeš to? Kasper se omlouvá. Zopakuju mu, že zítra je neděle, uhodím sama sebe přes obličej a zakřičím na něj, aby se podíval.“

Charlotte hleděla pod vodou na Lýdii vyděšenýma očima.

„Lýdie,“ řekl jsem, „teď z toho sklepa odejdeš, nebudeš mít strach ani vztek, budeš klidná a vyrovnaná. Já tě pomalu probudím a zavedu tě zpět nahoru, k jasnému vědomí, projdeme spolu, co jsi říkala, a potom proberu z hypnózy i ostatní.“

Lýdie tiše a unaveně mručela.

„Lýdie, slyšíš mě?“

Lýdie přikývla.

„Teď budu počítat pozpátku, a až dojdu k jedničce, otevřeš oči a probudíš se. Deset, devět, osm, sedm, pomalu stoupáš k hladině, tělo máš naprosto uvolněné a cítíš se příjemně, sedm, šest, pět, čtyři, brzy otevřeš oči, ale zůstaneš sedět na židli, tři, dva, jedna… teď otevřeš oči a probereš se.“

Naše pohledy se střetly. Na Lýdiině obličeji se objevil unavený výraz. S ničím takovým jsem nepočítal. Měl jsem chladnou hlavu. Zvážil jsem slib zachování mlčenlivosti oproti povinnosti oznámení trestného činu a bylo mi jasné, že žádné tajemství neplatí v případě, kdy se jedná o bezpečí jiného člověka.

„Lýdie,“ řekl jsem. „Je ti doufám jasné, že se musím spojit s odborem sociální péče?“

„Proč?“

„Po tom, cos mi pověděla, mi nic jiného nezbývá.“

„Jak to myslíš?“

„Copak ty to nechápeš?“

Lýdie se ušklíbla.

„Já jsem nic neříkala.“

„Popisovala jsi, jak…“

„Koukej držet hubu!“ utnula mě. „Vůbec mě neznáš, po mým životě je ti kulový, nemáš nejmenší právo vměšovat se do toho, co dělám ve svém domě.“

„Mám podezření, že tvé dítě…“

„Zavři už tu hubu!“ zařvala Lýdie a vyběhla z místnosti.

Zaparkoval jsem vedle vysokého smrkového plotu sto metrů od dřevěné vily na Tenisové ulici v Rotebro. Sociální pracovnice vyhověla mé žádosti a šla se mnou navštívit Lýdiin dům. Policie k mému oznámení přistoupila s jistou skepsí, ale museli záležitost prošetřit.

Kolem mě projela červená toyota a zastavila před vilkou. Vystoupil jsem z auta, zamířil k pomenší silné dámě a pozdravil ji.

Z poštovní schránky vyčuhovala mokrá reklama internetového obchodu Clas Ohlson a největšího dodavatele elektrické energie. Nízká branka byla otevřená. Vyrazili jsme po chodníčku k domu. V neudržované zahradě nebyly žádné hračky. Žádné pískoviště, žádná houpačka na staré jabloni ani kolo s podpůrnými kolečky. Na všech oknech byly stažené žaluzie. V závěsných květináčích se houpaly suché květiny. Ke vchodovým dveřím vedly hrbolaté kamenné schůdky. Zdálo se mi, že se za žlutou neprůhlednou okenní tabulkou cosi pohnulo. Sociální pracovnice zazvonila. Vyčkávali jsme. Má společnice zívla a pohlédla na hodinky, opět zazvonila a zkusila vzít za kliku. Dveře byly odemčené. Otevřeli jsme a nahlédli do nevelké haly.

„Haló!“ zvolala sociální pracovnice. „Lýdie?“

Vešli jsme dovnitř, zuli se a pokračovali do růžově vytapetované chodby s obrázky meditujících lidí s mandorlou kolem hlavy. Na podlaze v hale ležel růžový telefon.

„Lýdie?“

Otevřel jsem dveře a spatřil úzké schodiště vedoucí do sklepa.

„Je to tady dole,“ řekl jsem.

Sociální pracovnice se vydala po schodech za mnou. Vešli jsme do společenské místnosti se starou koženou pohovkou a stolkem s hnědou kachlovou deskou. Na podnose mezi broušenými kamínky a kousky skla stálo několik vonných svíček. Ze stropu visel lustr s temně rudým stínidlem s čínskými znaky. S bušícím srdcem jsem se pokusil otevřít dveře do druhé místnosti, zarazily se však o vypouklinu v linoleu. Sešlápl jsem ji a vstoupil dovnitř, ale žádná klec tam nebyla. Na podlaze stálo obrácené jízdní kolo. Vedle něj leželo v modré bedýnce z tvrzeného plastu nářadí. Kousky gumy, lepidlo, utahovací klíče. Pod okrajem pláště mezi dráty byla zasunutá lesklá montpáka. Najednou se z horního patra ozvalo klapání; kdosi přešel po podlaze přímo v pokoji nad námi. Beze slova jsme vyběhli po schodech. Dveře do kuchyně byly pootevřené. Na žluté podlaze ležely krajíčky chleba a drobky.

„Haló, je tu někdo?“ zvolala sociální pracovnice.

Vešel jsem do kuchyně a spatřil otevřené dveře ledničky. V jejím slabém světle stála se sklopenýma očima Lýdie. Po několika vteřinách jsem zjistil, že v ruce drží nůž. Byl to dlouhý zubatý nůž na chléb. Paže jí ochable visela podél boku. Ostří nože se chvějivě třpytilo u stehna.

„Tady nemáte co dělat,“ zašeptala Lýdie a pohlédla na mě.

„Dobře,“ řekl jsem a couval zpět ke dveřím.

„Nechcete si s námi chvilku popovídat?“ zeptala se neutrálně sociální pracovnice.

Otevřel jsem dveře do chodby a viděl, jak k nám pomalu kráčí Lýdie.

„Eriku,“ oslovila mě.

Když jsem chtěl zavřít, rozběhla se ke mně. Chtěl jsem utéct do haly, bylo však zamčeno. Lýdiiny rychlé kroky se blížily. Vydávala jakési naříkavé zvuky. Otevřel jsem další dveře a vklopýtal do obývacího pokoje s televizí. Lýdie se hnala za mnou. Vrazil jsem do křesla, pokračoval k balkonu, ale nedokázal jsem zmáčknout kliku. Lýdie se na mě vrhla s nožem, já našel útočiště za jídelním stolem, vyřítila se však za mnou a honila mě okolo něj.

„Je to tvá vina,“ řekla Lýdie.

Do místnosti vběhla sociální pracovnice a lapala po dechu.

„Lýdie,“ pronesla přísně. „Koukejte už těch hloupostí nechat.“

„Je to jeho vina,“ opakovala Lýdie.

„Co tím myslíš?“ zeptal jsem se. „Co je moje vina?“

„Tohle,“ odpověděla Lýdie a prořízla si nožem hrdlo.

Hleděla mi do očí a krev jí přitom kapala na zástěru a na bosé nohy. Ústa se jí chvěla. Nůž spadl na podlahu. Jednou rukou šmátrala po nějakém záchytném bodě. Klesla k zemi a zůstala sedět na jedné kyčli jako mořská panna.

Annika Lorentzonová se nejistě usmála. Rainer Milch se narovnal, nalil si do sklenice perlivou minerálku a blýskal královsky modrými a zlatými manžetovými knoflíčky.

„Je ti doufám jasné, že jsme s tebou museli co nejdříve mluvit,“ řekl Peder Mälarstedt a upravil si kravatu.

Pohlédl jsem do složky papírů na stole. Stálo tam, že na mě Lýdie podala trestní oznámení. Tvrdila, že jsem ji dohnal k sebevraždě, protože jsem ji nutil, aby se přiznala k naprostým výmyslům. Obvinila mě, že jsem ji použil jako pokusného králíka a v hluboké hypnóze jí nasadil do hlavy falešné vzpomínky, že jsem ji od úplného začátku bezohledně a cynicky šikanoval před ostatními, dokud se z toho úplně nezhroutila.

Vzhlédl jsem od papírů.

„Tohle má být vtip, nebo co?“

Annika Lorentzonová uhnula pohledem. Holstein s bezvýrazným obličejem prohlásil:

„Je to tvá pacientka a vznesla proti tobě závažná obvinění.“

„Ale houby, vždyť jsou to zjevně naprosté lži,“ řekl jsem popuzeně. „V hypnóze není možné nasadit člověku do hlavy vzpomínky, můžu je k nějaké minulé události přivést, ale ne je přinutit, aby si vzpomněli… je to jako dveře, zavedu je k nim, ale sám je otevřít neumím.“

Rainer Milch na mě vážně pohlédl.

„Eriku, tahle podezření můžou celý tvůj výzkum zničit, copak si neuvědomuješ vážnost situace?“

Podrážděně jsem zavrtěl hlavou:

„Pověděla mi tak strašné véci o svém synovi, že jsem považoval za nezbytné spojit se s odborem sociální péče. Nenapadlo mě, že bude reagovat takovýmhle způsobem…“

Ronny Johansson mě náhle přerušil:

„Ale tady stojí, že žádné děti nemá.“

Dlouhým prstem poklepal na složku. Hlasitě jsem se uchichtl a Annika Lorentzonová na mě vrhla zvláštní pohled.

„Arogance ti v téhle situaci moc neprospěje,“ řekla tiše.

„A co mám dělat, když lže, jako když tiskne?“ usmál jsem se zdvořile.

Annika se sklonila nad stolem.

„Eriku,“ pronesla pomalu, „ona nikdy žádné děti neměla.“

„Ona nemá děti?“

„Ne.“

V místnosti zavládlo ticho.

Hleděl jsem na bublinky v minerálce, stoupající k hladině.

„Já to nechápu, pořád bydlí ve stejném domě, jako když byla malá,“ snažil jsem se jim co nejklidněji vysvětlit. „Všechny podrobnosti souhlasily, nemůžu uvěřit…“

„Tak ty nemůžeš uvěřit,“ přerušil mě Rainer Milch. „Ale zmýlil ses.“

„Člověk v hypnóze nedokáže takovýmhle způsobem lhát.“

„Co když nebyla v hypnóze?“

„Ale jo, byla, poznám to, pacientovi se změní obličej.“

„Na tom teď stejně nezáleží, průšvih už je tady.“

„Pokud nemá děti, tak nevím,“ pokračoval jsem. „Možná mluvila sama o sobě, možná si tímhle způsobem zpracovala nějakou vlastní vzpomínku z dětství.“

Annika mě přerušila:

„Samozřejmě, může to být tak, jak říkáš, ale nelze pominout fakt, že se tvá pacientka pokusila o sebevraždu a tvrdí, žes to zavinil ty. Navrhujeme, aby sis vzal volno, dokud tuhle záležitost neprošetříme.“

Annika se na mě slabě usmála.

„Určitě se to zase spraví, Eriku,“ řekla měkce. „Ale v téhle chvíli ti nezbývá než se na chvilku stáhnout a počkat, dokud všechno neprověříme. Jednoduše si nemůžeme dovolit, aby to rozmázly noviny.“

Pomyslel jsem na své ostatní pacienty, na Charlotte, Marka, Jussiho, Sibel, Pierra a Evu. Nemohl jsem je přece jen tak ze dne na den předat někomu jinému, cítili by se zklamaní a podvedení.

„To přece nejde,“ řekl jsem tiše. „Já žádnou chybu neudělal.“

Annika mě poplácala po ruce.

„Zase se to spraví, Eriku, Lýdie Eversová je zjevně labilní a pomatená, ale teď je nejdůležitější, abychom se zachovali tak, jak máme. Hypnoterapie prozatím necháš a my provedeme interní posouzení celé záležitosti. Vím, že jsi dobrý lékař, a jak jsem říkala, jsem si naprosto jistá, že se ke své skupině vrátíš už…“ — Annika pokrčila rameny — „možná už za půl roku.“

„Za půl roku?“

Rozčileně jsem vstal.

„Mí pacienti mi důvěřují. Nemůžu je jen tak opustit.“

Annice zmizel úsměv z tváře a podrážděným tónem mi sdělila:

„Tvá pacientka požadovala, aby ti s okamžitou platností byla zakázána veškerá činnost. Navíc na tebe podala trestní oznámení. Tohle nejsou žádné maličkosti, vždyť jsme do tvého výzkumu investovali spoustu peněz, a pokud se ukáže, že neodpovídá domluveným požadavkům, musíme učinit opatření.“

Nevěděl jsem, co odpovědět, jen jsem měl chuť se všemu nahlas vysmát.

„Vždyť je to absurdní.“ Nic jiného jsem ze sebe vypravit nedokázal. Otočil jsem se a odcházel.

„Eriku!“ zavolala za mnou Annika. „Copak nechápeš, že ti dáváme šanci?“

Zarazil jsem se.

„Ale těm kecům o podsouvání nějakých myšlenek lidem do hlavy doufám nevěříte?“

Annika pokrčila rameny:

„To není důležité. Důležité je dodržovat pravidla. Prozatím necháš hypnoterapie, ber to jako nabídku ke smíru. Můžeš pokračovat ve svém výzkumu, můžeš v klidu pracovat, ale nebudeš praktikovat skupinovou hypnózu, dokud věc neprošetříme…“

„Co po mně vlastně chceš? Nemůžu se přiznat k něčemu, co jsem neudělal.“

„Nic takového po tobě přece nechci.“

„Ale vypadá to tak. Vždyť přerušení hypnoterapie je totéž, jako bych se přiznal.“

„Slib, že toho prozatím necháš!“ poručila mi příkře.

„Tohle je vážně naprostá kravina,“ rozesmál jsem se a odešel z místnosti.

Bylo pozdě odpoledne. V kalužích se po krátké přeháňce zalesklo slunce, vzduch voněl lesem, vlhkou hlínou a zetlelými kořeny a já běžel kolem jezera a přemýšlel o Lýdiině počínání. Stále jsem byl přesvědčen o tom, že v hypnóze mluvila pravdu — nevěděl jsem ale, o jakou pravdu se jedná. Jak to vlastně myslela? Zřejmě popsala skutečnou, konkrétní vzpomínku, kterou však zasadila do nesprávné doby. V hypnóze je přece více než zřejmé, že minulost není minulostí, opakoval jsem si.

Vdechoval jsem chladný čistý předjarní vzduch, proběhl poslední lesní úsek a zamířil k domovu. U našeho vjezdu stál velký černý vůz. Před ním neklidně postávali dva muži. První z nich se prohlížel v lesklém laku a rychlými pohyby kouřil cigaretu, druhý si několikrát vyfotografoval dům.

Muži mě dosud nespatřili. Objevili mě právě v okamžiku, kdy jsem zpomalil a zapřemýšlel, kam bych to mohl obrátit. Muž s cigaretou zašlápl oharek a druhý na mě rychle namířil fotoaparát. Blížil jsem se k nim a stále jsem lapal po dechu.

„Erik Maria Bark?“ otázal se kuřák.

„Co chcete?“

„Jsme z večerníku Expres.“

„Z Expresu?“

„Ano, rádi bychom vám položili několik otázek ohledně vašich pacientů.“

Zavrtěl jsem hlavou.

„S nezasvěcenými nemůžu o ničem mluvit.“

„Aha.“

Muž přejel pohledem po mém zarudlém obličeji, po volných kalhotách a po čapce. Slyšel jsem, jak fotograf za ním zakašlal. Před námi vylétl do vzduchu pták a jeho tělo klouzalo dokonalým obloukem v odrazu na střeše auta. Obloha za lesem se zatáhla a ztmavla. Dnes večer zřejmě ještě zaprší.

„V ranních novinách je rozhovor s vaší pacientkou. Tvrdila o vás dost závažné věci,“ řekl stručně novinář.

Pohlédl jsem mu do očí. Měl docela sympatickou tvář. Byl to mírně otylý muž středního věku.

„Teď máte možnost se k nim vyjádřit,“ dodal tiše.

V našem domě se nesvítilo. Simona byla ještě určitě v galerii a Benjamín ve školce.

Usmál jsem se na muže a ten mi upřímně řekl:

„Jinak půjde její verze do tisku bez jakýchkoli připomínek.“

„Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo vyjadřovat se k někomu ze svých pacientů,“ řekl jsem pomalu, prošel kolem obou mužů k příjezdové cestě, odemkl dveře a v hale zaslechl motor odjíždějícího auta.

Telefon zazvonil již dalšího rána o půl sedmé. Byla to ředitelka Karolínské nemocnice Annika Lorentzonová.

„Eriku, Eriku,“ řekla stísněným hlasem. „Četl jsi noviny?“

Simona se posadila vedle mě na posteli, vrhla na mě znepokojený pohled, já udělal odmítavé gesto a odešel jsem s telefonem do haly.

„Pokud se jedná o ta Lýdiina obvinění, každému přece musí být jasné, že jsou to lži…“

„Ne,“ přerušila mě zvýšeným hlasem Annika. „Mnozí ji vidí jako bezbranného, slabého a zranitelného člověka, jako ženu, která se stala obětí manipulativního a neseriózního lékaře. Muž, kterému ze všech nejvíc důvěřovala a kterému se svěřovala, ji zradil a zneužil. Takhle to stojí v novinách.“

Slyšel jsem, jak Annika ve sluchátku prudce oddechuje. Chraptivým hlasem pokračovala:

„Je ti doufám naprosto jasné, že tohle bude mít negativní dopad na celou tvoji činnost.“

„Tak já se k tomu písemně vyjádřím,“ řekl jsem stručně.

„To nestačí, Eriku. Obávám se, že to nestačí.“

Krátce se odmlčela a unaveně pronesla:

„Hodlá nás pohnat před soud.“

„Ten nemůže nikdy vyhrát,“ uchichtl jsem se.

„Ty zřejmě ještě pořád nechápeš vážnost situace, viď?“

„A copak o mně tedy říká?“

„Víš co, zajdi si koupit noviny. Pak by sis měl sednout a promyslet, jak na tohle zareaguješ. Na čtvrtou odpoledne svolávám schůzi vedení.“

Když jsem spatřil svou tvář na poutači u každé trafiky, téměř se mi zastavilo srdce; záběr nablízko mě zachytil ve špičaté čapce a tričku s téměř apatickým výrazem v brunátném obličeji. Seskočil jsem z kola na roztřesené nohy, koupil jsem si noviny a jel domů. Vnitřní dvoustranu zdobil vyretušovaný obrázek schoulené Lýdie s medvídkem v náručí. Celý příspěvek pojednával o tom, jak jsem já, Erik Maria Bark, dotyčnou zhypnotizoval, využil ji jako pokusného králíka a neustále ji pronásledoval svými tvrzeními o násilí a zločinu. Podle reportéra Lýdie s pláčem prohlásila, že jí o žádné odškodnění nejde. Peníze jí nikdy nebudou moci vynahradit prožité útrapy. Byla psychicky naprosto na dně a přiznala se k věcem, které jsem jí v hypnóze vložil do úst. Vrcholem mého počínání bylo to, když jsem vtrhl do jejího domu a vyzval ji, aby spáchala sebevraždu. Říkala, že tehdy chtěla jen zemřít, měla
pocit, že je členkou sekty, jejímž vůdcem jsem já, a ona naprosto ztratila vlastní vůli. Mé jednání byla schopna začít zpochybňovat až po převozu do nemocnice. Šlo jí jen o jedno — abych už nikdy nemohl nikomu nic podobného provést.

Na další stránce byla Markova fotografie. Souhlasil s Lýdií a tvrdil, že má činnost beze sporu ohrožuje životy jiných lidí, že jsem chorobně posedlý vymýšlením absurdních historek a v hypnóze je pak nutím, aby se k nim přiznali.

O něco níže na stejné straně se k věci vyjádřil odborník Göran Sörensen. Nikdy předtím jsem o tomto chlapíkovi neslyšel, ale šmahem odsuzoval celý můj výzkum, srovnával hypnózu se spiritistickou seancí a naznačoval, že jsem své pacienty pravděpodobně zdrogoval, abych je přiměl dělat to, co jsem chtěl.

V hlavě jsem měl pusto a prázdno. Vnímal jsem tikot hodin visících na stěně v kuchyni, tu a tam jsem zaslechl projíždějící automobil. Otevřely se dveře a do kuchyně vešla Simona. Když si přečetla noviny, tvář měla mrtvolně bledou.

„Co se to proboha děje?“ zašeptala.

„Nevím,“ odpověděl jsem a cítil, jak mi vyschlo v ústech.

Seděl jsem a zíral do prázdna. Co když jsem se ve svých teoriích zmýlil? Co když hypnóza opravdu nefunguje u lidí, kteří prožili hluboké trauma? A co když mé přání najít nějaký vzorec ovlivnilo jejich vzpomínky? Nevěřil jsem, že by Lýdie mohla v hypnóze vidět neexistující dítě. Původně jsem byl přesvědčen o tom, že popsala nějakou skutečnou událost, ale nyní jsem si už jistý nebyl.

Ušel jsem krátkou vzdálenost od vchodových dveří k výtahu, který mě odvezl nahoru ke kanceláři Anniky Lorentzonové. Byla to podivná cesta; když jsem míjel lidi, které jsem znal a s nimiž jsem se běžně vídal, tvářili se nervózně a odvraceli tvář.

Dokonce i pach v kabině výtahu byl cizí. Připomínal mi shnilé květiny a přiměl mě myslet na pohřby, déšť a loučení.

Na chodbě se kolem mě mihla Maja Swartlingová. Předstírala, že mě nevidí. V pootevřených dveřích Anničiny pracovny už čekal Rainer Milch. Uhnul mi, já vešel do místnosti a pozdravil.

„Eriku, Eriku, posaď se,“ řekl Rainer.

„Díky, radši postojím,“ řekl jsem stručně, ale rozmyslel jsem si to. Stále se mi honilo hlavou, co tady pro všechno na světě pohledávala Maja Swartlingová. Třeba přišla, aby se mě zastala. Vlastně byla jedním z mála lidí, kteří měli skutečný přehled o mém výzkumu.

Annika Lorentzonová stála u okna na druhém konci místnosti. Napadlo mě, jak je nezdvořilé a podivné, že mi neodpověděla na pozdrav. S rukama zkříženýma na prsou zarytě zírala z okna. „Dali jsme ti šanci, Eriku,“ řekl Peder Mälarstedt.

Rainer Milch přikývl.

„Ale ty jsi odmítl zavčas vycouvat, odmítl ses dobrovolně stáhnout, než celou věc prošetříme.“

„Můžu to ještě zvážit,“ řekl jsem. „Můžu…“

„Teď už je pozdě,“ opáčil Rainer. „S tímhle jsme se potřebovali ohánět předevčírem, dnes by to vyznělo směšně.“

Annika Lorentzonová pronesla slabým hlasem, aniž na mě pohlédla.

„Já… Já musím dnes večer vystoupit ve zprávách a vysvětlit, jak jsme mohli připustit, abys tu zůstal.“

„Ale já žádnou chybu neudělal,“ prohlásil jsem. „Copak je možné, aby bláznivá obvinění jednoho pacienta zničila několikaletý výzkum, nesčetné případy nenapadnutelných terapií…“

„Není to jen jeden pacient,“ přerušil mě Rainer Milch. „Je jich několik. Navíc jsem slyšel, jak se o tvém výzkumu vyjádřil jeden odborník…“

Rainer potřásl hlavou a zmlkl.

„Myslíš toho Görana Sörensena, nebo jak se vlastně jmenuje?“ zeptal jsem se rozzlobeně. „Tak o tom jsem v životě neslyšel, o hypnóze zjevně ví houby.“

„Hovořili jsme s osobou, která se už několik let zabývá tvou prací,“ pokračoval Rainer Milch a poškrábal se na krku. „Říká, že máš velké oči, že téměř všechny své teze jsou pouhé vzdušné zámky. Nemáš je čím podložit a neustále přehlížíš blaho pacientů, protože ti jde o vlastní pravdu.“

Nebyl jsem schopen slova.

„A jakpak se ten váš expert jmenuje?“ zeptal jsem se nakonec.

Nikdo neodpověděl.

„Nejmenuje se náhodou Maja Swartlingová?“

Annika Lorentzonová zrudla.

„Eriku,“ pronesla a konečně se ke mně otočila. „Ode dneška máš zákaz veškeré činnosti. Už tě ve své nemocnici nechci.“

„A co moji pacienti, musím se postarat…“

„Přemístíme je jinam,“ přerušila mě ředitelka.

„Ublíží jim, když…“

„Zavinil sis to sám,“ řekla zvýšeným hlasem Annika.

Zavládlo naprosté ticho. Frank Paulsson stál s odvrácenou tváří, Ronny Johansson, Peder Mälarstedt, Rainer Milch a Svein Holstein nehnutě seděli.

„Tak takhle to je,“ řekl jsem otupěle.

Před pouhými několika týdny jsem ve stejné místnosti získal grant na výzkum. A teď, v jediném okamžiku, byl se vším konec.

Když jsem vyšel před nemocnici, zamířilo ke mně několik lidí. Vysoká světlovlasá žena ke mně natáhla ruku s mikrofonem.

„Dobrý den,“ prohlásila chladně. „Mohl byste se prosím vyjádřit k tomu, že vaše další pacientka, žena jménem Eva Blauová, skončila minulý týden na uzavřeném psychiatrickém oddělení?“

„O čem to mluvíte?“

Odvrátil jsem se, ale černým lesklým objektivem mě sledoval muž s kamerou. Pohlédl jsem na blondýnu, přečetl si na jmenovce na hrudi její jméno, Stefanie von Sydow, všiml si její bílé háčkované čapky a poté ruky, jíž k sobě přivolávala kameru.

„Stále ještě považujete hypnózu za vhodnou formu terapie?“ otázala se.

„Ano,“ odpověděl jsem.

„Takže v ní budete pokračovat?“

Bílé světlo z vysokých nemocničních oken na konci chodby se odráželo v navoskovaných parketách uzavřeného psychiatrického oddělení nemocnice na Söderu. Minul jsem dlouhou řadu zamčených dveří s gumovým těsněním a oprýskanou barvou, zastavil jsem se u pokoje B39 a všiml si, že mé boty zanechaly na lesklé podlaze prašné stopy.

Ze vzdáleného pokoje se ozvalo prudké žuchnutí, slabý pláč a pak ticho. Chvíli jsem stál a snažil se srovnat si myšlenky, pak jsem zaklepal, vyndal klíč, vsunul ho do zámku, otočil jím a vešel dovnitř.

Do temného pokoje, čpícího výpary potu a zvratků, zavanul z chodby vosk na podlahu. Eva Blauová ležela na posteli zády ke mně. Popošel jsem k oknu a pokusil jsem se vpustit dovnitř světlo, chtěl jsem trošku povytáhnout rolety, ale perko bylo zaseknuté. Koutkem oka jsem viděl, že se Eva otáčí. Zatáhl jsem za roletu, vyklouzla mi však z ruky a s tvrdým prásknutím vyjela nahoru.

„Promiň,“ řekl jsem, „jen jsem chtěl do pokoje pustit trošku…“

V prudkém světle seděla na posteli Eva Blauová s hořce svěšenými koutky úst a zírala na mě otupělýma očima. Srdce mi prudce poskočilo. Měla uříznutou špičku nosu. Na ruce měla zakrvácený obvaz.

„Evo, přišel jsem hned, jak jsem se to dozvěděl,“ řekl jsem.

Eva se lehce uhodila ovázanou rukou do břicha. V utrápeném obličeji rudě zářila kulatá rána po nose.

„Snažil jsem se vám pomoct,“ řekl jsem. „Ale začíná mi docházet, že jsem se skoro ve všem mýlil, myslel jsem, že jsem na stopě něčemu důležitému, že jsem pochopil, jak hypnóza funguje, ale nebylo to tak, nic jsem nepochopil a moc mě mrzí, že jsem vám nedokázal pomoct, ani jedinému z vás.“

Eva si přejela hřbetem ruky po nose, z rány se vyřinula krev a stékala jí přes ústa.

„Evo? Proč sis to udělala?“ zeptal jsem se jí.

„To ty, ty, ty za to můžeš!“ zaječela znenadání Eva. „Všechno je tvoje chyba, zničil jsi mi život, vzal jsi mi všechno, co mám!“

„Chápu, že se na mě zlobíš kvůli…“

„Drž hubu!“ přerušila mě Eva Blauová. „Nic nechápeš! Zničil jsi mi život a já ho zničím tobě. Počkám, až se mi naskytne příležitost, budu čekat tak dlouho, jak bude třeba, ale pomstím se ti.“

Pak začala chraptivě a šíleně řvát. Rozrazily se dveře a do pokoje vešel doktor Andersen.

„Měl jste přece počkat venku,“ řekl mi ostře.

„Sestra mi dala klíč, tak mě napadlo…“

Lékař mě vytáhl na chodbu, zavřel dveře a zamkl je.

„Pacientka je paranoidní a…“

„Ne, to si nemyslím,“ skočil jsem mu do řeči.

„Je to má diagnóza mého pacienta,“ odpověděl lékař.

„Jistě, promiňte.“

„Každý den po nás snad stokrát požaduje, abychom u ní zamkli dveře a dali klíč do skříňky.“

„Ano, ale…“

„A říkala, že nebude proti nikomu svědčit, že jí můžeme dávat elektrošoky nebo ji nutit násilím, ale stejně prý z ní nic nedostaneme. Co jste to proboha s těmi svými pacienty prováděl? Má strach, příšerný strach. To nebyl nejlepší nápad jít dovnitř…“

„Má na mě vztek, ale nebojí se mě,“ přerušil jsem ho zvýšeným hlasem.

„Slyšel jsem ji křičet,“ odpověděl lékař.

Po návštěvě Evy Blauové jsem odjel autem do televizní redakce a požádal, zda mohu mluvit s reportérkou Stefanií von Sydow. Recepční zavolala redakční sekretářku a předala mi telefon. Řekl jsem jí, že pokud mají zájem, poskytnu jim rozhovor. Po chvilce pro mě přišla asistentka. Byla to mladá, nakrátko ostříhaná žena s inteligentníma očima.

„Stefanie vás přijme za deset minut,“ oznámila mi.

„Dobře.“

„Zavedu vás do maskérny.“

Když jsem se po krátkém rozhovoru vrátil domů, v naší vilce byla tma. Volal jsem, ale nikdo neodpovídal. Simona seděla v horním patře na pohovce před vypnutou televizí.

„Stalo se něco?“ zeptal jsem se. „Kde je Benjamín?“

„U Davida,“ odpověděla tiše Simona.

„A není už načase, aby se vrátil domů?“

„Ne.“

„Tak co se děje? Ty se mnou nemluvíš, Simono?“

„A proč bych měla? Nevím, co si o tobě mám myslet,“ odpověděla.

Pocítil jsem, jak se mi tělem šíří neklid, popošel jsem k ní a pokusil se jí odhrnout vlasy z obličeje.

„Nedotýkej se mě!“ osopila se na mě a odtáhla hlavu.

„Ty se mnou nechceš mluvit?“

„Že nechci? Ne já, ale ty sis se mnou měl o něčem promluvit a nedopustit, abych našla tenhle hnus a připadala si jako idiot.“

„O co proboha jde?“

Simona otevřela bleděmodrou obálku a vysypala z ní fotografie; spatřil jsem sám sebe, jak pózuju v bytě Maji Swartlingová, pak následovala série obrázků dívky oděné pouze do světle zelených kalhotek. Prameny tmavých vlasů jí padaly na velká bílá ňadra. Vypadala vesele, pod očima měla červené skvrny. Několik fotografií tvořily více či méně rozmazané blízké záběry prsu. Na jedné ležela s doširoka roztaženýma nohama.

„Simi, rád bych ti to…“

„Já už na další lži nemám sílu,“ přerušila mě. „Každopádně ne teď.“

Pustil jsem televizi, přepnul na Aktuálně dnes a ocitl se přímo uprostřed reportáže pojednávající o skandálu s hypnózou. Annika Lorentzonová z Karolínské univerzitní nemocnice se během vyšetřování odmítla k případu vyjádřit, onen informovaný novinář ji však přitlačil ke zdi tvrzením, že vedení nemocnice dotyčnému nedávno schválilo grant.

„Byl to omyl,“ prohlásila tiše.

„Co tím omylem myslíte?“

„Erik Maria Bark byl prozatím odvolán.“

„Pouze prozatím?“

„V Karolínské nemocnici hypnózu už nikdy praktikovat nebude,“ řekla Annika.

Pak jsem na obrazovce spatřil svou vlastní tvář; s vyděšeným pohledem jsem seděl v televizním studiu.

„Budete s hypnoterapií pokračovat v jiných nemocnicích?“ zeptala se novinářka.

Tvářil jsem se, jako bych její otázce nerozuměl, a nakonec jsem téměř neznatelně zavrtěl hlavou.

„Eriku Mario Barku, stále považujete hypnózu za vhodnou terapeutickou metodu?“

„Nevím,“ řekl jsem nejistě.

„Budete v ní pokračovat?“

„Ne.“

„Nikdy?“

„Už nikdy nebudu nikoho hypnotizovat,“ odpověděl jsem.

„Slibujete to?“ zeptala se novinářka.

„Ano.“

38

STŘEDA 16. PROSINCE DOPOLEDNE

Erik sebou trhne a vyšplíchne si kávu z kelímku na sako a na manžetu košile.

Joona na něj tázavě pohlédne a vytáhne z krabičky na palubní desce papírový ubrousek.

Erik zírá oknem na velký žlutý dřevěný dům, na zahradu a trávník s ohromnou postavou medvídka Pú s přimalovanými tesáky.

„Je nebezpečná?“ zeptá se Joona.

„Kdo?“

„Eva Blauová.“

„Možná,“ odpoví Erik. „Myslím, že by mohla být nebezpečná.“

Joona zastaví, muži si rozepnou bezpečnostní pásy a otevřou dveře vozu.

„Moc si od toho neslibujte,“ pronese Joona svou melancholickou finskou švédštinou. „Liselott Blauová třeba nemá s Evou vůbec nic společného.“

„Já vím,“ řekne nepřítomně Erik.

Vydají se po cestičce z plochých šedočerných břidlicových desek. Ve vzduchu víří drobounké, kulaté, kroupám podobné sněhové vločky. Vypadá to, jako by velkou dřevěnou vilu halil bílý závoj nebo mléčný opar.

„Musíme být opatrní, protože by to opravdu mohl být ten strašidelný zámek,“ řekne Joona.

V jeho přátelském obličeji se objeví lehký úsměv. Erik se uprostřed pěšiny zastaví. Na zápěstí ho zebe mokrá látka. Je cítit kávou.

„Strašidelný zámek je statek v bývalé Jugoslávii,“ řekne Erik. „Je to byt v Jakobsbergu a tělocvična ve Stocksundu, světle zelený dům na severu v Dorotee a tak dále.“

Když se setká s Joonovým tázavým pohledem, nedokáže se ubránit úsměvu.

„Strašidelný zámek není žádný konkrétní dům, je to jen abstraktní pojem,“ vysvětluje Erik. „Pacienti z mé skupiny tak říkali místu… kde prožili nějaké násilí.“

„Chápu,“ odpoví Joona. „Kde byl strašidelný zámek Evy Blauové?“

„V tom je problém,“ řekne Erik. „Ona jediná k němu nikdy nedošla. Na rozdíl od ostatních nepopsala žádné konkrétní místo.“

„Možná je zrovna tady,“ prohlásí Joona a ukáže na dům.

Muži pokračují dlouhými kroky po břidlicové cestičce. Erik hledá v kapse krabičku s papouškem. Je mu zle, má pocit, jako by byl omámený vzpomínkami. Prudce se poškrábe na čele, chce si vzít tabletku, touží po tom, ví však, že si nyní musí zachovat jasnou hlavu. Musí s těmi prášky skončit, takhle to dál nejde, nesmí se už otupovat, musí najít Benjamína dřív, než bude pozdě.

Erik stiskne tlačítko, uslyší pronikavé zvonění a má co dělat, aby dveře nevyrazil, nevběhl dovnitř a nezavolal Benjamína. Joona skrývá ruku pod bundou. Dveře se po chvíli otevřou a před nimi stojí mladá rusovlasá žena v brýlích s jizvičkami na tvářích.

„Hledáme Liselott Blauovou,“ řekne Joona.

„To jsem já,“ odpoví tázavě žena.

Joona pohlédne na Erika a je mu jasné, že rusovláska není Eva Blauová.

„Vlastně hledáme Evu,“ řekne Joona.

„Evu? Jakou Evu? O co jde?“ chce vědět žena.

Joona jí ukáže policejní legitimaci a zeptá se, zda může na chvilku dál. Žena odmítne a Joona ji požádá, aby si vzala bundu a vyšla ven. O pár minut později stojí všichni na zmrzlém bílém trávníku a při hovoru se jim u úst sráží dech.

„Bydlím tu sama,“ řekne žena.

„Je to velký dům.“

Rusovláska se usměje:

„Nežiju si špatně.“

„Je Eva Blauová vaše příbuzná?“

„Už jsem vám říkala, že žádnou Evu Blauovou neznám.“

Joona jí ukáže tři Eviny fotografie, které vytiskl z konvertovaného videozáznamu, ale dívka jen zavrtí hlavou.

„Podívejte se pořádně,“ vyzve ji vážně Joona.

„Neříkejte mi laskavě, co mám dělat,“ osopí se na něj žena.

„Ne, jen vás žádám, aby…“

„Já přispívám na váš plat,“ přeruší ho pomalu rusovláska. „Stát vás platí z mých daní.“

„Prosím, podívejte se na ten obrázek,“ nedá se odbýt Joona.

„Nikdy jsem ji neviděla.“

„Je to důležité,“ vysvětluje Erik.

„Možná pro vás,“ odtuší žena. „Ale pro mě ne.“

„Říká si Eva Blauová,“ pokračuje Joona. „Blauová je ve Švédsku dost neobvyklé jméno.“

Erik si najednou všimne, že se v okně v horním patře pohnula záclona. Vyrazí k domu a slyší, jak za ním oba cosi křičí. Vejde dovnitř, proletí halou, spatří široké schodiště a po dvou stupních vyběhne nahoru.

„Benjamíne!“ zavolá a zastaví se.

Chodba se rozdvojuje, jsou na ní dveře do ložnice a do koupelny.

„Benjamíne?“ pronese tiše Erik.

Kdesi zavrže podlaha. Erik slyší, jak žena vběhla do přízemí. Snaží se přijít na to, v kterém okně zahlédl pohyb záclony, a rychle se pustí doprava k nejvzdálenějším dveřím. Pokouší se je otevřít, jsou však zamčené. Skloní se a nahlédne dovnitř klíčovou dírkou. Klíč je ve dveřích, ale Erikovi se zdá, že v temných záblescích kovu spatřil jakýsi pohyb.

„Otevři dveře!“ řekne zvýšeným hlasem.

Rusovláska se řítí nahoru po schodech.

„Tady nemáte co dělat!“ ječí na něj.

Erik o krok ucouvne, vykopne dveře a vrazí do místnosti. Je to rozlehlý pokoj s velkou neustlanou postelí s růžovým prostěradlem, světle růžovým celoplošným kobercem a skříní s kouřovými skly. Na stativu stojí kamera zaměřená na postel. Erik otevře dveře skříně, nikoho však nevidí, prozkoumá celou ložnici, podívá se za těžké záclony i za křesla, pak se skloní a spatří, jak se kdosi krčí pod postelí: vystrašené, plaché oči, hubená stehna a bosé nohy.

„Vylez ven,“ pronese přísně.

Pak za kotník vytáhne nahého mladíka. Chlapec se mu snaží cosi vysvětlit, překotně hovoří jazykem znějícím jako arabština, a přitom si natahuje džíny. V posteli se pohne přehoz a zpod něj vykoukne další hoch. Cosi křikne na kamaráda, který ihned zmlkne. Ve dveřích se objeví rusovláska a chvějícím se hlasem mu zopakuje, ať nechá její přátele na pokoji.

„Jsou nezletilí?“ zeptá se Erik.

„Vypadni z mého domu!“ ječí zuřivě žena.

Druhý mladík si kolem těla obtočil pokrývku. Vytáhne cigaretu a s úsměvem pohlíží na Erika.

„Ven!“ zařve Liselott Blauová.

Erik zamíří ke schodům a seběhne dolů. Žena jde za ním a chraplavým hlasem huláká, ať táhne do hajzlu. Erik odchází po břidlicové cestičce k autu. U vjezdu čeká Joona, vytaženou zbraň drží těsně u těla. Žena se zastaví ve dveřích.

„Na tohle nemáte právo!“ ječí na ně. „To nemůžete, bez rozhodnutí soudu sem takhle nesmíte vpadnout!“

„Já nejsem policista!“ zavolá na ni Erik.

„Ale… nahlásím to na policii.“

„To klidně můžete,“ opáčí Joona. „Já totiž policista jsem, takže s vámi to oznámení klidně sepíšu.“

39

STŘEDA 16. PROSINCE ODPOLEDNE

Před odbočkou na norrtäljeskou dálnici Joona sjede ke krajnici. Kolem projede nákladní auto s korbou plnou prašné kamenné drti. Z kapsy u bundy vytáhne papír a čte:

„Takže pět Blauových máme ve stockholmském okrese, tři ve Väster?su, dvě v Eskilstuně a jednu v Ume?.“

Opět papírek složí a povzbudivě se na Erika usměje.

„Charlotte,“ pronese tiše Erik.

„O žádné Charlotte nebyla řeč,“ řekne Joona a otře skvrnu na zpětném zrcátku.

„Charlotte Cederskiöldová,“ pokračuje Erik. „Byla na Evu hodná, myslím, že ji tehdy dokonce nechala u sebe bydlet.“

„A kde podle vás máme tu Charlotte hledat?“

„Před deseti lety bydlela ve Stocksundu, ale…“

Joona již vytočil číslo na policejní stanici.

„Ahoj, Anjo. Jo, díky, tobě taky. Víš, potřeboval bych telefon a adresu nějaké Charlotte Cederskiöldové. Bydlí ve Stocksundu, tedy alespoň dříve tam bydlela. Ano, dík. Fajn, počkej,“ řekne Joona, vyndá tužku a cosi píše na lístek. „Mockrát děkuju.“

Zapne levý blinkr a zamíří na vozovku.

„Ona tam ještě bydlí?“ zeptá se Erik.

„Ne, ale měli jsme kliku, je hlášená kousek od Rimbo,“ odpoví Joona.

Erik cítí, jak ho strachy rozbolelo břicho. Vyděsilo ho, že se Charlotte přestěhovala ze Stocksundu, ale možná je to naopak dobré znamení.

„Statek Husby,“ pronese Joona a vloží do přehrávače cédéčko.

Mumlá si, že je to oblíbená hudba jeho matky, a zvýší hlasitost.

„Sarja Varjusová!“ zvolá, chmurně potřásá hlavou a zpívá s ní: „Dam dam da da di dum…“

V autě se rozléhá smutná melodie. Když písnička skončí, oba chvíli mlčí a pak Joona téměř překvapeně pronese:

„Finskou hudbu už nemám rád.“

Několikrát si odkašle.

„Podle mě to byla moc pěkná písnička,“ namítne Erik.

Joona se usměje a pokradmu na něj pohlédne:

„Maminka byla u toho, když se Sarja stala královnou tanga v Seinäjoki…“

U Sätuny sjede z široké a frekventované norrtäljeské dálnice na silnici 77 a na kapotu začne prudce bušit déšť se sněhem. Na východě se zatáhne a okolní statky jsou v houstnoucím šeru stále temnější.

Joona zabubnuje prsty na palubní desku. Z topení proudí teplý vzduch. Erik cítí, jak se mu z nepříjemného horka v autě potí nohy.

„Tak se na to podíváme,“ řekne Joona, projede malou osadou za ojíněnými poli a zamíří na rovnou úzkou silnici. V dálce za vysokým plotem se rýsuje rozlehlé bílé stavení. Muži zaparkují před otevřenou brankou a poslední úsek k domu jdou pěšky. Jakási dívka uhrabává u vchodu štěrk. Když se k ní muži blíží, zatváří se vystrašeně. U nohou jí pobíhá zlatý retrívr.

„Charlotte!“ zvolá Erik. „Charlotte!“

Z domu vyjde další žena a táhne za sebou černý pytel na odpadky. Na sobě má růžovou péřovou vestu, tlustý šedý svetr, odřené džíny a holínky.

Charlotte, pomyslí si Erik. Je to opravdu ona.

Tatam je štíhlá, chladná, elegantně oblečená dáma s pážecím účesem. Osoba, která jim kráčí vstříc, vypadá zcela jinak. Má dlouhé, šedivé vlasy zapletené do silného copu. Nenalíčený obličej je plný vrásek. Je krásnější než kdykoli předtím, napadne Erika. Když ho Charlotte spatří, jako by jí po tváři přeběhl horký závan. Napřed se zatváří zaraženě, pak se jí na tváři objeví široký úsměv.

„Eriku,“ řekne nezměněným hlasem — hlubokým, artikulovaným a vřelým.

Charlotte pustí pytel a vezme Erika za ruce.

„Jsi to opravdu ty? Hrozně ráda tě zase vidím.“

Charlotte pozdraví Joonu, chvíli stojí bez hnutí a hledí na ně. Ze dveří vykoukne jakási podsaditá osoba. Na krku má tetování a na sobě vytahanou černou mikinu s kapucí.

„Nepotřebuješ pomoct?“ zavolá na Charlotte.

„To jsou mí přátelé,“ odpoví Charlotte, odmítavě mávne rukou a s úsměvem pohlédne na mohutnou ženu, která za sebou zavře dveře.

„Já… udělala jsem ze statku ženský útulek. Je tu spousta místa, takže nabízím ubytování ženám, které potřebují někam zmizet… dokud nemají pocit, že se můžou vrátit, všechno je to vlastně úplně jednoduché.“

„To je prima,“ odpoví Erik.

Charlotte přikývne a posunkem jim naznačí, aby šli dál.

„Charlotte, musíme najít Evu Blauovou,“ řekne Erik. „Pamatuješ se na ni?“

„To víš, že se na ni pamatuju. Vždyť tu byla mým prvním hostem. Měla jsem v křídle volné pokoje a…“

Charlotte se zarazí.

„To je divné, že ses o ní zmínil. Před pár dny mi totiž volala.“

„Co chtěla?“

„Měla vztek,“ odpoví Charlotte.

„Ano,“ povzdechne si Erik.

„Proč měla vztek?“ zeptá se Joona.

Charlotte zalapá po dechu. Mezi holými větvemi stromů se prohání vítr, kdosi se z trošky napadaného sněhu pokusil postavit sněhuláka.

„Měla vztek na Erika.“

Erika zamrazí, když pomyslí na Evin ostrý obličej, agresivní hlas, mrkající oči a odříznutou špičku nosu.

„Slíbil jsi, že už nebudeš nikdy hypnotizovat, ale najednou jsi s tím znovu začal. Bylo to na poutači v každé trafice, mluvilo se o tom v televizi. Spoustu lidí to samozřejmě rozrušilo.“

„Musel jsem to udělat,“ řekne Erik. „Ale byla to výjimka.“

Charlotte ho vezme za ruku.

„Pomohl jsi mi,“ zašeptá. „Tehdy, když jsem spatřila… vzpomínáš si?“

„Vzpomínám,“ odpoví tiše Erik.

Charlotte se na něj usměje.

„Stačilo to, vešla jsem do svého strašidelného zámku a uviděla ty, co mi ubližovali.“

„Já vím.“

„Bez tebe by se to nikdy nestalo, Eriku.“

„Ale já…“

„Něco tady uvnitř se zacelilo,“ pronese Charlotte a ukáže si na srdce. „Kde je Eva teď?“ zeptá se Joona. Charlotte lehce nakrabatí čelo.

„Když ji pustili z ústavu, přestěhovala se do bytu v centru ?kersbergy a dala se ke Svědkům Jehovovým. Zpočátku jsme byly hodně v kontaktu. Vypomáhala jsem jí s penězi, ale pak se odmlčela. Myslela si, že po ní někdo jde, neustále mluvila o tom, že hledá úkryt, že ji pronásleduje zlo.“

Charlotte se postaví před Erika.

„Vypadáš smutně,“ řekne mu.

„Ztratil se mi syn a Eva je naše jediná stopa.“

Charlotte na něj znepokojeně pohlédne.

„To se určitě zase spraví.“

„Víš, jak se Eva vlastně jmenuje?“ zeptá se Erik.

„Myslíš doopravdy? To nikdy nikomu neprozradila, možná to neví ani ona sama.“

„Aha.“

„Ale když mi volala, tak si říkala Veronika.“

„Veronika?“

„Podle Veroničiny roušky.“

Krátce se obejmou a Erik s Joonou spěšně zamíří zpět k autu. Když vyjedou jižním směrem ke Stockholmu, Joona opět telefonuje. Žádá o pomoc s hledáním nějaké Veroniky v centru ?kersbergy a o adresu Svědků Jehovových, sídla shromáždění nebo Sálu království.

Erik naslouchá Joonovu hovoru a připadá si vyčerpaný. Myslí na to, jak prudce ho dostihly vzpomínky, a cítí, že se mu klíží oči.

„Jo, Anjo, píšu si,“ slyší Joonu. „Západní železniční ulice… počkej… Nádražní ulice pět, fajn, díky.“

Jako by se čas vrátil a zakousl se do špičky vlastního ocasu. Erik se vzbudí ve chvíli, kdy sjíždějí z dlouhého vršku podél golfového hřiště.

„Za chvilku jsme tam,“ řekne Joona.

„Usnul jsem,“ zamumlá Erik.

„Eva Blauová volala Charlotte stejného dne, kdy jste se objevil ve všech novinách v zemi,“ přemýšlí nahlas Joona.

„A den poté někdo unesl Benjamína,“ dodá Erik.

„Protože o vás četl v novinách nebo vás viděl v televizi.“

„Nebo proto, že jsem porušil svůj slib, že už nikdy nebudu hypnotizovat.“

„V tom případě je to moje vina,“ řekne Joona.

„Ne, byla to…“

Erik zmlkne, neví, co má říct.

„Mrzí mě to,“ pronese Joona s očima upřenýma na cestu.

Projedou kolem diskontu s vytlučenou okenní tabulkou. Zahalená žena shrabává střepy.

„Nevím, co se Evě Blauové stalo, když byla mou pacientkou,“ řekne Erik. „Poranila se a byla úplně paranoidní, ze všeho obvinila mě a mou hypnózu, nikdy jsem ji neměl brát do skupiny, nikdy jsem neměl nikoho hypnotizovat.“

„Ale Charlotte jste pomohl,“ namítne Joona.

„Vypadá to tak,“ připustí Erik.

Za kruhovým objezdem zahnou kolem železnice, pak nalevo ke hřišti, přejedou přes řeku a zastaví u velkého šedého bytového domu.

Joona ukáže na přihrádku.

„Podejte mi prosím pistoli.“

Erik otevře přihrádku a podá komisaři těžkou zbraň, Joona zkontroluje hlaveň a zásobník, podívá se, zda pistole není odjištěná, a zastrčí ji do kapsy.

Rychle jdou přes parkoviště kolem zahrady s houpačkami, pískovištěm a prolézačkou.

Erik ukáže k vchodovým dveřím, pohlédne vzhůru a téměř na všech balkonech spatří blikající světelné řetězy a parabolické antény.

Za zamčenými vchodovými dveřmi stojí žena s chodítkem. Joona zaťuká na sklo a vesele na ni zamává. Stařenka na ně pohlédne a zavrtí hlavou. Joona jí přes sklo ukáže svou policejní legitimaci, ale žena opět odmítne otevřít. Erik prohledá kapsy, najde obálku s účtem a ukáže ji ženě. Stará paní ihned zamíří ke dveřím a stiskne elektronické otevírání.

„To je pošta?“ otáže se.

„Expresní listová zásilka,“ řekne Erik.

„Tady je spousta vády a křiku,“ zašeptá stařenka do zdi.

„Co jste to říkala?“ zeptá se Joona.

Erik hledí na jmenovky a v prvním patře objeví Veroniku Anderssonovou. Úzké schodiště je posprejované červenými podpisy. Z odpadkové šachty se line odporný zápach. Muži se zastaví přede dveřmi se jménem Anderssonová a zazvoní. Po schodišti se oběma směry táhnou stopy zablácených dětských holínek.

„Zazvoňte ještě jednou,“ řekne Erik.

Joona otevře otvor pro vhazování pošty a zavolá, že přišel dopis ze Strážné věže. Erik vidí, jak komisař prudce stáhne hlavu zpět jako zasažený bleskem.

„Copak je?“

„Nevím, ale chci, abyste počkal tady,“ řekne s napjatým výrazem ve tváři Joona.

„Ne,“ odpoví Erik.

„Dovnitř půjdu sám.“

Za nějakými dveřmi v prvním patře upadne na zem sklenice. Joona vyndá pouzdro se dvěma ocelovými nástroji. Jeden má zahnutou špičku, druhý připomíná uzounký klíč.

Joona si mumlá —jako by četl Erikovy myšlenky —, že smí vstoupit do bytu i bez soudního povolení k domovní prohlídce.

„Podle nové sbírky zákonů stačí dobré důvody,“ prohlásí komisař.

Když Joona zasune první nástroj do klíčové dírky, natáhne Erik ruku a zkusí dveře. Není zamčeno. Zevnitř se vyvalí strašlivý puch. Joona vytáhne zbraň a ostrým posunkem Erikovi naznačí, aby zůstal venku.

Erik slyší, jak mu v hrudi buší srdce a krev šumí v uších.

To ticho mu připadá strašně zlověstné. Benjamín tu není. Světlo na chodbě zhasne a Erika zahalí šero. Jeho oči těžko hledají záchytný bod.

Najednou před ním stojí Joona.

„Myslím, že budete muset jít se mnou, Eriku,“ řekne komisař.

Muži vejdou do bytu a Joona rozsvítí stropní lampu. Dveře do koupelny jsou otevřené. Pach hniloby je nesnesitelný. V poškrábané vaně bez vody leží Eva Blauová. Obličej má napuchlý, po ústech jí lezou mouchy a s bzukotem poletují kolem. Modrou halenku má vyhrnutou a z ní trčí vypouklé modrozelené břicho. Po obou pažích se táhnou hluboké černé řezné rány. Látka i světlé vlasy jsou slepené sraženou krví. Pod našedlou pokožkou se po celém těle rýsuje hnědá pavučina žil a cév. Stojatá krev se rozložila v žilním systému. V očních koutcích, v nosních dírkách a v ústech jsou shluky drobných muších vajíček. Krev potřísnila i koupelnovou předložku. Třásně a okraje ztmavly. Vedle těla ve vaně leží zakrvácený kuchyňský nůž.

„Je to ona?“ zeptá se Joona.

„Ano. Je to Eva.“

„Určitě je mrtvá přinejmenším týden,“ prohlásí komisař. „Už se jí pořádně nafouklo břicho.“

„Rozumím,“ odpoví Erik.

„Takže ona Benjamína neunesla,“ konstatuje Joona.

„Musím ještě přemýšlet,“ řekne Erik. „Myslel jsem…“

Erik vyhlédne ven z okna a na druhé straně kolejiště spatří nízkou cihlovou budovu. Eva měla z okna výhled na Sál království. Napadne ho, že se tak zřejmě cítila bezpečněji.

40

ČTVRTEK 17. PROSINCE DOPOLEDNE

Simona ucítí, jak jí ze spodního rtu prýští kapička krve. Nevědomky si ho prokousla. Veškerou energii vložila do toho, aby se ubránila ošklivým myšlenkám. Otce přejelo auto, už několik dní leží ve zšeřelém pokoji nemocnice u Svatého Jiří a nikdo zatím nebyl schopen posoudit závažnost jeho zranění. Simona ví jedině to, že ho náraz auta mohl zabít. Hlavou jí pulsuje bolest jako tvrdá ocelová kulička. Ztratila Erika, zřejmě ztratila Benjamína a teď možná ztratí i otce.

Snad už posté pro jistotu vytáhne mobil, zkontroluje, zda funguje, a vloží ho do vnější přihrádky v tašce, kde by na něj snadno dosáhla, kdyby zazvonil.

Skloní se nad otcem a upraví mu pokrývku. Táta spí naprosto tiše. Už mnohokrát ji napadlo, že Kennet Sträng je zřejmě jediný muž na světě, který nechrápe.

Na čele má křídově bílý obvaz. Pod ním vykukuje temný stín, modřina táhnoucí se přes celou tvář. Otec vypadá jinak než obvykle; má rozsáhlý krevní výron, opuchlý nos a jeden koutek úst úplně svěšený.

Ale není mrtvý, pomyslí si Simona. Žije, zůstal naživu. A Benjamín taky žije, vím to, musí žít.

Simona několikrát přejde po pokoji sem a tam. Vzpomene si, jak se před pár dny vrátila domů od Sima Shulmana a hovořila telefonicky s otcem těsně předtím, než došlo k nehodě. Řekl jí, že našel Wailorda a že jede k moři. Bylo to někde na Louddenu.

Simona opět pohlédne na otce. Tvrdě spí.

„Tati?“

Okamžitě toho zalituje. Kennet se neprobudí, ale po spící tváři mu jako stín přeběhne utrápený výraz. Simona si opatrně sáhne na prokousnutý spodní ret. Pohlédne na adventní svícen, pak na své boty v modrých návlecích. Vzpomene si najedno odpoledne před mnoha lety, kdy matka jí a Kennetovi naposledy zamávala a poté zmizela ve svém zeleném fiátku.

Simona se otřese, bolest jí prudce buší ve spáncích. Přitáhne si kabátek blíže k tělu. Najednou slyší, jak Kennet tiše zasténá.

„Tatínku,“ řekne mu jako malá holčička.

Kennet otevře oči. Vypadají zakaleně a ospale. Jedno bělmo je zalité krví.

„Tatínku, to jsem já,“ řekne Simona. „Jak ti je?“

Otcův zrak těká kolem ní. Simona se najednou vyděsí, že oslepl.

„Simi?“

„Jsem tady, tati.“

Opatrně se vedle něj posadí a vezme ho za ruku. Kennet opět zavře oči a stáhne obočí, jako by ho něco bolelo.

„Tati,“ zeptá se tiše Simona, „jak se cítíš?“

Kennet se pokusí poklepat ji po ruce, ale nedokáže to.

„Za chvilku budu zase jako rybička,“ zachroptí. „Nedělej si starosti.“

Zavládne ticho. Simona se snaží nepřipouštět si ošklivé myšlenky ani bolest hlavy, pokouší se nevnímat vzrůstající neklid. Neví, zda na něj v takovémto stavu smí dotírat otázkami, ale panika jí nedá.

„Tati?“ zeptá se tiše. „Vzpomínáš si, o čem jsme spolu mluvili těsně předtím, než tě porazilo to auto?“

Kennet na ni unaveně pohlédne a zavrtí hlavou.

„Říkal jsi, že víš, kde je Wailord. Mluvil jsi o moři, pamatuješ? Říkal jsi, že jedeš někam k moři.“

Kennetovi se zalesknou oči, pokusí se posadit, ale se zasténáním klesne zpět na lůžko.

„Tati, pověz mi to, musím to vědět. Kdo je Wailord? Kdo je to?“

Kennet otevře ústa a s třesoucí se bradou šeptá:

„Dítě… je to dítě…“

„Co to říkáš?“

Kennet však zavřel oči a zdá se, že ji už neslyší. Simona popojde k oknu a hledí na okolí nemocnice. V pokoji je nepříjemný průvan. Po okně se táhne špinavý pruh. Když na něj dýchne, na krátký okamžik spatří v zamženém skle otisk čísi tváře. Někdo stál přesně na tomtéž místě a tiskl obličej ke sklu.

Na druhé straně silnice stojí temný kostel, v černých oknech chrámové lodi se odrážejí pouliční lampy. Simona si vzpomene, jak Benjamín psal Aidě, že nesmí pouštět Nicka k moři.

„Aida,“ řekne tiše. „Zajedu za Aidou, a tentokrát mi bude muset povědět všechno.“

Když zazvoní u Aidiných dveří, otevře jí Nicke. Simona na něj tázavě pohlédne.

„Ahoj,“ pozdraví ho.

„Mám nový karty,“ vykládá nadšeně Nicke.

„To je prima,“ odpoví Simona.

„Je tam i několik holek, ale mají strašnou sílu.“

„Je tvá sestra doma?“ zeptá se Simona a poklepe chlapce po paži.

„Aido! Aido!“

Nicke vběhne do temné haly a zmizí v bytě.

Simona stojí a čeká. Zaslechne podivný zvuk připomínající pumpu a slabé zařinčení a po chvíli spatří, že k ní jde vyhublá shrbená žena. Táhne za sebou vozík s pevně zabudovaným kyslíkovým koncentrátorem. S přístrojem ji spojuje průhledná hadička, která jí vhání kyslík do nosních dírek.

Žena si poklepe hubenou pěstičkou na hrudník.

„Ehm… rozedma,“ zasyčí a její vrásčitý obličej se stáhne v chraptivém záchvatu kašle.

Když se konečně ztiší, pokyne Simoně, aby šla dál. Ženy kráčejí společně dlouhou, zšeřelou halou, pak vejdou do obývacího pokoje zaplněného těžkým nábytkem. Mezi skříňkou na stereo se skleněnými dvířky a dlouhým stolkem pod televizí si na podlaze hraje Nicke se svými pokémony. Na hnědé pohovce, stojící mezi dvěma vzrostlými palmami, sedí Aida.

Simona ji sotva poznává. Dívka je nenalíčená, má mladičký líbezný obličej a působí velmi křehce. Leskle vykartáčované vlasy má pečlivě stažené do ohonu.

Simona vejde do místnosti, Aida se natáhne po krabičce cigaret a chvějící se rukou si zapálí.

„Ahoj,“ řekne Simona. „Tak jak se ti vede?“

Aida pokrčí rameny. Zdá se, že plakala. Potáhne z cigarety a zvedne ke žhavému konci zelený popelník, jako by se bála, že popel upadne na nábytek.

„Posaďte… se…“ syčivě ji pobídne matka a sedne si do jednoho z širokých křesel tísnících se vedle pohovky, stolku a palem.

Aida odklepne popel do zeleného popelníku.

„Jedu sem rovnou z nemocnice,“ řekne Simona. „Mého tatínka přejelo auto. Zrovna se chystal k moři, k Wailordovi.“

Nicke prudce vstane. Obličej má rudý jako rak.

„Wailord se strašně, strašně zlobí.“

Simona se obrátí k Aidě. Dívka těžce polkne a zavře oči.

„Tak o co tady jde?“ zeptá se Simona. „O Wailorda? O co se jedná?“

Aida zamáčkne cigaretu a pronese roztřeseným hlasem:

„Zmizeli.“

„Kdo?“

„Ta parta, co nám ubližovala. Nickovi a mně. Byli strašní, chtěli mi udělat znamení… udělali by mi…“

Dívka zmlkne a pohlédne na matku, která vztekle zafuní.

„Oni by maminku… zapálili,“ řekne pomalu Aida.

„Sakra… hajzlové mizerný…“ zasyčí z druhého křesla matka.

„Používají jména pokémonů, říkají si Azelf, Magmortar nebo Lucario. Občas si jméno změní, nerozumím tomu.“

„Kolik jich je?“

„Nevím, možná jen pět. Jsou to děti, nejstaršímu je asi jako mně a tomu nejmladšímu jen šest. Ale každý, kdo tu bydlí, jim musí něčím platit,“ řekne Aida a poprvé na Simonu pohlédne. Má krásné, jasné, jantarově zbarvené oči, jsou však plné strachu. „Malým dětem brali bonbony a tužky,“ pokračuje slabým hlasem. „Musely vysypávat prasátko, aby se vyhnuly bití. Jiní jim dávali své věci, mobily, hry Nintendo. Mně ukradli bundu, brali mi cigarety. A Nicka pořád mlátili, vzali mu všechno, co měl, byli na něj hrozně zlí.“

Aidě se zlomí hlas a z očí jí vytrysknou slzy.

„To oni unesli Benjamína?“ zeptá se Simona.

Aidina matka mávne rukou:

„Ten… chlapec… není… dobrý…“

„Odpověz mi, Aido,“ řekne příkře Simona. „Okamžitě mi odpověz!“

„Neotvírejte si… hubu… na moji… dceru!“ zasyčí Aidina matka.

Aida ztěžka polkne.

„Moc toho nevím,“ pronese nakonec. „Benjamín se do věci vložil a říkal, abychom jim nic nedávali. Wailord šílel, tvrdil, že je to vyhlášení války, a chtěl po nás spoustu peněz.“

Dívka si zapálí další cigaretu, třesoucími se rty z ní potáhne, opatrně odklepne do zeleného popelníku a pokračuje:

„Když Wailord zjistil, že je Benjamín nemocný, tak všem rozdal jehly, aby ho poškrábali…“

Dívka zmlkne a pokrčí rameny.

„A co bylo dál?“ ptá se netrpělivě Simona.

Aida se kouše do rtů, otře si z jazyka šupinku popela.

„Tak co se stalo?“

„Wailord prostě skončil,“ zašeptá dívka. „Najednou byl pryč. Ostatní jsem viděla, před pár dny se pustili do Nicka. Teď je vede kluk, co si říká Ariados, ale od chvíle, kdy Wailord zmizel, jsou zmatení a zoufalí.“

„A kdy se to stalo, kdy zmizel Wailord?“

„Myslím,“ přemítá Aida, „myslím, že to bylo minulou středu. Tři dny před tím, než se ztratil Benjamín.“

Dívce se opět roztřesou rty.

„Wailord ho unesl,“ zašeptá. „Udělal mu něco strašného a teď nemá odvahu se ukázat…“

Aida se křečovitě rozpláče a Simona vidí, jak se její matka s obtížemi zvedne, vezme dceři cigaretu z ruky a pomalu ji zamáčkne do zeleného popelníku.

„Kriplové… zatracený…“ zasyčí matka a Simona nemá nejmenší tušení, koho tím myslí.

„Kdo je Wailord?“ zeptá se znovu. „Musíš mi povědět, kdo to je.“

„Já nevím!“ křičí Aida. „Já nevím!“

Simona vytáhne fotografii s trávníkem, keři a hnědým plotem, kterou našla v Benjamínově počítači.

„Podívej se na tohle,“ řekne tvrdě.

Aida neochotně hledí na vytištěný obrázek.

„Co je to za místo?“ zeptá se Simona.

Aida pokrčí rameny a vrhne krátký pohled na matku.

„Nemám tušení,“ pronese tiše.

„Ale vždyť tu fotografii jsi mu poslala ty!“ namítne rozzlobeně Simona. „Přišla mu přece od tebe, Aido!“

Dívka uhne očima a opět pohlédne na matku, která sedí se syčícím kyslíkovým přístrojem u nohou.

Simona jí zamává papírem před obličejem.

„Podívej se na to, Aido. Podívej se ještě jednou. Proč jsi to poslala mému synovi?“

„To byla jen taková legrace,“ zašeptá dívka.

„Legrace?“

Aida přikývne.

„No, jako třeba jestli by tam chtěl bydlet,“ odpoví tiše.

„Já ti nevěřím,“ prohlásí rozčileně Simona. „Koukej mi povědět pravdu!“

Matka znovu vstane a mávne na ni:

„Ty káčo jedna… zmiz z mýho bytu…“

„Proč mi lžeš?“ zeptá se Simona a konečně se setká s dívčiným pohledem.

Aida vypadá smutně.

„Promiňte,“ zašeptá. „Promiňte.“

Na odchodu Simona potká Nicka. Chlapec stojí v tmavé hale a mne si oči.

„Už nemám žádnou sílu, jsem zbytečný pokémon.“

„Ale to víš, že máš,“ řekne mu Simona.

41

ČTVRTEK 17. PROSINCE V POLEDNE

Když Simona vejde do Kennetova pokoje, otec sedí na posteli. V obličeji má trošku více barvy a vypadá, jako by dceřin příchod očekával.

Simona zamíří k tátovi, skloní se k němu a opatrně přiloží svou tvář na jeho.

„Víš, o čem se mi zdálo, Simi?“ zeptá se Kennet.

„Ne,“ usměje se dcera.

„O mém tátovi.“

„O dědečkovi?“

Kennet se tiše zasměje.

„Umíš si to představit? Stál u sebe v dílně, zpocený a šťastný. Chlapče můj, řekl mi jenom. Víš, že ještě pořád cítím ve vzduchu naftu?“

Simona polkne. V hrdle má tvrdý bolestivý chuchvalec. Kennet opatrně potřese hlavou.

„Tati,“ zašeptá Simona. „Tati, pamatuješ si, o čem jsme mluvili těsně předtím, než tě přejelo auto?“

Otec se na ni vážně zadívá a v jeho ostrém, drsném pohledu jako by najednou vzplála jiskra. Pokusí se vstát, pohyb je však příliš prudký a Kennet padne zpět na postel.

„Pomoz mi, Simono,“ vybídne ji netrpělivě. „Máme naspěch, nemůžu už tady zůstat ani o chlup déle.“

„Vzpomínáš si, co se stalo, tati?“

„Vzpomínám si na všechno.“

Otec si promne rukou oči, opět si odkašle a natáhne ruce.

„Tak mě přece chyť,“ vyzve dceru a s její pomocí se mu tentokrát podaří se v posteli posadit a přehoupnout nohy přes pelest.

„Potřebuju svoje oblečení.“

Simona rychle zamíří ke skříni a vyndá otcovy šaty. Klekne si a natahuje mu ponožky, vtom se otevřou dveře a objeví se v nich mladý lékař.

„Musím odejít,“ sdělí mu rozmrzele Kennet ještě předtím, než muž stačí vstoupit do pokoje.

Simona vstane.

„Dobrý den,“ pozdraví lékaře a potřese si s ním rukou. Jsem Simona Barková.

„Ola Tuvefjäll,“ odpoví mladík a překvapeně pohlédne na Kenneta, který si vstoje natahuje kalhoty.

„Zdravím,“ řekne Kennet a zastrčí si košili do kalhot. „Je mi líto, ale nemůžu tady zůstat, jde o akutní situaci.“

„Nutit vás nebudu,“ prohlásí klidně lékař, „ale opravdu byste si měl uvědomit, že jste utrpěl velice závažnou ránu do hlavy. Možná se teď cítíte dobře, ale za minutu nebo za hodinu mohou nastat komplikace, objevit se mohou dokonce až zítra ráno.“

„Jak jsem říkal, mrzí mě to,“ prohlásí Kennet a upravuje si oblečení, „ale musím jet k moři.“

Lékař za nimi tázavě hledí, zatímco otec s dcerou spěchají chodbou. Simona se Kennetovi snaží popsat svou návštěvu u Aidy. Čekají na výtah a Simona vidí, že se Kennet musí přidržovat zdi.

„Tak kam pojedeme?“ zeptá se Simona a otec výjimečně neprotestuje, když dcera zabere sedadlo pro řidiče. Jen se usadí vedle ní, zapne si bezpečnostní pás a poškrábe se pod obvazem na čele.

„Musíš mi říct, kam pojedeme,“ zopakuje Simona, když se nedočká odpovědi. „Kam mám jet?“

Otec na ni vrhne podivný pohled.

„K moři, popřemýšlím o tom.“

Kennet se opře o sedadlo, zavře oči a na chvíli zmlkne. Simonu napadne, zda neudělala chybu, táta zjevně není v pořádku, musí se s ním vrátit do nemocnice. Poté Kennet otevře oči a stručně prohlásí:

„Vyjedeš na ulici Svatého Erika, dáš se přes most a pak zahneš doprava na Ódinovu. Potom pojedeš dolů k Východnímu nádraží, odsud jižně po Valhalské až k Filmovému institutu a dáš se po Lindaränské; ta vede až k přístavu.“

„K čemu pak potřebuju GPS?“ usměje se Simona a vjede na rušnou ulici Svatého Erika směrem k Västermalmské galerii.

„Rád bych věděl jedno,“ řekne zamyšlené Kennet, vzápětí však zmlkne.

„Copak?“

„Rád bych věděl, jestli o tom mají tušení jejich rodiče.“

Simona na něj kradmo pohlédne, zatímco projíždí kolem kostela Gustava Vasy. Spatří dlouhý průvod dětí v pláštěnkách s kapuci. V ruce drží svíčky a pomalu míří ke vchodu do kostela.

Kennet si odkašle:

„Zajímalo by mě, jestli rodiče vědí, co vyvádějí jejich ratolesti.“

„Vydírání, šikana, násilí a vyhrožování,“ odpoví unaveně Simona. „Mámini a tátovi mazlíčkové.“

Vzpomene si, jak jela do tetovacího salonu v Tenstě. Ti kluci, kteří drželi holčičku přes zábradlí. Nebyli ani trošku vystrašení, naopak, chovali se agresivně a nebezpečně. Vybaví si, jak se jí Benjamín snažil zabránit v tom, aby šla za chlapcem ke vchodu do metra. Teď je jí jasné, že to musel být jeden z nich. Pravděpodobně patřil ke klukům, co používali jména pokémonů.

„Kde se to v lidech bere?“ zašeptá Simona sama pro sebe.

„Nestala se mi žádná nehoda, Simi. Někdo mě pod to auto strčil,“ odpoví ostře Kennet. „A já viděl, kdo to udělal.“

„Že tě někdo strčil? A kdo…?“

„Jeden z nich, bylo to dítě, malá holka.“

Nízké trojúhelníky elektrických svítilen se odrážejí ve velkých oknech Filmového institutu. Simona zabočí na Lindaränskou ulici, vozovka je pokrytá mokrou břečkou. Nad rezidenční čtvrtí Gärdet visí napuchlé těžké mraky, pejskaře a jejich miláčky zřejmě čeká pořádný slejvák.

Loudden je výběžek jižně od stockholmského obchodního přístavu. Na konci dvacátých let minulého století na něm vyrostl ropný přístav s téměř stovkou cisteren. Je obklopen nízkými průmyslovými budovami, vodárnami, kontejnerovým terminálem, suchými doky a přístavními hrázemi.

Kennet vytáhne zmačkanou vizitku, kterou našel v chlapcově peněžence.

„Loudden osmnáct,“ řekne a pokyne Simoně, že jsou na místě. Simona zastaví na vyasfaltovaném prostoru obehnaném vysokým drátěným plotem.

„Poslední kousek zvládneme pěšky,“ řekne Kennet a rozepne si bezpečnostní pás.

Procházejí kolem obrovských cisteren a spatří tenké schůdky, vinoucí se jako hadi kolem válcových budov. Ohnuté a svařované plechy, kostra i zábradlí schůdků jsou prorezlé.

Řídce prší. Chladné kapky s tvrdým nepříjemným ťukáním dopadají na plech. Za chviličku se úplně setmí a pak už neuvidí ani na krok. Mezi velikými, na sebe navršenými kontejnery žluté, červené a modré barvy vznikly úzké cestičky. Není tu žádné pouliční osvětlení, jen cisterny, mola a nízké kancelářské budovy. O něco dál u vody leží přístavní hráz s jeřáby, rampami, prámy a suchými doky. Před nízkou boudou u velkého skladu z vlnitého plechu stojí špinavý ford pickup. Na temné okenní tabulce kůlny jsou patrná napůl odřená písmena: Moře. Menší písmenka pod nimi jsou seškrábaná, v prachu jsou však stále čitelná slova Potápěčský klub. Vedle dveří visí těžká závora.

Kennet krátce vyčkává, naslouchá a pak opatrně odsune dveře. V maličké kanceláři je šero. Není tam nic než psací stůl, několik skládacích židlí s plastovými sedátky a pár zrezivělých kyslíkových bomb. Na zdi září pomačkaný plakát exotických rybek prohánějících se ve smaragdově zelené vodě. Je jasné, že tu žádný potápěčský klub není, možná ho zrušili, zkrachoval nebo se přestěhoval jinam.

Za větrací mřížkou cosi zapraská a ozve se cvaknutí vnitřních dveří. Kennet si položí prst na ústa. Uslyší zřetelné kroky. Rozběhnou se, otevřou dveře a nahlédnou do veliké sousední místnosti. V šeru kdosi běží. Simona se snaží zaostřit zrak. Kennet sejde po ocelových schůdcích, pustí se za neznámým, najednou však vykřikne.

„Tati?“ volá Simona.

Nevidí otce, slyší však jeho hlas. Kennet nadává a varuje ji, aby byla opatrná.

„Natáhli tady ostnatý drát.“

Na betonové podlaze se ozve kovové zařinčení. Kennet se opět dal do běhu. Simona utíká za ním, přeleze ostnatý drát a pokračuje do velké haly. Vzduch je vlhký a chladný. V šeru se těžko orientuje. O něco dále uslyší rychlé kroky.

Špinavým oknem padne dovnitř světlo reflektoru kontejnerového jeřábu. Někdo stojí u zdvižného vozíku. Je to chlapec s maskou na obličeji, s šedou maskou z látky nebo z tvrdého papíru. V ruce drží železnou tyč, neklidně podupává a pak se skrčí.

Kennet se k němu blíží, rychle kráčí podél regálů.

„Za tím autem,“ zvolá Simona.

Chlapec s maskou vyběhne a mrští trubkou po Kennetovi. Trubka se točí ve vzduchu a proletí mu těsně nad hlavou.

„Počkej, chceme s tebou jen mluvit!“ volá na něj Kennet.

Chlapec otevře ocelové dveře a vyběhne ven. Kolem se rozléhá dunění. Kennet je již u dveří.

„On nám uteče,“ zasyčí.

Simona běží za ním, uklouzne však na vlhké nákladní rampě a ucítí zápach odpadků. Opět vstane a spatří otce, jak utíká po okraji přístavního mola. Země pokrytá sněhovou břečkou je kluzká a Simona se v běhu málem sesmekne přes okraj do vody. Před sebou vidí dvě postavy a vedle sebe propast. Do mola bijí vlny, moře zamrzlo na černou ledovou tříšť.

Simona ví, že kdyby klopýtla a spadla dolů, ledová voda by ji ihned ochromila a v promáčeném kabátě a kozačkách plných černé vody by padla ke dnu jako kámen.

Vzpomene si na novinářku, která zemřela společně s kamarádkou, když sjely z okraje přístavní hráze do moře. Vůz klesal ke dnu jako vrš na ryby, pak ho spolklo řídké bahno a zmizel. Cats Falková se jmenovala, vybaví si Simona.

Lapá po dechu, třese se nervozitou a námahou. Záda má promočená deštěm.

Zdá se, že Kennet chlapce ztratil. Čeká na ni celý shrbený, obvaz kolem hlavy se mu uvolnil, sípavě lapá po dechu. Z nosu mu vytéká pramínek krve. Z plic se ozývá chrčení. Na zemi leží maska z papíru. Je zpola rozmoklá, a když se do ní opře vítr, roztrhá ji na kousky a rozfouká je přes okraj rampy do vody.

„Do prdele práce,“ zakleje Kennet, když k němu dorazí.

Otec a dcera hledají cestu zpět, zatímco kolem je stále větší tma. Déšť ustal, ale začalo prudce foukat. Skučící vichr se prohání po velikých plechových budovách. Míjejí podlouhlý suchý dok a Simona z něj uslyší temné a monotónní vytí větru. Na zrezivělých řetězech visí jako provazový žebřík pneumatiky od traktoru. Simona pohlédne do ohromné jámy po odstřelu. Obří bazén bez vody s hrbolatými skalními stěnami, vyztuženými ocelovou armaturou. O padesát metrů níže je podlaha z litého betonu s velkými podstavci.

Ve větru pleská dehtová plachta a přes kolmé stěny suchého doku zazáří světlo jeřábu. Simona najednou spatří, že dole za betonovým podstavcem někdo sedí.

Kennet si všimne, že se zastavila, a tázavě se k ní otočí. Simona beze slova ukáže dolů.

Skrčená postava se plíží ze světla.

Kennet se Simonou běží k úzkým schůdkům vedoucím podél zdi. Postava vstane a rozběhne se k jakýmsi dveřím. Kennet se drží zábradlí, řítí se ze strmých schodů, klopýtne, znovu však získá rovnováhu. Simona utíká za ním. Vzduch je prosycen těžkým a ostrým pachem kovu, rzi a deště. Z hloubi suchého doku slyší kroky.

Na dně je mokro, Simonu roztřese zima a cítí, že má kozačky plné chladné vody.

„Kam upláchl?“ zvolá na otce.

Kennet běží mezi masivními betonovými stolicemi, na kterých po vypumpování vody spočine kýl lodi. Ukáže k místu, kde chlapec zmizel. Nejsou tam dveře, jak se domnívali, ale jakýsi ventil. Kennet nahlédne dovnitř, nic však nevidí. Sotva popadá dech a otírá si čelo i krk.

„Tak vylez,“ zasupí. „To už by snad stačilo.“

Zaslechne těžký, rytmický škrábavý zvuk a začne se plazit do ventilu.

„Buď opatrný, tati.“

Cosi cvakne a poté se ozve skřípění vodotěsných vrat.

Najednou zazní ohlušující syčení a Simona si uvědomí, co se děje.

„On sem napouští vodu!“ zvolá.

„Je tady žebřík!“ křičí Kennet.

Nepatrným otvorem mezi vraty začnou do suchého doku pod strašlivým tlakem tryskat tenké pramínky ledové vody. Kovové klepání pokračuje a dveře se otevřou. Dovnitř se prudce valí voda. Hladina stoupá, Simona běží ke schůdkům, po kolena v ledové vodě. Nad hrbolatými stěnami zabliká světlo jeřábu. Prudký proud tvoří silné víry a táhne ji nazpět. Simona se zapře o mohutné kování a cítí, jak jí bolest ochromuje nohy. Černé vodní masy se s duněním řítí dolů. S pláčem na krajíčku dosáhne strmých schůdků a leze nahoru. Po několika krocích se obrátí. Ve tmě nevidí otce. Voda už vystoupila nad ventil ve zdi. Je slyšet pronikavý praskot. Třese se po celém těle a leze po schůdkách. Dech ji pálí v plicích. Rachot pomalu ustává. Vrata se opět uzavřou a voda přestane proudit dovnitř. V rukou, držících se kovového zábradlí, už ztratila cit. Vodou nasáklé oblečení ji tíží. Nahoře spatří Kenneta stojí
cího na druhé straně suchého doku. Zamává na ni. Ke starému potápěčskému klubu vede nějakého chlapce.

Simona je promočená jako myš, ruce i nohy má úplně ztuhlé. Otec s hochem ji čekají u auta. Kennet má podivný nepřítomný pohled a chlapec jen stojí se svěšenou hlavou.

„Kde je Benjamín?“ křičí na něj Simona.

Hoch mlčí, Simona ho popadne za ramena a otočí ho k sobě. Když spatří jeho tvář, překvapením zasténá.

Chlapec má uříznutý nos.

Vypadá to, jako by se někdo ránu pokusil zašít, ale jen narychlo bez lékařských znalostí. Hoch má zcela apatický pohled. Za skučení větru všichni tři nasednou do vozu a Simona spustí motor, aby se rozehřálo topení. Okenní tabulky se rychle zamží. Najde kousek čokolády a podá ji chlapci. V autě je naprosté ticho.

„Kde je Benjamín?“ zeptá se Kennet.

Hoch sklopí oči ke kolenům. Žvýká čokoládu a těžce polyká.

„Teď nám musíš všechno povědět — slyšíš mě? Vy jste mlátili druhé děti a brali jim peníze, co?“

„Já už jsem s tím skončil,“ zašeptá chlapec.

„Proč jste ubližovali jiným dětem?“ zeptá se Kennet.

„Prostě to tak bylo, když jsme…“

„Prostě to tak bylo? Kde jsou ostatní?“

„Nevím, jak bych to mohl vědět, asi mají novou partu,“ řekne hoch. „Velí jim Jerker, jak jsem pochopil.“

„Ty jsi Wailord?“

Chlapci se roztřesou ústa.

„Já už jsem s tím skončil,“ řekne slabým hlasem. „Přísahám, že jsem s tím skončil.“

„Kde je Benjamín?“ zeptá se pronikavým hlasem Simona.

„Nevím,“ odpoví rychle chlapec. „Už mu nikdy neublížím, přísahám.“

„Poslouchej mě,“ pokračuje Simona. „Jsem jeho máma a musím to vědět.“

Hoch se však začne pohupovat sem a tam, pronikavě se rozpláče a stále dokola opakuje:

„Přísahám, přísahám… přísahám… přísahám.“

Kennet položí Simoně ruku na rameno.

„Musíme ho zavézt do nemocnice,“ pronese dutě. „Potřebuje doktora.“

42

ČTVRTEK 17. PROSINCE VEČER

Kennet Simoně zastavil na křižovatce Ódinovy a Sveiny ulice a pokračoval do dětské nemocnice Astrid Lindgrenové.

Lékař chlapce okamžitě vyšetřil a rozhodl, že si ho v nemocnici nechají na pozorování. Hoch trpěl podvýživou a dehydratací, po celém těle měl zanícené rány a na prstech rukou i nohou několik menších omrzlin. Wailord se ve skutečnosti jmenoval Birk Jansson a bydlel u pěstounské rodiny v Husby. Nemocnice se spojila s odborem sociální péče, který kontaktoval jeho pěstouny. Když byl Kennet na odchodu, dal se Birk do pláče a prosil ho, aby ho tu nenechával samotného.

„Zůstaňte tu, prosím,“ zašeptal chlapec a rukou si zakrýval špičku nosu.

Kennet cítil, jak mu buší srdce, přespříliš prudce, jako kladivo. Po rychlém běhu mu stále tekla z nosu krev, přesto se zastavil ve dveřích.

„Dobře, počkám tu s tebou, Birku, ale pod jednou podmínkou,“ řekl chlapci.

Kennet se posadil na zelenou židli vedle něj.

„Musíš mi povědět všechno o Benjamínovi a jeho zmizení.“

Kennet bojoval se stále většími závratěmi a po celé dvě hodiny až do příchodu sociální pracovnice se snažil přimět Birka k hovoru, dostal z něj však jedině tolik, že ho někdo vyděsil do té míry, že přestal šikanovat Benjamína. Zdálo se, že o Benjamínově zmizení nemá ani potuchy.

Při odchodu Kennet slyšel, jak sociální pracovnice probírá s psychologem Birkovo umístění do ústavu pro problematickou mládež v Lövstě v Sörmlandu.

Z auta Kennet zavolá Simoně a zeptá se, zda se dostala v pořádku domů. Dcera odpoví, že si na chvilku zdřímla a teď si hodlá nalít pořádného panáka grappy.

„Zajedu si promluvit s Aidou,“ řekne Kennet.

„Zeptej se jí na tu fotku s trávníkem a plotem — něco mi v tom nehraje.“

Kennet zaparkuje v Sundbybergu u stánku s párky na stejném místě jako posledně, naproti domu, v němž bydlí Aida s Nickem. Venku je zima, a když otevře dveře vozu, na přední sedadlo se snese několik sněhových vloček. Okamžitě oba sourozence spatří. Dívka sedí na lavičce za domem u vyasfaltované cesty pro pěší vedoucí k úzkému výběžku zálivu Ulvsundasjön. Nicke Aidě cosi ukazuje; vypadá to, že něco pouští z ruky a pak to opět chytá. Kennet zůstane chvíli stát a hledí na ně. V jejich vztahu je cosi jímavého a tklivého. Je téměř šest hodin večer, v černé vodě se odrážejí pruhy osvětleného města.

Kennet na okamžik pocítí závrať a zatmí se mu před očima. Opatrně přejde přes kluzkou silnici a zamíří po ojíněné trávě k sourozencům.

„Ahoj, vy dva,“ pozdraví je.

Nicke vzhlédne.

„Jé, to jsi ty!“ zvolá, přiběhne ke Kennetovi a obejme ho. „Aido,“ pokračuje vzrušeně chlapec, „to je on, ten starý děda!“

Dívka se na Nicka slabě a unaveně usměje. Špičku nosu má zčervenalou mrazem.

„Co Benjamín?“ zeptá se. „Našli jste ho?“

„Ne, zatím ne,“ odpoví Kennet. Nicke ho se smíchem objímá a poskakuje kolem něj.

„Aido!“ zvolá Nicke. „Je tak starý, že mu sebrali pistoli…“

Kennet se posadí na lavičku vedle Aidy. Obklopují je temné shluky bezlistých stromů.

„Přišel jsem vám povědět, že z Wailorda si už hlavu dělat nemusíte.“

Aida se na něj skepticky zadívá.

„Ty druhé už taky identifikovali,“ pokračuje Kennet. „Pět pokémonů, že jo? Birk Jansson se ke všemu přiznal, ale s Benjamínovým zmizením nemá nic společného.“

Nicke během Kennetovy promluvy vstane a strnule na něj zírá s ústy dokořán.

„Ty jsi přemohl Wailorda?“ zeptá se.

„Jasně,“ prohlásí bodře Kennet. „Už je pryč.“

Nicke se dá do tance a z jeho mohutného těla do chladného okolního vzduchu sálá teplo. Najednou se zastaví a pohlédne na Kenneta:

„Ty jsi ten nejsilnější pokémon ze všech, jsi Pikachú! Jsi Pikachú!“

Nicke Kenneta šťastně obejme a Aida se s překvapeným výrazem usměje.

„Ale co Benjamín?“ zeptá se.

„Oni ho neunesli, Aido. Nadělali zřejmě spoustu špatností, ale Benjamína neunesli.“

„Museli to být oni, museli to být oni.“

„Jsem si jist, že ne,“ řekne Kennet.

„Ale…“

Kennet vytáhne vytištěný obrázek z Benjamínova počítače, fotografii, kterou mu poslala Aida.

„Teď mi musíš povědět, co je tohle za místo,“ pronese přátelsky, ale přísně.

Aida zbledne a zavrtí hlavou.

„Slíbila jsem, že nic nepovím,“ zašeptá.

„Při ohrožení života žádné sliby neplatí, slyšíš?“

Dívka zarputile stiskne rty a odvrátí obličej. Nicke k nim popojde a pohlédne na papír.

„To mu přece dala jeho máma,“ prohlásí šťastně.

„Nicke!“

Aida na bratra rozzlobeně pohlédne.

„Ale vždyť to tak bylo,“ opáčí rozhořčeně chlapec.

„Kdy se už konečně naučíš držet jazyk za zuby?“ napomene ho Aida.

Kennet na ně sykne, aby toho nechali.

„Jak jsi to myslel, Nicke, chceš říct, že ten obrázek dala Benjamínovi Simona?“

Nicke hledí úzkostně na Aidu, jako by čekal na svolení, zda může na otázku odpovědět. Dívka udělá odmítavý posunek. Kenneta zabolí hlava v místě, kam se uhodil, cítí v něm tvrdé a vytrvalé bušení.

„Pověz mi to, Aido,“ pokračuje s předstíraným klidem. „Ujišťuju tě, že v téhle situaci je mlčení chyba.“

„Ale ta fotka s tím nemá nic společného,“ prohlásí utrápeně Aida. „Slíbila jsem Benjamínovi, že to nepovím nikomu na světě, ať se stane cokoli.“

„Tak řekni mi už, co je na té fotografii!“

Kennet slyší mezi domy rachotivou ozvěnu svých vlastních slov. Nicke se zatváří smutně a vystrašeně. Aida stiskne rty ještě zarputileji. Kennet se znovu přiměje ke klidu. Rozechvělým hlasem jí vysvětluje:

„Aido, dobře mě poslouchej. Pokud Benjamína nenajdeme, tak zemře. Je to můj jediný vnuk. Proto nepustím poslední nitku, která mě k němu může zavést.“

Rozhostí se naprosté ticho. Pak se k němu Aida obrátí a odevzdaně, s pláčem na krajíčku mu odpoví:

„Nicke vám řekl, jak to bylo.“

Dívka ztěžka polkne a pokračuje:

„Tu fotografii mu dala jeho máma.“

„Jak to myslíš?“

Kennet pohlédne na Nicka, který několikrát přikývne.

„Simona ne,“ řekne Aida. „Ale jeho skutečná matka.“

Kennetovi se nevolností zvedne žaludek. Najednou ho silně zabolí v hrudním koši, snaží se několikrát zhluboka nadechnout a slyší, jak mu těžce a prudce buší srdce. Napadne ho, že se o něj pokouší infarkt, bolest však ustoupí.

„Jeho skutečná máma?“ zeptá se.

„Ano.“

Aida vytáhne z batohu krabičku, ale než si stačí zapálit, Kennet jí cigarety jemně vytáhne z ruky.

„Nesmíš kouřit,“ prohlásí.

„A pročpak ne?“

„Ještě ti není osmnáct.“

Dívka pokrčí rameny.

„Na to kašlu,“ odpoví stručně.

„Dobře,“ řekne Kennet a připadá si strašně natvrdlý.

V duchu pátrá po událostech kolem Benjamínova narození. Hlavou se mu honí obrázky; Simonin pláčem zarudlý obličej po potratu, a pak konec června, kdy byla v pokročilém stadiu těhotenství, oblečená ve velké květované tunice. Navštívil ji v porodnici a Simona mu ukázala děťátko. „Tady je náš chlapeček,“ řekla a chvějícími rty se na něj usmála. „Bude se jmenovat Benjamín, syn štěstí.“

Kennet si mne oči, poškrábe se pod obvazem a zeptá se:

„A jak se jmenuje ta jeho… skutečná matka?“

Aida hledí na jezero.

„Nevím, ale je to pravda. Benjamínovi říkala Kaspere, prý je to jeho skutečné jméno. Byla hodná, čekávala na něj po škole, pomáhala mu s úkoly a myslím, že mu nosila i peníze. Moc ji mrzelo, že ho musela jako malého dát pryč.“

Kennet zvedne fotografii:

„A tohle, co je tohle?“

Aida krátce pohlédne na vytištěný obrázek.

„Rodinný hrob. Hrob Benjamínovy skutečné rodiny, leží tam jeho příbuzní.“

43

ČTVRTEK 17. PROSINCE VEČER

Město se opět zahalilo do tmy. Téměř v každém okně na druhé straně ulice září adventní hvězda. Z koňakové sklenky s italskou grappou se rozlévá sytá vůftě hroznů. Simona sedí na parketové podlaze a prohlíží si několik náčrtků. Když ji Kennet zavezl na křižovatku Sveiny a Ódinovy ulice, zamířila domů, svlékla se z mokrých šatů, zabalila se do deky a lehla si na pohovku. Vzbudil ji až otcův telefon. Pak přišel Sim Shulman.

Sedí na zemi oblečená pouze ve spodním prádle, lokne si grappy, ucítí pálení v žaludku a vyrovná náčrtky do řady. Čtyři linkované archy představují návrh umělecké instalace, kterou plánuje pro výstavní síň v Tenstě.

Shulman telefonicky hovoří s kurátorem výstavní síně a přechází kolem dokola po pokoji. Vrzající parkety najednou utichnou. Simona si všimne, že se postavil tak, aby jí viděl mezi nohy. Jasně to cítí. Sebere návrhy, vezme skleničku, trošku upije a předstírá, že ho nevidí. Nepatrně roztáhne stehna a představuje si, jak jí jeho planoucí zrak proniká dovnitř. Shulman mluví pomaleji, chce rozhovor ukončit. Simona se položí na záda a zavře oči. Čeká na něj a v klíně cítí chvějivou horkost, příval krve a vlhko. Shulman zmlkl. Blíží se k ní a Simona se zavřenýma očima roztáhne nohy. Slyší, jak si rozepíná zip u kalhot. Najednou ucítí jeho ruce na bocích. Sim ji obrátí na břicho, zvedne ji na kolena, stáhne jí kalhotky na stehna a vnikne do ní zezadu. Není na to připravená. Vidí před sebou své ruce, prsty roztažené na parketách. Nehty, žíly na hřbetu rukou. Opírá se, aby nepřepadla dopředu. Sim přiráž tvrdě a pomalu. Ze silného pachu grappy se jí udělá nevolno. Chtěla by, aby skončil, aby to dělali jinak, aby při aktu byla přítomná i ona. Sim těžce vzdychá a ejakuluje, poté s ochablým přirozením odejde do koupelny. Simona si natáhne kalhotky a zůstane ležet na podlaze. Po celou dobu ji zmáhá podivná bezmoc, která dusí její myšlenky, naději i radost. Nezajímá ji nic, co nesouvisí s Benjamínem.

Vstane až ve chvíli, kdy z koupelny vyjde osprchovaný Shulman s ručníkem kolem boků. Uvědomí si, že má rozbolavělá kolena, pokusí se o úsměv, zamíří do koupelny a zamkne za sebou. Když se postaví do sprchy, ucítí pálení v pochvě. Teplá voda jí stéká po vlasech, po zátylku, po ramenou i po zádech, a zároveň ji zaplaví strašlivý pocit osamělosti. Namydlí se a důkladně se umyje, dlouze se oplachuje a natočí tvář k jemnému vodnímu proudu. Skrze šumění v uších zaslechne jakési duté rány a pochopí, že někdo bouchá na dveře od koupelny.

„Simono!“ křičí Sim Shulman. „Zvoní ti telefon!“

„Cože?“

„Tvůj telefon.“

„Tak ho vezmi,“ odpoví Simona a zastaví vodu.

„Teď navíc ještě někdo zvoní u dveří!“ volá Shulman.

„Hned jsem tam.“

Simona si vezme ze skříňky čistou osušku a utře se. Koupelna je plná teplé páry. Spodní prádlo leží na vlhkých dlaždičkách. V zamženém zrcadle vidí sebe samu jako šedé strašidlo s rozmazanou tváří, jako postavu vytvořenou z hlíny. Ve větrací mřížce u stropu to podivně šumí. Simoně se zostřily smysly jakoby v očekávání velkého nebezpečí. Opatrně a nehlučně odemkne koupelnové dveře a vyhlédne ven. Byt je zlověstně tichý. Něco není v pořádku. Zapřemýšlí, zda Sim neodešel, ale neodváží se na něj zavolat.

Najednou zaslechne šeptavý rozhovor. Zřejmě z kuchyně, pomyslí si. Ale s kým si to tam šušká? Marně se snaží setřást děsivý pocit. Podlaha zavrže a škvírou v pootevřených dveřích vidí někoho rychle projít po chodbě před koupelnou. Není to Shulman, je to někdo mnohem menší, žena v plandavých sportovních kalhotách. Žena se vrací z haly a Simona se nestačí stáhnout zpět. V úzké škvíře ve dveřích se jejich pohledy střetnou, žena ztuhne a Simona vidí, jak se jí oči rozšíří strachem. Dívka na ni rychle zavrtí hlavou a jde chodbou ke kuchyni. Její sportovní boty zanechávají na podlaze krvavé otisky. Simonu zachvátí panika, srdce se jí prudce rozbuší a je jí jasné, že se musí dostat ven z bytu, zmizet odsud pryč. Otevře dveře koupelny a plíží se po chodbě směrem k hale. Snaží se pohybovat tiše jako myška, slyší však svůj vlastní dech a vrzající parkety.

Kdosi mluví sám pro sebe a prudce se přehrabuje v přihrádce s příbory. Z kuchyně se ozývá rámus a řinčení.

V šeru v hale spatří na podlaze něco velkého a vypouklého. Až po několika vteřinách pochopí, co to je; před vchodovými dveřmi leží na zádech Shulman. Z rány na hrdle mu tryská krev. Z tepny pravidelně vystřikují prudké gejzíry. Téměř celou podlahu pokrývá temně rudá kaluž. Shulman s chvějícími se víčky zírá do stropu. Ústa má otevřená a ochablá. Vedle něj mezi botami na rohožce leží telefon. Musí ho vzít, vyběhnout z bytu, zavolat policii a pohotovost. Překvapí ji, že při pohledu na něj nevykřikla. Snad bych mu měla něco říct, pomyslí si, najednou však zaslechne na chodbě kroky. Mladá žena se vrací, třese se po celém těle, neustále se kouše do rtů a snaží se ovládnout neklid.

„Ven se nedostaneme, dveře jsou zamčené,“ zašeptá.

„A kdo má klíče…“

„Můj mladší bratr,“ přeruší ji neznámá.

„Ale proč…“

„Je přesvědčený, že zabil Erika, neviděl na něj, myslí si…“

Na zem se strašnou ranou dopadne kuchyňská zásuvka.

„Evelyn? Kde ksakru jsi?“ zařve Josef Ek. „Koukej mazat zpátky!“

„Schovejte se,“ zašeptá Evelyn.

„Kde jsou klíče?“ zeptá se Simona.

„Má je u sebe v kuchyni,“ řekne dívka a vrátí se za bratrem.

Simona se proplíží dlouhou chodbou do Benjamínova pokoje, sípavě dýchá, snaží se zavřít ústa, ale nedokáže nabrat do plic dostatečné množství vzduchu. Podlaha pod ní vrže, Josef Ek však po celou dobu v kuchyni mluví zvýšeným hlasem a zdá se, že si ničeho nevšiml. Simona dojde k Benjamínovu počítači, zapne ho, slyší, jak se rozšumí ventilátor, a právě v okamžiku, kdy proklouzne zpět do koupelny, se ozve uvítací melodie operačního systému. S bušícím srdcem několik vteřin vyčkává, vyjde z koupelny, rozhlédne se po prázdné předsíni a spěchá do kuchyně. Nikdo tam není. Na podlaze jsou rozházené příbory a krvavé stopy.

Pak uslyší oba sourozence z Benjamínova pokoje. Josef zakleje a mrští na zem několika knihami.

„Podívej se pod postel!“ volá na něj vystrašeným hlasem Evelyn.

Po podlaze se rozlétne hromada kreslených komiksů. Josef prská, že tam nikdo není.

„Pomoz mi!“ pobídne ji bratr.

„Nepodíváš se do skříně?“ navrhne mu rychle sestra.

„Je tu ksakru kulový!“ zařve Josef.

Klíče leží na dubovém stole, Simona je zvedne a co nejtišeji běží zpět do haly.

„Počkej, Josefe,“ volá Evelyn. „Možná je v té druhé skříni!“

Ozve se řinkot rozbitého skla a chodbou dusají těžké kroky.

Simona překročí Shulmanovo tělo. Muž slabě pohybuje špičkami prstů. Vsune klíč do bezpečnostního zámku. Ruka se jí silně třese.

„Josefe!“ zvolá zoufale Evelyn. „Podívej se do ložnice! Myslím, že je v ložnici!“

Simona otočí klíčem a uslyší cvaknutí zamykacího mechanismu, vtom však vběhne do haly Josef Ek a zírá na ni. V plicích mu bručivě chrčí. Simona tápe po klice, smekne se jí ruka, pak kliku pevně sevře v dlani. Josef má v ruce nůž na maso. Napřed zaváhá a poté rychlými kroky zamíří k ní. Simoně se tolik třesou ruce, že nedokáže kliku stisknout. Do haly vběhne mladá žena, vrhne se Josefovi k nohám a snaží se ho zadržet, křičí na něj, aby počkal. Josef se ochable ožene nožem nad Evelyninou hlavou, aniž na ni pohlédne. Dívka zakvílí. Josef jde dál a Evelyn ho popadne za nohy. Simona rozrazí dveře, vyklopýtá na chodbu a osuška, kterou má kolem sebe obtočenou, se sveze na zem. Josef se k ní blíží, zarazí se však a prohlíží si ji. Za ním Simona spatří Evelyn. Rukou šmátrá v Shulmanově krvi. Pomaže si tvář a hrdlo a skrčí se.

„Josefe, teče mi krev!“ zavolá na bratra. „Miláčku…“

Dívka zakašle, zmlkne a položí se na záda, jako by byla mrtvá. Josef se k ní otočí a spatří její zakrvácené tělo.

„Evelyn?“ řekne vyděšeně.

Josef se vrátí do haly, a když se nad sestrou skloní, Simona spatří v dívčině ruce nůž, který vylétne vzhůru jako nějaká primitivní past. Ostří se prudce zabodne Josefovi mezi žebra. Josef strne, skloní hlavu k rameni, klesne na bok a znehybní.

44

PÁTEK 18. PROSINCE BRZY RÁNO

Kennet projde po chodbě Danderydské nemocnice kolem dvou policistek, které si mezi sebou šuškají. V pokoji za nimi sedí na židli mladá dívka a zírá do zdi. Obličej má zamazaný a vlasy zřejmě slepené zaschlou krví. Na bílém hrdle a na hrudníku se rýsují zčernalé skvrny. Nohy má nevědomky nepatrně vtažené pod sebe jako dítě. Předpokládá, že je to Evelyn Eková, sestra několikanásobného vraha Josefa Eka. Dívka zvedne oči a pohlédne přímo na něj, jako by slyšela své jméno. V očích má podivný výraz — směs bolesti, šoku, lítosti a triumfu —, působí to téměř obscénně. Kennet instinktivně odvrátí tvář s pocitem, že nahlédl do jakési soukromé a zakázané sféry. Otřese se a rychle si řekne, jaké má štěstí, že už je v důchodu a že nemusí jít k Evelyn Ekové, přitáhnout si před ni židli a vyslýchat ji. Bůh chraň každého, aby nemusel prožít dětství a dospívání s Josefem Ekem.

Před zamčenými dveřmi Simonina pokoje hlídkuje muž v uniformě s šedivým, podlouhlým obličejem. Kennet ho zná z dob své aktivní policejní služby, zprvu si však nemůže vzpomenout, jak se jmenuje.

„Kennete,“ řekne muž. „Všechno v pořádku?“

„Ne.“

„To je mi jasné.“

Kennet si najednou vybaví jeho jméno, Reine, a také to, že mu velmi nečekaně zemřela žena, když se jim narodilo první dítě.

„Reine,“ odpoví Kennet. „Víš, jak se Josef dostal ke své sestře?“

„Zdá se, že ho prostě pustila dál.“

„Dobrovolně?“

„To zrovna ne.“

A Reine Kennetovi vyloží, co mu pověděla Evelyn; jak se uprostřed noci vzbudila, šla ke dveřím a kukátkem se podívala na policistu Olu Jacobssona, který seděl na schodech a spal. Při výměně stráží slyšela, jak říká kolegovi, že má doma malé děti. Nechtěla ho budit, vrátila se na pohovku a ještě jednou si prohlédla obrázky v albu, které jí Josefpodstrčil do krabice — nepochopitelné záblesky ze života, který již dávno zmizel. Odložila album zpět do krabice a zapřemýšlela, zda by si nemohla změnit jméno a odstěhovat se do ciziny. Když došla k oknu a vyhlédla skrz lamely žaluzií ven, zdálo se jí, že dole na chodníku někdo stojí. Okamžitě stáhla hlavu, chvíli počkala a pak se znovu podívala. Venku silně sněžilo a nikoho už nespatřila. Pouliční lampa zavěšená mezi domy se zmítala v silném větru. Evelyn naskočila husí kůže, vyplížila se zpět ke vchodovým dveřím, položila ucho na dřevo a naslouchala
. Měla pocit, jako by těsně u dveří někdo stál. Josef kolem sebe šířil svůj specifický pach. Pach vzteku, ohně, agresivity. Připadalo jí, že ten pach poznává. Utěšovala se, že si to jen namlouvá, zůstala však u dveří a ani se neodvážila vyhlédnout kukátkem ven.

Po chvíli se naklonila a zašeptala:

„Josefe?“

Venku bylo ticho. Právě když se chystala odejít, ozvalo se za dveřmi zašeptání:

„Otevři mi.“

S potlačeným vzlykem odpověděla:

„Nechci.“

„Myslela sis, že mi utečeš?“

„Ne,“ zašeptala Evelyn.

„Tak dělej, co ti říkám.“

„Já nemůžu…“

„Podívej se kukátkem.“

„Nechci.“

„Jen to udělej.“

Rozechvěle se opřela o dveře. V širokoúhlé čočce spatřila chodbu a schodiště. Policista, který předtím usnul, stále seděl na schodech, nyní se však před ním rozlévala kaluž krve. Měl zavřené oči, ale rychle oddechoval. Pak uviděla Josefa skrývajícího se u okraje kulatého výřezu čočky. Tiskl se ke zdi, ale tvrdě do kukátka uhodil rukou. Evelyn ucouvla a zakopla o boty v předsíni.

„Otevři mi,“ poručil jí Josef. „Jinak toho fízla podříznu, zazvoním na sousedy a oddělám i je. Začnu tady u vedlejších dveří.“

Evelyn za krátký okamžik rezignovala, už nemohla dál. Její naděje pohasla ve chvíli, kdy si uvědomila, že Josefovi nikdy neuteče. Chvějícíma se rukama odemkla a vpustila mladšího bratra dovnitř. Její jedinou myšlenkou bylo to, že raději zemře sama, než by ho nechala zavraždit někoho dalšího.

Reine mu popíše průběh událostí, jak nejlépe na základě svých informací dovede. Předpokládá, že Evelyn chtěla zraněnému policistovi pomoct a zabránit další vraždě, a proto bratrovi otevřela.

„Jacobsson bude v pořádku,“ řekne Reine. „Zachránila mu život tím, že Josefa poslechla.“

Kennet zavrtí hlavou.

„Kde se to v těch lidech bere?“ zeptá se jen.

Reine se unaveně poškrábe na čele.

„Zachránila život i tvé dceři,“ dodá.

Kennet opatrně zaklepe na dveře Simonina pokoje a pak je pootevře. Záclony jsou zatažené a světla zhasnutá. Rozhlíží se po šeré místnosti. Na posteli zahlédne siluetu.

„Simono?“ zeptá se tiše.

„Tady jsem, tati.“

Hlas přichází z postele.

„Proč tu máš takovou tmu? Nemám rozsvítit?“

„Já už nemůžu, tati,“ zašeptá po chvíli Simona. „Už nemůžu.“

Kennet opatrně našlapuje, posadí se na pelest a vezme dceru do náručí. Simona se prudce a srdceryvně rozpláče.

„Jednou,“ zašeptají otec a pohladí ji, „když jsem jel hlídkovým vozem kolem školky, uviděl jsem tě stát na dvoře. Tvářičku jsi měla přitisknutou k plotu a usedavě jsi plakala. U nosu jsi měla nudli, byla jsi špinavá a promočená, ale nikdo si tě nevšímal. Jen tam lhostejně stáli a povídali si.“

„A cos udělal?“ zašeptá Simona.

„Zastavil jsem a šel k tobě.“

Kennet se ve tmě sám pro sebe usměje.

„Okamžitě jsi přestala plakat, vzala jsi mě za ruku a šli jsme domů.“

Otec zmlkne.

„Kéž bych tě teď zase mohl vzít za ruku a odvést domů.“

Simona přikývne, opře si o něj hlavu a zeptá se:

„Slyšel jsi něco o Simovi?“

Otec ji pohladí po tváři a zapřemýšlí, zdají má povědět pravdu. Lékař mu ihned oznámil, že Shulman ztratil příliš mnoho krve. Došlo k závažnému poškození mozku. Nebylo mu pomoci. Už se nikdy neprobere z komatu.

„Zatím nic určitého nevědí,“ odpoví opatrně Kennet. „Ale…“

Povzdechne si.

„Nevypadá to s ním dobře, miláčku.“

Simonou otřásají vzlyky.

„Já už nemůžu, já už nemůžu,“ pláče.

„No tak, no… Volal jsem Erikovi. Už je na cestě.“

Simona přikývne.

„Děkuju, tati.“

Otec ji znovu pohladí.

„Já opravdu nemůžu dál,“ šeptá Simona.

„Neplač, holčičko.“

Simona hlasitě a naříkavě štká.

„Já už dál nemůžu…“

Vtom se otevřou dveře a Erik rozsvítí. Jde přímo k Simoně, posadí se na druhou stranu postele a řekne:

„Bohudíky, že jsi v pořádku.“

Simona přitiskne obličej k jeho hrudi.

„Eriku,“ zašeptá mu do kabátu.

Erik ji hladí po vlasech. Vypadá velmi unaveně, zrak však má jasný a ostrý. Simonu napadne, že voní domovem, její rodinou.

„Eriku,“ pronese vážně Kennet. „Musím ti něco důležitého povědět, a tobě taky, Simono. Před chvílí jsem mluvil s Aidou.“

„Řekla ti něco?“ zeptá se Simona.

„Chtěl jsem jí a Nickovi povědět, že jsme dostali Wailorda i ty jeho kumpány,“ pokračuje Kennet. „Nechtěl jsem, aby dál žili ve strachu.“

Erik na něj tázavě pohlédne.

„Je to dlouhá historie, probereme to, až bude čas, ale…“

Kennet se nadechne a pronese drsným, unaveným hlasem:

„S Benjamínem se pár dní před jeho zmizením spojila nějaká žena. Vydávala se za jeho skutečnou, biologickou matku.“

Simona se vyprostí z Erikova objetí, hledí na Kenneta, otře si nos a hlasem vysíleným od pláče se zeptá:

„Za jeho skutečnou matku?“

Kennet přikývne:

„Aida říkala, že mu ta žena dávala peníze a pomáhala mu s úkoly.“

„To je přece hloupost,“ zašeptá Simona.

„Dokonce mu dala i jiné jméno.“

Erik pohlédne na Simonu, poté na Kenneta a požádá ho, aby pokračoval.

„Jo,“ říká Kennet, „ta žena prý tvrdila, že jeho skutečné jméno je Kasper.“

Simona vidí, jak Erik ztuhl, a pocítí nával strachu, který ji najednou dočista probere.

„Copak je, Eriku?“

„Kasper?“ zeptá se Erik. „Ona mu říkala Kasper?“

„Ano,“ potvrdí Kennet. „Aida mi zpočátku nechtěla nic prozradit, samozřejmě Benjamínovi slíbila, že…“

Kennet se zarazí. Erik je ve tváři bledý jako křída a zdá se, že nemá daleko k mdlobám. Vstane, ucouvne o několik kroků, téměř upadne přes stůl, vrazí do křesla a odejde z místnosti.

45

PÁTEK 18. PROSINCE RÁNO

Erik seběhne po schodech do vestibulu nemocnice, protlačí se skupinkou mladých lidí s květinami, řítí se po špinavé podlaze kolem starého pána na kolečkovém křesle. Když rozrazí dveře hlavního vchodu, pod nohama mu začvachtají mokré rohožky. Pokračuje dolů po kamenných schodech, nedbá na louže ani na hnědou sněhovou břečku, proběhne kolem autobusu přímo přes ulici a utíká mezi nízkými keři k parkovišti. S klíčkem v ruce běží podél řady špinavých aut ke svému vozu. Odemkne, posadí se, nastartuje a tak prudce vycouvá, až odře bok auta o sousedův nárazník.

Stále vzrušeně dýchá a zahne západním směrem. Jede, jak nejrychleji může, před Edberskou školou však zvolní tempo, vytáhne telefon a zavolá Joonovi. „Byla to Lýdie Eversová!“ vykřikne.

„Kdo?“

„Benjamína unesla Lýdie Eversová,“ pokračuje vážným hlasem Erik. „Vyprávěl jsem vám o ní, to ona na mě podala trestní oznámení.“

„Prověříme ji,“ odpoví Joona.

„Jedu k ní.“

„Dejte mi adresu.“

„Je to velký dům na Tenisové ulici v Rotebro, číslo neznám, ale má červenou barvu.“

„Počkejte na mě někde u…“

„Jedu rovnou tam.“

„Nedělejte hlouposti!“

„Benjamín zemře, pokud nedostane léky.“

„Počkejte na mě…“

Erik přeruší hovor a rychle projede Norrviken podél staré železniční tratě směrem k podlouhlému jezeru, bezohledně prosviští kolem továrny na kvasnice a s krví bušící ve spáncích zabočí u hypermarketu Coop Fórum dolů k vilové čtvrti.

Zaparkuje u stejného smrkového plotu, u kterého kdysi stál se sociální pracovnicí. Když z auta opět spatří Lýdiin dům, má pocit, jako by se vrátil o deset let zpátky. Vzpomíná si, že nikde neviděl žádné stopy po dětech, žádné hračky na zahradě, nic, co by nasvědčovalo tomu, že je Lýdie matkou. Moc času na rozhlížení tehdy neměl. Sešli jen dolů do sklepa, vrátili se zpět, a pak se na něj Lýdie vyřítila s nožem v ruce. Vzpomene si, jak si přejela ostřím po hrdle, aniž z něj spustila zrak.

Na místě se toho příliš nezměnilo. Pizzerii nahradil suši bar a velké rohožky u všech domů jsou zapadané podzimním listím a sněhem. Erik nechá klíček v zapalování, vystoupí z vozu a rozběhne se k domu. Rychle otevře branku a vejde do zahrady. Na vysokém, zežloutlém trávníku leží vlhký sníh. Z uvolněného okapu visí rampouchy. V závěsných květináčích se pohupují suché květiny. Erik trhne dveřmi, je však zamčeno. Podívá se pod rohožku. Z vlhkého obdélníku na betonovém schodě utíká několik svinek. Srdce mu prudce buší. Šmátrá pod dřevěným zábradlím, klíč však nenajde. Obejde dům, na zadní straně vezme ze záhonku kus kamenného obrubníku a mrští jím do terasových dveří. Kámen roztříští nejvýše položenou část skla a spadne zpět do trávy. Erik ho opět zvedne a mrští jím prudčeji. Vysype se celá tabulka. Erik běží k domu, otevře dveře a vejde do ložnice se stěnami plnými obrázků and ělů a hinduistického guru Sai Baby.

„Benjamíne!“ křičí Erik. „Benjamíne!“

Volá svého syna, ačkoli je mu jasné, že dům je opuštěný; všude panuje tma a ticho, je zde cítit zatuchlý nevětraný vzduch, staré látky a prach. Spěchá směrem k hale, otevře dveře do sklepa a ucítí silný zápach. Těžký odér popela, zuhelnatělého dřeva a spálené gumy. Seběhne po schodech dolů, na jednom stupni klopýtne, opře se ramenem o zeď a znovu získá rovnováhu. Žárovky ve sklepě jsou zřejmě popraskané, ale ve světle vysoko položeného okénka vidí, že oheň ošklivě zřídil společenskou místnost. Podlaha pod ním vrže. Mnoho věcí zčernalo, některé kusy nábytku však zůstaly nedotčeny. Stůl s kachlovou deskou je jen trošku začazený, vonné svíčky na podnose se roztekly. Erik se snaží dostat ke dveřím vedoucím do druhé sklepní místnosti. Jsou volně nasazené v pantech a vnitřní strana je úplně zuhelnatělá.

„Benjamíne!“ zvolá vyděšeně Erik.

Do tváře mu vlétne popel a Erik mrká pálícíma očima. Uprostřed podlahy jsou zbytky klece, dostatečně velké k tomu, aby dokázala pojmout člověka.

„Eriku!“ volá kdosi seshora.

Erik se zastaví a naslouchá. Ve zdech to praská. Spálené zbytky stropních desek padají na zem. Pomalu jde ke schodům. Uslyší vzdálený štěkot psa.

„Eriku!“

Je to Joonův hlas. Komisař je v domě. Erik zamíří nahoru po schodech. Joona na něj zneklidněně pohlédne.

„Co se stalo?“

„Ve sklepě hořelo,“ odpoví Erik.

„Nic jiného?“

Erik neurčitě pokyne ke sklepu:

„Jsou tam zbytky klece.“

„Mám s sebou psa.“

Joona spěchá chodbou do haly a otevře dveře. Kývne na uniformovaného psovoda, na ženu s tmavými vlasy spletenými do tuhého copu. Za ní běží černý labrador. Žena pokyne Erikovi na pozdrav, požádá je, aby počkali venku, dřepne si před psa a hovoří k němu. Joona se snaží přimět Erika k odchodu, vzdá to však, když pochopí, že je to zbytečné.

Černý pes s lesklou srstí čile pobíhá po domě, čenichá, rychle dýchá a znovu hledá. Zvíře systematicky prohledává jednu místnost po druhé. Erik zůstane stát v hale. Je mu zle, najednou ucítí, jak se mu zvedá žaludek, a vyjde z domu. Před autobusem zásahové služby stojí dva policisté a povídají si. Erik projde brankou a pokračuje po chodníku ke svému vozu, zastaví se a vyndá krabičku s papouškem a domorodcem. Chvíli ji drží v ruce, pak zamíří ke kanálu a mřížkou do něj vysype její obsah. Čelo má zbrocené ledovým potem, navlhčí si ústa, jako by se chystal po dlouhém mlčení něco říct, poté hodí do kanálu i krabičku a uslyší, jak s žbluňknutím dopadne na hladinu.

Když se vrátí na zahradu, stojí Joona ještě před domem. Pohlédne Erikovi do očí a zavrtí hlavou. Erik vejde dovnitř. Psovodka klečí a hladí labradora po krku a po volné kůži za ušima.

„Byli jste dole ve sklepě?“ zeptá se Erik.

„Samozřejmě že ano,“ odpoví žena, aniž na něj pohlédne.

„I v té druhé místnosti?“

„Ano.“

„Třeba si pes potřebuje z té spousty popela vyvétrat čumák.“

„Rocky dokáže najít mrtvolu šedesát metrů pod vodou,“ odpoví žena.

„A živého člověka?“

„Kdyby tam něco bylo, tak by to Rocky našel.“

„Ještě jste nehledali venku,“ prohlásí Joona, který vešel za Erikem do domu.

„Nevěděla jsem, že máme hledat i venku,“ namítne psovodka.

„Ano, i venku,“ řekne stručně Joona.

Žena pokrčí rameny a opět vstane.

„Tak pojď,“ řekne temným, zastřeným hlasem labradorovi. „No pojď. Půjdeme se podívat ven? Půjdeme se podívat ven?“

Erik vyjde před dům, ostatní obejdou vilku na druhou stranu. Černý pes pobíhá mezi přerostlou trávou, čenichá kolem sudu na vodu, na jehož hladině se vytvořila neprůhledná ledová krusta, hledá kolem starých ovocných stromů. Obloha je temná a zamračená. Na jednom stromě rozsvítili sousedé veselé barevné řetězy. Vzduch je chladný. Policisté ze zásahovky se posadili do autobusu. Joona se po celou dobu drží poblíž ženy a psa, občas ukáže nějakým směrem. Erik jde za nimi za dům. Najednou pozná vyvýšeninu na druhém konci zahrady. To je to místo z fotografie, pomyslí si. Z obrázku, který Benjamínovi poslala Aida před jeho zmizením. Erik těžce dýchá. Pes čenichá kolem kompostu, pokračuje ke kopečku, funí, oběhne ho, prozkoumá nízké keře i zadní stranu hnědého plotu, vrátí se zpět a utíká kolem plastového košíku k malé bylinkové zahrádce. Každý řádek je označen sáčkem od semen, připevněným na tyčce
. Černý labrador znepokojeně zakňučí a lehne si doprostřed záhonku. Celý se natáhne na zkypřenou hlínu. Tělo se mu třese vzrušením a psovodka ho se zarmouceným výrazem pochválí. Joona se prudce obrátí, přiběhne k nim, postaví se před Erika a nedovolí mu přiblížit se k záhonku. Erik si ani v nejmenším neuvědomuje, co křičí a co se snaží udělat, Joona ho však ze zahrady odvede.

„Musím to vědět,“ šeptá chvějícím se hlasem Erik.

Joona přikývne a tiše řekne:

„Pes našel místo, kde leží lidská mrtvola.“

Erik se sune k zemi podél rozvodné skříně, necítí nohy, chodidla ani tělo, vidí, jak z autobusu vystoupí policisté s lopatami, a zavře oči.

Erik Maria Bark sedí sám ve voze Joony Linny a oknem vyhlíží na Tenisovou ulici. Temné koruny stromů pohlcují světlo ze závěsných pouličních lamp. Černé větve trčí všemi směry proti šerému zimnímu nebi. Ústa má vyschlá, v obličeji i v hlavě cítí bolest. Cosi si sám pro sebe zašeptá, vystoupí z auta, přeleze policejní zábranu a vysokou ojíněnou trávou obejde dům. Joona vstoje sleduje uniformované policisty s lopatami. Pracují mechanickými pohyby a zarytě mlčí. Rozkopali celý záhonek. Nyní se z něj stala velká obdélníková jáma. Na plachtě leží zablácené cáry šatů a úlomky kostí. Stále je slyšet zvuk lopat, kov naráží o kámen, pak lopaty ztichnou a policisté si narovnají záda. Erik k nim nejistě zamíří. Joona se k němu otočí a celým svým unaveným obličejem se na něj usměje.

„Co je to?“ zašeptá Erik.

Joona mu jde naproti, pohlédne mu do očí a řekne:

„Není to Benjamín.“

„Kdo je to?“

„Tělo tu leží přinejmenším deset let.“

„Je to dítě?“

„Asi pětileté,“ odpoví Joona a otřese se.

„Takže Lýdie přece jen měla syna,“ řekne tiše Erik.

46

SOBOTA 19. PROSINCE DOPOLEDNE

Venku hustě a vlhce chumelí. Po odpočívadle u policejní stanice pobíhá pes. Zvíře nadšeně štěká na padající sníh, šťastně poskakuje mezi vločkami, chňapá ve vzduchu a otřepává se. Erikovi se při pohledu na psa sevře srdce. Uvědomí si, že už zapomněl, co znamená obyčejné bytí. Zapomněl, jaké to je nemyslet nepřetržité na život bez Benjamína.

Je mu zle a ruce se mu třesou, trpí abstinenčními příznaky. Už téměř čtyřiadvacet hodin nepožil jedinou tabletu a během noci ani oka nezamhouřil.

Když dojde k velkým vchodovým dveřím na policejní stanici, vzpomene si na staré tkadleny, které mu jednou ukázala Simona na výstavě ženských ručních prací. Vypadaly jako obloha během těchto dní: zachmuřené, neproniknutelné, šedě rozmazané.

Simona stojí na chodbě před výslechovou místností. Když spatří Erika, jde mu naproti a vezme ho za ruce. Erik je jí za to gesto vděčný. Simona je bledá a vypadá odevzdaně.

„Nemusíš tam se mnou chodit,“ zašeptá.

„Kennet říkal, že chceš, abych přišel,“ odpoví Erik.

Simona slabě přikývne.

„Jsem jen tak…“

Žena zmlkne a trochu si odkašle.

„Měla jsem na tebe vztek,“ řekne vyrovnaně.

Oči má vlhké a zarudlé.

„Já vím, Simono.“

„Ty máš každopádně ty svoje pilulky,“ pronese ostře Simona.

„Ano,“ odpoví Erik.

Simona se odvrátí a zírá z okna. Erik hledí na její útlé tělo, na paže těsně obepínající hruď. Naskočila jí husí kůže, z odvětrávacích otvorů pod oknem nepříjemně táhne. Pak se otevřou dveře a mohutná žena v uniformě je pozve do výslechové místnosti.

„Prosím, už můžete jít dál.“

Měkce se usměje růžově lesklými rty.

„Jmenuju se Anja Larssonová,“ představí se Erikovi a Simoně. „Sepíšu s vámi svědeckou výpověď.“

Žena před sebe natáhne pěkně upravenou baculatou ruku. Má dlouhé, červeně nalakované nehty, horní vrstvu tvoří malé blyštivé šupinky.

„Říkala jsem si, že troška vánoční nálady neuškodí,“ prohlásí šťastně o svých nehtech.

„Pěkné,“ odpoví roztržitě Simona.

Joona Linna je již v místnosti. Sako si přehodil přes opěradlo židle. Světlé vlasy má rozčepýřené a zřejmě neumyté. Ani se neoholil. Posadí se naproti Erikovi a vrhne na něj vážný zamyšlený pohled.

Simona si tiše odkašle a lokne si vody. Když sklenici opět postaví, šmátrá po Erikově ruce. Jejich pohledy se střetnou a Erik vidí, jak jí ze rtů uklouzlo sotva slyšitelné promiň.

Anja Larssonová položí na stůl mezi ně magnetofon, stiskne tlačítko nahrávání, zkontroluje, zda svítí červené čidlo, a poté oznámí čas, datum a jména přítomných osob. Na chvíli se odmlčí, nakloní hlavu k rameni a vysokým, přátelským hlasem pronese:

„Tak dobře, Simono, povězte nám prosím, co se předevčírem stalo u vás v bytě na Doutnákové ulici.“

Simona přikývne, pohlédne na Erika a sklopí zrak.

„Já… byla jsem doma a…“

Simona zmlkne.

„Byla jste sama?“ otáže se Anja Larssonová.

Simona zavrtí hlavou.

„Byl u mě Sim Shulman,“ řekne neutrálně.

Joona si cosi poznamená do kroužkového bloku.

„Mohla byste nám říct, jak se k vám domů dostali Josef a Evelyn Ekovi?“

„To přesně nevím, byla jsem ve sprše,“ řekne pomalu Simona a na chvíli zrudne jako rak. Ruměnec téměř okamžitě zmizí, na tvářích jí však zanechá živý odlesk.

„Stála jsem ve sprše, když na mě Sim zavolal, že někdo zvoní u dveří… Ne, počkejte, volal na mě, že mi zvoní mobil.“

Anja Larssonová zopakuje:

„Takže jste stála ve sprše a slyšela jste Sima Shulmana volat, že vám zvoní mobil.“

„Ano,“ zašeptá Simona. „Požádala jsem ho, aby hovor vzal.“

„A kdo vám volal?“

„Nevím.“

„Ale on ten telefon vzal, že?“

„Myslím, že ano, jsem si tím téměř jistá.“

„Kolik bylo hodin?“ zeptá se najednou Joona.

Simona sebou trhne, jako by si ho předtím nevšimla, jako by nepoznávala jeho finskou švédštinu.

„Nevím,“ odpoví omluvně s tváří obrácenou k němu. Joona trvá na svém:

„Alespoň přibližně.“

Simona pokrčí rameny a nejistě řekne:

„Pět.“

„Nemohly být čtyři?“ zeptá se Joona.

„Jak to myslíte?“

„Jen to chci vědět přesně,“ odpoví komisař.

„Vždyť to už víte,“ řekne Simona Anje.

„Takže pět,“ prohlásí Joona a zapíše si hodinu.

„Co jste dělala předtím, než jste se šla osprchovat?“ zeptá se Anja. „Když si člověk projde, co celý den dělal, je pak snazší se rozpomenout na čas.“

Simona zavrtí hlavou, vypadá velmi unaveně, téměř malátně. Očima se vyhýbá Erikovi. Erik sedí tiše vedle ní, srdce mu buší jako zvon.

„Já jsem to nevěděl,“ řekne Erik a opět zmlkne.

„Nevěděl jsem, že ty a Shulman…“

Simona přikývne.

„Jo, Eriku, bylo to tak.“

Erik pohlédne na Simonu, poté na policistku a nakonec na Joonu.

„Promiňte, že jsem vás přerušil,“ řekne.

Anja se se shovívavým pohledem znovu obrátí k Simoně.

„Pokračujte, povězte nám, co se stalo. Sim Shulman volal, že vám zvoní…“

„Vyšel do haly a…“

Simona ztichne a znovu se opraví:

„Ne, tak to nebylo. Slyšela jsem Sima, jak říká: ,A teď ještě někdo zvoní u dveří‘, nebo něco v tom smyslu. Rychle jsem se osprchovala, utřela, opatrně otevřela dveře a uviděla…“

„Proč opatrně?“ zeptá se Joona.

„Co tím myslíte?“

„Proč jste otevřela opatrně, a nějako obvykle?“

„Nevím, měla jsem pocit, že je něco ve vzduchu, něco výhružného… Nedokážu to vysvětlit…“

„Zaslechla jste něco?“

„To myslím ne.“ Simona zírá před sebe.

„Pokračujte,“ požádá ji Anja.

„Škvírou v pootevřených dveřích jsem spatřila nějakou dívku. Na chodbě stála mladá žena, pohlédla na mě, vypadala vyděšeně a dala mi znamení, abych se schovala.“

Simona svraští čelo.

„Vyšla jsem do haly a uviděla Sima… jak leží na podlaze… všude byla spousta krve, neustále z něj prýštila, oči se mu chvěly a snažil se pohnout rukama…“

Simoně se roztřese hlas a Erik si všimne, že má co dělat, aby se nerozplakala. Rád by ženu utěšil, podpořil, vzal ji za ruku nebo ji objal. Neví však, zda by ho neodstrčila nebo zda by se nerozhněvala, kdyby se o to pokusil.

„Uděláme si přestávku?“ otáže se měkce Anja.

„Já… já…“

Simona se zarazí a chvějícíma se rukama zvedne sklenici ke rtům. Těžce polkne a promne si oči.

„Dveře do bytu byly zamčené, je na nich bezpečnostní zámek,“ pokračuje jistějším hlasem. „Ta dívka říkala, že její bratr má klíče u sebe v kuchyni, tak jsem se vplížila do synova pokoje a zapnula jsem počítač.“

„Zapnula jste počítač. A proč vlastně?“ zeptá se Anja.

„Chtěla jsem, aby si myslel, že jsem v Benjamínově pokoji, aby uslyšel zvuk počítače a vběhl dovnitř.“

„O kom to mluvíte?“

„O Josefovi,“ odvětí Simona.

„O Josefu Ekovi?“

„Ano.“

„Jak jste věděla, že je to on?“

„To jsem tehdy ještě nevěděla.“

„Rozumím,“ řekne Anja. „Pokračujte.“

„Zapnula jsem počítač a pak jsem se schovala do koupelny. Když jsem slyšela, že vešli do Benjamínova pokoje, vplížila jsem se do kuchyně a sebrala klíče. Ta dívka se po celou dobu snažila Josefa obelstít a zdržet, navrhovala mu, aby prohledal různá místa, neslyšela jsem je, ale zřejmě jsem náhodou vrazila do obrazu v hale, protože najednou se za mnou objevil Josef. Ona se ho pokoušela zadržet, objala mu nohy a…“

Simona ztěžka polkne.

„Josef se jí vytrhl, ona předstírala, že ji řízl nožem, pomazala se Simovou krví, lehla si na zem a dělala, že je mrtvá.“

Na okamžik se rozhostí ticho. Simona vypadá, jako by se nemohla nadechnout.

„Pokračujte, Simono,“ vyzve ji tiše Anja.

Simona přikývne a krátce vypoví:

„Josef se k ní vrátil, a když se nad ní sklonil, bodla ho ze strany nožem.“

„Viděla jste, kdo pořezal Sima Shulmana?“

„Byl to Josef.“

„Viděla jste ho?“

„Ne.“

Nastane ticho.

„Evelyn Eková mi zachránila život,“ zašeptá Simona.

„Chcete k tomu ještě něco dodat?“

„Ne.“

„Pak vám děkuji za spolupráci a prohlašuji výslech za skončený,“ prohlásí Anja a natáhne ruku s ledově se třpytícími nehty, aby zmáčkla tlačítko.

„Počkejte,“ řekne Joona. „Kdo vám to telefonoval?“

Simona na něj rozespale pohlédne. Opět vypadá, jako by na něj zapomněla.

„Kdo vám volal na mobil?“

Simona zavrtí hlavou.

„Nevím, nevím ani, kam se poděl ten mobil, já…“

„To je v pořádku,“ uklidní ji Joona. „Najdeme ho.“

Anja Larssonová ještě chvíli vyčkává, tázavě na něj pohlédne a vypne magnetofon.

Simona se zvedne ze židle a pomalu zamíří ke dveřím. Erik rychle kývne na Joonu a vyjde za ní.

„Počkej,“ řekne Simoně.

Žena se zastaví a obrátí se.

„Počkej, chtěl jsem jen…“

Erik ztichne, hledí na její utrápený obličej, na bledé, korkově zbarvené pihy, na široká ústa a na světle zelené oči. Beze slova se obejmou, unavení a smutní.

„No tak,“ řekne Erik. „No tak.“

Políbí ženu do vlasů, na její rudozlaté kadeře.

„Já už nic nechápu,“ zašeptá Simona.

„Můžu se zeptat, jestli tu nemají nějakou místnost, kde by sis mohla odpočinout.“

Simona se pomalu vyprostí z jeho objetí a zavrtí hlavou.

„Musím najít svůj mobil,“ prohlásí vážným hlasem. „Musím zjistit, kdo mi volal, když vzal Shulman telefon.“

Z výslechové místnosti vyjde Joona se sakem přehozeným přes rameno.

„Je ten telefon někde tady na stanici?“ zeptá se Erik.

Joona kývne na Anju Larssonovou mířící k výtahům. „To by měla vědět Anja,“ odpoví.

Erik se za ní chce rozběhnout, Joona ho však pohybem ruky zarazí. Vyndá telefon a zmáčkne číslo.

Všichni vidí, jak se Anja zastaví a vezme hovor.

„Potřebujeme od tebe nějaké papíry, můj poklade,“ řekne lehkým tónem Joona.

Anja se s rozmrzelým výrazem otočí a všichni tři jí jdou vstříc.

„Když tady Anja začínala, byla to skutečná atletka,“ řekne komisař. „Neuvěřitelná plavkyně, plavala závodně motýlka, umístila se na osmém místě na olympijských hrách v…“

„Co to po mně chceš za lejstra? Hajzlpapír?“ zvolá Anja.

„Nezlob se kvůli…“

„Máš zbytečně moc keců.“

„Jen se tebou chlubím.“

„Jo, jo,“ opáčí s pousmáním Anja.

„Máš seznam předmětů, které jsme poslali do laboratoře?“

„Ještě není hotový — můžeš sjet dolů a mrknout se na to.“

Všichni zamíří za Anjou zpět k výtahům. Cestou dolů nad nimi rámusí ocelové lano a kabina skřípe. Anja vystoupí v druhém patře a zamává jim.

V kanceláři v přízemí sedí vysoký chlapík, který Erikovi připomíná jednoho příbuzného. Rychle projdou chodbou plnou dveří, nástěnek a požárních přístrojů ve schránkách z plexiskla. V laboratořích je mnohem více světla a většina přítomných má na sobě bílý plášť. Joona si potřese rukou se značně otylým mužem, který se jim představí jako Erixon, a pokyne jim k další místnosti. Na stole s ocelovou deskou leží spousta předmětů vyskládaných do řad. Erik je poznává. Ve dvou kovových nádobách objeví dva kuchyňské nože s černými skvrnami. Spatří známou osušku, koberec z haly, několik párů bot a Simonin mobilní telefon v igelitovém sáčku. Joona ukáže na telefon.

„Chtěli bychom se na něj podívat,“ prohlásí komisař. „Už jste s ním hotoví?“

Tlustý chlapík popojde k seznamu ležícímu vedle předmětů. Očima proběhne papír a váhavě pronese:

„Myslím, že jo. Jo, z mobilu jsme už otisky sejmuli.“

Joona vytáhne telefon ze sáčku, očistí ho kouskem papíru a nevzrušeně ho podá Simoně. Ta soustředěně prochází seznam přijatých hovorů, cosi zamumlá, zakryje si rukou ústa a při pohledu na displej potlačí výkřik.

„To… to byl Benjamín,“ zajíkne se. „Ten poslední hovor byl od Benjamína.“

Všichni se natlačí k ní a zírají na mobil. Na displeji několikrát zabliká Benjamínovo jméno a poté se vybije baterie.

„Mluvil Shulman s Benjamínem?“ zeptá se zvýšeným hlasem Erik.

„Já nevím,“ odpoví plačtivě Simona.

„Tak vzal ten telefon, nebo ne? Zajímá mě jen tohle.“

„Byla jsem ve sprše. Myslím, že ten telefon vzal, než ho…“

„Vidíš tam přece ksakru, jestli je to nepřijatý hovor, nebo jestli…“

„Nebyl to nepřijatý hovor,“ přeruší ho Simona. „Nevím, jestli Sim stačil něco vyslechnout nebo povědět, než otevřel Josefovi dveře.“

„Nerozčiluj se,“ řekne s vynuceným klidem Erik. „Ale musíme zjistit, jestli mu Benjamín něco řekl.“

Simona se obrátí k Joonovi:

„Copak se dnes všechny hovory neukládají?“ zeptá se.

„Mohlo by trvat týdny, než bychom to zjistili,“ odpoví Joona.

„Ale…“

Erik položí ruku Simoně na paži a řekne:

„Musíme si promluvit se Shulmanem.“

„To přece nejde, je v komatu,“ zvolá rozzlobeně Simona. „Říkala jsem ti to.“

„Pojď se mnou,“ řekne jí Erik a vyjde z místnosti.

47

SOBOTA 19. PROSINCE ODPOLEDNE

Simona sedí v autě vedle Erika a občas po něm loupne očima. Pak se otočí a hledí ven z okna. Pod vozem ubíhá silnice s hnědým pruhem rozježděné břečky. Před nimi je nekonečný, blikající pruh vozidel. Kolem monotónně kmitají pouliční lampy. Simona pomlčí o nepořádku na zadním sedadle a na podlaze u svých nohou: všude se povalují prázdné lahve od vody, plechovky od nápojů, krabice od pizzy, noviny, kelímky, ubrousky, sáčky od čipsů a obaly od sladkostí.

Erik hladce klouže směrem k Danderydské nemocnici, kde leží v komatu Sim Shulman, a přesně ví, co udělá, až budou na místě. Krátce pohlédne na Simonu; zhubla a koutky úst má svěšené, smutné a neklidné. On sám cítí téměř děsivou soustředěnost. Události posledních dní před sebou vidí v pronikavě jasném světle. Pochopil veškeré okolnosti tragédie, která potkala jeho rodinu. Cestou kolem komplexu Kräftriket Simoně začne vysvětlovat, co se stalo.

„Když jsme si uvědomili, že Benjamína nemohl unést Josef, Joona mi řekl, abych zapátral v paměti,“ pronese Erik do ticha v autě. „A já začal hledat ve své minulosti někoho, kdo by se mi mohl chtít pomstít.“

„A koho jsi našel?“ zeptá se Simona.

Erik koutkem oka vidí, že se k němu obrátila tváří. Ví, že je připravená ho vyslechnout.

„Vzpomněl jsem si na tu svou hypnoterapeutickou skupinu, kterou jsem pak opustil… je to už deset let, ale neustále na ně myslím, tak divně to skončilo…“ řekne Erik. „A teď mi připadá, jako by ta skupina nikdy nezmizela, jenom se stáhla a čekala.“

Simona přikývne. Erik pokračuje ve vyprávění, snaží se jí vysvětlit své teorie, skupinovou hypnoterapii, popsat napětí mezi pacienty, pocit sounáležitosti, který mezi nimi vytvořil, a jejich důvěru, kterou zklamal.

„Když jsem tehdy ve všem selhal, slíbil jsem, že už nikdy nebudu nikoho hypnotizovat.“

„Já vím.“

„Ale slib jsem porušil, protože mě Joona přesvědčil, že je to jediný způsob, jak zachránit Evelyn Ekovou.“

„Ty myslíš, že tohle je příčinou všeho, co nás potkalo?“

„Zřejmě ano.“

Erik zmlkne a pak jí poví, že v někom probudil dřímající nenávist, nenávist, kterou předtím zřejmě krotil jedině jeho slib, že s hypnózou skončil.

„Vzpomínáš si na Evu Blauovou?“ pokračuje Erik. „Neustále balancovala na hranici psychotického stavu. Vyhrožovala mi, říkala, že mi zničí život.“

„Nikdy jsem nepochopila proč,“ řekne tiše Simona.

„Měla z někoho strach, já myslel, že je paranoidní, ale teď jsem přesvědčený o tom, že jí vyhrožovala Lýdie.“

„I paranoidní osoby může někdo pronásledovat,“ pronese Simona.

Erik zabočí k rozsáhlému modrému komplexu Danderydské nemocnice. Na přední sklo bubnuje déšť.

„Není vyloučené, že jí Lýdie způsobila i tu řeznou ránu v obličeji,“ zamumlá Erik.

Simona sebou trhne.

„Ona měla pořezaný obličej?“ zeptá se.

„Myslel jsem, že si to udělala sama, je to dost běžné,“ odpoví Erik. „Domníval jsem se, že si uřízla špičku nosu v zoufalé potřebě cítit něco jiného než to, co ji bolelo doopravdy…“

„Počkej, počkej chvilku,“ přeruší ho vzrušeně Simona. „Ona měla odříznutý nos?“

„Špičku nosu.“

„My jsme totiž s tátou našli kluka s uříznutým nosem. Nevyprávěl ti o tom? Někdo tomu chlapci vyhrožoval, zranil ho a tak ho vyděsil, že přestal šikanovat Benjamína.“

„Byla to Lýdie.“

„To ona unesla Benjamína?“

„Ano.“

„Co vlastně chce?“ Erik na ni vážně pohlédne.

„Částečně ten příběh už znáš,“ řekne Erik. „Lýdie v hypnóze přiznala, že držela svého synka Kaspera zavřeného v kleci ve sklepě a nutila ho jíst zkažené jídlo.“

„Kaspera?“ zopakuje Simona.

„Když jsem se dozvěděl, co vám říkala Aida — že nějaká žena říkala Benjamínovi Kaspere —, došlo mi, že to byla Lýdie. Jel jsem do jejího domu v Rotebro, vloupal jsem se dovnitř, ale nikdo tam nebyl, dům byl opuštěný“

Erik rychle projíždí podél stojících aut, parkoviště je však přeplněné. Opět z něj vyjede a zamíří k hlavnímu vchodu.

„Ve sklepě v jejím domě hořelo, nakonec se oheň zřejmě sám uhasil,“ pokračuje Erik. „Předpokládám, že požár někdo založil, ale zůstaly tam zbytky klece.“

„Ale tehdy tam přece žádná klec nebyla,“ namítne Simona. „Vždyť se prokázalo, že Lýdie nikdy žádné dítě neměla.“

„Joona měl s sebou psa na vyhledávání mrtvol a ten našel na zahradě asi deset let staré dětské ostatky.“

„Bože,“ zašeptá Simona.

„Ano.“

„Pak se to muselo stát tehdy, když…“

„Ano, když pochopila, že jsem ji odhalil, tak to dítě ve sklepě zabila,“ řekne Erik.

„Takže jsi měl po celou dobu pravdu.“

„Vypadá to tak.“

„Ona chce Benjamína zabít?“

„Nevím… Zřejmě si myslí, že je to všechno má vina. Kdybych ji tehdy nezhypnotizoval, tak by si to dítě mohla ponechat.“

Erik zmlkne a vzpomene si na Benjamínův hlas v telefonu. Jak se snažil nedat najevo strach, když mluvil o strašidelném zámku. Určitě šlo o Lýdiin strašidelný zámek. Vždyť právě v něm vyrůstala, v něm se dopouštěla svých násilných skutků a pravděpodobně právě v něm násilí prožila i ona sama. Pokud Benjamína neunesla do svého domu, mohla ho odvléct kamkoli.

Erik zastaví před hlavním vchodem Danderydské nemocnice, vůz nechá odemčený, o parkovné se nestará. Proběhnou kolem temné zasněžené fontány, minou několik zimou se třesoucích kuřáků v županu, vřítí se do dveří a vyjedou výtahem k oddělení, na kterém leží Sim Shulman.

Pokoj zaplavuje těžká vůně květin. Ve vázách na okně jsou veliké kytice. Na stole leží svazek pohledů a dopisů od ohromených přátel a kolegů.

Erik pohlédne na muže na nemocničním lůžku, na jeho propadlé tváře, nos, obočí. Pravidelné pohyby břicha se řídí rytmem dýchacího přístroje. Sim se nachází v komatu, při životě ho drží pouze přístroje, bez kterých se už nikdy neobejde. Na přední straně hrdla má do průdušky zavedenou endotracheální kanylu. Živiny dostává pomocí sondy vedoucí přes břišní stěnu přímo do žaludku.

„Simono, až se probere, musíš s ním promluvit a…“

„Ale on se přece nemůže probrat,“ zaječí Simona. „Je v komatu, Eriku, ztratil moc krve a má poškozený mozek, už se nikdy neprobudí, už nikdy nebude znovu mluvit.“

Simona si setře z tváří slzy.

„Musíme zjistit, co mu Benjamín řekl…“

„Nech toho!“ zakřičí Simona a rozpláče se.

Do pokoje nahlédne sestra, vidí, jak Erik objímá Simonino třesoucí se tělo, a nechá je v klidu.

„Dám mu injekci zolpidemu,“ zašeptá jí Erik do vlasů. „Je to silný uspávací prostředek, ale někdy dokáže člověka paradoxně probrat z komatu.“

Simona vrtí hlavou.

„Co to povídáš za nesmysly?“

„Funguje to jen na chviličku.“

„Já ti nevěřím,“ pronese váhavě žena. „Chceš říct, že se po tom léku probere? Myslíš to vážně?“

„Už se nikdy neuzdraví, má těžce poškozený mozek, Simi, ale díky tomuhle preparátu se možná na několik vteřin probudí.“

„Co mám dělat já?“

„Občas pacienti po podání uspávacího prostředku pronesou několik slov, někdy se na člověka jen podívají.“

„Ale tohle se nesmí — nebo ano?“

„Nemám v úmyslu žádat o povolení, prostě to hodlám udělat, a pokud se probere, musíš s ním začít mluvit.“

„Pospěš si,“ řekne Simona.

Erik rychle odejde pro léky a potřebné vybavení. Simona se postaví k Shulmanově posteli, vezme ho za ruku a hledí na něj. Muž vypadá klidně. Ochablost mu z tváře téměř vymazala temné nápadné tysy. Jeho obvykle tak ironická, citlivá ústa jsou zcela bez výrazu, vyhladila se i vážná vráska mezi černým obočím. Simona ho pomalu pohladí po čele. Řekne si, že bude dále vystavovat jeho díla, že dobrý umělec nikdy nezemře.

Do pokoje se vrátí Erik. Beze slova dojde k Shulmanovi, otočí se zády ke dveřím a věcně mu vykasá rukáv nemocniční košile.

„Jsi připravená?“ zeptá se.

„Ano,“ odpoví Simona. „Jsem připravená.“

Erik vytáhne stříkačku, napojí ji na intravenózní katetr a opatrně do něj vstříkne nažloutlou tekutinu, která se olejovitě smísí s průhlednou umělou výživou, zmizí v žíle v podloktí a pokračuje do Shulmanova krevního oběhu. Erik schová stříkačku do kapsy, rozepne si bundu a na hrudník si přemístí elektrody z pacientových prsou, na prst si přendá oximetr z jeho ukazováčku a postaví se tak, aby mohl sledovat Shulmanův obličej.

Nic se neděje. Shulmanovo břicho se pravidelně a mechanicky zvedá a klesá pomocí dýchacího přístroje.

Erik má vyschlá ústa a je úplně ztuhlý.

„Tak jdeme na to?“ zeptá se po chvíli Simona.

„Počkej,“ zašeptá Erik.

Náramkové hodinky pomalu odtikávají. Z květiny upadne okvětní plátek a se zašustěním dopadne na podlahu. Na okenní tabulku zabubnuje několik dešťových kapek. Ze vzdáleného pokoje se ozve ženský smích.

Ze Shulmanova těla vyjde podivný syčivý zvuk připomínající slabý závan větru pootevřeným oknem.

Simona cítí, jak jí z podpaždí stéká po těle pot. Připadá si téměř klaustrofobicky. Vlastně by měla vyběhnout z pokoje, nedokáže však odtrhnout pohled od Shulmanova hrdla. Třeba si to jen namlouvá, ale náhle má pocit, že se mohutná žíla na jeho krku napnula. Erik těžce dýchá, skloní se nad pacientem, tváří se nervózně, kouše se do spodního rtu a znovu pohlédne na hodinky. Nic se neděje. Dýchací přístroj kovově syčí. Kdosi projde po chodbě. Kolem dveří se skřípáním projede vozík a pak v pokoji opět zavládne ticho. Je slyšet pouze mechanicky pracující přístroj.

Najednou zaslechne slabý chraplavý zvuk. Simona nechápe, odkud vyšel. Erik poodstoupí pár kroků stranou. Zvuk se ozve znovu. Simona si uvědomí, že ho musel vydat Shulman. Popojde k němu a spatří, jak se na napjatém prostěradle pohne jeho ukazováček. Rozbuší se jí srdce. Chce to říct Erikovi, vtom Shulman otevře oči. S podivným výrazem zírá přímo na ni. Ústa mu zkřiví vyděšená grimasa. Ochable pohne jazykem a po bradě mu stékají sliny.

„To jsem já, Sime. To jsem já,“ řekne Simona a vezme jeho ruku do svých dlaní. „Musím se tě zeptat na několik důležitých věcí.“

Shulmanovy prsty se lehce chvějí. Simona ví, že ji vidí, najednou však Sim obrátí oči v sloup, zkřiví ústa a na spáncích mu naběhnou žíly.

„Tys vzal můj telefon, když mi volal Benjamín, pamatuješ?“

Erik se Shulmanovými elektrodami na prsou spatří na displeji zvýšení svého vlastního srdečního rytmu. Shulmanovi se pod pokrývkou chvějí nohy.

„Sime, slyšíš mě?“ zeptá se Simona. „To jsem já, Simona. Slyšíš mě, Sime?“

Shulmanovy oči opět hledí normálně, ihned však znovu sjedou ke straně. Na chodbě se ozvou rychlé kroky, jakási žena cosi volá.

„Tys vzal můj telefon,“ zopakuje Simona.

Sim slabě přikývne.

„Byl to můj syn,“ pokračuje Simona. „Volal mi Benjamín…“

Shulmanovi se znovu roztřesou nohy, obrátí oči v sloup a z úst mu ochable visí jazyk.

„Co říkal Benjamín?“ zeptá se Simona.

Muž polkne, pomalu pohybuje čelistmi, víčka mu klesnou.

„Sime? Co říkal?“

Sim zavrtí hlavou.

„On nic neříkal?“

„Ne…“ zasyčí Shulman.

„Cos říkal?“

„Ne Benja…“ pronese téměř neslyšně Sim.

„On nic neříkal?“ zeptá se Simona.

„Ne on,“ řekne Shulman pronikavým vystrašeným hlasem.

„A kdo tedy?“

„Ussi.“

„Cože?“ zeptá se Simona.

„Volal Jussi…“

Shulmanovi se chvějí ústa.

„A kde byl Jussi?“ zeptá se Erik. „Odkud Jussi volal?“

„Odkud volal?“ ptá se Simona. „Víš to?“

„Z domova,“ odpoví jasným hlasem Sim.

„Benjamín tam byl taky?“

Shulmanovi klesne hlava k rameni, ústa mu ochabnou a brada se zkrabatí. Simona nervózně pohlédne na Erika, neví, co má dělat.

„Byla tam Lýdie?“ zeptá se Erik.

Shulman vzhlédne a oči mu znovu sjedou ke straně.

„Byla tam Lýdie?“ zeptá se Simona. Shulman přikývne.

„Říkal Jussi něco o…“

Shulman zakvílí a Simona zmlkne. Jemně ho pohladí po tváři a on jí najednou pohlédne do očí.

„Co se stalo?“ zeptá se naprosto zřetelně a pak opět upadne do komatu.

48

SOBOTA 19. PROSINCE ODPOLEDNE

Anja vejde do Joonovy kanceláře a mlčky mu podá složku papírů a šálek glöggu. Joona pohlédne na její kulatý růžový obličej. Anja se na něj neusmívá jako obvykle.

„Právě identifikovali to dítě,“ vysvětlí mu stručně a ukáže na svazek.

„Díky,“ odpoví Joona.

Jsou dvě věci, které nenávidím, pomyslí si komisař a hledí na hnědé desky z tvrdého papíru. První z nich je, když musím nějaký případ vzdát, vycouvat od neidentifikovaných těl, nevyřešených znásilnění, loupežných přepadení, týrání nebo vražd. A druhou věcí, kterou nenávidím, ačkoli zcela odlišným způsobem, je objasnění nevyřešených případů, neboť rozuzlení těchto starých záhad dopadne zřídkakdy tak, jak by si člověk přál.

Joona Linna otevře desky a čte. Stojí v nich, že spálené tělo nalezené v zahradě Lýdie Eversové patřilo chlapci. O život přišel v pěti letech. Příčinou smrti zřejmě byla fraktura temene způsobená nějakým tupým předmětem. Kromě toho měl celou řadu vyléčených i nezhojených zranění, která nasvědčovala opakovanému hrubému ublížení na zdraví. Slovo výprask napsal soudní lékař s otazníkem. Šlo o surové týrání, které způsobilo zlomeniny a praskliny kostí. Na chlapcově kostře byly zjevné příznaky nedostatku některých živin, z čehož bylo patrné, že dítě hladovělo.

Joona krátce pohlédne z okna. S tímhle se nedokáže smířit, a sám sobě slíbil, že toho dne, kdy si na podobné věci zvykne, pověsí práci policejního komisaře na hřebík. Rukou si pročísne husté vlasy, těžce polkne a opět se pustí do čtení.

Takže to dítě identifikovali. Chlapec se jmenoval Johan Samuelsson a rodina ho pohřešovala před třinácti lety. Jeho matka, Isabella Samuelssonová, byla podle své vlastní výpovědi se synkem v zahradě, vtom však v domě zazvonil telefon. Nechala chlapce venku, vběhla do domu a během oněch dvaceti třiceti vteřin, kdy zvedla sluchátko, zjistila, že se v něm nikdo nehlásí, a opět ho položila, dítě zmizelo.

Johanovi byly dva roky, když se ztratil.

Když byl zavražděn, bylo mu pět.

Pak jeho ostatky ležely deset let na zahradě Lýdie Eversové.

Joonovi se najednou z vůně glöggu zvedne žaludek. Vstane a pootevře okno. Pohlédne dolů do vnitrobloku policejní stanice, na větve stromů u plotu trčící do stran, na lesklý, vlhký asfalt.

Takže Lýdie ho měla u sebe tři roky, pomyslí si. Tři roky utajování. Tři roky týrání, hladovění a strachu.

„Jsi v pořádku, Joono?“ zeptá se Anja a strčí hlavu do dveří.

„Zajedu informovat chlapcovy rodiče,“ řekne Joona.

„Niklasson by to určitě zvládnul,“ řekne Anja.

„Ne.“

„A co De Geer?“

„Tohle je můj případ,“ prohlásí Joona. „Zajedu…“

„Rozumím.“

„Mohla bys mi ještě zjistit pár adres?“

„Ale to víš, že jo, chlapče můj zlatý,“ odpoví s úsměvem Anja. „To víš, že mohla.“

„Jde o Lýdii Eversovou, chtěl bych vědět, kde se během posledních třinácti let zdržovala.“

„Lýdie Eversová?“ zopakuje Anja.

Joona si v prachmizerné náladě nasadí kožešinovou čapku, oblékne si zimní bundu a jde oznámit Isabelle a Joakimovi Samuelssonovým, že jejich syna Johana už bohužel našli.

Anja mu zavolá právě ve chvíli, kdy prochází bezpečnostními turnikety ve vrátnici.

„To byla rychlost,“ řekne Joona a snaží se o veselý tón, ale vůbec se mu to nedaří.

„Zlato, tohle je totiž moje práce,“ cvrliká Anja.

Joona slyší, jak se kolegyně nadechne. Ze zasněženého trávníku vzlétne hejno černých ptáků, vypadají jako těžké kapky. Má chuť nahlas klít, když si vzpomene na dva snímky malého Johana, které našel v deskách. Na jednom z nich je rozesmátý chlapeček s vlásky sčesanými ke straně, oblečený v dětské policejní uniformě, a na druhé zbytky kostí rozložené na kovovém stole a opatřené lístky s čísly.

„Do hajzlu se vším,“ zamručí si sám pro sebe.

„Cože? !“

„Promiň, Anjo, to jen nějaké auto…“

„Dobře, dobře. Ale víš, že si na nadávky moc nepotrpím.“

„Ano, já vím,“ odpoví unaveně Joona.

Anje zřejmě došlo, že nemá náladu na škádlení, a neutrálně prohlásí:

„Zahrada, v níž našli ostatky Johana Samuelssona, patří k rodnému domu Lýdie Eversové. Vyrostla v něm a vždycky tam měla jediné trvalé bydliště.“

„To nemá žádnou rodinu? Rodiče? Sourozence?“

„Počkej, já čtu z papíru. Zdá se, že ne… Otec byl neznámý a její matka už nežije. Vypadá to, že Lýdie moc dlouho rodičovskou péči neměla.“

„Nemá žádné sourozence?“

„Ne,“ odvětí Anja a listuje v papírech. „Jo, mimochodem,“ zvolá najednou Anja. „Měla mladšího bratra, ale zřejmě brzy zemřel.“

„A Lýdie… jak byla tehdy stará?“

„Bylo jí deset.“

„Bydlela vždycky v tom domě?“

„Ne, to jsem neřekla,“ ohradí se Anja. „Bydlela i jinde, vlastně byla několikrát v…“

„Tak kde?“ otáže se netrpělivě Joona.

„V Ullar?keru, v Ullar?keru, v Ullar?keru.“

„V té cvokárně?“

„Jmenuje se to psychiatrická klinika, ale je to tak.“

Ve stejném okamžiku Joona zahne na silničku u Saltsjöbadenu, kde žijí rodiče Johana Samuelssona. Okamžitě spatří jejich vilku, tmavě červený dům z osmnáctého století se sedlovou střechou. Na zahradě stojí omšelý altánek pro děti a za kopcovitou parcelou se rýsuje šerá, těžká vodní hladina.

Joona si promne rukama obličej a vystoupí z vozu. Tohle nenávidí. Uhrabaná štěrková cestička je lemovaná kočičími hlavami. Komisař zamíří ke dveřím, zazvoní, vyčkává a opět zazvoní. Nakonec kdosi zvolá za dveřmi:

„Já otevřu!“

Zarachotí zámek a ve dveřích se objeví dospívající dívka. Má černě nalíčené oči a světle fialové vlasy. „Zdravím,“ řekne tázavě a zírá na Joonu.

„Jmenuju se Joona Linna,“ odpoví komisař, „ajsem ze státní kriminálky. Jsou doma vaši rodiče?“

Dívka přikývne a otočí se, aby je přivolala. Na druhém konci haly však již stojí žena středního věku a upírá oči na Joonu.

„Amando,“ řekne vystrašeným hlasem. „Zeptej se ho… zeptej se ho, co chce.“

Joona zavrtí hlavou.

„Nechci vám to vykládat před domem. Můžu dál?“

„Ano,“ zašeptá matka.

Joona o krok postoupí a zavře za sebou dveře. Pohlédne na dívku, které se roztřese spodní ret, a poté na její matku Isabellu Samuelssonovou. Ruce má sepjaté na hrudi a v obličeji je bledá jako smrt. Joona se nadechne a tiše ji vysvětlí:

„Je mi to velice, velice líto. Našli jsme Johanovy ostatky.“

Matka si zacpe pěstí ústa a vydá zdušený vzlyk. Opře se o zeď, uklouzne však a sveze se na podlahu.

„Tati!“ křičí Amanda. „Tati!“

Po schodech seběhne otec. Když spatří manželku ležet na zemi a plakat, zpomalí. Zdá se, jako by mu ze rtů a z obličeje vymizela všechna barva. Pohlédne na ženu, na dceru a pak na Joonu. „Jde o Johana, viďte,“ pronese.

„Našli jsme jeho ostatky,“ odpoví tiše Joona.

Všichni se posadí do obývacího pokoje. Dívka objímá matku, která zoufale pláče. Otec vypadá podivně klidný. Joona to viděl již dříve. Tenhle typ mužů — občas i žen, ačkoli u nich to není tak obvyklé — zdánlivě nijak nápadně nereaguje, pokračují v hovoru a kladou otázky, se zvláštním zabarvením a prázdnotou v hlase vyzvídají podrobnosti. Joona ví, že se nejedná o lhostejnost. Je to boj. Je to zoufalý pokus prodloužit poslední okamžik, než se dostaví bolest.

„Kde byl?“ zašeptá matka mezi vzlyky. „Kde jste ho našli?“

„Hledali jsme jiné dítě u osoby podezřelé z únosu,“ odpoví Joona. „Náš pes něco zavětřil… označil jedno místo na zahradě… váš chlapec, Johan, je podle vyjádření soudního patologa už deset let mrtvý.“

Joakim Samuelsson k němu vzhlédne.

„Deset let?“

Otec zavrtí hlavou.

„Ale,“ zašeptá poté, „vždyť Johan se nám ztratil před třinácti lety.“

Joona přikývne a vyčerpaně vysvětluje:

„Máme důvodné podezření, že osoba, která vám dítě unesla, ho tři roky držela ve svém domě…“

Joona sklopí oči, snaží se zachovat klid a opět vzhlédne.

„Pachatel Johana tři roky věznil,“ pokračuje komisař, „než ho připravil o život. Když chlapec zemřel, bylo mu pět let.“

Nyní se otcova tvář rozpadne. Jeho zarputilý pokus o zachování klidu se roztříští v nekonečné množství střepin jako tenká skleněná tabulka. Je smutné se na něj dívat. Muž zírána Joonu, zkřiví obličej, po tvářích se mu řinou slzy a stékají do otevřených úst. Pokoj naplní drsné, strašlivé vzlyky.

Joona se rozhlédne po jejich domově, všimne si zarámovaných fotek na stěnách. Pozná obrázek malého Johana v policejní uniformě, který má ve svých deskách. Vidí dívčinu konfirmační fotografii. Snímek smějících se rodičů zvedajících novorozené miminko. Joona polkne a čeká. Tohle opravdu nenávidí. Ale stále jim neřekl všechno.

„Musím vám bohužel položit jednu důležitou otázku,“ pokračuje komisař a dopřeje rodičům ještě okamžik, aby se dostatečně vzchopili a uvědomili si, na co se jich ptá:

„Znáte ženu jménem Lýdie Eversová?“

Matka zmatené zavrtí hlavou. Otec několikrát zamrká a rychle prohlásí:

„Ne, neznáme.“

Amanda zašeptá:

„To ona… to ona unesla mého staršího brášku?“

Joona na ni vážně pohlédne.

„Zřejmě ano.“

Komisař vstane a dlaně má zvlhlé potem, který mu stéká i z podpaždí.

„Omlouvám se,“ řekne opět. „Je mi to opravdu strašně líto.“

Položí před ně na stůl vizitku a nechá jim telefonní číslo kurátora a lékaře z podpůrné psychoterapeutické skupiny.

„Pokud by vás ještě něco napadlo nebo kdybyste si chtěli promluvit, tak mi zavolejte.“

Když se komisař zvedne k odchodu, koutkem oka spatří, že vstane i otec.

„Počkejte… musím to vědět. Zatkli jste ji? Chytili jste ji?“

Joona zatne zuby, otočí se a rozhodí rukama:

„Ne, zatím jsme ji nenašli. Ale jsme jí na stopě. Brzy ji budeme mít. Dostanu ji, vím to.“

Joona nasedne do auta a zmáčkne Anjino číslo. Kolegyně vezme telefon po prvním signálu.

„Šlo to dobře?“ zeptá se.

„Tohle nejde nikdy dobře,“ odpoví drsně Joona.

Na okamžik je ticho.

„Potřebuješ něco?“ zeptá se nerozhodně Anja.

„Ano,“ řekne Joona.

„Víš, že je dnes sobota?“

„Ten muž lže,“ pokračuje Joona. „Zná Lýdii. Říkal, že ji nezná, ale lhal.“

„Jak to víš?“

„Podle jeho očí, podle jejich výrazu, když jsem se na to ptal. Vím, že mám pravdu.“

„Já ti věřím, ty máš vždycky pravdu. Nebo ne?“

„Ano, mám.“

„Pokud ti člověk nevěří, tak musí neustále dokola poslouchat to tvoje vždyť jsem ti to říkal.“

Joona se usměje.

„Je mi jasné, že jsi mě už dávno prokoukla.“

„Chtěl jsi mi říct ještě něco jiného — tedy kromě sdělení, že máš pravdu?“

„Jo, chtěl jsem ti říct, že jedu do Ullar?keru.“

„Teď? Víš, že je dnes vánoční večírek.“

„Dnes večer?“

„Joono,“ napomene ho Anja. „Je to večírek pro personál, máme slavnostní večeři ve Skansenu. Snad jsi na to nezapomněl?“

„Musím tam?“ zeptá se Joona.

„To tedy musíš,“ odpoví rozhodně Anja. „A budeš sedět vedle mě, slyšíš?“

„Jen pod podmínkou, že po pár panácích nebudeš moc přítulná.“

„Ty to zvládneš.“

„Pokud budeš takový zlatíčko, že zavoláš do Ullar?keru a seženeš mi někoho, s kým bych si mohl promluvit o Lýdii, tak si se mnou můžeš dělat, co budeš chtít,“ prohlásí Joona.

„Panebože, zavolám tam, to víš, že zavolám!“ zahalasí šťastně Anja a položí telefon.

49

SOBOTA 19. PROSINCE ODPOLEDNE

Úzkostný chuchvalec v Joonově žaludku téměř zmizí, když přeřadí na pětku a rychle projede sněhovou břečkou na Evropskou dálnici 4 směrem na Uppsalu. Ústav Ullar?ker je stále v provozu navzdory velkým finančním škrtům v psychiatrické péči eufemisticky zvaným reformy, k nimž došlo na začátku devadesátých let. Po jejich zavedení se předpokládalo, že mnozí psychicky nemocní lidé, kteří prožili celý život v ústavu, se postarají sami o sebe. Stát jim zajistil bydlení, brzy je však vystěhovali, protože dotyční nikdy předtím neplatili účty a nebyli schopni bezpečně zacházet se sporákem ani zamykat dveře. Počet pacientů v ústavech poklesl, o to více však stoupl počet bezdomovců. V důsledku neoliberalismu přišla velká finanční krize a krajská rada najednou neměla dostatek prostředků k tomu, aby tyto nešťastníky opět umístila do ústavní péče. Dnes ve Švédsku existuje pouze několik funkčních psychiatr ických zařízení a Ullar?ker je jedním z nich.

Anja jako obvykle odvedla dobrou práci. Když Joona projde hlavním vchodem, z pohledu recepční jasně pozná, že je očekáván.

Dívka se pouze otáže:

„Joona Linna?“

Komisař přikývne a ukáže jí policejní legitimaci.

„Doktor Langfeldt o vás ví. Vyjdete o patro výš, je to první kancelář na chodbě zprava.“

Joona poděkuje a vydá se vzhůru po širokém schodišti. Slyší vzdálené žuchnutí a křik. Je tu cítit cigaretový kouř a odkudsi se ozývá televize. Okna jsou opatřená mřížemi. Venku je park s bezlistými, zčernalými keři a vlhkem poničenými trelážemi pro popínavé rostliny. Vypadá spíš jako hřbitov, a Joona si pomyslí, že takovéhle místo člověku asi na zdraví nepřidá — spíše mu přitíží. Vyjde na poslední schod a rozhlíží se kolem.

Před skleněnými dveřmi nalevo je dlouhá úzká chodba. Joonu napadne, že už ji někde viděl, a pak si uvědomí, že je to téměř přesná kopie Kronoberské věznice. Řady zamčených dveří, lesklé kovové kliky. Zámky s vložkou. Z jedněch dveří vyjde postarší žena v dlouhých šatech. Upřeně na něj zírá skleněnou výplní. Joona jí krátce pokývne a otevře dveře do druhé chodby. Je tu cítit čisticí prostředek, pronikavý zápach připomíná chlórovou dezinfekci.

Doktor Langfeldt ho již očekává.

„Vy jste od policie?“ položí mu řečnickou otázku a natáhne k Joonovi širokou, masitou ruku. Má překvapivě jemný stisk, snad ten nejměkčí, co si Joona pamatuje.

Doktor Langfeldt mu bez pohnutí brvou krátce pokyne:

„Prosím pojďte ke mně do pracovny.“

Doktorova pracovna je překvapivě rozlehlá. Zdi jsou pokryté těžkými policemi zaplněnými stejně vyhlížejícími složkami. V místnosti nejsou žádné ozdobné předměty ani fotografie. Jediný obrázek představuje dětská kresba visící na dveřích. Je to hlavonožec, vyvedený modrou a zelenou křídou. Takhle kreslí lidi tříleté děti. Přímo z obličeje — s očima, nosem a ústy — vybíhají ruce a nohy. Člověk na ně může nahlížet buď jako na hlavonožce bez těla, nebo za jejich tělo považovat hlavu.

Doktor Langfeldt zamíří ke svému psacímu stolu zakrytému stohy papírů. Ze židle sundá starší model telefonu a opět k Joonovi udělá zdrženlivé gesto, které si komisař vysvětlí jako pokyn k tomu, aby se posadil.

Lékař na něj pochybovačně pohlédne, má bezvýraznou, vrásčitou tvář a v jeho rysech je cosi neživotného, vypadá téměř, jako by měl ochrnutý obličej.

„Děkuju, že jste si na mě udělal čas,“ řekne Joona. „Je víkend a…“

„Vím, na co se mě hodláte ptát,“ přeruší ho doktor. „Chcete informace o Lýdii Eversové. O mé pacientce.“

Joona otevře ústa, lékař ho však posunkem zarazí.

„Předpokládám, že jste slyšel o povinnosti zachování lékařského tajemství. Nesmím podávat informace o svých pacientech,“ pokračuje Langfeldt, „a navíc…“

„Znám zákony,“ přeruší ho Joona. „Ale zločin, který vyšetřuju, obnáší více než dva roky odnětí svobody za…“

„Jo, jo, jo,“ řekne Langfeldt.

Lékařův zrak není vyhýbavý, pouze v něm chybí život.

„Samozřejmě vás můžu předvolat k výslechu,“ prohlásí jemně Joona. „Státní zástupce se v téhle chvíli chystá uvalit na Lýdii Eversovou vazbu. A pak si samozřejmě také vyžádáme lékařskou zprávu.“

Doktor Langfeldt bubnuje prsty o sebe a olízne si rty.

„Ale jistě,“ řekne. „Já jen chci…“

Lékař se zarazí.

„Jednoduše chci nějakou záruku.“

„Záruku?“

Langfeldt přikývne.

„Že se v tomhle případu neobjeví mé jméno.“

Joona pohlédne Langfeldtovi do očí a náhle si uvědomí, že jeho strnulost je důsledkem potlačovaného strachu.

„To vám slíbit nemůžu,“ pronese drsně komisař.

„Ani když vás o to požádám?“

„Trvám na svém,“ opáčí Joona.

Doktor se zaboří hlouběji do křesla a lehce cukne koutky úst. Je to jediná známka nervozity nebo života, kterou dal do této chvíle najevo.

„Tak co chcete vědět?“ zeptá se.

Joona se k němu nakloní a odpoví:

„Všechno, vždycky chci vědět úplně všechno.“

O hodinu později vyjde Joona Linna z lékařovy pracovny. Krátce pohlédne do protilehlé chodby, žena v dlouhých šatech je však ta tam. Cestou po schodech dolů si všimne, že se úplně setmělo, park a treláže s popínavými rostlinami už není vidět. Dívka v recepci má pro dnešek zjevně padla. Pult je osiřelý a dveře zamčené. V celé budově vládne naprosté ticho. Joona ví, že ústav pojme sto pacientů.

Naskočí mu husí kůže, nastoupí do auta a vyjede z velkého parkoviště před budovou.

Zneklidňuje ho vědomí, že mu stále cosi uniká. Snaží se vybavit si okamžik, kdy se tento pocit objevil.

Lékař vytáhl desky vypadající stejně jako ostatní svazky na policích. Lehce poklepal na přední stranu a řekl:

„Tak tady ji máme.“

Na fotografii byla hezká žena s hennou nabarvenými vlasy do pasu a podivným úsměvem v očích; pod zdánlivě přívětivým zevnějškem se skrývala šílená zuřivost.

Poprvé se u něj Lýdie léčila v pouhých deseti letech.

V ústavní péči skončila proto, že zabila svého mladšího bratra Kaspera Everse. Jednou v neděli mu roztříštila lebku dřevěnou holí. Lékaři vysvětlila pouze tolik, že ji matka nutila bratra vychovávat. Když pracovala nebo spala, za Kaspera zodpovídala Lýdie, jejímž úkolem bylo chlapce trestat a učit disciplíně.

Lýdie skončila v ústavu a její matka byla odsouzena k trestu odnětí svobody za zanedbání péče o dítě — Kasperovi byly tři roky.

„Lýdie ztratila svou rodinu,“ zašeptá Joona a spustí stěrače, když mu protijedoucí autobus zacáká celý vůz.

Doktor Langfeldt Lýdii léčil silnými psychofarmaky na potlačení úzkosti, žádnou psychoterapii však nenavrhl. Podle jeho mínění jednala pod silným tlakem své matky. Na základě lékařova posudku Lýdii umístili do otevřeného nápravného zařízení pro mladistvé delikventy. Když dosáhla osmnácti let, ze všech registrů zmizela. Odstěhovala se do svého starého domova, bydlela tam společně s chlapcem, se kterým se seznámila v nápravném zařízení. V lékařských záznamech se opět objevila po pěti letech; podle již zrušeného zákona byla svěřena do péče na uzavřeném oddělení, jelikož několikrát zbila dítě na hřišti.

Tehdy se s ní doktor Langfeldt setkal podruhé, tentokrát však ochrannou psychiatrickou léčbu nařídil soud.

Lékař Joonovi přísným a neosobním hlasem pověděl, že Lýdie přišla na nějaké dětské hřiště, vybrala si určité dítě, obvykle chlapce kolem pěti let, odlákala ho od ostatních a zbila ho. Udělala to několikrát, než ji zadrželi. V posledním případě se jednalo o tak hrubé ublížení na zdraví, že dítě bylo v ohrožení života.

„Lýdie byla na psychiatrické klinice šest let. Po celou dobu chodila na terapie,“ vysvětlil mu doktor Langfeldt a neradostně se usmál. „Vedla si příkladně, jediným problémem bylo to, že neustále uzavírala různé koalice s ostatními pacienty. Vytvářela kolem sebe skupiny a od jejich členů vyžadovala naprostou loajalitu.“

Teď si vytváří rodinu, pomyslí si Joona a zabočí na Fridhemské náměstí. Najednou si vzpomene na podnikový večírek ve Skansenu. Zvažuje, zda nemá předstírat, že na něj zapomněl, uvědomí si však, že tam musí jít kvůli Anje.

Langfeldt zavřel oči, mnul si spánky a pokračoval:

„Po šesti letech bez jakýchkoli incidentů začala Lýdie dostávat propustky.“

„Opravdu neměla vůbec žádné incidenty?“ zeptal se Joona.

Langfeldt se zamyslel.

„Stala se jedna divná věc, ale nebylo jí možné nic dokázat.“

„Co se stalo?“

„Jedna pacientka utrpěla zranění v obličeji. Ustřihla si nos, jak tvrdila, ale proslýchalo se, že jí to udělala Lýdie. Pokud si vzpomínám, byly to jen fámy, nedalo se to brát vážně.“

Doktor Langfeldt zvedl obočí na znamení, že se chce vrátit k lékařské zprávě.

„Pokračujte,“ vybídl ho Joona.

„Nastěhovala se zpět do rodného domu. Dále docházela na terapie. Neexistoval žádný důvod,“ řekl lékař, „opravdu neexistoval žádný důvod k pochybnostem, že se skutečně chce uzdravit. Po dvou letech nastal čas k dokončení léčby. Rozhodla se pro tehdy módní formu terapie, chodila do skupiny k…“

„Eriku Mariu Barkovi,“ doplnil ho Joona.

Langfeldt přikývl.

„Zdá se, že jí ta hypnóza moc neprospěla,“ řekl nafoukaně. „Nakonec se pokusila o sebevraždu. Skončila u mě potřetí…“

Joona Linna lékaře přerušil.

„Povídala vám o tom zhroucení?“

Langfeldt zavrtél hlavou.

„Pokud jsem to pochopil, tak se ten hypnotizér naprosto ve všem mýlil.“

„Uvědomujete si, že se doktoru Barkovi přiznala k vraždě dítěte?“ zeptal se nevlídně Joona.

Langfeldt pokrčil rameny.

„Slyšel jsem o tom, ale hypnotizér přece může člověka přinutit, aby se přiznal k čemukoli.“

„Takže jste to její přiznání nebral vážně?“ zeptal se lékaře.

Langfeldt se slabě usmál.

„Byla z ní naprostá troska, vlastně se s ní vůbec nedalo mluvit. Musel jsem jí dávat elektrošoky a silná neuroleptika — byla to opravdu fuška dát ji zase do pořádku.“

„Takže vy jste se ani nepokusil prověřit, jestli na tom jejím přiznání něco není?“

„Domníval jsem se, že se jedná o pocity viny kvůli mladšímu bratrovi,“ odsekl nevrle Langfeldt.

„Kdy jste ji propustil?“ zeptal se Joona.

„Před dvěma měsíci,“ odpověděl Langfeldt. „Byla bezpochyby zdravá.“

Joona vstal a pohled mu padl na jediný obrázek v pracovně doktora Langfeldta, na hlavonožce visícího na dveřích. Jenom chodící hlava, pomyslel si. Jen mozek bez srdce.

„Tohle jste vy,“ řekl Joona a ukázal na kresbu. „Že ano?“

Doktor Langfeldt se zatvářil zmateně a Joona opustil jeho pracovnu.

Je pět hodin odpoledne, slunce zapadlo už před dvěma hodinami. Vzduch je studený a venku je tma jako v pytli. Řídce rozmístěné pouliční lampy zamženě září. Město pod Skansenem připomíná rozmazané světelné skvrny. V boudách je vidět foukače skla a výrobce stříbrných šperků. Joona prochází vánočními trhy. Ohně hoří, koně frkají, pečou se kaštany. Děti běhají v kamenném bludišti, některé stojí a popíjejí teplou čokoládu. Kdesi vyhrává hudba a kolem vysokého smrku na kulatém parketu tančí rodiče s dětmi.

Joonovi zazvoní telefon. Zastaví se před stánkem s párky a sobím masem.

„Ano, Joona.“

„Tady Erik Maria Bark.“

„Zdravím vás.“

„Myslím, že Lýdie Benjamína unesla do Jussiho strašidelného zámku, leží někde u Dorotey ve Västerbottenském kraji, v Laponsku.“

„Myslíte si to?“

„Jsem si tím skoro jistý,“ odpoví zarputile Erik. „Dnes už žádné letadlo neletí. Nemusíte jezdit s námi, ale na zítřek na ráno jsem zarezervoval tři letenky.“

„Dobře,“ odvětí Joona. „Pošlete mi esemeskou veškeré informace o tom Jussim, já se spojím s policií ve Västerbottenu.“

Joona kráčí po úzké, štěrkem vysypané cestičce k restauraci Solliden, najednou za sebou zaslechne dětský smích a otřese se. Krásná žlutá místnost je vyzdobená světelnými řetězy a smrkovými větvičkami. Čtyři obrovské dlouhé stoly v jídelně se prohýbají pod vánoční večeří, a jakmile komisař vejde dovnitř, spatří své kolegy. Posadili se k velikému oknu s nádherným výhledem; na jedné straně je záliv Nybroviken a Södermalm se zábavním parkem Zelený hájek, na druhé Vasovo muzeum.

„Tady jsme!“ zvolá Anja.

Kolegyně vstane a mává na něj. Joonu její nadšení potěší. Stále se nedokáže zbavit nepříjemného pocitu.

Joona všechny pozdraví a uvelebí se vedle Anji. Naproti němu sedí Carlos Eliasson. Na hlavě má skřítkovskou čapku a vesele Joonovi pokývne.

„Už jsme si dali pár panáků,“ sdělí mu důvěrně a jeho obvykle nažloutlou bledou pokožku zaplaví zdravý ruměnec.

Anja se pokouší vtěsnat ruku do Joonova podpaždí, ten však vstane a prohlásí, že si zajde pro něco k jídlu.

Joona prochází mezi stoly. Lidé jedí a povídají si, ale komisař se stále nedokáže vpravit do vánoční nálady. Má pocit, jako by část jeho nitra zůstala v obývacím pokoji rodičů Johana Samuelssona nebo v psychiatrické léčebně v Uller?keru, jako by šel nahoru po kamenném schodišti a pak k zamčeným dveřím vedoucím k dlouhé, věznici připomínající chodbě.

Joona si vezme talíř, postaví se do fronty na sledě a zdálky pozoruje kolegy. Anja nacpala své buclaté tělo do červených šatů z angorské vlny. Na nohou má zimní boty. Petter horlivě hovoří s Carlosem, temeno čerstvě vyholené hlavy se leskne v záři lustrů.

Joona si naloží matjesy, sledě v hořčičné omáčce i ve sladkokyselém nálevu a zůstane stát. Zahledí se na ženu z jiné společnosti. Má na sobě světle šedé upnuté šaty a dvě hezky učesané holčičky ji vedou ke stolu se zákusky. Za nimi spěchá chlapík v hnědošedém obleku s menší dívenkou v červených šatečkách.

V mosazném kastrůlku došly brambory. Joona hezkou chvíli čeká, než přijde servírka s mísou a přinese čerstvé. Své oblíbené jídlo, finský tuřínový nákyp, nikde nevidí. Balancuje s talířem mezi dvěma policisty sedícími u čtvrtého stolu. Pět kriminálních techniků s pozdviženými vysokými sklenkami huláká pijácký popěvek. Joona se posadí a okamžitě ucítí na noze Anjinu ruku. Kolegyně se na něj usměje.

„Pamatuješ? Slíbil jsi mi, že tě můžu osahávat,“ zažertuje Anja, nakloní se k němu a zašeptá: „Dnes večer si s tebou chci zatančit tango.“

Carlos ji zaslechne a zvolá:

„Anjo Larssonová, tango spolu budeme tančit my dva!“

„Já budu tancovat s Joonou,“ opáčí rozhodně Anja.

Carlos skloní hlavu k rameni a zabrblá:

„Tak si mě zapiš do pořadníku.“

Anja našpulí rty a napije se piva.

„Jak to šlo v Ullar?keru?“ zeptá se Joony.

Joona se zaškaredí a Anja vypráví o jedné tetě, které nic zvláštního nebylo, přesto však do ní neustále cpali léky, aby od ní měli pokoj.

Joona přikývne, zvedne k ústům kousek uzeného lososa, vtom se však zarazí. Už si vzpomíná, co důležitého se od doktora Langfeldta dozvěděl.

„Anjo,“ řekne. „Potřebuju sehnat jedno policejní oznámení.“

Kolegyně se zahihňá.

„Snad ne teď,“ odpoví.

„Tak zítra, ale co možná nejdříve.“

„Co je to za oznámení?“

„Jde o ublížení na zdraví. Lýdie Eversová byla zadržena za to, že na hřišti zbila nějaké dítě.“

Anja si už vytáhla tužku a píše na papírek.

„Zítra je neděle, chci si přispat,“ prohlásí rozmrzele.

„Musíš to oželet.“

„A zatančíš si se mnou?“

„Slibuju,“ zašeptá Joona.

Carlos sedí na židli v šatně a spí. Petter se svou společností vyrazil do města, kde hodlají pokračovat ve flámu v Café Opera. Joona a Anja slíbili, že se postarají, aby se Carlos dostal v pořádku domů. Na chvíli vyjdou ven na chladný vzduch, pak Joona odvede Anju na parket.

Tančí a Joona si měkce finsky pobrukuje:

„Milloin, milloin, milloin…“

„Ožeň se se mnou,“ zašeptá Anja.

Joona neodpoví, vzpomíná na Disu a na její smutný obličej. Myslí na jejich dlouholetý vztah, na to, jak ji kvůli své práci neustále zarmucuje. Anja se mu snaží olíznout ucho, Joona však jemně odtáhne hlavu.

„Joono,“ zakvílí Anja. „Tancuješ úžasně.“

„Já vím,“ zašeptá Joona a zatočí s ní.

Kolem voní dřevo a glögg, Anja se k němu tiskne stále těsněji a Joona si pomyslí, jak těžké bude dostat Carlose k taxíku. Za chvilku budou muset vyrazit dolů k eskalátoru.

Vtom mu v kapse zazvoní telefon. Anja zklamaně zasténá. Joona kousek poodejde a představí se:

„Joona Linna.“

„Dobrý večer,“ ozve se stísněný hlas. „To jsem já, Joakim Samuelsson. Dnes jste byl u nás…“

„Ano, já vím, kdo jste,“ řekne Joona.

Vzpomene si, jak se Joakimu Samuelssonovi rozšířily zornice, když se zeptal na Lýdii Eversovou.

„Víte, potřeboval bych se s vámi sejít,“ řekne Joakim Samuelsson. „Chtěl bych vám něco říct.“

Joona pohlédne na hodinky. Je půl desáté večer.

„Hodilo by se vám to hned teď?“ zeptá se Joakim a bezdůvodně dodá, že jeho žena a dcera odjely na návštěvu k manželčiným rodičům.

„Bez problémů,“ odpoví Joona. „Mohl byste být za tři čtvrtě hodiny u policejní stanice, u vchodu na Polhemově ulici?“

„Ano,“ řekne Joakim nesmírně vyčerpaným hlasem.

„Mrzí mě to, má milá,“ oznámí Joona Anje, čekající na něj uprostřed parketu, „ale dnes večer už žádné další tango nebude.“

„Nesnáším kořalku,“ vzdychá cestou k východu Carlos.

„Hlavně mě nepoblinkej,“ opáčí bryskně Anja, „protože pak po tobě budu požadovat zvýšení platu.“

„Anjo, Anjo,“ kňourá ublíženě Carlos.

Joakim sedí v bílém mercedesu naproti vchodu na policejní stanici. V pochmurném světle vypadá unaveně a osaměle. Když Joona zaťuká na okénko, trhne sebou, jako by byl hluboce pohroužen v myšlenkách.

„Zdravím vás,“ řekne Joakim a otevře dveře. „Pojďte se posadit dovnitř.“

Joona si sedne na místo pro spolujezdce. Vyčkává. V autě je slabě cítit psí pach. Na zadním sedadle je rozprostřená chlupatá deka.

„Víte,“ řekne Joakim, „dříve jsem býval úplně jiný. Měl jsem ošklivé dětství, skončil jsem v nápravném zařízení a pak u pěstounů… Když jsem se seznámil s Isabellou, změnil jsem se a vrhl se do učení. Odpromoval jsem na inženýra a ve stejném roce se nám narodil Johan. Vzpomínám si, že jsme o prázdninách cestovali, nikdy předtím jsem na dovolené nebyl, jeli jsme do Řecka, chlapeček se zrovna naučil chodit a…“

Joakim Samuelsson potřese hlavou.

„Už je to tak dávno. Byl mi hodně podobný… měl stejné…“

V autě se rozhostí ticho. Mezi keři u chodníku se povalují odpadky. Kolem nich kolébavě proběhne vlhká šedá krysa.

„Co jste mi chtěl povědět?“ zeptá se po chvíli Joona.

Joakim si promne oči.

„Jste si jist tím, že to udělala Lýdie Eversová?“ otáže se slabým hlasem.

Joona přikývne.

„Jsem si tím jistý,“ odpoví.

„Tak přece,“ zašeptá Joakim Samuelsson a otočí k Joonovi unavený vrásčitý obličej.

„Znám ji,“ řekne prostě. „Velmi dobře ji znám. Byli jsme společně v nápravném zařízení.“

„A chápete, proč unesla Johana?“

„Ano,“ odpoví Joakim Samuelsson a těžce polkne. „Tam, v ústavu… Lýdii bylo teprve čtrnáct, když zjistila, že je těhotná. Personál se přirozeně klepal strachy, aby to neprasklo, a přinutili ji jít na potrat. Chtěli to ututlat, jenže… Nastala spousta komplikací, do dělohy se jí dostala ošklivá infekce, rozšířila se až do vaječníků, ale díky penicilinu se to spravilo.“

Joakim položí třesoucí se ruce na volant.

„Po propuštění z ústavu jsme spolu žili. Bydleli jsme v jejím domě v Rotebro a pokoušeli se o dítě, byla tím úplně posedlá. Ale nešlo to. Pak se objednala na vyšetření ke gynekologovi. Nikdy nezapomenu na její výraz, když se od něj vrátila a řekla mi, že je po potratu neplodná.“

„V tom ústavu otěhotněla s vámi, viďte?“ zeptá se Joona.

„Ano.“

„Takže jste jí dlužil jedno dítě,“ řekne si komisař jakoby pro sebe.

50

ČTVRTÁ ADVENTNÍ NEDELE 20. PROSINCE RÁNO

Venku hustě, přehustě chumelí. Na terminálech letiště Arlanda leží sněhové závěje. Po přistávacích plochách jezdí sem a tam odklízecí vozy. Erik stojí u velkého okna a hledí na pás s cestovními zavazadly, vjíždějící do velkého, pestrého letadla.

Simona přinese kávu a podnos s pečivem a perníčky. Postaví na stůl dva šálky a pokyne hlavou k veliké prosklené stěně s výhledem na letištní plochu. Oba hledí na řadu letušek nastupujících do letadla. Všechny mají na hlavě červenou skřítkovskou čapku a tváří se otráveně z břečky pod nohama.

Na okenním parapetu v kavárně stojí mechanický vánoční skřítek a rytmicky pohybuje boky. Zřejmě má téměř vybitou baterii, jeho pohyby jsou stále křečovitější a trhavější. Erik pohlédne Simoně do očí. Simona nad škubajícím se trpaslíkem ironicky zvedne obočí.

„Dali nám ke kafi zdarma pečivo,“ řekne, zírá do prázdna a pak si vzpomene. Čtvrtý adventní týden, dnes je Zlatá neděle.

Pohlédnou na sebe, nevědí však, co říct. Simona sebou najednou trhne a zatváří se utrápeně.

„Copak je?“ zeptá se Erik.

„Preparát s koagulačním faktorem,“ řekne zdušeným hlasem Simona. „Zapomněli jsme ho… jestli tam je, jestli žije…“

„Simono, já…“

„Od poslední injekce už utekla dlouhá doba, nebude schopen se udržet na nohou…“

„Simono, já ho mám,“ řekne Erik. „Vzal jsem ho s sebou.“

Žena na něj pohlédne zarudlýma očima.

„Opravdu?“

„Kennet mi to připomněl, volal mi z nemocnice.“

Simona si vzpomene, jak vezla Kenneta domů, jak ho viděla vystupovat z auta a poté padnout obličejem přímo do sněhové břečky. Myslela si, že klopýtl, ale když se k němu rozběhla a chtěla ho zvednout, byl skoro v bezvědomí. Odvezla otce do nemocnice, kde ho ihned položili na nosítka. Měl slabé reflexy a zřítelnice reagovaly pomalu. Podle lékařova názoru se jednalo o kombinaci následků otřesu mozku a strašlivého vyčerpání.

„Jak to s ním vypadá?“ zeptá se Erik.

„Když jsem za ním včera byla, tak spal, ale doktor říkal, že to zřejmě nebude nic vážného.“

„To je dobře,“ odvětí Erik, pohlédne na mechanického skřítka, beze slova vezme červený vánoční ubrousek a pověsí ho na něj.

Ubrousek se rytmicky kývá sem a tam jako strašidlo. Simona vybuchne smíchy a vyprskne drobky perníčku Erikovi na sako.

„Promiň,“ zakvílí, „prostě to vypadá naprosto šíleně. Bláznívej sextrpaslík, co…“

Simona dostane nový záchvat smíchu a pak se rozpláče. Po chvíli ztichne, vysmrká se, osuší si obličej a napije se kávy.

Když k jejich stolku dorazí Joona Linna, začnou jí cukat ústa.

„Právě tam jede policie z Ume?,“ řekne bez okolků komisař.

„Jste s nimi ve spojení vysílačkou?“ zeptá se Erik.

„Já ne, jsou v kontaktu s…“

Joona najednou zmlkne, když spatří ubrousek zavěšený na tančícím skřítkovi. Zpod okraje papíru vyčuhuje pár hnědých umělohmotných holínek. Simona odvrátí hlavu, začne se třást smíchy, pláčem či kombinací obojího. Vypadá to, jako by jí zaskočilo. Erik rychle vstane a táhne ji pryč.

„Pusť mě,“ řekne Simona mezi křečemi smíchu.

„Chci ti jen pomoct, Simono. Pojď, půjdeme ven.“

Otevřou dveře na balkon a vyjdou do studeného vzduchu.

„Už je to lepší, díky,“ zašeptá Simona.

Erik smete sníh ze zábradlí a položí ruku na chladný kov.

„Už je to lepší,“ zopakuje Simona. „Už je… to lepší.“

Zavře oči a zavrávorá. Erik ji zachytí. Vidí, jak je z kavárny sleduje Joona.

„Simono, jak ti je?“ zašeptá Erik.

Žena na něj pohlédne.

„Nikdo mi nevěří, když říkám, že jsem strašně unavená.“

„Já jsem taky unavený, věřím ti.“

„Ty máš přece ty svoje pilulky, nebo ne?“

„Ano,“ odpoví rezignovaně Erik.

Simoně se zkrabatí obličej a Erik ucítí, jak se mu po tváři řinou horké slzy. Připadá si úplně bezbranný a obnažený, snad proto, že skončil se všemi těmi tabletami, které ho předtím držely nad vodou.

„Po celou tu dobu,“ pokračuje chvějícím se hlasem Erik, „jsem myslel na jednu jedinou věc: nesmí být mrtvý.“

Manželé se bez hnutí drží v objetí. Z nebe se snášejí velké prachové sněhové vločky. Daleko od nich s rámusem vzlétne šedé lesklé letadlo. Když Joona zaklepe na skleněnou výplň dveří, oba sebou trhnou. Erik otevře a Joona vyjde ven. Odkašle si.

„Asi byste měli vědět, že jsme identifikovali to tělo z Lýdiina domu.“

„Kdo to byl?“

„Nebylo to Lýdiino dítě… Rodina toho chlapce pohřešovala před třinácti lety.“

Erik přikývne a vyčkává. Joona hluboce povzdechne:

„Ze zbytků stolice a moči vyplývá, že…“

Komisař potřese hlavou.

„Vyplývá z nich, že to dítě žilo poměrně dlouhou dobu, pravděpodobně tři roky, než ho připravila o život.“

Zavládne ticho. Z oblohy na ně šustivě padá temný sníh. Ozve se vzdálený řev motoru letadla mířícího k nebi.

„Jinými slovy, měl jste pravdu, Eriku… Lýdie držela v kleci dítě, které považovala za své.“

„Ano,“ odpoví unaveně Erik.

„Když si uvědomila, že se v hypnóze prozradila, co z toho plyne a jaké to bude mít následky, tak toho chlapce zabila.“

„Já si opravdu myslel, že jsem se zmýlil, a smířil jsem se s tím,“ řekne tupě Erik a hledí na přistávací plochu.

„Tak proto jste s hypnózou skončil?“ zeptá se Joona.

„Ano,“ odpoví Erik.

„Myslel jste si, že jste se zmýlil, a slíbil jste, že už nikdy nebudete nikoho hypnotizovat,“ řekne Joona.

Simona se zachvěje a přejede si rukou po čele.

„Lýdie se na vás zaměřila, když jste ten slib porušil. Zaměřila se na Benjamína,“ dodá tiše komisař.

„Ne, musela nás mít po celou dobu na očích,“ zašeptá Erik.

„Lýdii pustili před dvěma měsíci z Ullar?keru,“ řekne Joona. „Opatrně se s Benjamínem sblížila — možná ji držel zpátky váš slib.“

Joona si vzpomene, jak Lýdie vinila Joakima Samuelssona z potratu, který prodělala v mládí a který měl za následek její neplodnost, a proto mu vzala synka Johana. Poté se domnívala, že Johana musela zabít kvůli Erikově hypnóze, a když s ní znovu začal, sebrala mu Benjamína.

Erik se tváří smrtelně vážně, smutně a nepřístupně. Chce vysvětlit, že porušením svého slibu pravděpodobně zachránil život Evelyn, neudělá to však, protože k nim zamíří policejní asistent.

„Už musíme jít,“ řekne stručně muž. „Letadlo startuje za deset minut.“

„Mluvil jsi s policií v Dorotee?“ zeptá se Joona.

„Nemůžou se spojit s hlídkou, která jela do toho domu,“ odvětí policista.

„Proč ne?“

„Nevím, ale říkají, že se o to pokoušejí už padesát minut.“

„Ksakru, musejí tam přece vyslat posily,“ prohlásí Joona.

„Říkal jsem jim to, ale chtěli ještě počkat.“

Cestou k letadlu, které je má dopravit na letiště Vilhemina v jižním Laponsku, pocítí Erik podivnou úlevu; po celou dobu měl pravdu.

Zvedne tvář k obloze. Chumelí, na obličej mu dopadají sněhové vločky. Simona se otočí a vezme ho za ruku.

51

ČTVRTEK 17. PROSINCE

Benjamín leží na podlaze a naslouchá lepkavému vrzavému zvuku houpacího křesla na lesklém linoleu. Hrozně ho bolí klouby. Křeslo se pomalu kolébá sem a tam, je slyšet skřípot a po plechové střeše se prohání vítr. V předsíni zakvílí nedbale upevněné kovové těsnění. V chodbě zaduní těžké kroky. Kdosi si zouvá galoše. Benjamín zvedne hlavu, když však chce pohlédnout na nově příchozího, Lýdie zatáhne za vodítko na jeho hrdle.

„Lež,“ zamumlá.

Chlapec položí hlavu na zem, na tváři cítí hrubý vlas laponského koberečku a v nose suchý pach prachu.

„Za tři dny je čtvrtá adventní neděle,“ prohlásí Jussi. „Měli bychom upéct perníčky.“

„Neděle je den trestu a ničeho jiného,“ opáčí Lýdie a dále se houpe.

Marek se zahihňá, ihned však zmlkne.

„Co je ti k smíchu?“ zeptá se Lýdie.

„Ale nic.“

„Chci mít spokojenou rodinu,“ pronese tlumeně Lýdie.

„To taky jsme,“ přitaká Marek.

Podlaha je chladná, podél zdí nepříjemně táhne, mezi šňůrami za televizí se převalují chuchvalce prachu. Benjamín má na sobě stále jen pyžamo. Přemýšlí, kdy vlastně přišel do Jussiho strašidelného zámku. Krajina už byla zapadaná sněhem, pak znovu nachumelilo, sníh roztál a zmrzl. Marek ho vedl nějakým vozovým parkem mezi starými, zasněženými autobusy a vraky aut stojícími na špalcích. Bosýma, pálícíma nohama šlapal ve sněhu. Cesta dvorem vypadala mezi velkými vozy jako příkop. V domě se svítilo, na zápraží se objevil Jussi a mířil na ně kulovnicí na losy, jakmile však spatřil Lýdii, jako by z něj vyprchala všechna síla. Nečekal ji a nebyla tu vítaná, nedokázal jí však klást odpor, jen se podřídil její vůli a podrobil se jako dobytče. Když k němu přikročil Marek a odebral mu zbraň, pouze zavrtěl hlavou. Pak se ozvaly kroky v předsíni a z domu vyšla Annbritt. Jussi mumlal cosi o tom, že je to jeho
družka, aby ji nechali odejít. Annbritt spatřila obojek na Benjamínově hrdle, zbledla jako křída, snažila se utéct do domu a zavřít za sebou. Marek vsunul hlaveň pušky mezi dveře a s pousmáním se otázal, zda můžou jít dál.

„Tak probereme tu štědrovečerní večeři?“ ptá se nejistým hlasem Annbritt.

„Nejdůležitější jsou sledi a tlačenka,“ prohlásí jussi.

Lýdie podrážděně povzdechne. Benjamín hledí na větrák na stropě se čtyřmi žlutými světly. Stíny jeho nehybných ramen vypadají jako šedá květina na bíle malované desce z dřevitých vláken.

„Chlapec si zřejmě dá masové kuličky,“ pokračuje Jussi.

„Uvidíme,“ odpoví Lýdie.

Marek si odplivne do květináče a vyhlíží ven do tmy.

„Začínám dostávat hlad,“ prohlásí.

„V mrazáku je spousta losího masa a divočiny,“ řekne Jussi.

Marek zamíří ke stolu, prohrabe chlebník, ulomí si kousek knäckebrotu a strčí ho do úst.

Když Benjamín vzhlédne, Lýdie cukne vodítkem. Chlapec zakašle a opět se položí na zem. Je unavený a vyhladovělý.

„Potřebuju léky,“ řekne Benjamín.

„Zatím to zvládáš dobře,“ opáčí Lýdie.

„Jednou týdně musím dostat injekci, a už je to déle než týden…“

„Koukej zmlknout.“

„Umřu, když ne…“

Lýdie zatáhne tvrdě za vodítko, Benjamín zakvílí bolestí. Rozpláče se a Lýdie opět trhne šňůrou, aby byl zticha.

Marek zapne televizi, v přístroji se ozývá praskání a vzdálený hlas. Zřejmě sportovní přenos. Marek marně přepíná kanály a pak televizi vypne.

„Měl jsem přinést telku z toho druhýho baráku,“ prohlásí.

„Tady nahoře žádný kabelový kanály nechytneš,“ řekne Jussi.

„Jsi vůl,“ ozve se Lýdie.

„Proč tu nefunguje parabola?“ zeptá se Marek.

„Nevím,“ odpoví Jussi. „Občas tu pořádně fouká, asi s ní pohnul vítr.“

„Tak ji sprav!“ opáčí Marek.

„Sprav si ji sám!“

„Nechte toho,“ přeruší je Lýdie.

„Stejně tam dávaj pěkný kulový,“ mručí si Jussi.

„Mám rád Leťs dance,“ řekne Marek.

„Můžu jít na záchod?“ zeptá se tiše Benjamín.

„Vyčůrat se můžeš za dveřmi,“ řekne Lýdie.

„Dobře,“ odpoví chlapec.

„Zajdi s ním ven, Marku,“ řekne Lýdie.

„Ať jde Jussi,“ odpoví Marek.

„Klidně by to zvládl sám,“ prohlásí Jussi. „Nemůže pláchnout, venku je pět pod nulou a do…“

„Jdi s ním,“ rozhodne Lýdie. „Já zatím dohlédnu na Annbritt.“

Benjamín vstane a zamotá se mu hlava. Vidí, že Lýdie předala Jussimu vodítko. Má ztuhlá kolena a do stehen mu vystřeluje palčivá bolest. Každý krok je pro něj utrpením. Zatne zuby, aby nevykřikl. Nechce Lýdii podráždit.

V chodbě visí na stěnách diplomy. Místnost osvětluje nástěnná mosazná lampa s ojíněnými skleněnými kryty. Na korkově zbarveném linoleu leží taška z Ica s nápisem o kvalitě a péči poskytovaných služeb.

„Musím se vykadit,“ řekne Jussi a pustí vodítko. „Až budeš hotovej, počkej na mě v předsíni.“

Jussi se chytí za břicho, s funěním zmizí na záchodě a zamkne za sebou. Benjamín pohlédne zpět, pootevřenými dveřmi spatří Annbrittina mohutná kulatá záda a slyší Marka hovořit o řecké pizze.

Na věšáku v chodbě visí Lýdiina zelená prošívaná bunda. Benjamín prohledá kapsy, najde klíče od domu, žlutou peněženku a svůj mobilní telefon. Srdce se mu rozbuší, když zjistí, že baterie v telefonu je ještě dostatečně silná, aby vydržela alespoň na jeden hovor. Proklouzne lítačkami do předsíně, prosmekne se kolem dveří špižírny a vyběhne ven do ochromující zimy. Je tu špatný signál. Bosky popojde kousek po cestičce v odházeném sněhu vedoucí do kůlny na dřevo. V šeru na dvoře vidí rozmazané kontury starých autobusů a aut. Ztuhlé ruce se mu třesou zimou. Jako první najde číslo Simonina mobilu. Stiskne ho a rozechvěle přiloží přístroj k uchu. Uslyší praskavé vyzváněcí signály, vtom se otevřou dveře. Je to Jussi. Oba na sebe hledí. Benjamína ani nenapadne telefon schovat. Zřejmě by měl utíkat, neví však kam. Jussi k němu rychle zamíří, obličej má bledý a vzrušený.

„Už jsi hotovej?“ zeptá se nahlas.

Jussi se blíží k Benjamínovi, spiklenecky mu pohlédne do očí, vezme mu telefon a pokračuje dolů ke kůlně. Vtom vyjde z domu Lýdie.

„Co to tady spolu kujete?“ zeptá se.

„Přinesu ještě pár špalků!“ zvolá Jussi a zastrčí telefon do kapsy.

„Já už jsem se vyčůral,“ řekne Benjamín.

Lýdie pustí Benjamína dovnitř a zůstane stát ve dveřích.

Jakmile Jussi vejde do kůlny, pohlédne na mobil a na bleděmodrém displeji spatří slovo „máma“. Navzdory chladu ucítí vůni dřeva a smůly. V kůlně je téměř úplná tma. Jediné světlo vychází z telefonu. Jussi ho přiloží k uchu a ve stejném okamžiku hovor kdosi přijme.

„Haló?“ ozve se mužský hlas. „Haló?“

„To je Erik?“ zeptá se Jussi.

„Ne, tady je…“

„Jmenuju se Jussi, mohl byste něco vyřídit Erikovi? Je to důležitý, jsme u mě doma, já, Lýdie, Marek a…“

Jussi se zarazí, neboť osoba v telefonu chroptivě vykřikne. Slyší rámus a praskání, kdosi kašle, nějaká žena kvílivě pláče a pak nastane ticho. Rozhovor byl přerušen. Jussi pohlédne na telefon, napadne ho, že by mohl zavolat někomu jinému, hledá mezi čísly, vtom se však vybije baterie. Telefon zhasne, otevřou se dveře do kůlny a dovnitř nahlédne Lýdie.

„Škvírami v prknech jsem viděla tvou auru, byla úplně modrá,“ prohlásí.

Jussi nenápadně strčí telefon do kapsy a začne nakládat dříví do koše.

„Jdi dovnitř,“ řekne Lýdie. „Já to udělám sama.“

Cestou k domu Jussi vidí, jak se ve světle dopadajícím z okna blyští na sněhu ledové krystalky. Pod botami mu křupe suchý sníh. Zezadu se blíží trhavé šmajdání a funívý dech. Jussi ještě stačí pomyslet na svého psa, na Astra. Vzpomene si na doby, kdy byl Astro štěně. Jak proháněl pod čerstvým prašanem myši. Jussi se usměje, vtom ucítí ránu do zátylku a klesá k zemi. Upadl by na obličej, sekera mu však vězí hluboko v hlavě a táhne ho dozadu. Bez hnutí stojí se svěšenýma rukama. Lýdie trhá sekerou a snaží se ji uvolnit. Jussi cítí, jak mu po zátylku a po zádech stéká krev. Sveze se na kolena, upadne, cítí na tváři sníh, kope nohama a převalí se na záda, chce znovu vstát. Jeho zorné pole se rychle úží, během posledních vteřin života však ještě spatří Lýdii zvedající nad ním sekeru.

52

ČTVRTÁ ADVENTNÍ NEDELE 20. PROSINCE RÁNO

Benjamín sedí skrčený u zdi za televizí. Má strašlivé závratě, nedokáže zaostřit zrak. Nejhorší je žízeň. Takovou nikdy v životě nezažil. Hlad se již zmírnil, nezmizel sice, stále ho cítí jako hryzavou bolest ve střevech, potlačila ho však žízeň, žízeň a bolesti v kloubech. Dusí ho, jako by měl hrdlo plné otevřených ran. Sotva dokáže polknout, v ústech mu vyschlo. Myslí na dny, které v tomto domě strávil na podlaze, na to, jak Lýdie, Marek, Annbritt i on sám jen nečinně vysedávají v místnosti.

Benjamín naslouchá jemnému ťukání sněhových vloček dopadajících na střechu. Vzpomene si, jak se v jeho životě objevila Lýdie, jak se za ním jednoho dne rozběhla, když se vracel domů ze školy.

„Něco sis zapomněl!“ volala a podávala mu čepici.

Benjamín se zastavil a poděkoval. Žena na něj vrhla zvláštní pohled a otázala se:

„Ty jsi Benjamín, viď?“

Chlapec se jí zeptal, jak může znát jeho jméno. Ona ho pohladila po vlasech a sdělila mu, že ho porodila.

„Ale pokřtila jsem tě Kasper,“ řekla mu. „Budu ti říkat Kaspere.“

Pak mu ukázala bleděmodrý obleček.

„Tohle jsem vlastnoručně uháčkovala, když jsi mi ještě ležel v bříšku,“ zašeptala.

Chlapec jí vysvětlil, že se jmenuje Benjamín Peter Bark, a tudíž nemůže být její syn. Bylo to opravdu smutné a Benjamín se s ní snažil hovořit mile a klidně. Lýdie mu s úsměvem naslouchala a pak jen melancholicky potřásla hlavou.

„Zeptej se svých rodičů,“ řekla mu. „Zeptej se, jestli jsi opravdu jejich syn. Klidně se jich zeptej, ale oni ti stejně neřeknou pravdu. Nemohli mít děti. Sám si všimneš, že ti lžou. Nechtějí tě ztratit. Nejsi jejich. Já znám tvůj skutečný původ. Jsi můj. Taková je pravda. Copak nevidíš, že jsme si podobní? Přinutili mě dát tě k adopci.“

„Ale já nejsem adoptovaný,“ namítl Benjamín.

„Věděla jsem to… věděla jsem, že ti nic neřeknou,“ prohlásila Lýdie.

Benjamín se nad tím zamyslel a najednou si uvědomil, že by to skutečně mohla být pravda, už dlouho si připadal jiný než jeho rodiče.

Lýdie na něj s úsměvem pohlédla.

„Nemůžu ti to dokázat,“ řekla opět. „Musíš věřit vlastním pocitům, musíš nad tím přemýšlet. Sám poznáš, jak se věci mají.“

Poté se rozloučili, druhý den se však znovu setkali. Šli spolu do cukrárny a dlouho si povídali. Lýdie mu řekla, že byla nucena dát ho k adopci, ale přesto na něj nikdy nezapomněla. Od chvíle, kdy jí ho vzali, na něj myslela každičký den. Každou minutu svého života toužila jen po něm.

Chlapec se se vším svěřil Aidě a svorně usoudili, že se o tom Erik se Simonou nesmějí dozvědět ani slůvko, dokud si Benjamín všechno v klidu nepromýšlí a blíže se neseznámí s Lýdii. Lýdie s ním byla v kontaktu prostřednictvím Aidiny elektronické pošty. Dostala její e-mailovou adresu a poslala mu fotografii rodinné hrobky.

„Chci, abys věděl, kdo jsi,“ řekla mu. „Tady leží tvůj rod, Kaspere. Jednoho dne tam spolu pojedeme, jen ty a já.“

Benjamín jí uvěřil. Chtěl jí věřit, bylo to vzrušující. Dělalo mu dobře, že po něm někdo tolik touží a tolik ho miluje. Nosila mu dárky, drobnosti ze svých vlastních dětských let, peníze, knížky, dala mu i fotoaparát, a on jí na oplátku věnoval své dětské kresby. Lýdie dokonce zařídila, že ho přestal šikanovat Wailord. Jednoho dne mu prostě přinesla papír psaný Wailordem, na kterém mu dotyčný dával své slovo, že se k němu ani k jeho přátelům už nikdy nepřiblíží. Něco takového by Erik se Simonou určitě nedokázali. Stále více měl pocit, že jeho rodiče — osoby, jimž po celý svůj život důvěřoval — se chovají jako lháři. Měl vztek, že s ním nikdy nemluvili, nikdy mu skutečně nedali najevo, jak jim na něm záleží.

Jak mohl být takový pitomec!

Pak mu Lýdie řekla, že ho chce navštívit, a žádala po něm klíče od bytu. Benjamín nechápal, k čemu by jí byly. Řekl jí, že když zazvoní, tak ji pustí dál. A tehdy se rozzuřila. Sdělila mu, že pokud ji neposlechne, bude ho muset potrestat. Vzpomíná si, že z ní byl naprosto paf. Lýdie mu pověděla, že když byl maličký, dala jeho adoptivním rodičům přede dveře plácačku na znamení toho, že ho mají řádně vychovat. Pak mu beze všeho vzala z batohu klíče a prohlásila, že bude sama rozhodovat o tom, kdy navštíví své dítě.

Tehdy mu došlo, že to nemá v hlavě v pořádku.

Když na něj dalšího dne opět čekala, pouze jí co nejklidněji oznámil, že chce nazpět své klíče a že už se s ní nechce nikdy vidět.

„Ale jistě, Kaspere,“ řekla Lýdie. „Samozřejmě že ti klíče vrátím.“

Dala mu je. Benjamín zamířil pryč a ona šla za ním. Zastavil se a řekl jí, že už s ní nechce mít nic společného.

Benjamín pohlédne na své tělo. Na koleni mu naskočila veliká modřina. Vidět to mamka, tak dostane hysterák, pomyslí si.

Marek stojí jako obvykle u okna a civí ven. Popotáhne a odplivne si na sklo, za nímž leží ve sněhu Jussiho tělo. Annbritt se choulí u stolu. Snaží se potlačit pláč, polyká, odkašlává a škytá. Když vyšla před dům a uviděla Jussiho mrtvolu, dala se do takového křiku, až na ni Marek namířil pušku a řekl jí, že jestli ještě jednou zakňučí, tak to do ní napálí.

Lýdii není nikde vidět. Benjamín se vysouká do sedu a řekne ochraptělým hlasem:

„Marku, měl bys něco vědět…“

Marek na chlapce pohlédne očima černýma jako trnky, pak si lehne na podlahu a začne si procvičovat paže.

„Co chceš, ty sráči?“ zeptá se.

Benjamín rozbolavělým hrdlem polkne.

„Jussi mi povídal, že tě Lýdie chce zabít,“ zalže. „Že napřed zabije jeho, pak Annbritt a nakonec tebe.“

Marek pokračuje v posilování a poté se s povzdechem zvedne z podlahy.

„S tebou je sranda, ty hajzlíku prťavá.“

„Řekl mi to,“ prohlásí Benjamín. „Lýdie chce jen mě. Chce být se mnou sama. Je to pravda.“

„Vážně?“

„Ano, Lýdie Jussimu pověděla, že napřed oddělá jeho, a on je teď…“

„Koukej držet hubu!“ přeruší ho Marek.

„To chceš jen čekat, až na tebe přijde řada?“ zeptá se Benjamín. „Lýdie na tebe kašle, myslí si, že nejlepší rodina budeme jenom my dva, jen ona a já.“

„Jussi ti vážně říkal, že mě chce Lýdie oddělat?“ zeptá se Marek.

„Přísahám, chce tě…“

Marek se nahlas rozchechtá a Benjamín zmlkne.

„Už jsem slyšel od lidí různý vytáčky, aby se vyhnuli bolesti,“ pousměje se Marek. „Všemožný sliby, finty, dohody a triky.“

Marek se lhostejně otočí k oknu. Benjamín si povzdechne a snaží se vymyslet něco jiného, vtom však vejde Lýdie. Ústa má sevřená do tenké čárky, ve tváři je bledá a drží cosi za zády.

„Tak nám utekl další týden a zas je tu neděle,“ oznámí slavnostně a zavře oči.

„Čtvrtý advent,“ zašeptá Annbritt.

„Teď se v klidu posadíme a popřemýšlíme o uplynulém týdnu,“ řekne pomalu Lýdie. „Před třemi dny nás opustil Jussi, už není mezi živými, jeho duše putuje v jedné ze sedmi nebeských sfér. Za svou zradu bude rozbit do tisíce inkarnací jatečných zvířat a hmyzu.“

Lýdie zmlkne.

„Tak popřemýšleli jste o tom?“ otáže se po chvíli.

Všichni přikývnou a Lýdie se spokojeně usměje.

„Kaspere, pojď sem,“ řekne tlumeným hlasem.

Benjamín se pokouší vstát, ze všech sil se snaží nekřivit tvář bolestí, Lýdie se však přesto zeptá:

„Tak ty na mě děláš ksichty?“

„Ne,“ zašeptá chlapec.

„Jsme rodina a musíme k sobě navzájem chovat úctu.“

„Ano,“ odpoví Benjamín s pláčem v hrdle.

Lýdie se usměje a vytáhne předmět, který dosud skrývala za zády. Jsou to nůžky, mohutné krejčovské nůžky se širokým ostřím.

„Doufám, že jsi připraven přijmout svůj trest,“ pronese klidně a bez hnutí brvou položí nůžky na stůl.

„Vždyť jsem jen dítě,“ řekne Benjamín a zavrávorá.

„Stůj a ani se nehni!“ zařve na něj Lýdie. „Nikdy ti to nestačí, ty to nikdy, nikdy nepochopíš. Já bojuju a namáhám se, pracuju a dřu, aby rodina fungovala, abychom byli šťastní a spokojení, na ničem jiném mi nezáleží…“

Benjamín se sklopeným obličejem pláče těžkými, chraptivými vzlyky.

„Jsme přece rodina, nebo ne?“

„Ano,“ řekne chlapec. „Ano, to jsme.“

„Tak proč se takhle chováš? Plížíš se nám za zády, zrazuješ nás a klameš, okrádáš nás, pomlouváš a ničíš… proč mi tohle děláš? Strkáš nos, kam nemáš, žaluješ a stěžuješ si.“

„Já nevím,“ zašeptá Benjamín. „Promiňte mi to.“

Lýdie zvedne nůžky. Těžce oddechuje a má zpocený obličej. Na tvářích a na hrdle jí naskočily rudé skvrny. „Teď tě potrestám, a pak na to budeme moct zapomenout a začít znovu,“ oznámí mu lehkým věcným tónem.

Očima pendluje mezi Markem a Annbritt.

„Annbritt,“ řekne nakonec, „pojď sem.“

Annbritt, která dosud seděla a zírala do zdi, k ní váhavě vykročí. Vystrašeným pohledem těká kolem, malá brada se jí chvěje.

„Ustřihni mu nos,“ přikáže jí Lýdie.

Annbritt ve tváři zrudne jako rak. Pohlédne na Lýdii, poté na Benjamína. Nakonec zavrtí hlavou.

Lýdie jí uštědří tvrdý políček. Popadne Annbritt za mohutné nadloktí a postrkuje ji k Benjamínovi.

„Kasper strkal nos, kam nemá, a teď o něj přijde.“

Annbritt si nepřítomně mne tvář a pak zvedne nůžky. Marek popojde k Benjamínovi, popadne ho za hlavu a otočí ji k Annbritt. Před chlapcem se mihne kovový záblesk čepelí, vidí ženin nervózní obličej, tiky kolem očí a úst a její roztřesené ruce.

„Tak dělej už!“ zařve na ni Lýdie.

Annbritt stojí s nůžkami zvednutými k Benjamínovi a hlasitě se rozpláče.

„Já mám poruchu srážlivosti!“ zakvílí Benjamín. „Když to uděláte, tak umřu. Mám poruchu krevní srážlivosti!“

Annbritt třesoucíma se rukama sklapne nůžky ve vzduchu a upustí je na podlahu.

„To nejde,“ vzlyká. „Nejde to… bolí mě z nich ruce, neudržím je.“

„Jsme rodina,“ pronese přísným unaveným hlasem Lýdie, trpělivě se shýbne a zvedne nůžky.

„A ty mě budeš respektovat a poslouchat — slyšíš?“

„Říkala jsem ti přece, že mě z nich bolí ruce! Ty nůžky jsou moc velké na…“

„Zmlkni,“ přeruší ji Lýdie a tvrdě ji uhodí přes ústa kovovými uchy. Annbritt zaskučí, ustoupí o krok stranou, nejistě se opře o stěnu a ruku si drží na zakrvácených rtech.

„Neděle je den trestu,“ zasupí Lýdie.

„Já nechci,“ žadoní Annbritt. „Prosím… já nechci.“

„Tak už dělej,“ rozkáže jí netrpělivě Lýdie.

Annbritt jen zavrtí hlavou a cosi zamumlá.

„Cos to říkala? Tys o mně říkala, že jsem kráva?“

„Ne, ne,“ pláče Annbritt a natáhne ruku. „Tak tedy ano,“ vzlykne. „Ustřihnu mu nos. Udělám to pro vás. Nebude to bolet, hned to bude za námi.“

Lýdie jí spokojeně podá nůžky. Annbritt popojde k Benjamínovi, poklepe ho po hlavě a rychle zašeptá:

„Neboj se. Vezmi nohy na ramena a upaluj odsud, co nejrychleji můžeš.“

Benjamín na ni tázavě pohlédne, snaží se něco vyčíst z jejího vyděšeného pohledu a chvějících se úst. Annbritt zvedne nůžky, obrátí je však proti Lýdii a bodá, ale nemá moc sil. Benjamín vidí, jak se Lýdie brání před Annbrittiným útokem, pak ji Marek popadne za mohutná zápěstí, natáhne jí ruce a vykloubí je v rameni. Annbritt křičí bolestí. Lýdie zvedne nůžky z podlahy, popojde k Annbritt a obkročmo se jí posadí na hruď. Benjamín mezitím stačí utéct z pokoje. Annbritt uhýbá hlavou sem a tam.

Benjamín proletí studenou předsíní a v palčivém chladu na zápraží zaslechne Annbrittin křik a kašlání.

Lýdie si otře krev z tváře a rozhlíží se po chlapci.

Benjamín rychle zamíří na odházenou cestu ve sněhu.

Marek sundá ze zdi kulovnici na losy, Lýdie ho však zarazí.

„Tohle je správná výchova,“ vysvětlí mu. „Kasper je bos a na sobě má jen pyžamo. Až mu bude zima, zase se vrátí k mamince.“

„Jinak zemře,“ prohlásí Marek.

Benjamín polyká sníh, běží mezi řadami vozů a nevnímá bolest. Uklouzne, opět se zvedne, o kousek popoběhne, už necítí nohy. Marek za ním z domu cosi křičí. Benjamín ví, že mu neuteče, na to je moc malý a slabý. Nejlepší bude schovat se někde ve tmě, a až se situace trošku uklidí, pokusí se dostat k jezeru. Třeba tam bude nějaký sportovní rybář s vrtákem a boxem. Jussi říkal, že Hluboké jezero zamrzlo teprve před týdnem, začátek zimy byl mírný.

Benjamín se zastaví, naslouchá krokům, odpočívá s rukou na zrezivělém pickupu, pohlédne k temnému okraji lesa a pokračuje kupředu. Daleko nedoběhne, celé tělo mu hoří bolestí a zimou. Klopýtne, upadne a vplíží se pod ztuhlou dehtovou plachtu zakrývající traktor, plazí se pod ní mrazem spálenou luční trávou, vleze pod další vůz a poté vstane. Pochopí, že stojí mezi dvěma autobusy. V jednom autobuse nahmatá otevřené okénko, podaří se mu vyšplhat na velkou pneumatiku a protáhnout se škvírou dovnitř. Ve tmě šátrá kolem sebe, na jednom sedadle najde několik starých koberečků a zabalí se do nich.

53

ČTVRTÁ ADVENTNÍ NEDĚLE 20. PROSINCE RÁNO

Červeně natřená budova na letišti Vilhemina osaměle stojí v rozlehlé bílé krajině. Je teprve deset hodin ráno, všude však panuje husté šero. Reflektory osvětlují betonovou přistávací dráhu. Po hodinu a půl dlouhém letu stroj pomalu míří k budově terminálu.

V odbavovací hale je teplo a překvapivě útulno. Ampliony vyhrávají vánoční koledy a z obchodu, vypadajícího jako kombinace trafiky, informací a kavárny, se line vůně kávy. Před ním visí široké řady takzvaných sámských řemeslných výrobků — nožů na máslo, dřevěných nádob s uchem a mošen z březové kůry. Simona prázdným pohledem zírá na stojan s několika čapkami. Cítí smutek nad tím, že tato prastará lovecká kultura musí přežívat v podobě pestrobarevných čepic s červenými střapci pro žertumilovné turisty. Moderní doba zničila sámský šamanismus, bubny zvané meavrresgárri si dnes lidé věší nad pohovku a z chovu sobů se pomalu stává atrakce pro turisty.

Joona vyndá telefon, vytáčí číslo a Erik zatím ukáže na taxík čekající u prázdného východu. Joona zavrtí hlavou a s rostoucím podrážděním s kýmsi hovoří. Erik a Simona slyší, jak mu do sluchátka odpovídá mručivý dutý hlas. Joona skončí hovor, tváří se nepřístupně a v ledové lesklých očích se mu zračí napětí.

„Copak je?“ zeptá se Erik.

Joona natáhne krk a pohlédne z okna.

„Ti policajti, co jeli do Jussiho domu, se zatím neozvali,“ pronese roztržitě.

„To nevěstí nic dobrého,“ zašeptá Erik.

„Spojím se s místní stanicí.“

Simona se snaží odtáhnout Erika ven.

„Nemůžeme tu přece jen nečinně vysedávat a čekat.“

„To taky nebudeme,“ prohlásí Joona. „Dostaneme auto — už by tu mělo být.“

„Bože,“ povzdychne si Simona. „Všechno tu tak strašně dlouho trvá“

„Tady na severu jsou jiné vzdálenosti,“ odpoví Joona s ostrým zábleskem v očích.

Simona pokrčí rameny. Všichni tři zamíří k východu, a když vyjdou ze dveří, udeří je nezvyklá, suchá zima.

Najednou před nimi zastaví dva tmavomodré vozy. Vystoupí z nich dva muži v oranžových uniformách příslušníků horské služby.

„Joona Linna?“ zeptá se první z nich.

Joona krátce kývne.

„Měli jsme vám dovézt auto.“

„Vy jste od horské služby?“ zeptá se stísněně Erik. „Kde je policie?“

První chlapík vypne hruď a podrážděně vysvětlí:

„Tady na severu v tom není takový rozdíl. Policajti, celníci, horská služba — obvykle spolupracujeme, jak se dá.“

Druhý muž mu skočí do řeči:

„Právě máme málo lidí, Vánoce jsou za dveřmi a všechno…“

Všichni stojí a mlčí. Erik vypadá zoufale. Chce něco říct, ale Joona ho předběhne:

„Už se ozvala hlídka, co jela do té chaty?“

„Naposledy jsme o nich slyšeli v sedm hodin ráno,“ odpoví první muž.

„Jak dlouho to k té chatě trvá?“

„No, pokud se chystáte nahoru do Sutme, tak musíte počítat s jednou dvěma hodinkami.“

„Spíš se dvěma a půl,“ dodá druhý chlapík. „Je přece zima.“

„Kterým autem pojedeme?“ zeptá se netrpělivě Joona a zamíří k vozům.

„No, to já nevím,“ odpoví první záchranář.

„Dejte nám to, ve kterém je víc benzínu,“ rozhodne Joona.

„Mám se podívat na kontrolku?“ zeptá se Erik.

„Já mám v nádrži sedmačtyřicet litrů,“ řekne rychle první chlapík.

„Pak máš o deset víc než já.“

„Prima,“ řekne Joona a otevře dveře auta.

Všichni tři se usadí do vyhřátého vozu. Joona si od záchranáře vezme klíčky a požádá Erika, aby zadal do GPS navigace potřebné údaje.

„Počkejte!“ zavolá Joona na muže, kteří již nastupují do druhého vozu.

Záchranáři se zarazí.

„Ta hlídka, co jela ráno do té chaty, to byla taky horská služba?“

„Jo, všichni byli od nás.“

Erik se Simonou a Joonou vyrazí severozápadním směrem podél Volgského jezera k území Brännbäcků, poté by zhruba po kilometru měli najet na státní silnici 45, pokračovat deset kilometrů na západ, pak se ocitnou na asi osmdesát kilometrů dlouhém úseku klikatícím se jižně od vesničky Klimpfjäll k přírodní rezervaci Daimadalen.

Všichni mlčí. Když opustí Vilheminu a vyjedou na silnici do Sutme, všimnou si, že nebe kolem nich jako by zbledlo. Podivné měkké světlo otevřelo výhled na okolní krajinu. Spatří obrysy hor a jezer.

„Vidíš?“ řekne Erik. „Rozednívá se.“

„Tady se nerozední po několik týdnů,“ odpoví Simona.

„Sníh odráží světlo procházející skrze mraky,“ řekne Joona.

Simona si opře čelo o okenní tabulku. Projíždějí zasněženými lesy, které se střídají s obrovskými bílými mýtinami, temnými močály a velikými plochami jezer. Míjejí Jetneme, Trollklinten a rozlehlé vody L?ngsele?n. V šeru se rýsuje přenádherné jezero s příkrými, chladnými, zmrzlými břehy, temně jiskřícími ve sněhovém světle. Podle cedule se jmenuje Mevattnet.

Po téměř hodinu a půl dlouhé jízdě hned na sever, hned na západ se silnice začne zužovat a naklánět k obrovskému Borgaskému jezeru. Nacházejí se v okrese Dorotea, blíží se k norské hranici. Kolem se tyčí vysoké, ostré vrcholky hor. Najednou se před nimi objeví vůz, zabliká na ně a ztlumí světla. Zajedou ke krajnici a druhé auto couvá k nim.

„To je horská služba,“ řekne suše Joona, když spatří stejný vůz jako ten jejich.

Joona stáhne okénko a ledový, šustivý vzduch vysaje teplo z auta.

„Vy jste ti Stockholmáci?“ zvolá muž v autě se silným finským přízvukem.

„Jo, to jsme,“ odpoví mu finsky Joona. „Lufťáci ze Stockholmu.“

Oba se krátce zasmějí a poté Joona přejde do švédštiny.

„To vy jste jeli do toho domu? Nemohli vás sehnat.“

„Není tam signál,“ řekne muž. „Ale stejně to bylo jen plejtvání benzínem. Nic tam není.“

„Nic? Žádné stopy kolem domu?“

Muž zavrtí hlavou.

„Prohledávali jsme závěje.“

„Cože?“ zeptá se Erik.

„Od dvanáctého pětkrát sněžilo — takže jsme prohledávali pět vrstev závějí.“

„Dobrá práce,“ pochválí je Joona.

„Proto jsme se zdrželi.“

„A nikdo tam není?“ zeptá se Simona.

Muž zavrtí hlavou.

„Od dvanáctého prosince ne, jak jsem vám říkal.“

„Ksakru,“ zakleje tiše Joona.

„Takže se s námi vrátíte zpátky?“ zeptá se muž.

„Když už jsme sem vážili cestu ze Stockholmu, tak to přece nevzdáme.“

Muž pokrčí rameny.

„Jo, dělejte, jak myslíte.“

Muži jim kývnou a odfrčí směrem na východ.

„Nebyl tam signál,“ zašeptá Simona. „Ale Jussi přece volal z domu.“

Mlčky pokračují v jízdě. Simona myslí na totéž co ostatní — že tato cesta může být osudný omyl, že je možná někdo záměrně svedl na falešnou stopu, do křišťálového království sněhu a ledu, do slatin a temna, zatímco Benjamín leží někde úplně jinde, bez ochrany, bez svého léku, třeba už ani není naživu.

Je poledne, daleko na severu v hlubokých västerbottenských lesích však v této roční době vládne tma. Nastala předlouhá hluboká polární noc, kterou neprotrhne světlo, noc tak mocná a drsná, že se jí od prosince do ledna daří zastínit svítání.

K Jussiho domu dorazí v hustém neproniknutelném šeru. Vzduch je ledový, nehybný a křehký. Poslední úsek tvoří navátý sněhový hřeben. Joona vytáhne zbraň, napadne ho, že už hodně dávno neviděl pořádný sníh a necítil v nose suchost tuhého mrazu.

Tři malá protilehlá stavení jsou postavená do tvaru písmene U. Sníh vytvořil na střechách zakřivené pouzdro a vítr ho nafoukal do závéjí dosahujících až k malým okénkům. Erik vyleze na hřeben a rozhlédne se. Kolem budov se jasně rýsují rovnoběžné koleje od vozu horské služby a spousta stop.

„Ach bože,“ zašeptá Simona a rychle zamíří k domu.

„Počkejte,“ řekne Joona.

„Nikdo tam není, dům je prázdný, máme…“

„Vypadá prázdný,“ přeruší ji Joona. „To je jediné, co víme.“

Simona se třese zimou a čeká, zatímco Joona kráčí vrzajícím sněhem ke stavení. Zastaví se u jednoho z nízko položených okének, skloní se k němu a spatří dřevěnou truhlu a na podlaze několik hadrových koberečků. Zvednuté židle leží na jídelním stole, lednice s otevřenými dveřmi je odmražená a vypnutá.

Erik se najednou začne chovat podivně. Trhavě přechází ve sněhu, rukou si hladí ústa, zastaví se uprostřed dvorku a několikrát se rozhlédne. Právě když se ho Simona chce zeptat, co se děje, Erik jí vysvětlí:

„Tady to není.“

„Ne, nikdo tu není,“ odpoví unaveně Joona.

„Myslím tím,“ prohlásí podivným, téměř vřískavým hlasem Erik, „že tohle není ten jeho strašidelný zámek.“

„Co to říkáš?“

„To není ten dům. Jussiho strašidelný zámek je světle zelený, vzpomínám si, jak ho popisoval, v předsíni je spíž. Má plechovou střechu se zrezivělými hřebíky, u hřebenu parabolu a dvůr plný starých aut, autobusů, traktorů…“

Joona ukáže na papír:

„Tohle je jeho adresa, je tu hlášený.“

„Ale není to správné místo.“

Erik opět udělá několik kroků podél domu, pak vážně pohlédne na Simonu a na Joonu a zarputile prohlásí:

„Tohle není jeho strašidelný zámek.“

Joona zakleje, vytáhne mobil a opět zakleje, když si uvědomí, že zde není signál.

„Tady asi sotva seženeme někoho, koho bychom se mohli zeptat, takže o kousek popojedeme,“ řekne Joona a posadí se do auta.

Vycouvají na příjezdovou cestu, a když vyjedou na silnici, spatří Simona mezi stromy temnou postavu. Nehnutě stojí s rukama podél těla a hledí na ně.

„Támhle!“ zvolá Simona. „Někdo tam je.“

Okraj lesa na druhé straně silnice je hustě zarostlý a temný, mezi kmeny je bílo, stromy jsou obtěžkané spoustami sněhu. Simona vystoupí z auta a slyší, jak Joona volá, aby počkala. V oknech domu se zalesknou světla vozu. Simona pátrá mezi stromy. Erik ji dožene.

„Viděla jsem nějakého člověka,“ zašeptá.

Joona vytáhne zbraň a jde za nimi. Simona rychle zamíří k lesu. Mezi stromy spatří jakéhosi muže.

„Haló, počkejte!“ zvolá na něj.

Kousek popoběhne, zastaví se však, když se střetne s jeho pohledem. Je to stařík s vrásčitým a klidným obličejem. Je malý, sahá jí sotva k hrudi, na sobě má tlustý namrzlý anorak a kalhoty zřejmě ušité ze sobí kůže. Přes rameno nese šňůru s několika sněžnými kury.

„Promiňte, že vás obtěžuju,“ řekne Simona.

Stařík cosi nesrozumitelného zabrblá a sklopí zrak. Erik s Joonou se opatrně blíží. Joona opět ukryl zbraň do bundy.

„Zní to jako finština,“ řekne Simona.

„Počkejte,“ vyzve je Joona a obrátí se k muži.

Erik slyší, jak se Joona představí, ukáže na vůz a vysloví Jussiho jméno. Mluví finsky, klidně a tlumeně. Stařík pomalu přikyvuje a zapálí si úzkou dýmku. Zastaví se a naslouchá s tváří otočenou vzhůru, jako by větřil. Opět párkrát popotáhne z dýmky, melodickým bublavým hlasem se na cosi zeptá, Joona mu několika větami odpoví, a stařík omluvně zavrtí hlavou. Pohlédne na Simonu a na Erika s výrazem soucitu ve tváři a nabídne Erikovi svou dýmku. Erik má dostatek duchapřítomnosti k tomu, aby ji přijal. Potáhne z ní a vrátí ji starci zpět. Tabák je silný a hořký a Erik má co dělat, aby se nerozkašlal.

Laponec opět otevře ústa, Simona spatří mezi černými otvory záblesk zlata a slyší, jak cosi obšírně Joonovi vysvětluje. Ulomí ze stromu větvičku a kreslí do sněhu. Joona se sklání nad sněhovou mapou, ukazuje a ptá se. Z kapsy vytáhne blok a náčrtek si do něj obkreslí. Simona zašeptá děkuju a všichni se obrátí k autu. Stařeček se otočí, ukáže do lesa a zmizí na pěšině mezi stromy.

Všichni tři zamíří k vozu. Dveře zůstaly otevřené a prochladlá sedadla je studí na zádech a na stehnech.

Joona podá Erikovi papírek se staříkovými instrukcemi.

„Mluvil podivným dialektem, všemu jsem nerozuměl. Zmiňoval se o pozemcích rodiny Kroiksů.“

„Ale Jussiho znal, nebo ne?“

„Ano, pokud jsem to správně pochopil, tak má Jussi ještě jeden dům, loveckou chatu o něco hlouběji v lese. Nalevo by se mělo objevit jezero, potom bychom měli dojet k místu, kde jsou vztyčené tři velké kameny připomínající staré sámské letní shromaždiště. Dál už cesta není projetá pluhem, takže bychom se měli dát po zmrzlém sněhovém hřebenu na sever, dokud neuvidíme starý přívěs.“

Joona na Erika a Simonu ironicky pohlédne a dodá:

„Ten děda říkal, že jestli se pod námi proboří led na Hlubokém jezeře, tak jsme prý zašli moc daleko.“

Po čtyřiceti minutách jízdy zpomalí a zastaví se před třemi kameny vytesanými a vztyčenými na náklady okresu Dorotea. Kameny na několik vteřin zazáří a opět zmizí ve tmě.

Joona zastaví na okraji lesa, napadne ho, že by měl vůz zamaskovat několika uříznutými větvemi, ale není na to čas. Krátce pohlédne k hvězdnému nebi a rychle vyrazí kupředu. Simona s Erikem jdou za ním. Zamrzlý sněhový hřeben leží jako těžká ztuhlá deska nad vysokou vrstvou prašanu. Jdou, jak nejtišeji umějí. Staříkovy instrukce byly správné; po půl kilometru spatří zrezivělý přívěs. Sejdou z pěšinky a uvědomí si, že cesta je ušlapaná. Pod nimi leží zasněžený dům. Z komína se kouří. Ve světle vycházejícím z oken vidí, že je natřený mátově zelenou barvou.

Tohle je Jussiho dům, pomyslí si Erik. Tohle je jeho strašidelný zámek.

Na velkém dvoře spatří mohutné, temné obrysy. Vozový park tvoří podivné bludiště.

Křupajícím sněhem se blíží k domu. Kráčejí v úzkých uličkách mezi zasněženými vyřazenými vozy, autobusy, kombajny, pluhy a skútry stojícími na špalcích.

U okna v domě sebou kdosi prudce cuká, něco se tam děje, pohyby jsou příliš rychlé. Erik už nedokáže čekat, rozběhne se k domu, nestará se o následky, musí najít Benjamína, pak všechno vezmi čert. Simona ho s funěním následuje. Běží po namrzlém sněhu a zastaví se před okrajem proházené cesty. O dům je opřená lopata a hliníkové laponské sáně. Uslyší zdušený výkřik a nárazy připomínající prudké zmítání. Kdosi vyhlédne oknem. Na okraji lesa zapraská větévka. Bouchnou dveře do kůlny. Simona rychle dýchá. Blíží se k domu. Osoba v okně zmizela. Korunami stromů cloumá vítr. Na umrzlou sněhovou krustu řídce chumelí. Najednou se rozrazí dveře a oslepí je světlo. Někdo na ně svítí silnou baterkou. Mhouří oči a zaclánějí si je rukou.

„Benjamíne?“ zvolá Erik.

Světelný kužel dopadne na zem. Před nimi stojí Lýdie. V ruce drží veliké nůžky. Světlo baterky ozáří jakousi postavu ve sněhu. Je to Jussi. Obličej má modrošedý, oči zavřené, v hrudi má zatnutou sekeru, je pokrytý zmrzlou krví. Simona mlčky stojí vedle Erika a on z jejího vyděšeného nádechu pozná, že mrtvolu také viděla. Vtom si Erik uvědomí, že s nimi není Joona. Musel jít jinudy, pomyslí si Erik. Připlíží se k Lýdii zezadu, pokud se mi podaří ji dostatečně dlouho zdržet na zápraží.

„Lýdie,“ řekne Erik. „Rád tě zase vidím.“

Lýdie stojí bez hnutí a mlčky na něj hledí. V ruce drží lesklé nůžky a zvolna jimi pohupuje. Světlo baterky se odráží na šedé umrzlé cestě.

„Přišli jsme si pro Benjamína,“ vysvětlí jí klidně Erik.

„Pro Benjamína?“ opáčí Lýdie. „Kdo to je?“

„Je to mé dítě,“ řekne zdušeným hlasem Simona.

Erik se ji pokusí posunkem umlčet; snad jeho gesto spatří, protože o krůček ustoupí a snaží se zklidnit dech.

„Žádné dítě kromě svého vlastního jsem tu neviděla,“ prohlásí pomalu Lýdie.

„Lýdie, poslouchej mě,“ řekne Erik. „Pokud dostaneme Benjamína, tak odtud odejdeme a na všechno zapomeneme. Slibuju ti, že už nikdy v životě nezhypnotizuju jediného…“

„Ale já jsem ho neviděla,“ zopakuje Lýdie a pohlédne na nůžky. „Jsem tu jen já a můj Kasper.“

„Tak nám jen dovol, jen nám dovol dát mu lék,“ prosí třesoucím se hlasem Erik. Lýdie se nyní nachází v ideální pozici, pomyslí si vzrušeně, stojí zády k domu, stačí, aby se Joona proplížil kolem stavení a přepadl ji zezadu.

„Okamžitě odsud vypadněte,“ řekne stručně Lýdie.

Erik má pocit, že se někdo pohybuje podél řady vozů šikmo za domem. Srdce mu poskočí úlevou. V Lýdiině pohledu se objeví cosi ostražitého, zvedne baterku a posvítí ke kůlně.

„Kasper potřebuje lék,“ řekne Erik.

Lýdie opět skloní baterku. Hlas má napjatý a chladný.

„Já jsem jeho matka, já vím nejlépe, co potřebuje,“ ohradí se.

„Máš pravdu, jistě,“ odpoví rychle Erik. „Ale když nám dovolíš dát Kasperovi lék… tak ho budeš moct vychovávat, kárat, vždyť je neděle a…“

Erik se odmlčí, když spatří, jak se postava za domem přibližuje.

„V neděli,“ pokračuje, „přece vždycky…“

Kolem domu kráčejí dvě osoby. Joona se k nim strnule a nedobrovolně blíží. Za ním jde Marek a do zad mu míří kulovnicí na losy.

Lýdie se ušklíbne a vyjde z proházené cesty na zamrzlý sníh.

„Odbouchni je,“ přikáže stručně Markovi a pokyne k Simoně. „Napřed ji.“

„Mám jen dva náboje,“ odpoví Marek.

„Udělej to, jak chceš, hlavně sebou hni,“ řekne Lýdie.

„Marku,“ osloví ho Erik. „Skončil jsem s terapií, chtěl jsem ti pomoct, abys…“

„Drž hubu!“ přeruší ho Marek.

„Vyprávěl jsi mi, co se dělo v tom velkém domě na venkově v Zenicko-dobojském…“

„Klidně ti ukážu, co se tam dělo,“ odtuší Marek a lesklýma klidnýma očima pohlédne na Simonu.

„Tak už dělej,“ povzdechne netrpělivě Lýdie.

„Lehni si,“ řekne Marek Simoně. „A sundej si džíny.“

Simona se nehýbá. Marek na ni namíří zbraň a ona ucouvne. Erik se blíží a Marek rychle otočí zbraň proti němu.

„Napálím mu to do břicha,“ prohlásí Marek. „Aspoň se bude moct koukat, jak si spolu užíváme.“

„Tak už dělej,“ vyzve ho Lýdie.

„Počkejte,“ řekne Simona a začne si rozepínat džíny.

Marek si odplivne do sněhu a postoupí o krok k ní. Zdá se, že neví, co má dělat. Podívá se na Erika a namíří na něj. Simona se vyhne jeho pohledu. Marek obrátí pušku k ní, namíří jí na hlavu a pak na břicho.

„Nedělej to,“ řekne Erik.

Marek opět skloní kulovnici a popojde k Simoně. Lýdie o kus ustoupí. Simona si začne stahovat džíny a spodní prádlo.

„Podrž mi tu flintu,“ řekne Marek tiše Lýdii.

Lýdie se pomalu blíží, vtom mezi zasněženými vozy cosi zaskřípe. Ozve se rytmické kovové klepání a najednou něco zaduní. Je to rachot startujícího motoru, ostrý zvuk pracujících pístů. Pod vyvýšenou vrstvou umrzlého sněhu vytryskne prudké světlo a bíle ozáří prostor pod nimi. Motor se s řevem rozběhne, převodovka se rozječí a kolem se rozlétne sníh. Ze závěje se vyřítí starý linkový autobus s velikou dehtovou plachtou na střeše, vyšplhá se na hřeben a zamíří přímo k nim.

Když Marek zvedne oči k autobusu, Joona se s podivuhodnou rychlostí pohne. Popadne hlaveň pušky, a ačkoli ji Marek pevně drží, musí udělat krok vpřed. Joona ho tvrdě udeří do hrudi a snaží se mu podkopnout nohy, Marek však neupadne. Namísto toho se snaží zbraň otočit. Pažba zasáhne Joonu do hlavy a sklouzne mu po temeni. Marek má tak zmrzlé prsty, že v nich zbraň neudrží. Rotující puška proletí vzduchem a přistane před Lýdii. Simona se k ní rozběhne, Marek ji však chytne za vlasy a smýkne jí zpět.

Autobus se zachytil o štíhlý smrk, motor duní. Kolem něj víří sníh a výfukové plyny. Přední dveře se se syčivým zvukem stále dokola otevírají a zavírají.

Počet otáček opět stoupne, strom se zakymácí a z temných větví se sype sníh. Autobus zarputile najíždí do kmenu a tupé kovové nárazy z něj odírají kůru. Kola s řinčícími sněhovými řetězy se prudce protáčejí.

„Benjamíne!“ křičí Simona. „Benjamíne!“

Za předním sklem se objeví zmatená Benjamínova tvář. Z nosu mu teče krev. Lýdie se rozběhne k autobusu, v ruce drží Markovu pušku. Erik utíká za ní. Lýdie se protáhne dveřmi a cosi křičí na Benjamína, uhodí pažbou o zem a odstrčí ho z místa pro řidiče. Erik k nim nestačí doběhnout. Autobus se rozjede pozpátku z kopce k jezeru. Erik volá na Lýdii, aby zastavila, a utíká za nimi ve vyjetých kolejích a po zmrzlém hřebenu.

Marek stále drží Simonu za vlasy. Simona křičí a snaží se mu vypáčit ruku. Joona se vymrští, zespoda vylétne jeho zaťatá pěst a ohromnou silou zasáhne Marka do podpaždí. Markovi ochabne paže a pustí Simoniny vlasy, ta se mu ihned vytrhne a spatří nůžky ležící ve sněhu. Marek zvedne druhou ruku, Joona však ráně uhne a celou svou váhu přenese do pravého předloktí, kterým Marka udeří šikmo ze strany do hrdla, až mu s křupnutím praskne klíční kost. Marek se s křikem skácí na zem. Simona se vrhne po nůžkách, ale Marek ji kopne do břicha, popadne je a nezraněnou rukou jimi smýkne širokým obloukem dozadu. Simona zakřičí, vidí, jak Joonovi tuhne tvář a jak se mu nůžky zavrtávají do pravého stehna. Na sníh kape krev. Joona přetáhne želízky Marka přes levé ucho. Je to tvrdý úder. Marek znehybní, udiveně zírá před sebe cosi mumlá. Z ucha a z nosu mu teče krev. Joona se nad ním se supěním skloní a nasadí mu pouta.

Erik běží ve tmě za autobusem, sotva popadá dech. Před ním září červené zadovky a o něco dále se po stromech míhá bledá zář světlometů. Ozve se rána; jedno ze zpětných zrcátek se urazí o strom.

Erika napadne, že chlad jeho syna chrání — mírný mráz sníží o několik desetin stupně tělesnou teplotu, čímž by chlapci mohla zhoustnout krev, možná dokonce i natolik, aby dokázal zvládnout zranění.

Za domem je prudký svah. Erik klopýtne o zasněžený pařez a opět vstane. Z autobusu se stal vzdálený stín, silueta obklopená rozmazaným světlem.

Přemýšlí, zda se Lýdie nepokusí objet jezero ke staré dřevorubecké cestě. Autobus však zabrzdí a zamíří přímo na led. Erik křičí na Lýdii, aby zastavila.

Konec provazu vyčnívající z dehtové plachty se zachytí o molo a stáhne ji ze střechy autobusu.

Erik se blíží k pláži, cítí pach nafty. Autobus ujel dvacet metrů po zamrzlém jezeře.

Erik klopýtá ze svahu, je téměř bez dechu, ale nepoleví.

Najednou se autobus zastaví. Erikovi se sevře hrdlo úzkostí. Zadní červená světla míří vzhůru, jako by někdo pomalu zvedal oči.

Ozve se dunění a praskot bortícího se ledu. Erik se zastaví na břehu a napíná zrak. Chápe, že led povolil, že se pod autobusem probořil. Kola se protáčejí, pouze však zvětšují prasklinu.

Erik strhne ze stojanu na břehu záchranný kruh a s bušícím srdcem se rozběhne po ledě. Svítící potápějící se autobus vypadá jako ojíněný skleněný poklop. Ozve se šplouchnutí, velký kus ledu se odlomí a převaluje se v temné vodě.

Erikovi se zdá, že ve vířící vodě za autobusem zahlédl bílý obličej.

„Benjamíne!“ zakřičí.

Po zamrzlém jezeře se přelije několik velkých vln a led mu začne klouzat pod nohama. Rychle si uváže provaz od záchranného kruhu kolem pasu. Hodí ho do temné vody, nikoho v ní však nevidí. Motor v přední části autobusu s rachotem pracuje. Ledovou tříšť a sníh ozáří krvavá zář zadních světel.

Předek autobusu klesne pod hladinu, je vidět pouze střechu. Světlomety zmizí ve vodě. Motor již mlčí. Je téměř ticho. Ozývá se jen praskání ledu a ochablé bublání vody. Najednou Erik spatří Benjamína i Lýdii. Podlaha autobusu se jim kymácí pod nohama. Oba ustoupí dozadu. Benjamín se pevně chytí tyče. Střecha u místa pro řidiče je téměř ve stejné úrovni s ledem. Erik utíká k otvoru v ledu a přeskočí na autobus. Veliký stroj se pod ním zhoupne. Vzdáleně slyší Simonino volání, už doběhla k jezeru. Erik se doplazí ke střešnímu oknu, postaví se a vyrazí sklo nohou. Na sedadla a na podlahu padají střepy. Myslí jedině na to, aby z potápějícího se autobusu dostal Benjamína. Sleze dolů, pažemi se drží střechy, nohama se mu podaří zapřít o opěradlo a skočí dovnitř. Benjamín je vyděšený, na sobě má jen pyžamo, z nosu a z malé oděrky na tváři mu teče krev.

„Tati,“ zašeptá.

Erik vidí, jak se chlapcův pohled stočí k Lýdii stojící v zadní části autobusu. V ruce drží pušku a má zakrvácená ústa. Místo pro řidiče je úplně zatopené. Autobus klesá ke dnu a podlaha se stále prudčeji zdvihá vzhůru. Gumovým těsněním prostředních dveří proniká dovnitř voda.

„Musíme se dostat ven!“ zavolá Erik.

Lýdie pomalu zavrtí hlavou.

„Benjamíne,“ řekne Erik, nespouští však Lýdii z očí. „Vylez si na mě a protáhni se tím okénkem ve střeše.“

Benjamín ho beze slova poslechne. Nejistě se přiblíží, stoupne si na sedadlo, pak vyleze Erikovi na záda a na ramena. Když se chytí rukama otevřeného okénka, zvedne Lýdie zbraň a vystřelí. Erik zásah nevnímá, ale silný náraz do ramene ho srazí k zemi. Opět se zvedne, ucítí bolest a řinoucí se teplou krev. Benjamín visí na stropním okně. Erik popojde k němu a nezraněnou rukou mu pomáhá. Lýdie znovu zvedá zbraň. Když vypálí, Benjamín je již na střeše autobusu. Lýdie mine. Kulka Erikovi proletí kolem boku, roztříští okenní tabulku a dovnitř se začne valit voda. Nyní to jde velmi rychle. Erik se snaží dosáhnout na okénko, autobus se však překotí na bok a on se ocitne pod vodou.

Strašlivý chlad mu způsobí šok a Erik na několik vteřin ztratí vědomí. V panice kolem sebe kope nohama, dopluje k hladině a vtáhne do plic vzduch. Stroj začne s kovovým praskotem pomalu klesat do černé vody. Autobus se převrátí, Erik dostane ránu do hlavy a znovu se potopí. V uších mu hučí a obklopuje ho nepochopitelný chlad. Oknem spatří světelné pruhy reflektorů zářící do hloubi jezera. Srdce mu buší. Cítí tlak na obličeji i na hlavě. Chlad je tak ochromující, že se nedokáže pohnout. Pod vodou spatří Lýdii. Stojí u zadních sedadel a pevně se drží tyče. Pak uvidí otevřené stropní okno a rozstřelené dveře, ví, že se autobus potápí, ví, že z něj musí vyplavat, že si musí pospíšit, že musí bojovat, paže ho však neposlouchají. Je téměř ve stavu beztíže a úplně ztratil cit v nohou. Snaží se pohnout, ale nedokáže synchronizovat pohyby.

Všimne si, že ho zahalil oblak krve z rány v rameni.

Najednou se střetne s Lýdiinýma klidnýma očima. Oba bez hnutí visí v ledové vodě a hledí na sebe.

Vlasy se jí vznášejí kolem hlavy a z nosu jí jako perlový náhrdelník unikají bublinky vzduchu.

Erik se potřebuje nadechnout, cítí napětí v hrdle, už však nedokáže bojovat. Ve spáncích mu buší a v hlavě se mu rozbliká bílé světlo.

Tělesná teplota mu poklesla do té míry, že ztrácí vědomí. V uších slyší vysoké přerušované zvonění.

Pomyslí na Simonu, na to, že Benjamín bude v pořádku. Připadá mu to jako sen, volně se vznášet v ledové vodě. S podivnou jasnozřivostí si uvědomí, že tento okamžik je jeho smrt, a břicho se mu sevře úzkostí.

Ztratil pojem o směru, o svém vlastním těle, o světle i o tmě. Voda mu náhle připadá teplá, téměř horká. Napadne ho, že velice brzy bude muset otevřít ústa a vzdát to, podvolit se konci a naplnit plíce vodou. Hlavou se mu honí nové, podivné myšlenky, vtom ucítí v pase trhnutí. Zapomněl, že si kolem těla uvázal dlouhé lano od záchranného kruhu. Někde se zachytilo. Těžce ho táhne ke straně. Nedokáže ho zastavit, nemá již sílu. Jeho ochablé tělo nemilosrdně klouže kolem sloupu a poté šikmo stropním oknem ven. Temenem na cosi narazí, z jedné nohy se mu uvolní bota a pak se ocitne v černé vodě. Něco ho vleče vzhůru. Autobus padá do hlubiny a v osvětlené pasti, nehlučně se snášející ke dnu jezera, spatří Lýdii.

54

ČTVRTEK 24. PROSINCE

Simona, Erik a Benjamín vjíždějí pod potemnělou oblohou do šedého Stockholmu. Déšť je na spadnutí a město halí purpurově rudá mlha. Všude blikají barevné světelné řetězy zdobící vánoční stromky a okraje balkonů. V oknech svítí vánoční hvězdy a ve výlohách mezi třpytícími se ozdobami postávají vánoční skřítci.

Taxikář ve skřítkovské čapce je vyloží před hotelem Birger Jarl. Otráveně jim kývne ve zpětném zrcátku a všichni tři spatří, že si k ceduli na střeše přimontoval vánočního skřítka.

Simona pohlédne do hotelové haly a do tmavých oken restaurace a prohlásí, že je možná trošku divné bydlet v hotelu, když se člověk nachází pouhých dvě stě metrů od domova.

„Ale já do toho bytu už nikdy nevkročím,“ řekne.

„To je samozřejmé,“ prohlásí Erik.

„Už nikdy.“

„Já taky ne,“ přidá se Benjamín.

„Tak co budeme dělat?“ zeptá se Erik. „Zajdeme si do kina?“

„Já mám hlad,“ řekne tiše chlapec.

Když Erika převezli vrtulníkem do nemocnice v Ume?, byl silně podchlazený, střelná rána však nebyla nebezpečná. Poloplášťová kulka prošla svalem na levém rameni a způsobila mu pouze povrchové zranění. Po operaci ležel na pokoji s Benjamínem. Chlapec byl hospitalizován a dostal potřebné léky. Neutrpěl žádná závažná zranění a rychle se dal do pořádku. Od prvního dne neustále omílal, že chce jet domů. Erik se Simonou se k tomu zprvu stavěli odmítavě. Chtěli, aby v nemocnici zůstal na pozorování kvůli své nemoci, a také se domnívali, že bude po prožitém utrpení potřebovat odbornou pomoc.

Psycholožka Kerstin Bengtssonová vypadala nervózně a zdálo se, že stále nepochopila, jak velkému nebezpečí byl chlapec vystaven. Po třičtvrtěhodinovém rozhovoru s Benjamínem jeho rodičům stručně sdělila, že se chlapci v rámci možností daří dobře, že mají počkat a poskytnout mu čas.

Erik se Simonou přemýšleli, zda je psycholožka nechtěla jen uklidnit; bylo jim jasné, že Benjamín bude potřebovat pomoc, viděli, jak chlapec pátrá ve vzpomínkách, jako by se již rozhodoval o tom, že některé z nich vytěsní, a tušili, že pokud na to bude sám, uzavře je ve svém nitru, jako když vrstva horniny zalije fosílii.

„Znám dva opravdu dobré psychology,“ řekl Erik. „Jakmile se vrátíme domů, tak s nimi promluvím.“

„Dobře.“

„A jak jsi na tom ty?“ pokračoval Erik.

„Slyšela jsem o jednom hypnotizérovi, který…“

„Měj se před ním na pozoru.“

„Já vím,“ usmála se Simona.

„Ale teď vážně,“ řekl Erik. „Budeme se muset s tímhle vším nějak vyrovnat.“

Simona zamyšleně přikývla.

„Benjamínek,“ řekla něžně.

Erik si šel lehnout vedle Benjamína a Simona seděla na židli mezi jejich postelemi. Oba hleděli na svého syna spočívajícího na lůžku, bledého a vyhublého. Neúnavně zírali na jeho obličej, jako když se narodil.

„Jak ti je?“ otázal se opatrně Erik.

Benjamín odvrátil tvář a vyhlédl z okna. Venku byla tma a vítr narážející do skla změnil okno ve vibrující a drnčící zrcadlo.

Když Erik Benjamínovi pomohl vyplazit se na střechu autobusu, chlapec zaslechl druhý výstřel. Klopýtl a málem upadl do vody. Vtom spatřil Simonu stojící v šeru na okraji díry v ledu. Křičela na něj, že se autobus potápí, že se musí dostat přes vodu na led. Benjamín uviděl v černých vlnách za autobusem záchranný kruh a skočil za ním. Chytil ho, natáhl si ho kolem těla a plaval k Simoně. Ta se po ledu sunula k němu. Doplazila se k okraji, vytáhla ho v záchranném kruhu z vody a odvlekla ho o kousek dál. Sundala si bundu a zabalila ho do ní, objala ho a řekla mu, že vrtulník je už na cestě.

„Táta tam zůstal,“ plakal Benjamín.

Autobus rychle klesal ke dnu, s praskotem zmizel ve vodě a černá hladina se za ním zavřela. Ozval se pleskot zvířených vln a žbluňkající vzduchové bubliny. Simona vstala a viděla, jak se ledová kra v houpající vodě narovnala.

Schoulila se a pevně k sobě Benjamína přivinula, vtom sebou jeho tělo trhlo. Chlapec se jí vyškubl z objetí, pokusil se vstát, klopýtl a upadl. Napjatý provaz od záchranného kruhu se za okrajem ledu nořil do jezera. Cosi Benjamína táhlo k otvoru. Chlapec se bránil, bosé nohy mu klouzaly po ledu a křičel. Simona ho chytila a společně vrávorali k vodě.

„To je táta!“ zavolal Benjamín na Simonu. „Má ten provaz uvázaný kolem pasu!“

Simoně ztvrdl obličej. Popadla záchranný kruh, zahákla si ho za obě ruce a tiskla paty k ledu. Benjamín křivil tvář bolestí, když klouzali stále blíže k vodě. Provaz byl tak napjatý, že slyšeli, jak s tupým zvukem klouže po okraji ledové pasti. V té chvíli se poměr sil najednou obrátil; stále to bylo obtížné, dokázali však o kousek poodejít. Pak už necítili téměř žádný odpor. Vytáhli Erika střešním okénkem autobusu a nyní rychle plul vzhůru k hladině. O několik vteřin později ho Simona vyvlekla na led. Ležel na břiše, kašlal a dýchal, a pod ním se šířila rudá skvrna.

Když do Jussiho domu dorazila policie a záchranka, našli tam ve sněhu ležícího Joonu s provizorním tlakovým obvazem na stehně a vedle něj ječícího Marka. U schůdků k zápraží ležela mrazem zmodralá Jussiho mrtvola se sekerou v hrudi. Policie a horská služba nalezla v domě jednoho přeživšího; Jussiho družku Annbritt, která se skrývala ve skříni v ložnici. Byla celá zakrvácená a choulila se za pověšenými šaty jako dítě. Záchranáři ji odnesli na nosítkách do čekajícího vrtulníku.

O dva dny později se do otvoru v ledu ponořil potápěč, aby vylovil Lýdiino tělo. Autobus stál v čtyřiašedesátimetrové hloubce na všech šesti kolech, jako by čekal na zastávce na cestující. Potápěč do něj pronikl předními dveřmi a baterkou osvítil prázdná sedadla. Puška ležela až vzadu. Když pozvedl baterku, spatřil Lýdii. Tělo vyplulo nahoru a se skloněným zátylkem a svěšenýma rukama se tisklo ke stropu autobusu. Kůže v obličeji již začala ochabovat a povolovat. Rudé vlasy se jemně kolébaly ve vodě, ústa měla klidná a oči zavřené jako ve spánku.

Benjamín neměl nejmenší ponětí, kde se nacházel během prvních čtyřiadvaceti hodin po únosu. Možná byl v Lýdiině domě nebo u Marka, stále však byl omámený uspávacím prostředkem a neuvědomoval si, co se s ním děje. Možná mu píchli další injekci, když se začal probírat. Z prvních čtyřiadvaceti hodin mu v hlavě zůstala jen tma.

K vědomí se probral v autě cestou na sever, našel svůj mobilní telefon, a než ho objevili, podařilo se mu zavolat Erikovi. Únosci museli zaslechnout jeho hlas.

Pak následovaly dlouhé a ošklivé dny. Erikovi a Simoně se z chlapce vlastně podařilo dostat jen několik útržků. Pochopili z nich pouze tolik, že musel ležet na podlaze v Jussiho chatě s vodítkem na krku. Z jeho stavu po převozu do nemocnice usoudili, že několik dní nedostal najíst ani napít. Na jedné noze měl omrzliny, nebylo to však nic vážného. Pověděl jim, jak se mu s pomocí Jussiho a Annbritt podařilo uprchnout, a odmlčel se. Pak jim řekl, jak ho Jussi zachránil, když se pokoušel volat domů, jak vyběhl ven a slyšel Annbrittin křik, když jí Lýdie ustřihla nos. Vplazil se mezi staré vozy, napadlo ho, že by se v některém mohl schovat, a prolezl oknem do zasněženého autobusu. Našel v něm několik koberečků a zřejmě i deku, které ho se vší pravděpodobností zachránily před zmrznutím. Usnul stočený na sedadle pro řidiče. Vzbudil se, když uslyšel mámin a tátův hlas.

„Nevěděl jsem, že žiju,“ zašeptal Benjamín.

Pak uslyšel Marka, jak jim vyhrožuje, a uvědomil si, že zírá na klíček od zapalování. Bez přemýšlení se pokusil autobus nastartovat; rozsvítila se přední světla, motor se chraptivě a zuřivě rozeřval, a pak rychle zamířil přímo k místu, kde se podle něj nacházel Marek.

Chlapec zmlkl a na řasách se mu houpalo několik slz.

Po dvou dnech strávených v nemocnici v Ume? nabyl dostatek sil k tomu, aby mohl znovu chodit. Zašel s Erikem a Simonou na pooperační oddělení navštívit Joonu Linnu. Komisař měl od Markova bodnutí ošklivě zřízené stehno, ale po třítýdenním klidu na lůžku by měl být úplně fit. Vedle něj seděla krásná žena s hladkým světlým copem na rameni, a když vešli, hlasitě mu předčítala. Představila se jako Disa, Joonova dlouholetá přítelkyně.

„Máme čtenářský kroužek, a musím přece dohlédnout, aby nezůstal pozadu,“ řekla Disa finskou švédštinou a odložila knihu.

Simona na ni pohlédla. Byl to román K majáku od Virginie Woolfové.

„Horská služba mi půjčila malý byt,“ řekla Disa a usmála se.

„Z Arlandy dostanete policejní eskortu,“ řekl Erikovi Joona.

Simona i Erik se snažili odmítnout. Cítili, že potřebují být se svým synem sami a že nechtějí žádné policisty ani vidět. Když Benjamína čtvrtého dne při vizitě propustili z nemocnice, Simona okamžitě zamluvila zpáteční letenky a pak zašla pro kávu. Nemocniční restaurace však byla zavřená. V pokoji pro pacienty stála pouze konvice s jablečným džusem a několik sucharů. Vyšla ven, aby našla nějakou kavárnu, ale vše vypadalo pustě a liduprázdně. Nad městem se vznášel klid a mír. Simona se zastavila před železnicí a jen tiše stála, pohledem klouzala po lesklých kolejích, po sněhu ležícím na pražcích a na náspu. Daleko ve tmě se rýsovala široká řeka Ume?älven, pruhovaná bílým ledem a černou třpytící se vodou.

Až nyní se v ní cosi uvolnilo. Napadlo ji, že je to za nimi. Vrátil se jí Benjamín.

Na letišti Arlanda na ně trpělivě čekala policejní eskorta a asi deset novinářů s připravenými kamerami a mikrofony. Beze slova svorně zamířili k jinému východu, prošli za hloučkem ostatních cestujících a mávli na taxík.

Nyní váhavě stojí před hotelem Birger Jarl ve Stockholmu, pak se jen tak nazdařbůh pustí po Tuleské ulici, pokračují po Ódinově, zastaví se na rohu Sveiny a rozhlédnou se kolem. Benjamín má na sobě příliš velkou sportovní kombinézu, kterou mu ve skladu nalezených věcí našli policisté, čapku — sámskou turistickou variantu —, kterou mu na letišti koupila Simona, a pletené palčáky. Vasova čtvrť je pustá a vylidněná. Zdá se, že je všude zavřeno, stanice metra i zastávky autobusu, tmavé restaurace tonou v přísném tichu.

Erik pohlédne na hodinky. Jsou čtyři odpoledne. Jakási žena spěchá nahoru po Ódinově ulici s velkým sáčkem v rukou.

„Je Štědrý den,“ řekne najednou Simona. „Dnes je Štědrý den.“

Benjamín na ni překvapeně pohlédne.

„To vysvětluje, proč všichni kolem říkají šťastné Vánoce,“ usměje se Erik.

„Co budeme dělat?“ zeptá se Benjamín.

„Tady mají otevřeno,“ navrhne Erik.

„To budeme jíst štědrovečerní večeři v McDonaldu?“ zeptá se Simona.

Řídce se rozprší, z nebe padají ledové dešťové kapky. Rychle zamíří k restauraci pod Vyhlídkovým hájkem. Je to šeredná, nízká místnost ležící pod okrově zbarvenou knihovnou. Za pultem stojí asi šedesátiletá žena a čeká. V restauraci kromě nich nikdo není.

„Dala bych si skleničku vína,“ řekne Simona. „Ale předpokládám, že to tady nejde.“

„Jeden mléčný koktejl,“ objedná Erik.

„Vanilkový, jahodový, nebo čokoládový?“ zeptá se nakvašeně žena.

Simona vypadá, že dostane záchvat smíchu, ovládne se však a s předstíranou vážností pronese:

„Jahodový, přirozeně si dám jahodový.“

„Já taky,“ přidá se Benjamín.

Žena drobnými zlostnými pohyby vyťuká objednávku.

„Bude to všechno?“ zeptá se.

„Vezmi od všeho něco,“ řekne Simona Erikovi. „My se zatím posadíme.“

Společně s Benjamínem zamíří k prázdným stolkům.

„K oknu,“ zašeptá Simona a usměje se na chlapce.

Posadí se vedle synka, přitiskne ho k sobě a cítí, jak se jí po tvářích řinou slzy. Pak spatří dlouhý, nevhodně umístěný bazén. Jako obvykle je vypuštěný a oprýskaný. Mezi zamrzlými loužemi jezdí s ostrými a řinčivými zvuky skejtař. Na lavičce u lanovky na okraji dětského hřiště za Vysokou školou obchodní sedí osamělá žena. Vedle ní stojí prázdný nákupní vozík. Kabina lanovky se houpe ve větru.

„Není ti zima?“ zeptá se synka.

Benjamín neodpoví, opírá si o ni obličej a nechá ji, aby ho stále dokola líbala do vlasů.

Erik tiše postaví na stůl podnos, pak zajde pro další, posadí se a začne rozkládat krabičky, balíčky a kelímky.

„To je prima,“ řekne Benjamín a narovná se.

Erik mu přistrčí hračku Happy Meal.

„Veselé Vánoce,“ popřeje mu.

„Díky, tati,“ usměje se Benjamín a pohlédne na balíček.

Simona pozoruje své dítě. Chlapec je strašně vyhublý. Ale něco se s ním stalo, pomyslí si. Jako by na něm stále spočívala nějaká tíha, co se mu vkrádá do myšlenek, dotírá na něj a trápí ho. Jako by byl duchem nepřítomný. Jako by byl zahleděný do svého nitra, do nějakého odrazu v temném okně.

Když spatří, jak Erik natáhne ruku a pohladí syna po tváři, znovu se rozpláče. Odvrátí se, šeptem se omluví a vidí, jak vítr odfoukne z popelnice igelitový sáček a přitiskne ho na okenní tabulku.

„Nezkusíme se trošku najíst?“ zeptá se Erik.

Benjamín odhrne papír na velkém hamburgeru, vtom Erikovi zazvoní mobilní telefon. Pohlédne na jméno a zjistí, že je to Joona Linna.

„Veselé Vánoce, Joono,“ popřeje mu Erik.

„Eriku,“ pronese na druhém konci Joona. „Už jste zpátky ve Stockholmu?“

„Zrovna jíme štědrovečerní večeři.“

„Pamatujete si, jak jsem vám říkal, že vašeho syna najdeme?“

„Ano, pamatuju se na to.“

„A vy jste o tom občas pochyboval, když jsme…“

„Ano,“ řekne Erik.

„Ale já věděl, že to dobře dopadne,“ pokračuje Joona svou vážnou finskou švédštinou.

„Já ne.“

„Já vím, všiml jsem si toho,“ opáčí Joona. „Proto vám musím něco říct.“

„Ano?“

„Bylo to tak, jak jsem povídal?“ pokračuje Joona.

„Cože?“

„Měl jsem pravdu — nebo ne?“

„Měl,“ přitaká Erik.

„Veselé Vánoce,“ řekne Joona a ukončí hovor.

Erik překvapeně zírá před sebe a poté pohlédne na Simonu, na její průsvitnou pleť a široká ústa. V poslední době se jí kolem očí vytvořila spousta ustaraných vrásek. Usměje se na něj a Erik sleduje, jak se otočí k Benjamínovi.

Erik se dlouze zadívá na syna. Hrdlo se mu stáhne potlačovaným pláčem. Benjamín s vážnou tváří sedí a pojídá hranolky. Je ponořen do nějaké myšlenky. Oči prázdně zírají, je pohlcen svými vzpomínkami a prázdnými místy mezi nimi. Erik natáhne zdravou ruku, sevře jí synkovy prsty a Benjamín vzhlédne.

„Veselé Vánoce, tati,“ řekne s úsměvem Benjamín. „Na, tady máš ode mě trochu hranolek.“

„Nezabalíme si jídlo do tašky a nezajedeme za dědečkem?“ řekne Erik.

„Myslíš to vážně?“ zeptá se Simona.

„Ležet na Štědrý den v nemocnici asi není moc příjemné, ne?“

Simona se na něj usměje a telefonem přivolá taxík. Benjamín zajde k ženě u pokladny a požádá ji o tašku, do níž by mohli sbalit jídlo.

Když taxík míjí Ódinovo náměstí, spatří Erik v odrazu okna svou rodinu a velký vánoční strom na náměstí. Projedou kolem něj jako při kolovém tanci; vysoký, mohutný smrk je ověšený stovkami malých světélek plazících se vzhůru k zářící hvězdě.

OBSAH

1. NOC ZE 7. NA 8. PROSINCE 10

2. ÚTERÝ 8. PROSINCE RÁNO 16

3. ÚTERÝ 8. PROSINCE DOPOLEDNE 23

4. ÚTERÝ 8. PROSINCE RÁNO 27

5. ÚTERÝ 8. PROSINCE DOPOLEDNE 33

6. NOC ZE 7. NA 8. PROSINCE 38

7. ÚTERÝ 8. PROSINCE DOPOLEDNE 41

8. ÚTERÝ 8. PROSINCE DOPOLEDNE 45

9. ÚTERÝ 8. PROSINCE V POLEDNE 52

10. ÚTERÝ 8. PROSINCE ODPOLEDNE 57

11. ÚTERÝ 8. PROSINCE VEČER 64

12. ÚTERÝ 8. PROSINCE VEČER 67

13. STŘEDA 9. PROSINCE ODPOLEDNE 72

14. ČTVRTEK 10. PROSINCE VEČER 76

15. PÁTEK 11. PROSINCE RÁNO 81

16. PÁTEK 11. PROSINCE RÁNO 84

17. PÁTEK 11. PROSINCE RÁNO 87

18. PÁTEK 11. PROSINCE ODPOLEDNE 89

19. PATEK 11. PROSINCE ODPOLEDNE 91

20. PÁTEK 11. PROSINCE VEČER 95

21. PÁTEK 11. PROSINCE VEČER 99

22. PÁTEK 11. PROSINCE VEČER 104

23. SOBOTA 12. PROSINCE RÁNO 108

24. SOBOTA 12. PROSINCE VEČER 114

25. NEDĚLE 13. PROSINCE RÁNO SVÁTEK SVATÉ LUCIE 118

26. NEDĚLE 13. PROSINCE RÁNO SVÁTEK SVATÉ LUCIE 123

27. NEDĚLE 13. PROSINCE RÁNO SVÁTEK SVATÉ LUCIE 131

28. NEDĚLE 13. PROSINCE V POLEDNE SVÁTEK SVATÉ LUCIE 136

29. NEDĚLE 13. PROSINCE ODPOLEDNE SVÁTEK SVATĚ LUCIE 142

30. NEDĚLE 13. PROSINCE ODPOLEDNE SVÁTEK SVATÉ LUCIE 148

31. PONDĚLÍ 14. PROSINCE RÁNO 153

32. PONDĚLÍ 14. PROSINCE ODPOLEDNE 158

33. PONDĚLÍ 14. PROSINCE ODPOLEDNE 160

34. NOC ZE 14. NA 15. PROSINCE 165

35. ÚTERÝ 15. PROSINCE RÁNO 171

36. ÚTERÝ 15. PROSINCE RÁNO 174

37. STŘEDA 16. PROSINCE DOPOLEDNE 184

38. STŘEDA 16. PROSINCE DOPOLEDNE 250

39. STŘEDA 16. PROSINCE ODPOLEDNE 253

40. ČTVRTEK 17. PROSINCE DOPOLEDNE 258

41. ČTVRTEK 17. PROSINCE V POLEDNE 262

42. ČTVRTEK 17. PROSINCE VEČER 267

43. ČTVRTEK 17. PROSINCE VEČER 270

44. PÁTEK 18. PROSINCE BRZY RÁNO 273

45. PÁTEK 18. PROSINCE RÁNO 277

46. SOBOTA 19. PROSINCE DOPOLEDNE 280

47. SOBOTA 19. PROSINCE ODPOLEDNE 285

48. SOBOTA 19. PROSINCE ODPOLEDNE 290

49. SOBOTA 19. PROSINCE ODPOLEDNE 294

50. ČTVRTÁ ADVENTNÍ NEDELE 20. PROSINCE RÁNO 301

51. ČTVRTEK 17. PROSINCE 304

52. ČTVRTÁ ADVENTNÍ NEDELE 20. PROSINCE RÁNO 307

53. ČTVRTÁ ADVENTNÍ NEDĚLE 20. PROSINCE RÁNO 312

54. ČTVRTEK 24. PROSINCE 321

LARS KEPLER

Ze švédského originálu Hypnotisören

přeložila Azita Haidarová

Redaktorka Irena Danielová

Obálka (z podkladů agentury Hummingbirds),

vazba a typografická úprava Martin Pecina

Sazba písmy Serapion a Jannon Text Modeme

Jaroslav Bulíček

Tisk a knihařské zpracování

CPI Moravia Books, s. r. o., Pohořelice

Vydal Host — vydavatelství, s. r. o.

Radlas 5, 60200 Brno, tel.: 545 212 747

roku 2010 jako svou 506. publikaci

První vydání. Dotisk. 544 stran

http://www.hostbrno.cz

e-mail: redakccigíhostbrno.cz

-216-